jedna: probuzení

Otevřel jsem oči, všude bylo šedivo, ne, šedozeleno, taková zvláštní barva, připomínala mi... Napadlo mě otočit hlavu; vzpomněl jsem si, stará tovární hala. Vysoký strop, pod stropem ocelové konstrukce a trubky, špinavá okna vysoko ve stěnách.
Nemůžu se pohnout, jen hlavou. Necítím ruce, necítím nohy. Kde jsem... proč si nepamatuju, jak jsem se tu ocitl? Kde jsem byl v poslední době? Moje nejzazší vzpomínka je... na ulici v centru, šel jsem do divadla. Kdyby mě někdo přepadl, to bych přece věděl... věděl?
Kroky. Nade mnou, vlastně za mnou, tím směrem, kterým se nemůžu podívat. Zkusím promluvit, ale slyším jenom zachrčení. Jsem celý ochromený. Kroky se blíží, ale zní nějak zvláštně, jakoby s ozvěnou, z veliké dálky...
Najednou stojí vedle mě a kroky ještě zní, utichnou až za chvíli. Nakloní se nade mě, kapuce mu spadne do čela, sundá ji z hlavy. Není to on, je to žena; má šedivé vlasy, ale je mladá, příliš mladá aby to byla přirozená šedá. Ale její bledá pleť zvláštnímu dojmu ještě více nahrává, bože, vždyť ona má šedé i oči!
Hýbe rty, ale neslyším ji, jen jakousi zvláštní směs hlásek, je to příjemné, jako hudba, melodie, asi má jemný hlas, takový nevykřičený... šedivý. Dotýká se mé pravé ruky, nejsem ochrnutý, byla přivázaná; zvedne ji, promasíruje, má v prstech sílu, pak mě píchne a uklidí injekci do kabelky, co si přinesla s sebou. Usměje se na mě, v očích má klid, čeká.
Cítím, jak se mi rozbušilo srdce, celé tělo mě začíná svědit, už cítím široké pásy, kterými jsem přikurtovaný k lůžku, ležím na měkké, ale pevné matraci, pod hlavou mám jen nízký polštář.
„Už mi rozumíte?“ Opravdu, i její hlas zní tak strašně šedivě, zvláštně, nenápadně. „Ano,“ zkusím říct, ale opět se ozve jen zachrčení, tak přikývnu očima. Pochopila to.
„Buďte, prosím, v klidu, nedělejte žádné prudké pohyby. Až vás odvážu, posaďte se, nevstávejte hned. Mohl byste omdlít.“
„To se nebojte,“ zkusím říct, a už to celkem zní. „Myslím že nebudu schopný...“
„Ale budete, jen nesmíte spěchat.“
Odepíná popruhy, cvaká to, nejdříve nohy, pak druhou ruku, i přes tělo mám dva. Pak se nade mě nakloní a mrkne. „Tak to zkuste.“
Opřu se oběma rukama a zkusím se otočit, shodit nohy dolů přes kraj postele, napoprvé se mi to nepovede. Druhý pokus už je o něco lepší, ale víc než posunout nohy nedokážu, takže se málem zlomím v pase; ona mě chytí za krk a za rameno a pomůže mi posadit se. Jsem vyčerpaný, srdce mi buší, prudce dýchám.
„Tak počkáme, není kam chvátat.“ Znova se na mě povzbudivě usměje, pokusím se jí to oplatit, ale tvář se mi zkroutí v jakési nucené grimase.
„Já jsem Nika. Berenika.“
„Andrej...“
„Já vím,“ přeruší mě. „Vím o tobě... můžu ti tykat?“
Jen přikývnu.
