Říše Draka XI. - Yurik potřebuje zbran

Epizoda 11: Yurik potřebuje zbraň!


8. června roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Konečně se na Yurika usmálo štěstí a získal učitele boje. Avšak jestli to pro něho byla zrovna výhra, tak to netušil ani on sám…


Nepravidelné rány kladiva, dopadající na kovadlinu, zněly kovárnou Akiry Matsueho. Ten v tuto chvíli seděl na židli a díval se na Yurika, který bezmocně zápasil s fyzicky velmi náročnou prací.
„Myslel jsem, že mě budete učit bojovat a ne, že za vás budu dělat vaši práci,“ postěžoval si Yurik a přehodil si kladivo z jedné ruky do druhé, aby dal na chvíli odpočinout znaveným svalům.
„Abys dokázal efektivně bojovat, potřebuješ zesílit. I když jak tak na tebe koukám, tak bych řekl, že potřebuješ především mít nějakou sílu,“ odvětil Akira Matsue, přihnul si z flašky s vínem a dál pozoroval Yurikovo žalostné počínání.
Když si Yurik kladivo přehodil v rukou po několikáté, podrbal se Akira Matsue na bradě a zamyslel se.
„To sem zas jednou dopad,“ řekl si v duchu Yurik a ještě si zanadával. Aimi v tuto chvíli mlčela. Sama nebyla dvakrát se současnou situací spokojená. Ano, Yurik měl konečně učitele boje, ale i když byla mágem, pochybovala o tom, že se takhle někdo naučí bojovat.
Kovárnou se najednou rozeznělo soví houkání. Akira Matsue vstal ze židle a přistoupil k výhni. Nejprve zatlačil spínač na malé krabičce, která byla jedním z mnoha vynálezů Shoa Kanawazy, a ukončil tak soví houkání. Potom se chystal udělat rutinní činnost, při výrobě magického skla, když v tom ho něco napadlo. Odstoupil od výhně a houkl na Yurika: „Pojď sem!“
Yurik vzdychl. Vrátil kladivo na své místo vedle kovadliny a pak si setřel pot z čela. Potom se teprve vydal ke svému mistrovi. Tedy jestli tak měl říkat nevrlému kováři, tak tím si sám nebyl vůbec jistý. Přesto uposlechl jeho rozkazu.
„Pozorně mě poslouchej,“ řekl Akira Matsue a začal vysvětlovat: „Chytneš tyhle páky,“ ukázal na dvě tyče, z podivně namodralého kovu, vedoucí z výhně. „A až ti řeknu, tak do nich vyšleš svou moc.“ Potom kovář nechal stát Yurika u výhně a odbelhal se na druhý konec kovárny.
Yurik chvíli na ty dvě podivné azurové tyče zíral, ale pak jen pokrčil rameny a sevřel je v rukou. I když se domníval, že to je jen další z kovářových podivných a zbytečných nápadů, nemělo smysl se s ním o tom hádat.
Akira Matsue se vrátil k výhni s párem kleští ze stejného kovu, jako měly ony dvě tyčky. Při pohledu na Yurika mu však kleště vypadly z rukou na zem. Nevěřícně zíral na Yurika, kterak tyče drží jakoby se nic nedělo a přitom by teď měl mít obě ruce na škvarek. Podíval se na stůl, kde měl položenou láhev s vínem, ale dnes to byla teprve jeho první. Nemohl být opilý!
„Co je?“ ozval se Yurik. „Mám už do nich vyslat moc?“
„Ukaž mi ruce,“ nařídil Akira Matsue a když Yurik pustil tyče a napřáhl před sebou ruce, kovář je jako pominutý chytil, sklonil hlavu a bedlivě je prohlížel. Nic však neviděl. Ani malý puchýřek, drobnou spáleninu, prostě nic. Přistoupil proto k výhni a zlehka se prsty pravé ruky dotkl jedné z tyčí.
„Áááá,“ vykřikl kovář a honem ruku zabořil do vědra s vodou, které měl kousek od výhně.
Yurik naklonil hlavu na stranu. Výkřik ho vylekal, ale nechápal, co se stalo.
„Jak? Jak je to možné?!“ vybuchl vzteky Akira Matsue a přistoupil k Yurikovi. Podíval se na něj tím nejděsivějším pohledem, jaký kdy u něho Yurik zažil a potom si sedl na židli, ze stolu sebral láhev s vínem a na ex ji vypil.

