Lži, krev a rovnováha

II.

Všude byl slyšet jen pracovní ruch. Tkalcovské stavy cvakaly, lidé kolem nich neustále štěbetaly, sem tam někdo zakřičel, navíjející nitě snad jako by bzučely a občasně se do této podivné symfonie zvuků v textilní továrně přidalo tiché hvízdnutí.
Bylo zde zkrátka rušno. Jako vždy. Stroje, lidé...
Ovšem do pracovny pana Matheusse nedoléhal žádný z těchto zvuků. Jediné, co zde narušovalo poklidné ticho bylo zašustění papíru, jak obracel stránku novinového plátku Daily News, či zapraskání ohně v krbu naproti dveřím do této pracovny. Postarší afroameričan s šedivým strniskem na ostře řezané tváři si posunul obdélníkové brýle na kořen rovného nosu a tiše si povzdechnul.
Teprve poté konečně upřel svou pozornost na mladou ženu stojící ukázkově rovně jako pravítko před jeho pracovním stolem ze sekvojového dřeva. Bronzově hnědé vlasy měla stáhnuté do pevného uzlu, aby ani jediný pramínek nesklouznul před šedé oči, ruce založené za zády, nohy mírně rozkročené. Úzké rty pevně semknuté, což jen dodávalo její tváři naprosto neutrální výraz bez špetky emocí.
Takhle už tu stála půl hodiny, aniž by se pohnula, byť jen přenesla váhu z nohy na nohu.
„Nuže?“ Promluvil k ní tiše a pomalu odložil noviny na desku stolu. „Slečno Crownová?“
Nespokojeně našpulila rty a v obličeji se jí objevil první záchvěv emoce za celou dobu. „Moc dobře víte, že to jinak nešlo. Viděl toho příliš mnoho.“ Tón jejího hlasu byl věcný.
Očima těkl k nadpisu hlavního článku novin na úvodní straně.

Dvě záhadná úmrtí! Zastřeleni mezi lidmi, nikdo nic neviděl! Řádí snad ve městě profesionální odstřelovač?!

Promnul si ruce a lokty opřel o desku. Mírně se k ní předklonil. „Nemusím snad říkat, že nebyli na seznamu a jaký skandál na veřejnosti váš nepovolený zásah způsobil, že ne, Crownová?“
Chvíli mlčela, oči se jí vzdorovitě leskly. Z její tváře četl její umíněnost a hlavně přesvědčení, že udělala správně.
„Jednala jsem pouze ve jménu Bratrstva, nechtěla jsem přitáhnout pozornost. Šlo mi jen o naši věc.“ Ta slova jí viditelně nešla skrze rty, jako by se překonávala.
Matheuss si odkašlal. Už ji tu natrápil dost. Navíc tuto ženu již potřeboval jinde než před svým stolem v kanceláři. „Samozřejmě vás musím potrestat, nejednala jste v souladu z Desaterem, i když v dobré vůli. Proto váš trest zmírním.“ A s těmito slovy posunul dvěma prsty na kraj stolu slohu o velikosti A4.
Crownová přikročila blíže a složku rozevřela. Její oči v rekordně rychlém čase přelétly obsah papírů, jež obsahovala. Rty se jí zkroutily do nepěkného úšklebku, v očích se jí zračilo znechucení. „Mám si hrát na chůvičku?“ Pronesla nevrle.
Nepochyboval, že v duchu zuří. „Ne hrát. Vy se stanete chůvou.“ Odvětil odměřeně. „Můžete jít. Pravidelně mě budete informovat o vývoji situace.“ Dodal ještě vzápětí a pak už jen sledoval, jak se otočila a neslyšně opustila pracovnu.
Sotva otevřela dveře, na kratičkou chvíli k němu dolehl šrum z velké haly. Cvak, vrrz, svist, cvak, vrrz, vrrz, „Héééj, Jimmy...“ svist „hejbni prdelou...“ cvak, skřííp...
Poté se opět začetl do svých novin...