Tři: Méďa & Mike

„Prosím?“ Zase jen zasípání. Ona jen zvedne obočí... a mě v tu chvíli dojde, proč jsem měl celou dobu od probuzení tak divný pocit – jako by něco nebylo správně, něco nesedělo, jen jsem nevěděl proč. Tak teď už to vím.
Zuby.
Moje zuby jsou jiné. Jsou... ostré. A můj jazyk taky. A vůbec, celá moje ústa jsou... jako by vlastně ani nebyla moje.
Hlavně ty dva vpředu mi vadí; o upírech je všeobecně známo, že mají ostré špičáky, tak jsem si je teď mimoděk otestoval jazykem. A tak teď, vinou vlastní hlouposti, krvácím.
Opravdu jsou ostré.
„Co je to za nesmysl? Čím jste mě to zfetovali?“
„Máte v sobě nějaké uklidňující a podpůrné prostředky, Andreji, ale to jen abyste se rychleji uzdravil. Bez nich byste se z těch zranění, která jste utrpěl při výbuchu, léčil minimálně týden...“
„Říkali jste, že...“
„Co víte o upírech, Andreji?“
„Mají... pijou krev.“
„A dál?“
„Mají ostré zuby... umí lítat... mění se v netopýry... jsou nesmrtelní...“
„Andreji Andreji...“ Z mužova hlasu je slyšet pobavení, ale ne výsměch. „Všichni jste stejní... věříte všemu, co se vám napovídá v knížkách. Andreji, my se neměníme v netopýry! Tedy... většina z nás.“
„My?“
„Myslíte si, že jste sám, Andreji? A co jsem já? A ona?“ kývne bradou k Nice. Ta se jen usměje a olízne si špičkou jazyka rty – plné, krásně rudé rty. Tedy – byly by krásné, kdyby byly v jiné tváři; v jejím šedém obličeji vypadají až nepatřičně.
„Andreji, upírů je spousta. Samozřejmě ne tolik, abychom se neradovali z každého nově objeveného...“
„Objeveného?“ zachrčím. Ale už mi to jde líp, zjišťuji s potěšením.
„No ano. Máte to v sobě už od narození, záleží na postavení hvězd nebo něčem takovém, v tomhle já se nevyznám. Ale vaše... schopnosti? Nadání? Úděl? Prostě se to vždycky projeví až při nějaké velké události, když člověk zažije šok – ve vašem případě to byl výbuch a následné poškození vašeho těla. Víte, upíři mají oproti lidem několikrát rychlejší regeneraci – v tom knížky nelžou. Vaše tělo zažilo tak velký šok, že se v něm tahle schopnost probudila, a snažilo se zachránit. Proto jste také na následky popálenin a zranění nezemřel... a proto vás mohli objevit moji lidé...“
„Kdo?“
„Správná otázka. Nika vás k nim hned zavede. Ale pak si budete muset odpočinout, Andreji, vaše tělo není ještě úplně zdravé... A přetvořené.“
„Co se se mnou děje?“ Přistoupil jsem na jeho hru, přestože jsem mu stále ještě úplně nevěřil – něčím mě zdrogovali a teď mi valí klíny do hlavy, aby zjistili, jak se budu chovat. Praštění psychologové.
„Váš organismus se mění, aby byl schopen přijímat... alternativní potravu.“
„Myslíte krev?“
„Když chcete...“
„Pokračujte.“
„To je skoro celé. Že jste získal schopnost rychlé regenerace, to už víte... Zbytek se dozvíte od povolaných lidí během výcviku.“
„Výcviku?“
„Máte moc otázek, Andreji. Běžte už... Niko.“
„Pojď, Andreji. Mě se ptát můžeš...“ mrkne na mě, chytí mě za ruku a nekompromisně mě zvedne z křesla. Na to, jak je drobná, má opravdu sílu.
Tak dobře. Budu hrát tu jejich hru a třeba se dozvím, co ode mě vlastně chtějí. Vzpouzet se by stejně nejspíš nemělo cenu...

Ta místnost je o něco větší než kancelář toho chlápka, co se mi vlastně ani nepředstavil, jak mě tak napadá... nebo ano? Ale rozhodně není tak luxusně zařízená. Pár starších skříní, otřískaný stůl, u kterého ti dva hrají karty a pijí... vodku? No výborně. To upíři přece nesmí – konzumovat lidskou stravu! Prozradili se... Teď už pro mě bude jednoduché jim překazit hru.