„Nééé,“ křičel Yurik, ale nijak tím připitého Akiru Matsueho neodradil od jeho záměru. Na jeho otázku: „Co to bylo za magický trik,“ mu nedokázal odpovědět, protože vůbec nechápal, co má na mysli, a tak si opilý kovář vymyslel vlastní způsob, jak přijít oné záhadě na kloub. Proto se teď snažil strčit Yurika po hlavě do výhně své kovárny.
Yurik se marně vzpouzel. V hrubé síle nemohl nikdy zvítězit, o to víc byla jeho snaha marná, když se snažil vzdorovat urostlému kováři, který každý den těžce pracoval. A tak se jeho hlava nebezpečně blížila vstříc ohnivým jazykům sálajícím z výhně. Pokoušel se zapřít rukama, viděl, jak mu začala hořet vlněná košile, když v tom se v něm něco vzbouřilo. Aimi se propadla do hlubin Yurikovi mysli a Yurik sám měl několika vteřinové okno. Když pak přišel k sobě, stál vedle výhně, v ohořelém oblečení, a díval se na Akira Matsueho, ležícího v troskách stolu. Netušil, co se stalo, ale byl si jistý, že ho trest nemine. A začínal se trestu děsit, protože slyšel kováře hlasitě klít při ztrátě tří flašek svého nejlepšího vína, které měl schované pod stolem a co si právě rozdrtil svým vlastním pozadím.

