Kruh - kapitola čtvrtá - Útěk

Civěl na ni.
I když se dívala přes okraj vratké loďky, cítila jeho pohled. Jak ji provrtává skrz na skrz. Po tvářích se jí valily slzy jako hrách, které nehlučně dopadaly do chladného jezera. Slunce už téměř zapadlo a Calenhadovo jezero díky tomu dostávalo temný, až zlověstný nádech. Co kdyby do něj skočila a prostě se utopila? Bylo by to tak jednoduché, tak snadné. Jedna ze slz si to namířila k jejím ústům. Byla hořká, hořká jako porážka, beznaděj, zoufalství, bezmoc a samota. Všechny tyhle emoce pevně obklopovaly elfí dívku, jako obrovitá pavučina. Skočit? Ne, rozhodně ne, ne po tom všem. Ne po tom, co se Thomas obětoval. Pro ni. Odvrátila hlavu od jezera a s předstíraným zájmem zkoumala svou žlutou róbu. Pro příští chvíle si podobné myšlenky zakázala, musela uvažovat racionálně. Kam půjde? Pomocí amuletu bude snadné jí vystopovat. Amulet, malá nádobka na řetízku, naplněná trochou její krve, která byla každému učedníkovi odebrána při vstupu do Kruhu a následně uschována někde ve věži. Tyto přívěsky ještě zvětšovaly nadvládu, kterou Oltář a jeho templáři měli nad mágy. Pokud ovšem byl ten její odeslán do Denerimu, jako většina těch co podstoupili úspěšně Trýzeň, měla alespoň den, možná dva náskok. Orlais? Ne… příliš blízko a navíc by byla ještě více pod drobnohledem Oltáře. Rivain, blesklo jí hlavou. Podle knih co četla, nevyznávají tamní obyvatelé Andrastu, ba ani Stvořitele a navíc jsou více než tolerantní k elfí populaci. Kdyby se jí podařilo sehnat místo na nějaké kupecké lodi… nebo alespoň z Fereldenu doplout přímo do Svobodných Marek, pak už jen přejít Antivu a byla by v Rivainu…
Co si to nalhává, nikdy by to nedokázala, ne sama. Nedokáže je opustit, vždyť ani pořád nedokázala uvěřit tomu, že už není součástí věže. Musela najít způsob, jak přerušit spojení mezi sebou a tím prokletým Amuletem, potom se vrátí pro Thomase a Theru, ano, tak to udělá. Možná by mohla navštívit Denerim? Setkat se opět se svým bratrem a rodiči? Možná… stáli by o ni vůbec ještě?
„Hele, slečinko.“ ozval se obtloustlý, plešatý převozník „Ne, aby ste si jako myslela, že proti vám něco jako mám…jo?“
„Hm?“ tázavě se na něj podívala uslzenýma očima. Neměla zrovna náladu na jakoukoliv konverzaci.
„Noo, že jste jako elfka,“ rýpavě pokračoval „nebo čarodějnice, krvavá mágyně, nebó…“
„Nejsem krvavý mág!“ prudce zakřičela, až tlouštík polekaně nadskočil. Což způsobilo nemalé zvlnění hladiny.
„Nee, jasně že né.“ ustrašeně špital. „Já jen že, ten týpek mi zaplatil fakt hodně penězů, že mi stálo za to čmajznout převozníkovu loď a udělat to… budu se takle moct i s ženou vodstěhovat do Denerimu.“
„Takže předpokládám, že ve vesnici na nás bude čekat nasupený převozník?“
„Mjó, ale nebojte, slečinko, já to vyřidím.“ Se sebejistým úsměvem dodal falešný převozník a znovu zabral do vesel.
Cesta ubíhala pomalu a čarodějka nehodlala dát tlouštíkovi jakoukoliv další záminku ke konverzaci. Otřela si zaschlé slzy a nasoukala se do černého pláště. U krku jej sepnula jednoduchou broží ve tvaru meče a přes hlavu si přetáhla kápi. Takhle by snad na první pohled nikdo neměl poznat, že je elfka. Na chvíli se zastavila pohledem u dýky. Její čepel byla podivně zvlněná a jílec s rukojetí zdobily podivné runy, s velkou pravděpodobností Tevinterské, jak k ní Thomas asi přišel? Musela se také zbavit své róby, ta přes místa, které nezakrýval plášť, přímo světélkovala a prozrazovala tak širokému okolí, že mají co do činění s čarodějkou.
„Hej, ty.“ křikla najednou na veslaře, až se opět polekaně zatřásl.
„Kirk, slečinko.“ opatrně dodal.
„Ve vesnici je krčma, je to tak?“
„Jistě, jistě, je tam…“
„Potřebuju od tebe… laskavost.“ Pokračovala Amawel a dala si záležet na tom, aby viděl její měšec s penězi. Bylo v něm něco málo přes sto dvacet stříbrňáků. „Chci, aby si mi sehnal nějaké šaty, nejlépe úplně obyčejné.“
„Jak je libo, slečno čarodějko.“ Úlisně odpověděl tlouštík, dívajíc se mlsně na měšec.
„Nebo ne, raději nějakou koženou zbroj, bude stačit úplně obyčejná.“ opravila se v zápětí dívka. „Zaplatím ti za ní a ještě dostaneš padesát stříbrných a mojí róbu, kterou můžeš v Denerimu draze zpeněžit.“ Při slově „draze“ Kirkovi zajiskřilo v očích.
„Taky kup nějaké zásoby, vodu a sušené jídlo.“
„Ano, ano, rozumím, má čarodějná paní.“
Bylo divné, slyšet někoho takhle jí oslovovat. Po letech pohrdání templáři by se to zdálo divné asi každému, napadlo ji.

„Ták a jsme u cíle, slečinko.“ se znatelnou úlevou pronesl po další chvilce strávené veslováním. Když se ohlédla, uviděla molo, ke kterému se pozvolna blížili. Nedaleko něj stál obrovský kamenný most, který vedl až k věži Kruhu. Na několika místech byl však silně poškozený a na některých dokonce úplně zničený. Několikrát musela přemýšlet nad tím, proč ho vlastně neopravili? Nebyla by pak přeprava jednodušší a mnohem rychlejší? A v tom to právě asi je, napadlo ji. Oni totiž nechtěli, aby to tak bylo. Chtěli potencionálním vzbouřencům ztížit útěk, co to šlo. Měla zřejmě velké štěstí. Postupně v malých světlých bodech za molem rozeznala pochodně, které slabě osvětlovaly okolní domy. Jakmile loďka konečně zastavila, opatrně vystoupila. V rukou svírala měšec s penězi a zdobenou dýku. Pravý převozník se však neukázal, jak si původně mysleli.
„Asi už spí.“ Ujal se vysvětlování nenuceně Kirk. „Tak tady na mě chvilku sečkejte a já vám dojdu pro ty věci, co ste chtěla, jó?“ Dodal tlouštík a namířil si to k domu, který podle vývěsního štítu nebylo těžké identifikovat jako hostinec. Pomalu přešla z mola na pevnou zem. Bylo to tak zvláštní, úplně jiné než kamenná podlaha věže. Cizí, přitom povědomé. Dřepla si, aby mohla rukou pohladit stébla zelenkavé trávy. Na malý okamžik jí to vykouzlilo na tváři úsměv. Téměř ihned si ale vzpomněla, co všechno tomuto okamžiku předcházelo a úsměv jí z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. Pohledem pátrala po malé přístavní vesničce. Nikde nikdo. Jen sem tam nějaká krysa vyběhla nebo naopak zaběhla do jednoho z domů, z dálky se ozývalo houkání sovy. Nemusela už dlouho čekat, aby viděla, jak se dveře hostince otevřely. Kirk se vybatolil ven s úsměvem od ucha k uchu. Přes rameno měl přehozený ranec a v druhé ruce nesl kožený batůžek.
„Tak, tady to je… prosim.“ Začal mumlat, ještě než k ní došel. „V baťohu máte ten žvanec a tady v ranci je nějaká ta zbroj co ste chtěla, mnó.“ nenechal se zastavit. „Ale nejni to žádná extra kvalita, slečinko. To víte, takle pozdě večer něco shánět… berte, nebo nechte bejt.“ Amawel jen rychle proletěla obsah batohu i rance. Nalezla hnědé kožené rukavice, boty, opasek i suknici spolu s hrudní částí zbroje. Opravdu to nebylo žádné mistrovské dílo, ale neměla na vybranou. V batůžku byl uspořádaný měch vody spolu s chlebem a několika proužky sušeného vepřového masa. Kirk ji netrpělivě sledoval a mnul si ruce.
