Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA TŘETÍ
Komise pro vydávání kouzelnických licencí

Za Frederickem se zavřely dveře. Stál teď v dlouhé tmavé chodbě s vysokým stropem, ve které panovalo absolutní ticho. Po stranách bylo mnoho dveří, jenže které byly ty správné? Pomalým krokem se vydal vpřed. V zátylku měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Zastavil se a ohlédl, zahlédl však jenom zavřené dveře, kterými před chvílí prošel, opět se dal do kroku. Po několika metrech dostal opět silné podezření, že se na něj někdo dívá. Opět se tedy zastavil a trhnul pohledem dozadu, až mu málem vyskočil krční obratel. Rozepl zip svého zavazadla a vytáhl si z promočeného šatstva svou starou svítilnu. Cvakl vypínačem, ale baterka nereagovala. Párkrát s ní zatřepal, ale všechno čeho se dočkal, byly jen chvilkové záblesky světla. S marností jí mrsknul zpátky do báglu a zavřel ho, aspoň prozatím musel nechat tajemnou tmu být. Napadalo ho, jestli drakův čumák zmáčkl správně, zdalipak neudělal žádnou chybu. Pořád mu ale vrtalo hlavou, proč tam byla taková tma. Na středisku kouzel by snad mělo být světlo, teda snad nedoufali, že si návštěvníci přinesou světlo sami. S ostražitostí se začal plahočit dál. Zastavoval se u každých dveří a nahýbal hlavu až úplně ke zlatým štítkům, jenž byly přibité nad kukátkem, ale zatím pokaždé natrefil na místa jako: Komora nebo Úložný prostor. Proč tu ale měli tolik komor a úložných prostorů? Pořád se snažil zachovat chladnou mysl, předháněl se myšlenkami na komisi a na zkoušky, které ho čekají. Velmi by ho ale zajímalo, kde v tu chvíli mohla být Susan. Už se smířil s tím, že se mu neozvala, ale když nechodila do školy, co dělala? Kde bydlela a tak? Byla to doopravdy záhada a Frederick měl trochu výčitky svědomí, že se jí na to nezeptal už dříve. Když se na celou situaci podíval nezaujatým pohledem, měl chuť si dát facku. Ani zdaleka nepromyslel to, co bude dělat, až dostane kouzelnickou licenci. Samozřejmě že už se mu hlavou dávno honily myšlenky na to, jak bude bydlet v kouzelnické říši, ale kde vezme peníze? Kde bude bydlet? Jak bude žít? To byly otázky, které mu padaly do žaludku jako kameny, stahující všechnu dobrou náladu s sebou. Věděl, že dříve nebo později se nad těmito otázkami bude muset zastavit a popřemýšlet. V kouzelnické říši nikoho neznal, což byl jeden z nejpádnějších argumentů na neskutečně přehnanou euforii z bezproblémového kouzelnického života. Chodil sem a tam už bezmála pět minut, když se zhruba deset metrů před ním otevřely veliké dveře. Světlo z místnosti ozářilo celou chodbu. Frederick si už tak přivykl na tmu, že se mu na pár chvil zdálo, že oslepl. Ze dveří vyběhlo nějaké pětileté děcko a radostně si poskakovalo. Jakmile proběhlo kolem Fredericka, vystoupil ze dveří i druhý, poměrně starší člověk, jenž rychlým krokem dohnal prcka a vzal ho za ruku, na které se ve světle zableskl zlatý prsten. Frederick si domyslel, že ta zlatá věc na jeho prsteníčku byla určitě nově udělená kouzelnická licence. Co by dal za to, aby ji také dostal. Poměrně mu stouplo sebevědomí, když viděl, že i takový malý kluk, který by si jistojistě mohl podat ruku s Arnoldem, dokázal zkoušky udělat. Rozběhl se tedy a ještě taktak stihl chytit zavírající se dveře za kliku, které nepochybně patřily Komisi pro vydávání kouzelnických licencí. Hned na prahu si Frederick oddechl. Uvnitř byla přívětivá čekárna, ve které jak si Frederick s úlevou stačil všimnout, bylo světlo. Stála tam fontána, několik pohodlných kanape a dveře, na nichž bylo napsáno: PŘEDVÁDĚCÍ SÍŇ. Nejpodivnější, co bylo v místnosti, byl však zlatý nápis nade dveřmi říkající:


Nepropadejte Panice!


