Tajuplný příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA DEVÁTÁ
Druhý začátek

Je-li možno nějak popsat útroby školy, je nutno poznamenat, že každý kdo tam kdy chodil, vám potvrdí, že složitější architekturu v životě neviděl. Dlouhé chodby vystlané měkkým modrým kobercem, měnily až podezřele často svůj směr. Na dřevěných stěnách vyseli kromě loučí také obrazy mnoha významných čarodějů, z nichž většina měla na hlavě stříbrnou paruku a v ruce robustné žezlo. Po stranách každých dveří stály dvě velké cínové vázy, ve kterých, ať už to zní sebepodivněji, něco nervózně přešlapovalo. Tu a tam byly na chodbách i zasklené výklenky, kterými dovnitř proudilo venkovní světlo, právě teď do nich však bubnoval déšť a narážel vítr; Frederick a Susan se plahočili se zavazadly v rukou chodbou stále vpřed, teda alespoň se o to pokoušeli, protože už byli nuceni několikrát změnit směr. Hned jak Frederick překročil práh gymnázia, pocítil sklíčenost, která kvůli začátku nového školního roku, v budově zavládla. Susan od té doby neřekla ještě ani jediné slovo, což bylo za těchto okolností velice zvláštní. Patrně měla dost práce sama se sebou a se svými třemi těžkými kufry. Tu a tam kolem nich prošel někdo z dospělých kouzelníků, který mířil opačným směrem, ale patrně nebyl zvědavý na to, aby musel ukazovat cestu nějakým dvěma desetiletým kouzelníkům a tak jenom bez povšimnutí prošel a zmizel za jedněmi či druhými tlustými dřevěnými dveřmi. Trvalo dalších pět minut než se Frederick a Susan dostali na rozcestí, před nímž byly vysoké schody k obrovskému oblouku. Koberec byl zde dost prošlapaný, což byla známka toho, že tu někdo dost často prochází a někde tady už prostě musel být někdo kdo by jim ukázal cestu. Odněkud někdo náhle radostně zavolal.
„Frederick Taylor!“ Frederick sebou poplašně škubl, dost rychle na to aby stihl zahlédnout jak se ze stínu jedné obrovské sochy, vynořuje Elfias. Elfias měl na sobě světlomodrou košili a žlutou kravatu, přes to všechno ještě černou vestu a černé kalhoty, které Frederickovi připomínali jeho společenské plátěnky.
„Elfiasi? Takže ty ses taky dostal,“ zavolal na něho radostně Frederick.
„To je zase ten elf z Létající ryby?“ sykla na Fredericka Susan koutky úst. Frederick na to nic neříkal, Elfias už byl příliš blízko. Když se Elfias zastavil na dva metry od Fredericka a Susan nastala ta nechvalně známá chvíle, které se říká trapné ticho. Každá vteřina připadala Frederickovi desetkrát tak delší. Susan bloudila očima někde u konce vysokého stropu, Elfias nervózně přelamoval ruce a Frederick šoupal nohama, jakoby chtěl do země udělat díru.
„Ehm… Tak, asi bych ti měl ukázat naše ložnice,“ podotknul Elfias po chvíli. Susan to brala jako signál pro odloučení se, zakoktala něco v tom smyslu že už cestu najde sama a pomalu vykročila směrem doleva, kde ostatně vedli i růžové šipky pověšené na stěnách. Frederick ji ještě zamával a dal se za Elfiasem, který už byl deset kroků před ním. „Tak co jak se daří?“ zeptal se zase po chvíli Elfias.
„Bylo mi už lépe,“ přisvědčil s letmým úsměvem Frederick.
„Takže naše ložnice jsou ve vý…“
„…chodní části. Já vím,“ přerušil ho Frederick. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat, dříve něž tam dojdeme,“ šeptl Frederick zaníceně, chytl Elfiase za rukáv a zastavil se. Elfias povytáhl odbočí a vyvlékl svou ruku z Frederickova sevření.
„Richard Hevit. Dostal se že?“ zeptal se Frederick, jakoby už dopředu znal odpověď.
