Stvořitelé evoluce - přepracované vydání

PŘEDMLUVA
Žijeme ve věku informačních technologií. Moorův zákon, podle kterého se počet tranzistorů v chipu každých 18 měsíců zdvonásobuje, funguje již 40 let a bude platit zřejmě ještě dlouhou dobu. Virtuální svět stvořený touto technikou je stále dokonalejší, již dnes se dá stěží rozeznat, které filmové záběry vznikly v počítači a které nafilmováním skutečnosti.

Rychle se rozvíjí 3D technologie a myslím, že nejsme daleko od doby, kdy se trojrozměrný obraz osvobodí od obrazovky úplně.
Také vývoj umělé inteligence, která se dokáže sama dále rozvíjet na základě okolních podnětů, pokračuje velmi rychle. Nedávno byl vyroben mikroprocesor, který napodobuje činnost mozku.

Pokud vědci zkoumají nějaký komplexní problém, použijí právě počítačové simulace těchto problémů, které jim ukážou, kterým směrem se mají vydat.
Až budou mít k dispozici technologii, která jim umožní simulovat vznik života, inteligentních bytostí, stvoří virtuální zemi, na které bude zrychleně probíhat to, co ve skutečnosti trvá milióny let.

S pomocí tohoto programu budou řešit problémy našeho vývoje. Budou pak schopni předpovídat dopady politických, ekonomických i ideologických směrů. To vše se již zkoumá i dnes, ale zatím se jedná o velmi nesmělý počátek . I s pomocí superpočítačů je problém předpovědět počasí na dobu delší než několik dnů.

Odhaduje se, že během příštích 20 let stvoříme virtuální svět, který napodobí ten náš. http://vtm.zive.cz/pokrok-ibm-v-oblasti-kvantovych-cipu Bytosti v něm žijící se budou rozvíjet, bojovat o své přežití a uvědomovat si samy sebe. Virtuální svět bude pro ně natolik reálný, že si budou ťukat na čelo, když jim někdo oznámí, že jsou složeni z jedniček a nul.
Stejně jako my...

Již v šedesátých letech minulého století se na knižním trhu objevila kniha Simulacron 3 od Daniela Galouye, která z této hypotézy vycházela. Na základě knihy vznikl sci-fi film 13. komnata, který nebude milovníkům tohoto žánru neznámý. Ostatně s myšlenkou virtuality našeho světa přišel již kdysi Platón ve svém světě ideí. Je zde dokonce ještě mnohem starší učení hinduistů pojednávající o iluzi skutečnosti tohoto světa - Mája. Australští domorodci tvrdí, že námi vnímaná skutečnost je pouhým snem.
Objevujeme svým způsobem něco, co lidé věděli již hodně dávno?

Z úspěšnosti filmů Matrix i Avatar je zřejmé, že dnešním lidem tyto myšlenky již nepřipadají tak scestné. Pokusil jsem se o rekonstrukci realizace takového programu, pomocí kterého kdysi vznikla simulace našeho světa. Vycházel jsem z předpokladu, že programátor byl vystaven stejným problémům, jakým by byl vystaven jeho dnešní nebo zítřejši následovník. Evoluce je výsledkem nekonečného boje protikladů.

Zjistil jsem přitom, že velmi prospěšným vodítkem jsou některé části bible a mnoho z nich se najednou stalo pochopitelnými a logickými. Tam, kde byla bible skoupá na informace, mi velmi dobře pomohla apokryfní Kniha Henochova, která obsahuje i takové podrobnosti, jako jména a charakteristiky 20 nejdůležitějších padlých andělů. Nemohl jsem je nepoužít. Často jsem byl sám překvapen, jak dobře do sebe začaly zapadat jednotlivé kamínky mozaiky. A jak krásně se daly tyto prastaré příběhy použít pro napínavý román o neradostné blízké budoucnosti.




PODĚKOVÁNÍ


Chtěl bych toto formou poděkovat za ochotnou a odbornou pomoc svému příteli Prof. Dr. Wolfgangu Heidenovi, děkanu vysoké odborné školy informatiky v Bonnu v Německu. Posloužil mi i jako vzor jedné z hlavních postav románu. Za odbornou pomoc bych rád poděkoval i jednomu z nejvýznamnějších kryptologů v ČR, Dr. Vlastimilu Klímovi, který byl tak laskav a poradil mi, jakým matematickým postupem se dají převést obrazce na čísla.
Jsem vděčný i fyzikům ....., ačkoliv mi nemohli pomoct s nejtěžší, ale pro děj románu stěžejní nutností kompletního zničení Země miniaturní černou dírou. Přinutili mne svým víceméně odmítavým postojem prostudovat stohy materiálu o tomto fenoménu a musel jsem jim dát za pravdu. Při vyhledávání vhodných informací jsem však narazil na práce ruského akademika Genadije Šipova, který byl v roce 1998 zvolen v USA osobností roku a později byl Americkým biografickým institutem zařazen mezi 500 nejvlivnějších osobností 20. století. Jeho fyzika vakua mi dala teoretický podklad nejen pro nekonečný zdroj energie a hmoty, ale i pro mnohem fantastičtější části románu, které se nedaly řešit jiným způsobem, než paranormálními prostředky.


PROLOG

Cern, Švýcarsko, 21.12.2022.
V jedné z podzemních chodeb největší vědecké laboratoře světa panovalo ticho, které by člověk očekával spíše někde v márnici. V pravidelných rozestupech zde svítila nouzová světla, která svým slabým a studeným svitem tento dojem ještě více umocňovala. I povrch podlahy a stěn byl sterilně hladký. Pod stropem byla natažena nezakrytá potrubí, která ve svém nitru ukrývala rozvody klimatizace, elektřiny i dat.
Člověk zde mohl občas potkat někoho z technického perzonálu nebo z úklidové čety. Ale muž, který náhle oživil tísnivou opuštěnost chodby, zjevně nepatřil do žádné z uvedených skupin. Klapot tvrdých podpatků jeho bot zněl v těchto prostorách cize a tvrdě.
Jeho tmavý elegantní oblek a drahá značková košile s hedvábnou kravatou, stejně jako moderní brýle jej posunovaly do kategorie vysokých funkcionářů.
Zastavil se před nenápadnými kovovými dveřmi s cedulkou "TECHNIQUE ESPACE.“ Otevření dveří ale nebylo jednoduchou záležitostí, musel se identifikovat otiskem prstu a kontrolou oka. Vstupní heslo muselo být vysloveno ověřeným hlasem. Muž všechny podmínky splnil a mohl vejít dál. Sešel po schodišti o patro níž do větší místnosti, rovněž osvětlené nouzovým stropním světlem, které zde vytvářelo téměř strašidelnou atmosféru. Uprostřed stál masivní ocelový válec, široký 2 metry a vysoký asi 1,5 metrů. Kolem něj visely ve výšce očí těžké přístroje, které spolu s podstavcem generovaly silné elekromagnetické pole. Uprostřed se vznášelo temně černé, skoro neviditelné zrnko a jemně oscilovalo podle slabých výkyvů pole. Muž zůstal stát a fascinovaně si tento výjev prohlížel.
„Myslím, že to musí být dost zvláštní pocit, když stojíš v takové blízkosti nejpřitažlivějšího objektu ve vesmíru,“ ozval se najednou slabý, ale výrazně modulovaný hlas. Nedalo se určit odkud přichází, vlastně vznikal přímo jako naléhavá myšlenka v mužově hlavě. Ten sebou překvapeně trhnul, ale nebylo v tom žádné zděšení. Vypadalo to, jakoby tušil, že není v místnosti zcela sám. Otočil se a pohlédl na průhlednou vysokou, člověku podobnou postavu, která se vedle něj vynořila jakoby z ničeho. Stvoření mělo sněhobílé vlasy splývající až na ramena a jeho pichlavé červené oči vyvolávaly dojem rentgenových paprsků zkoumajících jeho mozek.
Zřejmě se nejednalo o mužovo první setkání s bělovlasým hologramem, protože se jen usmál a pomyslel si: Přízrak v největší pevnosti vědy, dost zvláštní paradox! A ještě k tomu v čase adventu.
„Včera jste veřejnosti ukázali falešnou premiéru. Taková komedie, kdyby lidé věděli, že to dokážete vyrábět již celá léta...“ Postava kývla směrem k tmavému zrnku. „Měli jste ale třídenní zpoždění v konečné fázi zvětšování její velikosti - můžeš mi vysvětlit důvod?“
„Myslel jsem, že jsi vševědoucí, Kokabeli. Všichni u nás ze zpráv vědí o velké stávce na švýcarské hranici. Dotkla se bohužel i zásilky z Čech, byli jsme nuceni přistavit ke kamiónům energocentrály, bychom mohli udržet elektromagnetická pole v činnosti. Jinak bychom museli světu leccos vysvětlovat. A ELI / Extreme Light Infrastructure v Dolních Břežanech v České republice, který se již brzy stane mezinárodní výzkumnou laboratoří s nejnovější a nejvýkonnější generací laserových technologií na světě – pozn. autor/ by muselo vyrobit nové minidíry. Sám víš, kolik času a peněz by to zase stálo.“
„Sami jste si to zavinili, proč jste tak důležité laserové centrum postavili tak daleko odsud?“
„No jo, politika EU, to změnit nedokážu,“ povzdechl si muž odevzdaně. „Můžeme být šťastni, že jsme to zvládli k dnešnímu dni. Určitě to nebylo jednoduché!“
„Nikomu jsem nesliboval lehkou práci,“ poznamenal klidně Kokabel. „Byla řeč o lukrativní spolupráci, pokud si vzpomínám. Lhal jsem snad? Dostal jsi málo?“
V jeho hlase nyní zaznělo silné vědomí vlastní moci. Kokabel byl zvyklý, že lidé byli za peníze ochotni udělat cokoliv. Bylo ironií, že se lidstvo nechávalo podplácet svými vlastními penězi. Musel myslet na svého šéfa:
Semjasa je geniální. Jeho plánu zpočátku nikdo ve vězení nevěřil. Všichni jej následovali jen proto, aby se dlouhou nečinností a vědomím vlastní bezmoci nezbláznili. Ostatně žádná jiná alternativa neexistovala. A on to dokázal. Tisíce let mým prostřednictvím ovlivňoval nejdůležitější zástupce lidské rasy, aby se stali poslušnými nástroji jeho vůle. A to vše bez jakéhokoliv fyzického kontaktu, pouze cennými radami, sliby a výhrůžkami. Správná strategie, neotřesitelný tah na branku a nekonečně mnoho času k dispozici. Rozděl a panuj. Jistě, znamenalo to spoustu práce pro mne a několik dalších vyvolených, kterým se taky podařilo vypěstovat si v sobě schopnost vlastní holografické projekce. Na druhou stranu jsme na rozdíl od ostatních spoluvězňů dostali možnost opustit bezútěšné podzemní vězení a vést celá ta tisíciletí napínavý život. Bylo to krásné, a náš cíl je již na dosah. Vlastně je to škoda, příští události budou jistě mnohem nebezpečnější a brutálnější. Prozatím to byla jen velká strategická hra s virtuálním lidstvem. Musí se ovšem nechat, že mnozí lidé dosáhli vysokého stupně inteligence, někteří by nás už asi i předčili. Tuší to a pomalu ztrácejí před námi respekt. Naštěstí se mi podařilo vyvinout účinnou metodu, jak případné rebely donutit k poslušnosti. Dokážu jim vsugerovat tak reálné bodavě pálivé bolesti hlavy , že je nevydrží žádná lidská bytost. Svou věky vycvičenou vůlí dokážu způsobit člověku ochrnutí, zešílení, slepotu...má paleta donucovacích prostředků je celkem bohatá. Ale její používání mne už ani nebaví, brutalita je hloupá. Když se ale naplnění Semjasových plánů dostane do nebezpečí.... Pokud bych to nedokázal, nebyl bych svým spoluvězňům na Zemi užitečný a tělesnou práci spolu s tvrdým vojenským výcvikem bych nezvládl. Zemřel bych, mám mnohem slabší tělo než mí druhové. Zato ducha by mi mohli závidět i ostatní astrálové, nikdo z nich není tak dobrý jako já. Proto mě Semjasa pověřuje těmi nejdůležitějšími úkoly a dává mi volnou ruku.
„To jsem říct nechtěl, pomohl jsi mi k pohádkové kariéře, nebylo mým úmys...“
„Spusť vývěvu!“ přerušil jej Kokabel úsečně. Z klidného tichého chlapíka se během okamžiku stal panovačný despota vyzařující železnou vůli.
„Jak prosím?“ zeptal se muž nevěřícně. „Ještě ani neproběhly potřebné zkoušky…“
„Mám se snad vyjádřit zřetelněji? Přišli jsme o celé tři dny, na žádné další pokusy už není čas!“ Hlas zněl neúprosně a ledově. Kokabel přesně věděl, že má před sebou zbabělce, který nesmí dostat žádný prostor k přemýšlení. Ještě by se náhodou vzchopil k odporu a to by znamenalo hodně špinavé práce s nejistým výsledkem. Už si u lidí zvykl na ty nejnečekanější reakce. Sám se divil, jak tento nestálý lidský faktor nekonec vždycky zvládl.
„To by ale mohlo být nebezpečné! Ne, ne, prosím! Už jdu!“ zachroptěl muž, když ucítil prudce stoupající bolesti uvnitř hlavy.
Rozběhl se k červené páce na konci místnosti a po kratičkém zaváhání ji překlopil na pozici „VAKUUM ON.“ Zůstal stát na místě jako přikovaný a sledoval vznikající situaci. Ze stropu se spustil dutý válec z tlustého keramického skla. Levitující zrnko se ocitlo přesně v jeho centru. Z podstavce i ze stropu se vysunovaly 2 masivní kovové pláty, dokud se nesetkaly s válcem. Černá díra nyní byla obklopena a neprodyšně uzavřena průhledným tělesem velmi výkonné vývěvy. Vznášela se v jeho středu, nadále udržována silovým polem.
Po chvíli se spustily mohutné elektromotory, pohánějící pumpu vysávající vzduch z válce. Kovovými pláty, které skleněnou rouru uzavíraly z obou stran, začalo protékat supratekuté helium, které snižovalo teplotu vysávaného prostoru. Číselný display ukazoval hodnotu tlaku vakua, která se rychle blížila k nule. Tempo klesání se však zpomalovalo, až se číslice ustálila na 1,12x10-12 Pa. Jediné, co se na displayi ještě hýbalo, byl ukazatel teploty. I ten se však záhy ustálil na hodnotě
-271°C.
„Výborně, teď lasery!“ Přízrak se slabě usmíval, ale neustále sledoval, ostražitě jako číhající šelma, mužovy reakce. Nemohl si dovolit udělat chybu před vytouženým finále.
Vědec však již veškerý odpor vzdal, bolestem vzdorovat nedokázal. Neměl daleko k nervovému zhroucení, ruka se mu třásla jako osika, když mačkal tlačítko „LASER ON.“
Vývěva v sobě měla zabudované hlavice tří vysoce výkonných generátorů laserových paprsků.
Začaly z nich vystřelovat krátké záblesky nesmírně koncentrované energie.
Kolem temného zrnka se začala objevovat slabá záře, postupně zesilovala a záhy byla vtahována do pasti černé díry. Náhle, jakoby se protrhla přehradní hráz, se z ničeho objevil kypící dravý proud tekuté oslnivě svítící hmoty, vtékající do bezedné propasti. Pohled by byl jistě fascinující, kdyby se neodehrával v takové blízkosti muže, který začal od zařízení bázlivě ustupovat. Gigantický souboj dvou nejextrémnějších protikladů – ultravysokého vakua a černé díry, která v narušených bifurkačních bodech vzniklé prázdnoty vyvolávala vznik nesmírného množství hmoty ihned mizejícího v jejím nenasytném chřtánu – dával tušit, jak nesmírně apokalyptická síla se zde probouzí.
Dlouho utajovaný projekt měl ostatně za úkol využití nekonečného zdroje energie z vakua. Mělo se jednat o náhradu výpadku energie ze zastavených jaderných elektráren. Avšak spuštění aparatury na plný výkon bez předešlých opatrných pokusů a důkladných měření muselo zákonitě skončit katastrofou.
Muž se ještě jednou zoufale pokusil proces zastavit vypnutím vývěvy, ale prudká bolest jej málem připravila o rozum, jakmile pohnul rukou směrem k páce. Záře vycházející z válce již byla tak intenzivní, že se na něj nedalo ani pohlédnout. Muž se dal na ústup po schodech. Náhle zaslech ostré syčení vzduchu. Otočil se a přes téměř zavřená víčka, která si stínil paží, objevil zdroj zvuku. Keramický válec, který byl konsruován pro největší možné zatížení i tlak, prasknul. Odlamovaly se z něj kusy skla, které mizely někde uvnitř jasu. Okolní vzduch byl prudce nasáván za střepy.
Ocelový podstavec pomalu implodoval sám do sebe bez jakéhokoliv zvuku. Smrtelný strach i fascinace paralyzovaly muže tak silně, že se nemohl pohnout z místa. Když se konečně trochu vzpamatoval, bylo již na útěk pozdě. Proudové jističe přerušily elektrický obvod a výchozí kovové dveře byly zablokovány. Byl ve smrtonosné pasti a brzy měl zřejmě mít tu čest, stát se prvním člověkem, který bude spolknut černou dírou, která skokově narostla až do velikosti vlašského ořechu. Celá Země, kdyby se gravitačně zhroutila, by neměla průměr větší než 9 cm.
V podlaze se pomalu vytvářela prohlubenina, jejíž okraj se neustále zvětšoval.
„Velký bože, co jsem to udělal, “ bázlivě zašeptal a pohlédl na spokojeně se usmívajícího ducha.
„Žádný strach, Poslední soud nebyl určen vám, ten čekal na nás,“ vysvětloval Kokabel, již znovu klidným mírným hlasem. „A my po něm nijak netoužíme, proto jsme použili toto poněkud drastické řešení – žádná Země, žádné vězení, žádný soud. Nebudeme tady přece čekat jako nějaké ovce na svou porážku.“
„Cože, vy chcete zničit celou Zemi?“ zděsil se muž. „Tvrdil jsi, že se jedná o nevyčerpatelný zdroj energie, němečtí průmysloví kapitáni by jinak nikdy nepřipustili odstoupení od jaderné energie. Ve vašem světě to již mělo fungovat celá desetiletí?!“
„Sorry, trochu jsem si vymýšlel,“ odevzdaně odvětil padlý anděl . „Kdybychom vám řekli pravdu, asi byste nám pomáhat nechtěli, nemám pravdu?“
„Ale celou Zemi to určitě nespolkne! Kolik pokusů jsme už venku provedli a výsledkem byly jen díry různých velikostí a hloubek, černé díry se zase rychle vypařily. Nemají příliš velkou životnost...., ne to vám nevyjde,“ utěšoval se muž nejistě.
„Hm, zapomínáš, že tahle je mnohem větší než ty minulé. A ve spojení s energií a hmotou z vakua.... zřejmě sis pořádně neprostudoval Šipovovy publikace. Nevypaří se, dokud se nepropadne až k jádru Země. Pak už bude mít dostatek potravy, aby nahradila ztráty způsobené Hawkingovým zářením. Neměj obavy, náš plán je perfektní. Takže prosím o prominutí, dobře jsi nám posloužil.“ Hologram zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Muž zůstal se svým zoufalstvím sám. Jako smyslů zbavený mlátil do kovových dveří, ale odpovědí bylo jen tíživé hrobové ticho. Musel vynaložit veškeré úsilí na to, aby se uklidnil. Přinutil svůj mozek, aby přestal panikařit a začal se zabývat racionálními úvahami.
Do prčic, přece musí existovat nějaké východisko, prohlížel obsah kapes, jakoby se tam nějakým zázrakem měk objevit zázračný klíč. V peněžence objevil mezi identifikačními kartami i tenoučký mobilní přístroj, který zde byl nepoužitelný, v hlubokém podzemí nebyl signál. Přesto jej zapnul a skepticky zkoumal jeho display. Ten ukazoval jasné sdělení: „No signa.l“ Muž přesto kroužil přístrojem kolem východu v bláhové naději, že nějakou zbloudilou vlnu zachytí. V okamžiku, kdy chtěl s nepotřebným mobilem vztekle praštit o zem, se najednou objevil nápis: „Only emergency call.“ Nevěřícně četl toto oznámení přinášející spásu znovu a znovu.
„No to snad ani není pravda, kdy to tady technici zapojili?“ hlasitě si oddechl. Nouzový signál ale opět zmizel. Pomalu, po centimetrech projížděl kolem místa posledního nálezu. Teď! Jedna jediná čárečka ukazující sílu příjmu jej dělila od smrti. Snažil se, aby při vytáčení nouzového čísla nepohnul rukou ani o milimetr. Zmáčkl poslední tlačítko a napjatě očekával, co se bude dít. Dokonce se začal modlit, což u byl při jeho přísně technokratickém způsobu myšlení dost nezvyklý úkaz. Konečně se na protější straně ozval vyzváněcí signál. Muž vrušením ani nedýchal, aby nezměnil polohu přístroje. Po krátké chvíli, která mu však připadala jako nekonečno, se ozval ženský hlas, který mu v tuto chvíli zněl jako rajská hudba. Nadiktoval místo, kde se nacházel a úpěnlivě čekal na pomoc. Celá spodní místnost již mizela v díře, brzy se mohla kvůli narušeným pilířům propadnout i horní místnost, kde se nacházel. Horečně uvažoval, s kým vším se musí okamžitě spojit, aby dostal diskrétní ale účinnou a hlavně rychlou podporu. Uvědomil si, že o ni může požádat jen ty z nich, kteří jsou rovněž na Kokabelově výplatní listině – ti budou mlčet a udělají všechno, co bude potřebné.
Tohle přece nemůžeme připustit i kdybychom tu ďábelskou věc měli rozprášit atomovou bombou.
Po pěti minutách konečně zaslechl za dveřmi hlasy svých zachránců. Podíval se ještě jednou dolů na díru v podlaze, která se již zvětšila na několik metrů.
Snad bude stačit konvenční výbušnina, když si pospíšíme, pomyslel si muž a jakmile se dveře otevřely, vyběhl ven a hnal se k výtahu.



