Savoy Place - 16. díl

Poslechla jsem Samuela a v bytě si sbalila jen to nejnutnější k přípravě a pokračovala do práce. Čas utíkal strašně rychle a s pohybující se ručičkou rostla i má nervozita. Nevěděla jsem, co mám čekat. Co když se s rodiči nepohodnu a pohádáme se ještě víc? Napadaly mě nejrůznější scénáře, ale ani jeden se mi příliš nezamlouval. Jedinou pozitivní věc jsem viděla v tom, že už mi někdo konečně něco vysvětlí. Snad nebudou žádné řeči, že mi to nemůžou říct. Protože když ne oni, tak kdo.
Kolem čtvrté hodiny, když se to tu trochu vylidnilo, jsem se začala připravovat. Nejsložitější je účes, proto jsem s ním začala. Vyčesala jsem si vlasy nahoru a kolem obličeje jsem nechala akorát pár spadajících pramínků, které jsem ještě víc natočila. Pro zpevnění účesu jsem využila nespočet tmavých sponek, které na koncích zdobily zlaté tečky, takže sloužily i jako dekorace. Ještě jsem měla nachystanou čelenku, ale na tu bylo času dost. Obula jsem si zlaté boty na podpatku a šla jsem jim zatím trochu pomoct.
„Tak co?“ zatočila jsem se před Sebastianem a usmívala se.
„Hezký. A to jdeš jako v tomhle? Jo vlastně, ten svetr se bude líbit. Chápu,“ posmíval se mi.
„Hmm, vtipný. Vážně umíš složit kompliment, to se jen tak nevidí.“
„Ne, promiň. Sluší ti to, akorát ty boty vypadají spíš na vražednou zbraň. Proč si je bereš už teď?“
„Děkuju. No a kdo taky říká, že tenhle večer přežijí všichni účastníci. Potřebuju se dostat do formy. Tak já letím makat, šéfe.“
Uteklo to jako voda a Nicolas už na mě čekal. Stála jsem před zrcadlem a koukala na sebe. Nechala jsem se inspirovat antikou a vybrala si dlouhé šaty empírového střihu z bílého hedvábí doplněného zlatou stužkou. Doladila jsem to jemnými šperky. Na paži jsem si připnula náramek zlatého hada, který mi několikrát obtáčel ruku. Nasadila jsem si dlouhé bílé rukavičky, vzala psaníčko a byla jsem hotová. Poslední úsměv a já musím uznat, že mi to vážně sluší.
„Ahoj, tak já jsem připravená, můžeme jít.“ Pozdravila jsem Nicolase, protože jsem ho ještě neviděla. Jen se na mě se Sebastianem dívali a nic neříkali. Prohlídla jsem se, jestli není něco špatně, ale vše vypadalo v pořádku.
„Co je?“ zeptala jsem se nervózně.
„Já jen, že…že vypadáš naprosto báječně.“ Dostal ze sebe Nicolas. „Můžeme jít.“
„Užijte si to,“ popřál nám Sebastian. A já jen doufala, že si tento večer vážně užijeme.
Nasedli jsme do černé limuzíny a Nicolas nám hned nalil šampaňské.
„Tak na tohle bych si dokázala zvyknout,“ smála jsem se.
„Jo, má to i své výhody. Hrozně ti to sluší.“
Poděkovala jsem mu a dál jsme se bavili. Popisoval mi průběh dnešního večera. Okamžitě po příjezdu na nás budou čekat novináři a všichni jsou povinni se nechat vyfotit, z čehož moc nadšená nejsem, ale co nadělám. Požádala jsem Nicolase, aby jim neříkal mé jméno, že bych radši prvně viděla své rodiče. Na což namítl, že ho ani pořádně nezná a to je vlastně pravda. Dále se musíme přivítat s vévodou a vévodkyní. Tento okamžik mi celkem nahání hrůzu, protože jediné, co si pamatuji ze správné etikety v této společnosti je, že se oslovují „Vaše milosti“. Nicolas mluvil o jejich rodině a o jejich sídle Savoy Place, ale já ho téměř neposlouchala. Základní historii jsem znala a představu jsem taky měla a to mi stačilo.
Radši jsem pozorovala okolní krajinu. Jak jsme vjížděli do okrajových částí města, začalo se i okolí měnit. Zastavěné ulice a rušné silnice vystřídala krásná příroda, kterou občasně porušovaly vilové čtvrti města.
Jeli jsme ještě několik minut, než se nám naskytl pohled na obrovské sídlo šlechtické rodiny. Rozhodně jsem tu nebyla poprvé, ale i přesto mě tato nádhera okouzlila. Zastavili jsme u spodní brány, kde si zkontrolovali naše vstupenky a pokračovali jsme příjezdovou cestou dál. Projížděli jsme velikým anglickým parkem a stromy nám postupně odhalovaly celou krásu sídla i jeho rozlehlých zahrad. Projeli jsem i druhou branou, která už vítala hosty na dvoře budovy. Troufám si říct, že to je spíš palác nebo zámek, než rodinné sídlo šlechticů.
Limuzína zastavila a nás přivítal jak červený koberec, tak spousta fotografů. Krásně jsme jim zapózovali a mohli jsme jít dovnitř. Nicolas se ohlásil jako „hrabě z Coventry s doprovodem“, za což jsem mu byla vděčná.
