Říše Draka VI. - Naděje v lepší zítřky

Anotace: Tak přeji krásné vánoce a i když hmotné dárky vám všem dát těžko mohu ... tak snad aspoň tahle epizoda navíc udělá radost. (jinak příště bude taková, snad vtipná epizodka, která bude lehce o lásce..)

Sbírka: Říše Draka

Když Yurik přišel k sobě, dívka kterou zachránil byla pryč. Masahira ležel u zdi stále ještě v bezvědomí. Proto se vrátil do svého pokoje a rozhodl se na celou událost zapomenout. I když věděl, že to bude mít dříve nebo později své následky…

28. května roku 997 p. z. d.
Od incidentu v prádelně uplynulo již několik dní. Yurik si už pomalu zvykal na trénink a každodenní život na tajné základně provincie Sun. Přeci jen měl střechu – horu - nad hlavou, pravidelnou stravu a dokonce mu cvičení zlepšilo kondici. I když to na jeho těle nebylo vůbec znát.
Jediná věc, která mu ve výcviku dělala problémy byl boj se zbraní. V boji beze zbraně sice také zrovna nevynikal, ale byl rychlý a hbitý, takže se dokázal uhýbat úderům a dostávat za svého protivníka, v čemž ho pochválil dokonce i Krotitel Mágů. A to už něco znamenalo!
Jenže jen s holýma rukama se nemohl postavit Aiminým nepřátelům. Bojovat proti někomu, kdo navíc v rukou drží magickou zbraň, nebezpečnou samu o sobě, mohl nejlépe jen s jinou magickou zbraní.
Chvíli tak hleděl do stropu, ve svém pokoji, a najednou si něčeho všiml. Bylo ticho. A to nemyslel ticho kolem sebe, ale ticho ve své hlavě. Aimi mlčela. Chvíli se bál, že je pryč, ale jak nad tím začal přemýšlet, uvědomil si, že od události v prádelně s ním nepromluvila.
„Aimi?“ promluvil na ní, ale bez odezvy. „Aimi,“ zkusil to podruhé, ale zase nic. A když se chystal vyslovit její jméno potřetí, spustila sama.
„Jak jsi to udělal? Není možné, abys to kouzlo znal. Já jsem jediná, kdo ho zná. Já jsem ho vymyslela! Tak jak? Řekni mi to, teď hned!“
„Cože? Počkej chvíli. Chceš mi říct, že důvod, proč mlčíš už skoro čtvrtý den je v tom, že pořád přemýšlíš nad tím, co se stalo?“
Aimi nereagovala a Yurik se pořádně rozesmál. Smál se až mu tekly slzy po tvářích a cítil, jak v jeho hlavě vědomí jisté ženy, nejtalentovanější čarodějky – podle vlastního tvrzení – je ovládáno stále rostoucí zuřivostí.
Dřív, než stačila vybuchnout, přestal se smíchem a v klidu řekl: „Víš, možná nemám žádné svaly, vypadám víc jako holka, než kluk, ale i já mám alespoň nějaké ty výjimečné schopnosti, jestli to tak chceš nazvat. Vše, co jednou uvidím si navždy pamatuju.“
„Počkej, chceš mi říct, že máš fotografickou paměť?“
„Jestli se to tak jmenuje. Prostě tenkrát, když jsi vyvolávala Mugri sis vybavovala zaříkávadlo a já si ho pak zapamatoval. Nic víc, nic míň. Ale nenapadlo mě, že to bude tak těžké napodobit.“
„Víš, co si udělal! Uvědomuješ si, jak je nebezpečné zkoušet kouzlo, na které nejsi dostatečně připravený? Mohly jsme umřít!“
Dřív, než mohl Yurik cokoliv říct, ozvalo se klepání na dveře a hlas Nikki Nikkiho: „Yuriku, promiň, že tě vyrušuji, když máš volno, ale někdo by si s tebou rád promluvil.“
Yurik zaváhal. I Aimi mlčela. Chvíli si říkal, že nejnebezpečnější okamžik, kdy jeho život visel na vlásku nadešel, ale jedna jeho část mu také říkala, aby se uklidnil. Mlčet? To jediné ho napadlo, ale nebyl by pak podezřelejší? Co když to je normální a zbytečně teď na sebe přitáhne pozornost. Co když to je omyl? Ne, omyl to rozhodně nemůže být. Vždyť ho Nikki Nikki oslovil přímo jménem. Ale, co teď dělat? Utéct? Přemýšlet o útěku z hory s obojkem na krku a bandou zabijáků v patách mu přišlo ještě jako větší blbost, než zkusit mlčet a doufat, že učitel magie odejde sám.