1. Kapitola Černá koule

Loděnice, Česká republika, 20.12.2022
Úder od mohutného protivníka přišel dost nečekaně, ještě než se Michal stačil rozhlédnout po virtuální krajině. Ránu inkasoval do nosu, který nárazem slabě zabrněl.
„Už sis to zase zjednodušil, viď, zbabělče?“ ozval se známý hlas z výšky Michalova pasu.
„Takový velký bojovník a nastaví si stupeň bolesti, jako nějaká rozmazlená holka!“ - tento hlas zazněl z opačné strany a patřil mladé dívce s tmavě hnědými sportovně střiženými vlasy.
Michal se z mužské ješitnosti zastyděl, hlavně jej mrzelo, že se mu vysmívá zrovna Jenny, která s ním tak ráda soupeřila ve všech hrách.
„No jo, no jo.“ zabručel nevrle, „ Tak jsem si to zapomněl nastavit, to je keců!“
A spíše ze vzteku než přemírou odvahy si nastavil nejtěžší a zároveň nejbolestivější stupeň simulátoru. V tu chvíli se z jednoho protivníka stali tři velice zdatní a rychlí soupeři. Michala opustil hněv a místo toho mu začal vřít v žilách adrenalin. To už bylo jiné kafe! Jakákoliv chyba či zaváhání byly ihned tvrdě potrestány. Paralyzující elektrické výboje na Michalově těle se začaly množit, hráč věděl, že se musí brzy vzchopit, jinak bude nucen ukončit hru a vystavit se posměškům a rádoby vtipným komentářům svých přátel.
Potřeboval se uklidnit, což bylo vzhledem k intenzitě útoků skoro nemožné. Začal se soustředit na svůj dech a střed těla Tan Tien, automaticky odrážel útoky a uhýbal před deštěm ran. Najednou to přišlo – v Michalově mysli se rozhostil stav harmonie a povznesení, mohl se teď opět soustředit na mobilizaci své energie.
„Konečně,“ povzdechl si s úlevou. Cítil, jak jej ve vlnách přicházející síla téměř nadnáší. Vzpomněl si na svého mistra bojových umění, který jej této technice naučil. Řekl tenkrát, že se jedná o jednu z nejdůležitějších dovedností mistra. „Když neuvedeš své tělo do souladu se svou duší a se svým okolím, budeš podoben opici, která jen bezcílně poskakuje z místa na místo.“
Bolest rázem ustala a Michal získal tolik potřebný nadhled nad svou situací. Rozum začal analyzovat pohyby protivníků, intuice odhadovala budoucí útoky a Michal mohl lépe využívat všech slabin soupeřů. Teď teprve se z bolestivé simulace stala kreativní hra, ve které mohl využít všech svých znalostí nejrůznějších bojových technik.
Byla to podívaná pro znalce a již brzy vyřadil ze hry dva slabší soupeře. Třetího si Michal lehce vychutnával a vyzkoušel si na něm spontánně i techniky, které v boji ještě nikdy předtím nepoužil. Litoval jen, že nemůže uplatnit žádné chvaty z ninjutsu a aikido, byl by to pro simulátor technicky těžko řešitelný problém. Byl tedy omezen jen na údery a kopy. Navíc musel sám údery zastavovat, virtuální tělo protivníka neumělo vstřebat energii útoku. Přesto se Michal rozhodl zápas ukončit tím, že celou svou váhou, dopředu nataženou nohou a tělem v jedné přímce za ní, zaútočil na protivníkův solar plexus. Virtuální postavou prolétl jak dělová koule a měl co dělat, aby bezpečně zvládl dopad na zem. Ale počítač zásah vyhodnotil jako rozhodující pro výsledek zápasu a to bylo důležité.
Znělka oznámila porážku nepřítele. Hotovo!
Zpocený Michal vyklouzl z datového obleku a vrhl se po hlavě do koupacího jezírka, aby se zchladil a zmírnil bolest, která se opět začala neodbytně hlásit.
Po chvíli z bazénu vystoupil a nechával vodu ze sebe odkapávat. Srdce mu ještě bilo jako splašené, ale byl šťastný, že se mu poprvé v životě podařilo vyhrát nejtěžší level Alexova trenažéru. Taky mu udělalo dobře, když si všiml špatně skrývané směsi obdivu a závisti v Jenniných očích. Snažil se tvářit suverénně a utrousil směrem k Alexovi: „Měl bys tam trochu zvýšit rychlost, je to strašně pomalé.“ Vychutnával si smíšené pocity vyzařující z kamarádovy tváře. Dostalo se mu bohatého zadostiučinění za předchozí posměšky.
„To už bych ty procesory uvařil a rychlejší než 500 Giga nemají ani amíci,“ odvětil nakvašeně Alex, vysoký zavalitější chlapík v Michalově věku s krátkými světlými vlasy, které již začaly z čela ustupovat někam k zadní části hlavy. Vlastnil vývojové centrum pro virtuální realitu. Zakázku pro americkou armádu – simulátor boje zblízka – před nedávnem skoro dokončil a ještě před odevzdáním zákazníkovi jej kamarádi společně testovali. Teď začal mít pochybnosti, zda budou vojáci s produktem spokojeni, když jim ho Michal porazil.
Jednalo se sice o velice talentovaného bojovníka, který mistrovsky ovládal několik bojových umění, ale i tak se nyní začal obávat, že přístroj neprojde.
„Tak proč soupeřům nepřidáš zbraně – bylo by to zajímavější?“ chtěl pomoci Michal.
„Přemýšlel jsem o tom, ale jak by se simulovalo například bodnutí nožem, to datový oblek nezvládne, aby to bylo dostatečně reálné.“
„Tak to nebude reálné, když to nejde.“ Můžeš nabídnout jen takovou realitu, jaká je s dostupnými technickými prostředky možná. Když bodnutí doplníš ostrým nepříjemným tónem, tak to svůj účel splní, musíš být trochu kreativní. Jen tak mimochodem mne při boji napadl způsob, jak docílit, aby rána nebyla vedena do prázdna, ale to pak nabídneš zákazníkům jako další vylepšení.“
„ Jasně,“ Alex přeslechl kamarádovu narážku, protože již myšlenkově pokračoval tímto směrem, „a každý zásah se bude bodovat podle své nebezpečnosti.“ Bylo vidět, že by nejraději hned odešel do práce, aby mohl začít pracovat na realizaci nových nápadů. „ No a kdo nasbírá určitý počet trestných bodů anebo mu virtuálně useknou část těla, prohrává - stejně jako boxer v ringu.“
Jenny si nenápadně, ale se zájmem prohlížela Michalovo asketicky štíhlé svalnaté tělo, po kterém stékaly třpytivé kapky vody. Tmavé, lehce prošedivělé krátké vlasy nezakrývaly hezký tvar jeho hlavy a modré inteligentní oči ještě vyzařovaly radost z vítězství. Když se však setkaly jejich pohledy, zeptala se kvapně, aby zakryla pravý důvod svého zájmu: „Kolik stupňů má ta voda?“
„Asi tak 20,“ odvětil Michal, který zde byl doma.
„To je úžasné!“ Venku přitom mrzne, za pár dnů budou vánoce! Jak je to vůbec možné, vždyť nemáš nikde topení?“
„To vymyslel můj táta,“ odpověděl domácí se smutkem v hlase, ještě se úplně nevypořádal se ztrátou svých rodičů při velké chřipkové epidemii před necelým rokem.
Této brutální pandemii v tragickém loňském roku podlehly desítky miliónů lidí. Mezi nimi byli i rodiče Jenny a Alexe. Společná ztráta stmelila Alexe s Michalem, které již dříve spojoval společný zájem o programování a bojová umění, v nerozlučnou dvojici.
„Tento dům byl vymyšlen a postaven tak, aby obstál i v dlouhodobě trvajících mrazech. Jestli chceš, provedu tě zde a ukážu ti všechna jeho tajemství. Alex už to tady zná, ale ty jsi tady dnes poprvé.“
Ten si jich ale vůbec nevšímal, protože si již přes internet povídal s centrálním počítačem své firmy.
Jenny nadšeně přikývla: „Moc ráda, přiznám se, že jsem takový dům ještě neviděla!“
Michal byl již zvyklý na obdiv týkající se stavení, ale přesto jej Jennin zájem potěšil. Drobná hezká tmavovláska s rošťáckýma zelenýma očima jej zaujala již na univerzitě, kde je před časem Alex – její nevlastní bratr – seznámil. Chodili spolu občas na cvičnou horolezeckou stěnu, kde se navzájem předstihovali, kdo rychleji a efektněji zdolá všechny její nástrahy. Musel s překvapením uznat, že subtilní studentka historie v sobě skrývá nečekanou sílu a energii.
Byla vtipná, někdy až příliš, hlavně když si dobírala i Michala, mladého profesora informatiky.
Vydali se spolu na obhlídku domu, postaveného z hlíny, skla, betonu a dřeva.
„Otec měl sen, že postaví tzv. autonomní dům, nezávislý na vnějších zdrojích energie, vody i kanalizace,“ zahájil Michal svůj výklad, jako by stál na katedře. „Nebyl žádným zeleným fundamentalistou, který by chtěl žít zakopaný v nějaké zemljance jako krtek.“ Pátravě pohlédl na dívku: „Ty ale vlastně nevíš, co je to zemljanka, viď?“
V Jenniných očích se zase šibalsky blýsklo: „Prosím, pane profesore, zemljanky byly domy či spíše chýše v Rusku, které byly kvůli lepší tepelné izolaci částečně zakopány do země. Na Sibiři se používají dodnes.“
„No dobře, dobře,“ zabručel Michal, kterého Jenny stále něčím překvapovala. „Zkrátka si vzal do hlavy, že v dnešní době musí být možné postavit nezávislý dům poskytující svým obyvatelům veškerý komfort. Stavba je zahloubena do jižního svahu a před nepohodou je chráněna sklem. Téměř 200 m2 izolačního dvojskla vytváří skleníkové prostředí pro celý dům i tropickou zahradu.“
„To ale muselo být strašně drahé.“
„Řekl bych, že sklo bylo jednou z nejdražších položek celé stavby. Ale na mnoha věcech se zase hodně ušetřilo,“ rozmáchl se majetnickým gestem kolem sebe: „Pozemek je nezasíťovaný, tím pádem mnohem levnější. Stavební materiál je z místních zdrojů, takže odpadly náklady na dopravu. Otec se nechal inspirovat jedním americkým architektem, který již v 70. letech minulého století postavil v poušti dům z hlíny a starých pneumatik. Udusaná hlína v pneumatikách je vydatným akumulátorem tepla. Všechny zdi i celá masa hlíny v kopci za domem se staly zásobárnou tepla na zimu.“
„ To je chytré, ale divím se, že tady není vlhko jako ve skleníku?“
„Ano, byl tady problém hlavně s jezírkem, které neustále vodu odpařuje, ale pracuje zde automatický systém rekuperace, který v pravidelných intervalech přivádí do domu čerstvý a ohřátý vzduch zvenčí. Přebytečná vlhkost se při tom odvádí ven.“
„A to teplo vystačí na celou zimu?“
„ Na menší prostory by to možná i stačilo, ale na tropickou zahradu s jezírkem je již potřeba v zimě, když zrovna nesvítí slunce, přitápět centrálním krbem. Jako palivo používám vysušenou lisovanou biomasu z pozemku.“
Vyšli z domu na volné, ale sklem chráněné prostranství, kde ze záhonů vyrůstaly banánovníky, zakrslé odrůdy kiwi i jabloní a hrušní, pod nimi se krčily ananasy, u mnoha rostlin se ani nedalo určit, o co se jedná – nenesly zrovna žádné plody ani květy. V mělčině kolem jezírka se dařilo vodním rostlinám, dalo se zde objevit i nevelké melouny a stvoly divoké rýže.
Za oknem bylo vidět daleko do zasněženého kraje. Nevysoké kopce řídce osídleného kraje nedaleko Prahy vytvářely poklidnou zimní scenérii. Zasněžená pole se střídala s tmavými plochami nevelkých lesíků. Zrak však nejvíce přitahoval protější vrch, jehož temeno bylo lidskou činností obnaženo až na kaskádovitě vykousanou bílou skálu místního kamenolomu.
„Musím uznat, že je to dobře promyšlené,“ mínila Jenny a se zájmem se rozhlížela po zimní zahradě. „Jé, ty tady máš dokonce i lezeckou stěnu! Tak proto jsi tak dobrý lezec, můžeš trénovat, kdy se ti zachce.“
„Ano a tady mám natažená i lana, vidíš?“ ukázal Michal nahoru. „Po jednom z nich se můžu dostat bleskově tam z toho okna, za kterým spím, až k východu.“
„Tak to by se mi hodilo často, vždycky když zaspím,“ zasnila se studentka, která již byla na univerzitě známa svými pozdními příchody. Její zrak se opět stočil k vodní ploše.
„Jak to funguje, když se tam nedává chemie?“ zeptala se, protože si vzpomněla, jak náročná byla údržba jejich malého bazénu.
„Jednoduše, vodu čistí rostliny, stejně jako se to děje v přírodě,“ odvětil Michal trpělivě.
„Jen se jim musí vytvořit ty správné podmínky. Vodu taky pravidelně prokysličuji,“ zmáčkl pár kláves na svém komunikátoru, který sloužil i jako dálkový ovladač na veškerou techniku v domě.
Z trysky nad jezírkem se vyřítil proud vody a s rachotem dopadal z výšky na vodní hladinu, která se zčeřila a odražené kapky , které vyskakovaly do výšky, zářily v odpoledním slunci jako zlaté perly.
„Víš, že si tady připadám jako v ráji?“
„Ano, já si tak připadám pořád i když bych vlastně už na to měl být zvyklý.“ Michal si po očku prohlížel drobnou Jenny .
Musel si přiznat, že mu byla čím dál víc sympatická. Od smrti svých rodičů neměl na děvčata ani pomyšlení, připadalo mu trapné jim ve stávající situaci nadbíhat, snažit se být vtipný a přesvědčovat je o svých kvalitách. Týral raději své tělo na Alexových simulátorech až do úmoru, meditoval, docílil neuvěřitelnou vytrvalostí dokonce i probuzení jogínské energie kundalíni. Věnoval se plně svým studentům, po přednáškách s nimi chodil na cvičné stěny, učil je u Alexe bojovým uměním na simulátorech. Snažil se neustálou prací zapudit pocity bolesti a samoty. Teď jej smutek již pomalu přecházel, čas mezitím vykonal své hojivé dílo.
Představil si, jaké by to asi bylo, kdyby zde již nežil sám.
Vypnul vodopád a řekl: „Jednu vadu dům přece jen má, musí se šetřit energií, hlavně v zimě, když dlouho nefouká vítr. Slunce to teď samotné neutáhne, dny jsou příliš krátké. Pojď, ukážu ti, jak funguje výroba elektřiny,“ položil jí opatrně ruku na rameno. Pak ji zase rychle stáhl, jako by se lekl, že se přezpříliš prozrazuje. Nerad odkrýval své emoce. Bál se, že se opět stane terčem Jenniných narážek.
Nestalo se tak, zdálo se, že ji ostrovtip přešel. Humor vlastně používala jen jako zástěrku pro zakrytí svých skutečných citů vůči mladému profesorovi. Byla překvapena, když ucítila Michalovu ruku na svém rameni, choval se k ní vždycky spíš kamarádsky a nikdy nedal ani náznakem najevo, že by se mu líbila. Škoda, že to trvalo tak krátce, pomyslela si.
Michal si její mlčení vyložil po svém a polekal se, že se snad Jenny svou důvěrnou přátelskostí snad nějak dotkl. Snažil se svůj zmatek překrýt zvýšenou výmluvností: „Existuje zde více zdrojů na pokrytí spotřeby, protože se nedá plně spolehnout ani na jeden z nich.“ Přecházeli do technické místnosti, kde se na nízkých stolech nacházelo množství vzájemně spojených autobaterií. V rohu stála energocentrála, do které byl přiváděn vyráběný proud.
„V současné době má dům 3 zdroje: větrný, sluneční a parní.“
„Parní?“ Jenny si nebyla docela jistá, jestli se nepřeslechla.
„Ano, když topím, tak současně vyrábím páru, kterou poháním generátor. U elektráren je tomu vlastně naopak, ty vyrábí především elektřinu a odpadní teplo pak nabízí k vytápění,“ odpověděl Michal s úsměvem.
„ Teď jsem četla v novinách, že vědci jsou velice blízko nevyčerpatelnému zdroji energie z miniaturních černých děr,“ vzpomněla si Jennny. „Nebyly by pak tvé problémy vyřešeny?“
„To určitě, problémy celého lidstva by tím byly vyřešeny,“ přisvědčil Michal.
„Nechce se mi jenom věřit, že by to bylo tak jednoduché. Na jednu stranu ano, využila by se síla všudypřítomné gravitace, nějaký smysl to dává. Ale četla jsi tu Meyrinkovu povídku Černá koule?''
''Ne, nic mi to neříká, o čem to je?''
''O dvou Indech, kteří do Evropy přivezli skleněný válec se záhadnou substancí z nějakého asijského kláštera, která se změnila v trojrozměrný obraz toho, na co člověk v blízkosti válce intenzivně myslel. Bylo to zajímavé představení, dokud nepřišel nějaký tupý voják, který se šíleně soustředil, ale nebyl schopen vyplodit ani jednu myšlenku. Najednou se v nádobě objevilo černé nic, které do sebe začalo nasávat veškerou okolní hmotu.''
„Ty myslíš Gustava Meyrinka, který psal knihy tak před sto lety?,“ zeptala se studentka.
„Ano, přesně toho, popsal vlastně miniaturní černou díru desítky let před jejím objevem. A zároveň naznačil, co by se stalo, kdyby se dostala mimo kontrolu.“
„Jak to mohl tak dlouho předtím vymyslet?“ divila se dívka.
„Nevím, Meyrink byl členem několika tajných společností, jeho dílo mělo velice duchovně - ezoterní charakter. Jsou známy případy umělců, kteří mají jakési jasnovidecké schopnosti – například docela neznámý autor Morgan Robertson popsal ve svém románu „Futility“ zkázu Titaniku celých 14 let před jeho potopením. Podrobnosti byly docela zarážející - i ta jeho loď, která narazila do ledovce v severním Atlantiku, se jmenovala Titan.“
„Ezoterika, jasnovidectví, to mi nic neříká, ty na to věříš?
„U mne to není otázkou víry, jsem člověk zvědavý a otevřený, hledám odpovědi i v těchto oblastech. Umím si oddělit zrno od plev, kterých je zde nepočítaně. Ale těch několik zrnek je nesmírně zajímavých – například ze statistických údajů britských pojišťovacích společností lze vyčíst, že nejponičenější vagóny v železničních neštěstích byly zrovna v den nehody podprůměrně obsazeny - jako by část pasažérů instinktivně předvídala, co se stane. To naznačuje, že předvídání budoucnosti je v podstatě možné. Je škoda, že současná věda odmítá všechny tyto fenomény již ze zásady.“
„Možná se vědci bojí toho, že by museli přiznat barvu, že je neumí vysvětlit.“
„Těch důvodů je zřejmě víc, ale zpátky k získávání energie z černé díry, lépe řečeno z vakua jejím prostřednictvím – pro Evropany ani pro Američany, Číňany nebo Japonce již dnes určitě není problém vyrobit miniaturní černou díru. A jestli to není problém technický, moc bych se divil, kdyby se již pokusy s nimi nedělaly. http://earth.tym.sk/propada-se-nam-zeme-pod-nohama/
„Já bych se toho tolik nebála, lidé se vždycky báli nových forem energie, nakonec se s nimi smířili a naučili se velice rychle jejich dobra využívat“
„Anebo taky zneužívat jejich zla,“ podotkl skepticky profesor. „Všechny nové síly byly zneužity k válečným účelům, ohněm počínaje, atomovou bombou konče!“
„Ale díky atomové bombě a jejím odstrašujícím účinkům nedošlo k další světové válce,“ nedala se studentka dějin.
„Ano, ale kolik států již tuto hroznou zbraň umí vyrobit? Je pro válku nepraktická, protože na dlouhou dobu zamoří dobyté území, takže se na nic jiného, než na zastrašování nehodí. U teroristů je to jiné, nezáleží jim na území ani na lidech, chtějí jen zničit ideologického nepřítele.“
„Ano, ale přesto ještě k dalšímu zneužití po Hirošimě a Nagasaki nedošlo.“
„Ježíši, to jsme se dostali hodně daleko od mé parní elektrárny... To by asi bylo na mnohem delší povídání.. - koukej, hledá nás Alex.“
Ten se již nudil a vydal se sestru a přítele hledat.
„Kde se touláte, neprovádíte spolu něco?“
Michal s Jenny se na sebe podívali a pomysleli si oba současně, že mohli čas strávený spolu strávit i příjemněji než přednáškou o energii. Nahlas promluvila jen sestra:
„Prohlíželi jsme si, jak funguje ten jeho dům, bylo to zajímavé.“
„A jak ses ty domluvil s vaším počítačem?“ změnil téma Michal.
„Nadiktoval jsem mu, co je potřeba předělat a už se to zpracovává. Ještě počítám tak minutu a můžeš si to vyzkoušet.“
„Ne, díky, dnes už mám bojování plné zuby,“ protestoval Michal, jehož tělo se mezitím znovu zahřálo a začal vnímat bolest z elektrických výbojů předchozího zápasu.
„Správný vědec by měl své pokusy vyzkoušet i na sobě, ne?“ smála se Jenny. „Ale když se bojíš, tak tam vlezu sama.“ Uměla velice dobře zahrát na strunu mužské ješitnosti.
„Tak ty si myslíš, že jsem srab, jo?“ zasupěl potrefený bratr a hnal se k datovému obleku, aby sestru předběhl. Ta ovšem zrychlila taky a ve chvilce se před simulátorem srazili. Začali se se smíchem přetahovat a nakonec i prát, protože nikdo nechtěl ustoupit. Michal to pobaveně sledoval, bylo mu se sourozenci dobře, zapomínal s nimi na svůj smutek.
„Koukám, že už žádné počítačové hry nepotřebujete, vystačíte si v pohodě sami.“
Ti již byli na podobné šarvátky od dětství zvyklí a velice urputně spolu zápolili. Zdálo by se, že útlá Jenny nemá proti statnému bratrovi žádnou šanci, ale opak byl pravdou. Byla velice mrštná a silná a zavalitější Alex měl co dělat, aby se jí ubránil. Než se nadál, Jenny jej odstrčila, vklouzla do obleku jako ještěrka, zapnula zip a spustila program.
Bezmocný Alex se musel vrátit k obrazovce, aby mohl s Michalem alespoň sledovat, jak se bude změněný program chovat.
Jenny mnoho času na přípravu nezbývalo. Program byl stále ještě nastavený na nejtěžší stupeň s nejvyšší bolestivostí, nyní ke všemu ještě obohacený o zbraně. Vstoupila doslova do vřícího kotle.
Uskakovala před údery mečů a seker rozlícených soupeřů, vyhýbala se kotouly i přemety, byla v tuto chvíli vděčná za bolestivé tréninky gymnastiky v dětství. Získala dokonce i chviličku času, aby si z virtuálního arzenálu vytáhla dvě sai , což je něco mezi trojzubcem a mečíkem. Používali je kdysi ninjové a sloužily jako dobrá obrana proti útoku mečem. Dostala se do rytmu a zvládala hru na jedničku, nebyla ještě ani jednou zasažena. Vnímala už i pach Michalova těla, který se ještě nestačil odvětrat a to jí připomnělo, že se před ním nechce shodit. Rozhodla se přejít do protiútoku. Nebylo to vůbec jednoduché, soupeři byli velmi rychlí a obratní a navíc se kryli navzájem. Bleskově vymyslela léčku. Předstírala zaváhání a přiměla nejbližšího útočníka, aby se stočil tak, že vytvářel s Jenny a dalším bojovníkem stojícím za ní, přímku. Před ozbrojeným úderem zepředu zhora uhnula schválně až v posledním okamžiku a prudká rána těžkým mečem dopadla na chlapa stojícího za ní. V úhybném manévru byl již zakomponován i bleskový výpad proti třetímu protivníkovi stojícímu po levé straně. Byl to složitý manévr, protože v něm byl obsažen i kryt a zablokování bojovníkova meče jednou sai, přičemž druhá sai využila díry v obraně a bleskově se zapíchla pod soupeřovo žebro. Přihlížející byli nadšeni, prožívali boj na obrazovce jako finálové utkání ve fotbale. Pískali a tleskali, když tu se ozval bolestivý výkřik Jenny, která zůstala ležet na zemi. Poslední bojovník se totiž vůbec nepozastavil nad tím, že zabil svého parťáka, což by normální člověk asi udělal, ale bez sebemenší prodlevy se otočil za unikající Jenny. Ta si dovolila nebezpečný luxus, že si krátkou chviličku vychutnala pocit vítězství. Vzápětí inkasovala mohutný úder zezadu na lebku. Měla pocit, že se jí silným elektrickým výbojem rozskočí hlava. Než omdlela, zaslechla ještě jakoby z dálky hudební znělku počítače oznamujícího své vítězství.
Muži se rozeběhli k ležícímu tělu.
„Co jsi to tam proboha naprogramoval?!“ křičel rozčilený Michal na zkroušeného Alexe. Zároveň sundával z dívky elastický overal.
„Netušil jsem, že do toho vleze ženská, silný chlap by z toho byl akorát otřesený!“ bránil se nervózně Alex. Taky se bál, jestli to nepřehnal se silou elektrického výboje, která byla nově zdvojnásobena při zásahu zbraní. Ve spěchu však zapomněl, že nastavená intenzita se ještě sama reguluje podle vypočítané síly úderu. Což by v tomto případě mohl být opravdu smrtící elektrošok.
Alex mezitím dívku vysvobodil ze zajetí nebezpečného obleku a ihned zahájil masáž srdce. Zoufale si přál, aby Jenny ožila. Masáž začal střídat s umělým dýcháním z úst do úst. Alex chtěl volat sanitku, ale věděl, že než by pomoc do odlehlého domu dorazila, bylo by beztak pozdě. A Michal si vedl velice profesionálně. Po minutě oživovacích akcí začal zkoumat na krční tepně její puls. S obrovskou úlevou zaregistroval slabé údery. Vzal ji do náruče a opatrně, jako křehkou cennost, ji odnášel do domu, následován ustaraným Alexem. Oba si vyčítali, že nešli bojovat raději sami.
Zabalili bezvládnou dívku do teplých přikrývek a Michal šel uvařit do kuchyně mátový čaj. Alex hladil svou nevlastní sestru po vlasech. Od malička ji měl rád, vzpomínal si, že mu tenkrát bylo pět let, když ji rodiče přinesli v náručí jako miminko v peřince z kojeneckého ústavu.
Měl hroznou radost, protože mu rok předtím zemřel bráška a jemu bylo samému smutno. Od malička na ni nedal dopustit a zastával se jí jak před rodiči, když jí kárali za její neustálé zlobení, tak později před dětmi, které si ji dobíraly, že byla menší, než její vrstevníci. Dlužno podotknout, že Jenny moc ochrany nepotřebovala, dokázala si z problémů, do kterých se dostala svou přílišnou živostí, pomoct sama. Byla silnou osobností a uměla si lidi získat svým šibalským pohledem doprovázeným nějakými veselými průpovídkami, kterým se člověk musel smát. Nápadníky od ní dlouho odhánět nemusel, drobná dívka se oblékala a chovala spíš jako kluk a málokterý spolužák jí stačil ve sportu či ve vymýšlení rošťáren. Teprve v posledních dvou letech se její štíhlé tělo zaoblovalo v těch správných místech a Jenny si začala uvědomovat svou ženskost . Zvědavě pokukovala po svých spolužácích, ale žádný z nich jí nezaujal. Potřebovala někoho staršího, kdo by ji vedl, toužila po dobrodružstvích, které by naplnily její nepokojnou, nudu nesnášející povahu.
Tyto předpoklady splňoval snad jen Michal, ale ten se tvářil sice kamarádsky, leč nedobytně.
Alex by proti svému nejlepšímu příteli vůbec nic nenamítal, vlastně si ani neuměl představit, že by ji mohl někdy přenechat někomu jinému. Nesnesl by pomyšlení, že by jeho malá sestřička neměla být šťastná.
Sledoval Michala pobíhajícího v kuchyni a s vděčností ocenil jeho péči a starostlivost. Sobě by nejraději nafackoval, že zapomněl na samoregulaci elektrického výboje, který Jenny málem připravil o život.


