Říše Draka III. - Zrekrutování 2/2

„Hele, není to on?“
„Prosím tě, jak by mohl? Vždyť uhořel. Sám sem viděl, jak ho Takuya …“
„Co je?“
„Huh. Takuyo. Zrovna jsme se dohadovali, jestli to támhle není Yurik. Já tvrdím, že ...“
„Cože?! Kde, ukaž!“
„Támhle.“
Yurik už byl skoro na řadě. Právě šel člověk před ním, když na sobě ucítil něčí vražedný pohled. Chtěl se otočit, ale jeden z vojáků jej postrčil ke stolku. Chvíli pak hleděl na tu průhlednou kouli. Vypadala tak obyčejně, ale přesto měla v rukou jeho osud. Buď si jej vezmou muži v černém, drahých robách nebo bude svobodný, coby řadový voják. V duchu si neustále omílal: „Prosím, prosím, prosím…“ a to ani sám nevěděl, která možnost by pro něho byla ta nejlepší. Nakonec ho jeden ze strážných dloubl loktem, a tak se chopil svého osudu. Když spatřil bílé světlo, málem omdlel. Naštěstí prvotní šok překonal. Chtěl vědět, jestli si ho vezmou černé kápě nebo zjevně bohatí staříci. Žaludek měl jak na jehlách a srdce až v krku. Když se pak na povrchu koule objevili po celém jejím obvodu praskliny a ta se mu najednou rozsypala na drobounké úlomky v dlani, málem to s ním praštilo.
„Hmm, vypadá to, že tahle hol … ehm kluk má přesně ten magický potenciál, který hledají. Podle výsledků, dokonalá hodnota,“ řekl desátník a pokynul strážným.
Yurik zkoprněl: „Jaký potenciál? Jaká magická hodnota?“
„Cože?! Ten bastard, že má v sobě nějakou magii!“ zaznělo z davu. „Měl si uhořet v tom domě, ty zrůdo!“ Potom se davem prodral vpřed osmnáctiletý mladík s černými nakrátko střiženými vlasy. Proběhl okolo udivených stráží a ještě přitom stačil jednomu sebrat dýku z pouzdra na opasku. S ní se potom vrhnul na Yurika s jasným úmyslem ho zabít, ale těsně před tím, než mu dýku mohl zabodnout do těla byl náhle sražen zpět neznámou silou.
Jeden z mužů v černém vstoupil do stanu a beze slova přistoupil k Yurikovi. Ten hleděl na útočníka a bylo vidět, že jej zná. Jeho pohled vyzařoval lítost, smutek i omluvu zároveň, ale to jen víc Takuyu, kterého teď držely vojáci, rozzuřilo. Křičel nadávky a výhružky, dokud ho jeden ze strážných neomráčil.
Yurika potom muž v černém odvedl ze stanu ven, kde čekal povoz a kolem něho ještě další čtyři zahalené postavy. Naložili ho do železného vozu k dalším pěti stejně vyděšeným mladistvým.
Uběhlo ještě něco přes hodinu, během které do vozu přivedly dalších šest osob, než potom zahalené postavy vyrazili na cestu neznámo kam.
Yurik se tísnil s dalšími ve voze s jedním malinkým zamřížovaným okýnkem na střeše a nikdo z nich netušil, co se s nimi stane. Děs a hrůza všechny pohltila a Yurik se znovu pokoušel navázat kontakt s Aimi. Pomalu si začínal říkat, že nikdy neexistovala a byl to jen přelud, který si vymyslel z velkého osamění, ale nechtěl tomu věřit. Nemohl. Jak by si potom vysvětlil Mugri. Přeci nebyl žádný kouzelník, aby dokázal stvořit něco takového. Nebo byl? Přeci jen ta skleněná koule toho byla důkazem. Ne. Ta jen dokazovala, že má „jistý“ magický potenciál. Ne, že umí kouzlit. Desítky otázek nad ním samým a nad tím, co se s ním stane mu vířili hlavou. Ale více, než to jej trápila událost, která se přihodila ve stanu. Takuyova nenávist jej bolela, ale s tím nemohl nic dělat. Na jednu stranu ho chápal. Neměl mu to za zlé a možná, že by bylo opravdu lepší, kdyby v tom domě uhořel. Vlastně si ani nevzpomínal, jak se mu podařilo dostat se z pokoje v plamenech. Pamatoval si jen Takuyova slova: „Teď tady umřeš, ty špíno!“ Několikrát zvolané potom, co jej zavřel do té místnosti bez oken.
„Co jen budu dál dělat?“ řekl sám sobě v duchu, zatím co seděl opírajíc se o stěnu vozu a tisknuvší si kolena k tělu.
„Budeš žít dál,“ zaznělo mu v odpověď.
„Aimi?!“
„Copak je? To jsem ti tolik chyběla.“ A v mysli se Yurikovi rozezněl ženský smích.
„Proč si mi neodpověděla, když jsem tě volal!“
„Nebyl čas. Měla jsem práci.“
„Práci? Co jsi dělala.“
„Ach, s tebou bude ten život pěkně těžký … Co jsem tak mohla asi dělat. To si opravdu myslíš že by beze mě ta skleněná koule zareagovala takhle? Ale přiznávám, že tohle jsem opravdu nečekala.“
„Co?“
„Pamatuješ si na ty staříky v drahých robách.“
„A co je s nimi?“
„To byli mágové. I když máš v sobě opravdu silný magický potenciál a dostal by ses k nim, tak k čemu by ti jejich výuka byla? Máš přeci mě!“
„Pochybuju, že by se to dalo brát jako velkou výhru…“ I když věděl, že to je nemožné, na malou chvíli Yurik opět ucítil na sobě ten vražedný pohled.
„Budu dělat, že jsem nic neslyšela. Ale teď zpátky k věci. Ti v černém jsou taky mágové. Avšak každému z nich se pod pláštěm rýsovala zbroj a zbraně. Což je hodně zvláštní, protože žádný mág se nezabývá bojem z blízka. Ale oni to určitě nenosí jen tak pro parádu.
Stručně řečeno, něco se děje. Provincie Sun něco chystá a ty toho budeš součástí!“
„Cože?! Já? Proč sis jen nemohla vybrat někoho jiného…“
„Teď mě dobře poslouchej! Abych mohla uskutečnit svojí pomstu, musíme se utkat nejen s mágy, ale i válečníky. Budeme bojovat proti těm nejlepším z nejlepších. Já obstarám kouzla, ale bojovat mečem neumím. Proto … proto se to musíš naučit!“
„Cože?! Ale naše dohoda zněla jinak. Ty mi zajistíš pohodlný život a já ti na oplátku půjčím tělo, aby si mohla vykonat svou pomstu. Nepadlo ani slovo o tom, že bych se musel něco učit a už vůbec ne, že bych musel bojovat.“
„Jinak to nejde. Zjistila jsem, že nedokážu s tvým tělem manipulovat víc jak pár minut. Možná to časem prodloužím, ale bitvy, které nás čekají budou dlouhé. A teď už je pro tebe stejně pozdě.“
„Jak to myslíš?“
„No pokud si pamatuju, tak tě vyhodnotili jako adepta s nejlepšími výsledky. A podle toho, že všichni byli zahalení k nepoznání a teď tebe a ostatní odvážejí kdo ví kam, tak to drží pořádně pod pokličkou. Takže určitě nebudou váhat někoho zabít jenom proto, aby se o plánech provincie Sun nedozvěděl nepřítel.“
„Ty … tys to na mě ušila. Už od začátku jsi něco takového plánovala. A neříkej mi, že to není pravda!!“
Aimi se na chvíli odmlčela: „Možná…“
„Nevím, co bude horší. Jestli ten výcvik nebo tě mít v hlavě až do smrti.“
V odpověď Yurikovi zazněl jen pobavený smích.
„Tohle mi něco připomnělo, ale co?“ řekla si Aimi potom už jen pro sebe a zapátrala ve vzpomínkách, dokud nenalezla tu správnou v níž jí Murim jednoho dne řekl: „Ve svém srdci a hlavě tě budu mít až do smrti, má lásko.“