„Yuriku, vím, že tam jsi. Nemusíš mít strach. Slibuji, že se ti nic nestane,“ uslyšel znovu učitele magie.
Yurik sebral veškerou odvahu. Ostatně, kdyby ho chtěli zabít nebo chytit, proč by se obtěžovali s tím, aby ho na to připravili. Přeci jenom je snadnější někoho vlákat do pasti nebo usmrtit, když o tom ten dotyčný nebude vůbec tušit.
Nakonec zanechal Yurik přemýšlení a otevřel dveře. Uviděl vždy usměvavou tvář Nikki Nikkiho, který tam na něho čekal a když ho uviděl, beze slova se vydal na cestu. V krátkém odstupu jej Yurik následoval.
Cesta vedla po schodišti nahoru. Na schodech také Yurik zaváhal, když jejich trasa vedla přes patro učitelů, kam měl zakázaný přístup.
„Nemusíš se bát. Tvůj obojek jsem deaktivoval,“ řekl Nikki Nikki, který si byl zjevně vědom jeho obav.
Yurik opatrně vykročil za učitelem magie a zjistil, že mu říká pravdu. Pokud ovšem neměl v úmyslu jeho obojek aktivovat až budou hlouběji v zakázaných oblastech, aby to vypadalo, že se snažil dostat tam, kam nesměl.
Naštěstí se tak nestalo.
Yurik už přestal vnímat počet schodů a dál slepě pochodoval za Nikki Nikkim. Ten v klidu pokračoval po točitém schodišti nahoru, až Yurika místy napadlo, že tak chce vyjít na vrchol samotné hory Ametas. A to, že se blížili k nadmořské výšce poznal i podle chladnější skály a páry stoupající mu od úst.
„Tak jsme tady,“ řekl Nikki Nikki, když se konečně dostali do cílového patra. Zadýchaný Yurik si oddychl, protože se stále nedostali na konec schodiště. Na vteřinu mu hlavou prolétla myšlenka: „Kam ty schody asi vedou?“ Ale radost z dosažení jejich cíle ji hned zahnala.
Patro, kam se Yurik s učitelem magie dostali, bylo pokryté jinovatkou. Studená místnost o několika desítkách metrů čtverečných a bez jakéhokoliv vybavení byla předsíní komnat Aki Miyazukiho.Teplota se tu pohybovala mírně pod nulou a jen dvojice pochodní v držácích okolo vstupních dveří bylo to jediné, co zde každý příchozí mohl spatřit.
„Půjdeme,“ řekl Nikki Nikki a vykročil ke dveřím. Yurik jej následoval a hrobové ticho přerušovalo jen praskání ledových krystalů pod jejich botami.
„Vítám tě, Aimi Katagami,“ promluvil Aki Miyazuki, když Yurik s učitelem magie vstoupili do jeho pokoje. V tu chvíli bylo Yurikovi jasné, že pokoušet se mu cokoliv nalhat je předem prohraný boj.
„Je mi ctí, setkat se s Bílou smrtí,“ odvětila na pozdrav pohotově Aimi skrze Yurika, aniž by mu jakkoliv dala vědět, že se chystá ovládnout jeho tělo.
Aki Miyazuki se na chlapce před sebou lépe podíval a všiml si, že potom, co Aimi domluvila se změnily modré oči zpátky na zelené. „Zajímavé, takže jste opravdu vytvořila a úspěšně použila techniku reinkarnace,“ řekl spíše pro sebe Aki Miyazuki a promnul si vous.
„S tím blahopřáním bych nepředbíhal,“ vmísil se do hovoru Yurik a reakcí na to, co řekl bylo výhružné zasyčení ženy v jeho hlavě.