„Zbroj mě přišla celá komplet na čtyřicet stříbrňáků a batůžek se žvancem na deset…“ prohodil jako by jen tak mimochodem. Dívka si povzdechla a vysypala z měšce celou stovku stříbrných mincí do tlouštíkových rukou, ten se však ani poté neměl k odchodu.
„Téda, fakt díky…“ začal ze sebe soukat „ale dostanu eště ten váš mundůr?“
„Jistě…“ kývla elfka a zašla za nejbližší z domů tak, aby jí poskytl alespoň trochu soukromí pro převlékání. Několikrát se ujistila, že falešný převozník zůstal stát na svém místě. Když si konečně natahovala černý plášť přes svou koženou zbroj, která jí kupodivu byla tak akorát, neubránila se pohledu na svou, brzy již bývalou žlutou róbu. Moc dlouho si jí neužila a přitom tak dřela, aby byla hodna jí nosit, a stejně se s ní musí teď rozloučit. Zbytečně by přitahovala pozornost. Ještě než jí vzala do rukou, zastrčila si dýku za opasek, ke kterému připnula váček se zbývajícími mincemi a přes hlavu si opět přetáhla kápi. Jen co vykoukla, uviděla Kirka, jak se nedočkavostí celý klepe. Podala mu svou róbu a jen stěží potlačila náhlý příval slz. On jí na oplátku podal batůžek s potravinami.
„Slečno,“ oslovil jí doteď nezvykle vážným tónem „buďte opatrná.“
Amawel se zoufalým pokusem o úsměv poděkovala a vydala se cestou od malé vesničky kamsi do neznáma…

Jak dlouho už šla? Půl hodiny? Hodinu? Déle? Těžko říct, cesta byla jednotvárná a nohy jí začaly vypovídat službu. Pár dalších minut prostě pokračovala po temné, klikaté cestě, která se plazila jako líny had až někam za nedaleký kopec. Její mysl byla prázdná, čemuž se sama divila. Nedokázala pořád dokola myslet na to samé, brzy by se z toho pravděpodobně zbláznila. Zhluboka se nadechla, aby nabrala alespoň trochu nových sil a opřela se o jeden ze stromů, které rostly podél cesty. Musí si odpočinout, jen na chvíli. Snad se nic nestane, když si sedne. Když zaklonila hlavu, viděla na jedné z větví hnízdo, ve kterém spokojeně podřimoval namodralý ptáček. Víčka jí pomalu těžkly. Dobře, tak si schrupne a za pár chvil už bude zase na cestě, čerstvá a odpočatá…

Bezesnou dřímotu přerušila obrovská rána. Polekaně nadskočila a bleskově tasila dýku. Nikdo však před ní nestál, ani v okolí nikoho neviděla. První z dešťových kapek začaly bombardovat okolí. Ještě že se rozhodla schovat pod stromem, alespoň bude v suchu. Líně se protáhla a dýku zastrčila zpátky za opasek. Obzor najednou prořízl blesk a další ohromná rána na sebe nenechala dlouho čekat. Fantastické, pomyslela si. Přírodní síly ji vždy fascinovaly. Raději ale počká, než přestane pršet, možná by si mohla ještě na chvíli zdřímnout. Další blesk na okamžik osvětlil temnou krajinu. Koutkem oka se jí zdálo, že přes silné provazce dešťových kapek nedaleko na cestě něco zahlédla, něco, co tam předtím nebylo. Ne, to se jí určitě jen zdálo. Nic tam není, uklidňovala se. Burácení hromu se ozvalo dříve, než to předchozí, bouřka se tedy blížila. Dívala se směrem, kde naposledy zahlédla onu věc, v očekávání dalšího záblesku. Blesk, který se zanedlouho dostavil, byl větší než ostatní, klikatil se po obloze jako kořeny nějaké rostliny. Hrom přišel vzápětí.
Uviděla je.