„Ehm,“ pokoušel se Yurik přetrhnout několika minutové ticho. Seděl uprostřed kovárny na židli a naproti sobě měl Akira Matsueho, který do něho zabodával upřený pohled.
Najednou se kovář praštil do čela: „Já hlupák! Že mi to hned nedošlo,“ řekl a Yurikovi málem přestalo být srdce. „Magické poskvrnění. Tvoje magické poskvrnění je odolnost vůči ohni a žáru. Proto ses nespálil, a proto neshořel! … I když mi je divné, kde si vzal takovou sílu, že si se mnou praštil jako nic…“
„Cože,“ dostal ze sebe udivený Yurik. Vzápětí si však vzpomněl na jeden z rozhovorů s Aimi, když jí vyprávěl o svých vlasech a ona mu říkala, že to musí být jeho magické poskvrnění. Teď však byl trochu zmatený, protože mu neřekla nic o tom, že by mohl mít ještě nějaké další. Na otázky mu však Aimi v tuto chvíli neodpovídala. Zřejmě sama nevěděla, nejlepší kouzelnice na světě podle vlastního tvrzení, že je něco takového vůbec možné, a tak mlčela, aby se více neztrapnila. „Někdy by se už konečně mohla přestat chovat jako malé dítě,“ řekl si sám pro sebe v duchu Yurik.
Akira Matsue pro potvrzení své domněnky vzal kleštěmi z výhně jeden do běla rozpálený uhlík a poté jej vložil do Yurikovi dlaně. Potom společně oba zírali na to, jak … vlastně, jak se vůbec nic neděje, když by podle normálních lidských měřítek měl Yurik křičet bolestí a ruku mít těžce popálenou.
„To je …,“ promluvil jako první připitý kovář. „… úžasné.“
Yurikovi potom došlo, jak dokázal přežít v hořícím domě. Musel uznat, že tohle magické poskvrnění bylo užitečné. Rozhodně víc, jak dorůstající vlasy!
Pak se Akira Matsue opět zamyslel, několikrát podrbal na holé hlavě a nakonec se vydal k zamčené truhlici u postele v rohu kovárny. Odemknul truhlu klíčem na řetízku, zavěšeným okolo krku, chvíli se v ní přehraboval, až úplně na jejím dně to konečně nalezl.
Yurik zíral na dvě katany v nádherných pochvách ze slonoviny. Byly překrásné. Všiml si však, že Akira Matsue na zřejmě své vlastní meče nekouká s takovým nadšením a úžasem jako on. Popravdě v jeho očích viděl spíše odpor, znechucení a zhnusení. Chvíli si říkal, že by je nejradši vhodil do výhně a nechal roztavit, ale bylo mu jasné, že to někdo jako on nikdy neudělá.
„Vytas je,“ řekl kovář a Yurik uposlechl. Hned si všiml, že čepele obou katan jsou ze stejného azurového kovu, jako tyče vedoucí z výhně a onen pár kleští. Další zvláštností potom byla jejich váha. Když ještě cvičil s Kanem Totorim, tak měl možnost si potěžkat mezi mnoha různými zbraněmi i nějaké katany, ale tyhle oproti nim skoro nic nevážily. Byly lehké, jako pírko.
„Jsou vyrobené z kardia,“ vysvětlil Akira Matsue, protože mu bylo jasné, na co se bude ptát. „Kromě váhy má tento materiál ještě jiné zvláštnosti. Je tvrdší, než železo, ohebnější a taky vede moc,“ dodal.
„Páni,“ užasl Yurik a dál si prohlížel obě katany. V duchu si pak říkal: „To je přesně ono! Tohle potřebuju.“
„Zkus do nich vyslat svou moc,“ pobídl Yurika kovář a odstoupil od něho stranou.
Yurik se chvíli koncentroval, jak ho to naučila Aimi, a potom vyslal do obou katan maximum své moci. Bylo to těžší, než si myslel, jako kdyby jeho moc meče odmítaly …, ale i tak začaly čepele slabě zářit.
Akira Matsue jen spokojeně sledoval svého žáka, protože právě přišel na to, jaký bojový styl ho bude učit. Shodou náhod to byl jeho vlastní, boj se dvěma meči. Všiml si jeho potencionálu, už když pracoval s kovářským kladivem. Bez nějakých problémů střídavě používal obě ruce a každý jeho úder byl veden naprosto stejně. Žádná jeho ruka neměla nad druhou navrch. To bylo pro bojovníka se dvěmi zbraněmi nejdůležitější!
„Mistře,“ pronesl Yurik s největší úctou, jaké byl schopen. „Dáte mi jeden z těch mečů?“
Akira Matsue místo odpovědi s neuvěřitelnou rychlostí přistoupil k Yurikovi, bleskově rukama sebral ze stolu pochvy ze slonoviny a nasadil je na katany. Potom šermířským trikem vyrazil rukojetě z Yurikových rukou a odebral se zpět ke své truhlici, do níž vrátil nebezpečné zbraně. „Tyhle ti dát nemůžu,“ řekl nakonec a po chvíli ticha dodal: „Přísahal jsem, že Bílá dvojčata – jak se jeho katany jmenovaly - už nikdy nikoho nezabijí! A to by si ty, jako Magista, nikdy dodržet nemohl.“
Yurik se posadil zpátky na židli a mlčel.
„Navíc bys je nemohl použít na maximum,“ řekl pak Akira Matsue. „Jedna ze zvláštních vlastností kardia je ta, že se přizpůsobují svému vlastníkovi. Určitě sis všiml, že se ti tvá moc do katan hůř dávala. To proto, že každý jedinec s mocí je jinačí.“
„A nemohl byste pro mě ukovat, z toho kardia, nějakou zbraň?“ opáčil Yurik s novou nadějí.
„To bych mohl, ale problém je ten, že mi zásoby kardia už došly.Všechno, co jsem měl, jsem spotřeboval při výrobě magického skla pro váš trénink magie. Sho Kanawaza sice ještě nějaké má, ale to je pro jeho experimenty. Pochybuju, že by se ho kvůli tobě vzdal.“
„To ne,“ povzdechl si Yurik. Právě se objevil další problém v jeho výcviku.
Akira Matsue se dlouze zamyslel a pak řekl: „Ale vzhledem k tomu, že někteří Magisti budou stejně jako ty potřebovat zbraň z kardia, mohl by mi Aki Miyazaki dovolit pro nějaké zajet.“ opáčil kovář a usmál se, když uviděl jiskřičku radosti v Yurikových očích.