Azazel se ve svém křesle napřímil, když uviděl přicházet návštěvníka. Cítil vůči němu neskrývaný respekt. Byl to jejich vůdce, který se nenechal, na rozdíl od mnoha ostatních, za celou tu ukrutně dlouhou dobu pod zemí ani na chvíli zlomit. Alespoň to na sobě nikdy nedal znát. Dodával tak ostatním sílu a naději.
Dá se vůbec naděje uchovat tak dlouhou dobu? Téměř 10.000 let! Za setinu té doby každá duše vyhasne, ztratí vůli žít. Umí si vůbec někdo představit, jaké to je, nevidět třeba jen 1 rok slunce a modrou oblohu, necítit na své tváři vítr ani chlad, nečichat vůni květin, opylovaných včelami, neposlouchat zpěv ptáků ani šplouchání mořských vln? Vždyť i jen 10 let vězení v útrobách planety, bez možnosti dostat se alespoň na chvíli ven, by byl nepřiměřeně nelítostný trest za jednu vzpouru. Trest smrti je proti tomu učiněné milosrdenství. Při těchto vzpomínkách se v něm opět zvedl jen těžko zvladatelný hněv a nenávist. Ale již brzy. Brzy. Pomsta bude sladká!
Toto vše se v něm odehrálo během té chvilky, než dorazil vůdce až k němu. Kolikrát zde již prožíval podobné stavy? Právem bylo toto místo lidmi nazýváno Peklem.
„Vítám tě Azazeli! Můj příteli z nejvěrnějších. Těš se, všechno je připraveno, plán je dokonale promyšlen a všichni dělají co mají. Nebešťané nemají žádné tušení, překvapení bude dokonalé.“
Tato slova byla pro Azazelovy uši rajskou hudbou. Jak dlouho čekali na tento okamžik!
„Jak funguje rezonátor?“ Azazel to chtěl vědět, slyšel o nějakých komplikacích v poslední době.
Nejdůležitější přístroj k dosažení jejich původní frekvence musel být naprosto bezchybný, jinak by na Nebesa jejich přemisťovač přenesl jen beztvarou kaši místo oddílu pomstou posedlých andělů.
„Poslední testy již nevykázaly žádnou závadu. Muselo zemřít mnoho našich, než jsme objevili zdroje problémů,“ odpověděl s úsměvem Semjasa, vůdce poražených andělů, který se již Nebe.
Čert je vem, přirozená selekce, byli zkrátka slabí, brzy jich zemře na Nebi mnohem víc. Nebýt toho zatraceného programu, kterým byli vědci jako posedlí, že vyřeší problémy Nebe, nebylo by ani vzpoury. Vždyť tenkrát jsme již měli nádherný život, téměř všichni jsme patřili k nejvyšší společenské vrstvě. Ale chtěli jsme víc, mohli jsme být téměř nesmrtelnými bohy na virtuální Zemi.
Tak toho předlouhého života se nám dostalo požehnaně, zatímco na Nebi uplynulo 10 dní, prožívali jsme nekonečné tisíce let v obrovských podzemních prostorách. Jak může někdo být tak krutý?
Ale s jedním soudce nepočítal. Tuto dobu jsme neprospali. Díky Semjasovi, který nás celou dobu vedl železnou rukou a nedovolil, abychom upadli do tupé nečinnosti, se nám podařilo daleko předstihnout technologický vývoj nebešťanů. Měli jsme sice hodně omezené podmínky, ale s pomocí zmanipulovaných pozemšťanů se nám v tajnosti podařilo vyvinout zbraně a prostředky, s jejichž pomocí lehce porazíme změkčilé obyvatele Nebe.
A pak se bude účtovat. Krutě a nelítostně. Hlavně ta hnida soudce, který nás neskutečně ponížil a ten snaživec programátor, který vymyslel Peklo, ze kterého není úniku – ti zaplatí za všechno stonásobně! A každý, kdo jim pomáhal.
Pak budeme vládnout my - krutým vězením zoceleni andělé. A sloužit nám budou ti, kteří se k nám nepřipojí. Z těch se stanou bezprávní otroci.
Spustíme kopii nové Země. Kdysi ji Semjasa vytvořil, abychom se zbavili závislosti na té státní. Již brzy bude k dispozici pouze pro nás. Dostane se nám bohaté náhrady za nekonečné utrpení.
„Posaď se prosím, můj králi,“ přidržel-l Azazel pohodlné křeslo svému vůdci. Ze zlatem a slonovinou vykládané starobylé krabičky mu nabídl ručně balený doutník.
Semjasa si jeden doutník vytáhl, znalecky k němu přičichl a poznamenal: „Jedno se musí nechat, bude škoda zničené Země. Pozemšťané jsou již dobře vycvičeni a dokážou připravovat neskutečné požitky všem našim smyslům.“
Odřízl špičku, zapálil si doutník a pohodlně se opřel. „Jaká je nálada mezi mužstvem?“
Azazel mezitím vstal, otevřel bar a vytáhl čtyřicetiletý Martell. Nalil jej do křišťálových sklenic a připil si s hostem na zdar blízké akce.
„Těší se a věří ti, ví že jsi promyslel všechno do poslední podrobnosti.“
Semjasa se samolibě usmál, přičichnul si k zlatému moku, aby připravil chuťové pohárky na blížící se potěšení. Pomyslel si v duchu: Jistěže mi věří, jen díky mně se stalo Peklo pro nás snesitelným místem. Jsem mistrem manipulace, díky které nám tolik lidí věří a pomáhá. Za pochybné výhody jsou ochotni sloužit nám do roztrhání těla. Programátor je stvořil k obrazu svému - on sám je vlastně naivním hlupákem, takže to ani jinak dopadnout nemohlo. Musím ale uznat, že se mu podařilo svým do detailu promyšleným projevem přesvědčit většinu celonebeské rady, aby se postavila proti mým velkolepým plánům na komercializaci programu Země. Dokonce i podplacení senátoři nakonec zvedli ruku pro něj! Tady někde je slabina, přes kterou se nějak nemůžu dostat. Spousta lidí i nebešťanů má v sobě jakousi morální bezpečnostní pojistku. Ta se sice dá potlačit, ale v tom nejnevhodnějším okamžiku se naprosto nečekaně aktivuje a nadělá nám velké škody. Mám podezření, že o ní An dobře ví a umí ji cíleně vyvolat. Naštěstí naši spolubojovníci patřili k té části populace, která ji většinou postrádala. Může za to Chaos, nic nemůže být stoprocentní, jen pravděpodobné.
Ale já, Semjasa Yegun, dosáhnu toho, že se již nikdy nikdo s touto pojistkou nedostane na žádné významnější místo. A bezmocná tupá chátra ať si v klidu moralizuje, zbude-li jí ještě nějaký čas a síla...


Michal se vrátil s podnosem, na němž stála sklenice plná velkých listů máty zalitých vroucí vodou.
Pohledem zkontroloval dívčin obličej, který byl ještě stále mrtvolně bledý. Její hrudník se však již pravidelně dmul a propadal, nebezpečí bylo zažehnáno. Nedbal pohledu přítele a pacientku pohladil po vlasech: „Jenny, slyšíš mě? Probuď se, přinesl jsem ti horký čaj!“
Dívka se probírala z mrákot, Michalův hlas slyšela jako z veliké dálky. „Nechte mě být, strašně mě bolí hlava a chce se mi spát,“ prosila slabým hlasem.
„Nespi, ten čaj tě postaví na nohy, je moc osvěžující, naučil jsem se jej připravovat v Maroku,“ nedal se Michal odbýt.
Pomohl Jenny, aby se nadzvedla a přiložil ji k namodralým rtům lžičku naplněnou horkou sladkou tekutinou.
První lžička šla polknout těžce, ale každá další byla přijímána ochotněji. Posléze se Jenny nadzvedla o něco víc a třesoucí se rukou uchopila sklenici. Michal přidržoval ji i nádobu, aby se nepolila.
„Hmm, to bylo ale dobré,“ pochvalovala si a taky již začala vnímat Michalovy dotyky.
„V Maroku se to sladí cukrem, já mám ale něco lepšího, pěstuji si na zahrádce Stevii, což je rostlina, která je 200 až 300 krát sladší než cukr a přitom je nízkokalorická, zdravá, zkrátka taková kouzelná bylinka. Jinak gratuluju, právě ses znovu narodila,“ usmíval se Michal na dívku, která pomalu nabývala sil. „Ale u tebe to asi jen znamenalo, že sis nabila baterky, viď?“

