První díl: Hrozba temnoty, 1. Kapitola Světlo v temnotě

Na planetě vzdálené desítky světelných let se odehrává rozhodující bitva o osudu dvou národů. Planeta vypadala jako na pokraji zhroucení po mnoha bitvách stále nekončící války. Na pustých pláních pod temně rudým nebem spolu právě bojují poslední pozůstatky obou říší.
Generál Black právě vydal rozkaz k útoku se svými dvěma sty vojáky a dalšími stovkami čekajícími za kopcem na signál k útoku. Proti nim se zvedla obrovská vlna nepřátel, nesoucí se nehostinnou krajinou jako nemilosrdný vítr vyprahlou pouští. Generál zavelel ústup a vydal signál. Jeho armáda se rozeběhla jako vyplašená zvěř, která touží po úniku. Záložní armáda zahlédla signál a pomalu se připravila k nadcházejícímu střetu. Jakmile se nepřátelé přiblížili na vrchol kopce, čekající armáda prudce vyrazila k útoku. Generálova armáda se nenápadně dostala za nepřátele a zaútočili z obou stran. Své nepřátelé dostali do sevření. Sám generál se pustil do boje se zuřivostí lva a kosil jednoho protivníka za druhým. Jeho bojové umění bylo dokonalé. Mečem kolem sebe máchal takovou rychlosti, že z něj byla po většinu doby jen rozmazaná šmouha. Při postupu nepřáteli byl nucen měnit různé postoje a vyhýbat se ranám i kouzlům. Jak bojoval, vypadal, jako by tančil. Kolem generála se semknula menší skupina nepřátel, se kterou si hravě poradil. Několika mužům usekal končetiny. I přesto jak se jim vedlo, se dostávali do nevýhody. Generál tuto bitvu nechtěl prohrát, soustředil všechny svoje síly a vytvořil pole energie tak silné, že dokázalo zahubit všechny jejich nepřátelé. Tento úskok však vzal Blackovy mnoho sil. Byl velmi unavený, ale šťastný, že porazili své nepřátelé. Radovali se však předčasně.
Na obzoru se objevila další vlna nepřátel, tentokrát ve stíhačkách. Tento útok byl mnohem nebezpečnější než předchozí, protože nepřátelé útočili se stroji. Generál si už začínal zoufat a v duchu se proklínal, za svou pošetilost. Kdyby šetřil síly, mohl nepřítele smést z oblohy mávnutím ruky. Naštěstí v poslední chvíli přiletěla záchrana. Skupina jejich stíhaček jim proletěla nad hlavami a zaútočila na nepřátele. Velitelská stíhačka přistála vedle generála. Byl to nádherný stroj, jeho konstrukce mu zaručovala tichý a velmi rychlý let. Tyto stroje byly nezaměnitelné pro svá charakteristická křídla, která směřovala dopředu. Velitel letky vystoupil.
„Bylo by lepší, kdybyste vedl útok.“
Generál usedl do kokpitu a vzletěl do vzduchu, jakmile se nad ním uzavřelo sklo krytu, rozsvítilo se před ním mnoho kontrolek a na čelním skle poletovalo mnoho údajů. Většina z nich byla o stavu stroje, jiné zase informovali o okolním terénu. Bylo zde také několik údajů týkajících se nepřátel. Okamžitě se zapojil do bitvy a hned jich pár poslal k zemi. Najednou se ozvala vysílačka. Generál ji však nevnímal a bojoval dál. Bitva se nesla ve velmi dramatickém duchu. Mnoho nepřátel už opustilo bojiště, většinou pro méně vážné poruchy, způsobené zásahy. Když už to vypadalo, že jsou všichni pobiti, z ničeho nic se za velitelskou stíhačkou objevil poslední letoun. Generál nestihl provést jakýkoli úhybný manévr. Dostal to na plno přímo do levého křídla. Jeho stroj se stal neovladatelným a řítil se ve smrtelné spirále přímo proti mohutným písečným dunám i s generálem ve svých útrobách. Generál proto musel jednat rychle. Na použití padáku byl již příliš nízko, proto se rozhodl pro riskantní krok. Ještě několik desítek metrů klesal a teprve asi padesát metrů nad zemí se katapultoval. Stroj pokračoval v šikmé spirále, zatímco generál padal volným pádem. Několik posledních metrů nad zemí generál jakoby zpomalil a neškodně sebou žuchnul do písku. Ve stejnou chvíli se asi sto metrů od něj zřítil jeho stroj.
