Will's tale

Toho roku přišel podzim brzy. Vítr šuměl ve větvích stromů a roztáčel listí ležící na zemi v pestrobarevných obrazcích. Nad řekou visela mlha jako miniaturní mrak, který se nikdy neodlepil více jak na pár metrů nad hladinu a občas zavítal do ulic nedalekého města. Často pršelo, a dny byly podmračené a šedé. Obyčejná atmosféra obyčejného města. Až na to že tímto městem se mělo brzy prohnat něco, co sice nezmění jeho chod, většina lidí to ani nepostřehne. Ale do historie těch druhých se zapíše nesmazatelným písmem.
Slunce se sklánělo za obzor jako mlhavě nejasná křišťálová koule ozářená svíčkou. Od východu vál chladný vítr zdvihající v ulicích města prach a igelitové sáčky nedbale pohozená vedle odpadkových košů zdvihal do výšin kde obvykle létají jen ptáci. Vzduch voněl listím a dalším blížícím se deštěm. Na rohu jedné z ulic stál pod lampou vysoký štíhlý muž. Černé, lehce vlnité vlasy mu spadaly na ramena, vousy měl oholené až na malou bradku. V hluboko posazených jiskřivě modrých očích měl pátravý výraz, na každé projíždějící auto hleděl s podivnou nedůvěrou a trochu očekáváním. Jako by čekal že mu poskytne stopu kudy se vydat. On věděl že je tady, cítil to. V záři pouliční lampy vypadal jaksi nepatřičně, jako by tam nepatřil, jako by byl z jiného světa. Jmenoval se William, nebyl to tak docela člověk, stačil jeden pohled do očí aby to člověk poznal, či chvíli sledovat jeho pohyby. Přišel sem někoho najít a přivést zpátky. Doufal jen, že po těch dvaceti letech marného pátrání nepřišel pozdě.
nazlátlé světlo měsíce v úplňku se dralo skrze hustá mračna. Pokaždé když se na okamžik protrhly, připomínal zlověstné oko shlížející na bídné smrtelníky pod sebou. V kalužích tančily kapky jako rusalky v lesním mechu a i poslední auta pomalu zmizela z ulic. Jediní noční chodci byla mourovatá kočka žalostně mňoukající před zavřenými dveřmi a Will. Konečně se pohnul, rukou si prohrábl deštěm slepené vlasy a podíval se na oblohu. Na okamžik zavřel oči, jakoby nad něčím přemýšlel. Zavětřil. Ano, opravdu ji cítil někde blízko, teď ale ucítil i jiné, stejné jako on. Pohlédl na pouliční hodiny, ukazovaly za osm minut jedenáct. Sám pro sebe se usmál, má dost času. Znovu zavětřil jako pes hledající stopu svého pána a pomalu vyrazil kupředu. Pohyboval se jako člověk, a přeci ne, byl mnohem ladnější, elegantnější i v ošumělém černém plášti, který by mnoho lidí nazvalo kusem hadru. Měl veliké charisma. A ty pohyby... spíše jako šelma než těžkopádní potomci opic.
Lampy vrhaly dlouhé pokroucené stíny na zdi moknoucích domů. Ševelení větví stromů z nedalekého parku mělo zvláštní zlověstný podtón. Willa však uklidňovalo. Pomalým, klidným krokem přešel přes ulici na druhý chodník. Co z toho, že šel na červenou, i kdyby do něj narazilo auto, věděl, že ho to sotva zpomalí. Občas, snad ze zvědavosti, snad s nadějí nové stopy, nahlédl do některého z oken v přízemí, kde se svítilo. Vždy po chvíli odvrátil zklamaně hlavu a pokračoval dál. Co chvíli zavětřil, aby se ujistil že jde správným směrem. Kroky ho zavedly až do parku. Prošel alejí aniž by zvedl hlavu, několika bezdomovcům choulících se u ohně rozdělaném v odpadkovém koši, před deštěm přestěhovaného do altánu, věnoval jen letmý pohled. Nevšiml by si jich, nebýt toho že na něj začali pokřikovat, jestli u sebe nemá nějaké drobné. Když viděli, že bez povšimnutí prošel, křikli za ním několik nadávek a věnovali se dál sami sobě. Na konci parku na chvíli ztratil stopu. Věděl že jeho druh se umí dobře skrývat, zvlášť když začne tušit že ho někdo stopuje. Po několika krocích však znovu ucítil ten zvláštní, snad ani ne tak pach, jako spíše pocit. Teď již nebyl daleko. Dokonce přesně věděl, odkud vychází.
Asi padesát metrů od něj se svítilo v několika oknech. Prosklené dveře byli otevřené a nad nimi svítil neonový nápis "U Kalichu" s poněkud neumělým vyobrazením číše. Zamířil tam. Každým krokem stopa sílila. Když vešel do dveří, věděl jistě, že je na správném místě. Prošel chodbičkou vykládanou lakovanými deskami smrkového dřeva. Schody do patra i do sklepení přešel bez povšimnutí. Když otevřel dveře a vešel do poloprázdné místnosti, několik návštěvníků zvedlo nerudně hlavu. Stačil jim jeden pohled aby věděli, že sem patří. Stejně nevrle sklonili hlavy zpět a místností se znovu rozlehl hovor. Byla to vlastně obyčejná hospoda, alespoň přes den, několik stolů, v rohu dva automaty, jeden jukebox a terč na šipky, ze kterého čouhalo několik ulomených hrotů.
Sebejistým krokem přešel k výčepu. Hospodský, pokud se to dá tak nazvat, se očividně svým původem netajil. Vypadal přesně jako upírský hrabě z béčkových filmů osmdesátých let. Bílá košile, černá vesta s dlouhými cípy, přiléhavé kalhoty a příšerná patka která vyšla z módy snad před sto lety. Chvíli si Willa obezřetně prohlížel, poté se vřele usmál, čímž odhalil dva dlouhé špičáky. Tedy, jeden špičák, místo druhého měl železnou náhradu.
"Copak to bude, mladej pane?" otázal se.
"Hmm... záleží na tom, co máš," odpověděl mu Will a prohlížel si lahve alkoholu v zadu na baru.
"Tak mám tu všelicos, každýmu dle chuti... Psa, krávu, pro fajnšmekry kočku... a pro nejnáruživějši dokonce člověka, ale nikde o tom ani slovo, v dnešní době to Triumvirát nerad vidí," vyjmenovával hospodský a nervózně těkal očima tam a sem, jakoby se bál že sem za Willem vběhne zásahová jednotka upírů a vybílí to tady.
"Dám si tu kočku," usmál se na barmana Will. Barman na okamžik zmizel v zadní místnosti za výčepem. Ozvalo se zamňoukání a poté podivné křupnutí. Chvíli mohl slyšet zvuk jak tekutina dopadá na dno sklenice, zavrzání víka od popelnice a v dalším okamžiku se barman vynořil jako stín.
"Tak tady to máte mladej pane, ještě něco?" zeptal se zdvořile když Willovi podal půllitr kočičí krve. Will se zhluboka napil, několik dní neměl nic než veverku co chytil v lese na cestě sem. Otřel si rty a chvíli o něčem přemýšlel.
"Možná... potřeboval bych informace." řekl.
"Tak to se obraťte na hochy co sou dneska tady, já ven skoro nechodím, to víte, s hospodou je práce až nad hlavu." řekl Willovi hospodský a rozmáchlým gestem obsáhl celý sál.
"Dobrá, poptám se jich. Kolik jsem dlužen?" otázal se William.
"Jste tu poprvé, je to na účet podniku." zazubil se hospodský a v záři žárovky se mu zaleskl kovový špičák.
Will poděkoval a vydal se hledat informace mezi hosty.
Zamířil k nejbližšímu stolu. Seděli u něj dva upíři. Jeden vysoký a mohutný s postavou, za kterou by se nemusel styďet ani medvěd. Ten měl hlavu oholenou, zato vousy barvy zralého obilí mu sahaly do půl hrudi. Na sobě měl maskáčový komplet a na stole položený vojenský klobouk. Ten druhý byl skrček s účesem, který si musel dělat sám doma před zrcadlem tupými nůžkami, vlasy měl rezavé až téměř úplně červené. Na poněkud křivém nose mu trůnily brýle se silnými skly. Na sobě měl poněkud pomuchlané sáčko, celkový dojem však působil překvapivě dobře. Will pomalu došel až k nim.
"Dobrý den," pozdravil slušně oba návštěvníky hospody.
"Nazdar kámo," zaduněl obr hlubokým hlasem a posunkem mu dal najevo, že jestli chce, ať si klidně přisedne. Will s náznakem díků přijal, sundal ze sebe mokrý plášť, přehodil ho přes opěradlo a posadil se.
"C-co vás sem p-přivádí?" řekl zrzoun.
Willa překvapilo že koktá. I to že má brýle, přeměna v upíra většinou podobné nedostatky odstraňovala.
"Někoho hledám. Máte ve městě Lovce, a podle mých zkušeností velmi dobré Lovce," řekl konverzačně. Nechtěl hned naplno říci o co jde, ne že by se bál, ale jistota je jistota.
"Jo, přisrali se sem před dvouma měsícema a od tý doby nás stáli už hodně. Proč myslíš, že je nás tady tak málo. Většina se bojí vylízt z úkrytu." zaduněl velikán. "Jinak, já sem Frank a ten skrček je Charlie." představil sebe i svého přítele.
"Já jsem William. Hledám je, před mnoha lety jejich vůdce unesl... někoho, na kom mi velmi záleží. Nebyl jsem tou dobou poblíž a když jsem se to dozvěděl, byl již pryč. Střídají svá stanoviště častěji než ponožky," dal se do vyprávění Will. "Během pátrání jsem zjistil, že unesli mnoho z nás. Ovšem nezabili je jak to dělají jiní Lovci. Také jsem zjistil že na nich... experimentují." pokračoval ve vysvětlování, o jaké experimenty jde, si nechal pro sebe. To, že se snaží smísit krev upírů s lidskou, dát jim tak jejich schopnosti a obráceně, nebylo vhodné téma k rozhovoru v hospodě. Jeden nikdy neví, kdo poslouchá. Navíc nerad vzpomínal na to, co viděl jako zbytky nevydařených pokusů.
"E-experimenty?" otázal se Charlie s výrazem jako když tuší, o co jde. Will přikývnul. Frank si s Charliem vyměnil pohled.
"Vy o nich víte něco bližšího? Jestli ano, byl bych vám zavázán za jakoukoliv informaci!" vyhrkl Will se značnou nadějí v hlase.
Frank se prodrbal na holé lebce. Na okamžik se zamyslel. Potom zavrtěl hlavou.
"Něco víme ale nic určitýho, každej našinec v tomhle městě něco málo ví. Možná že ode všech by se dalo zjistit něco co by ti pomohlo v celkovym vobraze." odmlčel se aby se mohl napít z půlitru krve ležícího před ním.
Slova se ujal znova Charlie.
"Zvěsti s-se různí. Někdo ř-říká že se s-schovávají v horách z-za městem. N-někdo zase že přímo v-ve městě. Ale k-každý se bojí jít je h-hledat. Ti, co se o to p-pokoušeli, dopadli š-špatně. Několik se jich ani n-nevrátilo!" říkal zrzoun.
Will pozorně poslouchal, ale jak se zdálo, nebylo to nic, co by mu pomohlo.
"Ale vim vo někom, kdo by ti mohl pomoct. Sice nevim jestli se mu bude chtít ale asi bych ho dokázal přesvědčit. Dluží mi jednu, dvě službičky." zašklebil se Frank a otřel si světlý knír hřbetem ruky. "Jde vo to, že neni jeden z nás. Je to Lovec upírů ve výslužbě. Časem zjistil, že ne každej z nás je monstrum, co jde jen po tý krvi, dokonce dyž zjistil, že většina z nás pije náhražky za lidskou krev, chtěl se vomlouvat! Bylo vidět že je mu to líto. Jenže, Lovec je Lovec, že jo. A někerý z nás mu to maj za zlý, a tak i když už to starej páprda, šli mu po krku. No, jelikož sem si toho starýho papriku celkem oblíbil, zachránil sem mu život před jednim hajzlem co se nechtěl vzdát starejch zvyků ve prospěch všech našich," zazubil se na Willa, když skončil se svou řečí.
Will poslouchal a nestačil se divit. Nikdy do teď neslyšel o člověku, který by se spřátelil s upírem. Nebo o upírovi co by se spřátelil s člověkem.
"Pokud je jak říkáš ve výslužbě, tak si nemyslím že by něco věděl." povzdechnul si Will, pomalu smířený s tím, že mu nezbude, než převrátit celé město naruby v naději, že tentokrát bude mít více štěstí než před tím. Kdykoliv se dostal dost blízko, po Lovcích jako by slehla zem. Několikrát se pokoušel udělat sám ze sebe návnadu. Nikdy však po něm nešli. Časem se dozvěděl, že jdou jen po těch, kteří mají nejčistší krev. Čistá krev znamenala krev od vampýra, který byl již hodně dlouho ve stavu nemrtvosti. Více než tisíc let, či přímo od jednoho z prapůvodních upírů. Potomci, které stvořili tito upíři, měli silnější schopnosti.
Lena byla jednou z těch s nejčistší krví. Will byl jen obyčejný upír.
"Hele Williame, starouš ví vo všem co se ve vokolí šustne, je dost možný, že ho chtěli dostat na svojí stranu. Starý lovci sice nejsou tak zdatný, zato maj vědomosti a zkušenosti vo kterejch se těm mladejm může jen zdát. Řikám ti že to za to za zkoušku stojí." řekl Frank a se zakřupáním kloubů se protáhnul.
"Charlie, deš s náma?" zahučel na zrzka.
Charlie kývnul hlavou a hbitě vyskočil ze židle. Lusknul prsty. Hospodský se objevil vedle něj jako mávnutím kouzelného proutku.
"Pánové budou platit?" zeptal se. Charlie dal najevo souhlas a vtisknul mu do ruky pár bankovek.
"Štědrý jako vždy," zazubil se hospodský a ve světle se mu zablýskl kovový špičák.
"T-to nestojí za ř-řeč." mávnul Charlie rukou.
Will na sebe hodil svůj cestovní kabát který ještě nestačil uschnout. Jeho lem zapleskal když si ho oblékal. Charlie pod stolem vylovil poněkud staromódně vyhlížející deštník z černého plátna a rukojetí tvarovanou jako hlava jestřába. Frank se ničím podobným nezdržoval. I když on ani nebudil dojem, že si něco dělá z trochy deště. Frank se s hospodským rozloučil kývnutím a vyrazil za Willem, který již procházel dveřmi od hospody. Charlie mu byl v patách.
Venku se déšť ještě ani zdaleka neuklidnil. V dálce bylo dokonce slyšet hřmění. Sotva prošel Frank dveřmi, pokynul jim ať ho následují. Vraceli se parkem. Když procházeli kolem altánu, ve kterém se schovávala skupina bezdomovců, jeden z nich začal, jak bylo jejich zvykem, pokřikovat a dožadovat se několika drobných.
"Zalez ty somro plesnivá! A jestli chceš mít ještě chvíli v hubě svoje zuby, tak už na mě nikdy nemluv!" zahulákal na ně preventivně Frank, aby se vyhnul dalšímu somrování.
Bezdomovec si vztekle odplivnul do jedné z četných louží. Neřekl však nic a vrátil se k ohni plápolajícímu z koše.
Na konci parku zabočili hlouběji do ulic města. V žádném z oken se již nesvítilo. Všichni lidé dávno spali. Procházeli mnohem upravenější ulicí než tou kterou Will přišel. Chodníky byly dlážděné klasickými vzory, dojem kazily jen fleky od žvýkaček. Výkladní tabule obchodů zářily do tmy a dávaly na odiv své rozmanité zboží. V jedné výkladní skříni, zřejmě hračkářství, bylo několik vtipně vypadajících figurek hraběte Drákuly a nad nimi byly krabice jakési stavebnice s nápisem "Drákuland".
"A tohle z nás dělají... to je tak smutně vtipné," pronesl Will, který se málo kdy dostal k tomu, aby si prohlížel výlohy. Ale neměl co dělat, neboť jeho dva průvodci mlčeli a očividně jim už nebylo do řeči tak jako v hospodě. Proti nim z ulice vyšla skupinka nočních chodců. Podle pachu Will ihned poznal, že jde také o upíry. Ti čtyři měli v očích planoucí výraz, a poněkud ostře stylizované pohyby. Vypadali jako někdo, kdo chce dělat problémy. To byl jasný znak požití lidské krve. Will ze své zkušenosti věděl, že člověčí krev má v sobě mnohem více energie k projevení.
Právě proto se požití lidské krve projevovalo zvýšenou agresivitou.
"Tohle nemám rád, takový zmetky, co se neříděj tim, co je pro všechny nejlepší," zavrčel Frank a zpražil čtyři okolo procházející upíry zlým pohledem. Jeden z nich chtěl nejspíše vyvolat hádku, a vrazit do něj. To bylo jasné podle zlověstného úšklebku odhalujícího šarlatově zabarvené špičáky, a lehké změny směru vstříc Frankovi. Když se však dostal na několik kroků od něj, vytřeštil temně zářící oči a o krok uhnul. Will se usmál, Franka asi všichni znali a měli z něj respekt. Byl tomu rád, kdyby nešel Frank s ním, nejspíše by musel ty otrapy zabít. Nerad ovšem zabíjel jiné upíry. Ale ani lidi, když na to přišlo. Ve skrytu duše doufal, že jednou budou žít obě rasy vedle sebe v míru a pokoji, věděl však, že je to ještě daleko. Přinejmenším to bude trvat tak dlouho, dokud budou žít takoví upíři, jaké právě minul.
Na konci ulice zabočili do jedné z menších postranních uliček. Páchlo to v ní úděsně. Will se nedivil, popelnice byly vysypané po celé její délce a jejich obsah nebyl zrovna nejvábnější. Mezi všemi těmi vysypanými odpadky pobíhalo několik krys. Vypadaly že mají radost z této hostiny. Jedna vlezla Willovi na botu. Lehce jí odkopl stranou. Krysa se oklepala a dál si raději hleděla kusu plesnivějícího párku. Na konci uličky přešli silnici a stanuli před starým domem. Okna byla v renesančním stylu, i zdobení nad vchodem vypadalo navzdory jisté zašlosti ještě stále elegantně. Frank zazvonil na jeden ze zvonků u dveří. Po chvíli se z reproduktoru ozval chraplavý hlas, značící, že dotyčný celý život velmi silně kouří.
"Ano?!" ozvalo se poněkud nakvašeně.
"Ahoj starouši, to sem jenom já, Frank. Můžem ještě s pár kámošema k tobě?" otázal se reproduktoru Frank a setřel si několik kapek z holé hlavy.
"Do rána to asi nepočká, co?" ozval se škodolibě hlas.
"Ne." odvětil Frank stroze.
Ozvalo se zabzučení a Charlie strčil do dveří.
Uvnitř Charlie pečlivě oklepal vodu z deštníku a složil ho. Na konci temné chodby vedly schody nahoru. Vyšli po nich do druhého poschodí. Frank je vedl chodbou až na konec kde byli pootevřeny jedny dveře a pouštěli proužek světla do chodby. Frank zaklepal. V okamžiku se dveře otevřely dokořán. Mezi nimi stál vysoký, šlachovitý muž s hřívou stříbrných vlasů, které již začaly opuštět hlavu zdvojnásobili mužovo čelo. Nos měl křivý, očividně několikrát přelomený, přes levé oko se mu táhla stará jizva, několik dalších měl na tvářích. Oblečený byl v bílém županu se skvrnou od kávy na levé straně hrudníku. V zubech držel cigaretu a pochmurně se usmíval, měříce si návštěvníky ledově modrýma očima. V rukou držel nataženou kuši se šipkou s hrotem ze stříbra. Když uviděl vyplašený výraz ve Williamově obličeji, nahlas se zachechtal.
"Neboj mladej, ale jeden nikdy neví jestli to neni trik. Starý zvyky, to víš." vydal ze sebe, když se přestal smát.
Frank starce zatlačil dovnitř, aby ostatní mohli projít. Vnitřek bytu byl zařízen poměrně přepychově. Podlaha byla z ošlapaných, ale udržovaných parket, v obývacím pokoji bylo několik vyřezávaných křesel potažených kožešinou okolo malého dubového stolku. U zadní stěny stálo domácí kino. Jinak celou další zeď zakrývala knihovna plná svazků s latinskými, řeckými a anglickými názvy. Několik knih, jak Will zpozoroval, bylo i v němčině, francouzštině a dalších jazycích, které neznal. Stařík odhadl jeho pohled.
"Když lovíš upíry, je lepší vědět všechno, i to, co není pravda. Krom toho, mám talent na jazyky, což je v tomhle i výhoda," zazubil se, zašátral v jedné z kapes županu a zapálil si cigaretu. Kuši opřel o jedno z křesel do kterého se ihned svalil. Mávnutím ruky naznačil, aby se také posadili.
"Harry, tohle je William..." řekl Frank a zapátral po příjmení, Will mu skočil do řeči.
"Prostě jen William, a nejlíp jenom Will," usmál se na staříka a odhodil si mokré vlasy z obličeje.
"Tohle je Will. Wille, tohle je James O'Harrison, ale nikdo mu neřekne jinak než starej Harry," pokračoval v představování Frank, jakoby ho ani nepřerušil.
"Franku, nech už toho představování, my tu všichni víme, že si bejval fašoun ale teď si hodnej upír," řekl Harry a odhalil na Franka své zuby. Frank zrudnul v obličeji a na starého muže se poněkud hrozivě zazubil. Udělal krok v před a zatnul pěsti.
"Dědku plesnivej, víš že jsem ti říkal, nic o mé minulosti! Ještě jednou a zabiju tě, přátelství, nebo ne." Stařik o krok ustoupil a nepříjemně se na Franka podíval.
"Ty víš že mám stále na to, abych tě zničil, ale ty se o nic nepokusíš, protože víš, že to nechci udělat. Nebo se vrátíš... ke starým způsobům?" zeptal se Harry ze svého místa, nyní, díky ústupu stranou stejně vzdáleného před ním, aniž by hnul prstem.
Frank zatnul pěsti. Vypadalo to, že nemá daleko k tomu, aby vybuchl. Po chvíli, která se zdála nepříjemě dlouhá se uvolnil.
"Ne starouši, neublížim ti už kvůli mladýmu Willovi ne. Jen už o tom nikdy nemluv," řekl Frank a přejel si rukou po holé lebce.
Will se nenamáhal bránit tím, že je starší než Frank, ale rozhodl se mlčet, nikam by se nedostal, říkal si. Stařík Harry se otočil k prosklené vytríně s alkoholem. Nalil si do skleničky štědrou dávku whiskey a usadil se do křesla. Charlie si celou dobu pohrával se svým deštníkem a neřekl ani slovo. "Tak, zrovna jsem se chytal do postele. Zkraťme to, Wille, ty něco potřebuješ, jinak by tě sem Frank nevodil. On nedělá nic zbytečně." řekl Harry s očima upřenýma na Willovi, jakoby ho chtěl prohlédnout do jeho vnitřku a vědomí. Will, i přesto, že byl upír a vydržel velmi mnoho, se při tomto pohledu mimoděk otřásl.
"Jde o Lovce, kteří se do města před několika měsíci přistěhovali," řekl Will. "Konkrétně mě zajímá Lok či Loka, nejsem si jistý, během dvaceti let, co je pronásleduji, jsem narazil na oba dva." Dodal v okamžiku, kdy se Harry chystal zeptat, co přesně potřebuje vědět. Stařec otevřel ústa ještě o něco víc a zabořil se hlouběji do svého pohodlného křesla. Odložil sklenku s whiskey na skleněný stolek a promnul si spánky.
"Bál jsem se dne, kdy jméno Lok uslyším," řekl tiše, bylo to sotva slyšitelnější než šepot. "Wille, nemáš ponětí do čeho se to chystáš zaplést," povzdechl si Harry a otevřel oči.
Will se začínal cítit nepříjemně, zdálo se, že Harry o tom nechce mluvit.
"Trochu tuším, viděl jsem ty, co přežily jejich experimenty, i ty co nepřežily. Nejsou to obyčejní lovci, nezabíjejí vytipované upíry s co nejčistší krví, to zanamená Starší a jejich přímé potomky. Ale potřebuji vědět mnohem víc!" rozohnil se Will, tohle byla jeho naděje, konečně Lovce dostihl, teď jen se dozvědět, co potřebuje, nikdy nebyl tak blízko k tomu nalézt a vysvobodit zpět svou lásku.
"Vypadáš jako by ses bál že neodpovím na tvé otázky. Možná udělám víc než to," Lovec upírů ve výslužbě na Willa spiklenecky mrkl. "Lok je jméno jednoho klanu Lovců, který vede starodávný rod Loka, podle toho, co jsem o nich slyšel, a sám jsi zjistil, je to přímé pokračování rodové linie pocházející ze starodávného Sumeru. Vždy dělali experimenty na lidech a vampýrech v naději, že stvoří dokonalou rasu. A Wille, pokud po nich půjdeš, v klanu Lok mnoho Lovců používá magii... pro to bych měl jít s tebou," říkal Harry když si několikrát lokl whiskey.
"Magie..." zašeptal Will s posvátnou úctou v hlase.
Po pěti prožitých stoletích se u vampýra projevuje silný magický talent, vampýr sice magii využívá v malém množství stále, ale ti kteří se talent naučili ovládat patří mezi vládce rodu vympýrů. Členové Triumvirátu jsou vybíráni i podle znalosti magie. Will věděl, že u lidí magie sílí rychle.
Lidští čarodějové, i když v posledních stoletích jich stále více ubývá, jsou imunní i proti upířímu polibku. Čaroděj se z toho téměř vždy dostane a magie v jeho těle mu brání přeměnit se ve vampýra.
"A jak mi pomůžete proti magii vy, Harry?" zeptal se Will, jakožto rodilý angličan byl na povrch vždy zdvořilý.
Frank s Charliem se na něj podívali, jako by byl uplně mimo. Což v tomto ohledu také byl, nevěděl o tomto městě téměř nic, nevěděl vlastně nic o nikom, kdo tu žil.
"Je vidět že to tu neznáš. Dovol abych se představil," řekl Harry vážně, postavil se a dramaticky rozhodil rukama, "mé jméno je James O'Harrison, čarodějník šestého kruhu, ten, kdo ulovil Nordmara Uchvatitele," představil se Harry a hluboce se uklonil. Willovi bleskla hlavou myšlenka o tom, jak před patnácti lety přišla do Sídla noci zpráva, že poslední z vampýrských temných pánů byl poražen lidským mágem.
Willa vždy zajímalo, jak obyčejný člověk mohl porazit vympýra starého více než dvě milénia. A nyní ten člověk stál před ním, sice zestrárl, ale Will věděl, že u mága věk nehraje podstatnou roli. Čím více magie lidé vstřebali, tím déle žili a tím déle se prohlubovala jejich moc. Will měl v hlavě tisíce otázek, neměl však čas na to je dostat z hlavy. Neměl čas, navíc se blížil úsvit. "Přijďte zítra po setmění. Vše bude připraveno. Jo a Franku a Charlie, doufám, že se zapojíte, věřím, že potřebujete oba protáhnout svaly," zazubil se stařík, jeho zářivý úsměv kazila jen zažloutlá barva od cigaret.
"A teď vypadněte, ať se můžu aspoň do dvou vyspat!" zavrčel výhružně po chvíli ticha. Will, Frank i Charlie urychleně opustili Harryho byt. Když se za nimi zaklaply dveře a obklopila je všudypřítomná tma, ne že by upírům nějak vadila, Will si konečně vydechl. Konečně dohnal Lovce, konečně měl spojence, kteří věděli co dělat. Ovšem trápila ho jedna věc: potřeboval najít na den úkryt a už neměl mnoho času do svítání.
Charlie, jako by mu četl myšlenky promluvil do tmy.
"W-wille všechno b-bude v p-pořádku. Harry ví c-co dělá a v-vždycky ví co je t-třeba udělat," po chvíli ticha kdy Will následoval Franka ze schodů a nechtělo se mu mluvit.
Charlie dodal: "A j-jestli nemáš kde n-na den s-složit hlavu, můžeš přepat v n-naší s-skrýši."
Will se usmál, přesně to potřeboval. Najít si místo na spaní. I když nečekal, že by ho Charlie nebo Frank pozvali do svého úkrytu.
"Charlie, už takhle se tam sotva vlezem... ale jo, fajn, Will je v pohodě," zabručel Frank ze schodiště.
"V-věděl jsem ž-že b-budeš souhlasit!" rozzářil se Charlie.
Will oběma poděkoval za jejich pohostinost. Frank se zatvářil nezúčastněně a Charlie zářil tak, že by se dal použít místo žárovky.
