Oči mlčenlivých IV.

Kapitola čtvrtá: Hladová jáma

Včera večer jsme se přejedli tak, že nám bylo pěkně blbě. Dneska ráno nám však bylo mnohem lépe a dokonce jsem se cítila o něco silněji, i Ondrovi se trochu rozjasnili oči, které na mě každou chvíli starostlivě upíral.
„Tohle nemůže dopadnout dobře. Nemůžu je nechat aby ti ublížili. Vezmu za tebe tvůj trest. Stejně jsi to dělala kvůli mně.“ pošeptal mi odpoledne, když jsme seděli v dole a jedli oběd tvořený z kousku chleba.
„Ne! Já jsem to udělala a já si to taky slíznu. A ještě na to nepřišli, tak toho nech!“ zmlkl, ale pořád po mě pokukoval. *Ten hlupák mě nakonec sám prozradí!* Každý to přeci musel vidět.

Ale neviděl. Dokonce si ani nikdo nevšiml krádeže, která se včera večer odehrála. Což samo o sobě, bylo divné. Dozorce, jenž měl právě dozor, myslím, že to byl Peirus, odtroubil konec pracovní doby.

Se srdcem rychle bušícím, plného naděje, křehké jak skleněná křídla motýlí, jsme se s Ondrou vydala do naší ubytovny, která byla naším domovem.
„Stát!“ známí Gerryho hlas roztříštil křidýlka v prach. To křupnutí a vrzání Gerryho boty na skle, jsem cítila v hlouby duše. „Nástup u náměstí Trestu!“ zvedl se mi žaludek a strach mě rozklepal. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vypadat klidně a vyhnout se při tom Ondrovi pohledu. Nesplnitelný úkol.

Na náměstí jsme se shromáždili do kruhu kolem špalku, šibenice a hladové jámy. Tři možné varianty smrti a jedna tu byla pro mě připravena. Gerry vstoupil do kruhu a šum davu se utišil. Nikdo se neodvážil promluvit, když se chystá trestání. Jedna nebo dvě popravy. To už není takový rozdíl. Bude jen o pár krys míň. Tímto heslem se řídili naši dozorci. Byla jsem mnohokrát svědkem bonusu navíc, jak popravovaným rušitelům přezdívali. Jen nováčci se odvážili něco špitnout, ale zlověstné ticho je dostatečně varovalo.

Zrak mi spočinul na koši pod špalkem. Byl téměř stejný jako ten v kterém jsem nosila již měsíc kamení, které muži vydolovali a teď se v něm ponesu já. Doufám, že si tu hlavu, nebudu muset odnést. Pousmála jsem se. Představila jsem si mé mrtvé tělo pod špalkem, jak ho bičují dozorci a nadávají mu do špinavých krys a laciných děvek. Nevím proč, ale připadá mi to najednou strašně vtipné.
„Co ti tu, zatraceně, připadá tak zábavného?“ zmateně jsem se na Ondru podívala. Nevěřícně a hlavně káravě na mě upíral své hnědozelené oči. I lidé kolem mě zírali. Uvědomila jsem si, že jsem se musela zasmát nahlas. Budu vyhlášena za magora tábora. Super! *Počkat, vždyť budu za chvíli mrtvá, tak mi to může být úplně ukradený.* Nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se alespoň usmát, tentokrát jsem si však dávala pozor, aby mi neunikla ni hlásek. „Přeskočilo ti. Mělo mi to dojít dříve.“ pošeptal mi do ucha.
„Jestli jsou toto poslední vteřiny mého života, tak tvé kárání je poslední, co bych chtěla slyšet.“ odpovím též šeptem kousavě, pak mě ale přepadnou výčitky, když vidím jeho bolest, a zahledím se mu do očí. „Neudělala jsem to jen pro tebe. Nezapomínej, že i já jsem trpěla hlady. Nevyčítej si to, ať už mi udělají cokoliv.“ uhnul pohledem. „Slib mi to!“ naléhala jsem dál. Nemohla jsem dopustit aby si celý život ničil výčitkami, i kdyby měl být krátký jen pár týdnů, kvůli mé pošetilosti a hlouposti. Chytla jsem ho za paži a přinutila ho hypnotizováním, aby na mě pohlédl. „Prosím! Splň mi mé poslední přání.“ do očí se mi drali slzy i jeho oči se podezřele leskly. Viděla jsem v nich jasně jeho zoufalství, smutek a odevzdání Poslední z pocitů mě uspokojil.
„Slibuju.“ řekl to potichu, téměř neslyšně, ale řekl. Ulevilo se mi. Do teď jsem ani nevěděla jak mě to tížilo. Šťastně jsem ho objala.