Naproti dveřím se schodiště stáčela podél zdí do oblouku a spojovala se v ochoz, ze kterého bylo vidět pohodlně přes celou vstupní halu. Strop tu byl vysoký, jak už to bývá v těchto stavbách. U něj byl zavěšen obrovský křišťálový lustr. Bylo tu celkem liduprázdno, až jsem byla překvapená. Při vstupu do tanečního sálu, kde se celá akce konala, jsem rychle změnila názor. Lidí tu bylo na můj vkus až moc.
Všude po stěnách visely gobelíny rodiny a jejich erb byl úplně všude. Ani na erby ostatních významných rodin nebylo zapomenuto a našly zde své čestné místo.
Procházeli jsme davem a Nicolas mi podal skleničku šampaňského. Připadalo mi, že se na mě všichni dívají.
„Nediv se jim, nemají rádi nové tváře. Co oni ví, kdo jsi a co jim můžeš způsobit.“ Reagoval Nicolas, když jsem vyslovila svou myšlenku nahlas. Vlastně měl pravdu. Všichni tu měly významné postavení a určitou roli, jak ve společenské hierarchii, tak i ve svých rodinách a právem se o své postavení báli.
„Megan?“ někdo zakřičel mé jméno, ale já teď své okolí vůbec nevnímala.
„Megan?“
„Neznáš nějakou Megan? Někdo ji tu usilovně shání?“ zeptal se mě Nicolas a až jeho hlas mě probudil.
„Jako mě?“ zeptala jsem se dost hloupě, když on mě pod tímhle jménem stejně nezná.
„Cože?“ Nicolas byl očividně zmatenější než já.
„Megan! No konečně.“ Po těchto slovech jsem se otočila a hned mě objala nějaká blondýnka v modrých saténových šatech. Chvíli jsem na ni koukala a nemohla si přiřadit jméno k té neznámé tváři.
„My se známe? …Robin? Jsi to ty?“ zeptala jsem se, protože mě napadla má tehdejší kamarádka.
„No jasně, že jo. Kdo jinej.“ Smála se a já se k ní s radostí připojila. „Nemůžu uvěřit, že jsi se tady objevila. Myslela jsem, že už tě tu nikdy neuvidím.“
„Jo, to já si myslela taky a vidíš, kde teď stojím. Robin, tohle je Nicolas. Nicolasi, moje kamarádka z dětství Robin.“ Ujala jsem se představování.
„My už se trochu od vidění známe. Tak já vás tu nechám, máte si o čem povídat. Pak si tě najdu.“ Řekl Nicolas a odešel za někým známým.
„Viděla jsi už rodiče?“
„Ještě ne a dost se toho děsím.“ Odpověděla jsem popravdě.
„Tvůj táta na tom poslední dobou není zdravotně moc dobře. A psychicky už několik let.“
„Neboj, odchod si vyčítám téměř denně. Ale já jsem už vážně nemohla. Musela jsem pryč. Ty to víš nejlíp.“
„Vždyť já tě neodsuzuju, já ti to jenom říkám. A co jsi celou dobu dělala? Kde jsi se schovávala?“
„Já žiju ve městě a zatím ještě studuju a k tomu se snažím věnovat malování, ale moc času nemám. Spíš ty povídej, co novýho.“ Nicolas se vrátil s tím, že nás bude chtít vévoda za pár minut přivítat. Robin jako odpověď na mou otázku zvedla ruku, kde se jí třpytil snubní prsten.
„Vážně? Páni, je nádhernej. Tak to moc gratuluju.“
„Koukám, že vy mě budete brzy následovat.“ Řekla a ukázala na mou ruku.
„Ne, tohle je už minulost a my jsme jen přátelé.“ Usmála se a hrála si se skleničkou. Při tom pohybu se jí odhalila vnitřní strana pravého zápěstí. Uviděla jsem tam tři jizvy od říznutí.
„Počkej. Neříkej mi, že jsi se vdávala třikrát.“
„Ne, neboj. Jednou mi to stačilo. Moje krev nějak nespolupracovala a nebo byl neschopný ten kluk s nožem.“
„Co to je? Vy jste se chtěla zabít?“ ptal se zděšeně Nicolas.
„Neříkej, že neznáš svatební tradice,“ smála jsem se mu, „mezi pravidla patří, že pokud si bereš někoho z jiného šlechtického rodu, musí proběhnout tento rituál. Nevěsta i ženich jsou lehce pořezáni na ruce a spojí rány, aby jimi mohla proudit jejich krev a energie.“
„To jako vážně?“ jen jsme přikývli. Dál jsme pokračovali v povídání, než nás vyrušil starší muž, že nás chce přivítat vévoda ve vedlejším salónku. Omluvili jsme se Robin, která se na mě povzbudivě usmála a šli jsme. Přede dveřmi jsme se zhluboka nadechla, otevřela oči a mohli jsme pokračovat.
„Vaše milosti,“ Pozdravil Nicolas a podal vévodovi ruku a vévodkyni ruku náznakem políbil, „dovolte mi, abych vám představil…“
„Megan?“ zeptal se vévoda nevěřícně.
„Ano,…tati.“