Říše Draka X. - Nový učitel boje

7. června roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Stále nové problémy stíhají Yurika. Tentokrát se týkají toho nejdůležitějšího, co po něm Aimi chtěla. Rád by splnil její prosbu – příkaz – ale Kane Totori ho odmítal učit a na jeho ženu se nemohl ani podívat. Nehledě na možné riziko, že by se stal jejím trvalým asistentem pro instruktáž bojových technik Magistek.
Musel jednat. Musí si najít nového učitele boje a to rychle! Ale, kde ho vzít?


Lekce magie skončila dřív, než si to Yurik stačil uvědomit. Díky získaným znalostem Jazyka mágů od Aimi ho Nikki Nikki ušetřil zkoušení na pódiu, a tak se díky tomu mohl flákat v lavici. Místo odpočívání však tentokrát řešil nevyřešitelné dilema. Od koho se naučit bojovat? Od Krotitele mágů, v jehož očích byl zhola k ničemu a nechtěl ho ve svých hodinách ani vidět. Nebo od Krásného květu, na kterou se zas nemohl podívat on. Dva učitelé boje, ale ani jeden, ke kterému by mohl docházet na hodiny. A do toho ještě neustálé peskování Aimi v jeho hlavě, co začínalo být čím dál víc nesnesitelnější.
„Sakra, co budu dělat!“ postěžoval si nahlas a chytil se za hlavu.
„Máš problémy?“ ozval se na to přátelsky znějící hlas.
Yurik zvedl hlavu a uviděl před sebou Naoka. Člověka, který věděl o všem a všechno. A bylo mu také jasné, že ví všechno o jeho problému.
„Nedělej, že nevíš.“
„Takhle hrubě reaguješ na každého, kdo ti chce pomoct?“ řekl Naoko a aby zdůraznil své rozhořčení, založil si ruce na hrudi a otočil se k Yurikovi zády.
Yurik na okamžik převrátil oči v sloup: „Dobře, dobře. Omlouvám se. Ale nedělej, že nevíš jaký mám problém! Nemám vůbec náladu na vtipy.“
„Fajn.“ Pak se Naoko otočil zpátky k Yurikovi a nasadil svůj obvyklý široký úsměv. „Víš, něco ti dlužím, …“ A v Yurikově složce, kterou si vedl v hlavě si poznamenal – Splacený dluh -, co měl od události s hledáním nejtalentovanějšího Magisty v magii. „ … a tak jsem se rozhodl ti to teď splatit.“
Yurik se nechápavě poškrábal na hlavě, ale pak jen pokrčil rameny. Bylo mu jedno, kdo mu pomůže a proč, hlavně, když za to nic nebude chtít a vyřeší jeho problém.
Najednou se Naoko Chitose naklonil blíž k Yurikovi a pošeptal mu: „Víš, na základně nejsou jen dva světoznámí šermíři. Je tu ještě jeden!“
„Ještě jeden?!“ vyhrkl ze sebe Yurik.
„Pššš! … Ne tak nahlas. On už sice nebojuje, ale v dobách své největší slávy byl lepší a věhlasnější, než Kane Totori a jeho žena dohromady.“
Yurikovi poklesla čelist. Přišlo mu to jako osud, že na základně je ještě jeden věhlasný šermíř. A navíc ještě lepší, než ti dva. „Kdo je to?“
„Akira Matsue.“
„Cože?! Kovář.“
Naoko se na chvíli odmlčel a pak řekl: „No a co má být?! Ty taky vypadáš jako holka a přitom jsi nejlepší Magista v magii. … Pojď, vezmu tě za ním.“

„Vážně se mnou nemusíš chodit. Nechci, aby si měl kvůli mně nějaké problémy…“
„Co to zase meleš? Ty snad víš, kde má Akira Matsue svou kovárnu?“
Yurik sklonil pohled a poníženě dodal: „To ne, ale když bys mi řekl, kde je, tak bych jí našel.“
„Navíc se nemusíš bát. Mám s Kanem Totorim takovou dohodu.“
Yurik už nic dalšího nepotřeboval slyšet. Když Naoko řekl něco o nějaké dohodě, většinou se jednalo o obchod typu služby za službičku. A v případě Krotitele mágů nechtěl ani pomyslet, co mu Naoko dodává výměnou za to, že se může ulít z jeho hodin.