„Opravdu se domníváte, můj pane, že to je dobrý nápad? Nechat Yurika, aby jel s Akirou Matsuem. Co když se o něm dozví pravdu nebo hůř, co když cestou potkají někoho,…“ opáčil Nikki Nikki potom, co s Bílou smrtí zůstali po odchodu kováře sami.
„Vím, jak je to riskantní,“ skočil učiteli magie Aki Miyazaki do řeči. „Ale události nabraly rychlejší spád, než jsem očekával. Uvědomuju si, že se Yurik může potkat s některým ze sourozenců, ale možná mu to jen prospěje. Navíc se začíná probouzet. Sám jsi toho byl svědkem, Takamatsu.“
„Ale, co když …,“ snažil se ještě namítat učitel magie, ale Bílá smrt udeřil pěstí do stolu.
„Jsem si všech možných rizik vědom, ale musí se probudit! Už pro jeho vlastní dobro.“
„Zajisté máte pravdu, můj pane,“ dodal poníženě Nikki Nikki a opustil komnaty Aki Miyazakiho.
„Nezbývá mnoho času, než započne otevřená válka o trůn,“ řekl pak sám sobě smutně Aki Miyazaki, když osaměl ve svém pokoji.


Yurik si zabalil věci na cestu. Pravda, moc toho neměl, ale i to málo musel někdo sbalit. Když byl hotov, na chvíli se posadil na postel a přemýšlel.
Poprvé měl opustit svůj nový domov. Sice nemělo jít o žádnou misi, které v budoucnu na něho coby Magistu budou čekat, ale přesto se cítil zvláštně. Na jednu stranu byl šťastný, že zas jednou uvidí oblohu nad hlavou a ne jen šedý studený kámen, ale na stranu druhou se bál. Netušil, co ho venku čeká. Ještě teď měl v živé paměti trosky rodné vesnice. Mrtvá těla sousedů, na nichž hodovaly vrány, stejně jako bídu v utečeneckém táboře. Děsil se ještě větší zkázy, kterou by mohl během cesty spatřit. Avšak i on v hloubi duše věděl, že smrt a zkáza, kterou doposud viděl, bude jen nepatrná v porovnání s tou, co přinese budoucnost.
Nakonec zanechal úvah a přemýšlení a odebral se jako každý den do prádelny na pravidelný sraz se svými přáteli, aby je o horké novince informoval a přišel s nimi zas na jiné myšlenky.

„Kde si tak dlouho?“ spustil na něj hned Naoko a nedal Yurikovi šanci se se všemi alespoň pozdravit. „Kdy si nám vůbec o tom svém výletě chtěl povědět?“ pokračoval a trochu tím Yurika zaskočil. Naokovi špionážní schopnosti byly někdy až děsivé. I když takhle Yurik alespoň nemusel přátelům říkat o svém odjezdu. Už o tom věděli a jistě nejenom oni...
Hikaru s Emi seděli vedle sebe a tvářili se sice smutně, ale rozhodně ne tak smutně a žalostně, jako jistý štítonoš.
Montaro při pohledu na Yurika neudržel mohutný příval slz a zármutku a vrhl se na Yurika, kterého sevřel svým medvědím objetím.
Yurik se marně pokoušel osvobodit. Přišlo mu toho na jeden den moc. Nejprve se ho snažil Akira Matsue upálit ve své výhni a teď mu hrozilo rozmačákání. Bohužel i když si nepřál zažít ani jednu z těch věcí, nemohl proti tomu nijak vzdorovat.
Když se Yurikovi konečně povedlo vyprostit z Montarova objetí a zároveň dočasně utišit jeho smutek, přeběhl mu mráz po zádech při představě, jak se s ním bude zítra štítonoš loučit před jeho odjezdem. Vypadalo to na dvě možnosti. Buď ho Montaro rovnou rozdrtí v objetí nebo se nikam nedostane. Dlouze si povzdechl.
„Víš vůbec kam jedete?“ zeptal se po chvíli Naoko a Yurik jen záporně pokýval hlavou. „Říká ti něco osada Arasawa?“ Yurik nechápal kam tím mířím. Došlo mu to až potom, co Naoko dodal: „Ta leží v oblasti Asama.“
Yurik polkl. Jeho rodná vesnice ležela jen pár mil jižně od té oblasti. Věděl, jak nebezpečná oblast Asama byla už před vypuknutím války a teď bude určitě ještě nebezpečnější. Nacházela se hranicích Ledové země, provincie Sun a provincie Rank. Dalo se tedy říci, že byla na území nikoho, ale zároveň si na ní nárokovali nárok hned tři strany. Dřív nechápal, co je tam tak vzácné, ale až teprve teď mu to došlo. Kardium! Bylo mu jasné, že žádná ze stran si nenechá vzácný kov proklouznout mezi prsty.
Naoko dal Yurikovi chvíli času, aby mu to samotnému došlo. I když si mohl do přítele rýpnout, mlčel.
Montaro se díval na Yurika a i když nechápal, v čem je problém, nechtěl zůstat sám. „Montaro pojede taky,“ řekl nakonec a vydal se z prádelny.
Všichni zúčastnění se dívali na široká záda odcházejícího štítonoše a nevěděli, co si o jeho slovech myslet. Yurik však malinko tušil, co jeho slova na něho budou mít za dopad…