který Frederickovi naháněl neuvěřitelný pocit hrůzy.
Frederick si odložil tašky a sedl si na lavici vedle velmi obézního staříka, který měl hlavu opřenou o rameno a spal, přičemž neuvěřitelně nahlas chrápal a pokaždé když otevřel ústa, vytekl mu z nich nechutný potok slin. Fontána byla neuvěřitelně podobná té, která byla na náměstí u portálu číslo 6, akorát že místo přesýpacích hodin tam byly hodiny ručičkové a ukazovaly, že přesně za dvaadvacet vteřin bude půl třetí odpoledne, což znamenalo, že kdyby byl Frederick ještě bloudil po chodbě, asi by se nedostavil včas. Každá vteřina mu připadala dvakrát delší, bylo to jako dívat se na zasychající lak na nehty.
„Pan Frederick Taylor,“ pronesla klika od dveří, ve kterých se ozvalo cvaknutí zámku.
„Pojďte dál,“ dodala mluvící klika. Frederick vstal a přesně o vteřinu později se na místo, kde seděl, svalil spící stařík, probudil se, něco zakoktal a zase usnul. Ve Frederickovi se smísilo napětí, strach, radost a euforie. Naposledy se podíval na nápis Nepropadejte panice a vstoupil dovnitř. Stály před ním čtyři řady stupňujících se lavic, ve kterých seděli lidé oblečení v černých hábitech se zvláštními čtyřhrannými klobouky a tiše si šeptali. Úplně nahoře v poslední lavici uprostřed seděl v modrém hábitu ten nejsvětlovlasejší člověk, jakého kdy Frederick spatřil, a i když mu bylo jasné, že jméno nemusí vždy odpovídat vzhledu, bylo zřejmé, že jde o Jasnovlase. Místnost zřejmě nebyla přizpůsobena vlídnému a dobromyslnému nápisu na dveřích, neboť přímo před lavicemi, ve kterých seděli inspektoři vzhlížející z dálky jako hejno havranů čekajících na oběť, stála veliká klec, v níž byla dřevěná židle s pouty a která do směsi vařící se ve Frederickově žaludku přidala ještě více strachu. Jinak byla ale místnost úplně stejná jako ta, kterou Frederick spatřil vždy, když se v televizních novinách zmiňovali o zatčení nějakého zločince, odsouzeného k pobytu ve vězení. Dveře se zabouchly a zavládlo naprosté ticho.
„Ta není pro vás chlapče,“ ujistil Jasnovlas Fredericka, který nervózně pozoroval mříže od klece. „Jmenujete se Frederick Thomas Frenklin James Taylor?“ zeptal se svým vysokým hlasem. No teda, to byla otázka. Frederick nikdy neslyšel všechna svá prostřední jména, a to bylo zajímavé, protože nikdy o žádných významných Thomasech, Frenklinech ani o Jamesech neslyšel, a proto jen nejistě přikývl. „Dobrá tedy. Můžeme začít,“ pronesl Jasnovlas. Nato se ozvalo hlasité šustění papírů a škrábání per. Všichni úředníci v černých hábitech se ihned pustili do psaní.
„Posaďte se, chlapče,“ pokynul Jasnovlas k židli postavené za řečnickým pultem nalevo od klece, které si Frederick předtím ani nevšiml. Sklopil oči, ve kterých měl stále vypálený nápis Nepropadejte panice, a se snahou přemístit se co nejtišeji přešel k řečnickému pultu. Teď už věděl, jak je malým zvířatům, když na ně v ZOO civí banda prvňáků, lačnících po každém jejich pohybu. Nemohl pochopit, jak to, že se ten prcek v Arnoldově věku nerozbrečel strachy, když tam seděl. Několik členů komise si ho změřilo od hlavy k patě a něco připsalo do svých pergamenů. S lehkým pocitem nevolnosti směřoval pohled na své ruce, jako by nikdy neviděl nic méně pozoruhodného. Členové komise na něj z vrchu shlíželi se zaujatým obličejem a přísností v očích. Bylo jich tam tak dvacet a všichni na něj upírali své prozíravé oči.
