Forsaken - 249. díl

Ani na chvíli jsem nevěřila tomu, že by se mě táta doopravdy chystal vydat do rukou andělů, i když odkud tahle moje jistota pramenila, fakt nedokážu říct. Možná to mělo něco do činění s tím, jak zarputile sevřenou měl čelist, nebo s tím, jak nezúčastněně se Riel tvářil. To druhý teda bylo spíš mý zbožný přání, protože bylo taky dost dobře možný, že mu byl můj úděl naprosto ukradenej. Oko za oko, zub za zub... Tak proč by se měl starat?
„Izabelo.“
Cejtila jsem na sobě tátův upřenej pohled a věděla naprosto přesně, co po mně chce. Proto jsem se tak důsledně vyhejbala tomu, aby se naše oči střetly. Protože já to přece nemohla udělat, i kdyby mi to mělo zachránit život! Vždyť bych tak vlastně její smrt ospravedlnila a stala se tím největším viníkem!
„Možná nemá hlad!“ poznamenal jeden z andělů netrpělivě. „A my nemáme času nazbyt! Náš Nejvyšší už čekal dostatečně dlouho! Kdyby ten úkol svěřil rovnou nám, namísto toho, aby tím pověřil toho neschopného Ariela, dávno by měl Izabelu u sebe!“
„Že si pro ni rovnou nepřišel sám, celkem rád bych se s ním setkal! Jsem si jistý, že bychom si měli o čem povídat!“ pronesl táta odměřeně.
„To nepochybně, ovšem proč by se měl náš Nejvyšší zahazovat zrovna s tebou?! Vybavoval by ses ty snad se švábem?!“ ušklíbnul se ten druhej anděl. Jeho hlas byl hrubší a nezněl zrovna přátelsky. Zřejmě ho celá ta záležitost znechucovala a chtěl to mít co nejdřív za sebou, čemuž nasvědčovalo i to, že si to náhle bez jakýhokoli varování namířil rovnou ke mně. Reakce táty a Riela byly bezprostřední; oba dva na něj namířili svý zbraně ve zcela jasným gestu a Riel mu navíc velice pohotově zastoupil cestu.
„Ne tak rychle!“ varoval ho a já si nemohla nepomyslet, že i když je můj de facto nedobrovolnej ochránce často nevrlej a ke galantnosti má někdy zatraceně daleko, za nikoho jinýho bych ho nevyměnila. Anděl ale jeho zásah až tolik neocenil.
„Radši se mi kliď z cesty, upíre!“ zavrčel na něj výhružně a pomalu pozvedl svý ruce, nejspíš proto, aby provedl nějaký hnusný kouzlo. Do toho se ale už zase vložil táta.
„Klid! Chceme jenom, aby se Izabela ještě před odchodem najedla, to je celé! Tu chvilku snad počkáte, ne?!“ sdělil jim rázným tónem, kterej nepřipouštěl odpor, a vzápětí se oči všech přítomnejch upřely na mě.
„Fajn, ale ať si pospíší!“ přikývnul nakonec ten ukecanější anděl a táta mě jemně, leč nekompromisně postrčil směrem k Nikolinýmu tělu.
„Já nechci!“ zašeptala jsem naléhavě, žaludek sevřenej novou nevolností.
„Musíš, Izabelo! Jde tu o tvůj život! A jí ho už stejně nic nevrátí!“ syknul na mě táta přísně. „Krom toho... přece nechceš, abychom tu dnes všichni kvůli tobě umřeli?! A nebo si to snad vezmeš na svědomí?! Uneseš takové břímě?! Protože věz, že žít s něčím takovým není vůbec jednoduché!“
„Samozřejmě, ty to musíš vědět nejlíp, co?!“ sekla jsem po něm, ale posléze jsem rezignovaně popošla až k Nikole.
Než jsem u ní poklekla, zalítla jsem ještě pohledem k Rielovi. Dopředu jsem trnula, že v jeho tváři spatřím známky znechucení, a napůl jsem očekávala, že mě jeho šedý oči zatratí, jenže namísto toho mě pozorovaly takřka soucitně, a nádech úsměvu, kterej se mu krátce mihnul na rtech, byl více než povzbudivej. Jenom díky němu jsem se nakonec přece jen sklonila nad tím děsivě nehybným tělem, abych se z něho napila. Zprvu jsem se obávala, že jakmile ucítím silnej pach krve, kterej z něj čpěl, udělá se mi opět špatně, ale ke svýmu zděšení to ve mně probouzelo docela jiný pocity. Hlad...
Ovládána primitivními pudy zvířete, který se potřebuje nakrmit, jsem přitiskla svý rty k široký ráně na Nikoliným krku a lačně jsem začala chlemtat vazkou rudou tekutinu, která z něj prýštila. Byla jsem sama sobě odporná, ale v tu chvíli jsem nedokázala přestat, dokud jsem svou žízeň zcela neuhasila. Když jsem pak poněkud nejistě povstala a hřbetem chvějící se ruky si otírala ústa, má slabost byla už docela pryč, nahradila ji hluboká nenávist k tý krvežíznivý zrůdě, která se ze mě stala.
„V pořádku?“ zeptal se táta a já mechanicky přikývla, přestože jsem v pořádku rozhodně nebyla.
Jak bych taky mohla? Když jsem na jeho pobídnutí přistoupila blíž, aby mě mohl na rozloučenou obejmout, doufala jsem, že v jeho pažích najdu aspoň jakous útěchu, ale on nic takovýho nenabízel. Namísto toho mi do ucha spěšně zašeptal nějaký další instrukce, tak, aby to ten anděl, co stál skoro u nás, neslyšel.
Koutkem oka jsem zachytila, že Riel mezitím ledabyle přešel ke svý motorce a zvedl ji, jako kdyby se už chystal odjet. Hádám, že to tak bylo domluvený, ale stejně mě ten pohled zabolel. Co bude, až mě jednoho dne opustí nadobro?
„Měla by ses s ním rozloučit...“ připomněl mi táta potichu a já se vymanila z jeho náruče, abych svou část plánu splnila.
„Rieli, počkej přece!“ zavolala jsem na něj a on se na mě zadíval, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že tam ještě jsem. A já snažně doufala, že ta jeho lhostejnost je akorát hodně dobře hraná. „Ráda bych ti za všechno poděkovala...“ slyšela jsem sama sebe říkat, když jsem k němu pomalu kráčela. A v duchu jsem přemítala o tom, zda jsou tohle slova, který zvolím i tehdy, až se budem loučit doopravdy. Teda pokud se odsud vůbec dostaneme pryč.