Tajuplný příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA DRUHÁ
Den, kdy se všechno změnilo

Když se Frederick v pondělí čtrnáctého září probudil, chvíli mu trvalo, než se vůbec rozpomenul, co je za významný den. S rukama za hlavou se díval do stropu, jako by na něm bylo plátno, na němž se promítají všechny úžasné zážitky, které prožil od té chvíle, kdy mu rodiče dovolili stát se oficiálním kouzelníkem. Nakonec přece jenom vstal, pořádně se protáhl a pomalu s klidem se oblékl do společenského oblečení, které naposledy vytáhl před dvěma lety na oslavu narozenin jeho pradědečka George. George byl snad jediný z rodiny Taylorů, který podporoval Frederickovy magické schopnosti, proto se s Frederickem také už dva roky neviděl. Jack a Emily si asi mysleli, že kvůli němu Frederick s kouzly nechce přestat. Rukávy od saka měl sice kratší než tenkrát, ale i tak mu perfektně sedlo. Když se pak asi padesátkrát prohlédl v zrcadle, sešel dolů na snídani. Emily i Jack seděli u stolu a potichu chroupali pečivo. Když k nim Frederick přisedl, nepatrně sebou oba škubli. Za poslední dva týdny s ním prohodili maximálně deset slov. Frederick popadl kus chleba a namazal si na něho sýr a pořádně se zakousl. Snídaně probíhala tak potichu, že bylo slyšet i nezvykle hlasité chrápáni Arnolda, který spal v pokoji vedle kuchyně.
„Měli bychom vyrazit, než se Arnold probudí,“ navrhl potichu Jack a napil se kávy.
„Už jsem mu na lednici napsala vzkaz,“ přitakala Emily. Frederick kmital očima mezi oběma rodiči. Byl to pro něj tak významný den, měl tisíce chutí se o něm začít bavit, ale když postřehl Jackův výmluvný pohled a Emilynu nepřehlédnutelnou zatrpklost, radši zůstal zticha.
Z Winchesteru do Londýna to byla přece jenom velká vzdálenost, a tak se po snídani Frederick odebral zpátky do svého pokoje, aby si dochystal věci na cestu. K oblečení, svítilně a cvičebnímu těžítku si ještě přidal dopis od Jasnovlase, pár knížek s moudrými radami na cestování po světě a mobilní telefon, který dostal na své osmé narozeniny. Zatím vůbec netušil, jak to bude všechno probíhat. Od doby, co se Susan mluvil naposledy, uběhl prakticky měsíc a za tu dobu za ním ani jednou nepřišla, nenapsala a ani nezavolala. Vyrazit měli Taylorovi zhruba v osm hodin, což bylo za deset minut. Ty Emily asi hodlala strávit u dřezu omýváním jednoho talíře, kterému přisuzovala zřejmě zvláštní důležitost, protože si jiného špinavého nádobí ani nevšimla. Jack stál naproti tomu v koupelně a elektrickým holicím strojkem si přejížděl bradu sem a tam pořád dokola. Vypadalo to, jako by se rodiče snažili zaměstnat něčím, co vypadalo jako každodenní ranní rituály, ačkoliv se jim to očividně vůbec nedařilo. Frederick si sedl do svého pohodlného starého křesla a zahleděl se přes okno do zahrady. Venku bylo sychravo, vypadalo to, že začne pršet. Evansova ulice pořád ještě spala. Měl strašnou trému, že zkoušky neudělá. Jeho rodiče ho už odhlásili z místní základní školy a kdyby se stalo, že by zkoušky zvoral a musel se smířit s tím, že už nikdy nebude moct kouzlit, bylo by nepříjemné hledat místo v nějaké jiné základní škole a spokojit se s tím, že ve světě kouzelníků pro něj není místo. Pomalu se rozhlížel po pokoji a v duchu se loučil se všemi věcmi, které tam měl, až se zastavil na otevřené cestovní tašce. Šoupavým krokem přešel k posteli a pečlivě si zkontroloval tašku, zdali mu v ní nic nechybí. Když se ujistil, že je vše na svém místě, zavřel ji a přehodil si ji přes rameno. Brnící zvuk holicího strojku vycházející z koupelny vedle Frederickova pokoje najednou ustal. Jack skončil s holením. Vyšel z koupelny a zaklepal na Frederickovy dveře.