„Tak jsme tady,“ řekl Naoko u jedněch z mnoha železných dveří na základně, kousek od Nádvoří. „Hodně štěstí, budu ti držet palce.“
„Cože?! Ty se mnou nepůjdeš dál?“
Naoko se zadíval na své vojenské boty a tichým hláskem dodal: „Víš, vypadá to, že mě Akira Matsue nemá zrovna..“
„Víc už neříkej. Nechci to vědět,“ přerušil ho Yurik. Živě si představil několik možností kvůli nimž by Naoka Akira Matsue mohl nesnášet a mezi nimi byla jedna stoprocentní. Určitě se s ním pokoušel uzavřít nějaký svůj pofidérní kšeftík. To by se mu podobalo.
Nakonec přišla ona chvíle. Yurik sebral veškerou odvahu a když Naoko zmizel z dohledu se slovy: „Jdu shánět nějaké nové informace. Tak hodně štěstí.“ Otevřel dveře od kovárny a vstoupil dovnitř.
Horký vzduch mu ovanul tváře a od výhně, u které postával muž středního věku s kovářskou zástěrou přes vypasené břicho k němu dolehlo: „Copak chce dívenka ve špinavé kovárně?“
Yurik se nafoukl vzteky. Někdo ho opět považoval za dívku, ale už si pomalu začínal na to zvykat a pomalu se uklidnil. Přeci jenom po Akiru Matsue něco chtěl.
„Já nejsem dívka, ale kluk.“
Boubelatý kovář se odvrátil od výhně a podíval se na návštěvníka. „Hmm, vskutku. Chybí ti prsa, ale jinak holka na první pohled jak vyšitá.“
„Něco od vás potřebuji,“ přešel Yurik rovnou k věci.
„A copak to má být? Nějaká zbraň? Jestli chceš něco ukovat, tak tě musím zklamat. Dokud k tomu nedá souhlas Aki Miyazuki, tak máš smůlu.“
„Já nechci meč. Chci abyste mě naučil bojovat!“ vykřikl nakonec Yurik, aby své prosbě dodal na odhodlání a snad tím zvýšil i svou šanci na úspěch.
Akira Matsue sundal z boubelaté tváře milý úsměv. Chladným a nekompromisním hlasem vraha odpověděl na prosbu: „Vypadni! Nikoho neučím!“
„Ale,…“ Yurik byl při snaze odporu umlčen ještě ostřejším pohledem, který říkal jasně: „Jestli neodejdeš, vyhodím tě sám!“
„Sakra! Co teď budu dělat?“ Postěžoval si sám sobě Yurik na chodbě přede dveřmi kovárny. „Ty, Aimi, nenapadá tě něco?“
Aimi chvíli mlčela a nakonec jen řekla první věc, která jí napadla: „Co kdybys zašel za Aki Miyazukim. Třeba by ti pomohl. Přeci jenom je velitel téhle základny nebo ne? Jeho rozkaz by měl snad uposlechnout.“
„Rozkaz?! … Hmm, to je ono!“ vykřikl Yurik zvesela a rozeběhl se přímo za Nikki Nikkim, aby mu pomohl se dostat za Bílou smrtí.

Schodiště bylo opět únavné a stejně vyčerpávající, jako tehdy poprvé. Chlad u pokoje Aki Miyazukiho se Yurikovi vryl až do morku kostí. Nevěděl, zda ho velitel základny nechal schválně čekat nebo ne a bylo mu to také jedno. Třásl se zimou a husí kůži se pokoušel zahnat ustavičným poskakováním na místě. Když se pak dveře od pokoje a zároveň pracovny s kanceláří Akiho Miyazukiho konečně otevřely, nečekal na pozvání a vpadl do místnosti.
Na stole Bílé smrti však nestála hromada pergamenů, vojenských map ani jiných důležitých dokumentů, jak se Yurik mylně domníval. Byl tam dobrý půl tucet talířů, na kterých zřejmě bylo něco sladkého. To si Yurik odvodil od stop krémů, co zůstaly na talířích.
Přátelský úsměv Aki Miyazukiho opět zahřál Yurika na duchu. Znovu, jako při jejich setkání poprvé měl pocit, že se na něj nedívá starý vrásčitý muž, ale někdo mu hodně blízký. Bratr! Ano, přesně tak by to nazval. Sice sám nevěděl, jaké pocity mezi sebou přesně cítí sourozenci – svůj vztah s nevlastním bratrem považoval za podivný – ale takhle nějak by si ho přál mít. Kdyby měl tedy bratra.
