Říše Draka VII. - Zamilovaný obr 1/2

1. června roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Yurikův život se konečně ubíral ve správných kolejích. Nebo se alespoň nástrahy, smůla a problémy chytře maskovaly za pozitivní věci. Tak, či onak se jeho vztahy s lidmi na tajné základně provincie Sun začaly utvářet. Aki Miyazuki se stal jeho neoficiálním patronem a držel nad ním neviditelnou ochranou ruku, učitel magie byl oporou na veřejnosti, Emi a Hikaru pak zpestřovali Yurikův všední život a samozřejmě Vu Takeru Morioka zosnoval plány, jak ho zničit.
Navíc díky Hikarovým obchodním konexím se Yurik spřátelil s šikovným vtipálkem Naokou Chitosem, drobným zlodějíčkem, kterého při jedné krádeži odchytila stráž v Sagae a jehož před vězením zachránilo prokletí magického potencionálu, co jej přivedlo mezi Magisty. Teprve s ním se Yurik hlouběji ponořil do světa Magistů a odhalil v něm podivné společenství nesourodých a zcela odlišných lidí, kteří se scelili za jediným účelem. Přežitím.
Mezitím se Mao se svou jednotkou Dorgarů vrátil zpátky na území provincie Sun. V místech své potupné porážky pak svojí jednotku rozdělil do skupinek o dvou členech a ty se posléze rozprchly po celé zemi, kde se vmísili mezi uprchlíky s jediným úkolem, najít Aimi přežívající v mysli Yurika.


Yurik si dnešního dne přivstal. Po rychlé ranní hygieně si to pak spěšně zamířil do jídelny. Nemohl se dočkat. Byl tak strašně natěšený, že mu náladu nemohlo zkazit ani Aimino kritizování. Přeci jenom se jen tak klukovi nepoštěstí, aby krásná holka, jako je Emi, mu vlastnoručně pekla buchtu. I když je dost pravděpodobné, že jí zas nějaký kluk bude obtěžovat a on mu bude muset domluvit, jako to udělal s těmi sedmi posledními. Sice se z prvu bál, ale když stačilo, aby jim řekl, kdo je, tak hned slíbili, že dají Emi pokoj. Dost tím stouplo Yurikovo sebevědomí a možná by nebylo na škodu, kdyby věděl, že Vu Takeru Morioka rozhlásil, že pokud kdokoliv něco provede Yurikovi dřív, než on, slízne místo něho jeho hněv.
Teď si to Yurik vesele kráčel do jídelny. Své dlouhé blonďaté vlasy měl svázané rudou stuhou od Emi a z radosti nad sladkým se mu v puse sbíhaly sliny. Nad zákuskem a možná také při představě, jak Emi peče tu buchtu. Pro něho a ve svém úboru služebné. Nevěděl proč, ale ta představa mu dělala zkrátka dobře.
Dřív, než však stačil dojít k výdejovému okénku, upoutal Yurikovu pozornost podivný úkaz. Na jedné z kamenných lavic seděl ohromný mladík. Tedy spíše obr. I v sedě by si každý, kdo ho viděl správně tipl, že má přes dva metry. Ohromná široká ramena, ruce pokryté svaly o velikosti Yurikovi hlavy a na zádech majestátní štít s vyraženým tygrem. Ve svých rukou – tedy tlapách – pak tento kolos něco držel a za ustavičného vzlykání a popotahování se mu slzy draly po tvářích na zem.
Yurikova nálada byla okamžitě pryč. Sice se ho to nijak netýkalo a ten obr takhle z dálky vypadal děsivě a hlavně nebezpečně, ale nějak při pohledu na něho mu ho bylo líto.
Rozhodl se. I když věděl, že Aimi k tomu bude mít strašnou spoustu výhrad. A taky, že měla. Stačilo jen, aby vykročil jeho směrem a už to začalo. Ignoroval všechno, co mu řekla a došel až k obrovi. Z blízka na něho byl ještě žalostnější pohled, než z dálky. Vyplakané veliké oči barvy noci Yurika pohltily a pomalu i jemu bylo do breku, aniž by k tomu měl sebemenší důvod (tedy kdyby opět zapřemýšlel nad svou situací, možná by i na to změnil názor).
„Co se ti stalo?“ zeptal se nakonec a Aimi zanechala svých komentářů, protože už bylo pozdě na to, aby v tichosti od něho odešel, dokud si ho ještě nevšiml.