„No ano, ostatně to už jsem jaksi řík…“
„Jo jasně,“ přerušil ho už podruhé Frederick, pořád se nervózně ohlížel, nechtěl totiž, aby jejich rozhovor vyslechl někdo cizí. „Takže, předtím jsi mi říkal, že má na škole jisté…“
„Preference?“ dopověděl za něho Elfias, který se doposud tvářil poněkud zmateně. „No a? Co by jsi čekal od Downreddské smetánky?“
„Když město opouštěli všechny bohaté rodiny, tak proč Hevitovi zůstali? Chci říct, někdo jako Hevitovi by určitě neměli problém najít místo pro svého nejmladšího synáčka v nějaké jiné prestižní škole v jiném městě ne?“ pokračoval zapáleně Frederick.
„Co? Cože?“ nechápal Elfias, který, ať se to zdá nemožné, vypadal ještě zmateněji než před chvílí. Zpoza rohu se vynořila nějaká starší studentka, která vzápětí zmizela za jedněmi dveřmi, které byly rozesety po celé škole.
„Když se portál spojující Downredd a Londýn vypařil, všechny rodiny z bohatých čtvrtí se začali stěhovat. Jenom Hevitovi zůstali a mě by hodně zajímalo proč,“ pokračoval Frederick. Elfias se zatvářil poněkud sklíčeně.
„Proč tě ti Hevitovi pořád tak štvou?“ nechápal. Pomalu se otočil a dal se znovu do chůze. Frederick zkoprněl. Vlastně si sám moc dobře nevybavoval, že by někdy našel nějaký důvod, proč by se o takovéto věci měl zajímat. Ale i tak mu to nedalo. Rychle doběhl Elfiase a znovu do něj strčil.
„Nevíš náhodou jak se jmenoval Richardův praděda?“ vyptával se za chůze.
„Hele co to s tebou je? Nejsi náhodou divnej? O Hevitech už prosím tě nemluv,“ požádal ho Elfias trochu podezíravým tónem. Frederick se cítil zmateně. Už dlouho mu něco říkalo, že jméno Hevit snad někde viděl, nebo možná slyšel? Elfias zahnul doprava. Na konci chodby bylo točité schodiště vedoucí kamsi do prosvětlené věže. Frederick si až teď uvědomoval, jak těžké asi bude nalézt správnou cestu do jedné ze tříd, už jen kvůli tomu, kolik dveří na škole bylo. Když vyšli po schodech nahoru do oválné místnosti velikosti Frederickova pokoje ve Winchestru, museli oba dva pořádně zalapat po dechu. Schody byly i přes veškeré místné roviny a odpočívadla, pořádná makačka. V místnosti byl ostatně jako v celé škole modrý koberec, ale zdi byly kamenné. Všechno co v místnosti stálo byla jedna fontána v oblouku u zdi.
„No tohle, další fontána,“ žasl Frederick udiveně. Elfias jen pokývnul rameny a přišlápl dlážděnou kostku, která vystupovala z koberce, přímo uprostřed místnosti. Voda vystřikující z hrdla fontány se ze svého tradičního vzhledu zaobleného písmena m proměnila ve dva točící se hady. Zanedlouho vytvořila vystřikující voda, která cákala malé kapičky velikosti špendlíkové hlavičky na všechny strany, třpytivou zeď za níž se objevila jakási chodba.
„Když budeš proskakovat, tak kolem sebe hlavně nešij rukama, jeden kluk už si takhle zlomil zápěstí,“ varoval Elfias Fredericka a sám proskočil vodní zdí na druhou stranu. Frederick, trochu udiven, sledoval jak poslední část Elfiasových blonďatých vlasů mizí za sprškou kapek.
„Jasně… Zase nějaké kouzlo,“ pochopil správně Frederick, odstoupil asi tři kroky a rozběhl se proti průchodu. Při dopadu narazil tváří přímo do dřevěných obloukovitých dveří, jenže se za fontánou vytvořili, přičemž nechtíc přišlápl Elfiasovi nohu. Elfias se zatvářil výhružně, patrně ho Frederickovi výlevy už unavovaly. Frederick jen syknul přidušené promiň a sáhl na mosaznou kliku. Objevila se před ním velká, útulná, kruhová místnost, v níž bylo plno křesel, stolů, skříní s knihami, ale taky jeden krb a podivný gramofon ve tvaru dračí hlavy.