"Jak daleko je to do vašeho úkrytu?" zeptal se Will když vyšli před dům ve kterém bydlel Harry. "Tři, možná čtyři bloky, nikdy jsem to nepočítal. Za chvíli tam jsme," řekl Frank a zamířil kamsi do tmy dalšího průchodu mezi domy.
Will s Charliem zrychlili krok aby Frankovým nohám stačili. Will usoudil, že ulička mezi domy je o něco lepší než ta předchozí. Páchlo to tu sice strašně a z kanálu vytékala splašková voda, ale alespoň tu nebyly žádné krysy a odpadky. Frank vedl. Spočítal přesně čtyři bloky obytných domů Frank zabočil do další tmavé uličky. Krom dveří na konci byla pustá. Ani krysy by tu neměly o co stát. Charlie jakoby zmizel a během mrknutí oka se objevil u několik metrů vzdálených dveří. Do rezivějícího starodávného zámku vložil stejně prastarý klíč a několikrát s ním otočil. Zámek se rozevřel a Charlie ho vyjmul ze závěsu. S výrazným zavrzáním otevřel dveře. Frank pokynul Willovi ať jde první. Will vkročil do místnosti čtyři krát tři metry. Nebylo zde krom několika beden a dvou starodávných rozvrzaných drátěných postelí nic. Nebyla tu ani okna. Bohudík. Na polici na severní straně, přímo naproti dveřím, bylo několik svíček a staré nástěnné hodiny.
Na poličce bylo i několik prázdných lahví od zvířecí krve. Jedna byla jen z poloviny vypitá. Will jasně viděl, že je na ní napsáno 'Kočičí krev'. Will sám musel uznat, že kočičí krev byla nejlepší hned po lidské, které se vampýři většinou posledních osm let vyhýbali.
Díky svému zraku, který vidí i v nejhlubší tmě, William z hodin zjistil, že je půl páté ráno. Do zad ho udeřila silná ruka. Nečekal to, a tak se zapotácel do strany, čímž uvolnil cestu.
"Hodnej, žes uhnul," zachechtal se Frank.
Will jen něco nesrozumitelně zabručel a mávnul rukou. Okolo Franka, stále stojícího mezi dveřmi, se jako had prosmýknul Charlie.
"P-pojď dovnitř a-ať můžu z-zamknout," obrátil se zrzoun na Franka. Obrovitý vampýr vešel do místnosti. Charlie pečlivě zavěsil zámek za vnitřní západku. Než ho zamkl, chvíli s ním bojoval.
Frank mezi tím sebral z poličky načatou láhev kočičí krve a zhluboka se napil. Otřel si rty hřbetem ruky a otočil se na Willa.
"Dneska mě bolej záda, vyspim se na zemi abych si je narovnal. Budeš spát na mojí posteli. To je ta vlevo," řekl Frank když si dal ještě jeden hlt kočičí krve. Will se pousmál, Frank měl opravdu zlaté srdce, i když to stále odmítal přiznat. Will si sundal své vysoké turistické boty a natáhnul se na postel. Nepamatoval si už ani, kdy naposledy opravdu spal v posteli, ne v zemi nebo v zatuchlých sklepeních. Chvíli si to užíval. Složil si ruce za hlavu a zavřel oči. Spánek však nepřicházel.
"Franku, jak dlouho už nepiješ lidskou krev?" zeptal so po nějaké době absolutního ticha.
"Dvacet dva let, jeden z prvních co se vzdali lidský krve vůbec," ozvalo se ze země. "Víš Wille, jako fašoun sem byl v armádě naučenej zabíjet všechno co se hne. A potom jako upír sem se řídil instinktama. Dokud mi nedošlo že esli chci žít v tomhle světě, musim se přizpůsobit."
"Já lidskou krev pil šestnáct let, naučil jsem se to od svého otce. Můj stvořitel se ale potom vzdal krve lidí ve stejné době jako ty. Časem jsem pochopil, že je to to nejlepší, co mohu udělat. Schopnosti, jaké mám, to nijak neovlivňuje a snižuje to agresivitu naší rasy," řekl Will.
"Jo, pro to jsem přestal pít krev lidí, to je první důvod... pořád mám v sobě hodně vzteku, a když jsem se napil krve lidí, byl jsem víc než zběsilej zabiják."
Will však náhle přenesl hovor na Charlieho, věděl, že také nespí. Upír nikdy neusne dříve než se objeví první paprsky slunce.
"Na tobě mě zaujala jedna věc, Chralie, jaktože přeměna na vampýra neodstranila vadu očí a koktání?" otázal se Will, jeho mysl překypovala otázkami, ale ptal se jen na ty, u kterých věřil, že dostane odpověď.
"V-víš Wille, p-pok-kud se nevyvede p-přeměna k d-dokonalosti, z-získá ten p-postižený jiné výhody. N-například magii krve a jiné. J-jako já," ozval se Charlie zvesela. Ten zrzek měl pořád dobrou náladu, pomyslel si Will.
"Jaké další vlastnosti?" Otázal se Will ze své vlastní zvědavosti.
"T-to m-možná uvídíš až se v-vrhnem na L-lovce," odvětil nervózně Charlie.
Will věděl, že z něj další odpověď na toto téma nedostane ani za nic. Každý vampýr si chránil svá tajemství. I Will sám měl mnoho tajemnství o svých schopnostech. A hluboko v duši se modlil k bohu, aby mu tyto síly, co získal stačily na osvobození Leny. Teď však, když našel spojence, si dával mnohem více nadějí. Měl tušení, že ve Frankovi se skrývá i něco víc než zlaté srdce, nechtěl být u toho až Frank vypustí na povrch všechen potlačovaný vztek. A Charlie, z počátku ho považoval za podřadného upíra. Když se však nyní dozvěděl, že Charlie má různé magické schopnosti, rozhodl se přehodnotit úhel pohledu, jakým na Charlieho shlíží.
"A co ty Wille, o co jde vlastně tobě?" Ozval se z podlahy Frankův hlas.
"Mě jde o jednoduchou věc, dostat od lovců tu, kterou miluji," odpověděl Will.
"L-láska mezi v-vampýry je velmi o-ojedinělá v-věc. Ale n-nesmírně silná. K-konečně začínám ch-chápat proč j-jsi se na takhle n-nebezpečnou výpravu v-vydal," slyšel Charlieho hlas.
"Charlie, nech si ty pitomý otázky pro sebe," zabručel Frank.
"F-frankie, j-já vím že nejsi i-intelektuálně z-založený jedinec. A-ale n-neodsuzuj mne," řekl Charlie ze své postele na svou obranu.
"Mně to došlo už v hospodě, zrzku, ty nepodceňuj mě," řekl Frank.
Chvíli na to Will usnul.

Will se probudil krátce po západu slunce, Charlie s Frankem již dávno byli na nohou. Frank se zrovna chystal jít zacloumat s Willem, aby se probudil. Charlie se hrabal ve skříni v rohu, které si Will předchozího večera nevšimnul. Když se posadil, Frank se zastavil v půli kroku a zakřenil se.
„Bezva že seš vzhůru. Až Charlie vyhrabe co potřebujem ze skříně, vyrazíme se Harrym.“. Will, ještě napůl spící, jen přikývnul.
Vyhrabal se z postele a protáhnul se. Pomalu se začal oblékat. Frank si ho kriticky prohlížel.
„Wille, ty chceš jít lovit Lovce a nemáš žádnou zbraň? Divim se že tě dávno nějaký nedostali.“ Ušklíbnul se.
Will pokrčil rameny.
„Nepotřebuji zbraně, mám jiné metody.“ Řekl s náznakem záhadnosti.
„Aha, takže ty si ze starýho železa a jdeš na to ručně, smekám.“ Zachechtal se Frank a napůl posměšně, napůl vážně, se uklonil.
Charlie se otočil od skříně a na svou postel hodil plátěný balík. Začal zápasit se šňůrkami držícími ho uzavřený. Zápasil s nimi ještě ve chvíli, kdy si Will nazouval boty. Frank zrzka jen pobaveně pozoroval. Ve tváři měl výraz jaký je vídán u lidí, když se dívají na něco zajímavého v televizi. Po nějaké době Charlie rozvázal všechny uzly a roztáhnul plátno. Will jen tiše hvízdnul. Na rozloženém plátně ležela karabina používaná ve druhé světové válce, několik krabiček s náboji, podivná, hranatá pistole německých důstojníků, pečlivě složená uniforma s prýmky poručíka a dlouhý jeden a půl ruční meč jako vystřižený ze středověkého filmu. Charlie se zalíbením meč popadl do rukou a začal ho prohlížet, prsty přejel po čepeli a téměř neslyšně zašeptal.
"J-je to už d-dlouho, co, s-starý příteli?".
Frank protočil oči v důlcích a začal se soukat do uniformy.
"Ta je moje už hodně dlouho, rád si na Lovcích zopakuju starý časy," řekl, když si všiml Willova udiveného pohledu.
Will zavrtěl hlavou.
"Nu, tohle mě nepřekvapilo, čekal jsem, že budeš mít doma vzpomínku. Ale ten Charlieho meč mě překvapil až moc."
Frank se ušklíbl. "Jo, Charlie je starej, hodně starej, sice často mění ve vyprávění dobu, kdy prošel přeměnou, jenže to nic nemění na tom. že je starší než ty i já dohromady. A ten meč... hele já ho viděl v bojový náladě jen jednou. Z těch pěti vampýrskejch zmetků, co ho napadli, nezbylo nic než kusy masa rozházený po celym okolí. Ale je divnej, to zas jo," zašklebil se Frank, když zjistil, že opasek na uniformě mu okolo pasu téměř nestačí. Povzdechl si a zapnul poslední knoflíky na uniformě. Poté zběžně překontroloval karabinu. Nabral si zásobu nábojů a nakvašeně pohlédl na Charlieho, pomalu brousícího čepel meče navlhčeným brouskem.
"Hej, ty zrzku pošahanej, co takhle pohnout? Nemáme na to celou noc."
Charlie se na Franka vyčítavě podíval.
"M-meč vyžaduje s-správnou péči a t-trpělivost. M-meč je n-něco jako r-ruka toho k-kdo jím vládne! S-správný v-válečník o m-meč pečuje dříve a v-více než o s-sebe samého!" zahartusil poněkud nakvašeně.
"Jo, jenže nám se čas nedostává, za chvíli se máme sejít se staroušem Harrym a kdoví jak dlouho bude trvat než se dostanem Lovcum na kobylku," odseknul Frank a zlostně se zamračil. Charlie pokrčil rameny a začal brousit rychleji. O tisíc procent rychleji. Ruka se mu rozmazávala a od čepele odskakovaly jiskry. Během pár chvil byl hotov. Rychle naolejoval čepel a na záda si upevnil pochvu. Když do ní zasunul meč, Will si všiml, že jeden a půl ruční meč je skoro stejně dlouhý, jako Charlie sám.
"M-můžeme v-vyrazit," zavrčel podrážděně a odhodil brýle na postel.
"Budeš vůbec vidět bez těch brýlí?" zeptal se Will udiveně.
Charlie pokýval hlavou. "T-ty n-nosím abych v-viděl hůř," zazubil se na Willa.
Will vytřeštil oči. "Cože?"
Charlie pokrčil rameny a Frank se zasmál.
"Řikal sem ti, že je divnej." řekl hned, jak ho výsměch přešel.
V tu chvíli se ozvalo zabušení na dveře. Frank ztuhnul a varovně kývnul na Charlieho. Charlie dvěma kroky došel ke dveřím, odemknul zámek. Frank se mezi tím přemístil za něj. Karabinu držel připravenou k výstřelu. Dvěře se pomalu otevřely dovnitř. Před nimi stál Harry s nevrlým výrazem ve tváři. Oproti včerejší noci vypadal jinak. Vlasy měl stažené do ohonu, na sobě měl kabát sahající ke kolenům, na kterém bylo více záplat, než původního materiálu, pevné kožené boty a pod pláštěm ošumělé černé tričko s vybledlým nápisem 'Metallica'. V ruce držel svojí kuši a přes hruď se mu táhnul bandalír s několika vrhacími noži. Will zahlédl, že u pasu má pověšený šestiraný kolt.
"Tak sakra, co s váma je? Sem myslel, že doma zapustim kořeny, tak jsem šel za vámi," řekl, když odstrčil Frankovu karabinu tak, aby mu nemířila do obličeje.
"No co čumíš jak tele na nově natřený vrata u chlíva?" otázal se Harry Willa, který se ztratil v myšlenkách.
Will se probral z transu a mávnul nad tím rukou.
"To je jedno, veď nás."
Harry kývnul hlavou na souhlas a z hlubin záplatovaného kabátu vytáhnul krabičku cigaret. Jednu si vložil do úst a zapálil jí.
"Takže, kluci moji upírský, povedlo se mi určit polohu jejich skrýše na dvě stě metrů přesně. Uděláme si procházku za město. Jo a Wille, měl by sis urychleně najít pořádnou zbraň, tohle nebude žádná hospodská rvačka," řekl, když si s požitkem natáhl a vypustil kouř z plic.
Will se nenamáhal poznamenat, že hospodské rvačky se často řeší se zbraněmi v rukou. Nechtěl to nikomu ukazovat, ale jelikož Frank i Harry naléhali, aby si našel zbraň, zašátral ve vnitřních kapsách svého kabátu a vytáhl dva dlouhé lovecké nože očividně vlastní výroby.
"Tohle mi stačí," řekl a rychle nože opět schoval.
Už takhle pokud potkají nějaké lidi, natož strážce zákona, mohou být problémy. Svým způsobem mu nezáleželo na tom co se stane s ostatními, hlavně pokud on vyvázne a bude moci svou lásku zachránit ze spárů Lovců. Teď se jen modlil, aby nepřišel pozdě.
"Pokud se nám podaří vyrazit během půl hodiny," pokračoval Harry jakoby Will nedal najevo žádnou nervozitu, ani nijak nereagoval na Willovi, podle Franka, jistě nedostačující zbraně, přitom si všechny tři upíry dosti opovržlivě změřil, "a nikdo nebude zdržovat."
Když to říkal, střelil pohledem po Frankovi. Ten jen pokrčil rameny a bradou ukázal na Charlieho. Harry obrátil oči v sloup a znova si důkladně popotáhl z cigarety.
"Budem na místě, kde by měl bejt vchod do jejich úkrytu, během hodiny, maximálně dvou pokud sem se seknul v odhadu," dokončil stařík.