Jenny mlčela, právě se snažila rozpomenout se na děsivý sen, který se jí v mdlobách zdál. Viděla v něm jako ve zrychleném filmu malou černou kuličku z rozbité láhve, která za doprovodu ohlušujícího rachotu požírala vše, co se zřítilo do jí vytvořeného kráteru - auta, stromy, domy, půdu. Jako maličký Otesánek s neskutečnou chutí k jídlu polykal vše , co kolem sebe viděl. Viděla přijíždět vojenská auta. Nad trychtýřem přelétaly letouny a vrtulníky, jeden méně opatrný se dostal do gravitačních spárů veležrouta a za zoufalého kvílení přetížených motorů padal do jeho chřtánu. Dokonce zahlédla vyděšený obličej pilota za oknem klesajícího stroje.
Vojáci obsazovali okraj kráteru a vyháněli vyděšené a přesto zvědavé obyvatelstvo. Dlouho se neozývalo nic, jen tlumené dunění v hlubinách. Na místo přijížděla spousta nákladních aut a autobusů a vojáci popoháněli lidi, aby nasedali dovnitř. Dlouhé kolony vozidel se daly do pohybu směrem od oblasti kráteru. Ve večerních hodinách, když již kilometry odsud nebylo ani živáčka, přilétlo z jednoho směru několik velkých okřídlených raket a zmizelo v jámě. Cvíli na to se ozval pekelný zvuk z hlubin a země se třásla jako raněné zvíře ve smrtelné agónii. Najednou se začalo propadat i široké okolí trychtýře, který rázem zvětšil svou velikost na desetinásobek původního průměru.
V tu chvíli se Jenny probrala z mdlob a uvědomila si, že to vše byl jen hrozný sen.
Alex svou sestru nepoznával, byla náhle tak zamlklá a vážná. Jen doufal, že neblahá příhoda na ní nezanechá následky. „Copak sestřičko, už je ti líp?“ zeptal se s nadějí, že ji přijme opět k výřečnosti.
„Jo, jde to, jen jsem měla takový zvláštní živý sen,“ odvětila dívka váhavě.
Michal si ji zkoumavě prohlížel. „Nejdříve si odpočiň a pak nám budeš vše vyprávět,“ vmísil se starostlivě. „ Dáš si ještě čaj?“
„Díky, jsi hodný, chutná fakt skvěle,“ odvětila Jenny již trochu silnějším hlasem.
„Dnes už domů nepojedete,“ rozhodl domácí, „jsou tady volné postele, jídla je taky dost a tebe zkrátka nikam nepustím, otočil se přísně k ležící dívce. „Půjdu zatopit v krbu a večer nám budeš vyprávět ten svůj sen.“ Vstal a nechal sourozence o samotě.
Sešel po schodech do sklepa, kde se nacházela kůlna na dříví. V jednom rohu byly slisované brikety z vysušeného rákosu, který vyrostl na kořenové čističce odpadních vod. Nabral jich náruč a naložil do malého nákladního páternosteru vedoucího přímo ke krbu. Zbylý volný prostor doložil naštípanými dřevěnými špalky. Vyběhl nahoru a vytáhl z krbu nádobu plnou popela. Vyměnil ji za prázdnou, která byla připravena ve výtahu, plnou dal zase do zdviže a ručně vytáhl otop ze sklepa. Práci mu usnadňovala nádoba s popelem, která fungovala jako protiváha. Netrvalo ani pět minut a z krbové vložky se linulo příjemné teplo. Přes skla byly vidět mihotající plameny.
Vrátil se do kuchyně, kde se již práce ujal Alex, který prohledal chladnou komoru ve skále za kuchyní a nosil jídlo na stůl.
„V rohu ve spíži na zemi je pivo, přines ho nám dvěma a já udělám ještě čaj pro maroda,“ usmál se na sedící dívku. Nachystal na tác sklenici s mátovými listy a přidal do ní macerované listy Stevie. Odnesl vše ke krbu, v jehož horní části bylo několik dvířek. Za jedněmi se skrývala malá nádoba, ve které již bublala voda. Zalil připravené bylinky a vychutnával si aromatickou vůni, která se z nápoje uvolnila.
Když se vrátil, zaregistroval v místnosti již veselejší atmosféru. Jenny se usmívala, Alex jí povídal nějakou vzpomínku z dětství.
Michal podal Jenny sklenici a lžičku: „Vidím, že ses už zotavila, to mám velkou radost.“
Otočil se k Alexovi: „Na mě jsi čekat nemusel, najez se, doporučuji ti ty naložené hříbky.“
Otevřel si lahev piva s patentním uzávěrem. „Divím se, že jsem ještě neztloustl, dávám si denně dva kousky, někdy i víc.“
„Já mám u tebe pocit, že jsem na nějakém starodávném selském dvoře, spousta jídla tady je z vlastní produkce,“ odvětil Alex, který se rád dobře najedl i napil.
„To jaksi patří k autonomnímu domu, mít i nějaké vlastní jídlo,“ odpověděl Michal. „Tak hodně toho z vlastní produkce není, nemám dost času, abych se staral o chov nějakého zvířectva. Takže akorát to pivo a houby. Pak ještě nějaké banány a melouny. Všechno ostatní je sice domácí, ale dostávám to od sousedů, kterým pomáhám s počítači. Ukázal vidličkou na malé vyschlé klobásky: „Doporučuji vřele, jsou z kozy, v životě jsem lepší nejedl..“
Alex spokojeně pomlaskával a z usilovného přežvykování se mu dělaly boule za ušima.
„To je neuvěřitelné, jaký to je rozdíl oproti těm ošizeným napodobenin jídla ze supermarketů. I to tvé pivo je prostě skvost!“
Domácí pivo bylo Michlovou chloubou, dlouho se je učil vařit, ještě déle pak experimentoval, ale výsledek stál rozhodně za to.
„Dám ti pak nějaké s sebou domů, musíš to ale rychle vypít, ať se ti nezkazí, není pasterizované.“
Jenny jen sem tam ochutnala z něčeho kousek, nějak neměla hlad. Pořád se nemohla zbavit dojmu ze snu.
„Michale, mohl bys pustit zprávy? Jsem zvědavý, jak dneska dopadla Sparta v Berlíně,“ zeptal se Alex.
Domácí přinesl komunikátor a spustil velkou obrazovku v obývacím pokoji. Naladil zpravodajský kanál a přidal hlasitost, aby bylo hlasatele dobře slyšet. Domácí zprávy vystřídaly zprávy ze světa.
Na obrazovce se ukázal obrázek švýcarského CERNU. Ve spodní části se objevil titulek: „Vyřeší Evropa energetické problémy světa?“
Obrázky areálu výzkumného střediska vystřídaly záběry z laboratoří, pak gigantických urychlovačů a nakonec tým vědců, napjatě sledujících obrazovky počítačů. Náhle velký jásot a povyk a záběr opět na reportéra. „Vážení diváci, byli jste právě svědky historického okamžiku. Mezinárodnímu vědeckému uskupení se poprvé v historii lidstva povedlo vyrobit miniaturní černou díru. Ptáte se, k čemu je to vlastně dobré? Položím tuto otázku vedoucímu týmu, prof. Lorenzovi.“ Kamera se natočila k dotazovanému plešatému muži kolem čtyřicítky. „Pane profesore, mohl byste nám laikům laskavě vysvětlit, čím je tento objev pro lidstvo tak důležitý?“
Dotázaný se mírně usmál a začal mluvit do obrazovky: „ Víte, už jen ta okolnost, že miniaturní černé díry, tak, jak je kdysi postulovali naši kolegové, skutečně mohou existovat a že se tudíž naše věda ubírá správným směrem, je velice přínosná pro celý vědecký svět. Můžeme se z jejich chování leccos dozvědět o naší daleké minulosti i budoucnosti. A nadto všechno můžeme s její pomocí získávat neomezené množství energie.“
„Neomezené?,“ podivil se redaktor, „To znamená něco jako perpetum mobile?“
Vědec se zatvářil, jako by mu podávali k jídlu housenky. „Perpetum mobile samozřejmě neexistuje a ani existovat nemůže. Již dlouho se však předpokládalo, že vakuum obsahuje nezměrné množství energie. Nikdo si ale doposud nedokázal ani představit, jakým způsobem by se tento potenciál dal zpřístupnit pro lidstvo. Stewen Hawking již dávno usoudil, že černá díra do interakce s virtuálními částicemi vakua vstoupit dokáže. Jakmile se nám podařilo miniaturní černou díru vytvořit, zkoušeli jsme ji spojovat s vakuem. Výsledky pokusů naznačují, že jsme se dostali na správnou stopu. Tyto objekty vytváří v našem vesmíru něco jako vír, strhávají k sobě vše, co se dostane do jejich dosahu. Připodobnil bych je k jakýmsi turbínám v přehradní hrázi.“
„A nemůže to být nebezpečné?,“ vstoupil do výkladu reportér. „Využil bych vašeho příměru k přehradě - nemůže se stát, že se neodborným zásahem hráz protrhne?“
„Ve vesmíru existuje množství mnohem větších černých děr a přesto se nic nestalo,“ odpověděl málem uraženě profesor. „Jen napodobujeme přírodu, to je vše. Ale abych vás uklidnil, bezpečnostní opatření jsou přísnější, než kdybychom vyráběli vodíkovou bombu. Díra nebo vlastně dírečka, jedná se opravdu o miniaturní objekt, který je udržován pomocí magnetických polí mimo dosah jakékoliv hmoty, aby nemohlo dojít k nekontrolovanému procesu. Navíc je tento objekt značně nestabilní, máme spíš problém, jak jej udržet při životě než jak jej držet na uzdě. Mohu vás ujistit, že demonstrace za zákaz našeho výzkumu jsou naprosto nepodložené a hysterické.
Režie přepnula obraz na ukázku válcovité nádrže napojené na zdroj energie a měřící přístroje a pak zpět na zpravodaje: „Jestli se od našich vědců, placených ze štědrých rozpočtů Evropské Unie, dočkáme čistého a bezpečného zdroje energie anebo jen dalšího požírače daňových peněz, podobného již legendárnímu tokamaku, to ukáže čas. Doufejme, že ne příliš vzdálený. Martin Hlavsa, Zpravodajství 24.“
Michal pohlédl na své hosty – Alex nedočkavě hleděl na monitor, aby mu neutekly výsledky sportovních utkání, Jenny hleděla zadumaně před sebe. „Myslím, že tato reportáž nemohla přijít v příhodnější chvíli,“ pronesla konečně směrem k Michalovi. „Chtěla bych ti vyprávět co se mi dnes zdálo.“
V televizi se konečně ukázala očekávaná tabulka a Alex se vztekle bouchl pěstí do kolena: „To snad není možné, ti blbci prohráli. Taková ostuda!“
Obrazovka najednou potemněla, Alex chtěl protestovat, protože očekával ještě zkrácený záznam zápasu, ale Michal kategoricky prohlásil: „To už máš jedno, ten výsledek se nezmění tím, že zhlédneš kousek utkání. Jenny nám chce vyprávět svůj sen.“
Alex chtěl jako správný fanoušek rozhorleně zaprotestovat, ale hned si uvědomil, že by nebylo vhodné sestře dát najevo svůj nezájem.
Nalil si do sklenice pivo, pohodlně se opřel a naslouchal. Jenny se snažila vyprávět souvisle a pomalu, aby nezapomněla na žádnou podrobnost. Michal si s přivřenýma očima představoval dějství v obraze, aby nic nepřehlédl. Když skončila, rozhostilo se v místnosti ticho. Alex při předchozím rozhovoru o Meyrinkově povídce nebyl, takže souvislosti moc nechápal.
Zato Michal moc klidný nebyl. „Některé podrobnosti, které jsi zmínila, jsou dost zajímavým popisem toho, co by se asi stalo, kdyby se černá díra vymkla kontrole. To znamená, že máš bezvadnou představivost. Anebo jsi pronikla do budoucnosti a popisovala jsi, co se ve skutečnosti stane.“
Alex, který neměl rád Michalovy občasné esoterické úlety, se přikláněl spíš k té první možnosti. „Dnes běží v televizi tolik vědecko-populárních pořadů, které si člověk ani nepamatuje, ale přesto mu zůstává množství technických detailů v podvědomí. Když se pak ve stavu snění uvolní, jen žasne, že se mu zdálo něco, co vědět nemohl.“
Jenže Jenny si byla jista, že podobné pořady nesledovala. „Ještě nikdy jsem takový sen neměla, bylo to tak živé, jako by to byla skutečnost...“
„Taky jsi ještě nikdy nedostala tisíci voltový výboj do kebule.“
„Připusťme, že to je, jak vysvětluje Alex,“ vmísil se Michal. „Jak ale mohl spisovatel popsat fungování černé díry před sto lety, když o ní fyzika ještě ani nevěděla?“
„Spisovatelská tvůrčí fantazie!,“ nedal se skeptik. „Jules Verne taky popsal množství vynálezů, které tehdy neexistovaly.“
„Tak to sis nezvolil nejlepší příklad. Verne byl pilným čtenářem tehdejších vědeckých a technických časopisů a uměl nejnovější poznatky své doby domyslet až k jejich praktickému využití. Většinou se doplňují autoři obdařeni tvůrčí fantazií s exaktně myslícími vědci. Jedni čerpají z práce druhých. Ale povídka Černá koule je prostě o něčem, co ještě dlouho po napsání čekalo na svůj objev. A možná dokonce i na svou realizaci. Když si to dáš do spojitosti s proroctvím mayských mudrců o letošním roce, zamrazí tě v zádech.“
„Ále, ty jim věříš? Podívej se na 20.12. 2012. Takový humbuk kolem tohoto data a kromě několika silnějších slunečních bouří, které potrápily naše satelity, se toho zase tolik nestalo.“
„Nemáš pravdu, že měl v tomto roce nastat konec světa, tvrdila jen senzacechtivá media. Ale kalendář hovořil jen o ukončení 5. věku Slunce, což koneckonců odpovídá dlouhodobým slunečním cyklům. S tím souvisí i změna klimatu a dokonce i změna lidského myšlení. Až na základě určitých indicií tehdy usoudilo několik intuitivních jedinců, že za 10 let nastane definitivní konec světa. Nějaké cizí bytosti vytvoří ve spolupráci s prodejnými zástupci lidského rodu netvora, který začne požírat Zemi zevnitř. Pak náhle ztratí Země svou zář a zanikne i se svými obyvateli. Jeden z nich byl dokonce konkrétnější a datum stanovil přesně na 23.12.2022, což je vlastně už pozítří.“
„Jo a otiskl to už jen bulvár a ani ten si k tomu neodpustil posměšné komentáře. Těch konců světa bylo v posledních letech nějak moc. A tohleto proroctví bylo už tak padlé na hlavu, že to nechtěli poslouchat ani ti nejfanatičtější katastrofisté. A divím se, že jsi to teď vytáhl zrovna ty.“
„Nejde mi z mysli souvislost mezi Meyrinckem ,proroctvím a dnešním oznámením z CERNu. Myslím, že vojáci na vývoji černé díry pracují delší dobu, vzpomínám si dokonce, že se už před léty začaly množit případy náhlých a nevysvětlitelných propadů půdy, žeby pokusy anebo havárie? Do toho živý sen tvé sestry... Je toho zkrátka nějak hodně.“
„Nejsem fyzik, ale myslím, že pokud by lidstvu měla nastat zkáza způsobena černou dírou, tak to nikdo nemůže stihnout do pozítří. Všude je klid, lidé se připravují na vánoce a nikde se nic převratného neděje. Anebo mi chceš tvrdit, že jedna miniaturní dírečka by mohla za dva dny spořádat tak obrovskou planetu?“
„Jasně, zní to hodně nepravděpodobně, třeba mají ničitelé zpoždění...“
„Jen by mě teď zajímalo, jak by se k tomu postavil náš Stvořitel. Přece by nás nemohl jen tak nechat padnout.“
„U inteligentního života platí v celém vesmíru hlavní zásada nevměšování se,“ vysvětloval Michal. „A to dokonce i v případě, že jsem jej stvořil sám. Právo na přežití může mít jen ta civilizace, která si problém se sebezničením vyřeší sama.“
„A to víš zase odkud?,“ zeptal se Alex ironicky. „Zůčastnil ses nějakého kongresu stvořitelů?“
„Jakmile chceš vytvořit simulaci inteligentního života, musíš hledat rámcové podmínky jeho vzniku i udržení,“ vysvětloval profesor. „Tvůrce, který to opomene, půjde cestou pokus a omyl a bude začínat znovu a znovu, protože se mu program zhroutí. Já jsem začínal ještě jako student a vlastně jsem si jen tak hrál. V mém úplně prvním pokusu jsem nenaprogramoval smrt. Hodně rychle jsem zjistil, že mi nestačil prostor v paměti, jak se bytosti začaly geometrickou řadou množit a neumíraly. Musela tam být i bolest a strach z ní, nemoci, pocity neštěstí – to všechno jako trest za jednání, které nevede k přežití. Jako pozitivní motivace jsou příjemné pocity štěstí, docílené automatickou produkcí endorfinů v těle tvora, který si potenciál k přežití zvýšil. Člověk se naučí nesmírně mnoho o zákonitostech vývoje, jakmile se začne zabývat jeho napodobením. Dítě nepochopí své rodiče, proč jej omezují různými zákazy, dokud samo nezplodí v dospělosti vlastní potomstvo, o které se bojí. Stvořená bytost nepochopí svého boha, dokud se jím sama nestane.“
„Už mi začíná svítat, je to vlastně jednoduché,“ pronesla zadumaně Jenny, které se začínal před očima otevírat úplně nový svět. „Stejně jako se všichni živí tvorové množí a hynou v rovině svých těl a generací, úplně stejně to funguje i na vyšším stupni vývoje. Člověk se sám stane Bohem, vytvoří nový vesmír, ve kterém vzniknou další bohové, kteří si stvoří své vesmíry a tak dál až donekonečna.“
„Výborně studentko, píšu vám jedničku!“ usmál se šťastně Michal.
Alexovi začalo svítat také: „Takže když předáš štafetový kolík vývoje dál, dosáhl jsi konce závodu?“
„Ani ne, spíš získávám nadhled, který mi pomůže lépe zvládat své problémy a svůj další vývoj. A ten nekončí nikdy .“
„Tak to jsem teď zvědava, jak ti to pomůže vyřešit problém s blížícím se koncem toho našeho světa,“ vrátila dívka diskutéry do diskuze.
„No, tak to tedy nevím,“ přiznal se profesor. „Ale věřím, že mi s tím pomůžete.“
„Přemýšlím, co bych dělal, kdybych byl programátorem takové simulace,“ dumal Alex. „Asi bych do programu zabudoval nějakou stopu, která by vedla vnímavého člověka až ke mně.“
„To nebylo špatné,“ pochválila jej sestra. „A jak by ta stopa měla podle tebe vypadat?“
Bratr jen pokrčil rameny.
„Asi bych nechtěl, aby ji našel kde kdo, pouhou náhodou, nepřipraven,“ odpověděl za něj Michal. „Aby ji našel jen ten, kdo ví, že ji má hledat a dokáže se vcítit do mého myšlení, tedy bytost, která se chystá pokračovat v mých stopách.“
„Tím jsi vlastně definoval, že stopu můžeš nalézt jen ty!“
„To je možné, ale stejně budu rád, když mne v tom nenecháte, vidíte sami, že vaše nápady vůbec nejsou špatné.“
„Zvolil bych asi nějakou anomálii, aby zaujala. Ale pouze ten, který přesně ví co hledá, k ní dokáže najít klíč.“ Alex byl mužem činu, kterého stačilo nastartovat a již analyzoval a pracoval na problému s plnou vervou. Proto byla spolupráce mezi ním a Michalem tak plodná, profesor sršel nápady a fantazií a Alex je dotahoval s buldočí vytrvalostí do zdárných konců. Díky tomu získávala jeho firma jedno ocenění za druhým a sama americká armáda si jej našla, aby si nechala vyrábět trenažéry pro speciální jednotky.
Jenny vytáhla svůj komunikátor, připojila se k síti a do vyhledávače zadala pojem „anomálie.“
Během několika sekund obdržela tisíce odkazů. Povzdechla si: „Věděla jsem, že to bude jak jehla v kupce sena.“ Začala je projíždět v bleskovém tempu a čekala, zda ji něco zaujme. Před jejím zrakem defilovaly pojmy jako UFO, kruhy v obilí, atmosférické jevy, podivné chování vody oproti jiným fyzikálním látkám, různé nenormální úkazy v počasí, v klimatu, růstu rostlin a živočichů.......
Ne, to nebyla ta správná cesta. Nalezení stopy by bylo spíše na základě intuice, což určitě nemohlo být záměrem Tvůrce programu. Michal se potřeboval vcítit do jeho myšlení a sám vymyslet, jakým způsobem sdělit svým následníkům tuto informaci. Potřeboval klid, aby se mohl soustředit, což v tomto prostředí nešlo.
„Myslím, že tímto způsobem na nic nepřijdeme, musíme si to nechat rozležet v hlavě. Ráno moudřejší večera!“
Sourozenci již byli taky unaveni, ani si nevšimli, jak rychle utekl čas a večer se změnil v noc.
Jenny stále ještě nebylo moc dobře, byla zesláblá a odpočinek nutně potřebovala. Vlastně si vůbec nepřipouštěli, že naší planetě hrozí definitivní zánik, to by asi nebyli v takovém klidu. Televizní zprávy byly celkem optimistické, nic nenasvědčovalo tomu, že by katastrofický Michalův scénář mohl nastat i ve skutečnosti. A už vůbec ne tak brzo.
„Půjdu s tebou nahoru, ukážu ti, kde budeš spát,“ Michal jí podal jí jedno ze svých pyžam, vylovil ze skřínky nový kartáček na zuby, osušku a ručník a odvedl ji ke koupelně.
„Než se umyješ, povleču ti postel,“ ukázal rukou k otevřenému pokoji pro hosty naproti sprše.
„To jsi hodný, já už jsem tak unavená, že se nemůžu dočkat, až padnu do peřin,“ pronesla vděčně dívka a zmizela v koupelně. Za chvíli se jí přání vyplnilo, jen si před usnutím představila, jaké by to bylo, kdyby usínala v Michalově náručí.
Než sešel dolů, usnul u zapnuté televize i Alex. Michal vypnul obrazovku i světlo, přikryl kamaráda dekou a odešel se sám umýt.
Po večerní toaletě následovala jako každý večer i ráno očista duchovní. Již po mnoho let se oddával meditacím, kterým jej naučil jeho učitel bojových umění Teiko Matsushita. Japonec, který již 20 let žil v Praze, duchovně i fyzicky velmi vyspělý člověk, který prošel nejrůznějšími školami bojových umění. Jeho mistrovství dosáhlo světové úrovně a Michal si občas vyčítal, že se od něj nestačil naučit mnohem víc. Jeho zájem o studium však byl stejně velký, jako o rozvoj ducha a těla. Teprve v posledním roce se mu podařilo ovládnout nesmírný potenciál energie kundalíní. Indičtí světci se o ní vyjadřují jako o rozhodujícím faktoru ve vývoji člověka.
Díky kundalíní se v člověku probudí síla, která zůstává normálnímu jedinci skryta, aby nebyla promrhána zbytečně, či dokonce zneužita. Pro Michala však měla obrovský přínos, protože se mu potřebná doba spánku snížila na pouhé 3 hodiny. Přesto přímo sršel energií a nápady, které mu nedovolily, aby se zastavil a nečinně lelkoval.
Odebral se do sklepní místnosti, ve které stálo obrovské vajíčko z plastu. Obsahovalo vodu s vysokou koncentrací soli, ve které se tělo volně vznášelo. Teplota roztoku byla regulována na teplotu, při níž tělo nevnímá ani teplo ani chlad. Jeho otec je zakoupil ve výprodeji, když opadla vlna zájmu o tzv. floating. Tento fenomén se zrodil zhruba v sedmdesátých letech minulého století,
kdy se výzkumníci pokusili vytvořit prostředí, ve kterém by neexistovaly žádné vzruchy pro lidské smysly. Mozek člověka, který se v takovém prostředí nachází, přestane od svých senzorů dostávat jakákoliv data. Aby se nějak zaměstnal, začne do sebe nasávat informace z podvědomí a pracovat s nimi. Tohoto fenoménu se využívalo u špičkových sportovců či manažerů. Speciální nádrže se tenkrát začaly vyrábět i pro studia nabízející lidem relaxaci.
Michal tam rád trávil čas, hlavně když hledal odpověď na těžkou otázku. I nyní se těšil, až se uvolní a nechá mozek kreativně pracovat. Nebral otázku možného brzkého zániku světa na lehkou váhu, věděl, že se na svou intuici může spolehnout. Zavřel za sebou poklop zamezující přístupu světla a zvuku a ponořil se do kapaliny. Miloval ten pocit vznášení se v jakoby nekonečném prostoru. Usmál se, když si uvědomil ten paradox, že stěny úzké nádrže vytvářejí obrovský prostor pro ducha. Vše je jen iluze, začaly se vynořovat první myšlenky uvolněné relaxací. Indové to ví již tisíce let, dnes na to přicházíme i my. A vlastně to zapadá i do mé teorie, že celý svět existuje jen jako počítačový program. Ale teď to nejdůležitější – jakou stopu bych vytvořil pro bytosti, které jsem stvořil, aby mne mohly kontaktovat? Představoval si situaci, že je v kůži svého Stvořitele. Co to napsat do postavení hvězd? Každý může zvednout hlavu a po nabytí jistých vědomostí takové poselství rozšifrovat. Ale jak by odpověděl? Michal hledal možný způsob, ale nenašel nic, co by bylo proveditelné i pro jedince.

