Srdce bojovnice II - 70. díl

„Thranduile, již jsem si o vás začínal dělat starosti!“ pronesl lord Elrond s ulehčením, sotva jsme vkročili dovnitř.
Tedy… vkročili nejspíš není přesný výraz, neboť princ, který mne zpět do Imladris vezl na koni před sebou, se i nyní, když už jsme byli v pomyslném bezpečí, odmítal vzdát mé bezprostřední blízkosti. A to do té míry, že si mě nesl v náruči jako nějakou svou kořist. K mému vlastnímu překvapení to však ve mně nevyvolávalo hněv, nýbrž příjemné rozechvění v očekávání nadcházejících vášní… jež lord svým nenadálým příchodem poněkud zchladil.
„To nebylo nutné, Elronde, přece víš, že se o sebe dovedu postarat. A o Riel taktéž,“ pronesl Thranduil chlácholivě. „Neříkej, že jsi zůstal vzhůru jen kvůli nám.“
„Ovšem, že ne, ještě jsem procházel nějaké smlouvy,“ prohlásil lord nepříliš přesvědčivě. „Poslyš, Thranduile, neber to tak, že zpochybňuji tvé schopnosti v boji, ale věř mi, že v této době není zrovna moudré potulovat se po krajině pouze ve dvou. Obzvláště, když je Riel v choulostivém stavu.“
Následovala drobná odmlka, v níž nás Elrond zřejmě podrobil zevrubné prohlídce, neboť se vzápětí ozvalo jeho znepokojené zvolání.
„Jste v pořádku? Ty tmavé skvrny na vašem ošacení… není to krev?!“ vyptával se podezřívavě.
„Pouze voda,“ snažil se ho princ zmást a já doufala, že mu to vyjde. Jenže to jsme lorda podcenili.
„Tak voda?“ opáčil skepticky. „Zapomínáš, s kým to hovoříš, hochu. I kdyby mi již oči nesloužily, pořád ještě mám nos a ten se tak lehce zmást nedá.“
„Dobrá,“ podvolil se Thranduil, když shledal, že nemá na vybranou. „Dostali jsme se do drobné šarvátky s pár vrrky, proto také s Riel pospíchám do našich komnat, aby si mohla po těch útrapách odpočinout.“
„Vrrci, pravíš? To se mi nechce vůbec líbit. Pokud vás pokousali nebo podrápali, raději se vám na ty rány podívám hned, než se ošklivě zanítí. Tyhle věci se nesmí zanedbat!“ varoval nás Elrond a jeho hlas zněl opět ustaraně. „Též mi musíš sdělit, kde jste na ty vrrky narazili, abych tam poslal své muže. Nehodlám připustit, aby se tyhle Sauronovy stvůry toulaly volně po kraji a ohrožovaly nevinné lidi.“
„Tomu rozumím, však není kam ty muže vyslat. O všechny vrrky bylo již postaráno,“ ubezpečil ho Thranduil poněkud netrpělivě.
„Měli jste velké štěstí, že jste narazili pouze na pár zběhlých kusů. Štěstí, které se již příště nemusí opakovat, tak toho buďte laskavě pamětliví. Ovšem stejně bych na to místo rád vyslal vojáky. Třebas najdou ještě další vrrky potulující se kolem, navíc je nezbytné co nejdříve mršiny spálit, aby neotravovaly vzduch. Těchto tvorů se totiž žádné zvíře nedotkne, to by raději pošlo hlady.“
„I o toto bylo již postaráno…“ sdělil mu princ a svým prohlášením překvapil i mne. „Poslyš, Elronde, já vím, že máš spousty otázek, avšak neposečká to do rána? Pak ti všeho povyprávím.“
„Budiž, když jinak nedáš,“ kapituloval lord neochotně. „Ale prohlédnu vás hned teď a to mi nevymluvíš. Už jen skutečnost, že se Riel nechá nést takhle povolně v náručí se mi zdá poněkud podezřelá. Nemluvě o tom, že její šat vyhlíží poněkud… potrhaně.“
„Už ti někdo pravil, že jsi neuvěřitelně všímavý? A také tvrdohlavý!“ povzdechl si Thranduil, ale již se déle nevzpouzel.
Poslušně následoval svého přítele do léčitelského křídla, kde mě opatrně položil na jedno z lůžek, aby si mě Elrond mohl důkladně obhlédnout. Však až na pár hlubších vpichů po trnech, které mi vyčistil, byl nucen posléze zkonstatovat, že mi opravdu nic není. A bylo zřejmé, že ho toto zjištění nemálo udivilo.
„Vidíš, však jsem ti toho říkal,“ pronesl Thranduil s jemnou výtkou. „Snad se nedomníváš, že bych vědomě ohrozil Rielin život tím, že bych jí odpíral ošetření?“
„Samozřejmě, že ne. Však sám musíš uznat, že její rukáv a nohavice jsou v takovém stavu, že by pod nimi jeden vskutku očekával nějaké ošklivé zranění.“
„Pak měla zřejmě štěstí…“ prohodil princ suše. Netušila jsem, z jakého důvodu se rozhodl o zásahu Valar pomlčet, ale plně jsem respektovala jeho rozhodnutí.
„Ona možná,“ připustil Elrond, jenž svou pozornost právě přesunul na něj. „Však ty vyhlížíš, že jsi to schytal i za ní. S kolika že vrrky jsi to vlastně laškoval?“ vyzvídal, zatímco zřejmě zkoumal jeho utržené rány. „To zranění na boku se mi nechce pranic líbit. Přesto, že jsi ho měl pevně stažené cárem košile, tak dosud poměrně dost krvácí. Raději ti tam udělám pár stehů…“
„Dobrá,“ souhlasil Thranduil, podle mého soudu dosti chvatně. „Hlavně, ať už to máme za sebou a můžeme se odebrat na lože.“
„To jistě...“ zamumlal lord lehce nepřítomně. „Stejně mi pověz… jak jsi k tomuhle přišel? To nevyhlíží jako od zubů… spíše jako od ostří nějaké zbraně…?“