Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA OSMÁ
Nový domov
Frederick měl z právě složených přijímacích zkoušek doopravdy smíšené pocity. Ačkoliv se skálopevně snažil soustředit na zadání, kdesi v koutku hlavy mu pořád dokola poskakovala jedna otázka. Byla by to sice šílenost, ale určitě by to dávalo smysl. Od té doby, co se mu v hlavě vyrojila, si až podezřele často prohlížel své ručičkové hodinky. Bylo až k nevíře, jakou rychlostí mu všechno docvaklo. Ale jak už si předtím řekl, nehodlal se tím teď zatěžovat. Seděl opřený se založenýma rukama na lavici naproti škole a čekal, až zahlédne Susan. Byly přesně tři hodiny. Nemohl ani uvěřit tomu, že v místnosti velké asi jako jídelna v hostinci U Létající ryby, strávil celé čtyři hodiny. Měl pocit, jako by si nikdo ze studentů na zkouškách nelámal hlavu se smolokřesy. Vlastně za celý den nezahlédl skoro nikoho, kdo by měl se smolokřesy problém, teda až na pana McGregora, a to mu připadalo na ty výstrahy, které dennodenně slýchával, trochu málo. Mezi prsty si pořád točil svým falešným jednorožčím rohem. Po ulici jezdily kromě hlídačů také vysoké dostavníky a pozoruhodná šlapací vozidla, přičemž každé vypadalo jako osobní ruské kolo. Kolem dokola jste nezahlédli nikoho jiného než zahalené kouzelníky, kteří brázdili cesty nervózním, rychlým krokem.
Brána od školy se podruhé během deseti minut otevřela. Frederick z dálky pozoroval, jak se ze tmy vynořuje postava profesorky Turmanové, vedoucí za sebou dav vyčerpaných děvčat. Frederickovi trvalo nějakou dobu, než Susan zahlédl, ale nakonec ji našel. Celá rozesmátá sestupovala ze stříbrných schodů ladným krokem. Vypadala, jako by ze sebe sundala nějaké příšerně těžké břemeno a konečně se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Frederick vstal. Susan ho téměř hned zahlédla a vydala se sprintem k němu.
„Tak co, jak dopadly zkoušky?“ zeptala se horečně Susan lapající po dechu, když se posadila na lavičku, kde ještě před chvílí seděl Frederick.
„No… ani nevím. Co ty?“
„Vždyť byly tak jednoduché. Měla jsem je napsané asi za hodinku a to jsem ani nespěchala!“ vydechla a sundala si brýle, které si hned začala energicky čistit o košili.
„To se máš,“ podotkl Frederick bodře.
„Co je? Nechceš mi snad říct, že jsi ty odpovědi neznal. Už u šesté otázky jsem si říkala, že to musíš stihnout snad rychleji než já. Ochranná kouzla, to je přece tvoje parketa,“ navážela se do něj. Své brýle si teď přimáčkla zpátky na nos takovou silou, že se jí tam na malou chvíli objevil neprokrvený otlak.
„No to jo… nějak jsem to ani nevnímal,“ podotkl. Byl absolutně rád, že měl zkoušky za sebou, i když to na něm nebylo moc znát. Ve Winchesteru by teď jistě šel do cukrárny U Javorového stolu, kde se zašíval skoro pokaždé, když uprchl z tísnivého prostředí školy. Bohužel tady v Downreddu neměl moc náladu ani čas si někam zajít. Ovšem za pár dní by tak jako tak měl nastoupit do nějaké té kouzelnické školy, i když by to nebylo kouzelnické gymnázium, a pak by moc času na volnou zábavu neměl.
„Susan? Je tu někde nějaká zašívárna?“ zeptal se po chvíli Frederick, kroužící pohledem někde na konec ulice, kde právě za roh zatáčel soukromý honosný dostavník, ve kterém se vezl Richard Hevit se svou matkou.
„No pro takové chuďase jako my tady toho vážně moc nenajdeš,“ odmlčela se, aby zauvažovala. „Ale myslím, že bych o něčem věděla. Kousek od sportovního centra na Uršulově ulici je malá kavárna. Nevybavím si, jak se jmenuje a asi to ani nebude nic moc, ale za naše kapesné si tam určitě aspoň na moment spočneš,“ pokývla na něj. „Máš vůbec nějaké peníze?“ zeptala se po chvíli.
„Akorát poslední kapesné,“ odpověděl stručně. Opravdu měl chuť na trochu toho kouzelnického dezertu. Věděl, že sladkosti tady v kouzelnické říši se od těch nedlandovských dost liší, protože se U Létající ryby jednou ubytovala malá pracovnice velkého koncernu na marlenky a všem nabízela své vzorky pryskyřicového koláče, které Frederickovi tak zachutnaly, že mít nějaké peníze, všechny by je za ty malé koláčky utratil.
„Můžeme se tam zajít podívat,“ pobídla ho Susan.
A tak strávili Frederick a Susan pěkné chvíle s madame Ritou v kavárně u poskakujícího šálku a za týden se přestěhovali na gymnázium Ignácia Strašinožky, kde vyrůstali a stali se jedněmi z nejlepších kouzelníků na světě.
……………
„Jak zoufale si přeji, abych mohl tato slova napsat. To, co mělo Fredericka se Susan potkat, se totiž ani v nejmenším nepodobalo šťastnému konci.“