„Teplo domova,“ ušklíbl se Elfias, poodstrčil Fredericka a vstoupil do vyhřáté místnosti. „No na co tam čekáš, pojď!“ pobídl Fredericka po chvíli kdy se rozhlížel po místnosti. Frederick úplně zářil. Lepší doupě už si ani přát nemohl. Pomalu překročil práh a zavřel za sebou dveře. Studenti sedící blízko u dveří na něj pokývli na pozdrav. Frederick se rozzářil. Cestoví tašky položil na zem a mávnul na ně prstem. Všechny tři se zvedli do vzduchu a potichu ho následovaly.
„Takže…“ odmlčel se Elfias a ukázal prstem na průchod do nějaké dlouhé chodby vedle krbu. „Támhle jsou ložnice. Nezapomeň, my dva společně s dalšími třemi kluky, kteří se ještě nepřistěhovali, budeme bydlet na čísle dvacet dva. Vyber si kteroukoli postel, kromě té, na které neleží obálka s dopisem, tam už totiž spím já. Kdybys něco potřeboval zeptej se jedné z klik. Já si teď zajdu na svačinu do jídelny, to je ta obrovská místnost, před kterou jsem tě potkal. Tak se zatím měj, asi tak za půl hodiny budu zpátky.“ Hlesl Elfias, rychle proběhl kolem Fredericka a zmizel za dveřmi, kterými před pár vteřinami oba dva prošli. Frederickovi bylo jasné, že ho měl Elfias alespoň prozatím dost, ostatně podobné otázky, na které se Frederick Elfiase ptal, musely být minimálně otravné, takže nebylo divu, že jen co se s Frederickem dostal na místo určení, co nejrychleji zmizel. Frederick se moc nepozastavoval. Pomalým krokem se přes místnost plnou těch nejzajímavějších předmětů jako například kytara, visící ve vzduchu a hrající sama od sebe nějakou píseň, nebo podivuhodný bublifuk, okolo kterého sedělo plno omámených studentů, přemístil až ke dveřím vedle krbu. V chodbě bylo doopravdy alespoň čtyřicet dveří, Frederick postupoval od jedněch ke druhým a hledal číslo 22. až ho konečně našel. Pomalu otevřel dveře a přešel do místnosti. Bylo ta další kruhová místnost velká tak akorát pro pět studentů. Podlaha byla tradičně vystlaná modrým kobercem. Přes okna byly přetažené safírově modré závěsy, zakrývající venkovní počasí. Pět postelí s nebesy, tvořící dokonalý kruh, svírající uprostřed malá kamna. Dále tam bylo několik skříní, psacích stolů a křesel. Celkově vzato to bylo o mnohem přitažlivější než u Létající ryby. Frederick poslal své zavazadla na postel, která měla za sebou obrovitánské, zatažené okno, usadil se do jednoho křesla a mávnutím ruky nejen že rozňal kamna, ale také si přivolal dopis, který byl položen na jeho polštáři. Trhnutím obálku otevřel a vyndal z ní dopis.

Vážený Studente
Dovolte abychom vás přivítaly v Gymnáziu Ignácia Strašinožky, které je vyhlášeným místem pro studium v celém okolí. Rádi bychom vás upozornili že opakované překročení školního řádu se trestá vyhazovem. Zde je nejdůležitějších 8 pravidel.

1.) student má zakázáno překračovat brány školy
2.) student má zakázáno ničit školní zařízení, pokud to není předmětem vyučovací hodiny
3.) student má zakázáno vpouštět cizí kouzelníky a čarodějky přes bránu školy
4.) student má zakázáno odcizovat školní majetek
5.) student má zakázáno vloupat se do kabinetu učitele
6.) student má zakázáno používat kouzla po 22:00 pokud k tomu není vyzván vyučujícím
7.) student má zakázáno vstoupit do školního klubu bez povolení hlavního vedoucího
8.) student má zakázáno jakkoli manipulovat s výzdobou školy

Zbytek školního řádu je vypsán na dlouhém pergamenu Ve školní jídelně. Na škole je toho doopravdy co dělat. Můžete si například vybrat z velkého seznamu školních spolků jako třeba školní družstvo Wizznaballu, nadále spolek užitkových kouzel, spolek bojového umění (který přijímá pouze kouzelníky starší 13 let), spolek divadelního umění, spolek zahradníků, spolek rybářských velmistrů a také mnoho dalších. Jídelna je zprovozněna po celý den. Od 6:00 až do 9: 00 jsou zde snídaně, od 11: 00 do 14: 00 jsou zde obědy a od 17: 00 do 20: 00 jsou večeře. Rozvrh hodin každého ročníku je vystaven na nástěnce v odpočinkové místnosti. Pro více informací se zeptejte jednoho ze studentů, který má na uniformě připíchnuté písmeno P.