Tři postavy. Templáři, blesklo jí hlavou. Mířili k ní.
Rychle se vyškrábala na nohy a rozběhla se do deště. Sprintovat však dokázala jen chvíli. Nezbývalo jí nic jiného, než se na moment zastavit. Sípavě se nadechla, musela se ohlédnout. Těch několik pár stop kam dohlédla, nebylo po templářích ani stopy. Vzduch prořízl další záblesk. Doháněli jí, nebyli ani dvě stě stop daleko, znovu se rozběhla. Byla hloupost běžet po cestě, zahnula proto prudce z cesty do vysoké luční trávy. Pokud jí dostihnout, bude to její konec. Byla označena jako krvavý mág, pro ty neexistují žádné soudy, žádný obřad pokojnosti, žádné slitování. Jen smrt. Rychlá smrt, tedy jen v tom případě, že by se templáři rozhodli jí ji dopřát. Modlila se ke Stvořiteli, aby ji zavedl někam do lesa, kde měla největší šanci jim utéct. Musela uvažovat rychle. Skoro vůbec nic neviděla skrz závoj noci a neustálý déšť, díky kterému už dávno promokla až na kost. Pokud však rozsvítí magické světlo, bude ještě více viditelná pro templáře. Rozhodla se neriskovat a pokračovat v běhu do temnoty.
Skálu, která se před ní vynořila, zaregistrovala jen v posledním momentu. Potichu zaklela a pokračovala podél ní v útěku. Pomalu se jí začalo zmocňovat zoufalství a chlad. Měla pocit, že skála snad nikde nekončí. Nakonec se rozhodla podívat, kde je. Musí to riskonout. Natáhla dlaň a zašeptala krátké zaklínadlo a brzy poté z dlaně vyšlehl proud tlumeného světla. To co spatřila, ji šokovalo. Jen pár desítek stop od ní stál Theodor. Ten odporný muž, kvůli kterému o vše přišla.
„Tak se opět setkáváme, ty jedna malá děvko…“ pobaveně zašeptal. V Amawel se začala hromadit veškerá její magická síla, posílená návalem zloby a hněvu. Její světlo zesílilo a odhalilo další dva templáře, kteří k ní přicházeli zezadu a ze strany. Nyní se všichni tři pomalu přibližovali. Nehodlala se vzdát bez boje.
Kvůli přilbám nepoznávala ty dva, kteří ho doprovázeli. Oba měli stejnou templářskou zbroj a dlouhé meče. Theodor byl tak sebejistý, že se jí postavil bez helmy, v rukou svíral obouruční kladivo. O jeho společnících se to ale říct nedalo, oni si opravdu mysleli, že je mág krve.
„Ať řekne cokoliv, neposlouchejte ji!“ rozkazoval Theodor. „Bude se vás snažit jistě ovládnout!“
Nevnímala ho, přitiskla se zády ke skále.
„Vidíte jí, čarodějnici?! Bojí se nás! Ví, že ta její nečistá magie jí nepomůže!“ dodával dál svým mužům odvahu. Cítila strach, to ano, strach, který svíral její srdce. Ke skále se ale tiskla z úplně jiného důvodu. Prostřednictvím many hovořila se skálou, se zemí, ze které se tyčila a prosila jí o pomoc, zatímco se templáři blížili. Zem pod nimi, na kterou stále dopadaly kapky deště, se zatřásla. Na malý okamžik se jí zdálo, že Theodor znejistěl, o jeho společnících ani nemluvě. Byl to zřejmě jejich první „lov“.
„Rychle!“ zaječel. „Odčerpejte její sílu!“
Cítila, jak slábne, energie ji opouštěla velmi rychle. Ze skal se uvolnilo několik kamenů, které se teď valily přímo na templáře. To bylo vše, co dokázala. Její zásoby energie byly u konce.
Theodor se přímo na něj mířícímu balvanu bez potíží vyhnul, jeden z jeho mužů udělal totéž, druhý už takové štěstí neměl. Jeden z menších kamenů, který do něj narazil, mu vytrhl zbraň z ruky. Zůstal však stát na nohou. Slyšela Theodorův chraplavý smích.