„Vím o tobě spoustu věcí. Proto jsi taky tady.“
Mlčím, dochází mi to jen pomalu. Rozhlédnu se kolem; několik postelí, jako ta moje, a jinak nic, jen staré stroje. Obrovská tovární hala, tedy nejspíš bývalá. Světla je tu málo, okna jsou začouzená a od velikých otevřených dveří až sem moc paprsků nedoletí. Ale je tu čisto, přes všechnu rez a zašlost, přes všechno, co tahle místnost a její vybavení jistě pamatuje, je tu zvláštní čisto. A čerstvý vzduch – člověk by čekal pach oleje, kouře, všechno, čím bývají takováto zařízení nasáklá ještě dávno po ukončení provozu, ale já necítím nic, jen občas závan vzduchu od těch dveří... a její vůni.
Je to přírodní vůně, není to parfém; zvláštní, voní jako nikdo, koho znám. A je... šedivá, nezapamatovatelná; když se jednou nadechnu a necítím ji, nedokážu si tu vůni vybavit, ale přesto si myslím, že teď už bych ji kdykoliv poznal.
„Tak to zkus,“ řekne a položí mi ruku na krk. Chvíli ji tam drží a počítá, vypadá spokojeně. „Máš silné srdce, zvládá to rychle. Zkus zvednout ruce nad hlavu...“
Zkusím to a překvapivě to jde bez problémů.
„Zatleskej!“ najednou vyštěkne, instinktivně poslechnu, spustím ruce před obličej a tlesknu.
Nic, ticho. Podívám se na ruce... držím je překřížené před očima, netrefil jsem se. Zmateně se na ni podívám.
„To přejde. To všechno ty léky. Pojď, půjdeme.“ Chytne mě za ruku a donutí mě postavit se, už to jde. Už své tělo celkem ovládám, i když se cítím trochu jako opilý.
Začíná mi to i myslet; napadá mě, proč jí vlastně důvěřuju, neznámému člověku v neznámém prostředí, nejspíš jsem byl unesen a já se plně oddám někomu, kdo do mě píchá jakési injekce... Ale zeptat se nemám odvahu. Ani sílu, všechno mé soustředění teď spotřebovává chůze a snaha udržet rovnováhu. Ona mě sice podpírá, ale kdyby mi vypověděly svaly, neudrží mě; je malá a štíhlá, vážím určitě skoro dvakrát tolik co ona.
Má na sobě černou košili, příjemnou, takový materiál jsem snad ještě neviděl... a černé kalhoty a na nohou černobílé tenisky. A voní.
Ven z haly, dlouhou chodbou, osvětlenou zářivkami. Jako v nějakém hororu. Už se mi pomalu vrací síla do nohou; nemusela by mě podpírat, už bych to zvládl sám, ale její dotek je tak nějak příjemný... jako by z ní proudila nějaké síla, uklidnění. Nechám to tak.
Bílé dveře po stranách, ale jenom občas. Bez označení, bez nápisů, bez čísla; až později si všímám, že dveře označené jsou – na podlaze před každými dveřmi je nakresleno trojmístné číslo. Nejspíš úplně náhodné, nedokážu najít žádnou logiku v jejich pořadí.
Masivní dveře, zevnitř na závoru, zvenku koule. Několik schodů, ne moc, určitě nejdeme do patra. Tady už to vypadá jinak, nejspíš tu byly kanceláře; bílé zdi, čisto, na zemi šedivé, lesklé dlaždičky. Tady už jsou na dveřích čísla, všechna začínají jedničkou a jdou popořadě, sudá vlevo, lichá vpravo. Nikde ani živáčka, všude je ticho, ani z kanceláří nebo co se za těmi dveřmi skrývá není slyšet jediný zvuk. Měl bych se asi bát, co se mnou bude, proč mě unesli, co se mnou udělají, hlava mi říká, že by to tak mělo být, že tak je to správně... ale její druhá půlka, ta emocionální, to nechce pochopit. Přítomnost té dívky, to, že mě svěřili na starost takovému drobnému, křehkému stvoření, ve mně vyvolává pocit, že všechno bude dobré, že se nemám čeho bát, že...
