Dcera ohně a vody - úvod

Jak můžu vidět symbol naděje, světlo, tam, kde není nic jiného než skličující temnota, které nelze utéct?
Alessia

Otočená posmutnělou tváří k východu, straně, na níž se kdesi v mlhavé dálavě mělo rozléhat území paní Smrti, zvané Ereb, jíž poručníkoval v této nejisté době krutý Eon, hleděla na horské štíty pohoří tak velikého a vysokého, že ani silní draci, z rodu Černých letců, nejlepších letců mezi draky jej nebyli schopni přeletět bez nějaké té vážnější újmy jak na zdraví, tak na psychice.
Nebo by se to tak aspoň mohlo náhodnému pozorovateli zdát.
Z koutků velkých světle šedých očích mandlovitého tvaru jí začaly stékat slzy. Slzy bolesti. Smutku. Zármutku. Snad i Bezmoci.
Zaštkala a dlouze natáhla do plic řezavý chladný vzduch, tak typická pro tuhle podhorskou oblast. Probralo ji to z té otupělosti, do které upadla. Zavrtěla hlavou a párkrát zamrkala. Ne. Nesmí brečet. Je silná. Silnější, než by kohokoliv napadlo. Tak si to aspoň v poslední době pořád přeříkávala.
„Alessio! Aless! Kde jsi?!“ Prořízl najednou pronikavý ženský hlas, z něhož přímo čišela hysterie a panika.
Dívka sebou prudce trhla, až jí černé vlasy vyklouzly z pevného uzlu a zakryly jí tím polovinu obličeje. Tiše si povzdechla a rychle setřela hřbetem ruky slanné slzy, jež si razily cestu po její jemné tváři, přes bradu, až do výstřihu bledě modrých lněných šatů. Cítila, jak ji ty kapičky studí.
„Tady…“ Křikla tlumeným hlasem po chvíli v odpověď.
Po chvíli už slyšela cupitání osoby ženského pohlaví, v němž až moc dobře poznávala krůčky její až přehnaně starostlivé nevlastní matky, Chelsey.
Kroky se zastavily. Dívka se ani nenamáhala otočit. Jen trucovitě vystrčila bradu, pohled stále upřen kamsi do dáli, přes sebou. „Nejsem malá. Nemusíš na mě pořád dohlížet,“ poznamenala zahořklým hlasem, který se spíše hodil k stařeně, než dívce na samotném vrcholu rozkvětu.
„Mám o tebe jen strach…“ Promluvila Chelsea a až mateřsky ji chytla kolem ramen. „Co jsi tady vůbec dělala? Na okraji srázu… jeden krok, a mohla jsi spadnout dolů… Aless, myslíš ty někdy vůbec?“ Do jejího hlasu se vloudila káravý podtón.
Pokrčila rameny. „Líbí se mi tu… je tu krásný vzduch…“ Tiše odpověděla.
„Prosím.. už sem nechoď.“
„Ale…“ Nadechla se, připravena za tohle své právo, své místo bojovat.
„Ne.“ Odmítla to Chelsea rázně a starostlivě pohlédla do překrásných, ale slepých očích své nevlastní dcery. „Bude to tak lepší…“ Měla, co dělat, aby se nad tím pohledem nerozeštkala.
Pak opatrně navedla slepou Alessiu na udusanou cestu k domu.