„Ehm, ehm,“ utišil šepot jeden z členů komise se zavalitým tělem a třemi bradami, sedící v druhé řadě. „Nuže dobrá,“ promluvil konečně. „Vzhledem k tomu, že jste přítomen, můžeme začít. Jste připraven?“
„Ano,“ odpověděl hbitě Frederick, načež si několik členů zapsalo do svých pergamenů nějakou drobnou poznámku.
„Řízení ve věci udělení patřičného stupně kouzelnické licence, konané čtrnáctého září dva tisíce pět,“ odříkával muž a jedna malinká a nevýrazná členka komise v první lavici si každé jeho slovo začala pečlivě zapisovat do svého pergamenu. „Fredericka Thomase Frenklina Jamese Taylora, bydlištěm v Evansově ulici číslo popisné sedm set sedmdesát jedna, Winchester. Vykonavatel: Salem Jasnovlas, předseda komise pro vydávání kouzelnických licencí. Analytik kouzelnických schopností: Artur Wallerey a komisní zapisovatelka: Averielma Marie Deepová.“ Malinkatá členka komise v první lavici na okamžik zvedla hlavu od pergamenu a zase ji sklonila, aby mohla pokračovat v psaní. „Jako první musíte složit přísahu, položte si pravou ruku na srdce a opakujte po mně,“ Frederickův žaludek mrzutě zabručel, zády mu projela zima a najednou byla všechna tréma i strach pryč.
„Já, Frederick Thomas Frenklin James Taylor,“
„Já, Frederick Thomas Frenklin James Taylor,“ zopakoval Frederick sebevědomým hlasem.
„Slibuji, že budu věrně sloužit kouzelnické říši,“ pokračoval zavalitý chlapík.
„Slibuji, že budu věrně sloužit kouzelnické říši,“
„A že po celou dobu svého života budu sloužit pro její ochranu a dobro.“
„A že po celou dobu svého života budu sloužit pro její ochranu a dobro“ dořekl.
„Nyní přistoupíme k vašemu příběhu, pane Taylore,“ vzal si slovo Jasnovlas a na chvíli se odmlčel. „Je to pět let, co jsem já osobně přicestoval do Winchesteru jako posel ze střediska kouzel za vámi a jistou paní Moonovou. Jelikož jsem byl odvolán kvůli jiné, poněkud naléhavé záležitosti, zaslal jsem vám jménem komise pro vydávání kouzelnických licencí dopis s oznámením termínu vaší zařazovací ceremonie. Mohl byste nám přesněji vylíčit, co se s dopisem stalo?“ zeptal se a provrtal ho svýma modrýma očima.
„To nevím, pane. Já o něm nikdy neslyšel.“
„Ano, jistě, to je zřejmé. Vaši rodiče vás o žádném dopise směrovaném na vaši adresu neinformovali?“ ptal se dál.
„Moji rodiče přistupují ke kouzlům s trochu větších odstupem,“ přiznal popravdě Frederick.
„Vzhledem k vašemu věku jste mohl mít jisté tušení, o svých neobvyklých schopnostech. Proč jste se s nimi nikomu nesvěřil?“ zeptal se Jasnovlas podezíravě.
„Nepředpokládal jsem, že by mi někdo mohl věřit,“ odpověděl s klidem Frederick.
„Myslím, že by bylo lepší, kdybychom se na tu nešťastnou příhodu s nepovedeným kouzlem na vaší besídce v první třídě podívaly samy. Pro členy komise… přesně dvaadvacet dní před mým příjezdem do Winchesteru,“ dodal Jasnovlas. Několik členů komise v kruhu kolem předsedy přitakalo kývnutím.
„Dobře,“ odvětil Frederick. „Bylo mi tehdy pět let…“
„Ne takhle jsem to nemyslel.“ Přerušil ho Jasnovlas. „Jen si na to vzpomeňte a o nic víc se nestarejte,“ nařídil mu. Frederick to sice moc nechápal, ale radši udělal to co po něm Jasnovlas chtěl. Zavřel oči a usilovně se snažil zapátrat v paměti. Nad tribunou se rozsvítilo obrovské okno a vněm se objevil nadpis.