Frederick si ještě jednou přečetl 8 nejdůležitějších pravidel a pak dopis odhodil zpátky na svou postel. Nějakou dobu mu dělalo problém soustředit se na přítomnost. Neustále ho obtěžovalo několik otázek. Proč byly jeho hodinky po strýci Williamovi, ten největší poklad? Co se skrývalo za záhadou melodie, jenž Frederick slyšel hrát z Doloresiny hrací skříňky? Z jakého důvodu mizely portály? Kdo na něho poštval duchy? Proč měl v poslední době tak nepříjemné spaní? Proč mu jméno Hevit něco připomínalo? A co to vlastně bylo ta Kniha dvou světů? Frederick nad tím uvažoval snad každou volnou chvíli, kdy byl o samotě. Měl pocit, jakoby se celé to řešení skrývalo někde blízko. Bylo však nadmíru jasné, že pokud by se mu přece jen podařilo získat odpovědi, tak kdo by věřil slovu desetiletého kouzelníka? Všechno muselo spočívat v hodinkách. Proč ale? Byly snad z nějakého super magického kovu? Uměly posouvat čas? Nebo snad patřily nějakému mocnému králi? Frederick mrknul. Už zase se přistihl jak hledí do neznáma s otevřenou pusou a přitom nehne ani brvou. Párkrát si promnul oční víčka. Kamna už pořádně hřála. Sem tam vyskočila přes mřížované dvířka, nějaká malá jiskřička, která hned jakmile dopadla na modrý koberce, uhasla. Frederick přešel k zataženému oknu. Pomalu závěsy odhrnul a podíval se ven. Okno bylo trochu zamlžené, tu a tam po něm sjel pramínek nahromaděné dešťové vody. Přestalo pršet. Frederick už zase zavzpomínal na Winchester. Ať se to zdálo nemožné, nebo přinejmenším alespoň trochu prapodivné, chyběly Frederickovi slunečné dny strávené v městském parku doma ve Winchesteru. Někdo s námahou otevřel dveře. Frederick se, se zajímavostí v očích otočil. Do pokoje vstoupil v zablácených botách nakrátko ostříhaný, hnědovlasý chlapec s kulatým nosem a špičatýma ušima. Na sobě měl promočený tmavě-zelený plášť a v rukou dva nacpané zavazadla.
„Nazdar,“ zafuněl mladík a přešel k posteli nejdál od oken, na níž odhodil tašky. Hned jak to udělal padl vyčerpáním přímo vedle ně, přičemž hlasitě oddechoval.
„Ehmm… Ahoj,“ vypravil ze sebe Frederick. „To je den co?“ opáčil mladík. „Mimochodem jmenuju se Morfl Gurnt. Má rodina pochází z Backaninghamu, všichni jsme Micrantopisté,“ vychrlil ze sebe.
Frederickovo obočí se zaseklo v obvyklé vyvýšené poloze.
„Promiň já jsem z Nedlandova takže-,“ nedořekl Frederick. Morfl se vymrštil a vytřeštil oči.
„Ty že seš z Nedlandova jo? Páni. Hele je pravda že nekouzelníci fakt neumí kouzlit?“ zajímal se ihned.
„No a-ano,“ přiznal Frederick ohromený Morflovým zájmem. Morfl uznale zavrtěl hlavou a ušklíbl se.
„Takže ani nevíš co jsou to Micrantopisté viď?“ vyptával se. Frederick zavrtěl hlavou.
„To znamená, že se rychle zacelujeme. Jakože máme zrychlenou regeneraci. Mému strýci Albertovi jednou při kouzelnickém souboji ufikl protivník ruku a představ si, že ještě ten den měl strýc novou,“ vyprávěl Morfl. Frederick jakoby nevěřil vlastním uším.