Zvuk střelby přímo nad hlavou upoutal generálovu pozornost. Prolétala tudy zrovna stíhačka, která ho sestřelila, pronásledovaná jejich letounem. Teprve teď si uvědomil, že nepřítel nasadil nové stíhačky, usoudil tak podle nového neznámého tvaru strojů. Letouny na první pohled postrádali křídla. Ve skutečnosti to byly kluzáky, protože létaly na vypouklých prohlubních zapuštěných do boků trupu, které se jako křídla chovala pouze ve vysokých rychlostech. Generál usoudil, že při nižších rychlostech musejí používat trysky pro kolmý start. Pro jejich podlouhlou konstrikci se letounům rozhodl říkat šipky. Generál byl však na jednu stranu rád, že již nevězí v kokpitu, protože stejně jako mnoho jeho spolubojovníků neměl v oblibě techniku. Podle jeho slov jsou nejspolehlivější zbraně vlastní chorosti a také se mu toto tvrzení již mno-hokrát osvědčilo.
„Jen mu to nandej hochu! Pošli toho bastarda k zemi!“ zahulákal do vysílačky směrem k pilotovy spojenecké stíhačky. „Tak je to správně, Prestone, pořádně mu zatop,“ zvolal rozčílením generál, když byl nepřátelský letoun zničen přesnou ranou do motorů.
„Dluh splacen, generále!“ ozval se z vysílačky známý hlas jeho vojáka.
Rozhlédl se po bojišti. Vyhráli! Po dlouhé době bez pořádného úspěchu dokázali nemožné. Vyhráli nad přesilou rytířů. Zase se ozvala vysílačka. Tentokrát se silnějším zvukem než před tím. Generál neměl na vybranou a odpověděl.
„Ano pane, máme pro vás dobrou zprávu. Můj plán vyšel, přemohli jsme první vlnu nepřátelské armády blížící se k nám os severu, právě očekáváme …“
„Generále, potřebujeme, abyste okamžitě přišel.“ Přerušil ho hlavní velitel Wintermore. „Je to velice důležité.“
„Ale pane, právě jsem uprostřed bitvy.“
„Tak se stáhněte a okamžitě přijďte.“
„Ano pane, rozumím! Končím.“ Vypnul vysílačku a zavelel všem svým vojákům. „Stáhněte se všichni zpátky k hlavnímu stanu.“ Všichni se na něj zaraženě podívali. „Právě mi volal velitel Wintermore a chce okamžitě všechny zpátky, takže pohyb rychle zpátky.“
Armáda se seřadila a pochodovala zpátky k táboru. Black se jen podíval na pláň, kde stáli další nepřátelé a dělali na ně urážlivé posměšky. Nedokázal si představit, co může být důležitější než vyhrát tuhle bitvu.
Došli ke stanu. Nevypadalo to, že by se za nimi nepřítel vydal. Pro ně asi jedna porážka stačila. Ze stanu vyšel velitel Wintermore.
„Pojď dovnitř,“ generál vešel. Ve stanu byl jen velitel a ještě jeden člověk. Pro Světla magie to byl velice důležitý muž. Míval často vize, díky kterým dokázal předvídat mnohé věci. Jmenoval se Kramus. Nejednou jim zachránil život, když na ně chtěli zaútočit Temní rytíři. Kramus to viděl a všechny varoval. Naštěstí i nyní je varoval s dostatečným předstihem, aby se stihli připravit na útok Temných rytířů. Nikdo nevěděl, jak se vždy dokážou dozvědět, kde se právě usídlili. I řez to, že se vždy stihli na střed připravit, jich stále ubývalo, zatímco Temní rytíři stalé sílili.
„Co se stalo.“ zeptal se Black.
„Kramus měl zase vizi,“ generálovi bylo hned jasné, že to musí být opravdu důležité.
„Viděl jsem dopad této války, pokud se bude stále bojovat na této planetě,“ začal Kramus. „Naše armáda bude postupně prohrávat každou bitvu, až celý náš národ zahyne a zůstane jen v temnotě zapomnění.“
„To snad ne!“ zvýšil hlas generál Black. „Já tomu nevěřím. Zrovna dneska jsme vyhráli bitvu, která vyžaduje mnoho bojového umu.“
„Nepřerušuj Kramuse. Riskoval jsi vlastní život pro záchranu našich vojáků a porážku nepřítele. To se samozřejmě cení a získáš tak u vojáků velkou důvěru. Nemůžeme si však dovolit ztratit tak dobrého válečníka.“ řekl mu velitel Wintermore. Generál zmlkl.
„Ale také jsem uviděl světlo v temnotě. Uviděl jsem dítě.“ Oba se podivili. „Dítě, které se narodilo na planetě Obzrou. Má v sobě obrovskou sílu, větší než si kdo dokáže představit. O svých schopnostech neví, ale jedině on může ukončit tuto už několik tisíc let trvající válku. Musíme se za ním vydat a přimět ho aby se k nám přidal dříve, než se k němu dostane nepřítel,“ skončil. Velitel se otočil na generála.