Základní škola Winchester
25. března 2000
16:34 odpoledne

Nápis zmizel a objevil se filmovaný záznam.

Celá hala na míčové sporty patřící k základní škole ve Winchesteru byla zaplněna rozkládacími židlemi, na kterých sedělo plno lidí oblečených ve společenském oblečení. Vpředu před židlemi stálo dřevěné pódium, na kterém právě zpíval sbor osmé a deváté třídy. Emily Taylorová seděla v růžovém kompletu a s malým dítětem na klíně mezi ženami ve stejném oblečení úplně v přední řadě a neuvěřitelně nahlas obdivovala Joanne Posterovou, jejíž matka, Margaret Posterová, patřila také do klubu růžových dam. Jack Taylor, naproti tomu zřejmě unuděný k smrti, seděl hned vedle Emily a tajně poslouchal rádiový přenos z fotbalového utkání mezi West Ham United a Manchester United. Frederick se tísnil v zákulisí v nesmírně nepohodlné kouzelnické róbě a připravoval si své představení. Bylo mu teprve pět let a neměl ani sebemenší ponětí o tom, že je kouzelník, tedy aspoň doopravdický kouzelník. Vedle něho stála Susan Moonová, patřící k tanečnicím v kostýmech včel, které se hromadily za oponou u vstupu na parket.
„Už abych to měla za sebou,“ hlesla nespokojeně Susan a upravila si pásek, který jí držel žihadlo z lepenky na zádech. „Ten kostým je strašně nepohodlný,“ stěžovala si.
„To mi povídej,“ přitakal Frederick a vytáhl ze svého klobouku plyšového králíka.
„Kdy jdeš na řadu?“
„Hned po vás. Zrovna teď mi ale přestalo jít to kouzlo, jak strčím tohohle chlupáče do klobouku a nechám ho zmizet,“ zahalasil Frederick a zamával jí před obličejem plyšákem.
„Hele, pořád to máš lepší, než tancovat tuhle pitomost před všema rodičema,“ odsekla Susan. Ozval se bouřlivý potlesk. Sbor právě dozpíval a odkráčel druhou stranou do zákulisí.
„Děvčata. Jste na řadě,“ houkla profesorka Janisová přes skupinu ‘ROBO‘ zpěváků na houf dívek v černožlutých kostýmech.
„Hodně štěstí,“ popřál jí Frederick. Susan vzdychla a se zbytkem včel odcupitala na scénu.
„Připrav se, Frede. Po nich jsi na řadě ty!“ upozornila ho profesorka. Frederickovi lezlo na nervy, že mu plyšák odmítal vklouznout pod falešné dno klobouku. Když kouzlo nacvičoval doma, připadalo mu víc než jednoduché. Asi to bylo trémou, ale kdyby se mu kouzlo nepovedlo, neuvěřitelně by se znemožnil před celým sousedstvím. Pět minut uběhlo jako voda a už se ozývaly poslední noty hudby z piána, doprovázející vystoupení děvčat z první třídy. Frederick pořád nemohl králíka dostat pod klobouk, což byl za daných okolností doopravdy velký problém. A bylo to tady. Hudba dohrála. Frederickovi se zauzloval jazyk, pomyslel na tu ostudu, až nakloní klobouk, aby do něj všichni viděli, a králík bude žalostně viset za sicherku dolů z falešné kapsy. Na pódium vystoupila jeho třídní profesorka, madame Sinisterová, se svým odporným, malým, zamašlovaným pudlem v náruči. Byla to odporná učitelka, která si doslova vylívala zlost na Frederickovi a všech ostatních chlapcích z jeho třídy. Byla tlustá, měla kudrnaté blonďaté vlasy svázané mašlí, na sobě červenou halenu a růžovou sukni. Přistoupila k mikrofonu a začala mluvit:
„Tak to tedy byla děvčata z první třídy se svým tancem Roj Včel! Opravdu vynikající choreografie. A nyní přijde na řadu žák z první B, talentovaný Frederick Taylor se svým kouzelnickým číslem!“ Zatleskala úvodem a ustoupila z pódia. Frederick si nemohl nevšimnout, jak se zašklebila, jakmile byla z dohledu všech přihlížejících. Se svou kouzelnickou hůlkou a kloboukem předstoupil malý Frederick před obecenstvo. Jeho matka Emily se tvářila, jako by na pódiu stál ten nejpopulárnější zpěvák všech dob, a velice ráda naslouchala lichotkám od dam v růžových kostýmech, sedících po jejím boku. Všichni na něho hleděli se zaujatostí v očích, a tak se do toho tedy pustil. Z prstu vytáhl dlouhý provaz uvázaný z pestrobarevných šátků. Z uší několika diváků vyndal kouzelnické mince, a z pusy vykašlal žábu. Pak mělo přijít finále. Frederick vzal do ruky svůj klobouk, ukázal jeho vnitřek všem přihlížejícím a pak na něj poklepal hůlkou. Sáhl do jeho útrob a vytáhl plyšového zajíce. Několik diváků se s údivem zasmálo. Pak přišla ona zlomová chvíle. Pomalu strčil králíka do klobouku pod falešné dno, zakroutil nad kloboukem hůlkou a zvedl klobouk nad sebe. Jako hruška ze stromu mu na obličej spadl králík, který měl být bezpečně zachycený pod kapsou v klobouku. V obecenstvu se strhl hlasitý posměch. Emily celá zrudla a Jack dokonce vytáhl sluchátka z uší, což bylo do jisté míry až neuvěřitelné. Na pódium vtrhla madame Sinisterová a odstrčila Fredericka stranou.
„No tak to bylo vskutku zajímavé. Chyby děláme všichni, a někdy i v těch nejnevhodnějších chvílích. Prosila bych alespoň potlesk z milosti, dámy a pánové,“ řekla s nechutně slizkým úsměvem na rtech. Frederickovi přetekly nervy. V amoku natáhl ruce před sebe, načež se malý pudlík, dosud sevřený v učitelčině objetí, vznesl do vzduchu. Hlasitě to luplo a Hafík, jak mu učitelka říkala, byl v tu ránu pryč. Bylo to jako by Fredericka někdo trefil baseballovou pálkou do všech míst na hlavě. Neuvěřitelně mu pulzovaly spánky a motala se mu hlava. Málem upadl, ale nakonec to ustál.

Jakmile obraz zmizel, několik členů komise si vyměnilo své pohledy plné údivu. „Pane Taylore, tenkrát na té besídce jste v sobě odhalil vysoké nadání na kouzla, to se u nás cení. Deformační kouzlo, i když tak drastickým způsobem, není pro začátečníka nic lehkého. Nicméně myslím, že je čas na zařazovací testy, které jsou hlavní náplní celého průběhu ucházení se o kouzelnickou licenci,“ prohlásil Jasnovlas.
„Testů se nemusíte bát, jde pouze o změření vašich kouzelnických schopností a uvažování v různých situacích. Při testech nemůžete přijít k úrazu či jiné škodě na vlastní osobě. Při každé zkoušce, které budete podroben, máte možnost vyřknout odvolávací heslo Mezopotámie, čímž test zastavíte a můžete jej odložit. Jelikož jste byl právě poučen o bezpečnostních pravidlech, nevidím žádný důvod, proč bychom neměli začít,“ usmál se na něj Wallerey. Frederickovi poskočilo srdce. Zařazovací testy na přidělení kouzelnické licence, to, o čem snil celý měsíc, bylo tady. Ve zdi napravo od tribuny se vytvořila díra velká jako průchod do jeskyně. Fredericka však nejvíce zaujaly kusy padající suti ze zdi, které při dopadu na zem mizely. Z první lavice vstal jeden vysoký člen komise a postavil se vedle vchodu.
„Můžeme?“ zeptal se hlubokým hlasem.
„Jistě,“ odpověděl Frederick. Vstal a přemístil se k průchodu. Poslední, co zahlédl před vchodem do díry ve zdi, bylo, jak Averielma Marie Deepová, drobná členka komise v první lavici, přestala psát a s úlevou si utřela rukávem pot z čela.

členka komise v první lavici, přestala psát a s úlevou si utřela rukávem pot s čela.