„Všechno mi to musíš povyprávět,“ gradoval Frederick a posadil se na svou postel proti Morflovi. Když v tom se dveře otevřeli podruhé a do pokoje vlétlo šest menších krabic a jedna cestovní taška. Frederickovi už bylo jasné, že dorazil třetí spolubydlící. Přes práh vstoupil do pokoje vychrtlý kluk s dlouhými rezavými vlasy jehož černý plášť se nádherně lesknul od malých kapiček deště. Krabice i taška se ukázkově složili pod volnou postel vedle Fredericka a poslušně zavrněly.
„Ahoj hoši,“ pozdravil zrzoun a sundal si kabát, který poslušně odplachtil na háček vedle dveří. Frederick i Morfl sborově odpověděli. „Mé jméno je James Low Parkinson, na zkouškách jsem byl první, pokud vás to zajímá,“ chlubil se ihned. Frederick si s Morflem vyměnil skeptický pohled, načež se oba rychle usmáli.
„Já jsem Frederick Taylor a tohle je Morfl Gurnt,“ přitakal Frederick a posunul se dál k čelu postele.
„Těší mě,“ hlesl James. V tom se dveře rozrazili napotřetí. Do pokoje vlítl velkou rychlostí Elfias a zabouchnul dveře, až se Jamesův plášť vyvlékl z háčku a spadl na zem.
„Hele!“ zaprotestoval James. Elfias ho ignoroval.
„Hádejte koho k nám přidělili,“ vypískl Elfias podrážděně. Někdo náhle třikrát zaklepal. Elfiasovi se z tváře vytratila všechna barva, pomalu ustoupil a otevřel dveře. Do pokoje vstoupil ve smaragdově zeleném plášti, černovlasí mladík s křídovou pletí a pihami. Frederick ho ihned poznal podle jednorožčího rohu, který se mu houpal na kru. Richard Hevit vnesl do pokoje poněkud napjatou atmosféru naplněnou přerývavým oddechy Morfla, který se pořád nevzpamatoval z náročného výstupu do nějvyšších pater. Zpoza rohu se vynořil trpaslík s fousy svázanými do culíku a se zlatou špičatou čepičkou na hlavě. Za sebou na vznášejícím se létajícím koberci vlekl Richardova zavazadla.
„Věci polož tady Horácio, pak můžeš jít,“ zamumlal Richard a sundal si svůj plášť, který ihned pohodil na poslední volnou postel v pokoji. Trvalo mu ještě pár chvil než se zaujatě otočil a dal ruce v bok.
„Ahoj, kluci,“ pozdravil Richard, nikdo mu neodpověděl. „Tak hele. Je mi jasné že jste vůči mě předpojatí kvůli mým snobským rodičům, ale já takový nejsem,“ ohradil se. Čtveřice chlapců pootočila hlavu na skřítka, který se komicky snažil sundat zavazadla z vysoko poletujícího koberce. „Horácio nech toho! Radši už jdi. Matka čeká,“ nakázal mu Richard. Trpaslík si něco uraženě zamumlal pod vousy, uklonil se a kolébavým krokem vyšel ze dveří. „To se mnou odmítáte mluvit nebo co?“ ozval se zase po chvíli.
„Nevyšiluj prosím tě!“ štěkl po něm Morfl. Richard se zatvářil zaraženě.
„Dobře. Možná bychom ti mohli dát šanci,“ podotkl Frederick po chvíli. Elfias na něho vykulil oči.
„Díky,“ hlesl Richard. „Takže… Co se tu řeší?“ zajímal se. Všichni se po sobě podívali.
„Jo, hele viděli jste dnešní noviny?“ odmlčel se James a vytáhl z kapsy svých kalhot utrženou stránku novin, kterou položil před sebe na postel. Všichni se kolem něho seběhli a posadili se na postel.
„Známý trpaslík Terumus napadl opilého kouzelníka, protože urazil jeho výšku…“ přečetl Elfias.
„Ne tohle!“ odsekl James a ukazováček zaryl do tučného nadpisu pod článkem o trpaslíkovi. Stálo tam:

Národ v Ohrožení!