„Připravte muže k odletu. Odlétáme!“
„Ale pane, přeci nevěříte, že bychom tuhle bitvu nevyhráli. Zrovna se nám tak daří. Přeci nepoletíme na planetu Obzrou hledat to děcko, který údajně může rozhodnou o této válce.“
„Nebudu se o tom s vámi bavit, prostě odlétáme.“
„Nemůžeme tu přeci nechat naše nepřátele, aby to tady zatím ovládli.“
„Dobrý nápad, cestou to vyhodíme do vzduchu,“ řekl Wintermore s lehkým záchvěvem nejistoty.
„Cože, Nemůžu uvěřit, že věříte tomu chlápkovi, který si vymyslí kde co a už vůbec ne tomu, že chcete naši planetu navždy zničit.“ Velitel se na něj prudce otočil.
„Dávej si pozor, co říkáš. Za tohle bych tě mohl dát i zavřít. Už jsi snad zapomněl, jak měl vidinu před tímto útokem? Tak co jo nebo ne?“
„Ne pane, nezapomněl, promiňte,“ omluvil se generál Black.
„Tak a teď běž připravit muže na odlet.“
„Ano pane,“ odešel z bunkru.
Venku se rozhlédl po pláních, které vidí s naprostou jistotou naposled ve svém životě. V době kdy se narodil, byly všude jen vyprahlé pláně a na nebi se honila rudá oblaka. Bylo to následkem rozsáhlého bombardování před přibližně tisícem let, kdy se jeho předci pokoušeli nepřítele porazit tak, že do ovzduší vznesou za pomoci raket dopadajících na povrch množství prachu, který je zahubí. Tehdy ani netušily, jak moc tento krok změní tvář planety. On ale celý svůj dosavadní život doufal, že se dožije konce této nekonečné války a pak dají planetu zas do původního stavu, jak o ní slyšel ve starých bájích. Ještě za časů Marlonda, největšího kouzelníka všech dob byla planeta plná zelených pastvin a bujných lesů, kde bylo vždy dost zvěře. Kontinent byl plný vyspělých a vzkvétajících měst, kde vládl mír a blahobyt.
Při představě, že by tyto časy mohly opět nastat, se generálovy zamlžil zrak. Uvědomil si však, že nic už nebude jako dřív.

„Pane, jsme připraveni k odletu,“ řekl generál velitelovi.
„Dobře je připravena raketa na zničení planety?“
„Ano pane.“
„Výborně, nepřátele tu budou každou chvíli, musíme vyrazit co nejdříve.“
„Ano pane určitě. Vojáci, všichni nastupte do letounů.“ Přikázal generál své jednotce. Ta jako zhypnotizovaná udělala čelem vzat a postupně všichni nastoupili. Cestovaly dvě lodě. Na jedné bylo tři sta vojáků a na druhé dvě stě vojáků s generálem, velitelem a Kramusem. Pomalu se odlepili od země a vzlétli do vesmíru. Jak byly v bezpečné vzdálenosti od planety generál Black, připraven u děla, zamířil na planetu.“
„Čekám na rozkaz, pane.“ Jeho hlas se však chvěl.
„Palte,“ přikázal velitel. Z jeho hlasu byla cítit úzkost, rozkaz však vydal pevným hlasem.
Generál vypustil raketu. Nemohl minout. Planeta, na které byla válka zuřící pět tisíc tel, ale i mnoho vzpomínek na velké činy dávných hrdinů byla pryč.
„Hotovo pane, cíl zničen.“ Black se ohlédl po lodi. Kdo mohl, koukal z okénka a sledoval ruiny jejich teď už zaniklého světa, toulajících se již jen prázdným prostorem. Ve tvářích mnohých z nich vyděl stejné pocity, jaké teď vířily v jeho hlavě.
„Sbohem domove“ zašeptal stísněně, ale pevným hlasem a několik vojáků to po něm zopakovalo.
„Dobře nastavte souřadnice směr Obzrou,“ zavelel již svým obvyklým tvrdým hlasem Wintermore.
V tu chvíli aniž by si toho všimli, z trosek planety vyletěla flotila menších lodí Temných rytířů. Pomalu se přibližovali ke Světlům magie. Nemohli je zaměřit, protože měli plavidla maskována proti zachycení. Na planetu vystřelili zaměřovací paprsek a hned v tu chvíli přešli na rychlost světla. Temní rytíři se však vydali za nimi.