„Oh, omlouvám se ti chlapče. Doufám, že jsi nenabil dojmu, že tu jsi nějak navíc.“
Yurik se podíval na starce před sebou a při pohledu na jeho milou a přívětivou tvář se nejen uklidnil, ale zároveň měl takový zvláštní hřejivý pocit, jako kdyby na něho hleděl starší bratr. Tedy ne jako jeho nevlastní starší bratr, ale milující bratr, chránící a pečující o svého malého brášku. Takový, které viděl v rodné vesnici před vypuknutím války.
„Můžeš nás tu nechat o samotě, Takamatsu,“ řekl Aki Miyazuki a učitel magie v tichosti opustil místnost. Potom se Bílá smrt posadil do polstrovaného křesla za dubovým stolem a pokynul Yurikovi, aby si sedl na židli před ním.
Yurik se opatrně usadil a pohledem propátral skromnou komnatu nejmocnějšího mága v hoře Ametas. Aimi mu o něm řekla jen velmi málo. Prý i jemu bylo nabídnuto, aby se přidal ke Dvanácti ochráncům císaře Dračí říše, ale on hned nabídku odmítl se slovy, že jeho služby patří pouze provincii Sun. Všichni se v reakci na jeho slova zděsili a nebýt shovívavosti císaře, mohl tento incident vyústit v pohromu.
„Takže, co máš, Aimi, teď v plánu?“ zahájil ožehavou debatu Bílá smrt.
Yurikovi byla opět odebrána kontrola nad tělem bez dovolení a stal se z něho pouhý pozorovatel rozhovoru: „Mým jediným plánem je zabití zbývajících členů Dvanácti ochránců. O nic jiného mi nejde a na ničem jiném mi nezáleží!“
„Tušil jsem, že tohle řekneš.
Teď na okamžik odbočím. Jak jistě víš, každá z pěti provincií Dračí říše by brala do svých řad někoho s tvými schopnostmi. I když samozřejmě z toho, co vidím, nevládneš svou dřívější mocí, tak stále máš znalosti a schopnosti, které není radno podceňovat. Incident v prádelně je toho jasným důkazem.“
„To, co se stalo v prádelně má na svědomí Yurik. Ubezpečuji vás, že pokud bych v tom měla prsty, byl by výsledek jiný. Přinejmenším by nedošlo k selhání kouzla ihned po jeho dokončení.“
„Ach, chápu.“ Potom se na okamžik Aki Miyazuki odmlčel a za hlazení svého vousu si opět prohlížel Yurika. Nakonec se usmál a řekl: „Mám pro tebe nabídku, Aimi. Nabídku, která se však také týká Yurika.
„Poslouchám.“
„Určitě jsi začala přemýšlet, jak odsud utečeš, ale já si přeji, abys tu zůstala. Připoj se k armádě provincie Sun, pomoz Yurikovi, aby se stal plnohodnotným Magistou!
Na oplátku tu budeš mít azyl. Nikdo nebude vědět, že žiješ. Budeš moci v poklidu plánovat svou pomstu, protože přeživší členové Dvanácti ochránců jsou nepřáteli provincie Sun. Poskytnu ti podporu i zdroje potřebné k tomu, aby si se mohla pomstít. Jediné, oč tě žádám je, abys toho chlapce nechala plnit jeho povinnosti Magisty. Tím nic neztratíš. Jediné, co tím získáš je, že až nadejde chvíle, kdy se střetne s tvými nepřáteli se ten chlapec nepodělá strachy a neuteče. Co ty na to?“
Následovalo ticho. Chvíle, kdy se opět rozhodovalo o Yurikově životě. A chvíle, kterou Yurik opět nemohl nijak ovlivnit.