"Pokud bude někdo zdržovat, nakopnu ho," prohlásil Will, který chtěl už dávno být na cestě.
Když věděl, že konečně dosáhne cíle po dvaceti marných letech, kdy procestoval celý svět, mnoho částí velmi dopodrobna, vehnala se do něj taková energie, jako již dlouho ne. Byl připraven na cokoliv.
"Výborně, tak přestaň žvanit a pojď za mnou. To platí i pro vás dva," řekl Harry. První větu dokončil ve chvíli, kdy se Frank nadechoval k tomu, aby něco poznamenal. Druhou větu napojil v okamžiku, kdy to zpozoroval. Will přikývnul, Frank pokrčil rameny a Charlie, který nyní bez brýli vypadal velmi podivně a v očích mu zářil podivný svit, se tvářil jako že jeho se tahle konverzace vůbec netýká.
"Pochopili," usmál se starouš Harry.
V zápětí se otočil na patě, rukou ostatním pokynul, aby ho následovali a vyrazil ven z uličky.

Harry je vedl do zalesněného kopce který se tyčil za městem. Jen několikrát se zastavili, aby si stařík mohl zapálit a v klidu si pokouřit. Vždy říkal, že to dělá, aby se mu lépe přemýšlelo. Will mu to nevěřil.
Dnes v noci bylo jasno. Měsíc, blížící se k úplňku, jasně zářil na obloze a společně s tisícovkami hvězd osvětloval lesní mýtinu, na které momentálně stáli. Ani jednomu z vampýrů by nevadilo, kdyby byla tma jako v pytli. Starouš Harry však něměl takový noční zrak jako oni. Teď do tmy jasně zářil oharek na jeho cigaretě. Will začínal být napnutý a mrzutý. Dostával vztek při každé zastávce na cigaretu. Zároveň měřil každý stín v naději že je to nepřítel na kterém by se mohl vybít z napětí a zároveň i získat stopu kam dál.
"Ztratil jste se," řekl nakonec. Frank jen pokýval hlavou.
"N-neztratil cítím je b-blízko," zakoktal Charlie na starcovu obhajobu když Harry mlčel. Harry kývnul hlavou na souhlas "Jenom sem si chtěl ještě zakouřit než na to vlítneme," řekl a zazubil se svým zažloutle zářivým úsměvěm.
"Podívej Wille, sám sem byl lovec takovejch jako ty, vim, kde se takový schovávaj, vim, kde je nejlepší místo na skrýš, vězení, základnu a laboratoř v jednom. Svýho času sem spolupracoval i s podobnejma lidma jako klan Lok," řekl Harry, když se dostal za polovinu cigarety.
"Jen tady je snad tisíc míst, kde by se dal udělat vchod do potobnejch prostor," dodal, když se na něj Will tázavě podíval.
Ve Willově výrazu bylo jasně vidět, že potřebuje vědět něco bližšího. Byl totiž připravený případně vyrazit sám. "Pokud je Charlie cejtí, a dovolim si říct, že o něm vim víc než Frank v jistym ohledu, vím o jediném místě v okolí kde by něco takového mohlo bejt," řekl starouš a zluboka si potáhnul.
"Jak daleko?" zeptal se okamžitě Will, hnaný vpřed touhou silnější než on sám.
"Tak třista metrů západně," řekl Frank bez jediného zaváhání.
"Neboj se Wille, já to tu znám hodně dobře. Co myslíš, že sem dělal většinu dní když jsem se sem přistěhoval? Hledal co se dalo, do všeho strkal nos, mapoval okolí a tak dál, dokud sem nenarazil na Franka s Charliem," řekl Harry po odmlce na potáhnutí.
"Tuším, že bych to nejspíše nenašel. Nikdy jsem tady ani v okolí nebyl," řekl Will který si najednou připadal poněkud hloupě.
"Jo nenašel bys to dokud by nebyli zas někde jinde. I když si mi to neřekl je mi jasný že se ti to stalo. A ani se nedivim, tohle jsou kurva profíci," řekl Harry a zahodil nedopalek cigarety do mokré trávy. V dalším okamžiku vyrazil rázným krokem přes paseku. Charlie i Frank okamžitě vyrazili za ním. Willa to zaskočilo, neznal starouše Harryho jako oni. Vlastně ho neznal vůbec. Na okamžik Will dostal strach že je to jen past na něj. Rychle však tuto myšlenku zahnal a rychle vyrazil za mizející trojicí.
Harry za skupinkou tiše zavřel poklop, který našly maskovaný jako kámen. Kdyby si Charlie nevšiml, že má jinou strukturu než ostatní kameny, nejspíše by stále bloudili kopcovitým okolím města. Slezli několik metrů pod zem a přivítala je do nekonečna se táhnoucí chodba. Vedla odtud jen jedním směrem. Kupředu. Celý strop byl protkán elektrickou sítí s připevněnými zářivkami. Ty však byly poměrně daleko od sebe a mezi jednotlivými ostrůvky světla byly dlouhé úseky neproniknutelné tmy. Kdesi v dálce bylo slyšet tlumené dunění připomínající tlukot srdce nějaké mýtické příšery, žijící v podzemí. Upírům většinou podzemí ani tma nevadila, tady se však cítili i oni stísnění a zranitelní. Připadali si jako kořist, která právě vešla do pasti mnohem zkušenějšího lovce, než očekávala a dostavoval se strach, že neunikne.
Will zatřásl hlavou, aby podobné myšlenky zahnal. Příliš se mu to nedařilo. Atmosféra tohoto místa byla tísnivější než o dvě čísla menší spodky, jak poznamenal Frank stojící Willovi za zády. Tím si Frank vysloužil nepříjemně bodavý pohled od starouše Harryho a jedovatou poznámku od Charlieho, který vypadal ostražitěji, než by Will myslel, že je u tohoto koktavého brýlatého upíra možné. Frank se jen zašklebil a pokrčil rameny. Will by přísahal že na něj tísnivá atmosféra skrýše Lovců nepůsobí. Možná to bylo i tím, že jako Německý voják v Druhé světové válce viděl Frank už všechno a nic ho nedokáže překvapit natož vyvést z míry.
„Tak co bude? Budeme tu stát jako banda skotu čekajícího na porážku, nebo půjdeme porážet my je?!“ zasyčel po chvíli Harry nenaloženě. V očích mu začalo blýskat bojové zapálení. Očividně to bylo dlouho, co použil svoje schopnosti v boji a i přes svůj věk byl dychtivý své umění oprášit.
„Nejsi trochu moc hrrr staříku?“ zeptal se Frank s úšklebkem.
„Tak zaprvý, sem mladší než vy a za druhý bojuju jinejma způsobama než vy. Vy brutálně porcujete a likvidujete. Já zas umim používat magii líp než většina ostatních. To znamená, a ty to Franku víš, že bych vás mohl smazat mávnutim ruky. To znamená, že já se nepřeceňuju. Nemusim bejt nabouchanej zabijáckej boreček a stejně budu lepší než vy tři dohromady.“ Odpověděl Frankovy starouš Harry s očividným potěšením, že má navrch.
Will nijak nereagoval, bylo mu jedno jak se dohadují, měl na práci důležitější věci. V první řadě zachránit po dvaceti letech zajetí Lenu a vypadnout. V druhé řadě, zlikvidovat nadobro doupě těchto zvrhlých experimentátorů. Viděl to, co stvořili. Lidi schopné rychlé regenerace jako upíři, lidi se stejnou silou a rychlostí avšak s minimální mozkovou kapacitou, většina z nich dokázala sotva chodit rovně, pokud však došlo na boj, byli téměř nezničitelní. Viděl upíry umírající poté, co do nich naimplantovali lidské geny. Viděl, jak se mu rozkládali či stárli před očima v agónii.
Všichni z posledních sil šeptali: „Najdi Loka, znič ho, zastav ho!“
Willovi při těch vzpomínkách přeběhl mráz po zádech. V dalším okamžiku ho zasáhla vlna nenávisti.
„Přestaňte se vykecávat, jdeme!“ zavelel, aniž by čekal jestli půjdou za ním.
Byl tam kde chtěl být a nezáleželo mu na ničem. Před ním byla jen Lena a její záchrana – nebo smrt, pokud to nezvládne. Ostatní mu sice mohli pomoci, ale on byl rozhodnut jít, i kdyby ostatní odmítli. Ani tak se neubránil úsměvu, když za sebou uslyšel troje kroky následující ho do hlubin země.
Snad hodinu procházeli dlouhou chabě osvícenou chodbou, když narazili na její konec a jediné dveře. Byly ocelové a daly se otevřít jedině kartou. Terminál byl hned vedle nich. Byl jim však k ničemu, pokud neměli kartu. Harry chvíli dveře prohlížel a nakonec se bezradně otočil na Franka.
„Tak jo borče, čas na to, aby ses předvedl.“ Prohlásil a ustoupil několik kroků.
Frank se zašklebil do svého plnovousu, předstoupil před dveře a položil na ně ruce. Chvíli tak setrval, poté kývnul hlavou a jeho úšklebek se rozšířil. O půl kroku ustoupil. Poté se teatrálně uklonil dveřím. Frankova noha se mihnula vzduchem sotva postřehnutelnou rychlostí. Ozvalo se kovové zadunění a dveře vylétly z pantů. Zastavili se až o protější zeď. Will to okomentoval pochvalným hvízdnutím. Hned na to však naznačil rukou že by měli pokračovat. Tři upíři a Harry se nahrnuli do čerstvě otevřené místnosti. Přivítala je salva vypálená z několika AKček. Upíři i starouš Harry se stihli ukrýt za několika kovovými bednami s pochybným obsahem. V okamžiku, kdy střelba ustala, vytasil Charlie svůj jeden a půl ruční meč. Vykročil a v dalším okamžiku se změnil v rozmazanou šmouhu. Prolétl místností zanechávajíce za sebou krvavou spoušť. Čtyři z lovců v místnosti padli ihned k zemi o hlavu kratší. Další dva přišli o ruce či nohy. Zbylých šest se pokusilo utéct. Charlie jim však s krvelačným úsměvem zastoupil cestu. Ozvala se další salva. Charlie vykročil kupředu. Will zaznamenal jak mu jedna z kulek prolétla ramenem. Drobný upír to však nejspíše ani nezaznamenal. První lovec padl k zemi rozdělen na dvě poloviny, jeho vnitřnosti se rozprostřely po zemi. Další z nich dostal zásah čepelí do hrudi takovou silou, že ho to přehodilo přes celou místnost. Za sebou nechával ve vzduchu rychle padající krvavou stopu. Třetí lovec se pokusil uhnout Charlieho meči. Povedlo se mu to, v zápětí mu však prolétla hlavou kulka z Frankovy karabiny. Tři zbývající se shlukli do obranné formace. Pálili po neuvěřitelně rychle pohybujícím se Charliem jako zběsilí. Jeden z nich ani nezaznamenal, že mu hlava odlétla pryč a z krku mu rytmicky vystřikuje krev. Jeho tělo se drželo ještě okamžik na nohou a drželo spoušť, než padl na zem. Dalšího oslepila jeho krev a poskytl Charliemu velmi snadný terč. Zemřel rozpůlený od hlavy k rozkroku. Poslední z lovců, když uviděl, že zůstal sám, odhodil zbraň a zvedl ruce nad hlavu.
„To tě nespasí.“ Prohlásil Charlie bez koktání, když se před ním zastavil. V dalším okamžiku mu meč projel břichem a čepel vylezla na druhé straně těla. Charlie ještě otočil čepelí v ráně a vytáhl meč z břicha lovce. Podlahu pokryla další krev a vnitřnosti. Zrzavý upír, teď od hlavy k patě pokrytý krví, se zazubil na ostatní.
„Cesta je volná, gentlemani.“
Nikdo nic neřekl. Všichni měli plnou hlavu toho, jak se právě Charlie uvedl. Podle Harryho výrazu Will usoudil, že ani on ho ještě v akci nikdy neviděl. Zato Frank se spokojeně usmíval a za očima se mu zpomaleně odehrával celý předchozí boj.
„Paráda.“ Prohlásil nakonec napůl nepřítomně.
Harry se pohnul jako první.
„Nestujte tady jakoby ste zarostli do země. Ta střelba už určitě upozornila ostatní. Měli by sme vypadnout tak rychle jak to de.“ Řekl.
Charlie přikývnul a zamířil k jediným dveřím vedoucím z této místnosti vypadající jako skladiště. Přede dveřmi se zastavil a otočil hlavu k přicházející trojici.
„F-franku máš d-další p-práci.“ Řekl, tentokrát už se svým obvyklým koktáním.
Když se všichni shromáždili přede dveřmi a zkonstatovali, že jsou stejně chráněné a pro smrtelníka nedobytné jako ty předchozí, stoupl si Frank před ně a prohlásil: „Aby se neřeklo že dělám furt to samý.“
Poté prohnal dveřmi pěst se stejným účinkem jako prve. Dveře se zastavili až o protější stěnu. Když se skupina přesunula do další místnosti, čekal na ně jen jediný, velmi překvapený, hlídač. Jeho překvapení ještě vzrostlo, když mu Frankova pěst prolétla hrudním košem. Na cestě zpět mu Frank vyrval srdce z těla a rozmáčkl ho v pěsti. Poté přešel k dalším dveřím, sotva metr vzdáleným a tentokrát je hlavičkou vyhodil z pantů.
„Tak jdeme, ne?“ prohlásil, když si otřel čelo od železných šupinek, které mu na něm zůstaly.
„Měl by ses přestat předvádět, jinak na ně už neuděláš dojem.“ Ušklíbl se Harry.
„No jo, ty abys nepyskoval.“ Prohodil Frank a prošel dveřmi. V dalším okamžiku se vrátil.
„Další chodba a vypadá to, že je čistá.“ Nahlásil stav situace.
Will si řekl, že vojenský výcvik se nezapře v žádné době.
Skupinka vešla do dalšího tunelu. Lišil se jen v jedné věci. Stěny po obou stranách lemovaly dveře. Pomalým krokem postupovali kupředu. Will větřil před každými dveřmi. Každý upír totiž po přeměně dostal do vínku jinou zvláštní schopnost. Ve Frankově případě to byla síla, ve Willově případě čich. Pomalu postupovali dál. Will nakonec na rozcestí prohlásil, že by se měli dát vlevo. Dál celá skupina šla chodbou, která byla mnohem hůře osvětlená než předchozí. Zářivky zde byly umístěny sotva po třiceti metrech za sebou. Vždy u dveří, které vedly kdoví kam. Frank chtěl některé z nich vyrazit. Will ho však vždy přesvědčil, že to nejsou ty správné dveře.