Oblaka se náhle zatáhla a skoro ihned začalo mohutně pršet.
„Tak a máme po výletu,“ prohodil popuzeně promočený Frederick. Se Susan právě doběhli do jednoho podchodu, aby se tak skryli před obrovskými kapkami deště, které narážely do země s takovou silou, až to vypadalo, že i něco tak primitivního jako kus vody může cítit zlost.
„To nechápu. Jak se mohlo takhle rychle rozpršet?“ stěžovala si Susan, vyhlížející z podchodu na ulici. Chodníky byly teď úplně černé a lesklé. Proudy vody se řinuly kolem patníků a stékaly do kanálů. Cesty se úplně vylidnily.
„Musíme se přenést zpátky k Létající rybě,“ pobídl ji Frederick. Zavřel oči a luskl. Nic se nestalo. Pomalu se koutkem oka podíval na místo, kde stála Susan, a zjistil, že ona udělala totéž.
„Co se stalo?“ nechápala.
„Nevím. Zkusíme to ještě jednou,“ navrhl Frederick. Opět zavřel oči a lusknul, ale nic se nestalo. Zkusil to jinou metodou. Dvakrát dupnul do země, a zase nic.
„Krucinál, co je?“ protestoval nahlas.
„To je teď jedno, musíme jít pěšky,“ řekla naštvaně.
„Ten déšť nevypadá, že by měl každou chvíli skončit,“ křikl na ni Frederick, protože už stála skoro u východu.
„Mně se taky nechce, ale jít prostě musíme. Brzy se setmí a věř mi, že toulat se těmihle uličkami za tmy je horší než jít v noci na záchod,“ ujistila ho Susan. Tento argument už na Fredericka zabral. Rychle proběhli z jednoho podchodu do druhého a tak to dělali, dokud se nedostali z úzkých uliček až na samotné náměstí. Vypadalo to, jako by byli všichni obyvatelé domů okolo náměstí odstěhováni. Okna i výlohy byly nehostinně zatažené tlustými závěsy. Fontána s přesýpacími hodinami přestala zničehonic stříkat vodu. Dveře uprostřed náměstí byly rozražené dokořán a v zuřivém větru sebou plácaly sem a tam jako mávající křídla.
Frederick pohlédl na Susan nervózníma očima. „Něco mi tu nehraje,“ podotkl třesoucím se hlasem. Susan jen pokrčila rameny. Ozvala se obrovitánská rána znějící jako výstřel ze středověkého děla, nesoucí se po celém náměstí. Frederick i Susan dopadli na záda o několik metrů dál, než stáli. Frederickovi se hlava rozbila na tisíc maličkých kousků, teda takhle to alespoň cítil. Absolutně ztratil pojem o prostoru. Ozvala se druhá rána, ještě hlasitější než předtím. Opět Fredericka i Susan, kteří se pracně vyškrabávali na nohy, odhodila o několik metrů dál. Tlaková vlna doslova rozdrtila fontánu. Místo ní se v zemi objevila pouze díra, ze které stříkala voda a do celého okolí vystřelovala mince, které tam někdo hodil už předtím. A třetí rána. Ta byla ze všech nejsilnější. Portál se proměnil v prach, který zuřící vítr ihned odnesl kamsi daleko. Kolem dokola praskla všechna okna a rozrazily se všechny dveře. Ať to bylo cokoliv, vzalo to s sebou portál číslo šest a to znamenalo, že se Downredd připojil ke zhruba dvaceti velkým městům, ve kterých se stejně jako zde portály vypařily za velmi zvláštních okolností. Susan měla hlavu opřenou o sloup, na němž byly ručičkové hodiny, a brýle měla pohozené kdesi daleko u domovních dveří. Z temene se jí řinul pramínek karmínově rudé krve a rozléval se do obrovské louže uprostřed dvorku. Frederick ležel na zádech v blátě. Cítil, jak mu na obličej dopadají tlusté kapky deště. Byl úplně promočený a celý od bláta. Hlava mu třeštila, vzadu na temeni si nahmatal obrovskou bouli. V uších mu pištělo jak na bojišti. Zapřel ruce do země a pomalu vstal. Chvíli mu trvalo, než se v točícím pohledu dokázal koncentrovat na rozmazanou Susaninu siluetu. Frederick se k ní doplahočil kolébavým krokem a znovu upadl. Opatrně ji podložil hlavu svou rukou, na které se mu ihned objevila velká krvavá skvrna.
„Susan…“ zachroptěl. „To-to ne!“ Z posledních sil zvedl ruku k šedým oblakům a zavolal: „Expresium Helplles,“ a upadl do bezvědomí.