„Neboj se má lásko. Opět budeme spolu…“ zaznělo do deštivé noci, kdesi v provincii Ming.


„Zklamal jsi mě, Mao.“
„Odpusťte mi to, můj pane, ale objevilo se něco, s čím jsem nemohl počítat,“ žadonila před trůnem z kostí v ohromné chladné jeskyni spíše živá mrtvola, než člověk. Maovo tělo bylo hromádka obnažených kostí a spáleného masa, než tělo živé bytosti.
„Možná bych měl zničit tvůj Kei a skoncovat s tvojí bídnou existencí…“
„Dejte mi ještě šanci, můj pane,“ zaznělo z úst muže, jehož tvář chyběla a místo ní obnažené lícní kosti a zuby děsivě vynikaly v záři pochodní okolo trůnu. Potom se Mao pokusil pokleknout, ale jedna z jeho kostí v levé noze nevydržela, zlomila se a on se sesunul na zem jako domeček z karet. „Kdyby se jen neobjevila ta věc, všechny bychom je dostali…“ vyplivl sám pro sebe, ale hlavní velitel Dorgarů to slyšel.
„Jaká věc?“
„Vypadalo to, jako ohnivý elementál, ale tvořila to láva.“
„Lává?! Popiš mi to!“
„Měla kolem dvou metrů. Štíhlé tělo a místo rukou metrová ostří. Ještě před tím, než se objevila jsem zaslechl zvolání … něco jako Mug…“
„Mugrim?“
„Ne, ale podobné ... Mugri … ano, to je ono, Mugri!“
„Hmm, takže jsi přeci jenom naživu, Aimi.“
„Co jste říkal, můj pane?“
„Nic. Dobrá, dám ti ještě jednu šanci, ale pokud selžeš, budu to já, kdo tvůj Kei rozdrtí v ruce na prach.“
„Děkuji vám, můj pane. Nezklamu vás.“
„Odtáhněte ho někdo k Akane do její laboratoře. Nechci se už více dívat na tu ohavnost,“ rozezněl se jeskyní Daijiho povel a potom začal hladit čepel svého zubatého meče.

„Budeš chtít Mao novou ruku?“
„Ne, Akane, chci místo ní náhradu. A ať je to to nejlepší, co máš.“
„Vždyť přeci víš, že tobě bych nemohla dát něco podřadného,“ zaznělo ze rtů krásné ženy s dlouhými stříbrnými vlasy, oděné do černého roucha. „Tobě ne,“ šeptla a potom jej políbila na obnažené zuby v místech, kde by měl mít Mao rty.
„Za jak dlouho mě dáš do pořádku? A jak je na tom má jednotka?“
„Z těch Kei, které jsi mi přinesl, jsem schopná oživit deset tvých mužů. Zbylé zničil žár toho tvora, co je napadl. A jelikož musíme počkat dokud nepřivezou otroky, tak budou nějaký čas u ledu. A tebe si tu nechám několik dní. Jsi pořádně zřízený … a navíc, už jsme dlouho nebyli spolu.
Ještě něco by jsi potřeboval?“
„Ano, ještě poslední věc. Chci, aby jsi mi můj Kei vyndala z hrudi a vložila ho do náhrady. Nechci umřít dřív, než dostanu toho, kdo mi tohle způsobil…“