Raver 2. kapitola

Když se oba králové vrátili, vypadali velice ustaraně. Král Hrothg něco pošeptal své dceři a ta okamžitě (tedy po několika pukrlatech) odešla z místnosti. Král Hrothg si odkašlal.
„To, co teď s vámi chci probrat, je vážná věc a má dcera by to neměla vědět. S králem Meartem-“ Při zaslechnutí toho jména Raver nadskočil, jediný, kdo tak kdy krále oslovoval, byla jeho matka, jinak mu vždycky všichni říkali jen a pouze Král.
„Ale chtěl bych, abyste si celý příběh vyslechnul i vy, princi, a řekl mi, co o něm soudíte,“ dokončil král Hrothg.
„Ano, prosím. Pokračujte,“ vybídnul ho Raver.
„Před dvěma týdny dorazil do Axharonu voják. Byl na pokraji smrti hladem a vyčerpáním. Moji léčitelé mu poskytli okamžitou péči. Voják následující dva dny prospal a když se probudil, šel jsem za ním. Vyprávěl mi něco hrozného. Patřil ke strážným z jižních hranic, které byly napadeny. Říkal, že takové vojáky nikdy neviděl. Celí byli oděni v černém, měli velké zahnuté meče a ani nemluvili žádným známým jazykem. Tři dni strážní bojovali a zdálo se, že zvítězili, protože útočníci se začali stahovat. Jednalo se ovšem jen o klamný manévr – hned zaútočili znovu a s ještě větší silou. Mnoho strážných padlo, přesto své pozice udrželi. Byli vysláni tři vojáci se zprávou ke mně, ale přijel jen ten jeden, který mi celý příběh vypověděl. Nechtěl mi říct, co se stalo s těmi dalšími dvěma.“ Král si povzdychl.
„Někdo tedy útočí z jihu?“ otázal se Raver.
„Ano. Někdo na nás útočí z jihu – z Velké Pustiny. Poslal jsem tam posily, hlavně je musí udržet před řekou Boxií.“
„A co očekáváte ode mě?“
„Chtěl jsem se vás zeptat, zda neznáte nějaké proroctví, něco, co by s tímhle souviselo.“
Raver se zamyslel. „Nevím. Zítra vám řeknu víc, nyní mě omluvte.“ S těmi slovy se zvednul a odešel ze sálu. Ani si nevšímal, kam jde, ale nohy ho automaticky zanesly do jeho pokoje, kde si sedl na své oblíbené místo do výklenku okna. Celou dobu přemýšlel nad dvěma věcmi – nad princezniným snem a královým vyprávěním. Měl pocit, že to spolu nějak souvisí, ale nedokázal říct jak. A ještě měl celý den takový zvláštní pocit – pocit, jak by to všechno už někdy zažil nebo viděl. Ale vidět to nemohl – všechna svá proroctví si pamatoval – a jinde nic takového vidět nemohl. Chvíli zamyšleně hleděl z okna a pak se natáhl pro štos papírů a uhel, které měl připravené poblíž. Vždy, když ho něco trápilo, vzal uhel a kreslil. Nebyl nijakým umělcem, ale bavilo ho to a vždy mu to pročistilo hlavu.
Po hodině se Raver překvapeně zadíval na to, co nakreslil. Nechal po papíře svou ruku volně jezdit a rozhodně neměl v úmyslu nakreslit něco určitého. Přesto to, co vzniklo bylo určité až příliš. Z papíru na Ravera totiž zíral havran s lidským okem v zobáku.

Té noci nemohl Raver usnout. Pořád se převaloval po posteli a měl neodbytný poct, že mu uniká něco podstatného. Nakonec snahu o usnutí vzdal a vylezl z postele. Otřásl se zimou a hodil na sebe košili. Chvíli jen přecházel po pokoji, ale pak se rozhodnul, že si dojde do kuchyně pro mléko.