„Jistě všichni víte, proč jsme se tu všichni sešli.“ nikdo nic nevěděl, ale všichni si to dokázali domyslet. Málo lidí si dovolilo horší zločin než krádež jídla. „Večer se někdo vloupal do skladu a ukradl jídlo.“ zatvářil se káravě. „Nechápu jak někdo dokáže být tak blbý a myslet si, že m to projde. Obzvláště, když se mi několik dní před tím nabídne jako děvka.“ zašklebil se.

Srdce mi splašeně bušilo, ale mysl jsem měla neuvěřitelně klidnou. Teď už jsme si mohla dovolit říkat vše co chci. Stejně zemřu. Ignorovala jsem Ondry znechucený výraz. Udělala bych to znovu, kdybych věděla, že na to mám žaludek. Jedna noc s prasetem je laciná cena za dva životy. Vystoupila jsem z řady.
„To je důkaz toho, jak jsou zde podmínky a lidé zoufalí. Přidejte nám dávky a vyhnete se zbytečnému popravování!“ byla jsem sama překvapená nad svou odvahou. Hlas se mi třásl jen nepatrně. Ale teď víc než cokoliv jiného jsem cítila vztek. Vztek na dozorce, na svou situaci v které jsem se ocitla a na svou bezmocnost. Rozhlédla jsem se kolem a sklopené hlavy mých spoluvězňů mě rozpálili. „Kdybychom se všichni vzbouřili neměli by jste proti nám sebemenší šanci!“ tentokrát jsem mluvila už k lidem. S klidem a jistotou, jakou dokáže přinést jen smrt. „Kdybychom nebyly tak zbabělí a sobecký, kdybychom obětovali svůj život pro celek! Vždyť je mnohem pravděpodobnější, že zemřete zde hlady, ne, to je jisté, než že zemřete při vzpouře.“ mluvila jsem zřetelně a nahlas, dívala se při tom lidem do očí, kteří je zahanbeně sklápěli. Těšilo mě to, ale kdo jsem byla já? Abych jim něco vyčítala? Vždyť jsem se o vzpouru taktéž nepokusila a naopak jsem vzbouřence nazývala blázny. K tomu jsem nikdy nebyla dobrý řečník, ale zdálo se, že má slova na dav přede mnou zapůsobila. Mezi lidmi to zašumělo. Možná jsem měla v sobě vlohy řečníka, jen jsem je díky studu v sobě neodkázala objevit.

Během mé řeči, dozorci jen nevěřícně zírali a nemohli uvěřit svým uším. Aby se jim někdo takhle veřejně stavěl na odpor se stávalo málo kdy a vůbec ne už od tiché a nenápadné dívky jako jsem já. Nyní se už probrali z šoku a něž-li jsem stačila pokračovat, opět se stali pány situace.
„Mlč! Chceš je snad všechny zabít? Proti nám a terejům nemáte šanci!“ Gerry nasupeně štěkal každé slovo a dav utichl. Ukázal na mě. „Hoďte ji do Hladové jámy, ať ví co je to hlad o kterém mluví. Pak ti naše dávky přijdou jako hostina, tedy kdybys někdy od tamtu vylezla. A já osobně dohlédnu na to aby se tak nikdy nestalo.“ dva dozorčí mě chytli za paže a táhli mě k jámě.

Opět se můj mozek rozpomněl co je to strach. Celé tělo se mi rozklepalo, oči mi zvlhly a dech se mi nedostával do plic. Naštěstí si toho moc lidé nemohlo všimnout přes robustní postavy mých osobních strážců.

Gerry odtáhl kovové víko zakrývající asi čtyři metry hlubokou jámu. Tam budu zavřena. Ve vlhku a úplné tmě, bůh ví jak dlouho, než natáhnu brka. Pak mé tělo vytáhnou a hodí ho za zeď, kde jej roztrhají kungové, kteří na to vyloženě čekají. Tábor pro ně byla vlastně něco jako školní jídelna. Dostávají pravidelně najíst,
i když jídlo je sotva stravitelné.