Probudil se ještě ten den okolo půl dvanácté večer za ukrutných bolestí hlavy. Ležel v nadýchané peřině v nějakém cizím pokoji. Všechno až na skříň bylo v místnosti zahaleno do bílé barvy. Přes okenice na něj doléhalo měsíční světlo a stíny stromů, které stály před budovou. Někdo patrně zahlédl jeho volání o pomoc a vzal ho a Susan do nemocnice. Co se vlastně stalo se Susan? Frederick si pamatoval pouze na to, jak ho něco odhodilo pozadu do louže. Nemohl si ani vybavit, jak napsal přijímací zkoušky, které mu teď připadaly jako několik let stará záležitost. Všechny myšlenky měl rozházené. Bylo zvláštní, jak se to všechno semlelo. Ještě ráno byl strašně nervózní z toho, aby při přijímacích zkouškách neudělal žádnou chybu a teď ležel s obvázanou hlavou v nějaké nemocnici. Věděl, že by nemělo smysl někde se tu teď toulat a zjišťovat, kde to vlastně je. S velkou námahou se posadil na bok postele a podíval se na své zápěstí. Škubnul sebou, jako by do něj uhodil blesk. Jeho ručičkové hodinky byly pryč. Za normálních okolností by se tak nevzrušoval, určitě by se našlo vhodné vysvětlení, kdo mu je vzal a kam je dal. Bohužel protentokrát pro něj byly cennější než rodinné zlato. Několikrát prohmatal prostor pod peřinou, až nakonec vstal a začal hledat pod postelí. Hodinky nikde nebyly. S poslední špetkou naděje rozevřel skříň. Na věšácích tam bylo pověšeno jeho oblečení a na horní poličce byly naštěstí položeny jeho hodinky. Opatrně je uchopil a s úlevou si je navlékl na ruku. Hodinky ukazovaly přesně půlnoc. Sotva stačil letmo obhlédnout obrovskou místnost s vysokým stropem, když uslyšel za dveřmi cizí kroky. Bleskurychle byl zase pod peřinou a jak to měl nacvičené z Winchestru, dělal, že spí. Tikání hodinek mu v tu chvíli připadalo minimálně stejně hlasité jako kostelní zvony.
Klap-klap. Klap-klap. Klap-klap.
Ozývaly se kroky za dveřmi. Podle zvuku bylo poznat, že dotyčný kulhal. Jak by ne, v nemocnici. Ať už byl za dveřmi kdokoliv, zastavil se. Frederickova paranoia, jak už to měla ve zvyku, zase zaúřadovala. Opět cítil ten nechvalně známý pocit beznaděje. Mohl se snažit jak chtěl, ale nebyl s to použít žádná kouzla. Kroky se daly zase do pohybu. Frederickovi stekl po tváři pramínek studeného potu. Byl strašně rád, že nemusel čelit další nástraze. Za okny zahoukala sova. Až teď se Frederickovi vybavilo, co se stalo. Portál v Downreddu byl zničen a to znamenalo… vlastně ani moc dobře nevěděl, co to znamenalo. Pořád tomu nemohl uvěřit. Za tu krátkou dobu, jakou strávil v kouzelnické říši, si už zažil o mnoho více dobrodružství něž za celou délku svého jinak nudného života. Jak by se asi tvářil jeho otec Jack, kdyby zpozoroval popáleniny na jeho rukou a několik mírných jizviček po celém jeho obličeji? Najednou se kolem Fredericka objevila mlha a ze země se vytáhly hřbitovní kříže. Celé prostředí se změnilo. Frederick teď neseděl na boku své postele, nýbrž stál u vysoké pokroucené vrby. V ruce třímal svou stříbrnou svítilnu a svítil si před sebe. Na sobě měl černý plášť s kapucí, přetaženou přes hlavu. Na zemi nebylo ani jedno stéblo trávy, pouze černá tvrdá zemina a pár chodníčků, které vedly mezi náhrobky. Frederickovi asi nezbývalo nic jiného, než aby se vydal vpřed. Moc se kupodivu ani nezaobíral otázkou, jak se tam vzal, vypadalo to, jako by to snad ani nepostřehl. Sem a tam křižoval mezi obloukovitými náhrobky, až se dostal na rozcestí. Něco mu napovídalo, že měl vykročit doleva. Baterkou si stále svítil vpřed. Měl pocit, jako by se nesl vzduchem. Měsíc se skrýval za mrakem a líně vystrkoval nos. Šoupavým krokem se zastavil u velikého mramorového náhrobku porostlého popínavými rostlinami a posvítil si na nápis.

