Říše Draka - Anotace

Nejprve bych se rád omluvil všem lidem, kteří čekali nějaký příběh. Pravdou je, že toto je pouze taková Anotace, kde chci trochu nastínit děj, ale i něco o stylu zpracování.
Ti z Vás, kdo ode mě už něco četli se mohli střetnout s tím, jak někdy jdu na věci krapet jinak. Nebo někdy hodně z jiného úhlu. Zkrátka jsem zastánce takové „své“ originality. Tím chci říct, že příběh typu barbara Conana, kde je jeden veliký bijec, tomu se nejprve stane příkoří, ale na závěr je nezastavitelnej a na konec má po boku pěknou princeznu, tak to je pro mě trochu klišé. Neříkám, že jsem se tímhle obdobím sám neubíral nebo ho nepoužíval v nějaké „své“ podobě. Dalo by se říci, že místo jednoduchých věcí mám radši složitější. Nebo si to sám složité utvářim v makovici.
Ještě teď si pamatuji, jak jako malému se mi filmy se Stevenem Segalem líbili. Leč v téhle době jsem ze Segalovských a jiných podobných snímků spíše otrávený. Nějak mě pohltila realita. A když Segala za celou dobu jeho filmu nikdo ani neškrábne a on bojuje sám proti armádě ostřílených zabijáků, tak to opravdu prostě nemohu přijmout. V tomhle směru není nad zlatého Mela Gibsna, který je aspoň po boku s Brucem Willisem zakrvácenej a ztlučenej od hlavy až k patě.
Ale teď zpátky k věci, aby si nikdo nemyslel, že tu tlachám o blbostech. Takže, jak už jsem zmínil, tak mě v určitém věku nějak pohltila realita. Nechci pohádky, chci něco hlubšího, něco, co vzbudí všemožné emoce. Z řad autorů literatury dám jako příklad Andrzeje Sapkowského a jeho ságu o Zaklínači. Ano, přesně tohle mám na mysli a o to mi jde. Ne pohádku, kde je jedna strana čistě černá a druhá bílá. Kde jen dobří zvítězí s cílem zachránit svět bez jakýchkoliv postraních přání, ať už by se jednalo o to, co za svou snahu dostanou nebo jiného motivu.
Nevím, jak u Andrzeje Sapkowského, ale ve mně se prolíná realita s fikcí. Někdy jsem pevně vsazen do soukolí reality, ale vzápětí mě z nich vyprostí fikce (většinou ve chvílích, kdy se nudím a potřebuji zabít čas). Ale nezáleží na tom, kdy a proč jsem realistou a kdy snílkem. Hlavní je výsledek!
Víte, poslední měsíce, no možná už to bude půl roku, jsem ani nevím z jakého důvodu nebo, co mě k tomu vedlo, zabloudil na internetu k japonské anime. (Teď nemám na mysli pokémony nebo podobné věci, co dávala nova kdysi ráno.) Myslím anime s hlubokým příběhem (pravda, někdy to je úplná blbost, ale to je stejné jako ve filmovém světě, ne každý snímek dělal někdo jako Steven Spilberg; ale je pravdou, že i já jsem někdy rád za příběh, u kterého se pobavím a nemusím u něho žhavit mozkové závity) a pořádně silným dějem.
Teď budu mluvit k těm, kteří o japonské anime moc nevědí. Víte, největší výhodu, kterou tato anime mají a mě si strašně získala, je ta, že jsou většinou ucelená. Přeci jenom my jsme převážně bombardováni Amerikou a stylem jejich seriálů. Lost, Čarodějky, Star Trek, Haus, Pohotovost a stovky dalších. Nechci nijak hanit ty seriály. Po pravdě mnohé jsem rád sledoval a ještě dnes se na nějaké jejich díly v televizi podívám, ale když se na ně podíváte z jedné strany, tak uzříte, jak jsou nekonečné a někdy to neustálé natahování děje tu skvělou myšlenku zcela zabije. Navíc, někdy seriál skončí tím, že nemá sledovanost a ve finále ten „příběh“, co se u seriálu vlekl, nemá konec. Ti, co to pak sledují a líbilo se jim to nakonec mají jedině zklamání…
Vem te si například Útěk z vězení (nesledoval jsem, jde mi jen o prvotní nápad). Prvotní prezentace mě nadchla. Tetování, které ukrývalo plány vězení a potom realizace útěku. Prostě takový nápad se mi líbil, jenže to neskončilo tím, že utekly. Prostě, seriál měl popularitu, tak se točil další a další díl. Nic proti byznysu, v tomhle to má stránka realisty chápe, ale prostě má pisálkovská a tvůrčí povaha je tím znechucena. Přeci jen v druhé sérii je myšlenka s tetováním zabitá (teď ať mi odpustí fandové seriálu jestli se pletu). A to je jeden z důvodů, proč si mě japonská anime získala – věřte mi, zabil jsem v nich už desítky hodin od té doby (možná i to je jeden důvod mého úpadku na poli psaní) – protože tam mají většinou jen jednu sérii, ve které se snaží dokončit svůj příběh. A někdy mají japonci se svou představivostí opravdu bravurní nápady. Někdy to je samozřejmě i pouhopouhá blbost, ale u některých děl mi spadla čelist dolů a v duchu jsem nejen tleskal, ale i říkal si, že tohle dílo by si zasloužilo nějakého Oscara. Z těch děl uvedu za všechny tyto: Death Note a Code Geass. Samozřejmě mi neunikl ani Naruto, Bleach a One Piece, ale tohle jsou anime ne o desítkách, ale stovkách dílů, takže jejich úroveň (ač vysoká) je trochu na horské dráze. Kdežto právě Death Note a Code Geass je dokonale zpracovaným dílem, kde každá epizoda je navržená tak, aby laťku napínavosti držela nahoře a navazovala na předchozí díl, takže při sledování toužíte vidět další a další, dokud to prostě celé neshlédnete. A přiznám se, že napsat něco na takové úrovni bych si mohl dát klidně jako cíl na poli svého psaní.
