Andělé a Démoni
Andělé a Démoni
AMANDA ALIAS ALESSIA
Kritickým okem se na sebe krátce podívala do velkého zrcadla na obrovské šatní skříni, ve které skladovala snad veškeré své oblečení od doby, co byla v Lidském světě, a že ho nebylo málo. Jednou rukou si prohrábla brčálově zelené vlasy, jež jí v tuto chvíli trčely všemi směry, jako by popíraly zemskou gravitaci. Naučeným pohybem si shrnula jeden pramen, co jí překážel v pohledu na svět a pootočila se k zrcadlu bokem.
Bleskově zkontrolovala čas na digitálních hodinách v ložnici. *17:41... Chm... budu mít, co dělat, abych stihla přijít včas na večerní šichtu.* Ušklíbnula se v duchu. Jako by jí snad na tom záleželo s jejím pojetím času. Minuta sem, deset minut tam... Ještě chvíli zamyšleně sledovala své zrcadlové Já, než se natáhla pro šedou mikinu a přehodila si ji přes černé tílko. V tu chvíli hodiny přebliknuly na 17:49.
Na víc už nečekala a zamířila do chodby, kde se přezula a vyklouzla z bytu ven. Hned na chodbě ale málem vrazila do Adama, jejího osmnáctiletého souseda. Adam byl trochu trouba a co bylo hlavní – zamilovaný trouba. A to do její démonské maličkosti. Často v duchu přemítala, jak rychle by se asi odmiloval ve chvíli, kdy by ji viděl v její pravé, „slušivější“ podobě.
Rozpačitě se pousmál a vykoktal pozdrav. „Ráda tě vidím, Adame,“ pousmála se a koketně našpulila rty. Na jeho tváři se objevil trošku křečovitý úsměv a nepatrně zrudnul. Amanda se přímo královsky bavila jeho rozpaky. *Flirtovat s těmihle zamilovanými blbečky je prostě nejlepší. Líbat se s nimi je nuda, spát přímo otrava. Ale sledovat je.. To je paráda. *
Ovšem pak její pohled padl nad jeho hnědovlasou hlavu. Na vteřinku ztuhla uprostřed pohybu. Najednou jí ho bylo líto. Když kolem něho poté procházela, ještě se zlehka dotkla jeho paže a pousmála se. Mile. Upřímně. Soucitně. A pak, aby se vyhnula jeho překvapeného až zaraženého pohledu, rychle seběhla schody do přízemí. *Lidé umírají mladí. S tím ale nic neudělám. Adam má prostě a jednoduše smůlu.* napadlo ji, když o pár minut poklusávala směrem k centru.
Tato čtvrť patřila mezi nejpochybnější a nejnebezpečnější v tomto městě. Jí to ovšem bylo jedno. Neměla se čeho bát. Zrovna ona. Amanda alias Alessia. V tomto městě nebylo moc osob, které by jí byly nebezpečné. A když už, rozhodně se nepyšnily lidským původem.
Vylovila z kapsy za rychlé chůze mobil. *18:01. To bude zas řečí, že jdu pozdě...* prolétla jí hlavou myšlenka. Ne, že by ji to nějak znepokojovalo. S tichým zamručením přidala na tempu.
Kritickým okem se na sebe krátce podívala do velkého zrcadla na obrovské šatní skříni, ve které skladovala snad veškeré své oblečení od doby, co byla v Lidském světě, a že ho nebylo málo. Jednou rukou si prohrábla brčálově zelené vlasy, jež jí v tuto chvíli trčely všemi směry, jako by popíraly zemskou gravitaci. Naučeným pohybem si shrnula jeden pramen, co jí překážel v pohledu na svět a pootočila se k zrcadlu bokem.
Bleskově zkontrolovala čas na digitálních hodinách v ložnici. *17:41... Chm... budu mít, co dělat, abych stihla přijít včas na večerní šichtu.* Ušklíbnula se v duchu. Jako by jí snad na tom záleželo s jejím pojetím času. Minuta sem, deset minut tam... Ještě chvíli zamyšleně sledovala své zrcadlové Já, než se natáhla pro šedou mikinu a přehodila si ji přes černé tílko. V tu chvíli hodiny přebliknuly na 17:49.
Na víc už nečekala a zamířila do chodby, kde se přezula a vyklouzla z bytu ven. Hned na chodbě ale málem vrazila do Adama, jejího osmnáctiletého souseda. Adam byl trochu trouba a co bylo hlavní – zamilovaný trouba. A to do její démonské maličkosti. Často v duchu přemítala, jak rychle by se asi odmiloval ve chvíli, kdy by ji viděl v její pravé, „slušivější“ podobě.
Rozpačitě se pousmál a vykoktal pozdrav. „Ráda tě vidím, Adame,“ pousmála se a koketně našpulila rty. Na jeho tváři se objevil trošku křečovitý úsměv a nepatrně zrudnul. Amanda se přímo královsky bavila jeho rozpaky. *Flirtovat s těmihle zamilovanými blbečky je prostě nejlepší. Líbat se s nimi je nuda, spát přímo otrava. Ale sledovat je.. To je paráda. *
Ovšem pak její pohled padl nad jeho hnědovlasou hlavu. Na vteřinku ztuhla uprostřed pohybu. Najednou jí ho bylo líto. Když kolem něho poté procházela, ještě se zlehka dotkla jeho paže a pousmála se. Mile. Upřímně. Soucitně. A pak, aby se vyhnula jeho překvapeného až zaraženého pohledu, rychle seběhla schody do přízemí. *Lidé umírají mladí. S tím ale nic neudělám. Adam má prostě a jednoduše smůlu.* napadlo ji, když o pár minut poklusávala směrem k centru.
Tato čtvrť patřila mezi nejpochybnější a nejnebezpečnější v tomto městě. Jí to ovšem bylo jedno. Neměla se čeho bát. Zrovna ona. Amanda alias Alessia. V tomto městě nebylo moc osob, které by jí byly nebezpečné. A když už, rozhodně se nepyšnily lidským původem.
Vylovila z kapsy za rychlé chůze mobil. *18:01. To bude zas řečí, že jdu pozdě...* prolétla jí hlavou myšlenka. Ne, že by ji to nějak znepokojovalo. S tichým zamručením přidala na tempu.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk