Říše Draka I. - Osudoví milenci

Těm, co se to bude líbit ať do komentáře napíšou, zda by to nebylo vhodnější rozdělovat do dvou částí (že bych případně jednu vložil v neděli a potom ve čtvrtek druhou část).


5. května roku 997 p. z. d.
„Můj pane! Můj pane!“ Volal uřícený stařec, když utíkal po rudém koberci. Cestou přitom míjel mramorové sloupy lemující cestu k vyvýšenému trůnu, odkud císař Vu Mei vládl celé říši Draka.
Vu Mei odložil pergamen se soupisem daní ze všech pěti provincií na zlatý stolek po své pravici a podíval se na vyděšeného muže v modrém kimonu s vyšitým zlatým drakem na prsou a zádech, které symbolizovaly jeho zařazení, coby vrchního komořího. Ten už těsně před trůnem ve spěchu padl na kolena a v rychlém gestu své podřízenosti k císaři pronesl: „Můj pane, útočí!“
„Kdo?“ Zazněl klidný a vyrovnaný hlas vladaře, neboť vojsko jeho říše nemohly překonat ani dvě sousední země dohromady.
Stařec se trochu vzpamatoval, ale obavy a strach mu v hlase nezmizely: „Všichni. Všech pět sousedních zemí.“
„COŽE,“ vykřikl šokovaný vládce, když hned na to spatřil čepel jeden a půl metrového meče, jak mu trčí z břicha. Podíval se nad sebe a uviděl mohutnou postavu Daijiho, jednoho ze svých Dvanácti ochránců. Poslední, co císař řekl, než si ho k sobě vzala smrt bylo: „Proč?“ Místo odpovědi vrah svůj meč vytrhl z již mrtvého těla a vzápětí s ním rozsekl ve dví vladaře i jeho trůn.
Aimi a Murim, členové Dvanácti ochránců, přihlíželi té hrůzné události se zatajeným dechem. Daiji, jeden z nich nejen, že pozvedl meč, ale ZABIL muže, kterému přísahal věrnost a jehož měl chránit i za cenu vlastního života.
Daiji pak zabil ještě i vrchního komořího, když se před ním závratnou rychlostí objevil, levačkou mu sevřel krk a stiskem ruky zlomil vaz zatím, co se nebohý stařec nestačil ani vzpamatovat ze smrti císaře. Nakonec si o modré kimono otřel zakrvácený meč a mrtvolu odhodil k pozůstatkům vladaře, které ležely v troskách trůnu.
„Co si to udělal?! Ty … ty … ZRÁDČE!!“ vykřikl Murim a tasil dvojici vlastních mečů. Aimi stojící vždy po jeho boku se vzpamatovala hned na to, ale neměla tak horkou krev jako její milenec, a tak ho stačila zastavit dřív, než udělal něco unáhleného. S odstupem promyslela, co se přesně událo a neunikla jí jedna podstatná věc. Zbylých devět z Dvanácti ochránců stálo za Daijim a dívalo se teď na ní a Murima, jako kdyby čekali na jejich rozhodnutí.
„Co to má být?! Lenne, Hachiro, Tami. Všichni, co sakra děláte? Taste meče a …“
„A co?“ skočil Murimovi Daiji do řeči. „Ty si to asi nepochopil. Oni, …“ ukázal vrah císaře na zbylých devět členů z Dvanácti ochránců, jejichž pohled byl teď úplně prázdný. „… nic neudělají.“ Chvíli dal ještě Daiji Murimovi čas, aby to celé strávil a pak se zvráceným uspokojením řekl zjevnou skutečnost: „Jsou totiž se mnou.“
„Cože?! Hene, Yumi, Hachiro, Tami…!“ zvolával postupně Murim jména všech devíti ochránců, ale každý pouze odvrátil zrak, aby se nemusel setkat s jeho pohledem.
„Co chcete dělat?“ Vložila se do toho Aimi. „Říši napadli a vy teď zabijete císaře? Zešíleli jste?!“
Daiji se zasmál a vycenil zažloutlé zuby. „Vůbec ne. Ale dost řečí! Máte dvě možnosti. Buď jste s námi nebo proti nám. Co si vyberete?“ A zamířil na oba hrot svého meče se zubatým ostřím.
Murim se postavil ochranitelsky před Aimi, aby mohla v klidu začít sesílat kouzla. Jejich souhra v boji byla dokonalá a to nejen díky tréninku, ale také skutečnosti, že byli již dlouholetí milenci.
Daiji se znovu zasmál. „Podceňujete nás. Proč asi zrovna v tuto chvíli zaútočilo všech pět sousedních zemí. Proč jsem teď zabil císaře. Tohle celé jsme plánovali celé dlouhé tři roky!“
Aimi s Murimem sebou trhli neschopní slova. I přes to, že byli dokonale vytrénovaní, schopní postavit se mnohonásobné přesile, tak i s nimi hnula skutečnost, že muži a ženy, s kterými se přátelili, smáli, bojovali a žili posledních deset let je teď dokázali odříznout ze svého života v několika okamžicích.
„Chcete vědět, co bylo na promýšlení toho všeho nejtěžší? Tohle! Přesně tenhle okamžik, kdy se Vám musíme postavit. Víme, že se k nám nikdy nepřidáte. A jak jste spolu silní. Až moc silní a několik z Nás, ne-li možná polovina, by boj s Vámi dvěma zaplatilo životem. Jenže kdo by to byl? Já, Lenn, Suriko, Goro, Tea nebo někdo jiný? … Nikdo z nás nechtěl riskovat, že právě on si vylosuje kartu smrti. Ale chcete něco vědět? Něco opravdu, opravdu dobrého. Vyřešili jsme ten problém. Víme, jak Vás dostat, … každého … ZVLÁŠŤ!“ Pak se Daiji znovu bleskově pohnul, aby Goro stojící za ním mohl dokončit své zaklínání a vrhnout po Aimi a Murimovi dva zlaté kruhy. Ty proletěly těsně kolem nich, ale po vyslovení posledního Gorova zaklínadla se ve vzduchu zastavily, rozzářily a v jejich středu vznikla červí díra, která začala do sebe vtahovat Aimi a Murima. Každého do jednoho portálu.
Murim schoval meče a popadl Aimi za ruku. Pevně jí držel, ale nebylo to nic platné. Jeden druhému hleděli do očí a v mysli se jim promítaly chvíle, kdy byli spolu sami, jen se svou láskou a vášní. Vzpomínali na chvíle rozkoše, ale i prosté radosti z času stráveného ve dvou. Na veselé pošťuchování a hádání, které vznikalo při nácviku společných bojových technik, ale i na všudypřítomnou smrt na bojišti. Oba dva si přáli být navždy spolu. Nebo alespoň zemřít bok po boku…
„Néé!!“ křičel Murim pln zoufalství, zatím co byl vtahován do Gorova portálu, když se jeho ruce rozpojily s rukama Aimi, které ho tolikrát něžně hladily po tvářích.
„Dobře,“ řekl Daiji, když Aimi a Murim zmizeli v portálech a položil si meč na levé rameno. Pak se usmál a dodal: „Jdeme to skoncovat.“ Potom se deset členů z Dvanácti ochránců rozdělilo na dvě skupiny. Poslední část jejich plánu, kterak zničit poslední překážku stojící jim v cestě se začala právě uskutečňovat. Pět válečníků se vydalo do portálu za Aimi, zatím co stejný počet mágů vyrazil za Murimem.


Druhý konec Gorova portálu se vynořil na hranicích provincie Ming a Lesní říše. Ve vzduchu bylo hodně kouře z nedaleké vesnice, která jako první odnesla nečekaný útok. Všude okolo panovala smrt. Na zemi byly stopy okovaných podrážek bot, kopyt koní, krve a mrtvých těl bezbranných sedláků, kteří se marně pokoušeli vzdorovat.
Vojáci říše Draka vyrazili pozdě. Teď s útočníky urputně bojovali uprostřed provincie.
Murim byl vyhozen portálem do trávy na vrcholu kopce a začal se kutálet po stráni dolů. I když by se dokázal postavit na nohy v okamžiku, tak ztráta Aimi jej zasáhla. Mnohem víc, než by si kdy dokázal přiznat. Nestaral se vůbec o to, co se stane s ním. Musel myslet pouze na ní a na to, co se s ní teď děje. Sotva postřehl pět členů z Dvanácti ochránců, kteří se objevili na kopci. Hen, Hachiro, Goro, Suriko a Yumi se dali okamžitě do boje. Goro, vyčerpaný z vytvoření dvou portálů, začal po Murimovi metat blesky, protože nebyl schopen silnějšího kouzla. Zbylí čtyři mágové se dali do příprav svých nejlepších zaříkadel.

Aimi vyskočila z portálu a dopadla přímo na nohy. Hned se rozutekla pryč. Potřebovala čas a vzdálenost. Dvě věci, které musel získat každý mág pro boj s válečníky. Věděla, že plán jejich protivníků – přátel – počítal se vším. Jen koutkem oka se podívala po okolí a uviděla pár kilometrů od sebe doutnající trosky pohraniční vesnice. Krajinu mohla rozdělit na tři části. Skalnatý terén, který v dálce přecházel v poušť, vzdálené vrcholky hor a jejich sněžné čepice a za sebou smíšený les rozprostírající se až daleko k obzoru. Provincie Sun na hranicích s Ledovou a Ohnivou zemí. Nebylo o tom pochyb. Na okamžik se ještě soustředila, aby vycítila medailon, který dala před rokem Murimovi. Byl v provincii Ming. Na druhém konci říše Draka. Několik stovek mil od ní. Jedna jediná slza jí stekla po tváři, protože všechny své pocity přeměnila v hněv, v sílu se kterou se chtěla postavit protivníkům a draze je nechat zaplatit za všechno. Musela, i když věděla, že ona bude tou poraženou. Přeci jen je znala. Své vlastní vrahy, bývalé přátelé. Ještě cítila tu hořkost, když si včera povídala s Lennem. Najednou jí druhá slza vyskočila z oka ani nevěděla jak, ale na další už nebyl čas.
Ten odporný smích jí drásal v uších a hněv se proměnil v nenávist. Daiji stál před portálem spolu se čtyřmi dalšími společníky. Lennem, Tami, Teou a Kali. Byl čas jednat. Byl čas pomsty!

Kousek od hlavy Murima udeřil do země blesk. Ohlušující rána byla přesně to, co potřeboval, aby se probral. Odrazil se od země za neustálého kutálení po stráni a pak se ve vzduchu za rotace přetočil, tasil meče a ještě, než dopadl na nohy přesekl několik dalších blesků letících přímo na něho. Vzhlédl na vrchol kopce a uvolnil veškerý vztek. Pustil z hlavy smrt císaře, hrozící nebezpečí a soustředil se na jedinou věc. S výkřikem: „Aimi!!“ vyrazil na vrchol kopce.
Goro vyměnil blesky za ohnivé koule. Začal jimi bombardovat rozběsněného muže, který mířil vstříc němu se smrtí v očí. I když Murima viděl v boji mnohokrát, tentokrát na straně jeho protivníka z něho pocítil opravdovou hrůzu. Zvýšil tempo vrhání smrtonosného ohně na maximum, ale jeho ruce se třásly stále víc, čím k němu byl blíže. Mnohokrát minul, a když náhodou ohnivá koule letěla přesně na cíl, dvě čepele jí rozsekly ve dví a zapudily ze světa.
Murim vyskočil do vzduchu. Nabral rychlost a s neustálým sekáním svých mečů letěl vstříc Gorovi, chystajíc se ho rozsekat na kusy.
Goro přestal kouzlit. Jeho ruce se zastavily a čas pro něho zamrzl. Hleděl vstříc smrti, kterak na něho letí jako dravý pták chystající se uchvátit bezbranného zajíce. Došel mu ten poměr sil. Neměl šanci, byl jen oběť. Už se pomalu smířil se svým osudem, když kolem něho prosvištěl proud větru a vrazil přímo do Murima. Nápor větru válečníka mrštil zpátky dolů pod kopec. Pak se ohromný drak z proudů vzduchu zformoval nad kopcem. Vedle sebe pak Goro ještě spatřil mohutného dvacetimetrového obra z kamene a vodního elementála s desítky chapadel. Potom se drak, obr a vodní elementál vrhly ze stráně dolů na Murima.

Pět šípů dopadlo jen pár centimetrů nalevo od Aimi. Kdyby stihla vyčarovat vzdušný štít jen o vteřinu později, už by byla mrtvá.
Tami zaklela, ale přiložila k tětivě svého luku další šíp. Ostatní už vyrazili a blížili se k Aimi ze dvou stran. Rozděleni do dvojic se pokoušeli kořist dostat do kleští, zatím co jejím úkolem bylo Aimi zaměstnat. Pak zaklela znovu, když před sebou spatřila ohnivou kouli a jen na poslední chvíli stačila uniknout, než se strom, na jehož větvi doposud stála proměnil v jednu velikou pochodeň.
Aimi si všimla taktiky svých protivníků. Musela jednat. Viděla, jak se k ní Daiji s Kali přibližují se svým šíleným pohledem. Moc dobře ty dva znala. Nelítostný zabiják a travička, oba postrádající svědomí. Tyhle dva z Dvanácti ochránců nikdy nepochopila. Ani se o to raději nepokoušela. Již od první chvíle věděla, že s nimi nikdy nevyjde. Ostatně nemohla vyjít s nikým, kdo v zabíjení nacházel potěšení. Ve vzduchu ukazováčkem načrtla pěticípou hvězdu, v mysli si vybavila několik desítek stran zaříkadla a potom zvolala: „Povstaň Mugrime!“ Třicetimetrový kolos ze žhavého magma uposlechl volání a vyrazil ze země. Na okamžik se zastavilo všech pět protivníků. Mugrim nemusel dostat příkaz, aby pochopil, co musí dělat.
Daiji s Kali, stejně jako Lenn a Tea uskočili před nebezpečnými žhavými balvany do bezpečí. Všichni se na okamžik stáhli, protože teď se nevyplatilo být příliš unáhlený. Kombinovaný elementál ohně a země byl jediný svého druhu. Jedině Aimi jej byla schopná vyvolat. Popravdě to byla ona, kdo toto smrtonosné monstrum stvořila aniž kdokoliv věděl jak to dokázala. Vlastně i díky tomu se dostala ke Dvanácti ochráncům.
Daiji se opřel o kmen stromu za nímž se ukrýval a prsty pohladil čepel vlastního meče. Schválně se říznul do dlaně a nechal meč okusit svou krev. Meč se napil tmavě rudé krve a hned ožil. Celý zrudnul a začal vibrovat, dychtící okusit další krev.
„Konečně začala ta pravá zábava,“ řekl Daiji, usmál se a se šíleným smíchem vyrazil proti Mugrimovi. Do toho ještě stačil vykřikovat k ostatním: „Ten je můj! Zabte tu mrchu.“

Murim poskakoval okolo tří monster, která se ho snažila zabít. Jeho rychlost se přitom neustále zvyšovala a mágové na vrcholu kopce pomalu začínali ztrácet přehled, kde doposud byl, kde se nachází a zdálo se jim, že ho vidí hned několikrát. Čepele mečů přitom ukrajovaly z kamene, rozstřikovaly vodu a rozdělovaly sjednocený vítr v dračí podobě.
Goro se stále doposud nevzpamatoval. Byl úplně mimo a pohlcen strachem.
Hachiro seskočil z kopce dolů, blíž k zuřivému boji jednoho válečníka a tří monster. Ze všech mágů to byl doposud jediný on, kdo proti Murimovi neseslal jediné kouzlo.
Murim se dostal do maximálního stavu válečnického transu. Jediná výhoda v tuto chvíli byla, že bojoval sám, protože v tomto stavu už nedokázal rozeznávat mezi spolubojovníkem a protivníkem. Sekal po všem, co se jen hnulo a jeho jedinou strategií bylo rozsekat vše na kusy. Nemohl si uvědomit záměry Hachira, nebyl toho již schopen. Zuřivost mu zatemnila mozek a bez Aimi, která ho dokázala uklidnit a donutit přemýšlet byl snadnou kořistí, i když smrtelně nebezpečnou. Jenže magie má mnoho zrádných odvětví, které jsou sebelepšímu bojovníkovi bez sebekontroly osudné.
Hachiro pozvedl ruce a za pomoci obou ukazováčků nakreslil ve vzduchu obrazec přesýpacích hodin. Vyslovil několik zaklínadel a když se tak stalo, proud času okolo Murima zamrazil. Byl v pasti. V kleci jako divá šelma, schopná cenit pouze zuby.
Kamenný obr udeřil jako první a odhodil Murima přímo na draka.
Murimovo oblečení a tělo bylo bičováno poryvem větru. Kusy jeho zbroje se rozletěly po kopci, krev z desítek mělkých ran zkropila trávu na stráni. Pak jím drak mrštil přímo doprostřed vodního elementála, který jej pohltil do sebe.
Vzduch Murimovi docházel, když mu voda vyplňovala plíce. Mysl se mu pomalu pročisťovala a on se vzpamatoval. Z vodního vězení hleděl na Hachira, který se usmíval jako vždy, když dokázal sebejistému válečníkovi ukázat, že magie je mocnější, než všechny meče světa.
Hen, Yumi a Suriko se k Hachirovi připojili. Goro zůstal stále na vrcholu kopce neschopen se pohnout. V jeho nitru se odehrával boj s vlastním svědomím, ale spíše skutečností, jak byl jeho dosavadní život naprosto bezcenný a prázdný.
Hen, Yumi a Suriko odčarovali své mazlíčky. Murim už pro ně nepředstavoval velkou hrozbu a teď jen vykašlával vodu ze svých plic, když se dostal ze sevření vodního monstra. Hachirovo kouzlo nad ním stále mělo moc a kdykoliv by se pokusil zaútočit, čas by pro něho znovu zamrzl.
Hen vykročil k zoufalému muži. Zastavil se těsně před ním a díval se na něho.
„Proč?“ dostalo se Murimovi z úst mezi jednotlivým vykašláváním vody.
„Zajímavá otázka. Mohl bych říci, že to je kvůli zlatu, moci nebo podobnému, ale co třeba jen kvůli tomu, abych tu teď neležel jako ty?!“
Murim se zahleděl Henovi do očí. Byli nejlepšími přáteli, tedy alespoň si to doposud myslel. Znal ho už patnáct let. Znali se ještě dřív, než se stali členy Dvanácti ochránců. To oni dva dostali příkaz od císaře, aby vytvořili tuto jednotku. A nejednou spolu bojovali. Kryli si záda, stejně jako si je teď Murim kryl s Aimi. Myslel si, že má vše, co si jen člověk může přát. Nádhernou a milující ženu a úžasného přítele. Druhá zrada za jediný den. Vztek v něm znovu vzplál a síla se mu navrátila stejně rychle, jako touha po pomstě a odplatě. Silou vůle přemohl na okamžik kouzlo, vyskočil na nohy a vrhl se na Hena. Hachiro opět vyvolal své časové kouzlo a Yumi po něm vrhla kamenné kopí.

Aimi utíkala před pronásledovateli dokud to šlo. Potom zakopla o kořen dubu a Kali vyskočila z nedalekého křoví. Poryvem větru s ní mrštila o strom, ale hned se objevila Tea a svým kopím se jí pokusila přišpendlit k zemi. Nebyl už čas, nemohla stihnout se zachránit.