„Měli bychom jet,“ řekl roztřeseným hlasem. Frederick nezareagoval okamžitě, ještě naposledy se podíval přes okno na zahradu. Až když se ozvaly Jackovy kroky mířící dolů po schodech, přešel ke dveřím, pomalu je otevřel a šouravě odkráčel ke schodům. Všechno to ticho, doprovázené pouze jeho kroky, mu připadalo tak smutné. Několikrát měl chuť vrátit se do pokoje a rozhlédnout se, jestli něco nezapomněl, i když věděl že ne. Pomalu sešel po schodech do předsíně s levou rukou v kapse, zatímco druhou si na vzdálenost asi pěti metrů přitáhl kabát, jenž se na pár okamžiků proměnil v pochodující neviditelné tělo.
„Přestaň, tady v domě už nechci vidět ty tvoje blbosti!“ zabručel Jack popuzeně, jakmile zpozoroval nabalenou cestovní tašku, jež se pomalu snášela vzduchem a přistála na odpočívadle vedle druhé cestovní tašky, kterou tam v předvečer nachystala Emily. Když si Frederick strkal ruce do rukávů, koutkem oka si stačil všimnout, jak se jeho otec s odporem v očích otřásl, jako by viděl něco nechutného. I přes svou přetvářku, jakou se s vypětím všech sil snažil nosit už rekordní dva týdny, zřejmě pořád nemohl akceptovat, že jeho vlastní syn ovládá taková kouzla, kterými si dokáže zamíchat čaj bez jediného pohybu rukou. Emily se do předsíně přenesla jako přízrak. Podle Frederickova názoru byla smířena s tím, že je čaroděj, o trochu víc než jeho otec, ale i tak měla co dělat, aby ho nepopadla za límec a neodvlekla do pokoje.
„Chtěla bych si s tebou ještě na chvíli promluvit. Posaď se,“ pípla a ukázala rukou na jednu z barových židliček, které stály vedle pultu v kuchyni. Frederick se váhavě posadil. Jack chodil netrpělivě po pokoji sem a tam, až z toho Frederick znervózněl. Emily si sedla na křeslo a upřela na něj své modré oči.
„Nechci tě tam pustit,“ oznámila.
„No to je mi novinka!“ zabrumlal Frederick.
„Nemluv s matkou takovým tónem!“ křikl po něm Jack. Frederick mu to oplatil pohrdavým pohledem.
„Ale co budeš jíst, kde budeš bydlet, kdo ti bude prát?“ pokračovala Emily.
„To všechno ty sice děláš, jenže já nechci žít v utajení někde tady ve Winchesteru, chci se postavit na vlastní nohy,“ řekl Frederick s pocitem, jako by zase řekl něco, co nezní zrovna smysluplně.
„Postavit se na vlastní nohy. Vždyť je ti deset let, ty kluku jeden! Jak myslíš, že se dokážeš postavit na vlastní nohy? Myslíš si, že by někdo chtěl zaměstnat dítě?“ poznamenal nepřejícně Jack. Frederickovi bylo jasné, že se snaží slovíčkařit, ale to mu bylo jedno.
„Bude tedy lepší, když zůstaneš tady a budeš žít jako normální člověk,“ prohlásila Emily a zatvářila se lehce vítězoslavně.
„Co to je normální člověk? Kouzelník není o nic víc ani o nic míň člověkem než vy dva. Já umím kouzlit, chápete to! Kouzlit! Musím toho využít!“ křikl trochu netrpělivě Frederick, protože si všiml, že na kyvadlových hodinách u krbu ukazují ručičky už sedm minut po osmé. Emily se nervózně ohlédla po dveřích od Arnoldova pokoje a ujistila se, že ho Frederick svým křikem neprobudil.
„Ale co to tady proboha meleš? Kdybys nechal těch svých nesmyslů –“
„Nesmyslů?“ zeptal se podrážděně Frederick.
„Ano, nesmyslů! Říkáš nám tady, že jsi kouzelník a že můžeš žít v jiném světě jako nadčlověk… Ani nevíme, jestli nějací jiní podivíni se stejnou genetickou vadou jako ty existují!“ vyštěkl Jack a upřel na něj své obrovské šedé oči.
„Genetickou vadou? To se mi snad jenom zdá! Já nejsem žádný nadčlověk, já jsem kouzelník, tak to je, tak to bude!“ protestoval Frederick.