Nakonec Will našel svou cestu.
„Charlie, pojď prosím se mnou touhle cestou.“ Ukázal rukou do levé chodby na rozcestí.
„Harry, Franku, pokud chcete jít se mnou, tak pojďte, ale pokud chcete zlikvidovat tyhle hajzly, tak běžte rovně, cítím, že tam najdete původce toho všeho.“
Harry bez zaváhání prohlásil: „Jdu rovně, chci bojovat s tím, co se tak nehorázně zpronevěřil k jménu „lovec upírů“. Chci si ještě než zemřu ověřit svoje schopnosti magie. Franku, opovaž se odporovat, potřebuju krytí.“ Zazubil se starouš Harry a náhle vypadal o patnáct let mladší. Will se otřásl, když v něm na ten okamžik zahlédl člověka, co zabil Nordmara Uchvatitele. Nechtěl by se s Harrym setkat v té době. Charlie přikývnul hlavou a vykročil za Willem chodbou vlevo. Frank a Harry rychle zmizeli v šeru chodby vedoucí rovně do podzemí.

„Slyším tlukot zhruba pětatřiceti srdcí.“ Zašeptal Frank a odtáhl se od dveří na konci chodby kterou se s Harrym vydal.
Starouš Harry pokýval hlavou na srozuměnou. Chvíli přemýšlel a prohraboval vnitřní kapsy svého notně zaplatovaného kabátu. Nakonec vytáhl jakousi ampulku s jasně modrou tekutinou. Skryl ji v levé ruce. Pravačkou vytasil šestiraňák.
„Otevři.“ Rozkázal Frankovi.
Mohutný upír se zazubil a kopnutím vyrazil další ocelové dveře. Otevřela se před nimi dlouhá místnost připomínající chrámovou loď. Strop byl klenutý s něčím, co mohlo být žebroví a podpírán desítkou dřevěných sloupů. Uprostřed místnosti byl k zemi spuštěn kabel, který se dole rozděloval do několika desítek dalších vedoucích ke zdem. Tam kabely tvořily spletitou síť protkanou na každých dvou metrech zářivkou. Na konci sálu stálo křeslo, i když lepší slovo by bylo trůn už pro majestátní dřevořezby na něm a zlatý nátěr.
Seděl na něm vysoký muž s krátkými narezlými vlasy, klapkou přes oko a pečlivě upraveným plnovousem. Na sobě měl dlouhý černý kabát pošitý stříbrnou nití. Na rukávech tvořila nit stříbrné spirály, které se plynule rozlévaly do magických symbolů pokrývajících zbytek pláště. Na levé straně hrudi měl vyšité velké tiskací L. Po zbytku tohoto místa připomínajícího chrám postávaly tři desítky po zuby ozbrojených mužů a žen. Všichni měli stejné oblečení. Tmavě modrou košili, černé kalhoty a vestu ve stejné barvě, jako košili. Na každém rameni měli vyšito rudou nití velké písmeno L.
Pohledy všech teď směřovali k čerstvě zničeným dveřím. Všichni jen bez hnutí stáli, nutno však říci, že s prsty na spouštích.
„Nazdárek.“ Prohlásil Harry do ticha které v sále panovalo. Nemělo to však očekávanou reakci. Jediný, kdo dal najevo nějakou emoci, byl muž sedící na trůně. Rozesmál se.
„Vítejte do Chrámu Nového Věku!“ prohlásil bodrým hlasem, když se přestal smát.
Muž si Franka i Harryho pečlivě prohlédl od hlavy až k patě.
„Vy musíte být James O’Harrison, tolik jsem toho o vás slyšel. Jen mne rmoutí, že se na stará kolena paktujete s tou špínou.“ Řekl muž z trůnu. „Ale ne… kde je mé vychování. Jmenuji se Francis Loka. Jistě jste o mém klanu lovců již slyšel. Můj otec však trochu pozměnil uspořádání a já jdu v jeho šlépějích. Víte vy vůbec o co usilujeme?“ pokračoval muž.
„Něco jsem zaslechl, ale pravda bude horší.“ Ušklíbl se Harry pohrdavě.
„Ale no tak, jste mezi svými, nemá cenu uchylovat se k jízlivostem.“ Usmál se přátelsky Loka.
„Snažíme se, stejně jako všichni lovci, vymýtit upírskou nákazu a vynalézt lék který je změní zpět na lidi. Ovšem zároveň chceme zdokonalit lidskou rasu. Obojí sice bylo do nedávna vždy zakončeno neúspěchem. Před pár měsíci se nám však začalo dařit.“ Zdálo se, že se Loka dostává do varu s vyprávěním o svých cílech.
„Zní to sice hezky ale sám dobře víš, že takhle svět nefunguje.“ Pokrčil rameny Harry, na kterého to neudělalo pražádný dojem.
„Zatím ne, ale brzy bude… už brzy. Vzorky s číslem 13, 38, 39, 61, 64, 70 a 75 se chytily. První dva jsou vyléčení upíři. Ti ostatní jsou lidé se schopnostmi upírů. Mají všechny jejich výhody a žádnou ze slabin. Jsou první z nové dokonalé rasy!“ rozpaloval se Loka a mluvil s podobným zapálením, jako misionář při šíření víry.
„Teď už chápu, proč tak často měníte úkryt. Kdyby si vás vyhmátnul Triumvirát, poslední hodiny života by jste trávili v agónii.“ Zavrtěl Harry znechuceně hlavou.
„Ano je to jeden z důvodů. Další je ten, že i některé jiné skupiny lovců nesouhlasí s našimi postupy a mají na mou organizaci spadeno.“ Řekl Loka tiše.
Ta změna hlasu překvapila všechny v sále.
„Víte co? Pojďte se mnou, ukážu vám, jak se moji dokonalí lidé postarají o ty dva další, co přišli s vámi.“ Usmál se Loka a jeho jediné ledově modré oko se rozzářilo škodolibou radostí. „Předtím, než je nechám, aby si pohráli s vámi.“ Dodal.
„To se nestane.“ Zazubil se Harry a udeřil skleněnou ampulkou o zem. Vzduch ihned zaplnil zápach kvašeného zelí, smíchaný se závanem něčeho dlouho mrtvého. Zápach se rychle změnil v neproniknutelnou mlhu. Starouš Harry stisknul spoušť a ozval se výstřel. Následovaný výkřikem. Dalších pět ran však minulo své cíle. Harry je vypálil stejně spíše proto, že doufal v zásah, než že by mířil, sám totiž nic neviděl.
„Přestaň střílet ty senilní dědku.“ Ozval se z mlhy Lokův hlas následovaný purpurovým zábleskem který Harryho minul jen o několik centimetrů.
„Magie proti magii. Tvá volba.“ Zašeptal James O’Harrison s širokým úsměvem, díky kterému náhle vypadal o dobrých patnáct let mladší. Odhodil svou kuši, ta byla stejně dobrá spíš na upíry a začal soustředit magické energie k boji.

V tu chvíli Will s Charliem společnými silami otevírali dveře na konci jejich chodby.
Ty se s hlasitým skřípotem mučené oceli otevíraly. Když s posledním uši rvoucím zaskřípěním dveře povolily a otevřely se, ocitli se v další chodbě, stejně mizerně osvětlené. Tady však po obou stranách byly cely s masivními mřížemi. Z opačného konce místnosti se k nim řítila skupinka bachařů.
„Ti jsou moji“. Řekl Will a z hlubin svého cestovního pláště vytáhl dva dlouhé nože.
Charlie pokrčil rameny a stáhnul se do ústraní, aby nepřekážel. Bachaři se dostali na dostřel a vypálili proti Willovi salvu. Will se usmíval. Pohyboval rukama s noži s jistotou a elegancí naučenou dlouholetým využíváním v praxi a nepředstavitelnou rychlostí, která vampýrům náležela. Odrážel kulky a pomalým sebejistým krokem postupoval k skupince stále zoufaleji se tvářících Lovců. Dva z nich se dali na útěk. Ostatní, co zaváhali, již nedostali možnost k útěku. Během jediného okamžiku všech pět padlo k zemi s rozťatými krčními tepnami a jejich krev se rozlévala po podlaze, tvoříce podivné obrazce.
„B-bravurní p-práce Wille.“ Poznamenal s širokým úsměvem Charlie, „Jsi r-rozený bojovník.“.
Will pokrčil rameny. Nenáviděl zbytečné zabíjení, ale když to nešlo jinak, i on dokázal jít přes mrtvoly. A že jich v posledních letech viděl a překročil hodně.
„Pojď, prohledáme cely.“ Řekl nakonec. C
harlie se jen usmál a zavrtěl hlavou. „Nemá to c-cenu. K-kdyby v těch celkách n-někdo byl, cítil bych h-ho.“ Upozornil s pyšným úsměvem.
„Já nemyslel tyhle cely, myslel jsem cely v celé chodbě.“ Povzdechl si Will.
„Já t-také.“ Pokrčil rameny Charlie a ukázal na druhou stranu chodby, „V-vždy sleduj své o-okolí.“ Pousmál se.
Will se podíval na druhý konec chodby, kde uviděl další masivní ocelové dveře s elektronickým zámkem na kartu. Pousmál se. Vrátil se k mrtvým strážným a začal jim prohledávat kapsy.
„Wille uvědomuješ s-si doufám, že p-prohledávat mrtvé a při t-tom je o-okrádat je n-nemorální?“ Otázal se poněkud ublíženě Charlie.
„Ano, ale jak vidíš,“ řekl Will a vítězoslavně vytáhl z kapsy mrtvého bachaře kartu, „našel jsem způsob, jak otevírat tyhle dveře bez Frankovy pomoci nebo ztráty času.“
Charlie jen uznale pokýval hlavou a když došli ke dveřím, smutně se přiznal, že nikdy nepochopil ani jak funguje počítač.
„Tak to jsi hustej.“ Podotkl suše Will a protáhl kartu čtečkou.
Ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. Charlie vešel první a Will ho těsně následoval. Dveře se za nimi s tichým cvaknutím uzavřely. V místnosti vládla temnota tak hluboká, že jí nemohly čelit ani oči vampýra.
Will náhle pocítil úzkost. Takovou tmu zažil jen jednou, tenkrát ležel v rakvi několik stop pod zemí. Otřásl se při té vzpomínce na hodiny uvažování o tom, proč není mrtvý a o té děsivé žízni, která ho donutila prorazit víko rakve a vyhrabat se ze země na povrch. Při té vzpomínce se otřásl.
„Zůstaň ve střehu.“ Syknul Charlie.
Will si náhle uvědomil že v nepostupné temnotě něco cítí. Zaměřil se na to a pomalu se přibližoval. Charlie ho zastavil v půlce kroku. Chvíli nehybně stáli na místě. Poté se ozval hlasitý klapot podrážek o zem.
„Budiž světlo.“ Prohlásil pološílený hlas a ozvalo se cvaknutí vypínače.
Všude okolo vzplanulo světlo. Will padl na kolena, takové množství světla pohromadě nedělalo jeho očím dobře. Charlie na tom byl podle bolestného zasténání stejně. Když konečně dokázal zaostřit, uviděl něco, co rozhodně nečekal. Byla to obrovská několikapatrová laboratoř. V horních patrech bylo na ochozech asi dvacet dalších cel. V těch dolních byly laboratoře a pokusné komory. Pohybovalo se tam asi čtyřicet siluet skrytých ve stínu.
Před sebou na můstku vedoucímu ke schodištím uviděl vysokou postavu muže se zrzavými vlasy staženými do ohonu. Z tváře plné jizev a podivných boláků zářily dvě šílené smaragdové oči. Byl oblečen do potrhaného bílého pláště potřísněného různými tekutinami. Nad rameny mu vyčnívaly jílce jakýchsi mečů.
„Co jsi zač?“ zeptal se Will, který ucítil Leninu přítomnost a nechtěl s tím podivným zjevem ztrácet moc času.
„Alfred Loka, jméno mé, hlavní vědec a pokusný vzorek číslo 64.“ Poklonil se v divadelním gestu.
Když se narovnal, široce se usmíval a odhalil do špiček sbroušené zuby.
„Nechceš ztrácet čas, že? Cítíš ji tu… víme o tobě všechno.“ Prohlásil Alfred a vytasil dva meče s dlouhou štíhlou čepelí. Charlie s tichým zasyčením čepele taženého po kůži vytasil meč. Will stanul se svými noži v pohotovosti.
„Začněme.“ Zakřičel Alfred.
Rozběhl se po můstku. Vyskočil. Ladným, mistrovským saltem se přenesl za záda Willa s Charliem. Dvě čepele se mihly vzduchem v jiskřivém oblouku. Následovalo jen zařinčení, jak Charlie odrazil úder vedený na něj. Druhým zvukem bylo křísnutí čepele o dlažbu. Will se nepostřehnutelným pohybem vyhnul úderu a v zápětí začal zasypávat Alfreda sérií rychlých výpadů. Alfred většinu z nich odrazil nebo se jim vyhnul. Schytal však několik mělkých řezných ran na rukou. Při posledním úderu Willa o krok ustoupil a prudce švihnul oběma čepelemi. Will sice úder zablokoval, ale náraz ho odhodil několik metrů dozadu, takže narazil do zdi a svalil se na zem, kde se pokoušel vstát.
Mezi tím zaměstnával Alfreda Charlie. Jeho meč se míhal vzduchem s ohromující přesností a profesionalitou. Tři čepele se střetávaly ve vzduchu, vykřesávajíce při tom jiskry.
„N-nejsi špatný.“ Pronesl Charlie, když se čepele znovu střetly. „Ale já j-jsem lepší.“ Zazubil se a silným úderem od sebe Alfreda odhodil.
Vědátor udělal několik kroků zpět, jen aby v zápětí s výkřikem zaútočil. Charlie by byl přišel o hlavu, kdyby bleskově nepoklesl v kolenou. I tak ho tenká čepel minula jen o vlas. Druhému meči svištícímu shora se již vyhnul jen částečně. Špička čepele ho škrábla na čele, sjela po nose a zastavila se až pod dolním rtem. Charlie dokončil úhybný manévr o setinu později kotoulem vzad. Napřímil se. Z obličeje mu odkapávala krev. V očích mu zářilo podivné, krvežíznivé světlo.
Charlieho meč začínal zářit stejně jako jeho oči.