„Jsi slabá, slabší než jsem si myslel. Brzy budeš mít možnost požádat Stvořitele o odpuštění, ty špíno.“ Dodal znechuceně a přitom si odplivl. „Leonarde, přiveď mi tu čarodějnici!“ rozkázal muži stojícím vlevo od Amawel, tomu, kterého předtím zasáhl balvan.
„Ano, pa…“ zbytek mladý templář už říct nestihl, byly to jeho poslední, neúplná slova. Na záda mu totiž skočila obrovitá, černá puma, která ho svou vahou povalila na zem a prokousla mu hrdlo. Theodor stál prvních pár vteřin jako opařený. Puma mezitím zlostně zamručela a skočila po dalším templáři. Ohnal se po ní mečem, obrovská kočka se ale bez potíží jeho úderu vyhnula a skočila mu na hruď. Povalila ho stejně jako předchozího a jedním švihem velké tlapy ho zbavila helmy. Templář zaječel a snažil se pumu bodnout mečem do boku. Druhá tlapa na jeho ruce se zbraní mu to však vůbec neulehčovala. Druhým seknutím mu puma prořízla krční tepnu. Muž bezmocně chrčel a snažil se rukama v železných rukavicích zastavit proud krve, který se řinul z jeho krku. Marně. V té chvíli už to měla divá kočka namířeno k poslednímu z nich, k Theodorovi. Amawel se tisknula ke zdi skály, zděšením ani nedýchala.

Velitel skupinky templářů byl zděšený, tento pocit ale rychle vystřídal vztek. Bylo mu jedno, kde se v těchto končinách vzalo tohle zvíře, muselo zaplatit za to, co udělalo jeho mužům, pak přijde na řadu ta děvka. S řevem se rozběhl naproti pumě, které se chystala ke skoku. Jakmile skočila, v mžiku se sehnul, takže puma prolétla jen kousek nad ním. Rychle se rozmáchl kladivem, kočka však obratně uskočila. Udělal klamný nápřah, takže kočka znovu skočila. Když však letěla vzduchem, praštil jí rukojetí kladiva přímo do čenichu. Udělal rychlou otočku, aby ho váha jejího těla nesrazila k zemi tak, jako ostatní. Zlostně ještě bezmocné zvíře, které mu nyní leželo u nohou, nakopl.
Otočil se k Amawel.
„Tak…“ pronesl s velkou dávkou chtíče v hlase. „Ta zrůda sice zabila mé muže, ale na druhou stranu jsme opět sami,“ dodal. „Stvořitel mi to jistě odpustí.“ Stál nad ní a zálibně si ji prohlížel. „Možná bychom mohli dokončit to, při čem nás ten blázen Thomas vyrušil, nemyslíš?“ zasmál se a odepínal si části zbroje, aniž by se na ní přestal dívat. Amawel ho se strachem v očích sledovala. Ani si nevšimla, že už přestalo pršet. Kdo ji teď zachrání? Žádný Thomas tu teď nebyl, ani magie jí nemůže pomoci. Ještě předtím než zemře, bude zneuctěná tímhle odporným člověkem? Snažila se odplazit, odměnou jí byl však kopanec okovanou botou. Bezmocně zakašlala a na zem před ní dopadlo pár kapek elfí krve.
„Nemůžeš utéct, ani se nesnaž, buď hodná. Jinak ti odchod z tohoto světa pěkně znepříjemním, to se vsaď.“ Theodor měl na sobě už jen promočenou bílou košili, kožené kalhoty a okované boty. Zbytek jeho těžké zbroje ležel opodál, stejně tak jeho kladivo.
Pomalu se k ní skláněl. Když na ní nalehl, shrnul jí kápi z obličeje. Cítila jeho horký dech na svém krku, snažila se dívat jinam, aby neviděl slzy, které kvůli němu prolévala. Chytil ji pevně za bradu a přinutil jí podívat se na něj. V jeho tváři se zrcadlilo šílenství a dlouho potlačovaný chtíč. Políbil jí, dotyk jeho rtů byl pro ni stejným utrpením, jako kopanec, který dostala před chvílí. Snažil se jí stáhnout koženou suknici, aby konečně dostal to, co chtěl. Když viděl, že se elfka příliš nebrání, povolil sevření.