Když vyšel ze dveří, do někoho vrazil. Princ ho instinktivně chytil pod krkem a přimáčkl na zeď. Až pak si uvědomil, kdo to je, a osobu pustil.
„Omlouvám se, princezno.“
„Ne, já se omlouvám. Musela jsem vás vyděsit.“ Princ se rozhlédl po prázdné ztemnělé chodbě.
„Chtělas mi něco?“ Princezna jen přikývla. Raver ji chytil a vtáhnul do svého pokoje.
„Je to důležité?“ zeptal se. Princezna znovu přikývla.
„Fajn. Vezmi si tohle.“ S těmi slovy hodil na princeznu svůj dlouhý kabátec. Sám si vzal jiný a opásal se mečem. Poté přešel ke svojí knihovně. Mračil se, jako by nemohl najít to, co hledal, ale nakonec to našel, protože se natáhl a vysunul jednu knihu. Tím se celá knihovna odsunula a odkryla malou ale útulnou místnost.
„Až po tobě,“ postrčil Raver princeznu. Když vešli, vstup se za nimi zase zavřel.
„Promiň ty komplikace, ale tady mám jistotu, že nás nikdo neuslyší. Sice jsem venku nikoho neviděl, ale to neznamená, že tam nebyl.“
„Na co ten kabát?“
„Kdybychom museli pryč. Venku je zima,“ pokrčil Raver rameny. Aleyga se zatvářila vyděšeně. „Neboj, to se nestane. Co jsi potřebovala?“
„Přišla jsem tě varovat. Slyšela jsem večer svého otce mluvit s tím tvým-“
„To není můj otec,“ přerušil ji Raver ostře. „Promiň,“ dodal, když viděl princeznin výraz. „Nechtěl jsem to říct takhle, ale tu informaci považuji za víc než podstatnou.“
„To jsem nevěděla,“ hlesla Aleyga. „Ale něco by to vysvětlovalo. Slyšela jsem je spolu mluvit. Princi, oni tě chtějí zabít.“
„Nebylo by to poprvé,“ ušklíbnul se Raver, ale stejně ho zamrazilo.
„Nechápeš to. Oni už mají plán. Mám si tě vzít, pak tě pošlou na nějakou sebevražednou akci, kde zemřeš. Království přejde na mě, ale fakticky mu bude vládnout můj otec, protože samotná žena nemůže vlánout, a můj otec ho dá tvému králi darem a král sám si pak určí dědice.“
„Docela složité. Proč by do toho chtěli zatáhnout tebe?“
„Otec ví, že si tě nechci vzít, a myslí si, že mě takhle pokoří. Navíc to nebude vypadat tak nápadně, jako kdyby si najednou zdejší král usmyslel, že tě někam pošle, a ty bys tam zemřel.“
„A když si tě nechci vzít?“ Princezna smutně sklopila hlavu. „Promiň, já myslel, že ty jsi ta, co se nechce vdávat,“ dodal princ, když ji viděl.
„Pro bono publico,“ zamumlala Aleyga. Princ se zamračil. Pro bono publico byl zákon všeobecně platící. Šlo o to, že jednalo-li se o blaho lidu, pak měl král právo veta. Tento zákon se moc nevyužíval, naposledy byl použit při Velké Válce Šlechticů, kdy král naverboval všechny dospělé muže a odůvodnil to tím, že je to právě pro bono publico. Lidé z toho tehdy nadšení nebyli. Ovšem pokud by šlo o svatbu, určitě by neprotestovali.
„Zatraceně,“ ulevil si Raver.
Náhle v princově pokoji zaskřípala podlaha. Raver se vymrštil ze židle, vytáhnul meč a potichu přešel ke vchodu do své tajné komnaty. Chvíli tam nehnutě stál, pak zároveň otevřel vstup, vyskočil do pokoje a přitiskl hrot meče vetřelci na hrudník.
„Kdo jsi?“ zavrčel.