„Downredd – Jedna země obviňuje druhou z destrukcí portálů spojující Kouzelnickou říši a Nedlandov. Severní národy jako např.: Brucarsko, Rudokrevsko, Mordersko a pár dalších malých zemiček vytvořilo společnou unii na šetření původů zmizení portálů. Zde také vznikají první oddíly specializující se na boj s nepřáteli. Jižní státy a Slunečné země stavějí blokády a uzavírají teleportovací sítě. Longtárie na žádost nejvyššího, požaduje od každého kdo do země přicestuje speciální doklady, jenž uděluje nově zbudovaná komise na posuzování kouzelnického zaměření. Všichni strážci vyšší magického zařazení č. 8 jsou staženi zpátky na domácí půdu. Středisko kouzel vydalo vpředvečer 16. Stromopleše šokující číslo, že na celém světě zbývá pouhých 71 portálů! Jak už jsem vás informovala v minulém článku každý den mizí jeden portál. Vyřeší někdo tuto záhadu? Ministerstvo posílilo ochranu portálů o specializované hlídky. O dalších informacích vás budeme dále zpravovat. Natálie Brownová,“ přečetl nahlas James.
Všichni se tvářili zmateně.
„No tohle,“ zanaříkal Morfl.
„I tak mi nedochází co by se stalo kdyby už neexistoval ani jeden portál,“ odvětil Elfias.
„To by se, můj kamaráde, totálně zhroutila celá ekonomika, v Nedlanodvě by si každý mohl dělat co chtěl, mnoho kouzelníků by se už nemohlo podívat domů a navíc bychom přišli o všechny ty vymoženosti, které Nedlandovští lidé vynalezli. A to se jim musí nechat, protože bez nich by nebyl žádný gramofon, žádná kytara, žádný bublifuk, žádný dostavník, nic,“ přisvědčil Richard.
„No jenže co my s tím můžeme dělat?“ zahučel Morfl. Frederick se opět pohroužil do svých myšlenek. Věřil že on s tím něco udělat může, ale jak?
„Už jste se dívali na rozvrh?“ změnil téma Elfias. Jeden po druhém zavrtěli hlavou. „Zítra začínáme BKVP a dále-.“
„BKVP?“ nechápal Frederick.
„Jo BKVP, to znamená Bojová Kouzla V Praxi,“ přisvědčil Elfias.
„Páni, pár bojových kouzel jsem se už naučil,“ podotkl Frederick.
„Já bojová kouzla nesnáším. Nechápu na co se je vůbec učíme,“ opáčil James.
„Abychom se uměli bránit ty chytráku. Já takové kouzla miluju. Jak by ne když jsem Micrantopista,“ přiznal hrdě Morfl, přičemž poslední slovo okatě zdůraznil. James obrátil oči ve sloup.
„Pak druhou hodinu máme věštění z koule. Třetí hodinu Přírodomluvu. Čtvrtá hodina Užitková kouzla, pak je přestávka na oběd a nakonec máme Alchymii,“ gradoval Elfias.
„Co budete teď všichni dělat?“ zajímal se Richard. „Rád bych se přihlásil do spolku Rybářských velmistrů, myslím že berou jenom pokud máš dobré známky z Přírodomluvy,“
„Lovení ryb? To mě moc nebere, spíš bych vyzkoušel Wizznaball, u nás na farmě jsem ho hrával s klukama ze sousedství a jako útočníkovi mi to celkem šlo,“
„To já se přihlásím do spolku užitkových kouzel,“ zamumlal James. Elfias a Frederick se po sobě podívali.
„No já… Ehm… Asi si prvně prohlédnu celou školu a uvidím co mě bude bavit,“ přisvědčil Frederick trochu zklamaný, že do spolku bojových kouzel neberou studenty z 1. ročníku. Elfias zakoktal něco v tom smyslu že by ho bavilo herectví a dál, protože viděl jak znechuceně se všichni tváří, mlčel.

Celou noc třímal Frederick ve své dlani své hodinky a uvažoval jak by mohli zapadat do celé té spletité hádanky. Podle jeho názoru byl poslední kdo v pokoji usnul, protože se začalo už rozednívat když zabral. Zajímalo ho jak si vedla Susan, jestli už si našla kamarádky a tak. Byl zvědav co mu řekne až ji oznámí že se spřátelil s Richardem Hevitem. Bylo zvláštní jak Frederick do kouzelnické říše rychle zapadl. Už se nemohl dočkat dalšího dne, kdy se začne učit nová kouzla.
Pravda však byla taková, že Frederickův příběh ani v nejmenším nepřipomínal šťastný konec o nadaném chlapci a jeho dobrodružství. Éra, která se dá nazvat novým začátkem se dala popsat pouze dvěma tóny.
Dyyyn – Dooon