Nebyly egyptské pyramidy, kopírující postavení hvězd v souhvězdí Orionu, také takovým pokusem o navázání kontaktu? Nebo pyramidy a stavby Mayů ukazující na znalost naší sluneční soustavy? To všechno by vyžadovalo vybudování silného a bohatého státu, který by mohl takové projekty realizovat.
Hledal dál a myšlenky mu přeskakovaly z tématu na téma. Vyslání satelitu mimo naši soustavu – to je jen takový výstřel do prázdna, hledání radiových signálů z vesmíru – hledání ne jehly ale špendlíkové hlavičky ve velké hromadě sena...Komety, zemětřesení, sopky, nic kloudného.
Co bych potřeboval, aby mi bytost z mého programu sdělila? Atomové číslo vodíku? Blbost!
Nemůžu přece sledovat miliardy bytostí najednou, co právě dělají a zda některá z nich již není náhodou na mé stopě.
Abych vyloučil nechtěný kontakt, měly by být překonány aspoň tři bariéry náhod. Přesné místo, kde se obvykle nevyskytuje žádný člověk. Přesný čas, aby se vyloučili jedinci, kteří by si zrovna přes toto místo zkracovali cestu anebo se jen tak bezcílně potulovali. A měl by s sebou mít něco, co obvykle nepatří do běžných předmětů, které člověk nosí po kapsách. A to něco musí použít správným způsobem, tak to už je vlastně čtvrtá překážka. Teď už jen zbývá vymyslet, jak bych to hledající osobě mohl sdělit.
Nemůžu čekat, že má zpráva bude ihned rozpoznána jako poselství a správně rozluštěna.
Musím ji neustále opakovat a modifikovat, aby vzbudila pozornost všech a zaujala především toho, kdo mne hledá.
V té zprávě musí být zakódováno místo a čas příští zprávy. Tak bude zajištěno, že na tomto odlehlejším místě bude jen osoba, která splnila úkol a ne někdo náhodný. Pokud učiní něco, aby na sebe dostatečně upozornila v okamžiku, kdy na toto místo budu psát další zprávu, pak to bude jasný důkaz. A nebudu to muset neustále hlídat, stačí mi vytvořit program, který úspěšného kontaktéra identifikuje a přenese ke mně.
Dobrá, jakým způsobem by mohla být zpráva napsána?
Meteorologické úkazy? Tornáda, blesky? Příliš nebezpečné. A co kruhy v obilí? Hodně se o nich píše, bylo odhaleno mnoho padělků různých šprýmařů, ale to by nevadilo. Dají se od opravdových snadno rozeznat. Stébla pravých obrazců jsou v místě ohybu trvale zdeformována působením neznámého záření. Každý obrazec lze přece převést na čísla! Pokud ty čísla budou moci vyjadřovat smysluplné souřadnice – s tím už by si měl zkušený matematik a programátor poradit, pak by to mohla být cesta!
Heuréka! Mám to!
Už vím, co tenkrát prožíval Archimédes ve vaně!


Semjasa přerušil své dalekosáhlé úvahy,ke kterým se také v otupující izolaci od světa uchyloval často. „A co ty můj kamaráde nejvěrnější, ty se nebojíš?“
Azazel se povýšeně usmál: „Už ani nevím, kdy mě strach ze smrti opustil úplně, stali jsme se s touto dámou velmi dobrými přáteli. Stačí si přát, aby přišla a ona se raději skamarádí. Možná by mě mrzelo, kdybych musel zemřít před svou pomstou, ale strach to rozhodně není.
Tenkrát po prvních 20 letech vězení, kdy jsme se pokusili s pomocí atlantského kněze Beliala poprvé uniknout, to bylo dost zoufalé. Když jsem zjistil, že žádná naděje už není, myslel jsem, že zešílím. Tolik jsem si přál vrátit se do normálního života, že bych byl ochotný klidně zradit vás všechny, ponížit se a plazit se soudci u nohou a žebrat o milost. Jen díky tobě jsem se vzpamatoval a začal pořádně makat. Dnes jsem na sebe hrdý víc, než kdy předtím.
Dodnes nechápu pohnutky toho hajzla Caleana, proč tenkrát tak zuřil a nakonec nám udělil tak neuvěřitelně krutý trest. Bude toho litovat, protože mu to vrátíme stonásobně, jenom nepochopím, jak ten bastard může kvůli jedné zničené části programu zničit bez mrknití oka životy 200 nejvýznamnějších nebešťanů.“
„Byl zakomplexovaný, to je všechno,“ odpověděl vůdce. „Nenáviděl bohaté lidi od malička, protože sám vyrostl v chudé rodině. Jeho matka byla blázen a musela pobývat v ústavu, otce neměl a tak vyrůstal v sirotčinci.“
„To jsem netušil, odkud to vlastně víš ty?“
Semjasa se zamyslel, dozvěděl se celou historku od svého otce, příslušníka jednoho z nejstarších aristokratických rodů na Nebi. Ten se mu na smrtelné posteli přiznal, že je otcem Caleana. Kvůli němu zešílela jeho chudá matka Semita, poté, co ji opustil, když mu oznámila, že s ním čeká dítě.
Ne, nikdy nikomu nepřizná, že je nevlastním bratrem toho bastarda!
„Už ani nevím, zajímal jsem se o osudy všech významných nebešťanů. A Calean mě svou neuvěřitelnou urputností a svým raketovým politickým vzestupem zaujal.“
„Tak to už pochopit dokážu, hnala ho nenávist a touha po pomstě, na vlastní kůži jsem tyhle pocity poznal až moc dobře.“
Semjasa se trpce usmál: „Jo, ten si už svou touhu naplnil vrchovatě. Ale teď je řada na nás!“
V hlavě se mu těžce převalovaly neustále se opakující myšlenky. Jako černá můra, která však již přestala psychiku deptat – místo toho ji udržovala v trvalé nenávisti a motivovala k přežití.
Elita Nebe, uvězněna v temné díře jako nějaká zvěř. Podle Caleanova plánu už jsme dávno neměli být naživu. Přichystal nám podmínky k tomu nejpříšernějšímu pomalému umírání bez naděje na vysvobození.
Hnití zaživa – měli jsme zešílet jako jeho matka, vyvraždit se navzájem, prožívat opravdová muka.
Trochu se ale přepočítal, přežili jsme všechno, vypili si pohár hořkosti až do dna a nepoddali se. Polovina nás zůstala, silnější než kdy předtím, naplněna myšlenkou zkázy.
Výrobce zbraní Armen Gadreel dokázal i v těchto podmínkách vyvinout zbraně, s nimiž se staneme doslova neporazitelní.
Penemue Kokabel se svými schopnostmi telepatie a astrálního putování zprostředkoval spojení navenek s pozemšťany, které jsme pak dokázali přimět ke spolupráci.
A skvělý Azazel dokázal z bandy změkčilých hejsků vycvičit oddíl drsných žoldáků.
Každý z nás si hravě poradí s celou jednotkou po zuby ozbrojených nebešťanů.
Mnoho vězňů sice nesnesitelným podmínkám podzemí podlehlo, ale i jejich těla nám posloužila pro výzkum a zkoušky nových zbraní.
Ty byly vyvinuty na bázi smrtících paprsků – naprosto tiché komfortní válečné nástroje, proti kterým neochrání žádný pancíř. Pokusili jsme se s jejich pomocí dostat na zemský povrch, ale na tolik kilometrů nám nestačila energie podzemního Slunce. Naštěstí pomohli Rusové se svým vrtem na poloostrově Kola. Nikdy nezapomenu na to nadšení, kdy se obří vrták dostal až k nám. Chudáci pozemšťané se k smrti vyděsili, když uslyšeli naše výkřiky radosti, pochopili to trochu jinak. www.youtube.com/watch?v=SHbyRkklIhg Od té doby se kvalita našeho života rapidně zlepšila, dostávali jsme pak už jen to nejlepší pozemské zboží výměnou za zlato, kterého je zde spousta. A hlavně tolik potřebné součástky na výrobu rezonátoru a dalších zbraní.
Kdo na celém světě vydržel to co my? Staneme se novými hrdiny. Co na tom, že kvůli tomu zahyne spousta jiných nebešťanů? Co na tom, že se zničí program Země se 7,5 miliardami cítících a myslících pozemšťanů?
My jsme těmi vyvolenými, staneme se bohy na Nebi i na nové Zemi, kterou si vytvoříme. Na Nebi existuje uložena kopie, stačí zajistit dostatečnou kapacitu superpočítačů a vydatný přísun energie.
Na nové Zemi budeme moct podle svých nebeských biologických hodin žít milióny let a za tu dobu určitě vyřešíme i problém nesmrtelnosti.
S těmito sliby a vizemi jsem je držel při životě a zdravém rozumu. Řekl jsem kdysi zoufajícímu Tamielovi, který si naříkal nad beznadějnou nekonečností vězení: „Copak je 10.000 roků proti věčnosti? Vždyť i do miliónu let se tato doba vejde stokrát.“
Azazel nepřerušoval tok velitelových myšlenek, sám se k této vnitřní sebemluvě za nekonečně dlouhých chvil uchyloval. Pochopil neocenitelný význam snění pro přežití, důležité bylo jen oddělit sen od reality a sám si umět rozkázat, kdy tyto myšlenky ukončit. Až se dostaneme do Nebe, nezbude nám na ně již žádný čas, budeme muset tvrdě bojovat. Ale na to se už těším jak malý kluk.
Pozvedl svou sklenici a slavnostně pronesl: „Na úspěch akce, na sladkou pomstu, na brzký nesmrtelný život.“
Vyprázdnili obsah sklenic a vnímali blažený pocit v hrudi z esence pozemského Slunce a lidské dovednosti.
„Musím jít dohlédnout na přípravy. Postarej se prosím o nabití zdrojů energie pro naše zbraně. To je nejdůležitější úkol. Nevíme, kdy se nám podaří dostat do Andeira.“
Vstal, opsal pravou paží široký oblouk, což bylo gesto rozloučení a odešel z místnosti.
Azazel zůstal ještě chvíli stát a pak se odebral do ústřední haly podzemí, kde matně zářilo podzemní Slunce. Jeho svit byl po pokusu o útěk omezen na minimum. Pokud potřebovali energii na výrobu zbraní, bylo to na úkor ostatních věcí, jako klimatizace, světlo, větrání a podobně. Poslední roky prožili převážně v horku a tmě, jen aby získali to co potřebovali. Brali to ale jako součást výcviku a nikdo nereptal.
Nedaleko Slunce stál velký fialový kontejner s otevřenými bočními stěnami. Kolem něj pobíhali mužové a nakládali výbavu a zbraně. Opodál , přímo pod matně svítící koulí generátoru energie, který byl nostalgicky přejmenován na Slunce, byly na podstavci řady baterií, které se bezdrátově nabíjely. Na muže dohlížel anděl nižšího vzrůstu, ze kterého ale čišel respekt a inteligence.
„Buď zdráv Armene, kolik času zbývá do 100% nabití?“
„Ahoj brachu, jsme na 95%, takže ještě necelá půlhodinka.“
„Dobře, to by mělo stačit. Pak to hned naložte, zajistěte a buďte v pohotovosti.“



