Kruh - kapitola devátá

Nestačila mu, ani zdaleka ne. Byl mnohem, mnohem rychlejší. Přesto běžela s vykasanými šaty, co nejrychleji dovedla. Raven za ní. Z honosného, dvoupatrového stavení rodiny Khanů stoupal šedivý oblak kouře. Cítila, jak jí první z mnoha krůpějek potu stéká po čele, když náhle spatřila prvního z nich. Muž, který měl na sobě kroužkovou zbroj v temných barvách, v ruce třímajíc těžce vyhlížející, obouruční meč, se jim už vydával vstříc.
Christianne na nic nečekal, sejmul luk z ramen a brzy na to vyslal k útočníkovi první šíp. Mladík byl znamenitým střelcem, čemuž dosvědčoval výkřik postřeleného útočníka a jeho následné zhroucení se na zem, s šípem trčícím z hrudi. Těžce polkla. Jak ho mohl jen tak ledově… zabít? Vždyť…
Mladík přiložil k tětivě další šíp a hledal další cíl mezi pěti dalšími přibíhajícími muži.
„Amawel!“ vykřikl na ní. To přinutilo elfku se ustrašeně zatřást, jako při náhlém závanu chladu. „Docela by se teď hodilo nějaké z tvých kouzel!“
Snad od ní nečeká, že snad… Co se to vlastně děje?
Hlavou jí vířilo snad na tisíc myšlenek. Světlovlasý chlapec vypadal velmi rozrušeně, ne však zmateně, tak jako se cítila ona. Raven vztekle zavřeštěl a skočil po prvním z přibíhající skupiny, což jí vrátilo zpět do reality a nejspíše i zachránilo život. Jen na poslední chvíli se vyhnula přicházejícímu úderu velkého meče. Muž vzteky zavřeštěl a znovu se napřáhl, na což mu Amawel odpověděla vyděšeným jekotem. Necelou stopu od dívčiny hlavy se však jeho čepel zastavila. Výrazem plným rozčilení a špetkou nepochopení se zadíval dívce do očí, ty jiskřily energií. Ač tlačil na meč sebevíc, ani se nepohnul. Naproti tomu elfka k němu hbitě natáhla ruku. Nechápavě se na ní podíval. Z dlaně jí jakoby odnikud vyšlehl provazec blesků, který narazil do muže a přinutil ho odlétnout několik desítek stop vzad.
„Čarodějnice, je to čarodějnice!“ slyšela uvědomělý výkřik jednoho z mužů, který se právě potýkal s Christiannem. Mladík měl oproti muži v těžké zbroji s dvěma meči jen svou dýku, ale bohatě tuto nerovnost vyrovnával svou hbitostí. Letmo zahlédla jak čelist obrovské kočky drtí rameno jednoho z útočníků, jeho křik raději nevnímala.
Další muž, tedy spíš mladík, který stál proti ní, byl oděn ve zbroji z pečlivě tepané, světlé kůže, v rukou třímající meč ne-nepodobný čepeli svého předchůdce. Zdálo se jí, že je vyděšený. Ano, třásly se mu ruce. Nechce mu ublížit, nebo ho dokonce zabít, nikoho z nich nechtěla. Proč oni je ano?
Roztáhla ruce a nasadila ten nejvážnější výraz, jakého byla v téhle situaci schopna. Z levé dlaně jí přeběhl přes hruď malý, přesto výrazný výboj a s doprovodem prskavého syčení zmizel v dlani pravé. Útočník vyděšeně zavrtěl hlavou a o krok ustoupil, narazil však do dalšího, který jí chtěl vzít život. Znovu se jí tedy vydal naproti, připraven jedním seknutím připravit Amawel o hlavu. Natáhla k němu obě ruce, konečky jejích prstů začaly svítit lehkou, modrou aurou.
„Promiň…“ zašeptala spíš provinile, než lítostivě elfka. Muži před ní se na sebe s nepochopením zadívali. Brzy na to se z mužů staly zamrzlé sochy, obklopené tlustou vrstvou ledu.
Otočila hlavu, zrovna když světlovlasý mladík rychlým švihem paže z otočky prořízl poslednímu z útočníků hrdlo. Krev, která vystříkla z krku umírajícího muže, dopadla jen několik stop před ní. Z toho pohledu se jí chtělo zvracet.
„Jsi v pořádku?“ zvolal Chris, když si všiml jejího výrazu. Téměř neznatelně přikývla a opět se dali do pohybu.