„Dobrá, souhlasím. Ale pokud se mi bude jenom zdát, že mi v mé pomstě bude někdo bránit, naše dohoda padá a já odtud odejdu. I kdyby to mělo znamenat, že se odtud budu muset probojovat!“
Aki Miyazuki se opět usmál. Ale tentokrát to nebyl ten vlídný a hřejivý úsměv, co před chvílí. Tentokrát to byl dravčí úsměv. Vyceněné zuby, které vypadaly jako tesáky nebezpečného monstra. „Platí.“
Schůzka skončila bez jediného slova rozloučení. Aki Miyazuki udeřil svou holí o podlahu a k němu do pokoje vstoupil Nikki Nikki. Takto propustil Yurika, který jen zdráhavě odcházel z místnosti, protože Aimi v jeho hlavě mlčela a opět ho zanechala ve zdánlivé samotě. Proto zamířil zpátky do svého pokoje a cestou si říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby tenkrát v tom domě přece jen neuhořel. Přinejmenším by umřel svobodný.
Když už byl Yurik pryč, přistoupil Nikki Nikki ke stolu Aki Miyazukiho a řekl: „Opravdu se domníváte, můj pane, že to je on?“
Aki Miyazuki, ve světě známý spíše jako Bílá smrt, se usmál tím svým dravčím úsměvem a odvětil učiteli magie: „Ano, jsem si tím víc, než jist. Není pochyb o tom, co je zač!“

Yurik si nakonec cíl své cesty rozmyslel. Místo do svého pokoje zamířil na Nádvoří. Tam se posadil u zdi u jednoho ze vstupních tunelů a díval se na obrovský plac před sebou. Neuplynul ani týden od chvíle, co přijel. Od chvíle, kdy ztratil svou svobodu a byl zrekrutován jako Magista, člen elitní a tajné jednotky provincie Sun. Tedy o svobodu přišel, když se Aimi pokusila zmocnit jeho těla. Teď však ztratil už i možnost rozhodovat sám za sebe, když jeho nápady Aimi hned zavrhla nebo mu rovnou ukradla vládu nad tělem a rozhodla to za něho. Yurik hodnocení své nynější situace po chvíli ukončil, zavřel oči, opřel se o skálu a dlouze si povzdechl.
„Co se tu flákáš?“ promluvil na Yurika přátelský hlas chvíli na to, co zavřel oči. Podle hlasu Yurik dotyčného ihned poznal. Otevřel oči, aby před sebou spatřil prvního člověka, o kterém zde na základně mohl s jistotou říci, že se ho nepokusí zabít.
Hikaru měl jako vždy svůj vřelý úsměv od ucha k uchu. Nejmladší obyvatel tajné základny provincie Sun a mladší bratr Emi, služebné, kterou Yurik zachránil před Masahirou. Ten se po incidentu v prádelně stal jeho prvním přítelem ve světě Magistů. I když byl hodně mladý a malý, nemohl mu Yurik upřít jeho chytrost nebo spíše vychytralost. Díky vřelému úsměvu, věku a stále ještě dětské roztomilosti ho většina personálu na základně – včetně učitelů – milovala a rozmazlovala. Díky tomu Hikaru dokázal sehnat a zařídit spoustu věcí. Od větších porcí v jídelně až po nákup různých drobností. On byl vlastně šikovný obchodník, i když to přirovnání nerad poslouchal.
Hikara a jeho starší sestru našel v jedné vypálené vesnici před několika týdny Akira Matsue a vzal je sebou na základnu, kde už potom zůstali. Z Hikara se stal pomocník v kuchyni a z Emi služebná.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Hikaru.
Yurik si zívnul a znuděně odvětil: „Jen si tak říkám, že můj život je až po kolena v ho…“
„Pojď se mnou,“ skočil mu Hikaru do řeči, jak to při rozhovorech s lidmi míval ve zvyku. Pak ho popadl za ruku a táhnul jej tunelem ke schodišti. Už po prvních pár metrech cesty Yurik rezignoval na to, že mu nikdo nedopřeje ani chvíli klidu a poslušně Hikara následoval. Ten ho zavedl na místo, které nejméně očekával. Do prádelny.
Yurik nechápal, co zde má být, ale než se stačil zeptat, vynořila se skrze stěnu z pověšeného prádla Emi. Smaragdové oči upřela na Yurika a ten jen polkl. Bylo to poprvé, co měl možnost prohlédnout si ji v celé její kráse. Teď už se nedivil, že se na ní Masahiru zaměřil. Viděl před sebou bohyni! Vlnité rudé vlasy po lopatky, plné svůdné rty a to ještě zdaleka nebylo všechno.