Obr se natočil k Yurikovi. Provazce svalů na jeho těle se daly do pohybu a chvíli to vypadalo, jako když se statný býk připravuje k útoku. Místo toho, ale obr za ustavičného vzlykání klidným hlasem řekl: „Montaro chtít dát Jungovi něco dobrého. ... Na Junga včera šlápl zlý člověk. … On nevypadat dobře. Mít bolesti. ... Montaro myslet, když on mu dát něco dobrého, že Jungo být zas zdravý. ... Ale Jungo nechtít jíst.“
„Počkej, kdo je Jungo?“
Obr pozvedl své tlapy k Yurikovi a ukázal v nich tak nehybně ležící šedou myš s bílou skvrnou na hlavě a kus tvrdého sýra. Při bližším pohledu si Yurik všiml skoro nepostřehnutelného dýchání malého hlodavce. Aimi v jeho hlavě na to řekla: „Má nejspíš vnitřní krvácení. Brzy umře.“
„Dáš mi ho na chvíli,“ řekl Yurik a obr mu předal myš v prostoduché důvěřivosti a s dětskou nadějí ve tváři.
„Počkej, co to děláš? Co chceš udělat?“
„Vím, že můžeš pomoci. O nic jsem tě nežádal, ale teď chci, aby si zachránila tuhle myš.“
Aimi se na chvíli odmlčela: „Proč bych to jako měla udělat?“
„Protože buď to uděláš nebo s tou myškou hodím o zem a hádej, co se asi pak stane…“
Chvíli bylo v Yurikově hlavě ticho. Pak najednou Yurik ztratil kontrolu nad tělem a na myšku se dívali azurově modré oči. Yurikovi ruce sevřely umírající myš. Následně je obklopila zelená záře. Když se ruce oddělily, v pravé dlani seděla myška a bystrýma černýma očkama si prohlížela svého zachránce.
Obr vyvalil oči. Pak s neuvěřitelnou rychlostí ohromné tlapy sevřely Yurika v objetí: „Montaro být šťastný. Jungo opět zdravý. Ty být nejen krásná, ale i moc hodná. Montarovi se líbit krásná a hodná. Montaro teď chránit Jungovu zachránkyni.“
„Cože? Krásná?“ vysoukal ze sebe překvapený Yurik.
„Montarovi se ty moc líbit. Montaro tě mít rád. Montaro být šťastný …“ a další podobné věty ze sebe obr vydával jednu za druhou. V tu chvíli bylo Yurikovi jasné, že se mu na krk pověsil další problém. Moc velký problém. Jediná dobrá věc na tom všem byla, že aspoň protentokrát ho Aimi neseřvala. Tedy, řekla jen: „Copak s tím budeš dělat, Yuriko?“
Dřív, než mohl Yurik situaci vyřešit, vklouzl do jídelny Krotitel mágů a zvolal: „Montaro pojď, musíš cvičit.“ Obr se hned na to zvedl a opustil s Kanem Totorim jídelnu.
Nakonec si Yurik vyzvedl buchtu, kterou mu udělala Emi, ale když si s ní sedal k jednomu ze stolů, nějak ho ta chuť na sladké přešla. Asi to bylo tím, že mu život znovu ztrpkl.

„Hele, Naoko, nevíš něco o takovém obrovi, co tu chodí po základně? Dneska ráno jsem na něho natrefil v jídelně. Ještě jsem ho tu neviděl, a tak…“ vyptával se Yurik přítele během ranního tréninku. Největší výhoda Yurikova nového známého byla ta, že to byl též Magista. Proto s ním mohl během cvičení rozprávět a nemusel čekat až na večerní volno.
Naoko přerušil Yurika, protože okamžitě věděl, o kom mluví. Ostatně bylo jen velmi málo věcí, o kterých by tady na základně nevěděl. „Ty myslíš asi jednoho ze štítonošů.“
„Jednoho?!“
„Jo. Kromě nás tu jsou ještě tihle ti. Jsou to ohromní vazouni, ale většina z nich je s rozumem na úrovni sedmiletého dítěte. Podle Shoa Kanawazy to je zapříčiněno jejich magickým potencionálem, který neumí ani využít.“
„Tak proč jsou tady?“
„Dyť jsem ti řekl, že to byl jeden ze štítonošů. Na zádech nosí každý z nich štít vyrobený ze zvláštního kovu, díky němuž dokáží používat svou moc. Ale nejprve se to musí naučit.“
„Aha,“ na víc se už Yurik neptal. Potom jen poslouchal Naokův souhrn událostí ze včerejšího dne, který mu šel jedním uchem do hlavy a druhým zas ven. Aimi se mu jen krátce zmínila, že by jí více zajímal ten štít. Sama věděla o těchto jedincích s ohromnou mocí i silou, která v jejich držení měla povětšinou následky jako nehlídané dítě se sirkami sedící uprostřed stohu slámy.

