Habr

Píše se rok 1311 21. dubna a náš příběh začíná na kraji dubového lesa, kde schována pod horami ležela malá mýtinka. Krom pařezů a rostoucího mlází tam na první pohled nebylo nic moc k vidění, až na dřevěný srub, který stál uprostřed, starý, ztrouchnivělý a porostlý mechem. Pod otevřenými okenicemi se zelenala malá zahrádka o několika řadách sázené zeleniny, ohraničená dřevěným plotem s jednoduchými dvířky a s tyčícím se strašákem, o kterém by se dalo jen polemizovat, k čemu je vlastně určen, neboť žraví ptáci sedící na jeho dřevěných údech z něj očividně strach nikdy neměli. Směrem k dřevěnému obydlí se táhla již léty vyšlapaná pěšinka, vedle níž se čeřila velká a hluboká tůňka jak do ní z malého jezu padala voda. Horský potok se vinul dovnitř odněkud z lesů a vytékal už jen jako nepatrná stroužka. Z hlubin tůně rostly tři obrovské lekníny a na nich se v krásném ranním slunci vyhřívaly sladkovodní želvy mnoha velikostí a barev, některé malé a neškodné a některé velké a nebezpečné, s krky nataženými směrem ke srubu jako by na něco čekali. Kousek opodál se schovaní pod stromy pásli koloušci a někteří leželi a vyhlíželi stejně jako plazi. Klid a harmonii bylo cítit skoro v každém koutě. Východ slunce za melodického zpěvu ptáků spolu s vůní lesa a hub vytvářely z tohoto klidného místa hotovou idylu.
Chaloupka sice vypadala opuštěně, ale nebylo tomu tak. Bydlel tam člověk, nebo spíše tvor jménem Habr. Podobal se člověku ve všech směrech, ale přece se od něj něčím lišil. Možná to byl právě důvod toho, proč žil tady, skryt pod horami uprostřed lesů, stranící se společnosti lidí. Možná tu pobýval jen pro svůj vztah k přírodě.
Dveře srubu se pomalu otevřely a na prahu se objevila pomenší postava v zelené vestě s dlouhými černými vlasy spadajícími až po široká ramena. Ve svalnatých pažích držela svazek cibulí a na tváři radostný úsměv, který však náhle zmizel v okamžiku kdy se staré ztrouchnivělé dveře nějakým záhadným způsobem oddělili od pantů a rozčtvrtili se na zemi podobně jako když upustíte plesnivou houbu. Habr si nikdy moc nepotrpěl na pořádek a třebaže se mu jeho jediné obydlí pomalu rozpadalo před očima nějak si z toho hlavu nedělal.
„Nu co, aspoň už se nebudu obtěžovat otevíráním a zavíráním, když mám plné ruce. Ono to tak nakonec bude lepší“ pomyslel si. Překročil hromadu ztrouchnivělého dřeva a sedl si na lavičku u potoka, jako by se nic nestalo.
Tak tam takhle seděl na sluníčku, poslouchal šum v korunách stromů a vychutnával si věčný klid tak dlouho, až usnul.
Z lehkého spánku ho probudila něčí přítomnost. Zjistil, že dole pod kopcem se k němu po pěšince blíží podsaditý chlapík s dlouhými kudrnatými vlasy, oblečen v slušivé modré košilce. Toho muže znal. Byl to Bombaj, Habrův dlouholetý přítel a společník na cestách. Jeho chaloupka byla ukryta hluboko v lesích, jen nedaleko Habrovi mýtinky, a tak se tito přátelé mohli navštěvovat kdykoliv se někomu z nich zachtělo. Proč si ale Bombaj vybral na návštěvu právě tuto ranní hodinu, to Habr nevěděl.
„Dobré jitro příteli.“ Pozdravil Habr, když se dobromyslný hromotluk ocitl na jeho pozemku, načež poklidně se pasoucí koloušci utekli do lesů a vyhřívající se želvy okamžitě sklouzly do vody.
„Zdravím Habře“ odpověděl „Neruším?“
„Ne vůbec nerušíš, jen si mne právě probudil z příjemného spánku a k tomu, jak vidím i vyplašil všechna má zvířata.“ vyčetl mu Habr napůl z legrace, tvářil se ale vážně.
„Na lavičce se nespí, příteli“ poučil ho Bombaj a sedl si vedle něj. „A to, že se mě tvá zvířata bojí, za to já opravdu nemohu.“
„A kdo za to může tedy? Vždyť dupeš jako stádo slonů, usmál se Habr. A budu si spát, kde chci! Je to můj trávník!“ odsekl.
Všimněte si, že Habr, ač už byl dávno dospělý, se někdy choval dětinsky a rád provokoval a byl si toho také dobře vědom.