Yurik sklouzl svým pohledem také na její objemnou hruď, ale jen na kratičký okamžik, jen na chvíli, ale i to bylo dost, aby jeho chlípné mužské já, hormony a představivost zareagovaly, stejně jako Aimi v jeho hlavě vypustila další štiplavou poznámku o mužích.
Emi drobnými krůčky zamířila k Yurikovi a čím byla blíž, tím víc její půvab sílil. Nakonec se zastavila metr od něj, uklonila se a pronesla líbezným hlasem: „Děkuji.“ Potom sáhla do kapsy na své zástěře a vyndala z ní červenou stuhu, kterou svému zachránci nabídla.
„Vím, že už je pozdě, ale dřív se mi jí donutit nepodařilo. Sice jsem ti poděkoval za ní, ale je jen správné, když ti poděkuje sama,“ vysvětlil Hikaru.
Yurik převzal nabízenou stuhu. „Není za co děkovat. Pokud by tě ještě někdy někdo obtěžoval, tak mi to hned řekni. Já už se o to postarám.“ V hlavě mu reakcí na jeho slova zaznělo: „Já nadrženný princ.“
Emi se začala červenat a tím svou krásu opět zdůraznila. Potom se znovu uklonila a v tichosti zmizela z prádelny.
„Popravdě jsem tě o to chtěl požádat. Víš, je tu pár - sedm - kluků, co na ní dotírá. Není to sice takové jako s Masahirou, ale měl by si je na jejich chování upozornit…“
„Kolik?!“ vyhrkl dodatečně Yurik, když přišel k sobě, ale to už byl v prádelně úplně sám.

***

Akane kráčela po schodech a za sebou táhla lem svého roucha z černého sametu. Rozparek na pravé straně odhaloval její stehno a pomalu i to, co bylo o kousek výš. Hluboký výstřih až na břicho to celé zakončoval. Takto oblečená Akane spolehlivě rozpálila každého muže. Tedy skoro každého. Její svět tvořili Dorgaři. To právě ona byla vykonavatelem zapovězených technik a rituálů, které vyjmuly duši člověka, aby ji přemístily do černého drahokamu - Kei. Tento drahokam pak byl to jediné, co po Dorgarovi na světě zůstalo. Takto mohl žít tisíce let, ale zároveň s jeho zničením zanikl i on sám.
Akane kráčela do své laboratoře, kde na ni už čekal Mao. Nadešla chvíle jeho operace. Čas, kdy zranění způsobená Mugri měla být vyléčena.
Hluboko pod povrchem Ledové země se nacházela Akanina laboratoř a také základna Dorgarů. Odporné místo, kde se prováděli ještě odpornější věci.
Akanina laboratoř osvětlená desítkami svícnů s černými svíčkami, ze kterých do vzduchu unikala směsice bylin. Na zdech pak byly zavěšené police a na nich vyrovnané řady sklenic, v nichž se nalézaly v lihu naložené různé orgány. Uprostřed toho pak stály tři stoly s popruhy na ruce a nohy. Každý stůl byl pokryt řadou symbolů a odtokovými žlaby pokrytými vrstvou zaschlé krve. Z celého místa sálala smrt a zápach krve nedokázaly přebít ani ty nejaromatičtější byliny.
Mao ležel na prostředním stole. Jeho zranění z boje s kapitánem lehké kavalerie byla už zahojená. Jediné, co měl stále jako upomínku na své selhání byla useknutá pravá ruka v lokti.
Akane přistoupila k Maovi a bez jediného slova mu začala poutat ruce a nohy. Když skončila, odstoupila kousek od stolu a podívala se na bezbranného muže. Pousmála se a pro sebe si řekla: „Jsi můj. Jenom můj!.“ Pak opět přistoupila ke stolu z Maovi levé strany, odhalila mu hruď a uchopila jednou rukou skalpel. Potom vášnivě Maa políbila a než odtáhla své rty, zabodla skalpel přímo do středu jeho hrudi a udělala dlouhý táhlý řez.
Mao sebou ani nehnul. Bolest pro Dorgara nic neznamenala, stejně jako lidské emoce. Byl už jenom vědomím, vědomím v černém kameni a skrze něj ovládal hostitelské tělo.