„Ale Fredericku, nemáš žádnou genetickou vadu, to ne, ale jak říkal tatínek, nevíme vůbec, jestli existují další lidé… jako jsi ty…“ Vypravila ze sebe Emily s falešným přívětivým tónem. Frederick zvedl k matce oči s pocitem rozčílení, které v něm panovalo od chvíle, kdy mu řekla, že by bylo lepší, aby zůstal ve Winchesteru.
„Podívejte. Pokud do Londýna nepřijedu, ministerstvo pošle kouzelnické úředníky sem a odvedou si mě tak jako tak,“ zalhal Frederick. Jack se zastavil přesně uprostřed kroku, jako kdyby zamrzl. Emily zbledla tak, že se podobala mrtvole. Myšlenka na to, že by u jejich dveří zaklepal nějaký dospělý kouzelník a vyptával se jich, proč Frederickovi nedovolili odjet do Londýna, pro ně byla něco jako vytažená zbraň. Oba rodiče si prohodili své vystrašené pohledy.
„No dobře, tak už jedem!“ štěkl Jack naštvaně po chvíli ticha, rychlým krokem zamířil do předsíně, agresivně otevřel dveře od domu a jako první vyšel na dvůr. Frederick si uvědomoval, že je to naposledy za dlouhou dobu, co vidí svůj domov, ale touhle hádkou mu nějak stouplo sebevědomí a ani neuvažoval o nějaké lítosti či stesku. Jednou z mnoha výhod toho, že opouští své rodiště, taky bylo to, že si konečně odpočine od svého protivného bratra Arnolda, který právě potichu spal ve svém pokoji. Emily se na Fredericka ještě naposledy zoufale podívala, jako kdyby si myslela, že ho tím donutí zůstat. Frederick ale nekompromisně odvrátil oči. Emily vstala, přešla do předsíně a oblékla si svůj kabát, vyšla ven a potichu zavřela. Frederick si zhodnotil celou hádku a rozhodl se, že cestou do Londýna už žádná kouzla dělat nebude, popadl své dvě cestovní tašky, myšlenkami si otevřel dveře a zamířil k Volvu, které už nastartované s Jackem jako řidičem čekalo před domem. Emily nasedla na místo spolujezdce a neuvěřitelně nahlas (zřejmě tak, aby si toho Frederick všiml, práskla dveřmi.
Jakmile se rozjeli, Frederickovi se zachvěly všechny vnitřnosti, jako by byly naplněny zvláštní směsicí nedočkavosti, trémy a strachu. Všechny takovéto myšlenky se mu však náhle vydraly z hlavy, protože měl dojem, že za jedním keřem lemujícím cestu zahlédl Susan, jak se na něho zářivě usmívá a mává mu na šťastnou cestu. Jestli to byla vidina, bylo teď už Frederickovi jedno. Právě opouštěli Evansovu ulici. Míjeli kino, zubařskou kliniku, základní školu, několik velkých i malých obchodů a plavecký bazén, každé z těchto míst vrazilo Frederickovi do očí matné vzpomínky. Lokty se opřel o okno a sledoval, jak kolem něj probíhá a mizí jeho starý nudný a útrpný život.
Cesta do Londýna byla dlouhá, teda takhle to Frederickovi aspoň připadalo, protože za celou cestu nikdo nepromluvil ani slovo, i když mu celou cestu provrtávala mozkovnu jedna otázka. Kde může být ten portál číslo šest? Strašinožkovu 551 v Londýně určitě nikde nenajde. Nemyslí se tím nádražní stanice číslo šest? Tuhle domněnku však srazil Susanin hlas ve Frederickově hlavě s argumentem „Místa, kde nikdo nechodí. Naprosté výšky nebo jeskyně.“ Nádražní stanice číslo šest byla tedy vyloučena. Jeskyní v Londýně opravdu moc nebude, to je známá pravda, ale naprosté výšky? Kde by mohla být taková naprostá výška? Vůbec ho nenapadalo žádné místo, které by bylo tak vysoko, že by odradilo i japonské turisty od jeho prozkoumání. Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité bubnování deště, jenž se začal snášet na střechu auta. Frederick se podíval skrze zamlžené okno, přes které sjížděly matné pramínky dešťové vody a ještě více zkreslovaly okolí, a zahlédl, že právě vjeli do Londýna.
