Savoy Place - 22. díl

Dočetla jsem několik řádků a táta to uzavřel jedinou větou.
Celá místnost byla naplněna zase tím stejným napětím, nějakými vlnami a já jsem cítila mravenčení po celém těle. Nejhůře na tom byly moje ruce.
Podívala jsem se na ně, ale něco mi tam nesedělo. Chvíli jsem se jen dívala a pak jsem překvapeně zírala na prsten.
Ztratil svou čirost a průhlednost a začal se zabarvovat do zelena. Vypadalo to, jako by někdo nalil barvu dovnitř toho kamene. Zelená barva se stále ztmavovala a vířila v prstenu.
Jakmile se rozlila do všech částí, kámen připomínal nádherný smaragd.
Táta mé překvapení nesdílel, jen se na mě usmíval.
„Nádherný, jako tvoje oči,“ promluvil táta do ticha.
„Nebo tvoje,“ usmála jsem se a dnes už po několikáté ho objala.
„Důkaz, že jsi přijata a tvá síla je hluboko v tobě.“
Ještě chvíli jme tam seděli, ale ten zvláštní pocit stále nemizel. Pokud má táta pravdu a budu citlivá na magii, nemuselo by to jinde být tak silné.
„Tati, nemohli bychom si jít sednout jinam?“ zaprosila jsem.
Jako odpověď přikývl.
„Já už poběžím, mám moc práce. Zvládla jsi to perfektně. Tak se opatruj a měj se,“ loučil se mnou Samuel.
,Dobře, děkuju.‘
S tátou jsme se přesunuli do knihovny. Okamžitě přiběhla asi devatenáctiletá dívka oblečená v uniformě. S malou úklonou tátovi oznámila, že nás čeká matka v jídelně a s dalším pukrlátkem téměř neslyšně zmizela.
V této chvíli jsem si připadala, že žiji v devatenáctém století. Prostředí by tomu odpovídalo, teda až na pár technických vymožeností, k tomu služebnictvo, chování všech i jejich řeč. Mělo to určité kouzlo, ale já jsem mu často na chuť nepřicházela.
„No konečně. Co jste tam proboha dělali tak dlouho? Čekám u stolu nejméně hodinu. A vy se teď vrátíte naprosto v klidu a ještě se smíchem.“ Spustila matka své obviňování sotva jsme vešli do jídelny.
„Tak ale Penelope, snad se tolik nestalo.“ Snažil se táta trochu uklidnit situaci.
„Ne? Ale stalo. Každou neděli obědváme v jednu hodinu. Čekám tu jak blázen a vy musíte být na jediném místě, kam nesmím.“
„Měla jsi mě zavolat, víš, že bych tě slyšel.“
Jejich menší hádku jsem se ani nesnažila vnímat. Přece jen se toho moc nezměnilo. Mimo to, jsem neustále cítila ten svíravý pocit a mravenčení, takže jsem si chtěla co nejdřív sednout. Máma seděla v čele a táta pravděpodobně naproti, proto jsem se přesunula ke zbývajícímu prostřenému místu.
Než jsem vůbec došla ke svému místu, stál u mé židle postarší muž. Prohlédla jsem si ho jen zběžně, ale jsem si jistá, že tu dřív nepracoval.
Táta už se taky posadil, ale stále o něčem diskutovali, na můj vkus až moc nahlas. Nechtěla jsem začínat s jídlem sama, proto jsem jen upíjela vodu. Když jsem měla skleničku prázdnou a stále jsem se necítila lépe, začala jsem upíjet i bílé víno.
Cítila jsem se čím dál hůř. Zaplavoval mě stejný pocit, jako včera večer a rodiče získali tu stejnou barevnou auru. Tátova zářila zlatě a ta další přecházela ze zelené na šedou. Cítila jsem z něj napětí a jeho koncentraci, jak se snaží zůstat v klidu. Zato matčina byla čistě bílá a druhá se stále více zbarvovala do růžova až ruda.
Opřela jsem se do židle a nehty jsem zarývala do měkkého polstrování. Nechtěla jsem se zhroutit zrovna tady. Vlastně, nechtěla jsem to vůbec. Zavřela jsme oči a snažila se myslet na něco jiného, pozitivního. Moc se mi to tedy nedařilo.
„Megan, je ti dobře?“ zeptal se mě najednou táta a já byla donucena otevřít oči. Barvy bohužel nezmizely.
„Ani ne,“ opověděla jsem téměř neslyšně.
„Copak, úsměv se nám vytratil z tváře?“ zajímala se matka se značnou ironií v hlase.
„Ten tam zatím nebyl. Pokud jsi ho viděla, kup si brýle nebo navštiv psychiatra,“ odsekla jsem jí. Zasáhla mě strašná vlna vzteku, takže jsem se ani neodvažovala se na ni podívat. Chytla jsem se za hlavu a se slovy, že se omlouvám, jsem utekla. Omlouvala jsme se samozřejmě za odchod.
Potřebovala jsem být sama a vyčistit si hlavu. Zamířila jsem na zahradu.
Zastavovala jsem se téměř na každém místě, u záhonu květin, altánku, jezírka. Ale jako vždy jsem zamířila na své nejoblíbenější místečko. Na konci zahrady, téměř na hranici s lesem, byla schovaná malá dřevěná houpačka. Bylo vidět, že nejlepší časy už má za sebou, ale já jsem byla šťastná, že ji ještě nikdo nezboural ani neopravil.
Posadila jsem se a pomalu se začala houpat. Snažila jsem se vnímat vrzání rezavých řetězů a okolní přírodu všemi smysly, jen abych neměla čas na myšlenky a vyhnala všechny nepříjemné pocity ze svého těla.
Asi se mi to dařilo zatraceně dobře, protože až s neustálým třepáním ramene jsem zjistila, že jsem usnula a někdo se mě pokouší probudit.
„Omlouvám se, paní hraběnko, ale pan vévoda mě poslal, abych vás přivedla dovnitř. Je už zima a na vás čeká večeře a horká koupel. Prý musíte být unavená.“ Promluvila na mě ta holka, kterou jsme už dneska potkali.
„To je dobrý. Neměla jsem v plánu usnout a zůstat tu tak dlouho. A říkej mi jenom jménem, prosím. Megan.“
„To já ale nemůžu. To po mně nemůžete chtít, paní.“
„Ale vždyť jsi jen o pár let mladší a tak si přece nebudem vykat. Matka do toho nemá co mluvit.“
„Tak… tak dobře. Já jsem Bianca a kdykoliv mě budete potřebovat, tak stačí zavolat nebo zazvonit.“
„Neboj, já tě to vykání odnaučím. Alespoň už mi neříkej žádným titulem, jenom jménem,“ smála jsem se.
Po úžasné večeři a horké koupeli jsem šla okamžitě do postele. Ještě jsem si všimla, že mi někdo položil na noční stolek vázu s růží od Nicolase a vedle několik tlustých, ještě zaprášených knih. Chtěla jsem si přečíst alespoň názvy, ale než jsem zaostřila na první, upadla jsem do říše snů.