„AAAAARHHHHHH!!!“ zaječel Charlie a jeho jeden a půl ruční meč se změnil v rozmazanou šmouhu dopadající na Alfreda v děsivém tempu. Některé údery vědec odrazil. Většina však zasáhla svůj cíl. Krvácel na více než tuctu místech. Nezdálo se však, že by ho to zpomalovalo.
Alfred cenil špičaté zuby v širokém úsměvu. I přes všechny jeho rány se zdál,o že se baví. Rozesmál se. Dvě štíhlé čepele se rozvířili ve smrtícím tanci. Bodal, sekal, odrážel. Charlie byl náhle zahnán do defenzívy. Jen stěží odrážel všechny rány, které na něj dopadaly.
Will se mezi tím dostal alespoň na kolena a s otevřenými ústy pozoroval boj těchto dvou velmi schopných válečníků.
Charlie utržil další zásah. Tentokrát mu jedna z Alfredových čepelí proťala rameno. Na okamžik se v jeho tváři odráželo překvapení. Poté však zaútočil na Alfreda ještě zuřivěji a tvrději než předtím. Každý úder byl doprovázen zařinčením a sprškou jisker. Oba, Alfred i Charlie, kroužili okolo svého soka zasypávaje ho nejzáludnějšími údery ze svého repertoáru. Ostatní vědci se shromáždili na okrajích ochozů a se zájmem pozorovali probíhající boj. Alfred právě zasadil Charliemu třetí zásah. Charlie sice odrazil první čepel ale druhá ho však zasáhla kolmo přes břicho. Charlie se zapotácel několik kroků vpřed. Cítil, jak mu krev stéká po břiše a přes nohy. Zazubil se jako sama smrt a vyrazil kupředu. Jeho meč zazářil ve světle zářivek jako bílá spravedlnost. Kolmým sekem donutil Alfreda ustoupit. Dalším úderem vedeným shora přinutil vědce ustoupit o další krok. Poté se mečem rozehnal horizontálně. Ozvalo se další zazvonění oceli, když Alfred na poslední chvíli odrazil výpad, který by ho přepůlil v pase.
V dalším okamžiku se Alfred změnil na rozmazanou šmouhu kroužící kolem Charlieho. Vampýr se nenechal dlouho pobízet a při prvním úderu vedeném v této rychlosti sám změnil v druhou rozmazanou šmouhu. Zvonění do sebe narážejících zbraní nabralo na intenzitě. V každé vteřině vyrazil proud jisker na jiném místě. Chvíli to pokračovalo ve stejně šíleném tempu. Během té chvíle se Will vzpamatoval dost na to, aby znovu vyrazil do útoku.
V bledém světle zářivek se zaleskly Willovy nože. Během několika kroků nabral potřebnou rychlost pro tento souboj. Zaútočil na Alfreda z druhé strany než Charlie a donutil ho o kousek ustoupit. Charlie mu poděkoval kývnutím hlavy. V následujícím okamřiku se oba vampýři vrhli do boje s novou silou. Zasypávali Alfreda údery svých zbraní, ten je však se smíchem odrážel. Vypadalo to tak, že teprve teď ukazuje své skutečné schopnosti. Will pronikl Lokovou obranou. V zápětí však schytal kopanec do žaludku, který ho na okamžik ochromil. Charlie srazil obě Alfredovy čepele stranou jen proto, aby v dalším okamžiku dostal jílcem jednoho z jeho mečů do brady. I když zaútočili společně, Alfred vždy údery odrazil a zasadil vlastní. Během chvíle byli Will s Charliem zahnáni do defenzívy. Will byl v koncích, jeho nože nebyly určeny na podobný styl boje. Kdyby měly delší čepel jistě by vyhrál. Will však viděl v Charlieho očích chladné kalkulování. Docvaklo mu, že vymýšlí nejvhodnější strategii k poražení Alfreda. Willovi bylo jasné, že Charlie se jistě setkal s mnohem hrozivějšími soupeři. Poznal to podle toho, že rusovlasý upír byl vyrovnaný a stále do boje nedával vše. Soudil tak podle Charlieho věku. Pocházel z doby, která i Willovi připadala nepředstavitelně vzdálená. Podle všeho by měl být Charlie již dávno schopný užívat magii. Will si nebyl jist,ý jestli je Charlie jedna z výjimek, u kterých se magie neprojevila nebo je to proto, že je Charlie tak svérázný, že nosí brýle aby viděl hůř a koktá aby nevypadal dokonale.
Neměl však nejmenší chuť čekat a protahovat boj. Od Lenina otce se kdysi naučil něco o základech magie. Nedokázal ji využívat jako takovou, ale něco málo uměl.
Na chvíli ustoupil a nechal Charlieho měřit síly s Alfredem. Zavřel oči. Představil si kruh uprostřed kterého ležely jeho dva nože. Představil si, jak kruh září rudým světlem. Rudá záře kruhu pohlcovala obraz obou nožů. Po chvíli nože začaly z rudě zářícího kruhu vystupovat až se vznášely nad kruhem a kroužili kolem sebe. Teď si představil drobné krvavě žhnoucí znaky na obou čepelích. Chvíli trvalo, než se ustálily a rozzářily. V tu chvíli Will ucítil, jak kolem něj zhoustl vzduch.
Otevřel oči, aby uviděl zářící znaky na čepelích svých nožů. Oba soupeři, Charlie a Alfred, se zastavili v půli pohybu a s překvapením se podívali na Willa.
„Charlie, ustup.“ Zabručel tiše Will.
Z planoucích znaků na čepelích nožů vytrysklo světlo, které vytvořilo dvě poměrně dlouhé čepele. Alfred ze sebe vydal jakési vřískavé uchechtnutí. O okamžik okamžiku později se magické nože střetly s meči Alfreda. Vědec úder odrazil. Vyskočil, kopnutím do hrudi srazil Willa k zemi a saltem se kousek vzdálil.
„Vypusťte 39, 61, 70 a 75.“ Zařval na vědce, kteří z ochozů se zaujetím pozorovali souboj. Několik z nich se rozběhlo k proskleným celám. Will vyskočil ze země. Pohnul se rychleji, než oko mohlo zaznamenat. Objevil se kousek za Alfredovými zády. Zářící čepel se mihla vzduchem. Alfred se pokusil uhnout. Povedlo se mu to jen napůl, čepel mu přejela přes hruď a bok a zanechala hlubokou ránu. Vrchního vědce to vyvedlo z míry a otočilo dokola. Druhá zářící čepel se mihla vzduchem v okamžiku, kdy byl zády k Willovi. Z přeťaté páteře vytryskla tekutá mícha a krev. Alfred padl na kolena a zhroutil se. Stále se však pokoušel zvednout se.
„Vytrvalej hajzle.“ Zasyčel Will a obě čepele se mihly v rudě žhnoucím oblouku.
Alfred se rozpadl na tři kusy. Hlava a pravé rameno s rukou a v dalším okamžiku odpadla polovina zbytku těla s nohou. Will se ani nezdržoval prohlížením soupeře. Pohlédl vzhůru k terasám. Po schodech již běžel Charlie. Will se pokusil zaimprovizovat s magií. Soustředil jí do sebe.
Odrazil se. Vzduchem letěl přímo nahoru. Rukou se zachytil jedné římsy a vyšvihl se nahoru na terasu, hned vedle vybíhajícího Charlieho. Cítil, jak bestie v něm pomalu vychází na povrch. Aniž by si to plně uvědomoval, cenil zuby a výhružně vrčel. Willovu tvář zkřivenou zuřivostí a potřebou neztrácet čas osvětlovalo krvavé světlo z magicky prodloužených čepelí jeho nožů.
I Charlie se držel několik kroků od něj a ostražitě ho sledoval.
Jeden z vědců právě naťukal na elektronickém zámku k proskleným dveřím s testovanými subjekty kód. Nade dveřmi byla číslice 39. S tichým zasyčením se otevřely. V dalším okamžiku vylezl ze dveří podivný tvor. Vzpřímenou postavou připomínal člověka. Lidského na něm však nebylo téměř nic. Tvor byl zcela nahý. Hlavu měl protáhlou, takže připomínala borovou šišku. Neměl vlasy, z podlouhlé tváře však zářila dvojice modrých očí a z úst trčelo několik dlouhých špičatých zubů. Měl vrásčitou kůži s narůžovělými fleky. Trup vzorku s číslem 39. Pokrývaly ho jizvy a otevřené boláky ze kterých vytékal hnis. Ruce měl téměř až na zem, pokryté pletenci svalů. Místo nehtů měl dlouhé pařáty. Nohy na tom byly podobně jako ruce, jen byly mnohem mohutnější.
Bytost ze sebe vydala vysoké zaječení, při kterém se třásla okna. Jednou rukou rozmázla pomalého vědce o zeď. Z ochozů nad nimi se ozvala v odpověď další dvojice zavřísknutí. Byly však hlubší.
Will ani Charlie však nezůstali přimrazení na místě vzhledem vzorku 39. Rychlým krokem vyrazili k stále ještě trochu zmatenému netvorovi. Bytost se však vzpamatovávala z propuštění rychle. Rozhlížela se okolo a z jejího pohledu bylo vidět, že hledá něco, co může roztrhat na kusy. Will pohledem s Charliem navázal kontakt. Naznačil hlavou, aby se rozdělili a zaútočili každý z jedné strany. Charlie dal lehkým kývnutím najevo, že pochopil.
O kratičkou chvíli později se oba pohnuli rychlostí, při které se rozmazávali. Charlieho jeden a půl ruční meč opsal oblouk. Měl oddělit jednu z netvorových rukou. Vzorek 39 se však pohnul ještě rychleji a čepel zachytil v ruce. Prsty sevřel ostří okolo a mrštil Charliem i s jeho mečem několik metrů zpět. V tu chvíli se mihnuly Willovy zářící čepele vzduchem. Netvor se však pohnul rychleji, než by Will čekal. Obě čepele minuly a zanechaly hluboké rýhy v podlaze ochozu. Netvor děsivě zavrčel a vrhnul se na Willa. Will mu zavrčení oplatil. Chvíli uskakoval před pařáty míhajícími se vzduchem. Poté započal ofenzívu. Silou vůle přinutil magické energie, aby se částečně stáhly. Krvavě žhnoucí čepele prýštící z jeho nožů se o polovinu zkrátily. Will při tom rychle změnil postoj. Zatím držel obě čepele v pozici vhodné pro útok oběma současně. Teď držel jednu čepel před sebou připravenou k obraně, druhou za sebou připravenou k seknutí. Uskočil před dalším švihnutím pařátů. Poté začal netvora nutit k ústupu. Střídal ruce, kterými útočil. Sekl pravou. Bodnutí levou. Netvor hbitě uskakoval. Will však viděl, že se nepohybuje dostatečně rychle. Alfred byl mnohem rychlejší než tohle stvoření. Will vyrazil kupředu. Jedna čepel se mihnula v bočním seku. Plánoval, že netvor uhne doprava. Spletl se. Bytost se vymrštila nahoru, ve vzduchu se přetočila a zaryla pařáty do stropu. Teď na Willa vrčela a syčela hlavou dolů.
Will se kolem rychle rozhlédl. Charlie se právě zvednul ze země a díval se ke schodišti. Několik vědců se krčilo ve stínech a snažilo se vypadat tak nenápadně, jak to jenom šlo. Will se usmál. Věděl, že až skončí s tímhle, bude potřebovat něco vydatnějšího, než zvířecí krev. Vždy, když byl donucen sáhnout po magii, byl vyčerpanější a hladovější než kdy jindy. I teď ho stálo téměř všechnu psychickou sílu, aby se nevrhnul k vědcům a nezačal se krmit.
Dál již nevěnoval okolí ani vteřinu. Odrazil se od země. V okamžiku, kdy dosáhl stropu zhruba v místech odkud na něj vrčel vzorek s číslem třicet devět. Máchnul čepelemi a přetočil se vzduchu. Cítil, že zasáhl. Jako potvrzení uslyšel bolestné zavřísknutí. Dopadl na nohy. O setinu okamžiku poté na zem spadl netvor. Z dvou ran, jedné kolmo přes hrudník, druhé protínající mu celou paži, tekla krev. Rychle se postavil na nohy. V tu chvíli ho však Will již zasypával údery. Před některými dokázal uhnout, většině se však nevyhnul. Willovy magií zářící čepele se zatínaly do netvorova masa a po kouscích ho trhaly. Během chvíle z netvora nezůstalo nic víc, než cukající se ruka a hromada krvavých cárů rozházených po celém ochozu.
Will náhle zjistil že Charlie zmizel. V tu chvíli mu to však nevadilo. Připadal si vyhládlý jako nikdy dřív. Vrhnul pohled k hrůzou zbledlým vědátorům. A rázným krokem vyrazil směrem k nim. Věděl, že v dalších patrech čekají podobné nestvůry a Charlie je jistě zdrží. Teď však potřeboval doplnit energii.
Popadl prvního vědce, který nebyl dost chytrý na to, aby utekl a zaťal mu špičáky do krční tepny.

Frank stál v neproniknutelné mlze způsobené Harrym. Proklínal toho starého čaroděje, že mu to takhle ztížil. Za normálních okolností by nemělo třicet lovců proti jeho síle a rychlosti sebemenší šanci. Teď, když je neviděl ani díky zápachu čpavku, který se rozlil společně s mlhovitým kouřem, byl v koncích. Dolehlo k němu šest výstřelů. To znamenalo, že Harry použil všechny náboje ze svého koltu. V dalším okamžiku jen díky svým instinktům dokázal uskočit před paprskem purpurového světla. To ho vytočilo.
Soustředil všechny smysly do svého sluchu. Brzy se zorientoval. Harryho a Lokovo srdce bilo jinak než srdce ostatních. Neuvědomil by si to nebýt toho, že se již v životě s čaroději setkal. Jejich srdce bila v jiném rytmu, než srdce ostatních lidí. Věděl že v tomto prostředí, kde neviděl díky kouři ani na krok, by mu karabina byla k ničemu. Zasunul ji do pouzdra přidělaného na opasku k zádům. Teď mu pažba vyčnívala nad ramenem.
Stále naslouchal. Podle tlukotu srdce se dostal až k prvnímu Lovci. Trhnutím hlavy mu zlomil vaz, než si Lovec vůbec uvědomil, co se stalo. Zvedl tělo a mrštil ho směrem, ze kterého slyšel trojnásobný tlukot srdce. Dvě ze srdcí náhle tloukly níže než před tím.
Rozběhl se tím směrem. Brzy uslyšel sérii zakřupání a umlknutí tlukotu srdcí. Bylo to ve chvíli, kde přes oba přeběhl v plné rychlosti. V duchu se ušklíbl nad tím, že měl tak dobrý nápad, jako bylo dupání při každém kroku.