Akane svěrkami od sebe odtáhla žebra a do vzniklé mezery strčila ruku. Chvíli zápasila s hrudním košem a orgány v něm, aby nakonec úspěšně vytrhla černý kámen o velikosti vlašského ořechu. Maovo tělo hned na to ochablo. Bylo mrtvé, úplně bez života.
Aniž by Akane z kamene setřela krev, políbila drahokam a s láskou ho položila na podnos mezi chirurgické nástroje. Potom odstranila svěrky a nad dírou v hrudi podržela obě dlaně. Zavřela oči, soustředila se a za mumlání zaklínadla se z jejích dlaní do rány vlévalo zelené světlo tak dlouho, dokud rána nesrostla. Poté Akane přistoupila k jedné ze skříní, aby z ní vyndala kovovou atrapu ruky. Dokonalá práce řemeslníka v sobě ukrývala kromě mechanismů sloužící k pohybů prstů a zápěstí také spoustu vystřelovacích ostří a vysouvací čepele. S ní se pak vrátila k bezvládnému tělu. Nejprve do atrapy ruky, která měla v sobě malou komůrku, velikou tak akorát na Kei, vložila černý drahokam a poté ji přiložila k uťatému místu na ruce. Za opětovného mumlání zaklínadla se kovová atrapa jako pijavice přisála k ráně a okamžitě se s tělem spojila.
Akane nakonec odstoupila od Maova těla a pyšně si prohlížela výsledek své činnosti.
Krátce na to se Mao probudil. Zahýbal kovovými prsty a poté se podíval na Akane: „Dobrá práce.“
Čarodějka se místo poslouchání slov chvály vydala zpět ke stolu, kde ležel připoutaný Mao. Vylezla si na stůl a obkročmo si sedla na Maův klín. V několika okamžicích si poradila s kalhotami, aby si pak sama vybrala odměnu za svou tvrdou práci.

Mao klečel před Daijim v čele své znovuzrozené jednotky doplněné o nové rekruty, kteří podstoupili rituál a navěky se zbavili emocí a bolesti, jen aby ve jménu Ledové země svou duši nechali uvěznit v Kei.
Daiji seděl na trůně z kostí se svým zubatým mečem v klíně. Levou rukou hladil svůj meč po čepeli a z vrchu se díval na ty ubožáky, kteří kvůli síle zahodili vlastní život. Nyní neměli ani tolik emocí, aby uvažovali o zradě, o správném a špatném, ale především o pochybování nad jeho rozkazy. Ledová země mu byla ukradená. Jediné, po čem toužil, jediné, co si skutečně přál bylo zabít Aimi. Jednou pro vždy ji sprovodit ze světa, ale především porazit tu její bestii z lávy. I když teď se jeho hlavou honila úvaha nad tím, kterou potvoru to chce zabít? Mugrima nebo Mugri? Při představě, jak zničí obě se mu udělalo neskonale dobře. Ale nesměl otálet. Pokud to měl být opravdu on, kdo konečně Aimi zabije a zničí její vyvolané služebníky, musí konat. Dřív, než se o jejím přežití dozví zbylí členové Dvanácti ochránců nebo přinejhorším někdo mnohem, mnohem horší. Někdo, kdo by mu jeho touhu a šanci na Aimino zničení mohl zmařit.
„Mao, dávám ti poslední šanci. Pokud neuspěješ, zničím tě! Vydáš se znovu do provincie Sun a budeš pátrat potom, kdo tě porazil. Jakmile ho najdeš, okamžitě se vrátíš a řekneš mi, kde je. Rozumíš?!“
„Ano, můj pane.“ Odvětil Mao a sám pro sebe se usmál. Nemohl si přát víc. Nemohl toužit po ničem jiném od toho dne. Ode dne, kdy ho zahanbila ta lávová stvůra a kvůli níž přišel o ruku. Sice Mao díky Kei ztratil emoce a cit, ale stále měl několik povahových vlastností. Možná to bylo kvůli tomu, že jeho hostitelské tělo bylo předtím jeho skutečným nebo možná proto, že za svého života uznával pouze vítězství. Porážku nepřijímal!