Yurik doufal, že aspoň v době oběda ho v jídelně už nic nepotká. Spletl se. Montaro tam na něho už čekal.
Obr si získal veškerou pozornost Magistů v jídelně, což mělo pro Yurika jedinou výhodu. Zbývající nenávistné pohledy od incidentu v lázních na něho nebyly upřeny. Ty totiž nahradila ženská zvědavost, a tak si bedlivě a se zájmem prohlíželi štítonoše, protože ti jedli vždy před nimi. Tudíž se mohl Yurik najíst celkem v klidu, jen s jedním upřeným pohledem na něho. I když by byl radši, kdyby místo zamilovaného byl ten pohled nenávistný.
Pak z ničeho nic Yurika zasáhla pěst do žeber. Útok byl chytře maskovaný za nehodu, kdy útočník předstíral škobrtnutí a následný pád s nechtěným udeřením.
Yurik měl vyražený dech, ale zaregistroval útočníkovu tichou artikulaci, když se nad ním sklonil: „Tohle je pozdrav od Masahira. Brzy…“ víc už najatý útočník říci nestačil, protože ho Montaro držel pod krkem a jeho nohy volně kmitaly ve vzduchu.
Klidný a přátelský obr teď měl zarudlá bělma očí a všechny svaly v těle napnuté. Očekával boj a nevyhýbal se mu. Druhé pravidlo, které se jako štítonoš musel naučit: Neutíkej! Prvním pravidlem bylo: Nikdy neodkládej svůj štít!
Yurik sotva postřehl, jak dokázal Montaro držet útočníka ve vzduchu a bleskově volnou rukou sundat svůj štít ze zad a dát si ho před sebe. I když to nebylo vůbec třeba, protože nikdo v jídelně se nemohl a ani nechtěl utkat s rozzuřeným štítonošem.
„No tak, uklidni se,“ domlouval Yurik klidným hlasem Montarovi a doufal, že tato událost nebude opět připsána jemu na konto. Moc dobře věděl, že Natsumi Akita jen čeká na příležitost, aby ho mohla vytrestat. Když nad tím tak přemýšlel, tak jej udivilo, že útok nařídil Masahira. To by nedávalo smysl, protože on nikdy neudělal nic za zády Vu Takera Morioky. Tedy až na tu věc s Emi. „Že by to byla past,“ řekl si pro sebe v duchu a jeho domněnku jen potvrdilo, když do jídelny vtrhla Natsumi Akita. Použila škrtící obojek, tentokrát však ne na Yurika, ale, aby jím skolila někoho Montarových proporcích to přeci jen chvíli trvalo. Nakonec se však i obr sesunul na zem. Útočník lapal po dechu a držel si krk ještě dobrou hodinu. Smrt mu před očima proběhla minimálně dvakrát.
Natsumi Akita se s odporem a zjevným zklamání podívala na Yurika. Čekala, že použije své kouzlo, jako ho použil na Masahiru.
Vu Takeru Morioka měl dobrý plán. Masahira mu o celém incidentu vyprávěl. Moriokova nenávist vůči Yurikovi jen stoupla, když se dozvěděl, že narozdíl od něho už umí taková kouzla. Ale brzy jej napadlo, jak by toho mohl využít proti němu samému. Plán byl dokonalý. Dokonalý, ale nepočítal se zamilovaným štítonošem. Proto s vpádem Natsumi Akity, v doprovodu svých dvou nohsledů, opustil jídelnu. „Příště už neunikneš,“ dodal sám sobě a uzavřel tak celou událost.
Montaro se naštěstí probral. Naoko Yurikovi později řekl, že štítonoši musejí mít určitě jinačí typ obojků, protože by jinak už museli být všichni dávno mrtví. Yurik mu na jeho hypotézu neodpověděl, ale souhlasil s ním. On sám si ještě moc dobře pamatoval na hrůzu, když jeho obojek obživl a jak blízko měl v tu chvíli ke smrti.