Hodili mě dolů. Při dopadu jsem se neporanila, což byl téměř zázrak. Sledovala jsem jak se poklop nade mnou zavírá a poslední co jsem viděla byl Gerryho odporný úšklebek. Nevím zda to bylo z toho kvichtu, nebo nervy, ale pozvracela jsem se. Teď v tom smradu budu muset žít do konce života. Ještě že je tak krátký!


Čas tady dole utíká strašně pomalu a k tomu ho nemůžu odměřovat ničím jiným než počítáním kroků strážců, či vteřin. Jak se zdí, Gerryho, jsem opravdu naštvala. Nechal mě hlídat ve dne v noci, k tomu jsem byla hozena do jámy, což není trest za krádež. a krádež se konala rychlá a „bezbolestná“ poprava. Nejraději bych odtud vylezla a šla se dožadovat svého špalku a sekery!

Do jámy se hází lidé za pokus o útěk či buřičství. Zarazila jsem se. Vždyť já jsem se snažila lidi na náměstí přimět ke vzpouře! Zvláštní. Do teď jsem si to ani moc neuvědomovala. Ale stejně mě za to nemusela sem házet. Tolik lidí si už rozvázalo jazyk před popravou. Vlastně jsem se zachovala jako většina lidí a dokonce jsem říkala skoro to samé, jenže lidé nikdy nemají dost odvahy uskutečnit to co se říká a ti co odvahu našli jsou mrtví, stejně jako já.

Natisíckrát jsem si představovala jak jsem se odtud dokázala dostat, nebo že se Gerry smiluje, či že mě Ondra vysvobodí. Ale dny, hodiny, minuty utíkali jednotvárně dál a hlad rostl. Neměla jsem tu nic čím bych se mohla zabavit a tak částečně na hlad zapomenout. Litovala jsem toho, že jsem se tak přejedla než mě sem hodili, mohla jsem trpět kratší čas.


Jednoho dne, nevím jak dlouho to bylo od začátku mého trestu, se poklop nade mnou otevřel. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Už se mi tu zálo tolik věcí. Nevím co je skutečnost a co jen výplod mé fantasie.

Ležela jsem bez hnutí dál ve svých hadrech, zvratcích a výkalech. Připadám vám nechutná? Věřte, že mi je to úplně jedno. Jsem tak zesláblá, že se sotva dokážu pohnout. Nebo mi to tak alespoň připadá.
„Je ještě vůbec živý?“ ozvalo se nade mnou pochybovačně. Ten hlas mi byl matně povědomí, ale nechtěla jsem a ani jsem neměla sílu si ho zařadit.
„To nevím. Ale ona je jediná, koho jsem vám ochotný dát. Nikoho jiného postrádat nemůžu. Tak berte nebo nechte bejt. Osobně bych se přimlouval pro druhou variantu. Ta malá svině si smrt zaslouží!“ to byl Gerry. S jeho zařazením jsem neměla sebemenší problém. Projela mnou nenávist tak silná až jsem sevřela ruku v pěst.
„Žije. Trochu se pohnula. Vytáhněte jí a dejte ji trochu do kupy ať mi neumře než ji proměním. Nebudu mrhat své síly na mrtvolu.“ jeden ze stínů jenž dopadal na dno zmizel a nahradili ho další dva.

Celí se to odehrávala jako ve snu. Mé vnímání bylo otupeno docházejícími silami. Jak mě ti muži táhli, uvědomila jsem si, že je mi úplně jedno co se semnou bude dít, hlavně když mě zas někam položí. Bolelo mě celé tělo a chtělo se mi zvracet z toho jak se mi motala hlava, i když jsem neměla co. Bylo odpoledne a i když slunce bylo schované za mraky, síla jeho svitu mě téměř oslepila po tmě v jámě.

Cestou jsme nikoho nepotkali. Všichni pracovali na okraji tábora nebo v dole, který se nacházel kousek víc v horách. Táhli mě ulicemi. Moc jsem toho nevnímala, ale když mě odhodili na dřevenou podlahu, tak mě bolest trochu probrala.