Michal musel vstát, jeho nový objev jej vzrušil natolik, že musel něco dělat. Na rozdíl od antického filozofa však nehodlal někde pobíhat nahý. Ve sprše ze sebe spláchl slanou vodu, oblékl si tlustý župan a vydal se nahoru do své pracovny. Při pohledu na svého spícího kamaráda si pomyslel:“To jsem zvědav, jak jej zítra přiměji, aby mi pomohl s luštěním obrazců v obilí. Bude se to snažit odložit, že má hodně práce, ale musím jej nějak přesvědčit.“
Spustil počítač, zadal do vyhledávače „crop circles“ a záhy se mu objevilo množství odkazů.
Čekalo jej hodně práce s vyhledáním nejúplnějších databází všech obrazců.
Existovalo naštěstí mnoho nadšenců, kteří vynaložili neuvěřitelnou energii na podrobné zdokumentování jednotlivých případů.
Nejkvalitnější seznamy ukládal do složky, čekala jej nyní ještě úmornější práce se zjištěním přesné geografické polohy. Srovnával snímky polí s kruhy s leteckými mapami dané oblasti. Občas se mu podařilo najít správné souřadnice poměrně rychle, většinou se mu ale nedařilo kvůli nedostatku orientačních bodů v okolí. Mnoho obrazců odkládal stranou.
Mezitím čas notně pokročil, blížilo se ráno, profesor si uvědomil, že potřebuje alespoň 2 hodiny spánku, aby mohl opět fungovat. Svalil se na postel z borovicového dřeva a během okamžiku usnul hlubokým bezesným spánkem.
Zdálo se mu, že si sotva lehl, když mu zapípal komunikátor. Chvíli otupěle a nevěřícně civěl na cifry, až pochopil, že skutečně spal.
Za normálních okolností by se šel vykoupat do jezírka, ale teď na to neměl ani pomyšlení a tak muselo stačit opláchnutí obličeje studenou vodou.
Vyšel na balkon, ze kterého s oblibou pozoroval východy slunce. Miloval ty okamžiky naprostého klidu, kdy první načervenalé paprsky světla začaly ozařovat obzor až po chvíli, kdy se rudá koule přehoupla přes obrysy hor. Dalo se na ni ještě hledět bez sklíček a Michal ji pozdravil jako starého známého. Uměl se vžít do pocitů pravěkých lidí, kteří neuměli rozptýlit temnotu noci umělým osvětlením a plni radosti vítali životodárnou hvězdu, která je doprovázela při jejich celodenních činnostech.
Odešel k jezírku, kde se posadil na připravený meditační stoleček tváří proti slunci a představil si, jak se paprsky dostávají do celého těla, naplňují jej energií i pohodou. Neexistují žádné starosti, žádný konec světa, existuje jen tento okamžik..
Po minutě se cítil opět čerstvý a odpočatý.
Pak odešel ke krbu, rozdělal znovu oheň a začal chystat snídani. Nanosil na stůl nakrájený chléb, máslo, sýry, med a džemy a v závěru uvařil i kávu.
Alexe vzbudilo šramocení v kuchyni a vůně kávy jej vytáhla z postele. “Ty si nedáš pokoj s tím vstáváním ani v neděli?,“ bručel ospale.
„Dnes v noci jsem pro změnu nespal skoro vůbec a myslím, že jsem objevil způsob komunikace,“ odvětil Michal. „Musíš mi s tím pomoct!“
„No to nesmíš na lidi tak zhurta po ránu,“ bránil se host kamarádově výzvě k činnosti. Rád si pospal, zejména v neděli, kdy doháněl deficit z pracovního týdne. „Kdybych to byl býval věděl, že budeš tak škaredý, tak bych u tebe ani nepřespával,“ dopověděl vyčítavě.
„Tak zaprvé bys stejně kvůli Jenny zůstat musel. A za druhé tohle fakt nesnese odklad, musíme si pospíšit.“
„Ježíši, tebe to ještě nepřešlo, znovu ti opakuji, žádný konec světa se nekoná! Kdyby se snad mělo něco takového přihodit, dostal bych avízo od kamaráda Petra ze studií, ten se dostal na tak vysoké místo u NSA, že by o tom byl informován jako jeden z prvních.
A Petr by jistě informoval mě.“
Michal byl v úzkých, cítil, že jeho vývody jsou správné, ale neměl jediný důkaz, pomocí kterého by přesvědčil skeptiky. Jak přimět přítele k pomoci?
„Poslyš, našel jsem komunikační kanál ke stvořiteli,“ vysvětlil mu svou hypotézu o kruzích v obilí. „Od tebe potřebuji rozlousknout kód, na to jsi machr ty.“
Na programátora lichotka moc nezapůsobila, nechtělo se mu tak brzo po ránu makat na řešení problémů, měl jich v týdnu víc než dost. Prohlížel si fotografie kruhů, hledal spíš záminku, jak se práci vyhnout.
Až jeden obrázek jej zaujal – byla to spirála složená z menších a větších koulí.
„Problém je, že těch možností existuje nepřeberné množství a v té záplavě čísel se vždy dají najít taková, která náhodně odpovídají něčemu, co by mohlo mít nějaký význam.“
„To máš jistě pravdu, dobře znám příklad s trafikou, z jejichž rozměrových vztahů se tak dlouho počítalo, až vyšla ta nejpodivuhodnější čísla,“ odpověděl Michal. „Ale pokud za tím bude nějaká opakující se zákonitost, pak se možnost náhody zredukuje. A když ta čísla budou ukazovat na čas a místo výskytu následujícího obrazce, tak tady už by o náhodě nemohl mluvit ani ten největší skeptik, ne?“
Ale to by nebyl kritický Alex, kdyby i na této teorii neobjevil nějaké mouchy. „A co když za tím není žádný podivný Stvořitel, ale dobře zorganizovaná skupina lidí, která si takhle střílí ze záhadologů?“
To byl argument, který mohl rozbít Michalovu teorii.
Proto chvíli přemýšlel než odpověděl: „ Co by z toho ti lidé měli. Vždyť vytvořit tak složité obrazce nebude nic jednoduchého, ještě k tomu potmě. K tomu je potřeba mít dobře zorganizovanou skupinu lidí, výborných znalostí matematiky, geometrie, výrobních postupů. V dnešní době nikdo nic nedělá jen tak. A navíc se dají padělky od originálů odlišit podle místa ohybu jednotlivých stébel. Padělky jsou nalomené, originály naproti tomu trvale ohnuty jakoby působením nějakého záření.“
„Alex začínal tušit, že jeho odpor je marný. I když doposud nebyl 100% přesvědčený o správnosti kamarádových argumentů, sám nebyl schopný jednoznačně teorii vyvrátit.
Při jídle si prohlížel vytištěné obrázky. „No, nevím, přesné to asi nebude, pokud nemám přesné míry. Fotografie by musela být zhotovena z místa umístěného kolmo nad obrazcem, aby nedošlo ke zkreslení skutečných poměrů. Bude to vlastně jako statistika – přesný výpočet nepřesných údajů.“
„I taková statistika má svou výpovědní hodnotu,“ namítl Michal.
„Důležité je najít správnou metodu. K poslednímu obrazci si seženeme přesné údaje a ty nás pak přivedou na příští správné místo ve správném čase.
„To jsem opravdu zvědav, co z toho vzejde,“ opáčil odevzdaně Alex. „Pamatuj ale, že jestli to nevyjde a namáhal jsem se zbytečně, bude tě to stát hodně – budeš mě muset celý měsíc na slovo a bez odporu poslouchat ve všem, co si na tebe vymyslím, platí?“
Michalovi nezbylo než přikývnout anebo se vzdát a upustit od svých záměrů. Po krátkém zaváhání si zvolil 1. variantu: „Platí, ale teď už neztrácej čas a pusť se do práce, řekni si o vše, co budeš potřebovat.“
„Fajn, pro začátek mi stačí tvůj počítač a jedno presso s mlíkem,“ poručil si Alex. A rychle dodal: „A namasíruj mi krk, po noci na té sedačce ho mám celý ztuhlý.
Zatímco mu kamarád poslušně hnětl ztvrdlé svalstvo, připojil se programátor přes internet k centrálnímu počítači své firmy a stahoval si potřebné matematické programy, pomocí kterých by mohl nelehký úkol vyřešit. V mezičase, než se velké soubory načetly na Michalův notebook, usrkával kafe a s úlevou vnímal, jak se mu díky Michalově péči šíjové svalstvo uvolňuje.
Přemýšlel, proč se vlastně nechal přemluvit k něčemu, o čem byl přesvědčen, že nebude fungovat.
Ztrácel čas na něco nesmyslného, odporujícího zdravému rozumu.
„Už jsem to slíbil, tak se do toho pustím,“ ukončil své pochybnosti a pustil se do díla.
Našel si poslední obrazec s datem jeho vzniku, pak si našel pět předchozích a postupně zadával všechny koordináty a rozměry do svého laptopu. Zadal cestu, která měla vést k zjištěnému dni.
Potíž byla, že nevěděl, které rozměry a které poměry velikostí má zadávat. Takže bylo nutno zkoušet všechny logické kombinace.
„Je to ještě horší, než jsem očekával,“ bručel nespokojeně a přemýšlel, jak si úkol usnadnit.
Nic kloudného jej nenapadalo a tak pokračoval v krmení počítače všemi dostupnými údaji.
Čím déle se prací zabýval, tím větší množství možností jej napadalo. Všechny se mezi sebou kombinovaly a čistě matematicky věděl, že brzy narazí na hranice kapacity svého počítače.
Alex dostal ukrutnou chuť na cigaretu – pozůstatek starého zlozvyku. Vždycky, když se dostal do neřešitelné situace, zatoužil po pořádném šluku kouře, určitě by se uvolnil a koncentroval zároveň, vychutnal by si štiplavou příchuť tabáku na jazyku.... „Ne!“ rázně zaplašil pokušení, popadl ze stolu tužku a začal ji nervózně okusovat.
Michal si všiml kamarádova rozpoložení a nalil mu do vysoké sklenice mátový čaj.
„Napij se, to ti pomůže,“ postavil před něj osvěžující nápoj.
„Hm, vidím, že mě dobře znáš,“ zhluboka se napil a vychutnával si příjemný pocit, jak se mu teplá tekutina rozlévala vnitřnostmi. Trýznivá touha trochu polevila.
Jenny, která se mezitím vrátila z koupelny, si rovněž všimla bratrova utrpení, pohotově vytáhla z kapsy žvýkačku a hodila ji na stůl před Alexe.
„Co blbneš brácho, proč raději nespíš? Vždyť je neděle. Amíci počkají.“
„Tenhle je tisíckrát horší než američtí námořníci,“ odfrkl si Alex, když rozbaloval žvýkačku.
„Když si pan profesor zamane, že bude konec světa, tak to tak bude – i kdyby čert na koze jezdil,“
brblal za intenzivního přežvykování. „A teď si o tom ještě chce popovídat se Stvořitelem... A já se na tom podílím! Jestli tohle už není jasný případ pro Bohnice?!“
„Ale tak se už uklidni,“ konejšil Michal svého přítele. „Vždyť nemáš co ztratit. Když se nemýlím, budeme mít možná šanci na záchranu, no a v opačném případě ti budu celý měsíc dělat otroka. Hlavně se už seber, tolik času nemáme.“
„To je právě to, že mně nic nenapadá a těch nahodilých kombinací je tolik, že to počítač nezvládne!,“ bouchl Alex pěstí do stolu.
Pomalu se uklidňoval a hledal na fotkách něco jednotícího, nějaký společný jmenovatel, na kterém by mohl začít stavět. Jak z této různorodosti vyextrahovat to podstatné? Pomocí vnitřní samomluvy se snažil koncentrovat na problém:
Obrázky vypadají, jako by se snažily něco znázornit, ale to by bylo příliš široké pole pro ty nejdivočejší interpretace. A správný postup bude, jak říkal Michal, pouze ten, který u všech obrázků dojde k předem danému výsledku – času a místu vzniku následujícího obrázku. Dobu vzniku známe jen přibližně, bez přesné hodiny a koordinát místa se dá taky zapsat do řady čísel, ke kterým se program musí prokousat. Budu předpokládat, že tvůrcem je osoba znalá místního měřění času a používaného označení polohy na Zemi. To by bytost, která nás stvořila, asi znát mohla. Jak jinak by nám mohla chtít sdělit takovou informaci?
Jedině vzájemné poměry velikostí by dávaly šanci. Ale velikostí čeho? Co se dá v každém obrazci srovnávat tak, aby bylo možné úspěšný matematický postup použít i pro ostatní případy? Plochy kruhů? Nejsou tady jen kruhy, ale i množství spirál, půlkruhů a jiných geometrických tvarů. Něco bude jen prázdným balastem, který musí být vyfiltrován.
Ve všech obrazcích jsou zastoupeny oblé tvary. Jakým údajem se popisuje zakřivení oblouku? To by mohlo být ono – každá oblina má určitý radius! A poměr mezi jejich velikostmi udává nějaké číslo! Dobrá, to by se dalo zkusit. Program bude tak dlouho hledat, až v těchto poměrech najde jedno z hledaných čísel. Pak začne hledat cestu k dalšímu číslu, dokud nebude celá řada hotova. Zjistí se, jestli jsou informace zapsány zleva doprava a zhora dolů anebo jiným směrem. Pak postup vyzkouším i na dalších obrazcích.
Pokud to bude souhlasit, budeme schopni určit, kdy a kde vznikne ten budoucí.
Nechal program běžet a napjatě sledoval, jak to dopadne.
Stále nic hmatatelného, shoda čísel s poměry byla v nejlepších případech 60%. Nic zvláštního, nehledě na to, že ta čísla nikdy nebyla ve stejném pořadí. Neustále si prohlížel zeměpisné údaje. Instinktivně cítil, že někde udělal chybu.
Pak mu to došlo, koordináty byly na serverech uváděny s přesností 4 míst za desetinnou čárkou, jeho program automaticky zaokrouhloval vypočítané poměry na 2 místa za čárkou.
Ihned provedl změnu. Úspěšnost rázem stoupla na 82%, což bylo vzhledem k chybějícím hodinám vzniku naprosto fenomenální. Jen správné pořadí chybělo, program zkoušel varianty všech směrů, leč bezvýsledně.
Teď však již Alex věděl, že je na správné stopě. Stál před poslední překážkou se kterou si nevěděl rady. Zavolal na své přátele, aby mu s tím pomohli.
„Tak kamaráde,“ začal slavnostně směrem k Michalovi.“ „Musím přiznat, že ses trefil, ty údaje tam s nejvyšší pravděpodobností opravdu schovány jsou. Jenže je to na přeskáčku a zkoušel jsem to ze všech směrů, nic nefunguje.“
„Zkus ty obrazce umístit do čtvercové sítě a označ v nich ta správná místa,“ navrhnul Michal, když jim Alex vysvětlil svůj postup.
Alex jej poslechl a zakrátko jim vyskákalo 5 čtvercových mřížek vedle sebe. Přátelé se do nich zahleděli. Nejdříve pochopila Jenny. Prstem vykreslila do mřížky levotočivou spirálu od středu ke kraji. Pomyslná čára spojovala správná čísla va správném pořádku.
Alex se bouchl pěstí do hlavy: „No jasně, to mě mohlo hned napadnout, že tvůrce nemohl tušit, kterou stranu budeme my považovat za dolní. Takže to udělal univerzálně, je vidět, že myslel na všechno.“
Zakreslil spirálu do mřížky a počítal rozestupy čtverečků se správnými údaji: „3, 5, 8, 13, 21"
Ulehčeně si povzdychl: „No jasně, náš starý známý Fibonacci nechává pozdravovat. Máme to!"
„Takže už víme všechno, abychom zjistili příští obrazec?,“ zeptal se Michal netrpělivě. Cítil v sobě obrovské vzrušení, právě objevili návod k setkání se Stvořitelem.
„Jo, kam jsem dal ten poslední obrazec? Tady je, hned to bude.“
Sformátoval fotografii do správného rozměru a nechal proběhnout výpočet.
Netrvalo dlouho a na obrazovce se konečně objevila řada vytoužených čísel: 20222212020549006588558.
Přátelé zírali na obrazovku, Jenny si na svém komunikátoru pohotově vyhledala polohu na mapě – koordináty 49.0065, 8.8558 určovaly místo v jižním Německu, poblíž Karlsruhe. To byla celkem přijatelná vzdálenost, ale datum zítřejšího dne ve 2 hodiny 5minut ráno dávalo na srozuměnou, že musí nechat všech svých plánů a nejpozději dnes večer vyrazit na cestu, čekalo je minimálně 6 hodin cesty. Náhle se Jenny zarazila: "Musí tam být chyba!
Anebo si vážně myslíte, že Německo leží tak daleko na jihu, že tam obilí dozrává už před koncem roku?"
Alex s Michalem zůstali jako opaření, na to ani nepomysleli, byli příliš zaměstnáni matematickým problémem. Ale metoda přece správná byla, že by na období vegetativního klidu zapomněl sám roztržitý Stvořitel?
Najednou si Alex na něco vzpomněl a začal hledat v nedávno navštívených stránkách na netu. Pak se usmál a řekl: „Je to dobré, jsou zaznamenány i případy výskytu obrazců ve sněhu a v posledních letech dokonce ve zvýšené míře."
Alex se postavil a řekl: „Tak to budete muset jet sami, zítra ráno se mají dostavit amíci a podívat se na dokončování zakázky!“
Michal byl teď již ale naprosto přesvědčen o správnosti svého hledání a nechápal odmítavý postoj kamaráda: „To snad není pravda! My jsme objevili naprosto epochální věc a ty myslíš jen na svou zakázku!“
Alex se rozhořčeně bránil: „Ty to nemůžeš chápat, protože nejsi podnikatel! Já musím splácet úvěry, nájmy, elektřinu, zaměstnance – na této zakázce jsem životně závislý! Copak to je tak těžké pochopit? Ty si jen vezmeš volno a jedeš, Jenny zrovna tak, ale mne nemá kdo zastoupit!“ Podíval se na hodiny a zvolal – „To už jsou 3 hodiny? Musím se jet připravit na zítřejší setkání! Přeji vám oběma šťastnou cestu a pozdravujte pana kolegu Programátora – jestli by mi nemohl nějak zařídit zaplacení dluhů, abych pak na něj měl víc času.“

Poplácal kamaráda po zádech, políbil sestru na čelo, popadl laptop a vyběhl ze dveří. Za chvíli dvojice zaslechla startování motoru a hrabání pneumatik ve sněhu. Nastálé ticho přerušila Jenny: „To je ale škoda, že s námi nepojede, fakt by si to za tu svou práci zasloužil.“
„Tak snad příště bude mít více času,“ podotkl Michal a zamyslel se: „To zaplacení dluhů nebyl tak špatný nápad, zkusím to pro něj navrhnout,“ dodal s úsměvem.
„Měli bychom se jít balit, co říkáš?“
„Já tady nic nemám, musím si cestou nakoupit to nejnutnější, hlavně si nezapomeň komunikátor, aby nám nedošly peníze na benzín, to by bylo asi hloupé,“ čistě žensky prakticky dodala Jenny. „Myslíš, že bych si mohla ještě zajít zaplavat?“
„Jasně, já zatím nachystám všechno potřebné, taky nějakou svačinu a pití, ať se nemusíme cestou zdržovat,“ poznamenal profesor a vydal se pro tašky.
„A určitě nezapomeň na to zrcadlo!,“ zaslechl ještě zvenčí, chvilku před šplouchnutím vody.
Pustil si televizi, zpravodajský kanál, kde se zrovna povídalo o nárůstu cen akcií.
Z komory přinesl karimatky a spacáky, z koupelny zrcadlo a postavil vodu na čaj.
Oknem sledoval studentku, jak se potápí v jezírku. Měl bych asi vzít láhev vína anebo raději sekt, abychom mohli zapít na místě zdar podniku, pomyslel si a otevřel lednici.

V televizi se něco začalo dít, hlasy již nebyly tak monotónní, zněly docela zděšeně.
Michal přišel blíž a zůstal stát jak opařený – na obrazovce na fotce v horním rohu byla známá budova výzkumného ústavu v Cernu – ale na místě, kde měla stát, byl jen obrovský hluboký kráter..
„Vážení diváci, právě se stáváte svědky brutálního teroristického útoku na vědecké zařízení, kde byl vyvíjen zdroj čisté energie! V dějinách neutrálního Švýcarska něco takového nemá obdoby, policie hlásí desítky, možná i stovky mrtvých! Požárníci se snaží udržet oheň pod kontrolou. Útočníci zřejmě použili speciální hlubinnou raketu schopnou prorážet i ty nejsilnější betonové zdi! Jak se mohla taková zbraň dostat do rukou teroristům? Podle nepotvrzených zpráv a ničivé síly se dokonce odhaduje, že se jednalo o jaderný útok! Policie i armáda jsou v nejvyšší pohotovosti, na místo přilétají záchranné helikoptéry a odvážeji těžce raněné na speciální pracoviště.
„Jenny!,“ vykřikl Michal a vyběhl ven za kamarádkou. „Hned vylez a pojď se na to podívat!“
Přiběhl znovu k televizi a sledoval online záběry z místa tragédie. Něco se změnilo, ale nebyl schopen rozpoznat, co to bylo.
„Co se děje?,“ přiběhla dívka vyplašena křikem. Podívala se na televizi a zůstala stát jako přikovaná. Jako by sledovala svůj vlastní sen. „Teď už schází jen ta atomovka“ zašeptala s hrůzou.
„Myslím, že už neschází ani ta, použili ji rovnou na raketový útok, ale ještě se to nepotvrdilo,“ dodal sotva slyšitelně Michal a objal třesoucí se Jenny. Popadl župan, který si včera pověsil přes židli a oblékl ho dívce přes ramena. Byly to šokující záběry, trochu podobné těm z New Yorských dvojčat.
Pořád se snažil zjistit, co se na obrazu změnilo oproti dřívějšku. Teprve když zahlédl přijíždět požárnické auto, tak si uvědomil, co mu na celém výjevu schází – hustý černý kouř! Kam se za tu chvíli poděl? Přece to nemohli tak rychle uhasit?
Ne, to mohla udělat jen černá díra, která do sebe vcucla celé ohnisko požáru! Apokalypsa začíná!
„Černá díra! Vymkla se kontrole! Jestli nestačíme dojet včas na místo kontaktu, je s námi konec!“ Michal ze sebe těžce dostával jednotlivé věty a přitisknul Jenny k sobě, na nějaký stud už nebylo místo.
Dívka hledala rovněž oporu v náruči muže, který ji byl tak blízký. Najednou jako by už nic jiného ani nemělo význam. Tak chvíli stáli, když záběry z místa neštěstí zmizely a vystřídal je obraz komentátora: „Švýcarská vláda svolala krizový štáb a ten okamžitě zakázal jakékoliv další natáčení
a nařídil okamžitou rozsáhlou evakuaci.“
„Alex, musíme zavolat Alexovi a ihned spolu vyrazit do Německa!,“ vzpamatoval se jako první profesor a rozběhl se pro komunikátor. „Volat Alex!,“ zakřičel, když jej zahlédl na stole. Číslo se ihned vytočilo a ozvalo se zvonění. Bohužel příliš blízko, zvonící mobil ležel na sedačce a na displayi se objevovalo Michalovo jméno.
„Musíme jet pro něj,“ probrala se sestra a začala se chvatně převlékat. Michal popadl zavazadla a běžel k autu. Vzpomněl si ještě na šatní zrcadlo, které bylo opřeno o zeď v předsíni. Strčil si Alexův mobil do kapsy.
„Bude se hodit, má navigaci.“
Skočili do auta a vyrazili směrem k městu. Poklidná zimní krajina nijak nepřipomínala blížící se katastrofu. Semtam minuli auto, nikdo si ještě neuvědomoval, že Země právě prožívá začátek definitivního konce. Nejhorší bylo, že ani oni netušili, jak rychle bude černá díra konat své zhoubné dílo.
Pokud dosáhne zničená oblast do místa výskytu kruhů před druhou hodinou ranní, měli smůlu.
Pokud oni nedorazí na místo včas, taky prohra. Michal pohlédl na svou spolujezdkyni. Konečně v sobě začal cítit, že se dostává ven ze své ulity, do které se po smrti rodičů ukryl a co s tím, když se blíží zkáza? Ne, už nebude čekat, nesmí promarnit ani vteřinu rychle plynoucího času.
„Víš Jenny, ať už to dopadne jakkoliv, jsem hrozně rád, že tady jsi se mnou.“
Dívka se na něj usmála. Už se bála, že bude muset Michalovy hradby prolomit sama.
„Od začátku ses mi líbila a čím déle jsem tě poznával, tím raději jsem s tebou trávil svůj čas.“
„Já jsem s tebou taky moc ráda a to už dávno předtím,“ přitulila se Jenny k řidiči.
Láska je prevít, vůbec ji nezajímá, co se kolem nás děje, uvědomoval si Michal.
Bylo mu najednou krásně. Pokud to jen řízení dovolovalo, držel přítelkyni za ruku.
Blížili se k městu, když tu zahlédli Alexovo auto, jak se vrací zpět. Zastavili vedle sebe a Alex si naskočil k nim. Své sportovní auto nechal napospas osudu, co už na tom záleží?
„Jel jsem vás varovat, ten váš prorok se zřejmě nemýlil. Amíci odvolali svůj přílet a volal mi ten můj kamarád z Ameriky, jak jsem říkal, že bych se to od něj určitě dozvěděl. Uzavírá se celé Švýcarsko a část Francie, měli bychom si pospíšit, než se postižená oblast rozšíří. Zatím nikdo netuší, jestli se proti tomu ještě něco dá udělat. Ale brzy se mají vypnout i hlavní kabely spojující internet, aby se nemohla šířit panika.“
„To přivodí možná ještě větší paniku, jak to chtějí zdůvodnit?“
„O tom se zrovna radí, nejpravděpodobnější vysvětlení zřejmě bude obava z hrozícího teroristického hackerského útoku,“ odpověděl Alex.
„Tak to asi nepůjde ani Galileo či GPS, jejich řídící cenra jsou taky napojeny na internet. Musíme si koupit mapu a nastudovat si cestu jako za starých časů,“ zasáhla ihned prakticky Jenny.
„Jo, ještě, že jsem si vytiskl podrobný plánek toho místa i s okolím,“ chytl se myšlenky Michal. „Tak podrobnou mapu bychom tady asi těžko hledali.“
„Taky bychom měli sehnat kanystry na naftu, bůhví, jestli půjdou benzinky.“
„Peníze, musíme je hned vyzvednout z bankomatu! Bez sítě nebudou fungovat!“
„Takže musíme zpátky do města.“
Cestou se jim honilo hlavou, jak lehce je celá civilizace i s jejími vymoženostmi zranitelná. Na práci se sítí se stali závislými prakticky všichni. Pomalu si zvykali, v rámci zvyšování efektivity se postupně zapojoval celý svět a teď to mělo skončit naráz. Katastrofa před katastrofou.