Hrají nějakou podivnou hru s podivnými kartami; ten, co sedí zády ke mně, je mírně obtloustlý, s hustými, mastnými a zuřivě kudrnatými vlasy, ten druhý je pro změnu nepřirozeně hubený, vysoký asi jako já, s dlouhými, rovnými, řídkými vlasy a zvláštně protáhlým obličejem. Prostě dvojice jako vystřižená z nějakého filmu – Laurel a Hardy, nebo tak něco.
A za ním, za tím vyzáblým chlápkem, veliké okno s výhledem na... Paříž?! Jak to proboha? Copak...
„Méďo? Miku?“ Ozve se má sličná šedá průvodkyně. „přivedla jsem vám vašeho...“
Jako na povel se jejich pohledy otočí ke mně; vypadají, jako by si nemohli vzpomenout, kdo jsem, co tu chci, jako by zvažovali, zda nejsem nepřítel a jestli nehodlám v příští vteřině vytáhnout pistoli – se stříbrnými kulkami samozřejmě – a na místě je odprásknout.
Pak se ale jejich pohledy rozzáří, rty se jim roztáhnou do širokého úsměvu – u toho menšího tlustšího vypadá úsměv tak bodře, až skoro dětsky... kdežto u jeho společníka tak trochu děsivě – a vrhnou se ke mně, ten vyšší přitom převrhne židli, jak se snaží dostat přes stůl co možná nejrychleji, aby se ke mně dostal dřív než jeho parťák a mohl...
Mohl mě obejmout? Jen heknu, když mě obejmou silné paže toho, kterému nejspíš říkají Méďa, a jeho velké dlaně mě poplácají po zádech. Tak, ještě pusu a asi umřu!
„Nazdár, Antone!“
„Andreji,“ snažím se říct, ale moje zasípání zaniklo v nezadržitelném proudu jeho slov.
„Tys nám dal, chlape bídná,“ plácne mě po zádech, „cos tam dělal, v tu dobu? Copak jsi nevěděl, že...“
„Ale Méďo!“ zarazí ho ten druhý. A taky ho odstrčí, aby mě mohl obejmout. Ovšem jeho dotek je jiný, takový chladný, odměřený... ale rozhodně ne nepřátelský. I z něj čiší radost, že mě vidí živého a – v rámci možností – zdravého.
„Víš přece, že tenkrát ještě neuměl...“
„Nojo, vlastně. Ale teď už je náš... viď, chlape? Že jsi náš?!“ Plácne mě do ramene. O krok ustoupím, za mnou ale stojí Nika, takže moje noha dopadne na tu její... Tedy, cítím, že by dopadla, kdyby se na poslední chvíli neodsunula.
„Promiň,“ omlouvám se jí.
„To nic, vždyť se nic nestalo. Podobné věci my... vnímáme s předstihem.“
„Podobné věci?“
„Niko,“ zarazí ji ten hubeňour, Mike. „Nech nás, ať mu to vysvětlíme... je to náš kluk!“
Už dlouho mi nikdo neřekl, že jsem kluk. A natož jeho kluk.
„Můžeš jít, Niko. My se o něj postaráme...“
„Má zařízený oběd?“ stará se tlouštík.
„Musí cvičit, Méďo. Nezapomínej. Takže ho proboha vás prosím ničím nekrmte! Ani tou vodkou, jasný?“
Snažíš se to zahrát do autu, co? To se ti ale milá zlatá nepovede... Brzo vám tu vaši hru zkazím.
„Andreji, tihle dva se teď o tebe postarají. Tohle je Méďa,“ ukazuje na tlouštíka, „a tohle je Mike.“ Hubeňour ke mně natáhne ruku; stisk má silný a studený.
„Pak tě ke mně zase dovedou,“ obrátí se na Méďu s důrazem na posledním slově. „Neboj se jich, jsou to kamarádi,“ mrkne na mě, otočí se, projde dveřmi. Když je za sebou zavře, pocítím zvláštní svírání u srdce...
To už mě ale Méďa vede ke stolu, Mike odkudsi kouzlí třetí židli a usazuje mě na ni, Méďa nalévá vodku do skleniček – a že to nejsou malé skleničky. „Promiň, že ti nenabídnu, ale slyšel jsi ji, nesmíš...“
„A má pravdu,“ doplňuje ho Mike. „Bylo by ti špatně – móc špatně.“
„Povězte mi, pánové, co je tohle za vtip?“