„Co by si potřeboval?“ zeptal se Aki Miyazuki a napil se čaje. Na sněhově bílých vousech mu přitom zůstalo trochu čokolády a krému, avšak Yurik tomu nevěnoval pozornost.
Když si Bílá smrt vyslechl celý Yurikův problém, pohladil svůj dlouhý vous a řekl: „Je mi líto, ale pokud tě Akira Matsue nechce učit, nic s tím neudělám.“
„Cože?!“
„Víš, on je tu dobrovolně. Není člen armády provincie Sun a není tu ani jako najatý žoldák. Proto nad ním nemám žádné pravomoci.“
„Tak proč je tady?“ zeptal se Yurik, i když mu to bylo ve skutečnosti jedno, ale Aimi ho k tomu donutila.
„To skutečně nevím. Nějak se doslechl o záměrech provincie Sun a přišel za mnou s nabídkou, že by mohl pro budoucí Magisty kovat zbraně výměnou za stravu a ubytování. Kdo by odmítl takové nabídky muže jeho kvalit? Víc jsem vědět nepotřeboval,“ odvětil svým klidným a vyrovnaným hlasem Bílá smrt a opět usrkl čaje.
Nikki Nikki se vrátil do pokoje Akiho Miyazuki a s tácem na ruce, přikrytým stříbrnou poklicí si odkašlal. Na to se Bílá smrt oblízl a řekl Yurikovi: „Je mi líto, že jsem ti nepomohl. Snad někdy jindy zmohu více. Teď mě ale omluv. Čeká mě tu … jistá práce, která nepočká.“ S těmito slovy vyprovodil Yurika ke dveřím a někdo by i řekl, že ho vyhodil ze svého pokoje.
„Co teď, Aimi?“ zopakoval už několikrát řečenou otázku Yurik.
„Vrať se zpátky ke kovárně,“ odvětila pohotově Aimi. „Něco mě napadlo.“

Cesta po schodech dolů Yurika zahřála stejně, jako ho stála poslední zbytky sil. Večerka se pomalu blížila a Yurik si nepřál nic jiného, než zapomenout na dnešní den. Přesto musel Akira Matsue přesvědčit za každou cenu.
Vrátil se znovu ke kovárně a když se chystal vejít do jámy lvové, uslyšel za svými zády prosté: „Ahoj.“
Hikaru s obvyklým úsměvem od ucha k uchu se na něho culil. V rukou pak nesl zabalenou večeři. Zřejmě Akira Matsue neopouštěl kovárnu ani kvůli jídlu.
„Takovej línej stařík,“ řekl si pro sebe.
„Co tu děláš?“ zeptal se Hikaru a než mu Yurik odpověděl, proklouzl kolem něho a zabouchal na dveře od kovárny.
„Nemám čas. Pracuju!“ Ozvalo se dřív, než stačil Yurik odpovědět.
„Tak, co tu děláš?“ Zeptal se znovu Yurika Hikaru a potom opět zabouchal na okované dveře do kovárny. Do toho zakřičel: „Nesu ti večeři. Tak otevři, … ty starej dědku.“
Yurik nevěděl, co dřív. Odpovědět na prostou Hikarovu otázku nebo se děsit toho, jak Akira Matsue zareaguje na urážky dvanáctiletého kluka. Co teď?
Těžké kroky obtloustlého kováře se ozývaly přes zavřené dveře. Akira Matsue přicházel. Co teď? Yurik začínal panikařit. Chtěl ho znovu požádat, aby jej naučil bojovat, ale potom, co ho Hikaru urážel si říkal, zda by nebylo moudřejší zmizet a nechat to na zítřek. Do toho Aimi mlčela. „To by mě zajímalo, co tě napadlo!“ Postěžoval si sám sobě, ale i když věděl, že to žena uvnitř jeho hlavy slyšela, stále mlčela.
„Co teď? Co teď?“ mumlal si neustále pro sebe a před dveřmi do kovárny přebíhal na místě. Stále se přitom nemohl rozhodnout, jestli je lepší vyrazit pryč nebo zkoušet kováře přemluvit.