„Ale tak už se nehněvej Habříku“ řekl Bombaj, který dobře věděl, že ho Habr jen provokuje a přátelsky na něj mrkl.
Habr se zasmál: „Však já se nehněvám příteli, pověz mi ale, co tak brzy?
Bombaj odpověděl: „Inu, zaslechl jsem, že na východ odtud ve vesnici Tichý brod, v krčmě U trola čepuje náš starý známý Pekař. Dlouho jsem ho neviděl a dlouho jsem také nepil pivo. Půjdu tam a ty půjdeš se mnou.Budeme muset vyrazit co nejdříve, abychom tam byli na večer, nejlépe rovnou teď, cesta je dlouhá.“
O Habrově kladné odpovědi nemusel Bombaj ani v nejmenším pochybovat. Habr měl rád pivo a ještě raději měl společnost dobrých přátel. Kdyby však věděl, co se oné noci stane, nikdy by do té hospody ani nevkročil.
Habr ještě kvapně nakrmil svoje želvy, naplnil čutory z čistého horského pramenu, vzal si batoh se vším potřebným a časně z rána vyrazili směrem na východ.
Šli dlouho po stezce, táhnoucí se skrz lesy a pole, podél horské stroužky, která protékala právě Habrovým pozemkem. Proto, když potřebovali doplnit čutory, nemuseli se obávat, že by byla voda nějakým způsobem znečištěna.
Kolem jedenácté dopoledne odbočili z cesty a zamířili po pěšince směrem k vysoko se tyčícímu travnatému kopci, kde stála veliká, na rozdíl od Habrovi rozpadající se boudy velmi bytelná chata, opírající se o obrovský, starý buk. Bydlel tam Habrův, stejně jako Bombaj již dlouholetý přítel, jménem Tox, který si mimochodem nechával s oblibou přezdívat „pan Posedlý“ a měl k tomu také dobrý důvod. Inu, co je vlastně Tox zač a čeho všeho je schopen, to se dozvíte později.
Na lavičce, vedle chalupy seděl na sluníčku opřen o široký kmen stromu holohlavý šlachovitý muž, kouřící dřevěnou fajfku, oděn pouze v dlouhých pytlovitých kalhotách.
„Co čumíte.“ Štěkl na kamarády, jakmile se jich všiml a hned na to se hlasitě ale podivně rozesmál.
„Stůj!“ křikl, když se k němu Bombaj řítil, aby se s ním pozdravil, nevšímaje si záhonku zelených rostlinek, na první pohled vypadajících jako plevel a celý ho podupal.
„Ty seš takovej idiot! Máš štěstí, že tu mam vzadu ještě další tři záhony, jinak bych tě zabil!“ rozčílil se Tox na okamžik, ale po chvíli se opět za záhadných okolností rozesmál. Díval se na dva kamarády a nepřestával se smát. Vypadal jako blázen, když se polonahý svíjel na lavičce jako v křeči, s fajfkou v ruce, ozářený dopoledním sluncem.
Habr nechápavě pohlédl na Bombaje a Bombaj mu to oplatil úplně stejným výrazem v obličeji. „Co mu je?“ divil se Bombaj. „Vypadá jako by měl nějaký záchvat.“
„Co ti je?“ Zeptal se po chvíli Habr.
Odpovědi se nedočkali hned, místo toho se dočkali pořádné dávky nezastavitelného smíchu, kdy to v některých chvílích vypadalo, že se Tox doslova udusí, jak se nemohl smíchy ani nadechnout. Nakonec se asi po pěti minutách uklidnil a oni se dozvěděli (samozřejmě si museli spoustu věcí domyslet) že si jejich přítel před pár měsíci koupil od podivného cizince hrstku semínek zvláštní zelené rostliny původem odněkud z jihu, ty semínka později vysázel do záhonků a cizinec mu k nim prodal za nemalou částku i usušené plody, které si měl prý nacpat do fajfky podobně jako tabák.
„Tu máte přátelé, nacpěte si ode mě, je to zdravé a udělá vám to dobře, to mi věřte.“ Usmál se Tox a vytáhl z kapsy celý pytlík těch sušených plodů. I když to Habra lákalo, odmítl, protože nekouří a nikdy nekouřil žádný tabák a navíc u sebe neměl ani fajfku, třebaže věděl, že by mu Tox nepochybně půjčil svojí, něco se mu na tom však nezdálo. Bombaj chvíli váhal, ale nakonec si sedl, vytáhl svou mohutnou fajfku, nacpal si od Toxe, a pak se spokojeným úsměvem ve tváři začal vyfukovat oblaky kouře.