Srdce se mi málem zastavilo. Ledová voda mi stékala po obličeji, vlasech a zádech. Ochablé svaly se svírali v křeči. zasténala jsem a schoulila se do klubíčka.
„Žer!“ Gerry, nebo alespoň myslím, že to byl on, hodil po mě kusem chleba, který mě trefil přímo do nosu.V hlavě, jako by se přepnul spínač, se mi rozjasnilo. Vrhla jsem se na chleba jak divoké zvíře. Nacpala jsem si do pusy největší kus co se mi tam vešel, a téměř bez žvýkání, jsem ho spolkla. Cítila jsem jak chleba zdráhavě klouže do žaludku. Příliš zdráhavě. Dusila jsem se jím, ale ani tak jsem nepřestala do sebe ládovat další a další kousky toho vzácného jídla.

Když jsem dojedla, netrvalo dlouho, a dostala jsem křeče. Žaludek se mi svíral a nedokázal potravu strávit. Jestli jsem si do teď myslela, že musím každou chvíli umřít, byla jsem si tím nyní stoprocentně jistá.

Klekla jsem si a prsty zatínala do břicha. Netušila jsem, že mám ještě tolik síly abych s zmítala v křečích a dost vody v sobě, abych se tak potila. Žaludek sebou naposledy dvakrát opravdu pořádně škubl a napotřetí z něj vyletělo vše co pře chvílí dostal.

Zasténala jsem a svalila se na podlahu. Kyselí zápach zvratků mě štípal do nosu. Rukama si sevřu rozbolavělý žaludek a divím se, že stále ještě žiji. Usnula jsem vyčerpáním
„Vstávej!“ kopanec do břich a mě probudí v okamžiku. „Jídlo. Zkus se tentokrát poblejt já ti ručím, že ti trochu vylepším fasádu, ty zlodějská kryso.“ dozorce mi hodil další chleba a ke dveřím položil džbán vody.

Ze strachu jsem zůstala ležet dokud neodešel. S bouchnutím dveří jsem se zvedla na ruce a plazila se k nim. Měla jsem strašnou žízeň a v krku mě pálil vyzvracený chleba. Pila jsem pomalu a opatrně s obavou, abych nepodráždila žaludek. Nač by mi bylo jídlo a voda, kdybych je v sobě nedokázala udržet? S velkým sebezapřením piji nesmírně pomalu, po douškách, a k tomu uždibuji chleba. Nesním ani půlku porce a cítím, že žaludek více nezvládne.

Lehnu si. Cítím se lépe. Začínám přemýšlet. Uvědomuji si, jak jsem špinavá a rozbolavělá. *Ondra.* To jméno mi proletí hlavou jak blesk a stejně jako po jeho zásahu sebou moje tělo škubne. *Neví, že jsem naživu. Neví, že jsem pryč z jámy. Musím mu to říct!* Automaticky se škrábu na všechny čtyři a snažím se dostat ke dveřím. Mozek mi stále ještě pořádně nepracuje.

Téměř se dotýkám kliky, když se dveře rozletí a s nemalou silou mě praští do obličeje. Svalím se opět na svou milovanou podlahu. Srozuměna s tím, že na ní prostě patřím.
„Heleďme se! Kdopak se nám to tu probral? Náš vznešený oř?“ kdyby mě nebrněla hlava, netekla mi z nosu krev a nebyla tak zesláblá, vyrazila bych Gerrymu všechny jeho zbývající zuby. Nevím co oslovení, jím zvolené, mělo znamenat, ale výsměch v jeho hlasu byl jasně patrný.
„Nevypadá příliš použitelně. Dej mi někoho jiného a můžeš jí hodit zpátky do té díry.“ už jsem dokázala poznat, kdo byl ten neznámí. Je to dlouho, co jsem lorda Kerpyho viděla naposledy, ale vyprávění nováčků, které bylo pořád stejné, mě na něj nedalo zapomenout.
„Jak jsem řekl. Buď tuhle, nebo si trhněte, vaše excelence, vaší ctěnou nohou.“ dovolila jsem si na Gerryho pohlédnou. Jeho výsměch byl jasně patrný. Splnil rozkaz, lorda Kerpyho, splnil svou povinnost, jen ji vykonal nejhůře jak mohl. *Proč ho Gerry tak nenávidí?* To byla záhada, kterou jsem neměla chuť řešit a ani mi na ní dost nezáleželo.