Zde Leží George, William a James Taylorovi.
Věrní přátelé, dobří rodičové, ochránci.
Doufáme, že se vám spí dobře.
Deus Ex Machina.

Pokud jste nikdy neztratili nikoho blízkého, nemůžete vědět, jaké to je. Až když Frederick odcházel od posledního místa odpočinku svých příbuzných, pocítil, jak se mu do očí nahrnuly horké slzy. Celou tu dobu bral smrt svého nejmilovanějšího dědečka jako holý fakt a až teď si uvědomil, že někoho, koho měl tak rád, už nikdy neuvidí. Samotná pravda, že nebyl ani na pohřbu, protože byl v tu chvíli na narychlo zařízeném pobytu ve dvouhvězdičkových lázních, byla ještě horší. Nemohl uvěřit, jak mu mohli rodiče odepřít poslední rozloučení s Georgem. Bylo to hrozné. Snad jako by tam ve tmě zanechal kousek své duše. Zahýřil ve velkém víru a otevřel oči. Za okny už svítilo slunce. Bylo až k nevíře, jak živý to byl sen. Přes okno proudilo do pokoje zlatavé světlo. Venku bylo mokro. Bylo poznat, že celou noc pršelo. Na zápěstí měl Frederick otlačené hodinky, se kterými celou noc spal. Na chodbě byly slyšet cizí kroky. Patrně byla celá nemocnice po včerejším incidentu vzhůru nohama. Frederick se díval do stropu a pořád přemýšlel nad snem, který se mu až neobvykle zaryl do paměti. Proč se mu zdálo zrovna o tomhle? Bohužel detaily, které se v hlavě snažil co nejurputněji udržet, se mu ztrácely asi tak, jakoby chtěl udržet vodu v nastavených rukou. Vtom do pokoje bez zaklepání vrazil vysoký poďobaný mladík s dlouhými mastnými vlasy v černomodré uniformě. Z brašny, kterou měl přehozenou přes rameno, vytáhl purpurovou obálku a podal ji nechápajícímu Frederickovi. Frederick, který si mnul zápěstí, na něj civěl s otevřenou pusou.
„Seš Frederick Taylor, ne?“ zeptal se po chvíli přežvykování žvýkačky mladík, který měl ruku pořád nataženou k Frederickovi. Frederick jen letmo pokývl hlavou a vzal si dopis, který si prohlížel jako zvláštní exemplář neobjeveného zvířecího druhu. Mladík se otočil na podpatku a vyšel ze dveří, přičemž hlasitě zabouchl. S Frederickem to škublo, jako by ho vylekal jedovatý had. Pomalu otočil obálku a přečetl si úhledné písmo pod kulatou známkou.
Frederick Taylor
Downredd
Jeníkova 853, Nemocnice
746 21