Najednou se zastaví a zaklepe na jedny z dveří. Nečeká na povel, stiskne kliku a otevře je. Netuším, co mě tam čeká, a najednou se mi tam nechce, i když tam možná dostanu odpověď na všechno, co mě trápí...
Moje nohy ale udělají dva kroky, překročí práh, aniž bych vlastně chtěl. Ona za námi zavře dveře, z toho mě mrazí; jako bych byl v pasti.
Stojím v... kanceláři? Dost možná. Ve stěně naproti dveřím je velké okno, zbylé dvě stěny jsou obloženy vitrínami s knihami a deskami s papíry. Místnosti vévodí masivní dřevěný stůl, napohled starý, ale opravdu zachovalý, bez jediné viditelné vady. Na něm štos papírů, rozevřený laptop, obvyklé kancelářské tretky. Nad stolem jako pěst na oko visí blyštící se disko koule.
Za stolem sedí muž. Jeho věk těžko odhadnout, může to být zachovalý padesátník stejně jako třicátník, poznamenaný divokým životem. Štíhlý, ale ne vychrtlý, ne zrovna vysoký. Delší černé vlasy sčesané dozadu, na tváři jednodenní strniště, vypadá jako součást jeho image.
Podle výrazu nás čekal.
„Dobré odpoledne...“ Ono je odpoledne? No, asi jo. Hlava mi to pořád nějak nebere. „Posaďte se, prosím,“ ukáže na křeslo. „Vezměte si,“ vstane, ze stolu vezme průhlednou krabičku a přijde ke mně. Bez rozmyšlení si beru lízátko; mám na něj chuť, než muž znovu usedne za stůl, rozbalím modrý obal s nějakým žlutým nápisem, který se ani nepokouším přečíst, vím, že by to nešlo.
Muž usedne za stůl, opře si lokty o stůl a bradu o dlaně. Ta žena, co mě dovedla... jak že se to jmenovala? Představovala se mi? Stojí u dveří, škodolibě se culí – to se směje mně? Nadechnu se, že se jí zeptám, ale on mě předběhne.
„Víte, kde jste, Andreji?“
Vím? Asi ne, vždyť já vlastně ani nevím, kdo jsem, natož kde. „Ne,“ pokusím se říct, ale asi se mi všechna krev nalila do nohou. Jen zakroutím hlavou.
„Podívejte se, věc je trochu složitější, než cokoliv, co...“ přestávám ho vnímat. Na tohle prostě nemám, a přitom on vypadá, jako že to ví... Dělají si ze mě srandu. Jenže nejsem schopný jim to oplatit. Něčím mě nadrogovali...
Bezmyšlenkovitě cucám lízátko. Je sladké, ale chutná tak nějak zvláštně, jako... trochu kořeněně, to je divné, to přece lízátka... co jen to je, kde jsem to cítil? Tuhle chuť znám, ale nevím, odkud...
A on mluví.
A já cucám.
A pak mi to dojde.
Zvedá se mi žaludek, nejdříve z té myšlenky, poté si uvědomím, že to lízátko mi vlastně vůbec nechutná, že je odporné, můj žaludek na něj reaguje nejlépe, jak umí – zbavuje se ho.
Rozhlížím se kolem sebe, koberec na podlaze vypadá draze, jako všechno okolo, ale vedle křesla jako zázrakem stojí nový, čistý, plechový kbelík. Jako by ho tam někdo nachystal, napadá mě, když do něj zvracím.
Respektive dávím; nemám moc co zvracet, jen šťávy, červené jako... jako krev. Jako to lízátko.
Když už opravdu nemám co dávit, zakloním hlavu a opřu se v křesle; nemám ani sílu se omluvit.
Viditelně to ale není potřeba; Nika stojí nade mnou, pohotově ode mě vezme kbelík a podá mi balíček ubrousků. Ze země sebe lízátko a odejde, neřekne ani slovo.