„Kde tě vůbec máme vysadit?“ zeptal se za chvíli Jack. Jeho hlas přejel Frederickovi po uších po té dlouhé době, kdy nikdo nepromluvil, jako pohlazení. Tahle otázka ho však praštila do hlavy jako veliký kámen. Věděl sice, že bude muset časem upřesnit místo, kde by jej rodiče měli vysadit, ale nepatrně doufal, že by se cestou mohl objevit někdo, kdo by mu tuhle otázku zodpověděl.
„Ehm… Vysaďte mě… u… knihovny?“ odpověděl koktavě Frederick, i když mu bylo jasné, že místo, kde nikdo nechodí – knihovna uprostřed Londýna, bylo navštěvované asi jako Buckinghamský palác, teda aspoň přibližně. Knihovna byla bohužel jediné, co ho v tu chvíli napadlo, jelikož kolem dokola byly pouze obytné domy. Jack zatočil na křižovatce doprava, přičemž se málem srazil s dvoupatrovým autobusem, a zaparkoval u patníku před jednou nenápadnou knihovničkou, vmáčknutou mezi dva velikánské domy. Nebýt toho, že nad dveřmi bylo zlatým písmem jasně napsané, že jde o knihovnu, nebyl by si toho Frederick ani všiml. Bylo to takové malé nepovedené stavení. Za zaprášenými výlohami byly naházené staré zašlé knihy a různé další zbytečnosti, jako třeba zlomený dalekohled ze dřeva nebo obrovská naprasklá lupa. Do žaludku mu spadl kámen. Ve dvě hodiny odpoledne, což bylo přesně za třicet minut, měl předstoupit před komisi pro vydávání kouzelnických licencí a složit zkoušky, místo toho však právě stál venku před neznámou knihovnou kdesi v centru Londýna v dešti a díval se na to, jak jeho matka a otec vynášejí z kufru rodinného auta jeho dvě tašky s oblečením a jinými osobními věcmi. Emily ho spěšně neosobně objala a pospíchala zpátky do auta, Jack, zápolící s deštníkem, mu jenom sevřel ruku, poplácal ho po zádech a rychle se přidal k Emily, která se právě snažila vyprostit svou šálu ze dveří auta, kam si ji přivřela. Jack ihned nastartoval a za chvíli už Volvo zatáčelo na křižovatce doleva a zmizelo z dohledu. Frederick popadl své dvě cestovní tašky a s námahou je přemístil na kamenné schůdky vedoucí ke vchodu do knihovny. Posadil se před vchod, opřel se o dveře a přemýšlel co dál. Po ulicích Londýna procházelo v tu chvíli velice málo lidí, a to vždy pod obrovskými černými deštníky. Každý, kdo kolem něj prošel, se na něho podezřele podíval, ale hned svůj pohled zase odvrátil a pokračoval dál v cestě. Déšť nevypadal, že by měl každou chvíli skončit, a tak Frederickovi nezbývalo nic než čekat a i když věděl, že hledání portálu zabere minimálně celý den, pořád mu něco v hloubi duše říkalo, že je nablízku. Jakmile se podíval na své stříbrné ručičkové hodinky po svém strýci Williamovi, zjistil, že za deset minut by měl stát před komisí pro vydávání kouzelnických licencí a třást se napětím, co na něj čekají za úkoly. Chytil své dvě tašky za popruhy a vykročil zpátky do studeného deště. Ptal se všech lidí, co potkal, jestli náhodou neví, kde je Strašinožkova 551 nebo aspoň středisko kouzel. Lidé, které takto oslovil, se mu ale buď vysmáli nebo ho poslali do několika teček. Do dvou hodin zbývalo pět minut. S taškami v obou rukách a celý promočený běhal po cestě v centru Londýna sem a tam, až při tom zakopl o patník a spadl do obrovské louže u jednoho ze zaplněných kanálů, přičemž si pořádně odřel lokty a proděravěl sako. Když tam tak žalostně ležel v kaluži, došlo mu, že jeho čáry mu v tomhle směru budou zhola na nic. Pomalu vstal, lapl obě tašky ležící opodál na chodníku za úchytky a vydal se zpátky ke knihovně. Teď si ale něčeho všiml. Nad dveřmi knihovny byl název:

STRAŠINOŽKOVA KNIHOVNA

Byla mu zima a byl celý promáčený, srdce mu ale i přesto pookřálo radostí. Tohle tedy nemohla být shoda náhod. Sáhl na kliku a zatáhl. Dveře byly zamčeny. Všechen ten úžasný pocit byl lusknutím prstu pryč. Když v tom se z kliky ozval hlas. „Uveďte své jméno a číslo kouzelnické licence,“ řekla ústa, která se rázem objevila na klice. Frederick na ně civěl, jako by do něj uhodil hrom.
„Uveďte své jméno a číslo kouzelnické licence!“ promluvil znovu čísi přísný vysoký hlas.
Frederick se tedy naklonil blíže k ústům a promluvil: „Jmenuji se Frederick Taylor, nemám ještě kouzelnickou licenci, jdu teď právě na zkoušky a mám tam být přesně za tři minuty.“
Klika se otočila a dveře se samy od sebe otevřely a uvolnily průchod do knihovny. Ať se Frederick díval kamkoliv, vše co viděl byla černá chodba. Odhrnul si z očí promočené vlasy, popadl svá zavazadla a překročil práh. Za necelou půl vteřinu nejistě dopadl nohama na pevnou dlážděnou cestu do příjemného slunečného počasí někde v malebné čtvrti, která rozhodně nebyla v deštivém a studeném Londýně. Rozhlédl se a nemohl uvěřit svým očím. Určitě právě stál na náměstí v kouzelnické říši. Kolem procházeli různí kouzelníci oblečení do dlouhých plášťů a rób. Přímo před Frederickem se do vzduchu tyčila obrovská zlatá fontána ve tvaru přesýpacích hodin, které byly místo pískem naplněny průzračnou křišťálovou vodou a bylo na nich vyryto: „Je-li ti osud štědrý, buď štědrý i ty k němu.“ Kolem fontány stálo několik malých kouzelníčků a vhazovali do jejího koryta malé stříbrné mince. Pokaždé když ji tam někdo z nich hodil, kolem hlavy mu prolétl houf malých modrých ptáčků, jenž vzápětí zmizel. „Nestůjte v dopadové zóně!“ křikl čísi hlas za Frederickovými zády, až sebou Frederick škubl. Otočil se a spatřil za sebou silné dubové dveře, stojící přímo uprostřed náměstí. Ze všech stran vypadaly stejně bezúčelně. „Nestůjte v dopadové zóně! To musím všechno říkat dvakrát?!“ zasténal hlas vycházející z kliky. Frederick spěšně uhnul a jen vteřinu nato se dveře rozrazily dokořán a proletěl jimi nějaký muž v rytířském brnění s helmou na hlavě, celý zaprášený od nějakého rudého prachu.
„Nikdy si nezahrávej s Blahořečkou, kamaráde,“ prohlásil vyčerpaným hlasem, když zpozoroval, jak se na něj Frederick dívá. Pořádně zakašlal a hrdě odkráčel pryč do davu. Frederick si sundal zničené sako, vykasal si své promočené rukávy a podíval se na hodinky. Nevěděl, čím to bylo, ale v tu chvíli úplně zapomněl na to, že už za pouhou minutu měl stát před komisí na vydávání kouzelnických licencí. Oběhl tedy fontánu a s větrem o závod se snažil najít číslo 551 v jedné z ulic mířících do centra.
„549! 550! 551!“ dopočítal, pořádně se nadechl a rozrazil dveře malé růžové chaloupky, lemované okrasným plotem, ačkoliv mu bylo jasné, že do takové malé chaloupky by nikdo neumístil středisko kouzel. Ocitl se v místnosti velké asi jako dvě fotbalová hřiště položená vedle sebe. Byl to výjev jako ze sna, nikde nebyla podlaha, strop, ani stěny. Frederick zahlédl kdesi v dálce nějaký asymetrický tvar. Čím byl blíž, tím více šly vidět jeho rysy. Byl to kancelářský stůl pohřbený pod hordou papírů, za kterým seděla stará úřednice s šedými vlasy vyčesanými do drdolu v růžové haleně a šedé sukni. Jakmile k ní Frederick doběhl, chytil se za bok a začal bolestně vzdychat.
„Přeješ si něco, drahoušku?“ zeptala se medovým hláskem úřednice, když odvrátila oči od jednoho spisu, který byl tak dlouhý, že jeho konec byl kdesi u jejích nohou. Zadívala se s lítostí v očích na vyčerpaného Fredericka.
„Já – přišel jsem – já jsem přišel,“ nemohl popadnout dech Frederick.
„Napřed se vydýchej. No tak. Zhluboka, nádech a výdech, nádech a výdech -“
„Nemůžu se tady vydýchávat – musím – musím na zkoušky,“ skočil jí hlasitě do řeči a praštil pěstí do stolu, až se vrchol hordy úřednických lejster nebezpečně zakymácel.