Frederick na nic nečekal a obálku roztrhl. Vypadl z ní poskládaný světlomodrý papír. Na papíře stálo:

Milý pane Taylore.
Velmi si ceníme, že jste si vybral zrovna naši školu pro své další kouzelnické studium. Jak víte, přijímací zkoušky se uskutečnily 13. Stromopleše přímo v učebnách našeho gymnázia. Vaše výsledky jsou:

Kodex čarodějů kouzelnického světa: 62/68 bodů.
------------------------------------------------------------
Teorie obranných kouzel: 70/70 bodů.
------------------------------------------------------------
Teorie útočných kouzel: 45/46 bodů
------------------------------------------------------------
Teorie užitkových kouzel: 59/69 bodů
------------------------------------------------------------

Jsme velice potěšeni, že vám můžeme oznámit: Byl jste přijat jako student Gymnázia Ignácia Strašinožky s číslem 2259678/22341. Školní rok začíná 18. Stromopleše. Pro více informací kontaktujte naše bezplatné informační centrum.
S přáním pevného zdraví:
R. Portenwille
Rupert Portenwille. Ředitel školy.

Tak a bylo to tady. Frederick se přece jen dostal na nejprestižnější školu v Downreddu, i když věděl, že to bylo určitě tak tak, protože ztratil deset bodů v teorii užitkových kouzel. Na druhou stranu mu užitková kouzla doopravdy nešla a mohl být rád, že to bylo aspoň těch pár bodíků. Zato obranná a útočná kouzla zvládl na jedničku. Nedá se říct, že mu to nějak zlepšilo náladu, alespoň ho to na nějakou dobu přinutilo přemýšlet o něčem jiném. Vedle na stolku měl položenou na tácu snídani a ranní vydání novin. Frederick po nich hned chňapl a dal se do čtení. Na titulní straně byl obrovských výstražný titulek, pod kterým se rýsovalo natlačené strojové písmo.

PORTÁL V DOWNREDDU ZNIČEN!

Hlídači ani ochránci z Nedlandova si neví rady. Místní úřady definovaly podivný výkyv magie, který způsobil zničení portálu, jako úkaz zjevující se jednou za 5000 let. Jak je tedy možné, že se podobné události staly i v ostatních tranzitních městech? Downredd je na neurčito ochromen, středisko kouzel je nuceno vydat následující prohlášení: „Tímto jsou zastaveny všechny styky s Nedlandovem, a to až do doby, dokud se vše nevysvětlí,“ řekl v pátek večer předseda místního sdružení na ochranu města Potklan Gryzek. Co bude dál? Začnou kouzelníci i čarodějky opouštět Downredd stejně jak se to stalo i v jiných městech? Na tuto otázku dokázal odpovědět pouze jeden úředník, a to předseda pro vydávání kouzelnických licencí Salem Jasnovlas. „Nebojte se, mí milí spoluobčané. Jak říká nedlandovské přísloví: Blesk nikdy neudeří dvakrát do stejného místa!“ Velmi optimistický přístup. Už v předvečer pátku třináctého ohlásilo bankrot 17 downreddských podniků, mezi nimiž bylo i avizované knihkupectví s nedlandovskou literaturou Knihomol s.r.o. Nejhůře to ale asi odnesou noví studenti kouzelnických škol. Jestliže budou všechny styky z Nedlandovem natrvalo přerušeny, budou mít tyto děti zmeškaný jeden rok výuky. Zatím se však neukvapujme. V kouzelnické říši zbývá ještě 93 portálů do Nedlandova, avšak každý den je riziko, že další z nich zmizí. Bližší informace na středisku kouzel.
Natálie Brownová