Netrvalo dlouho a na lavičce vedle Habra se beze známek příčin svíleji smíchy již oba jeho kamarádi. Habr se jen tvářil rozpačitě a pozoroval zalesněné kopce, třpytící se jezera a zasněžené vrcholky hor daleko na severu. Byl tam odtud opravdu krásný výhled. Nic jiného mu také nezbývalo, protože jeho přátelé ho absolutně nevnímali a navíc, on sám se vedle nich necítil tak docela ve své kůži.
Doba oběda již dávno minula a oni už se nesmáli. Minula i doba svačiny, pomalu se schylovalo k večeru a oni jen seděli a zírali prázdnými pohledy někam do dáli. Vypadalo to, jako by se pro ně úplně zastavil čas.
Vtom Habr prolomil ticho: „Slunce zapadá, měli by jsme pokračovat v cestě dokud je ještě vidět.“ Podíval se na své kamarády. Žádná odpověd se však neozvala.
„Slyšíš mě?“ vyjel na Bombaje a vrazil mu facku, až se nic netušící hromotluk praštil hlavou o strom.
Bombaj sebou škubl: „Hej co jsem provedl? Nemusíš mě hned mlátit.“
„Nechtěl jsi jít do té hospody? Musíme vyrazit, teď hned!“ křikl na Bombaje a pomohl mu na nohy.
„Do jaké hospody, co to meleš? Hele dělej si srandičky tamhle z Toxe jo a ne ze mě a vůbec nech mě být, mám tu práci.“ Zbytek věty zabručel tak, že mu pomalu ani nebylo rozumět. Habr jen žasl.
„Ten zelený list udělal s mých kamarádů retardované blbce.“ Pomyslel si. Už ani nedoufal, že by se jeho kamarádi vzpamatovali a chystal se odejít domů. Když v tom Bombaj hlasitě a nečekaně promluvil: „Jooo no jo vlastně, Pekař dneska čepuje v hospodě U trola. Tak na co ještě čekáme, musíme vyrazit.“
Habr jen stál, pozoroval svého přítele a přemýšlel, zda jej zmátl zelený list, nebo zda si z něj Bombaj dělá srandu. Jeho tupý obličej však vypovídal spíše o první variantě.
„Dobrá, dobrá, ale co Tox?“ zasmál se Habr a otočil se na plešatého chlápka, který toho vykouřil o poznání více, než Bombaj. Seděl nehybně, civěl na zapadající slunce a skoro ani nemrkal.
„Znáš cestu do vesnice Tichý Brod? Toxi?“
„Jo“ odpověděl pomalu a zamyšleně.
„Víš, jak se dostat do krčmy U Trola?“
„Dorazíš tam za námi až se trochu vzpamatuješ?“ zeptal se Habr.
„Jo“ zamumlal. Na to si kamarádi vzali batohy a opustili Toxův pozemek. Zdálo se však, že si Tox jejich odchodu ani nevšiml a Habr v duchu pochyboval o tom, jestli tam ten chlapík vůbec dorazí.
Sešli travnatý kopec a pokračovali po stezce na východ, která se až po několika hodinách napojila na širokou silnici.
Na místo dorazili krátce po desáté večer, což bylo o dost později, než prve plánovali. Vesnice Tichý brod dělala skutečně čest svému jménu. Brod tam sice nebyl, ale ticha bylo dost i na Habrův vkus. Možná to bylo jen tím, že vesničané spali zalezlí v bezpečí svých domovů, nebo popíjeli v hospodách.
Obydlí byla ještě dřevěná, s kamennými základy, dřevěnou kostrou a slaměnou střechou, která lépe izolovala teplo uvnitř. Z komínů se kouřilo a všechna okna byla zatemněná.
„Ponocování venku v těchto dobách není zrovna moudré“ řekl Habr, který věděl, že ulice vesnic jsou v tento čas mnohdy nebezpečnější než noční procházka lesem, zejména pro cizince a pro lidi jako je Bombaj, kteří provokují už jen svým zjevem.
„Souhlasím s tebou kamaráde, nemám tady z toho moc dobrý pocit“ zašeptal Bombaj. Viděl, nebo se mu zdálo že viděl siluetu postavy, splývající s okolní tmou, kousek od nich.
„Měli bysme tu hospodu co nejdříve najít, bez zbytečného zdržování.“ Navrhl
Ušli pár metrů a zanedlouho se před nimi houpala dřevěná cedule s názvem: „Hospoda U trola“
„Konečně jsme tady.“ Ulevil si Habr a vzal za kliku. Bombaj těsně za ním, už aby byl ve vnitř.
Ještě naposled se bázlivě zahleděl do temných koutů, jestli tam náhodou neuvidí třímetrovou mrtvolu s dvěma hlavami bez očí a když se ujistil, že tam žádná mrtvola není, zavřel za sebou dveře.