„Jaké zkoušky máš na mysli, drahoušku?“ ozvala se znovu.
„Zkoušky na udělení čarodějnické licence,“ prohlásil nervózně Frederick.
„Nejsi na takové zkoušky trochu starý?“ zeptala se podezíravě a změřila si ho přes obroučky svých brýlí od hlavy k patě.
„Podívejte, tady mám pozvánku!“ vyjekl teď už doopravdy netrpělivě, když z tašky vytáhl dopis od Jasnovlase a práskl s ním o desku stolu ještě více než před chvílí. Tentokrát se z vrcholu papírového kopce skutálel jeden pergamen, který se při dopadu na zem rozvinul a utvořil několikametrový papírový koberec. Úřednice si dopis vzala a v duchu si ho přečetla. Frederick nemohl uvěřit svým očím. Nemohl pochopit, jak někdo může tak pomalu číst, její oči přejížděly po dopise jako šnek.
„Tady stojí, že jsou až ve čtrnáct hodin a třicet minut,“ vyjasnila mu s ukazováčkem zapíchnutým někde uprostřed dopisu.
„Vždyť jsou skoro tři hodiny,“ zahučel Frederick a poklepal prstem na ciferník svých ručičkových hodinek.
„Průletem do kouzelnické dimenze se čas vrátil o jednu hodinu, do zkoušek ti tedy zbývá ještě přes třicet minut. Zatím se tady můžeš posadit a dát si rebarborovou limonádu,“ řekla a rukou pokynula k červenému pohodlnému křeslu u stolku, na kterém stála konev plná nazelenalé tekutiny. Od křesla se Frederickovi rozletěl pohled do všech stran. Celá místnost se srazila do velikosti knihovny, jaká byla ve Winchesteru. Objevil se tam krb, skříň s knihami, kyvadlové hodiny a neuvěřitelně obrovský gramofon stojící na nízkém stolku, vyhrávající nějakou milostnou klasiku, jež by byla v nekouzelnickém světě pokládána za nenormální, jelikož se v ní objevovala slova, kterým by lidé asi nerozuměli.
Frederick se překvapeně otočil zpátky k úřednici, která se na něj pouze usmála, vrátila mu do rukou dopis a zmizela za hordou papírů. Pak si už jen sedl do křesla s obrovskou knihou s názvem Lidské modly a jaký mají smysl a začal si číst. I když si nebyl zcela jist, jestli ho téma knihy vážící zhruba tolik co jeho mladší bratr Arnold zajímá, seděl a potichu si četl s překrásným pocitem euforie. V hlavě mu vybuchovaly radostné pocity, se kterými, aniž by si toho všiml, už posedmé přečetl stejný řádek: A tak se dostáváme ke křesťanství, neobyčejně složité modle, jež je založena na fikci propletené ve staré pychli zvané Bible, viz. v kapitole: Náboženské “neomylné“ spisy.
Frederick po nějaké nepříliš dlouhé chvíli s námahou zaklapl knihu, jež mu už vymáčkla všechen cit z nohou, odložil ji bokem na křeslo a zaposlouchal se do refrénu písně hrající z gramofonu, kterou rušilo jen praskání polen v krbu a škrábání pera, ozývající se někde z pozadí papírové hory.

„Lektvarem lásky dostala jsi srdce mé,
však teď povol své otěže.
Nech mě běžet dál,
já jsem se do tebe nezamiloval.“

Frederickovi to připadalo jako minuta, než se k jeho uším opět donesl úředničin medový hlásek.
„Za deset minut bude půl třetí, měl bys jít,“ řekla, když se vynořila ze stínu hromady lejster, a ukázala na krb, ve kterém plápolal oheň. „Zmáčkni tomu drakovi čumák,“ dodala, když zaznamenala Frederickův nechápavý výraz, a ukázala na ozdobu, která visela nad krbem. Frederick vstal a přiblížil se ke krbu, popadl draka, který byl vytvořen z mědi, za nozdry a zatáhl. Krb se rozevřel jako květina a vytvořil v sobě průchod do spoře osvětlené chodby.
„Nezapomeň udělat dobrý dojem, chlapče,“ mrkla na něj úřednice a mávnutím prstu mu nejen vysušila oblečení, ale i spravila proděravělé sako, které až doposud nesl ve své náruči jako zraněné zvíře.