Takže, jak asi tušíte, můj nový počin – „Říše Draka“ – vznikl jako vedlejší výsledek ze sledování famózních japonských anime a mého následného zamyšlení po shlédnutí oněch famózních děl.
Příběh by měl být kombinací klasického Americko/Evropského fantasy světa se světem ninjů, samurajů a magie na japonský způsob a též snad i originálního pojetí. Možná to takhle zní divně, možná můj výsledek i též bude jen hrůzou a třeba ani nedosáhne svého naplnění, ale ve zkratce je tohle asi nejvhodnější definice mého posledního díla. Taková je zkráceně má vize a přání, s jakým se to snažím psát.
Co se charakteristiky díla týče, tak tam bude klasická zápletka o osudu hrdiny/hrdinky, dění světa, obrovské války, ke které bude též i snaha o humor, romantika (ale pozor, teď v tomhle bodě nemám v úmyslu udělat pouto mezi hlavním hrdinou a jednou dívkou, tady bych chtěl být trochu inovativní a ty vztahy udělat trochu více měnící se, což by mělo samozřejmě za následek v případné akci, kdy hlavní hrdina jde do boje a po boku má svou bývalou a současnou, případně i milenku nebo další svou ctitelku – snad takový příklad pro některé zní stejně zajímavě, jako pro mě, když si představím, co všechno by se mohlo dít ?).
Nemyslete si však, že jsem se nějak flákal a po uvedení této Anotace musíte na příběh teprve čekat až ho napíšu. To nikoli! Popravdě na tomto příběhu jsem se rozhodl zužitkovat veškeré své dosavadní zkušenosti a um, jestli to tak mohu říci. Pevně doufám nebo samozřejmě by se mi líbilo, aby tento příběh měl oblibu, jakou mělo: „Má matka je Smrt a já jsem její posel“, ale to se teprve ukáže. Nicméně, možná to z Vás někoho překvapí – ty, kteří mé psaní na Literu sledovali a věděli, jak jsem v začátcích byl nedočkavý snad určitě – mám v zásobě 10 Epizod, čili zhruba přes 50 stran A4-řek už napsaného příběhu.
S tím plyne i další novinka, která následuje po charakteristice, ve které jsem uvedl kombinaci stylů.
Víte, chtěl jsem mít něco, jako je v anime doba trvání. Prostě stanovenou délku. Přeci jenom každý, co nějaké anime viděl, tak ví, že se délka příběhu pohybuje okolo dvaceti minut (nepočítám titulky o autorech). A tak jsem se rozhodl, že příběh rozdělím do Epizod. Každá z nich se přitom bude odehrávat minimálně na 5 A4-kách a šestá bude v záloze, kdyby se příběh natáhl a já nechtěl příběh zkracovat, abych rozjetou zápletku nezničil. K tomu někdy na začátku Epizody dám Rekapitulaci, v níž shrnu dosavadní události a případně se zmíním o věcech, co se přihodily, abych je nemusel zachycovat v nějaké samostatné Epizodě.
Věřím a doufám, že „Říše Draka“ by mohla být alespoň originální věcí. Dopředu mohu říci, že příběh mám propracován a je v něm spousta zákrutů. Točí se okolo třech hlavních dějových linií a k nim bude spousta vedlejších příběhů, které to buď odlehčí nebo budou mít všelijaký vliv na ty hlavní.
S přáním příjemného čtení, a snad hezkých zážitků, bych chtěl ukončit tuto Anotaci.
Na první Epizodu se můžete těšit přesně za týden, abych vám dopřál čas nad strávením těchto informací, případného vyjádření v komentáři ohledně toho, jak jsem divná osoba nebo, jak divnou věc, to chci psát ;-).