Frederick se vlastně nedozvěděl nic, co by nevěděl. Stejný výkyv magie jako u jiných portálů. Ale co za tím stálo? Proč měl pořád pocit, že je on právě ten, kdo by to měl nejvíce řešit? Odhodil článek zpátky na stolek jako použitý kus kapesníku a vzal si k sobě snídani. Teda nemocniční strava doopravdy dosáhla své nelichotivé pověsti. Rohlík byl tvrdý, sýr bez chuti a čaj vypadal jako voda s pasterizovanou šťávou. Kdyby měl na výběr, tak by to doopravdy nejedl, ale už dva dny neměl ani sousto a pořádně mu vyhládlo. Směs odporné chuti mu tekla jícnem jako pořádně husté lepidlo. Když dojedl, zhnuseně odložil tácek na stůl a vstal. Pět minut se díval z okna, než někdo zaklepal. Frederick sebou trhnul. Ve dveřích stála Susan v modrém županu, ohnutá v zádech, opírající se o tyč, na které byl pověšený sáček s plazmou.
„Ahoj Frede,“ pozdravila ho trochu sklesle a přešla k jeho posteli, aby se posadila. „Teda nebyla hračka tě tady najít,“ přisvědčila.
„Ahoj,“ odpověděl Frederick. „Četla jsi noviny?“ zeptal se opatrně.
„Škváry. Teda skoro na nic si nepamatuju, to jo, ale píšou o tom tak nějak jako by si to ani neuměli představit,“ zanaříkala a chytila se za temeno. „Dvanáct stehů,“ podotkla, když si všimla, jak si ji Frederick se zájmem prohlíží.
„Já mám jenom slabý otřes mozku, jinak nic. Dneska mě prý propustí,“ přiznal a sedl si vedle ní.
„Mě taky, mě taky,“ přitakala.
Frederick si všiml, že mu přisedla jeho dopis ze školy a hned se začal vyptávat: „Tak co, nepřišel ti náhodou nějaký dopis?“
„Si piš. Dostala jsem se,“ řekla unaveně.
„Já měl za to, že budeš o trochu šťastnější,“ nechápal Frederick.
„Já myslela, že jsi noviny četl, když ses mě tak ptal,“ zamumlala.
„No četl, ale proč…“ nedořekl.
„Víš, proč jsme se dostali?“ přerušila ho nahlas. „Jakmile zmizel portál, stáhlo žádost o studium dvaadvacet studentů. Teď mi řekni, jestli bychom se dostali,“ zahučela podrážděně.
„Důležité je, že jsme se dostali, ne?“ podotkl Frederick, nechápající její reakci.
„Když to bereš takhle… Já budu šťastná, když se z Downreddu nestane bezdomovecká díra,“ hlesla.
„To se doufám nestane,“ zanaříkal Frederick a sklonil pohled na své nohy, jako by mu náhle připadaly desetkrát zajímavější než jindy. „Připadám si teď nějak na mrtvém bodě,“ dodal.
„Hmm… doufám, že to není konec všech dobrodružství,“ řekla bodře a vstala, aby se také podívala z okna.
„Nevím jak tobě, ale mně nebude vadit pauza od popálených rukou, jizev na obličeji a otřesu mozku,“ bránil se.
„Tohle není jako v Nedlandově. Je mi líto, že ze mě už vyprchala ta počáteční radost z kouzel,“ přiznala a zahleděla se do slunce, zářící přes neprostupná oblaka.
„Nápodobně,“ přiznal. Bylo až k nevíře, jak rychle ho kouzla omrzela. „Neměli bychom si ještě vyzvednout věci z Létající ryby?“
„Jistěže,“ odpověděla mdle.
„To je zase den,“ postěžoval si nevrle.
„Co ti pořád vadí? To, že jsme v nemocnici, nebo to, že by se v tuhle chvíli na nejprestižnější školu ve městě dostal i vidlák?“ okřikla ho Susan. Stání u okna ji už zřejmě vyčerpalo, tak si znovu sedla na postel.
„Hele, já nevím, kdo je tady pořád v hluboké depresi,“ ohradil se Frederick a pootevřel okenici, aby se nadýchal trochu čerstvého vzduchu.
„Myslím, že už půjdu na pokoj. Chvíli se prospím a pak už se asi začnu balit. Kolem jedenácté bychom měli vyrazit. Rozhodně tady nehodlám zůstat na dnešní delikatesu, což je čalamáda na javorovém sirupu, kterou nám kuchařky připravily k obědu,“ pronesla po chvíli a přikročila ke dveřím.
„Jasně. Tak se měj,“ odpověděl nepřítomně Frederick, dívající se přes okno někam do prázdna. Za zády uslyšel pouze tlumené přibouchnutí dveří a pak hrobový klid. Všechno bylo na draka. Nakráčel si to do kouzelnické říše se snem báječného života a teď byl v kouzelnické nemocnici a pomalu se měl balit, aby přešel do stereotypního života, který se mu nabízel. Cítil se jako medvěd, který z hlubokého zármutku přešlapuje v ZOO ve výběhu sem a tam.