Na poslední chvíli se před ní objevil Lenn a katanou usekl hrot kopí. Potom setnul hlavu udivené Tee.
Aimi na něj překvapeně hleděla. Nechápala to. Ale na tom nezáleželo. Zradil ji i Murima. To že jí zachránil život nemělo žádnou váhu. V levé dlani vyvolala plamen a vrhla ho Lennovi přímo do tváře. Bolestný křik ukončil šíp, který zasáhl Aimi přímo do hrudi.
Lenn vykřikl: „Né!“
„Proč si mě zachránil?“ zeptala se pak Aimi a krev jí proudila z rány a úst.
Lenn si levou rukou držel popálenou tvář. Necítil k ní zlost. Ani výčitky. Ostatně, co taky jiného mohl čekat potom, co udělal. Miloval jí. Ale ona viděla jen Murima. „Protože tě miluju.“ Odpověděl a v duchu dodal: „Celých těch dlouhých deset let.“
Aimi se usmála. Věděla to už od první chvíle, kdy ho spatřila. Ve skutečnosti jí i on nebyl lhostejný. Avšak čekala, až udělá první krok. Jenže to se nikdy nestalo. Myslela si, že když si něco začne s Murimem, který jí pořád uháněl, tak sebere odvahu, ale ani to nepomohlo. Avšak objevila v Murimovi něco víc, než jen schopného válečníka a milence. Našla u něho lásku a štěstí. „Pozdě vyznáváš lásku, Lenne. Kdyby si to udělal tehdy, tak dnes bych možná nestála proti vám s Murimem, ale s tebou,“ dodala.
Lenn vytřeštil oči. Nebyl schopen slova. Ostatně k čemu by teď nějaká byla. Svojí šanci měl, ale nikdy jí nevyužil. Tolik se bál odmítnutí. Padl na kolena a slzy mu tekly po tvářích. Nic víc už dělat nemohl.
Daiji přišel celý očouzený z boje s Mugrimem. Zlost v něm kypěla se zvráceným potěšením. Nedostal tu bestii, kterou stvořila Aimi a tolik si to přál. Zmizela hned potom, co Aimi zasáhl šíp a to ve skutečnosti zachránilo Daijimu život, protože na Mugrima nestačil.

Hen hleděl do očí Murima. Stál několik centimetrů od něho a přítelovu dýku měl zabodnutou až po rukojeť v břiše.
„Teď jsme si kvit, příteli,“ řekl Murim a sám vyplivl krev. V pravém boku mu trčelo metr dlouhé kopí z kamene a život mu unikal z těla. Pustil Hena, který padl mrtvý do trávy. Pak se podíval na Kibu a usmál se.

„Tak a je po tobě, mrcho. Škoda, doufal jsem, že mě pobavíš víc.“ Pronesl Daiji vítězoslavně a položil si meč na rameno.
Aimi se usmála: „Ještě není …“
„… konec!“ řekl Murim. „Pořád máme šanci se pomstít. Ještě se uvidíme, Hachiro.“
„Sám jsi to řekl, Daiji. Já s Murimem jsme silní. Trénovali jsme hodně. A nejen společný boj. Vymýšleli jsme nové techniky. Objevovali nová tajemství a jedno z nich…“
„… je technika reinkarnace.“ Murim si odhalil hruď.
Aimi si na prsou vlastní krví namalovala strom – symbol života – a kolem něho několik podivných značek.
Murim v mysli vylovil těch pět stránek textu, které ho Aimi donutila si zapamatovat. Trvalo mu to sice dlouho, ale nakonec to zvládl a text z nich si v duchu odříkal.
Bílé světlo obklopilo Aimi. Daiji se do ní pokusil zabodnout svůj meč, ale ten se zapíchl jen do krví nasáklé země.
„Ještě se uvidíme. I kdyby to mělo trvat desítky let, tak budete pikat. Pomstíme se. Ve jménu naší lásky!“ řekl Murim a Aimi současně. Potom se koule bílého světla rozplynuly…