O necelý metr dál narazil na dalšího Lovce. Ten se lekl Franka, který se před ním vynořil z kouře. Díky tomuto zaváhání ho Frank zvedl za krk ze země, stiskl, až ucítil drcení kostí pod prsty a poté s ním švihnul o zem. Tento tupý úder, přesně, jak Frank plánoval, přilákal k místu, kde Frank právě stál. Z mlhy vylétlo několik kulek. Frank jim však bez nejmenších obtíží uhnul. Nerad veřejně ukazoval, že krom děsivé síly s přeměnou získal i stejně pekelnou rychlost, teď mu na tom nezáleželo. Popadl za hlaveň brokovnici, která vypadla z rukou jeho mrtvého soupeře. Rozběhl se tam kde slyšel tlukot srdce svého nejbližšího protivníka. Švihnul brokovnicí zhruba v místech, kde má člověk průměrného vzrůstu krk. Slyšel křupnutí a dopad bezvládného těla na zem. Zamířil po zvuku dalšího srdce. Ten však byl rychlejší než Frank. Uslyšel jeho přibližování a směrem k němu vyslal salvu kulek. Franka čtyři z nich zasáhly. Dvě z nich by byly pro člověka smrtelné. Dvě další mu hvízdly těsně kolem uší. Frank automaticky při pocitu bolesti vystřelil pěstí kupředu. Překvapilo ho, že ucítil zásah. Cítil náraz a uslyšel křupnutí následované bolestným sténáním. Věděl, že i když nezabil, vyřadil dalšího Lovce ze hry. Během kroku se sehnul v pase téměř až k zemi, aby se vyhnul několika dalším kulkám, mířícím jeho směrem. V zápětí se napřímil a doběhl k Lovci, který po něm střílel. Prohnal mu pěst hrudí takovou silou, že vylétla Lovci ze zad. Frank vyrval ruku z rány.
V zápětí se znovu soustředil na tlukot srdce. Tentokrát se však zaměřil jen na srdeční rytmus nejbližšího Lovce. Překvapilo ho a zděsilo zároveň, že Lovec se pohybuje jen necelý metr od něj. Otočil se tím směrem. Vykopnul. Podle praskavého lupnutí zasáhl hlavu, která se pod silou úderu utrhla a odlétla do mlhy. Sprška krve, která následovala kopnutí jen o několik okamžiků později, ho v tom utvrdila. Další srdce bilo jen několik metrů napravo. Pro oko nepostřehnutelným pohybem se přesunul tam.
„Tvá poslední vteřina.“ Zašeptal Lovci do ucha než mu zlomil vaz. V té jediné vteřině Lovec ztuhnul a otočil hlavu vpravo, do ucha do kterého mu Frank zašeptal. Ve tváři se mu rozlil překvapený a zděšený výraz. Poté zemřel.
Frank se zastavil. Tiše naslouchal bušení srdcí ostatních Lovců. Nakonec usoudil že se rozprostřeli po celé místnosti ve dvojicích. Jedna z dvojic byla jen několik metrů od něj.
Rychle vyrazil k nim. První z dvojice zemřel rychle. Ani si neuvědomil, co mu to prolétlo hrudí a společně s krvavou kaší, co zbyla z jeho plic a srdce. Druhý to tak snadné neměl. Frank potřeboval nalákat co nejvíce Lovců na jedno místo. Proto druhého lovce nejdříve chytil za kalhoty a vytáhl je nahoru. Měl štěstí, byl to muž. Když ucítil, že mu kalhoty drtí varlata vykřikl. To Frankovy však nestačilo. Potřeboval Lovce přinutit shluknout se na jednom místě. Proto vrazil Lovci do těla pěst a začal mu trhat vnitřnosti. Lovec ze sebe vydal táhlý výkřik. Frank nechal Lovce klesnout na zem. Sám se stáhl dál do mlhy. Naslouchal tlukotu několika přibližujících se srdcí. Když se přiblížili dost na to, aby mohl využít rychlost i sílu vyrazil. Dva zemřeli, aniž by to postřehli. Oba dostali zásah pěstí, který jim otočil hlavu o sto osmdesát stupňů a zlomil jim vaz. Jednomu z dalších Lovců, kteří se přibližovali, prohnal Frank pěst břichem. Jeho výkřik plný bolesti přilákal pozornost ostatních.
Několik kulek prolétlo místem, kde Frank před okamžikem kdy skolil dalšího Lovce stál. Většina však zasáhla umírající tělo. Frank byl však v tu chvíli o půl metru dál a čistil si ruku od krve a kousků vnitřností posledního Lovce, který se stal kořistí.

Harry s trochou soustředění díky svému nadání v magii viděl auru každé bytosti v sále, mlhovitý kouř ho nikterak neznevýhodňoval. Viděl Frankovu auru jak krouží po místnosti a likviduje Lovce jednoho po druhém s brutální efektivitou. Rychle zakončil obhlídku situace a věnoval se Lokovi. Z Francie Loky vyzařovala podivná aura. Kroutila a svíjela se okolo Lovce jako klubko planoucích hadů. Harry nic podobného nikdy neviděl.
Z místa, kde Lok stál, vytryskl další purpurový paprsek. Tentokrát na to byl Harry připravený. Téměř lenivě zagestikuloval rukou. Okolo starého čaroděje se na malou chvíli rozprostřel světle modře jiskřící štít od kterého se purpurové světlo odrazilo. Podle hluku bortícího se kamene Harry usoudil že, zasáhlo jednu ze stěn.
„Měl by sis uvědomit, mladej, že stejnej trik na mě dvakrát nezabere!“ křiknul do mlhy.
„Jen se neboj, stále si tě jenom proklepávám staříku.“ Odpověděl mu Loka posměšně.
Harry zformoval v dlaních špici stlačeného vzduchu. Napřáhl se jako by vrhal kopím.
Vzduchové kopí prolétlo mlhou zanechávajíce za sebou úzkou rozvířenou stopu. Loka se kopí vyhnul krokem do strany. Hrot vzduchu prolétl Francisovým trůnem a zanechal po sobě roztřepenou díru. Vzduchem prolétlo několik třísek.
Z mlhy se ozvalo mučivé zavytí. Harry se usmál, Frank zlikvidoval dalšího Lovce.
„Pěkný pokus starče. Ale co mi povíš na tohle?!“ zařval Loka do neproniknutelného kouře. Slova následovala série oslnivě modrých blesků. Harry před nimi uskakoval a v duchu proklínal svůj věk. Nepohyboval se tak plynule ani rychle, jak by si byl přál. Blesky zanechávali v podlaze jezírka roztavené horniny a vrhaly do mlhy kousky kamenů. Starouš Harry odskočil před posledním bleskem. Nad každým bříškem prsu na rukou začal formovat zlatě zářící koule přelévajícího se tekutého ohně. Žádná z ohnivých koulí neměla v průměru více než dva centimetry. První pětici mrštil přímo do místa, kde viděl Lokovu auru. Když se Loka pohnul, aby se vyhnul blížícímu se kouzlu vyslal dalších pět tím směrem. V tu chvíli již měl zformovaných dalších pět zlatě žhnoucích koulí nad prsty pravé ruky. Loka se sehnul a i druhá pětice ho minula. Dalších pět mířilo přesně.
Nebýt Lokovy rychlé reakce a vztyčení podobného štítu jaký použil před chvílí Harry, padl by k zemi s pěti vypálenými dírami v hrudi. Tento štít však místo aby magii odrazil, pohltil jí. Loka se narovnal a suše zatleskal.
„Bravo staříku, možná s tebou nakonec přeci jen bude trochu zábava.“
„Nebudeš žít dost dlouho na to, aby sis tu zábavu užil.“ Odsekl Harry a snažil se zklidnit dech. Navíc ho silně bodalo u srdce a měl pocit, že se o něj pokouší infarkt. Zahnal podobné myšlenky, neboť musel znovu vztyčit štít před rychle se blížícím se paprskem purpurového světla. To že tento magický výboj je jiný než předchozí si uvědomil až pozdě. Štít který okolo sebe vztyčil, nezabral tím správným způsobem. Purpurový paprsek se neodrazil. Místo toho se ozvala ohlušující exploze a Harry společně s několika kameny narazil zády do sloupu. Cítil, jak mu prasklo několik žeber. S tichým syknutím se odkulil stranou. Na poslední chvíli. Do místa kde měl před okamžikem hlavu narazil další proud purpurového světla. Zasekl se hluboko do sloupu a téměř ho přepůlil. Harry se rychle postavil na nohy. V tom okamžiku ho popadla za krk silná ruka a stiskla. Harry zachroptěl a vytřeštil oči. V zápětí sevření povolilo.
„Sakra, zatracenej dědku bláznivej, málem sem tě sejmul, nepleť se mi tady.“ Zavrčel z mlhy Frankův hlas a vzápětí se upír prohnal okolo Harryho míříce k další své oběti.
„Promiň že žiju, ty psychopate.“ Zabručel spíše pro sebe, než k Frankovi, který byl již dávno jinde.
Starouš se znovu zaměřil na Francisovu auru. Viděl, jak se přibližuje směrem, kde Loka očekával Harryho mrtvolu. Když byl na dva kroky od sloupu, vyslal proti Lokovi další kopí magií stlačeného vzduchu. Věděl, že kopí nezasáhne přesně, cítil, jak mu rychle ubývají síly. I tak zaslechl vyjeknutí a vzteklé zaklení. Harry se usmál. Alespoň Francise škrábnul.
„Chytrý nápad skrýt svou auru. Ale teď ses prozradil starče.“ Řekl mrazivým tónem Loka. Pomocí magie zvedl do vzduchu několik velkých kamenů a bezpočet menších, které se během boje odštíply ze zdí. Nasměroval je směrem k Harrymu. Kameny se rychle řítily vzduchem. Harry, který si to uvědomil pozdě, stačil jen napnout vlastní síly proti letící suti. Jen necelý metr od něj se zastavily ve vzduchu. Mrštil je zpět po Lokovi. Během letu řídil dráhu každého z nich. Dvěma největším Loka uskočil. Zbytek ho však zasypal jako miniaturní lavina. Kdyby okolo sebe nevztyčil štít rozdrtila by ho. I tak však cítil že má zlomenou jednu ruku, po čele mu stéká krev a v jedné plíci při každém nádechu bolestivě bodne.
„K čertu s tebou dědku! Všichni ústup!“ zařval Francis Loka a spěšně se hrabal na nohy. Kulhavým během sám vyrazil ke svému trůnu. Harry za ním vyslal několik dalších vzdušných kopí, ani jedno však nenašlo svůj cíl. Jen jednomu z nich se připletl co cesty Lovec, který o cosi zakopnul. Zaplatil za to polovinou hlavy. Harry, který cítil, že další kouzla by ho zabila, se rozběhl směrem kde Lovec zakopnul. Věděl moc dobře o co zakopl. Když se dostal k mrtvému Lovci, prolétla mu okolo ucha velká ohnivá koule, která se s praskotem rozprskla o stěnu. Rychle se sehnul a zvedl předmět ležící na zemi. Byla to jeho kuše. Pečlivě zamířil na Lokovu auru. Stiskl spoušť. Šipka zasvištěla vzduchem následovaná tupým, mlaskavým úderem a řevem plným bolesti.
Loka dostal zásah šipkou do ramene zlomené ruky. Pekelně to bolelo. Navíc rychle ztrácel krev.
Padl na kolena a stiskl tlačítko na postranici svého trůnu. V místnosti se rozblikalo rudé světlo a ozval se zvuk sirén. Poté se ozval z reproduktorů ženský hlas.
„Autodestrukce zahájena. Na opuštění komplexu máte dvanáct minut.“
Harry viděl, že všechny aury přeživších Lovců mizí v jakémsi tajném průchodu na druhém konci chrámového sálu. Lokova skomírající aura byla s nimi.
„Franku, musíme co nejrychleji vypadnout!“ zařval starouš Harry a aniž by čekal na upírovu reakci, zamířil ke dveřím, kterými přišli. Hledat druhý východ v této nulové viditelnosti by byla jen pomalá sebevražda.
„Však já to slyšel, nejsem blbej.“ Ozval se Frankův hlas těsně vedle Harryho ucha. „Jsem hned za tebou.“

Will musel použít všechnu svou vůli k tomu, aby se odtrhnul od do sucha vysátého těla vědce. Ze rtů mu odkapávala krev a v očích mu plálo divoké světlo. Cítil se tak plný síly jako dlouho ne. Cítil se nepřemožitelný. Ostatní vědci se dávno rozprchli a Willa překvapilo, že je z toho poněkud zklamaný. Náhle si uvědomil, proč tu vlastně je. Lena. To jméno mu blesklo hlavou a udeřilo ho jako rána kladivem. Okamžitě se probral z krvavě rudé mlhy, která se mu rozprostírala v mysli. Podíval se ke schodům. Zároveň také uslyšel zvuky boje o poschodí výš. Posílen čerstvou krví a magií vyrazil jako blesk po schodech nahoru. Bral je po dvou.
Když vylezl na poslední schod, byl na okamžik zmatený. Po celém podlaží kolem sebe kroužily čtyři postavy rychlostí při které se rozmazávali. V jedné z nich poznal Charlieho zoufale se bránícího třem soupeřům současně. Teď již Will dokázal rozpoznat i Charlieho protivníky. Jeden z nich byl podobný netvorovi, kterého Will skolil před chvílí. Stavba těla, drápy, všechno bylo stejné. Jen tenhle měl tělo pokryté krunýřem z matných, šedivě se lesknoucích šupin. Ti druzí dva měli lidskou podobu, ale měli stejné schopnosti jako Alfred. I oni byli vyzbrojeni orientálně vypadajícími meči. Každý však na rozdíl od Alfreda používal jen jeden. Will se vrhl do boje v okamžiku, kdy šupinatý netvor rozťal pařáty Charliemu záda a srazil ho břichem na zem. Krvavé znaky planoucí na Willových nožích se znovu jasně rozzářily a prodloužily jejich čepele ostřími z rudého světla. Netvor stál Charliemu na zádech a právě se chystal zrzavému upírovi utrhnout hlavu. Zářící čepel se mu zasekla hluboko do boku, druhá se mihla vertikálně vzduchem a oddělila jednu ruku. Netvor zavřískal bolestí. Will vytáhl zářící čepel z rány a ladným pohybem ukončil netvorovo trápení. Jeho hlava odlétla od těla, přelétla přes okraj ochozu a s praskavým nárazem dopadla na zem.