Ještě jednu noc strávili Federick a Susan pod střechou hostince U Létající ryby, než se za pomocí zaklínadel přemístili před bránu gymnázia Ignácia Strašinožky. Stáli vedle sebe v dlouhých černých pláštích, spadajících až na zem, před dlouhými stříbrnými schody a netrpělivě čekali, co se bude dít. Bylo zamračeno a větrno. Po ulici se válely kusy vyhozených novin, lidé tudy procházeli jen zřídka a vidět zde dostavník byla skoro vzácnost. Celá ulice doslova zešedla. Pouliční lampy už dávno nesvítily. Jediné, co kolem dokola vykazovalo alespoň špetku radostného pohybu, byly slonovinové fontány za živými ploty školy, které do vzduchu tryskaly proudy křišťálově čisté vody. Nebyly to ani dva dny a Downredd opustila zhruba polovina populace. Vysoká železná brána se zničehonic otevřela. Frederick i Susan trhli ve stejný čas hlavami, aby si všimli, jak se k nim po schodech dolů řítí zavalitý kouzelník s černou bradkou a velice vrásčitým obličejem v modré róbě s vysokým žlutým kloboukem na hlavě. Když k nim dochvátal, hlasitě si oddechl.
„Jste očekáváni,“ hlesl, uplivl si na zem a popadl Frederickovy i Susaniny kufry. Susan po Frederickovi střelila nechápavým pohledem. Frederick ho opětoval. Pomalu se vydal za zadnicí kouzelníka stoupajícího po stříbrných schodech zpátky nahoru, očekávaje alespoň trochu přívětivosti. Susan jen pohodila hlavou a také ho následovala. Vysoké stíny školy ho už zase pohltily do absolutní tmy. Neviděl si ani na špičku nosu, než před sebou zahlédl rychle se zvětšující světlo. Kouzelník se kolébavým krokem hnal dál. Všichni tři společně míjeli malé fotbalové hřiště, jezero, jehož vlny ve větru poskakovaly do obrovské výše, malý lesík, jehož temnota zahalovala všechnu krajinu okolo, a dva skleníky s malou zahrádkou, až došli ke dvěma vstupním dveřím. Tlouštík se zastavil a položil kufry na dlážděný chodník. Pomalu se otočil a přejel pohledem ze Susan na Fredericka.
„Dál už musíte sami. Plán školy je vystaven v jídelně, což je ta obrovská místnost hned chodbou vpravo za těmito dveřmi,“ odmlčel se a poklepal na dřevěná vrata. „Holčičí ložnice jsou v západní části, klučičí zas v tej východní. Další podrobnosti a tak máte v červený obálce na posteli. Přeju vám hezký pobyt,“ zamumlal, přičemž u poslední věty bylo poznat, že ji nemyslel vážně. Znovu si odplivl, tentokrát až nebezpečně blízko Susanina kufříku, a odkráčel kamsi k bráně.
„Ten by si rozuměl s madame Lowbranktusovou,“ podotkla nevraživě Susan, když se jim kouzelník ztratil z dohledu.
„Tak a je to tu. Konec naší cesty,“ podotkl Frederick skleslým hlasem a ironicky se pousmál, když si ze země zvedl své dvě cestovní tašky a kufr, který mu věnoval pan McGregor jako dárek na rozloučenou.