„Vidíš, jak jsi hodné zlatíčko, copak to takhle nešlo už předtím?!“ káravě se na ní usmál. Bylo jí na zvracení. Jakmile se mu konečně podařilo stáhnout jí suknici ke kolenům, začal si sám stahovat kalhoty. „Sakra, hloupé zapínání!“ klel pro sebe. „Při Stvořiteli, já se na to snad…“ oněměle sledoval dívku, která ztuhle ležela pod ním. V jejích uslzených, tyrkysových očích viděl vztek, zlobu a hněv, touhu po odplatě, která nyní byla naplněna. Svalil se na záda vedle ní, v břiše dýku zdobenou Tevinterskými runami. „Tohle je za Thomase!“ to byla poslední slova, které na tomto světě slyšel. Věděl, že ho život opouští stejně, jako mu z rány vytéká rudá krev.
Dívka si s pláčem upravila své oblečení a odsunula se stranou. Zabila ho, ona ho opravdu zabila. Vzala život. Ne démonovi, ne monstru, ale člověku. Třeba že si to zasloužil. Teď ale pro výčitky svědomí neměla v hlavě místo… Amulet!… prohledala nyní už mrtvého templáře a v kapse nalezla onen řetízek. Vzteky jím mrštila o stěnu skály a sledovala, jak se jeho střípky rozlétly do všech stran. Za přívěskem následoval i prsten, který jí věnoval První čaroděj. Poté se v slzách sesunula na kolena. Když ze sebe vyplavila všechnu zlost, zášť a výčitky, rozhlédla se kolem. Pátrala po zvířeti, které zabilo templáře. Na jeho místě však ležel člověk. Když se jí povedlo postavit se, ihned se k němu rozběhla a zaklekla vedle něj. Okamžitě ho poznala. Byl to ten odpadlík z věže Kruhu, kterého osvobodila. Přes čelo se mu táhla velká tržná rána, z které pořád tekla nová krev. Jeho holá hruď byla na jednom místě podivně prohnutá, měl asi zlomená žebra, dýchal jen mělce. Až když ho nyní viděla z blízka, všimla si jeho ostrých, přesto perfektně symetrických rysů tváře. Černé vlasy měl slepené krví, odhrnuté z obličeje. Musí ho zachránit, nesmí ho nechat zemřít, nechce být znovu sama. Tázavě se podívala na kruh, vyrytý ve své levé dlani.
„Prosím tě o pomoc, potřebuji tvou sílu, dám ti, co žádáš, Slituj se.“
„Jak si přeješ…“ ozvalo se jí v hlavě. Kruh zazářil světle modrou barvou, stejně jako její oči. Cítila, že není ve svém těle sama. Přítomnost té cizí entity byla hřejivá a rozhodně ne nepříjemná. Její síly se jako zázrakem obnovovaly. Zvedl se vítr a její promočené vlasy nyní vlály ve větru a rázem byly suché a stejně krásné jako předtím. Přiložila ruce k jeho hrudi, volala veškerou energii, která se v ní hromadila. Tentokrát nemusela nic šeptat, stačilo poručit maně. Po rukou jí začalo tančit hejno modrých jisker, které seskakovaly z konečků jejích prstů na mladíkovo tělo, kde samy od sebe vyhledaly poškozenou tkáň a vpily se do ní. Za malý moment zůstala po ráně na čele jen drobná jizva a prohlubeň na hrudi zmizela úplně. Vyčerpaně si lehla vedle něj. Věděla, že Slitování ji opustilo. Ve svém těle už byla zase sama. Začal jí přemáhat spánek a zima, když se muž prudce posadil a zalapal po dechu. Zmateně se rozhlédl, a když uviděl dívku ležící vedle něj, přinutilo ho to přejet si prsty po čele. Kde však očekával ránu, našel jen jizvu.
„Já, znovu ti patří mé díky.“ Vypravil ze sebe zmateně.
„Ne… to já děkuju tobě.“ opáčila dívka.
„Jmenuji se Raven.“ zamrkal na ní.
„Amawel…“ zašeptala. Vyčerpáním se jí klížili víčka.
„Dám na tebe pozor.“ uklidnil jí. Nevěděla proč, ale věřila mu. Byla pro teď v bezpečí. Poddala se únavě a téměř okamžitě usnula.