Semjasa vešel do malé komory, kde byla ještě větší tma než v ostatních místnostech.
„Penemue, spíš?“ zeptal se, když kromě pravidelného oddechování nic jiného nezaslechl.
„Můj pane, jak bych v takové chvíli mohl usnout? Jen si tak přemýšlím, aby mi čas rychleji uběhl.“
„Měl bych pro tebe zábavu, kamaráde.“
„Kam se mám vydat ?“
„Potřebuji tě nutně v Nebi ve výpočetním centru, potřebuji zjistit, co se tam momentálně děje. Start rezonátoru musí být naprosto přesně načasován.“
„S Nebem jsem měl vždycky problém, neudržel jsem se na jejich frekvencích nikdy déle než půl minuty, vždyť víš. Jsou to hrozná muka, když čas ubíhá jiným tempem pro duši a jiným pro tělo.“ odpověděl tichý hlas.
„Samozřejmě vím, několikrát jsme o tom mluvili a nenutil bych tě, kdyby to nebylo životně nezbytné. Pojď, přejdeme do rezonátoru, abychom mohli na tvou informaci okamžitě reagovat.“
Penemue Kokabel často a rád podnikal výlety ven, do hlubin si přicházel jen odpočinout a předat hlášení. Avšak astrální putování do Nebe, to bylo jiné kafe. Stříbrná šňůra, která zajišťuje spojení mezi fyzickým a astrálním tělem je libovolně roztažitelná. Při přechodu do jiné frekvence se ovšem v hraničním místě vytváří silné napětí, které ji ničí a zkracuje. Fyzickému tělu to působí nesmírně kruté křeče a astrální tělo se musí ihned vrátit zpět. Kokabel se o to pokoušel několikrát a zjistil, že déle než pětl minut pobytu jeho tělo naprosto vyčerpá a zničí. Nejpodivnější na tom však byl fakt, že i přes rozdílné plynutí času na obou rovinách se ta pětiminuta na Nebi neprotáhla do týdnů na Zemi. Z každého kratičkého pobytu na Nebi se pak musel dlouho zotavovat .
Teď jej tato mučivá procedura čeká znovu, doufal, že to už snad bude naposledy.
S odevzdaným povzdechem vstal a následoval velitele k fialovému kontejneru. Vzadu, za řadou sedadel, aby byl co nejméně rušen, mu přichystali pohodlné lehátko.
Uložil se do něj a rozhlédll se kolem sebe. Pozoroval neskrývané napětí v popelavě bledých tvářích spoluvězňů. Ti ubožáci úplně odvykli pestrému světu tam venku, bude jim to dělat problémy, až se ocitnou tváří v tvář těm miliónům vjemů. Všichni měli v náprsní kapse připraveny silné sluneční brýle, aby venku neoslepli. I on si je brzy bude muset nasadit, jeho fyzické oči jsou rovněž oslabeny stálým šerem.


Přátelé dojeli až do centra města Beroun, kde mohli nalézt většinu potřebných věcí. Jen kanystry museli koupit v prodejně se zemědělskou technikou na periférii, kde je rovnou u blízké čerpací stanice i naplnili. V supermarketu se zásobili jídlem a pitím a mohli vyrazit k německým hranicím. Všude byl zatím klid, stmívalo se, provoz v mezích normálu.
Až po půlhodině cesty k cíli uslyšeli z rozhlasu mužský hlas oznamující obyvatelstvu odpojení internetu, telefonních linek i mobilních operátorů z důvodu oprávněných obav z rozsáhlého útoku teroristů a hackerů na všech frontách.
„Mezinárodní teroristické síti se podařilo zasáhnout západní civilizaci na citlivém místě a všechny buňky byly dle údajů tajných služeb aktivovány. Aby jim byla znemožněna komunikace, musel celý západ dočasně vypnout všechny veřejně přístupné možnosti spojení,“ oznamoval hlas z rádia.
„Mimoto se opět zavádějí přísné kontroly na hraničních přechodech, prosíme obyvatelstvo o trpělivost a klid, všechna opatření jsou namířena k zajištění bezpečnosti,“ pokračoval tentokrát ženský hlas.
„No to je výborný, co když nás tam nepustí?“ starala se Jenny.
„Nejsme přece žádní teroristé, občanky máme v pořádku, zbraně nevezeme, tak přece nemůže být problém,“ namítal bratr.
Michal mlčel, vždycky již dopředu cítil problém, měl poměrně rozvinutou intuici. Nechtěl však zneklidňovat své spolucestující, sám si svým pocitem nemohl být jistý.
Po další hodině dorazili k hraničnímu přechodu Rozvadov, již kilometr před kontrolou se museli zařadit do stojící kolony vozidel. Jednalo se převážně o auta s cizími registracemi, lidé se urychleně vraceli domů ke svým blízkým.
Přátelé však tolik času neměli, před nimi byla ještě daleká cesta a kdoví, jaká překvapení je na ní čekají. Vytáhli mapy a rychle zjistili, že se v blízkosti nachází ještě jeden starý přechod. Otočili auto a vydali se k němu. Na místě však zjistili, že stejný nápad mělo již mnoho lidí před nimi. Stejně nekonečná fronta. Znovu roztáhli mapu a našli malý přechod Lísková , asi 30 km odsud. Čas nemilosrdně ubíhal, řidič již své auto nešetřil. Alex si zahrál na navigaci a podle mapy oznamoval dopředu každou změnu směru.
Po půl hodině dorazili k malému přejezdu v lesích. Před nimi stálo jen několik automobilů s německými čísly. Když se dostali na řadu, přišel k nim německý celník, následovaný třemi ozbrojenými vojáky.
„Kontrola dokladů a zavazadel,“ houknul nepříjemně na mladé cestující. Ti se poslušně legitimovali, zatímco jim vojáci kontrolovali zavazadla . Nedůvěřivě nahlíželi do kanystrů a ani turistické mapy je příliš neuklidnily.
„Za jakým účelem cestujete do Německa?,“ zeptal se celník tak sugestivně podezíravě, že přátelé sami zapochybovali o svých čistých úmyslech.
„Turistik,“ odvětil Michal německy. Byla to již navyklá obligátní odpověď na podobnou otázku.
„Turistika? Všichni chtějí co nejdříve domů ke svým blízkým a vy si jedete na výlet? Vystupte si, provedeme osobní kontrolu.“
Za doprovodu dvou vojáků se vydali k blízké budově. Jejich šatstvo bylo podrobně prozkoumáno, na stranu přišly mobily, doklady i Alexův zavírací nůž.
Pak se vrátil celník v doprovodu svého nadřízeného.
„Na co máte ty zásoby nafty?“ začal vyslýchat.
„Cestou jsme se dozvěděli, že nefungují komunikační sítě ani internet, chtěli jsme se ještě zásobit.“
„Proč jste se tedy nevrátili domů, co je na vaší cestě tak důležitého?“ provrtával je nadřízený celník dotěrnými dotazy, na které se špatně odpovídalo.
Asi nemělo smysl říkat pravdivý důvod.
„Máme v Norimberku kamarádku, je tam na výletě a udělalo se jí špatně. Máme o ni starost, chceme ji vzít domů,“ ozvala se pohotově Jenny. Ještě k tomu nahodila ustaraný výraz v obličeji, což pro ni až tak obtížné nebylo, protože se bála, že je nepustí.
Na úředníky to zabralo, ale nadřízený řekl: „Dobře, vy dva tedy jeďte a vy si zde počkáte, až se budou vracet,“ ukázal prstem na Michala. „Vaše doklady ještě nejsou vybaveny biometrickými prvky a právě nám přišlo nařízení nevpouštět osoby bez těchto dokladů na území Německa.“
„Ale vždyť můj občanský průkaz má ještě minimálně rok platnost,“ vykřikl zoufale Michal.
Celý plán se jim kvůli nějakým byrokratickým opatřením hroutil.
„Ano, ale není zde záruka, že není padělaný,“ odvětil klidně úředník.
„V současné situaci se jedná o pochopitelné nařízení. Samozřejmě si můžete stěžovat na svém ministerstvu zahraničí, ale já vás do země prostě vpustit nemohu.“
Vojáci doprovodili přátele k autu, aby zajistili, že Michal hranici nepřekročí.
„Jsme v pěkné bryndě, můžu hranici přeběhnout přes les, ale jak vás pak najdu?“
„Zastavíme jak nejblíž to půjde, zároveň však nesmíme vzbudit pozornost,“ navrhla Jenny plná obav o svého přítele.
„Dobře, poběžím kolem silnice, dokud na vás nenarazím.“
Sebral si z auta své osobní věci, mapu a buzolu, rozloučil se s přáteli a vydal se na českou stranu hranice. Cestou se ještě otočil a zamával odjíždějícímu autu.
Šlapal cestou přes údolí oddělující oba státy. Věděl, že je sledován, musel ujít celý kilometr, než zmizel z dohledu. Českým celníkům vysvětlil, proč se musí vrátit, pamatovali si na něj a bez problémů jej vpustili dál. Teprve za nejbližší zatáčkou odbočil do lesa a obloukem obíhal celnici zpět na západ. Nikdo zde nehlídal, úředníci se hřáli v teplé kanceláři, do zimy se nikomu nechtělo, odvykli si za ta léta otevřených hranic ostražitosti.
Němci asi budou tvrdším oříškem, pomyslel si přeběhlík.
V hlubokém sněhu postupoval pomalu a ustaraně se ohlížel za svými stopami, které jej prozrazovaly. Sníh pod ním navíc ještě křupal, pokud narazí na ozbrojenou hlídku, nemá šanci utéct. Modlil se, aby se tak nestalo.
Když z dálky minul i německou strážní budovu, zastavil a zorientoval se, aby zjistil, kterým směrem se musí vydat k silnici.
Po čtvrhodině namáhavého postupu na ni narazil. Nikde nezahlédl žádné světlo a rozběhnul se, jak nejrychleji dokázal. Konečně spatřil na osamělém parkovišti tmavý obrys stojícího auta – to musí být oni!
Z posledních sil doběhl k vozidlu a skočil dovnitř.
Těžce oddychoval na zadním sedadle, kamarádi se radovali, že jsou zase spolu.
V okamžiku, kdy Alex nastartoval a rozjel se, uslyšeli za sebou výkřiky: „Halt, stehen bleiben!“
Michal vykřikl: „Jeď, stejně je to v háji!“
Alex poslušně sešlápl plynový pedál a vůz vyrazil prudce vpřed jako splašený kůň. Světla rozsvítil až po chvíli, aby si hlídkující vojáci nemohli prohlédnout prchající auto. Během chvilky zmizeli za zatáčkou a uháněli pryč.
„Co teď, za chvilku nás budou stíhat, telefony sice nefungují, ale ty jejich vysílačky a mobily určitě ano, za chvilku je máme v patách,“ staral se Axel, který nečekal takovou akci.
„Máme dvě možnosti,“ uvažovala Jenny, buď co nejrychleji po dálnici anebo budeme bloudit po lesních cestách.
Michal studoval mapu: „Vzdálíme se co nejrychleji od pohraničního úseku, kde jsou často kontrolována auta a pojedeme po okreskách na Regensburg a Deggendorf. Dálnice je past, když tam zastaví dopravu, není úniku. Určitě na nás budou čekat tam. Tady na té síti silnic by to pro ně bylo přece jen komplikované. Na dálnici najedeme až před Mnichovem nebo ještě lépe za ním, okruh může být ucpaný. A8 by pak už mohla být volná. Budu navigovat, kde jsme teď?“
Jenny se chvíli rozhlížela – „Blížíme se ke Gleissenbergu.“
„Dobrá, ve vesnici bude odbočka na Döbersing,“ zavelel.
Pohlédl na hodinky - 21:30!
Máme všeho všudy 4,5 hodin času. Ještě jedno zdržení a nestihneme to!
„Makej, kašli na omezení rychlosti! Než dostanu složenku, nebude ji kam ani kým doručit.“
„Nemůžu ve vesnici budit pozornost, někdo nás nahlásí, chytnou nás a nedostaneme se nikdy nikam,“ zaprotestoval programátor od svého volantu.
„Dobře, ale v lese to musíš rozbalit, máme před sebou ještě asi 360 km,“ ustoupil Michal s těžkým srdcem.
„ Jen doufejme, že tu ztrátu pak na dálnici doženeme.“
Konečně měli obec za sebou a začali uhánět. Všichni byli koncentrovaní na to, aby nezabloudili.
Jenny nahlas četla každý ukazatel, kolem kterého projeli, Michal to porovnával s údaji z mapy a hlásil kilometry, které zbývaly k další odbočce. Alex ještě poslouchal rádio kvůli ucpaným dálnicím. V každé obci museli zpomalit, v rámci možností se jim vyhýbali.
Když se konečně dostali na dálnici za Mnichovem, bylo krátce před půlnocí. Na prvním odpočívadle zastavili, doplnili z kanystrů nádrž a Michal se posadil za volant.
Rozjel se na plný plyn a nohu na pedálu držel křečovitě promáčknutou, kdy to jen šlo. Choval se jako silniční pirát, předjížděl zprava, na auta, která mu nechtěla uhnout, troubil, blikal, svítil, lepil se jim na kufr. Riskoval pozornost dálniční kontroly, ale nebylo zbytí. Za hodinu se mu podařilo minout Stuttgart, zbývalo již jen 60 km. Sjel na B10 směr Vaihingen. Rychlost moc nesnižoval, ale provoz byl zoufale pomalý. Předjížděl kde to jen trochu šlo i přes plnou čáru, nevnímal výmluvná gesta rozhněvaných řidičů, soustředil se jen na řízení, aby nenaboural. Spoléhal se, že policie bude mít dost jiné práce, ale necelých 5 km před cílem, u obce Lienzingen se za ním objevila policejní hlídka a vybízela jej k zastavení. Pohledem na hodiny se ujistil, že má ještě několik minut čas. „Jenny, musíš rychle vymyslet nějakou dobrou výmluvu, aby nás nezdržovali!“
Policisté se tvářili přísně.
„Wo haben Sie es so eilig?“ ptal se během kontroly dokladů starší z nich. Jenny na otázku, kam tak spěchají, odpověděla anglicky: „Prosímvás nezlobte se, víme, že jsme jeli hrozně, ale máme strach o našeho kamaráda. Poslal nám SMS, ještě když fungovaly mobily, že je na těchto koordinátech“ – ukázal policistům mapku cíle.
„Pokazilo se mu auto, tak jej chceme odtáhnout k servisu.“
Mladší kolega si mapku pozorně prohlédl a namítl: „Kvůli tomu jste ale nemuseli jet tak rychle, kdybyste měli německý řidičák, tak o něj okamžitě přijdete!“
Jenny vytáhla krabičku českých léků na bolesti: „Ale on má těžkou cukrovku a došel mu inzulín. Jsme nervózní, aby nezkolaboval. Pusťte nás prosím dál. Nechte si naše doklady a až se budeme vracet, zastavíme se na vaší služebně a sepíšeme s vámi protokol.“
Kolegové na sebe v rozpacích pohlédli a ten mladší prohlásil: „Znám to, moje matka má taky těžkou cukrovku. Doprovodíme vás na to místo, vím přesně, kde to je.“
Rozešel se směrem ke svému autu, když tu mu zazvonil telefon. Chvíli poslouchal, pak řekl: „Jawohl, wir kommen gleich!“
Obrátil se nazpět k přátelům, podal jim dokumenty nazpět a řekl: „Odvolali nás k něčemu důležitějšímu, chystá se evakuace celé oblasti, najděte si toho svého kamaráda a co nejrychleji odsud zmizte. Hlásili něco nesmyslného o blížícím se silném zemětřesení, dneska jeden nikdy neví, už tady byla i tornáda. Svět se zbláznil.“ pronesl odevzdaně a odjel.
Pohlédli na hodinky: „Ještě 3 minuty, rychle!“
Dál již mohli jet podle vytištěného plánku na hledané místo. Přesto se jim podařilo jednou špatně odbočit a na místo dorazili až 2 minuty po stanovené době. Nad zasněženým polem se ještě pohybovala světelná koule a za ní zůstávaly v bílém sněhu tmavé pruhy tvořící obrazce.
„Rychle, zrcadlo!“ vykřikl Michal.
Alex už chvatně vybaloval tuto důležitou rekvizitu z deky.
Rozeběhli se za koulí, ještě ji předběhli a nastavili zrcadlo jejímu světlu.
Náhle se jim roztřásla země pod nohama a z dálky uslyšeli dunivý zvuk.
Jenny zbledla: „Stejně temné dunění jako v mém snu,“ hlesla tiše.
Sotva se paprsky dotkly zrcadla, koule se zastavila, její program zaregistroval pokus o kontakt.
Náhle z ní vyšlehla modrá záře, zůžila se se do tenkého pruhu, který kopíroval kontury jejich těl. Koule kolem nich tiše kroužila, přátelé stáli bez hnutí a čekali, co se bude dít dál. Půda pod nimi se třásla stále víc i daleké dunění zesilovalo.
Světlo nyní změnilo svou barvu na zeleno, jeho průměr se zvětšil . Náhle se pohnulo směrem ke skupině a pohltilo ji do svého nitra. Přátelé se objali a pevně se drželi, aby je žádná síla nemohla rozdělit. Rozhlédli se kolem sebe, koule byla průhledná, ale od jihu viděli jen tmu, žádné světlo, nic. Jen zlověstný zvuk sílil.
Pak se jich zmocnil pocit, jako by se nořili do oceánu silné energie, ježily se jim všechny chlupy na těle, měli pocit, že se každou chvíli zalknou nebo že brzy prasknou jak přefouknuté balónky. Okamžiky svíravého strachu z neznáma se střídaly s pocity nesnesitelné euforie, dokud jejich nervové systémy nevypnuly a přátelé neztratili vědomí.