Železné dveře se se skřípotem otevřely a v nich se objevil tělnatý kovář. Pleš na hlavě se mu blyštila od ohně z výhně a přerostlé pejzy se srostlým obočím jeho zjevu taky dvakrát nepřidali. Z dálky vypadal jako podivná kombinace kněze a rabína. Z výšky se podíval na Hikara, který mu sahal k břichu a řekl: „Pojď.“
Yurik vyvalil oči, když uviděl, jak se Akira Matsue uhnul z cesty malému chlapci, který s úsměvem vkročil do kovárny.
„Co ty tu chceš?!“ obořil se na Yurika znovu nekompromisní hlas kováře a vražedný pohled se mu zabodl do těla.
„Ten je tu se mnou. Tak jdeš nebo ne?“ odpověděl místo Yurika Hikaru.
Yurik krátkými krůčky vplul do kovárny a když se železné dveře zavřely, srdce měl až v krku.
„Ty ho znáš, Hikaru?“ zeptal se chladně Akira Matsue.
„Jo. To je ten klukoholka, co jsem ti o něm povídal.“
„Ten, co zachránil Emi?“
Hikaru se usmál ještě víc: „Jo. Přesně ten.“
Yurik se cítil maličký. A zmenšoval se ještě víc, čím déle si ho hnědé oči Akiry Matsue prohlíželi. Nemohl říci, zda mu je větší horko z žáru výhně nebo z toho, jak si ho muž středního věku přeměřoval pohledem. Tak nebo tak si přál být neviditelný. Prostě být daleko, daleko odsud.
„Hej, ty …“ začal Akira Matsue.
„Yurik. Tak se jmenuju.“
„Ty jsi po mě něco chtěl, … Yuriku. Nebo se pletu?“
Yurikovi se orosilo čelo potem. „Ano.“
„Ještě pořád trváš na své prosbě?“
Yurik polkl: „Ano.“
„Hmm,…“ Akira Matsue se odmlčel. Nejprve se podíval na Hikara a potom znovu na Yurika. Podrbal se na plešaté hlavě a řekl: „Vypadá to, že ti něco dlužím. Já své dluhy vždy splácím! Proto tě budu učit.“
„Cože?!“
„Říkám, že tě naučím bojovat!“ zahřměl hlas Akiry Matsue a jeho slova ještě několik dní zněla Yurikovi v uších. „Teď oba padejte. Ještě tu mám nějakou práci,“ dodal a s těmito slovy kovář oba chlapce vyprovodil ze své kovárny.
Yurik stále ještě v šoku chvíli stál před kovárnou. Hikaru s ním bezúspěšně cloumal, když najednou vybuchl v čisté euforii radosti a vykřikl: „Jupí!!“
Hikaru na něj jen nechápavě zíral.
Když se Yurik vzpamatoval, podíval se na vedle sebe stojícího chlapce a najednou mu v hlavě vyvstanula prostá otázka: „Co měl Akira Matsue na mysli tím, že mi něco dluží?“
Hikaru se jen uličnicky zazubil a řekl: „On si mě s Emi totiž osvojil. Jen díky němu tu můžeme se ségrou zůstat.“

***

V Ledové zemi, v krajině věčně pokryté sněhem, se kousek od hranic s provincií Sun v pevnosti vytesané z ledu formovalo nové vojsko z branců. Mladí, převážně sotva plnoletí – šestnáctiletí – lidé se tu učili bojovat a především zabíjet. Dívky i chlapci zde zanechávali své dětství a měnili se v nelítostné válečníky. Pro svou zemi, budoucnost a vládce.
Vu Tagami Nijou, vládce Ledové země, nebyl ani třicet let starý a už usedl na trůn, skrze něhož řídil životy statisíců lidí, kteří se na rozdíl od něho dennodenně potýkaly s problémy holého přežití. Avšak i když by se měl jako vládce zajímat o problémy svých poddaných, přes jeho poradce se k němu nedostaly žádné stížnosti ani nářky. Obklopen přepychem, dostatkem jídla a krásných žen se upínal jen k rozšíření své říše a zvětšení moci s tím spojené. Proto podepsal veškeré dokumenty související s vojskem aniž by si přečetl, co na nich stojí a co v důsledku oněch nařízení jeho lid okusí.