Ještě jeden kopec a budou tam. Letmo zahlédla pohyb v nedalekém křoví.
„Chrisi!“ vykřikla, mladík se jen neochotně otočil, když si ale všiml, kam dívka ukazuje, zastavil se.
„Alime!“
Tentokrát pocházel výkřik z Christiannových úst. Z křoví se vybelhal elf v ušpiněných šatech, s šípem v zádech. Než k němu stačili doběhnout, padl na kolena.
„Alime, co se děje?! Co se stalo? Kde je matka? Je v pořádku?!“ zavalil Chris elfa hromadou otázek.
„Vždyť je zraněný!“ zadržela ho Amawel, když elf vykašlal chuchvalec temně rudé krve. Dívka věděla, co to znamená. Léčivá kouzla a obecně uzdravování byl její oblíbený obor. Šíp prorazil plíci. Umírá.
„P-pane…“ vykoktal mezi kašlem služebník. „Napadli… vaše matka, služební… všichni jsou…mr… mrtví.“
„Ne… to nemůže být pravda!“ zařval Christianne a naštvaně se od sluhy odtáhl. V očích se mu zaleskly slzy. Když však Alim vykašlal novou dávku krve, opět si k němu klekl. Chtěl ho k sobě přivinout, nebo mu dát alespoň ruku na rameno, ale bál se, aby mu nezpůsobil ještě větší bolesti, než kterými trpěl.
„Alime…“ počastoval ho pohledem plným lítosti a smutku, když mu odhrnul z čela pramen hnědých vlasů slepených potem a krví. Pak jeho pohled spočinul na zoufale se tvářící dívce. „Můžeš…?“
Elfka neschopná slova jen zavrtěla hlavou.
„On… jeho zranění, jsou moc... vážná. A já… nejsem tak…“
„V pořádku.“ vydechl těžce Chriss, když viděl, že se Alimovo tělo už přestalo třást a bezvládně leželo před nimi.
Nemohla se na to dívat, musela odvrátit zrak. Raven seděl naprosto nezúčastněně několik desítek stop od nich a sledoval cestu vedoucí ke statku Khanů. Asi hlídkoval, napadlo jí, jak mohl ale být tak bezcitný?
„Musím tam. Má matka je dobrá bojovnice…“ přerušil ticho náhle rozhodným hlasem. Dívka ho jen nevěřícně sledovala.
„Ne, nemůžeš tam, vždyť tě zabijou! Ani nevíš, co jsou zač!“ vyštěkla. Ani sama nevěděla, kde se to v ní vzalo.
„Ale já musím!“ zařval na ní a vydal se na odchod. Dívka urychleně vstala a dala se za ním, několikrát klopýtla, než se jí konečně podařilo chytnout ho za rameno a násilně otočit k sobě. Po tvářích, ve kterých byl vepsaný vztek a šok, ze sdělení teď už mrtvého sluhy, mu tekly slzy.
„Nechápeš to! Jaké to je, v jednom momentu přijít…“
„O všechno?!“ naštvaně ho přerušila. „To si teda piš, že to vím, stalo se mi to už dvakrát!“
To ona teď byla téměř vzteky bez sebe. Dvakrát. Dvakrát přišla o ty, co milovala. Dvakrát jí život srazil na kolena a ona se stejně zvedla a šla dál. Zvládla by to i po třetí?
„Já…“ bezmocně zašeptal. Díval se na ní s uslzenýma, zarudlýma očima a prosil jí o pomoc. Věděla, co potřebuje, ona tehdy měla Thomase. Někoho, kdo jí na moment dal pocit bezpečí. Šanci, to ze sebe všechno dostat, nebo se prostě jen vyplakat. Opatrně se k němu přiblížila s roztaženým rukama. Na nic nečekal, a vrhl se jí do náruče. Stisk jeho paží jí překvapil, ale ani na moment se nesnažila vykroutit. Slyšela jeho bezmocné vzlyky a věděla, že jakákoliv slova jsou teď zbytečná, proto ho jen soucitně pohladila po vlasech.

Po pár minutách se odtáhl a otočil se k ní zády. Nehodlala se ho na nic ptát, potřeboval být chvilku sám.
„Nemůžeme tu zůstat… dřív nebo později se přijdou podívat, co se stalo jejich kamarádíčkům…“ zašeptal nakonec, téměř ho ani neslyšela. Raven souhlasně zamručel.

Jak dlouho vlastně už jdou? A kam vlastně? Nikdo z nich už notnou chvíli nepromluvil. Chris se díval rázně před sebe a jen občas se zhluboka nadechl, jako by se už už chystal něco říct, nakonec ale vždycky jen bezradně vydechnul a zatnul dlaň v pěst. Raven se takticky rozhodl zachovat zvířecí tvář, jak dlouho mu to asi vydrží? Napadlo ji.
„Kam… kam vlastně jdeme?“ špitla.
„Nevím… Kam jsi měla namířeno ty?“ zeptal se jí, jakoby jen tak mimochodem.
„Asi… Lothering…“ snažila se vyhnout jeho pohledu. Lothering byl malá vesnička, kde žili především farmáři, ale díky blízkosti královské silnice byl taky důležitým obchodním centrem a vyhledávanou zastávkou pocestných a obchodníků.
„A dál?“ naléhal na ní.
Musí mu to říct, kdy jindy? Je jako ona… nemělo smysl dál chodit kolem horké kaše.
„Luis… není tak úplně to co si myslíš.“ Raven po ní střelil vražedným pohledem, naproti tomu Chris jí věnoval výraz plný nepochopení.
„Ve skutečnosti, se jmenuje… Raven a je to Měnič podob…“
Černá puma, která je následovala, vztekle zaprskala.
„Ha ha…“ zasmál se ironicky Chris. „Fakt oceňuju, že se mě snažíš rozesmát…“
Tentokrát na něj hleděla nechápavě ona. „Myslím to vážně…“ podívala se na kočku. „no tak, dělej… proměň se, prosím“ začala se jí zmocňovat zoufalost, když viděla, že puma nehne ani brvou. „Nechtěj, abych to udělala za tebe…“ výhružně k němu natáhla ruku, přes kterou přeběhl výboj energie.
Chvíli tam jen tak stáli. Jeho pohled se střetl s jejím a světlovlasý mladík se stal němým svědkem jejich duševního souboje, v němž nakonec zvítězila elfka. Okolí kolem šelmy se rozzářilo zlatavým světlem, které nakonec zahalilo celé zvíře v jasné cloně.
Když místo černé pumy klečel před dvojicí muž v kožených kalhotách s havraními vlasy, které mu spadaly do obličeje, Christianne polekaně ucouvl.
Dívka mu věnovala omluvný úsměv. „Musíme ti toho hodně vysvětlit…“