Dcera ohně a vody

S přímo hřmotnou elegancí, hodnou profesionální tanečnice s léty praxe, téměř neslyšně Alessia doslova proplouvala obrovskou rozlehlou zahradou, kterou měli přímo za domem a která byla pýchou její rodiny.
Z dob, ještě než oslepla, si pamatovala zejména na pečlivě pěstěný zelený trávník a obrovské stromy velikány, staré pomalu jako celá Hualendérie. Byli to vskutku obrovské stromy, s kmeny tak širokými, že je neobjali ani tři muži.
Jak ona v těch dobách právě ty stromy milovala.
Jediným rušivým detailem Alessiiny postavy byla hůlka z leštěného mahagonu s mosazným kováním.
Zlehka s ní oťukávala cestu před ní v pravidelném, velmi rytmickém sledu úderů. Tiše si do toho prozpěvovala jakousi tesklivou melodii, kterou před týdnem slyšela na Velkém Novoročním Trhu.
Šla vzpřímená, hlavu hrdě vztyčenou. Jen ten, kdo ji znal mohl vědět, že tato půvabná dívka, pohybující se tak ladně a sebejistě mezi spletitými kořeny stromů Tia, je doopravdy slepá.
Najednou k ní dolehl zvuk mávání obrovských křídel a řev tak strašlivý a hlasitý, že nemohl patřit nikomu jinému, než drakovi. A ne jednomu. Ale hned pěti. To poznala bezpečně.
Natočila hlavu směrem k náměstíčku jejich nevelkého města, odkud se ozýval ten řev a které odsud byla opravdu blízko.
„Aless, Aless... sestřičko! Tatínek s brášky přiletěli na svátek Korrgia, jak slíbili!“ Slyšela, jak na ni s nefalšovaným veselím volá její mladší bráška Raul a rychle k ní běží.
Pousmála se. Ano, věděla to hned, jak jí došlo, že to jsou draci, kdo se zde objevil. Dokonce i poznala ten nejhlasitější a nejhlubší řev. Patřil Miremelovi. Obrovskému zelenému drakovi, s poněkud morbidním smyslem pro humor, jejího otce.
„Chceš jim jít naproti, že?“ Promluvila směrem k Raulovi.
„Určitě! Půjdeš se mnou, ne?“ A ani nečekal na odpověď a už ji chytl za ruku, ve které nesvírala hůlku a už ji táhl právě směrem k náměstí. A tak jím vedena Alessia klopýtala po hrbolaté cestičce.
Popravdě řečeno se jí ale moc nechtělo.
Všichni se po mě zase určitě budou dívat, nesnáším, že když někam přijdu, všichni hned zmlknou... Pomyslela si hořce, ale nahlas nic neřekla. Nechtěla kazit Raulovi radost z příjezdu otce a svých čtyř bratrů.
Ona byla jediná dívka ze šesti dětí. Hned po desetiletém Raulovi byla ve svých sedmnácti letech nejmladší. Nejstarší z nich byl skoro dvaceti-pětiletý Draven, potom Cedrik, Irnstad a Guillieme.
A všichni byli už od svých jedenácti, Draven deseti, let Dračími jezdci. Právě proto byla Alessiina rodina nejváženější v kraji, teda samozřejmě vyjma Krále a jeho rodiny.
Čekalo se, že brzy se jím určitě stane i Raul. Snad právě proto ona sama byla zklamáním rodiny. Jediná dcera, co kazí dokonalost mužských potomků, a ještě ke všemu už přes pět let slepá, takže k ničemu. Ale s tím se už smířila. Nebo si to aspoň namlouvala.
Mezitím, co mlčky přemýšlela, doběhli s Raulem na náměstí, kde do prachu na kamenném dláždění dosedalo za křiku a jásotu davu lidí, stojících v bezpečné vzdálenost, postupně pět velkých i menších draků.
Tmavě a světle zelený, rudě červený, zlatý až oranžový a temně modrý. Draci to byli opravdu nádherní a jezdci z její rodiny, sedící na jejich hřbetech působili velmi autorativně a majestátně.
To ovšem Alessia nemohla vidět. Spíš si jen automaticky vybavila vzpomínky z dob, kdy ještě viděla. A tak trošku pracovala i její představivost.
Nejradši z draků měla červenou dračici Ismiru, nejmladšího bratra Jezdce Guilleiema. Vždycky se k ní chovala nejlépe a dokonce jí pomocí svého dračího ostrého, zvláštního zraku, občas pomáhala vidět, jak vypadá její okolí. Ostatní draci, její bratři, otec...
Opravdu. Ismira byla velice k Aless laskavá.
Sotva draci dosedli, šla s Raulem přivítat své bratry. Avšak nyní měla velmi zvláštní pocit, že něco není, jak má být...