Dvousettisícová armáda se tísnila v chladné a kruté pevnosti z ledu. Hladoví, promrzlí a vysílení byli na pokraji svých sil. Z původního počtu půl milionu jich přežili dvě pětiny. Ostatně s tím vysoce postavení vojenští důstojníci Ledové země počítali. Zrno oddělili od plev. Slabé nechali pomřít, aby ve výsledku zůstali ti nejlepší, kteří se budou brodit v krvi svých nepřátel.
Neuspořádané řady tvořící neupravení vojáci, kteří vykřikovali své stížnosti a protesty jeden přes druhého čekali před pevností na svého velitele. Generála, o kterém nic neslyšeli a který je měl vést do války. Do války, o níž žádný z nich nestál a při pohledu na umírající druhy během výcviku se jejich nechuť k ní jedině zvětšila.
Několik silnějších jedinců začalo od svého nedobrovolného zverbování plánovat vzpouru a k nim se teď přidávali ostatní. Nyní byli všichni připravení. Jednotní. S jediným cílem utéct z armády, jakmile se dostanou do teplejších krajin. Navždy opustit svou zemi a hledat někde lepší život.
Generál Sagara Hanabishi vystoupil na pahorek z ledu a pohlédl na své nové muže. Byl již v několika válkách. I když se předtím jednalo pouze o malé potyčky v porovnání se současnou celokontinentální válkou. Nicméně jeho pověst „Berserkera“ k němu seděla. Krutý, vypočítavý velitel, který pro vítězství a splnění cílů byl schopen a ochoten obětovat tolik svých mužů, kolik bylo třeba. Proto také do pevnosti přijel úplně sám a žádný z jeho nových podřízený o něm nic nevěděl. Nebylo totiž od koho se něco dozvědět. Všichni jeho předešlí muži byli již dávno mrtví.
„Od dnešního dne jsem váš nový velitel. Jmenuji se Sagara Hanabishi.“ Zazněl hřmotný hlas, který se odrážel od okolních zasněžených hor. Na okamžik též utišil všechny zrekrutované, kteří nyní věnovali pozornost dvaačtyřicetiletému veteránovi mnoha bitev. Na první pohled v nich ve všech vyvolala jeho mohutná postava oděná do sněhově bílého pláště s kožešinovým lemem ze zimního lva dojem. Už jen skutečnost, že měl dotyčný na sobě oblečení ze smrtelně nebezpečného zvířete prozrazovalo, že se jedná o někoho skutečně významného.
Avšak, jak se říká, v množství je síla. A dvě stě tisíc lidí je obrovská síla. Když je pak takový počet lidí nespokojený a má pouze vidinu lepších zítřků, dokáže se i taková masa spojit. Proto se kromě výkřiků nespokojenosti začalo ozývat i volání po revoltě a vzbouření.
Generál chvíli poslouchal dav, aniž by jevil jakékoliv známky znepokojení nebo hněvu. Potom natáhl ruce před sebe a z rukávů mu vystřelily řetězy zakončené smrtelně nebezpečným ostřím.
Jako dva hadi se ostří na řetězu proklestila davem, zanechávající přitom za sebou stopu mrtvých těl. Když se potom vrátili zpátky do rukávů svého pána, zůstalo po jejich řádění okolo sta mrtvých.
Generál potom bez jakékoliv známky lítosti nebo soucitu chladně dodal: „Je mi jedno, jestli mě budete mít rádi nebo ne. Je mi jedno, jestli milujete svou zemi nebo ne. Ale pokud nebudete bojovat, zabiju vás všechny sám teď a tady!“



Všichni, co dočetli až sem, tak rád bych vás požádal (pokud jste přelouskaly všechny předešlé epizody), abyste se nějak vyjádřili, jde mi hlavně o styl a pojetí jednotlivých epizod. Na příběh jako takový mi nešahejte, to bych stejně už nezměnil, ani kdybyste se stavěli na hlavu .. ;-) .. jde mi spíše o ten styl. Jako jestli se vám líbí více humorné díly, vážnější pojetí nebo něco úplně jiného. Jako, co podle vás tomuto příběhu sedne a co třebas vůbec. (abych věděl - mohl se zamyslet - co použít, na co se zaměřit a čemu dát přednost => jako, co bude obalovat tu hlavní dějovou zápletku a ty "volné" epizody..
Všem předem děkuju.