Ten muž za stolem se tváří, jako by to čekal. Jako by na tohle jejich lízátko reagoval každý, jako já... a jak by vlastně ne. Když chutnalo jako uříznutý prst.
„Podívejte se, Andreji. Teď už mě počítám vnímáte... Všechno je to hrozně složité.“
No to mi povídej. Unesli jste mě, něčím nadrogovali, pak tady do mě cpete lízátka která jsou vyrobená z... radši ani nedomýšlím.
„Víte, svět, jak ho znáte, už není. Tedy, pro vás není.“
No to je asi pravda, po tomhle už v životě nevezmu do pusy nic červenýho.
„Vzpomínáte si, jak jste šel do divadla?“
„Jasně že si vzpomínám! A vy mi teď vysvětlete, proč jsem tam nedošel!“ Chce se mi křičet. Ale sotva narovnám hlavu, na nějaké křičení nemám absolutně sílu, tak jenom zachrčím. Ale mozek mi už pracuje, světu kolem se vrátil život a síla, už ho stíhám vnímat... a taky ty nesmysly, co mluví ten chlap. Chlap, co má ve své přepychové pracovně pověšenou disko kouli.
„Nedošel jste tam,“ pokračuje, jako by mi četl myšlenky, „protože když jste procházel Baudelaireovou ulicí, v jednom domě vybuchla bomba.“
Před očima se mi zablýskne a vynoří se vzpomínka; ohlušující rána, oheň, křik lidí, bezmoc. Jen zamrkám.
„Ano, přesně tak. Byl jste ze všech chodců nejblíž, odhodilo vás to přes celou ulici, oheň vám popálil devadesát procent těla, oslepil vás, náraz na protější dům pak zlámal většinu kostí v těle.“
Vzpomínám si, kolem mě byla tma a nesnesitelně to bolelo, nemohl jsem se hnout, ze všeho nejvíce mě pálily oči, měl jsem chuť si je vyškrábat, chtělo se mi utrhnout si vlastní hlavu, abych přestal vnímat bolest, ale nemohl jsem hnout rukama, jako bych je ani neměl... a měl?
Skloním hlavu a podívám se na svoje ruce; složené v klíně vypadají zdravě a živě, mimoděk kroutím palci, jak to mám ve zvyku. Nechám toho a položím ruce na opěrky na křesle.
„Moji lidé ale byli – měl jste veliké štěstí, Andreji! – byli zrovna poblíž a našli vás. Když zjistili, že přese všechno, co se vám stalo, stále žijete, měli tolik duchapřítomnosti, že vás odvezli rovnou k nám.“
„Co je to k nám?“ zachrčím. Už by mi mohl rozumět, alespoň myslím, že to znělo dostatečně zřetelně. Ale on mi buď nerozuměl, nebo mě ignoruje.
„A tady vás už moji lidé dali dohromady. Tedy... dal jste se dohromady sám, my vám k tomu jen poskytli prostředí, čas... a trochu vás podpořili.“
Odmlčí se, opře si bradu zase o dlaně a zahledí se na mě. Nepříjemné.
„Andreji... bude to znít směšně, já to chápu, člověk jako vy přede mnou nesedí poprvé. Nejdřív se zeptám – můžete už mluvit?“
„Nevim...“ rozkašlu se. „Trochu asi jo.“
„Výborně, to stačí. Aspoň nebudete mít moc otázek,“ zaculí se na mě. Blbec.
„Niko! Můžeš sem prosím...“ Ani to nedořekl, dveře se otevřou a vstoupí moje stará známá.
„Už to ví?“
„Čekám na tebe. Chtělas' to přece jednou...“
„Andreji?“ přeruší ho a chytne mě za bradu. Její oči – její šedivé oči – jsou najednou jako vysoké, zamračené nebe... a hoří. Něčím... možná nedočkavostí... Zhluboka se nadechne, její stisk je pevný, kdyby stiskla ještě trochu, asi mi rozdrtí čelist.
„Andreji, jsi upír,“ usměje se na mně.