Následujícího dne, brzy ráno, nastal čas odjezdu. Na Nádvoří se za přítomnosti Aki Miyazakiho, učitele magie a Natsumi Akity připravovala malá skupinka na cestu. Sice měl původně jet jenom Akira Matsue s Yurikem, ale shodou podivných, možná až podezřelých, náhod se k nim přidal štítonoš Montaro a jistý Naoko Chitose.
Yurik stál před obyčejným kupeckým povozem, taženým párem hnědých koní. Po své pravici měl Akira Matsueho a po levici pak Naoka s Montarem. U štítonoše chápal, že mu dovolili s nimi odjet. Přeci jen u něho hrozilo, že by se pokusil i utéct, aby mohl jet s Yurikem a v tom případě by ho obojek jisto jistě uškrtil.
Avšak u Naoka Yurik nechápal, jak dokázal přesvědčit Aki Miyazakiho, aby mu povolil se k výpravě za kardiem přidat? Naoko na jeho udivený výraz mu řekl jen: „Přeci bych si nenechal tu zábavu proklouznout mezi prsty,“ a pak se pouze šibalsky usmíval, protože tak snadné vyjednávání už hodně dlouho nezažil. Nebyl sice nejsilnějším Magistou, ani nejtalentovanějším v magii, ale o jeho mimořádně nadaných schopnostech získávání informací věděl každý. Možná i proto Bílá smrt akceptoval jeho ubohý pokus ho vydírat, když řekl, že pokud nebude moci jet s Yurikem, všichni na základně se dozví o jeho zálibě ve sladkém. I když by tím mnoho nedocílil…
Natsumi Akita přistoupila k Akiru Matsuemu. Na tváři měla ten svůj obvyklý tvrdý a nekompromisní výraz, který se mísil s odporem, co stále cítila k Yurikovi. Předala kováři náramek, kterým se ovládaly obojky a jen stručně mu naznačila, že kdyby nastaly sebemenší problémy, ať ho bez obav použije.
Akira Matsue jen pokýval hlavou na znamení díků o starost nad jeho bezpečím, ale v hloubi duše se mu myšlenka použití obojků příčila. Přeci jen ke své minulosti by neschopnost zvládnout pár děcek považoval za potupu.
Vu Takeru Morioka se též díval, se svými kumpány, kterak Yurik opouští tajnou základnu provincie Sun v hoře Ametas a v duchu mu přál jediné, smrt. I když cítil, že takové štěstí, aby se jeho přání splnilo, mít nebude.
Nikki Nikki stál vedle Bílé smrti a stále byl nesvůj. Nejradši by Yurikovu odjezdu zabránil, ale jeho pán byl pevně rozhodnut. Přesto v malé naději na něho hleděl prosebnýma očima.
„Přestaň se už konečně bát, Takamatsu,“ řekl jen Aki Miyazaki a odebral se z Nádvoří zpátky do svého pokoje.
Učitel magie si jen povzdechl, naposledy se podíval na Yurika a jeho doprovod a potom vyrazil za Bílou smrtí.
„Tak nasedejte,“ zavelel Akira Matsue a chopil se opratí. Naoko, Yurik i Montaro nasedli do vozu a potom kovář práskl opratěmi a pobídl koně vpřed na cestu za kardiem.