Lord Kerpy neodpověděl. Hleděl mu do očí a jen jsem mohla tušit, že za jeho nečitelnou tváří, puká vzteky. Gerry však pohledem neuhnul ani se nepřestal škodolibě usmívat. Kerpy se vzdal. Otočil se k němu zády a klekl si ke mně. Obezřetně jsem sledovala, jak zasouvá ruku pod košili a vytahuje medailonek. Otevřel ho.

Vyděšeně jsem se snažila odtáhnou. Nezapomněla jsem na tu zvláštní hmotu, jenž se v něm ukrývá. Právě ta mě dostala do téhle šlamastiky a zničila mi celý život, a teď se vrátila aby mi ho i vzala. Vytáhl stříbrný, nebo z jakého kovu to bylo, něco jako větší špendlík. Jasně jsem si na něj vzpomínala.

Namočil bodec do hmoty v medailonku. Rosolovitá hmoty, jako by dychtila po kontaktu s jehlou, se mírně svraštila a v tenké linii vyvstala z medailonku. Kerpy se jí sotva dotkl a už zvedal bodec zpět. Hmota, podobna tekutému sýru, se natahovala s ním.

Fascinovaně jsem pozorovala, jak se dvacet centimetrů nad medailonkem bodec oddělil pouze s jednou jedinou malinkatou kapkou. Strach mě přikoval na místě. Vypoulenýma očima sleduji jehlu, jak tu kapku něčeho roztírá do Kerpyho dlaně, kde byla patrná jizva. Kůže se pod hmotou otevírala a opět zavírala, dokud po ní nezůstala opět jen ta tenká bílá jizva, jako před tím.

Nevěřícně na lorda koukám. Oči měl zavřený a ústa pootevřená. Unikl mu tichý sten. Vsadila bych se, že bolestný, dokud neotevřel oči. V očích mu jen hrálo, jako by si lokl trochu příliš vodky. Přerývavý dech se mu pomalu uklidňoval a oči opět začínali vnímat okolí. Což se mi moc nelíbilo. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že nyní přijdu na řadu já.

Chvíli bloudil očima po místnosti, než si mě našli. Podal mi ruku, snad aby mi pomohl vstát. Naivně jsem se jí chytla. Bolest, která mnou projela, byla více než dostatečným trestem za mou důvěřivost. všechny svaly, všechny kosti i orgány se mi snad smršťovali a roztahovali. Má mysl, uvězněná v agónii, poslední co slyšela byla Kerpyho slova.
„Rychle ji vyneste ven, nebo ji pak neprotáhnete dveřmi.“ takový nesmysl jen dokazoval tu bolest, jenž jsem cítila, neboť bych se do dveří vešla pětkrát, jak jsem byla vychrtlá.

Koutkem mysli, vnímám silné ruce dozorců, jak mě zvedají ze země a táhnou ven. Nedbána ně a i přes jejich sílu se svíjím v křečích. Zklidní mě až pár ran do hlavy, kdy napůl v mdlobách odevzdaně visím v mužských pažích, dokud mě nepustili na zem.

Bolest pomalu ustupuje a já s hrůzou sleduji, jak se mé tělo mění. Museli mě opravdu hodně praštit, nebo zfetovat, jinak to co jsem viděla nemohla být pravda. Celé tělo se mi protáhlo. Ruce, noty, trup i hlava získali jiný tvar a pokrylo se srstí. Najednou mi moje tělo připadalo naprosto cizí. Jako by mě přendali z auta, na který jsem byla celý život zvyklá, do letadla a já vůbec netušila co s ním. Kdybych se teď rozhodla vstát, pravděpodobně bych ani nevěděla jak.

Asi bych byla v šoku a dostala hysterický záchvat, jen kdybych nebyla tak unavená, omámená a zesláblá. taky jsem dost pochybovala o svém zdravém rozumu. Možná jsem mrtvá a mé tělo ještě leží v jámě, či ho trhají hladový kunové. V tom případě to byla opravdu podivná smrt. Nikdy jsem si ji takhle nepředstavovala.

Mysl a tělo, hladověním zesláblé a pološílené, se přetížilo, zkratovalo a udělalo jedinou možnou věc. Vypnulo se a já se ponořila do sladkého bezvědomí. Možná se z něj ani neprobudím.