Charlie ze sebe rychle setřásl bezvládné tělo a postavil se do střehu. Stáli zády k sobě. Ani se nepohnuli, jen odrážely útoky dvou bojovníků rychle kroužících kolem jako supi na atomový pohon.
Charlie se náhle pod jedním úderem zapotácel a strčil do Willa. Ten také ztratil rovnováhu a téměř se nedokázal vyhnout seku jednoho soupeře. V zápětí znovu nabyl rovnováhu. Začínal být podrážděný. Prudce vyrazil do útoku. Bodnutí střídalo seknutí, používal všechny kombinace, které znal. Dvakrát pokusný objekt zasáhnul a vytvořil mu na holé hrudi krvavé X. Podle třesku oceli za sebou usoudil, že i Charlie se pustil do boje se vším a nedává svému protivníkovi čas vydechnout.
Bojovník stojící proti Willovi náhle přešel do protiútoku s novou silou. Will rychle vyinkasoval několik drobnějších zásahů. Začínal zuřit. Rudá mlha se mu znova drala do mysli. Teď, když věděl, že to funguje, soustředil magii do sebe. Rychle uskočil před lineárním sekem, odrazil se od země, vylétl ke stropu, kde se otočil a odrazil. Střemhlav se řítil na svého soka. Ten, překvapený touto změnou, nestačil zareagovat. Krvavě žhnoucí čepel mu projela od pravého ramene kolmo a hladce vyšla bokem. Will dokončil svůj akrobatický kousek kotoulem a zvedal se na nohy. Otočil se k Charliemu, aby mu rychle pomohl zlikvidovat hrozbu. Charlie, který to zaregistroval po něm střelil pohledem.
„Nech ho na mě, jdi jí najít!“ vykřikl zrzek.
Will se usmál a přikývnul. Uvolnil magické energie spoutané v jeho nožích. Záře ihned zmizela. Zavřel oči a pokoušel se zachytit její stopu. Povedlo se mu to rychle. Byla o dvě patra nad ním. Rozběhl se, instinktivně se sehnul pod čepelí která mířila jeho směrem. Nabral rovnováhu a přidal do kroku. První schodiště i ochoz prolétl aniž by si cokoliv uvědomil. Teprve potom si všiml, že v každé cele je uzavřen upír či člověk. Většina z nich byla ve zbídačeném stavu. Rozběhl se po ochozu zpět. Z kapsy vyndal elektronickou kartu kterou sebral hlídači vězení. Modlil se k Bohu, aby to fungovalo. Ulevilo se mu, když uslyšel cvaknutí a dveře se tiše otevřely. Zopakoval postup u všech dveří. Z několika cel již nejistě vycházeli vězni. Někteří byli lidé, jiní upíři. Teď se však nezdálo, že by na tom, kdo je kdo, záleželo. Všichni se snažili co nejrychleji dostat pryč.
Will vyběhl do dalšího poschodí. Tady byly cely prázdné. Téměř. V každé bylo jedno mrtvé, rozkládající se tělo. Odněkud ze stínu se vynořil vědec a pokusil se zastoupit Willovi cestu. V roztřesené ruce svíral pistoli. Ozval se výstřel. Will málem padl na kolena. To co se provrtalo Willovým břichem byla stříbrná kulka. Bolest ho téměř zcela ochromila. Naštěstí kulka prošla skrz a bolest rychle odeznívala. Vědec se chystal k dalšímu výstřelu. Tentokrát však mířil na Willovu hlavu. K výstřelu nedostal příležitost. Will se pohnul vpřed spíše silou vůle než silou svalů a narazil do vědce plnou silou ramenem. Muž, který měl komáří postavu, odlétl do strany a přepadl přes zábradlí. Jeho krátký výkřik plný děsu byl rychle ukončen úderem těla padajícího z velké výšky o zem.
Ale to už byl Will v posledním patře. Cítil Leninu stopu velmi blízko. Byla na konci chodby. Cestou však otevřel cely, ve kterých byli stále ještě živí vězni. Nakonec se dostal k posledním dveřím. Díky matovému sklu neviděl, co je za nimi. Cítil tam však Lenu.
Projel kartou čtečku a dveře se s tichým zabzučením otevřeli. Will vešel dovnitř. Náhle se mu ulevilo.
Lena ležela na provizorním lůžku. Vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Drobná, štíhlá dívka s lehce vlnitými hnědými vlasy. Nejdříve na Willa nechápavě hleděla svýma velkýma oříškovýma očima. Po té se jí na rozkošných rtech rozlil úsměv. Vstala z lůžka, zapotácela se. Willa napadlo, že musí být zesláblá, kdo ví, kdy a čím ji krmili. Několika váhavými kroky došla až k Willovi.
„Williame…“ zašeptala a vrhla se mu kolem krku. Stiskla ho tak silně, že musel vynaložit všechny síly aby nesyknul. Místo toho jí začal prsty projíždět ve vlasech.
„Bála jsem se že nepříjdeš.“ Zašeptala mu do ucha.
„A já se bál že tě nikdy nenajdu.“ Odpověděl stejně tiše.
Vychutnával si ten okamžik, kdy ji držel v náručí. Věděl, že v tuhle chvíli je nejšťastnější bytost ve vesmíru. Kousek se od Leny odtáhl, ale jen proto, aby se jí mohl zadívat do očí a pohladit po tváři. Viděl její úsměv a věděl, že víc než to k životu nepotřebuje. Poté začal Lenu líbat. Nejdříve nejistě, jakoby se bál, že mu zmizí v obláčku kouře. Lena mu polibky vroucně oplácela.
Poté se rozzářil alarm a rozezněla siréna. Odtáhli se od sebe a překvapeně naslouchali ženskému hlasu, oznamujícímu čas do autodestrukce.
„Pojď, rychle.“ Zašeptal a popadl Lenu za ruku. Táhl jí ze dveří ven k východu.

Charlie uskočil dozadu a rozmáchl se mečem v širokém oblouku, aby si udělal trochu prostoru od neustále dotírajícího pokusného vzorku. V dalším okamžiku zaútočil sérií střídavě horizontálních seků a vertikálních proložené několika bodnutími. Při čtvrtém úderu vyrazil soupeři z ruky meč. V tom se ozval zvuk sirén. Charlie mu nevěnoval sebemenší pozornost. Stále dotíral na svého soupeře. Ten však hbitě uskakoval a snažil se dostat ke svému meči. Po chvíli si všiml, že kolem něj proběhl Will s jakousi dívkou v závěsu.
„Nemáme čas, za chvíli to tady vyletí do povětří! Kašli na něj a pohni sebou!“ zařval Will v běhu na Charlieho. Ten jen v duchu pokrčil rameny a mistrovským úderem srazil svému nepříteli hlavu z krku. Ve chvíli, kdy tělo dopadlo na zem, byl již vedle Willa.
Běželi po schodech dolů. Cestou minuli několik opozdilců, kteří se teprve teď odhodlali vystoupit ze svých cel. Will na všechny řval, aby koukali vypadnout, dokud je ještě čas. Všichni ho poslechli. I tak za nimi brzy začali zaostávat. Poslední schodiště doslova proletěli. Stejně tak spodní podlaží, kde proběhla bitva s Alfredem. Jakmile proběhli dveřmi, ozval se znovu ženský hlas na pozadí houkajících sirén.
„Autodestrukce zahájena. Na opuštění komplexu máte sedm minut.“
To Willovým nohám dalo křídla. Rozběhl se jako vítr, Lenu vláčel za sebou. Odmítal však pustit její ruku. Nepřežil by, kdyby o ni znovu přišel. Charlie byl jen o krok za nimi. Když viděl, že Lena pomalu odpadává a nestačí ani pokládat nohy na zem, křikl na Willa ať zpomalí, že ji ponesou. Will souhlasil. Každý z nich vzal Lenu pod jedním ramenem, trochu jí nadzvedli nad zem a rozběhli se dál stejnou rychlostí. Pro Lenu to díky rozdílné výšce obou jejích zachránců nebylo nejpohodlnější, mlčela však.
Když proběhli chodbou až k rozcestí, kde se předtím rozdělili, ohlašoval ženský hlas pět minut do zahájení exploze. Také se tam téměř srazili s Frankem, kterému se na zádech držel jako klíště starouš Harry. Celá skupina teď běžela k východu. Prázdné místnosti a odbočky v chodbách míjeli bez povšimnutí. Stejně tak si nevšímali zmateně pobíhajících Lovců, mířících k východu. Pokud jim uhnuli z cesty, měli šanci dostat se ven. Ti kteří neuhnuli, byli smeteni a podupáni.
Když hlas oznamoval dvě minuty do výbuchu, byli v dlouhé příchodové chodbě. Proběhli skrze ni a rychle šplhali k otevřenému poklopu.
Když vylezli ven, ovanula je vůně podzimního lesa smíseného s vůní blížícího se deště. Ze zdola k nim dolehl hlas odpočítávající posledních třicet vteřin do exploze.
„Ještě není po všem. Rychle pryč!“ Zavelel Harry z Frankových zad. Rozběhli se od poklopu z kopce dolů. Lena se křečovitě držela Willa za ruku, jakoby se bála, že jí uteče.
Brzy pod nohama ucítili dunění a otřesy země. Když se Will na okamžik ohlédl, viděl, že se část kopce propadla dovnitř a z místa stoupá hustý černý dým. Prasklina v kopci se však rychle rozšiřovala a s pomale rychlou jistotou podobné lavině mířila směrem k nim.
„PŘIDEJTE! ZEMĚ SE TRHÁ!“ Zařval na ostatní.
Všichni vrhli krátký pohled přes rameno a pokusili se ještě zrychlit. Charlie, kterého nyní nic netížilo se rychle dostal do vedení.
Ostatní ho však následovali sotva o krok pozadu. Za nimi se stále ozýval rachot hroutícího se kopce. Když nakonec zastavili na příjezdové silnici do města, z kdysi vysokého kopce zbývaly jen trosky a hořící les.

O několik dní později...
Nastal jeden z dnů, kdy se léto ještě rozhodlo ukázat i přes jasnou vládu podzimu. Od západu vanul jemný, vlažný větřík. Noční obloha byla vymetená, zářili z ní statisíce hvězd a srpek dorůstajícího měsíce. Řeka tiše šuměla do tmy a občas se ozval zvuk auta projíždějícího po nedaleké silnici.
K rozpadlému kopci vyslala vláda geology a zakázala tam přístup veřejnosti. Své odborníky tam však vyslal i Triumvirát. Předminulou noc do města přijela skupina Strážců Noci, elitních vampýrských zabijáků, sloužících jako osobní stráž Triumvirů a zároveň jako vynucovatelé práv a pořádků. Daly by se označit za policii mezi upíry. Měli na Willa a Lenu spoustu otázek, na většinu z nich však neznali odpověď. Poté se Strážci Noci vydali k troskám kopce a začali tam pátrat po nějakých stopách, které by je zavedli k Lokovi a zbytku jeho Lovců. Zatím se nevrátili.
Měsíční světlo ozařovalo dvě postavy stojící na břehu řeky a ruku v ruce pozorující hvězdy.
„Asi začnu věřit na šťastné konce.“ Řekl Will do ticha.
Lena se zvonivě rozesmála. Will by její smích dokázal poslouchat pořád a nikdy by se mu neomrzel. Přitulila se k němu a laškovně ho políbila.
„No no, pořád ti můžu utéct.“ Zašeptala mu do ucha přitiskla se k němu ještě těsněji.
„Ale ty to neuděláš.“ Odvětil Will a políbil Lenu do vlasů.
Chvíli stáli mlčky v objetí. Vychutnávali si okamžiky, kdy byli po tak dlouhé době zase spolu.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se Lena nakonec.
Will si povzdechl.
„Nikdy jsem nevydržel dlouho na jednom místě. Půjdeme a uvidíme kam nás osud zavane.“ Odpověděl po chvíli mlčení kdy se díval do jejích hlubokých očí.
Z uschlého roští nedaleko se ozvalo zapraskání a zvuk dopadajícího políčku. Will i Lena se podívali tím směrem. Z roští se právě hrabal Frank s ublíženým výrazem ve tváři a mnul si temeno hlavy. Za ním se vynořil Harry a tiše Frankovi nadával za jeho nemotornost. Chvíli na to se vyhrabal z roští i Charlie, dnes již měl zase brýle, aby viděl hůř. Nad ramenem mu vyčníval jílec meče.
„Ale ale, partička šmíráků.“ Neodpustil si rýpnutí Will, když je uviděl.
Odtáhl se od Leny a složil ruce za zády. Přísně si je přeměřil. „Copak nemůžeme mít ani chvíli soukromí?“ zeptal se naoko rozzlobeně.
„Ne.“ Odsekl Harry s ušklíbnutím.
Frank pokýval svou holou hlavou, až se mu zatřepal plnovous.
„Jo, nemůžete. Deme totiž s váma, kamkoliv. Někdo vás musí pohlídat.“ Zubil se.
Lena protočila oči. „A já už doufala že se vás zbavíme.“ Řekla.
Všichni věděli že to nemyslí vážně, za těch několik málo dní během kterých se jí vracely síly po dlouhém zajetí, se s celou trojicí spřátelila.
„T-to nepůjde t-tak l-lehce Willova p-paní.“ Usmál se Charlie a vyseknul starodávnou dvorskou úklonu.
„Pak bychom měli odejít už teď. Jinak si na tohle město zvyknu.“ Prohlásil Will, vzal Lenu za ruku a vyrazili do tmy.
Frank a Charlie je následovali, teď již zabraní do hádky o tom, kam to vlastně půjdou.
Jen Harry ještě chvíli stál na místě a pozoroval noční město. Stovky, tisíce světel zářily do noci jako malé souhvězdí. Harry se pousmál.
„Tak tedy sbohem místo, které jsem deset let nazýval domovem. Nebude se mi stýskat.“ Řekl s kyselým výrazem. Poté se otočil k mizející čtveřici.
„Čas na poslední dobrodružství.“ Usmál se pro sebe Harry.
Z kapsy svého odrbaného pláště vytáhnul krabičku cigaret. Jednu vložil do úst. Lusknul prsty. Drobná jiskřička, která mu mezi nimi vyskočila dopadla na cigaretu. Harry zatahal, až se cigareta rozhořela. S potěšením nasál kouř do plic a vypustil ho ven.
„Už jdu, neznámo.“ Zašeptal a rázným krokem vyrazil za ostatními.