2. Stvořitel Země

Programátor An stál ve veliké kulaté hale zastřešené kupolí, kterou kdysi jeden vtipálek nazval hrncem.
Název se rychle ujal a dnes se občas objeví i na balíku, který je adresován na státní výpočetní středisko. Pohlížel na 3 - metrovou prostorovou projekci planety Země.
Většinu povrchu zabíraly modré oceány obklopující hnědozelené ostrovy a pevniny. Na pólech pak bílé zasněžené čepičky.
Když zde byl před několika týdny poprvé, natušil, jak brzy a radikálně se kvůli projektu změní jeho život a vlastně i životy všech obyvatel Nebe. Nikdo tenkrát nemohl předpokládat, co všechno jeho evoluční program způsobí.
Vybavoval si v paměti, jaké to bylo, když jej začínal vymýšlet.
Vždy měl smělé plány, plno otázek a žádné uspokojivé odpovědi, trápila jej mučivá touha po poznání. Cítil v sobě touhu umělce po tvoření a zároveň ho lákal svět počítačů a jejich možností. Když vystudoval programování a začal vytvářet programy pro druhé, práce jej moc nebavila, připadala mu nudná. Zlom nastal, až když narazil na systémy se samostatným vývojem, u kterých bylo vzrušující pozorovat vznik věcí, které nebyly součástí programu, někdy velmi překvapivé svou originalitou. Připomínalo mu to evoluci jeho vlastního světa. Po nocích si sám pro sebe vyvíjel program, do kterého postupně zadával výchozí podmínky evoluce podle nejaktuálnějších vědeckých poznatků. Záhy zjistil, že do systému musí začlenit i negativní věci jako je smrt, bolest, strach. Evoluce rázem získala na dynamice, přestávala tak rychle kolabovat. Pochopil, že protiklady jsou nutným předpokladem pro vývoj. Ten začal mít spád, ale brzy se objevil problém, že po nějakém čase zvítězila jedna strana nad druhou a bez protikladu opět nastal kolaps. Strávil pak mnoho nocí vymýšlením východiska ze slepé uličky.
Cítil se unavený, bez energie, bez chuti, žádné řešení jej nenapadalo. V práci byl kritizován, že dělá chyby a že je pomalý. Potřeboval vypnout. Vzal si dovolenou a vyrazil sám do blízké přírody. Utábořil se na osamělém místě, nepostavil ani stan, ale připravil si spaní pod širým nebem, aby si ještě mohl plně vychutnat noční záři na obloze.
Fantastické obrazce se přelévaly jeden do druhého, vytvářely se tvary přecházející do téměř psychedelických forem. Zřídka se taky ukázal kruh nebo spíše pravidelná elipsa. Teprve před několika desítkama let se přišlo na to, že se vždy jedná o kružnici, která jako by visela pod určitým úhlem na obloze. Jen ten, kdo by se nacházel kolmo ke středu kružnice, mohl pozorovat její dokonalou pravidelnost. Kolik teorií se již vystřídalo, aby tento fenomén vysvětlilo. Hlavní roli hrálo samozřejmě sluneční záření, které naráželo na silnou magnetickou clonu planety Nebe a vyvolávalo nádherné barevné úkazy, ale pro pravidelný dokonalý kruh zde vysvětlení nebylo. Vědci se snažili proces napodobit, aby mohli tento jev nějak logicky zdůvodnit, ale zatím byla jediným výsledkem jen chaotická barevná změť. Nebešťané na záři pohlíželi jako na něco hezkého, oživujícího noční oblohu. Hlavně zamilovaní, ti chodili za jasných teplých nocí do přírody, seděli na lavičkách, objímali se a společně čekali, kdy se objeví nějaký zvláštní obrazec. Největší radost měli, když se objevil barevná elipsa, mohli si v tu chvíli spolu něco přát a dokonce se jim toto přání často splnilo.
An zalitoval, že nevzal s sebou na výlet svou přítelkyni, ale věděl, že má zrovna zkouškové období. I on sám chtěl být přece o samotě, aby si mohl utřídit své myšlenky.
Krásně se mu při tomto divadle pod širou oblohou usínalo. Ještě jej napadlo, že je mu jasné, proč se jeho planeta nazývá Nebe - to nejúchvatnější divadlo celé planety bylo k dispozici nahoře na obloze.
Ráno se probudil, snědl sendviče, které si přinesl z domova a přemýšlel, čím by se vlastně měl zabývat.
Ze začátku se nudil, neuměl si představit jakoukoliv činnost bez svého počítače. Pak jen tak lelkoval a pozoroval přírodu kolem sebe. Se zájmem sledoval pilné mravence a postupně odhaloval další a další pozoruhodné tvory. I zvířata si na jeho tichou přítomnost zvykla a neutíkala před ním. Překvapilo jej, že si dosud nevšiml toho bohatství tvarů, barev, zvuků i vůní. V hlavě se mu tiše rozezněla zvláštní hudba, jakou nikdy nikde hrát neslyšel. Nebyla to ani hudba v daném slova smyslu, jednalo se spíš o mnohovrstevný komplex nádherných harmonických zvuků. Jako dítě to ve své hlavě slýchal často, zejména když se zasnil, s přibývajícími povinnostmi se však úkaz dostavoval stále míň. V tichu a odloučenosti přírody se obnovil.
Přemýšlel o tom, jakým způsobem evoluce přírodu dovedla až sem a zákonitě se opět dostal ke svému koníčku. 3. den najednou pochopil pravou podstatu toho úžasného programu a najednou věděl, jak postupovat dál. Byl to paradox, vývoj sice potřebuje neustálý boj protikladů, ale i ten byl vlastně jen jednou stranou mince. Tou druhou byla harmonie.
Tato myšlenka jej napadla, když pozoroval pstruha v potoce. Zpočátku nechápal, jak se zdánlivě bez pohybu dostává kupředu proti proudu.
Jednou spatřil pohyb ocasu při startu, jak se pomalu vychyluje ze strany na stranu. Pak čím dál rychlejší pohyby a zároveň menší výkyvy, až se staly pohyby svalů téměř nepatrnými, ale jejich rychlost vysoká, stejně jako pohyb ryby vpřed.
Je to tak jednoduché, za začátku jsou protiklady velké a vývoj pomalý, pak se protiklady zmenšují, jejich frekvence se ale začíná zvedat spolu s následnou rychlostí vývoje.
Ano, program musí být navržen tak, aby sám generoval protisílu, když se začne rovnováha narušovat. Čím větší narušení harmonie, tím větší protiváhu musí program vytvořit. V každém jednotlivém podsystému musí být tato automatika zakomponována. Pokud jeden sektor nedokáže vyvinout dostatečnou protiváhu, začne se hroutit a jeho vyrovnávací úlohu přebírá nadřízená jednotka, která si dokáže potřebnou energii vybrat ze všech jí podřízených podsystémů.
Celý dychtivý se vrátil zpět domů a začal měnit program. Nazval jej Země podle země, ve které v tichu a temnotě raší semínka rostlin, chystajících se ke spuštění vlastního programu svého růstu. Třásl se nedočkavostí, kdy už to bude moci spustit. Dvě noci zase nespal, ale byl ještě na dovolené, takže žádný průšvih nehrozil. Konečně všechno hotovo! Po chvilce zaváhání před průlomovým okamžikem dal povel start.
Program se začal vyvíjet, žádné velké viditelné překvapení se zatím nekonalo. An byl již tak unaven, že padnul do postele a nechal počítač běžet dál.
Nevěděl, jak dlouho vlastně spal, ale po probuzení zíral nevěřícně na temnou obrazovku: To není možné, jak to, že to znovu spadlo? Spustil kontrolu a za chvíli měl odpověď: nadostatečná paměťová kapacita . To se ještě nikdy nestalo, kapacitu využíval zatím maximálně na 25%.
Našel si poslední uložení před spadnutím a zobrazil se mu svět kypící životem drobných organizmů v mělkém moři. Neustále vznikaly nové formy, tvary a barvy. Nebylo divu, že na to jeho stroj nestačil, byť se jednalo o jeden z nejlepších na trhu.
Potřebuji něco mnohem většího a rychlejšího, nejvýkonnější mašiny mají na vědeckém institutu, přemýšlel horečnatě An. Ale dostat se tam nebylo moc reálné, potřeboval pomoc nějakého známého.
Po chvíli přemýšlení se spojil se svým oblíbeným profesorem ze studií Zortanem: „Dobrý den pane profesore,“ začal rozechvěle An.
„Stačí Zortane, copak jsi už zapomněl?“ usmál se pedagog.
„Jasně, večírek po promoci,“ vzpomněl si An. „Nezlob se, že tě ruším, máš chviličku?“
„Už jsem si dávno říkal, co je s tebou, nic jsem o tobě neslyšel,“ odpověděl trochu vyčítavě Zortan. „Copak bys potřeboval, byl jsi přece mým nejlepší studentem.“
An mu vylíčil svůj objev a zeptal se, jestli by mu nemohl pomoct s doporučením v Nejvyšším vědeckém institutu.
„No to je ohromné, sám jsem na to zvědavý, zastav se s tím u mne dnes večer, mám ve vědecké radě nějaké kamarády,“ ale počkej, teď mne napadl někdo, kdo určitě pomůže, pozvu jej taky, jestli bude mít zrovna čas.
„Skvělé, budu se moc těšit. Tak v kolik, stačí v 8 hodin?“
„To se hodí.“
Programátor mrknul na hodiny, ukazovaly půl třetí odpoledne, musel prospat skoro 12 hodin.
Napustil si vanu teplé vody, ponořil se do bublinek a nechal se nadnášet. Se zavřenýma očima si představoval skvělou budoucnost. Jestli přesvědčí vědeckou radu o užitečnosti svého projektu a dostane k dispozici grant na výzkum a výpočetní centrum, bude se konečně moci plně ponořit do práce na svém projektu.
Dlouho to však ve vodě nevydržel. Musím si pořádně připravit všechny podklady, abych se nezhodil.
Rychle se utřel a běžel zase k počítači.
Snažil se odhadnout, jakou kapacitu asi bude potřebovat k dalšímu pokračování.
Trochu se vyděsil, to číslo bylo již při hrubém odhadu astronomické, to nemůže zvládnout ani superpočítač!
Teď již ale couvnout nemohl, zamyslel se raději nad argumenty hovořícími ve prospěch Programu.
Musí vyzdvihnout jeho důležitost pro řešení problémů Nebe.
Přesně v 8 hodin zazvonil u dveří profesorova bytu.
„Á náš programátorský genius!,“ uvítal jej s úsměvem Zortan. „Pojď dál chlapče, jsem velice zvědav na ten tvůj projekt. Můj známý Semjasa, taky jsem ho kdysi učil, slíbil, že se brzy na skok dostaví. Dáš si zatím víno?“
„Ne díky, budu potřebovat čistou hlavu,“ odpověděl bývalý student. „Poprosil bych zatím jen o sklenici čisté vody, jestli můžu.“
„Semjasy se bát nemusíš, věří mně, stejně jako já věřím tobě,“ usmál se učitel. „A má velký cit pro to, co má budoucnost. Možná proto si jej předcházejí všichni boháči. Často jim správně doporučil, do čeho peníze investovat a do čeho ne. Ale neboj se, je potomkem starého váženého královského rodu Jegunů, dnes v dobách republiky sice bez politické moci, ale jednou, kdo ví...,“ dodal Zortan, když zahlédl stín pochybnosti na Anově obličeji.
Posadili se do pohovky a An na půl ucha poslouchal, co je nového na univerzitě.
Když zazvonil zvonek a profesor šel otevřít, znovu si přeříkal své argumenty.
Semjasův bodrý hlas bylo slyšet již z předsíně. Vysoký usměvavý chlapík s delšími zlatavými vlnitými vlasy vešel do pokoje a ani nečekal, až je Zortan představí.
Sám hned podal Anovi ruku: „Jsem rád, že tě poznávám Ane, Zortan mi o tobě povídal již dříve, tvrdil, že jsi opravdový talent. Já jsem člověk, který zná ty správné lidi, aby tvůj talent našel uplatnění. A jen tak mimochodem, programování je i mou vášní, správné aplikace mohou zpříjemnit život nám všem.“
Jeho velké modré oči a sympatický důvěryhodný obličej rozptýlily poslední stíny pochybností.

Počáteční ledy byly prolomeny, An se již nebál nepochopení a začal bez dalších úvodů popisovat svůj nápad. Vědec sice nebyl tak úplně jeho krevní skupina, připadal mu mnohem povrchnější než byl on sám. Zato byl velmi pragmatický a aktivní, což byly v tuto chvíli nejvíc požadované vlastnosti.
Semjasa poslouchal bedlivě a Ana ani jednou nepřerušil. Pak ještě chvíli přemýšlel a zrekapituloval všechna pozitiva projektu.
„Jestli tomu rozumím správně, dají se pomocí této simulace prověřit všechny zákonitosti i zákoutí evoluce. Až se vývoj dostane k inteligentnímu životu, budeme znát podmínky k vytvoření umělé inteligence – tady vidím největší přínos pro průmysl a potažmo pro všechny Nebešťany. Pak bude následovat budování civilizace, získané poznatky můžeme konfrontovat s historií i se sociologií.
Zajímavé bude, až simulace dosáhne našeho stupně vývoje a začne nás předbíhat – za jeden náš den uplynou v programu stovky možná i tisíce let, pokud ovšem budeme schopni zajistit požadovanou kapacitu výpočetního centra.
Wow, to bude teprve vzrušující! A to nemluvím o tom, že ty postavičky v počítači můžou vyzkoušet všechny směry vývoje, které se u nás neuskutečnily. A my uvidíme, které společenské zřízení je pro dokonalý chod a rozvoj státu nejefektivnější. Možná by pak ještě mohlo dojít na naši starou dobrou monarchii...“
Semjasa s úsměvem vstal, podal ruku přátelům a rozloučil se: „Projekt je super a udělám všechno, co je v mých silách, abych jej prosadil. Brzy se ozvu, teď už ale musím běžet, byl jsem pozván na banket skupiny M 1000. Právě tam ti mohu zajistit podporu. Co nejdříve se pak ozvu. Tak hezký večer.“
Profesor za ním zavřel dveře a mrknul na Ana: „Tak co na něj říkáš?“
Programátor si zamyšleně mnul bradu: „No, vypadá to pozitivně. Jen se trochu obávám zneužití simulace. Skupinu M 1000 si rozhodně nepředstavuju jako dobročinnou organizaci, budou chtít za podporu zisk. A to by mohlo znamenat ovlivňování vývoje a tím znehodnocení celého projektu.“
Zortan přikyvoval: „Ovšem, můžeš mít pravdu. Tato organizace združuje 1000 nejbohatších a nejvlivnějších lidí naší planety. Samozřejmě ani jejich dobročinnost není bez postranních úmyslů. Ale neboj se, Semjasa není jediný , koho znám.
Až projekt s pomocí nejbohatších protlačí, bude muset být vybrán vedoucí a garant celého projektu. A tím se staneš ty.“
An se překvapeně podíval na svého učitele: „Netušil jsem, že jsi takový stratég. A že máš tak silné slovo ve vědecké radě.“
„Ano, dnes již málokdo ví, že jsem kdysi krátce byl jejím předsedou. Ale kvůli určitým problémům jsem se s touto kariérou musel rozloučit. Jednou ti o tom budu vyprávět, teď ti nechci kazit dobrou náladu z tvého úspěchu. Nyní už se ale se mnou napít musíš, oslavíme to.“
Šel k baru, vytáhl láhev drahého koňaku a dvě skleničky. „Nalij nám prosímtě, mně se už trochu třesou ruce.“
Sledoval, jak An rozlévá zlatohnědý mok a byl přesvědčený o jeho skvělé budoucnosti. Byl šťastný, že k tomu může být nápomocný, když už to nevyšlo jemu, kdysi jednomu z nejtalentovanějších vědců na Nebi. Alespoň nebude mít pocit, že žil nadarmo, když umožní takovému projektu, aby se rozvinul a sloužil k obecnému prospěchu. Uchopil naplněnou skleničku, pozvedl ji a popřál svému žákovi k úspěchu.
„Víš kdy jsem poznal, že z tebe něco bude a začal jsem ti věnovat i svůj soukromý čas?“
„Když jsem zvítězil v rychlostní soutěži a odevzdal svůj program jako první?“
„Ne, to ne, rychlost zdaleka není nejdůležitější vlastností. Mám na mysli jiný okamžik, bylo to v době, kdy jsme probírali futurologii. Tam jsem si všiml, že přemýšlíš daleko nad rámec svého oboru, viděl jsi naši činnost v souvislostech, předvídal jsi její dopady v budoucnosti. Zkrátka jsi nebyl jako ostatní, kteří sice byli pro svůj obor zapáleni, ale nedokázali se podívat přes okraj talíře, ve kterém se pohybovali. A přesto, že jsi měl tak široký záběr, odevzdával jsi svou práci kvalitně a rychle.“
„Nikdy mi nedělalo problém jít pod povrch věcí, spíše mne udivovalo, že ne všichni jsou takoví,“ odpověděl zamyšleně An. I když mu bylo v profesorově přítomnosti dobře, vzpomněl si, že v poslední době dost zanedbal svou přítelkyni Niomé.
Musím jí hned ráno zavolat a o všem jí povědět. Snad se nebude zlobit, že jsem se neozval dřív.


Vasilij Sergejevič si sundal z očí potápěčské brýle, shodil ze sebe tlakovou láhev a olověné závaží.
„Tady na Seychelských ostrovech je opravdu skvělé potápění,“ pomyslel si spokojeně. Z verandy blízkého luxusního bungalovu na něj zamávala štíhlá blondýna s bujným poprsím.
Opětoval pozdrav a myšlenky se mu stočily na příští příjemné okamžiky s krásnou společnicí.
„Trochu nudná, ale co, nebral jsem ji s sebou, abych si s ní povídal o Dostojevském,“ usmál se sám pro sebe. „A až mne omrzí, skočím k Pierrovi do baru na skleničku ledového ginu, s barmanem se dá aspoň zahrát šachy.“
Sundával si neoprén a přemýšlel, jak dlouho to tady ještě může vydržet. Takovou dobu ještě nikdy nezahálel a pomalu se mu do hlavy vkrádala touha po nějaké smysluplné činnosti.
Hnal se do bungalovu ke svému komunikátoru: Snad tam bude nějaká zakázka, něco, co se špatně shání, nějaký radioaktivní materiál nebo smrtelné viry, ať je nějaká zábava, doufal tajně.
Minul blondýnku s drinkem a běžel ke komunikátoru, který červeně blikal – skutečně něco dorazilo!
Aktivoval přístroj kódem, minikamera skontrolovala jeho oko, zda je právoplatným vlastníkem telefonu.
Na displayi se objevilo známé číslo slibující konec zahálky. Prohnal zprávu dešifrovacím softwarem a nedočkavě čekal, až se virtuální obálka otevře.
Jeden jediný krátký řádek. Vasilovi Sergejevičovi spadla překvapením brada a nevěřícně pročítal objednávku znovu a znovu: 120 ks slunečních brýlí . Ihned.
„Sakra, že zase blbne dešifrování, to by bylo něco neskutečného, ten přístroj stál obrovské peníze, byl určen nejdůležitějším lidem v USA. To není možné, ale pro jistotu si nechal poslat jinou zprávu od vedoucího bodyguardů. Vše v pořádku.
„Že by se krtci (jak vzbouřeným andělům někdy říkal) snad zbláznili?“ Nebylo by divu, po takových letech....
Nechal krásku o samotě, musel se jít projít, uspořádat si myšlenky.




„Je pozdě, musím už domů, ráno mne čeká práce, skončila mi dovolená,“ zvedl se s povzdechem An a rozloučil se dojatě se Zortanem.
Věděl, že bez jeho pomoci by to mohlo trvat léta, než by se program Země podařilo protlačit. Byl ještě mladý a na jeho práci by bylo pohlíženo s nedůvěrou.
„To je škoda Ane, těšil jsem se, že si budeme moci popovídat déle, moc by mne zajímalo, jak ses vlastně dostal až tak daleko, co tě inspirovalo a vedlo. Ale chápu to, dny jsou příliš krátké a práce tak mnoho. Byl bych rád, kdybych pak za tebou mohl docházet do institutu, až tomu budeš velet.“
„Tak to bych byl hrozně rád, kdybych tě tam mohl mít jako konzultanta, člověk se často potřebuje s někým blízkým poradit, slyšet názor člověka, který má takové obrovské znalosti jako ty,“ odpověděl An potěšeně a srdečně se rozloučil.
V noci se příliš nevyspal, nemohl zpracovat to množství novinek, musel si vzít prášek na spaní.
Ale ráno hned volal své přítelkyni.
„Ane, ty ještě žiješ?“ ozvala se zvesela Niomé. Věděla, že má An hodně práce a tolerovala to i když by byla raději, kdyby s ním mohla společně trávit čas častěji. Sama ještě studovala filozofii a měla zrovna po zkouškách, mohla se zase chvilku věnovat svým zájmům.
„Niomé, měl jsem toho teď tolik, omlouvám se, musíme to napravit. Mohla bys přijít dnes v 17 večer? Mám mnoho novinek, budeš koukat, co se mi povedlo.“
„Jasně, ráda zajdu k tobě, přinesu něco na zub a ty se postarej o víno. Zatím se měj krásně, moc se těším na večer, pa pa.“
An šel do práce s dobrou náladou. Kolegové si toho všimli: „Kdes byl na dovolené? Jsi jako vyměněný.“
Nic jim neprozradil, byl přece jen pověrčivý a ještě nebylo nic jistého. Práce se mu vlekla, večer byl tak daleko.
Odpoledne mu volal Semjasa: „Nazdárek, jak se vede? Mluvil jsem s pracháčema, popsal jsem jim to tak barvitě, že se už na tvůj projekt těší a rádi jej podpoří. Kontaktoval jsem pár svých známých z vědecké rady, ty program Země zaujal taky a hned začátkem příštího týdne jsou ochotni se s tebou sejít. Na pondělí úterý si nic neplánuj, dám ti ještě vědět, zatím se měj.“
An hned nato zavolal profesorovi: „Ahoj Zortane, právě volal Semjasa, mezi bohatými to mělo pozitivní odezvu. Předběžně by mělo proběhnout setkání začátkem týdne, potřeboval bych tě tam , byl bych mnohem klidnější.“
„No to je ohromné, můžeš se mnou samozřejmě počítat, moc se na to těším. Cítím se, jako bych byl o 20 let mladší, mám obrovskou chuť do práce.“
Bylo vidět, že se profesor v roli důchodce moc dobře necítil.
V 16 hodin se An zvedl a utíkal z práce. Zastavil se v květinářství pro kytici a svíčky, v obchodě pak koupil láhev dobrého červeného vína. Doma stačil ještě uklidit, vyvětrat a prostřít, když se ozval zvonek. Nedočkavě běžel otevřít. Za dveřmi stála nádherná bytost v kalhotách a přiléhavém tričku, které zdůrazňovalo hezké křivky dívčina těla, Podlouhlý souměrný obličej lemovaly dlouhé vlnité hnědé vlasy. V náručí držela krabice s jídlem z blízké restaurace.
Niomé se rozhlédla po uklizeném bytě, zaregistrovala kytici ve váze, svíčky ve svícnu a slavnostně prostřený stůl.
„My budeme něco slavit? Byl jsi v práci povýšený?“
An svou přítelkyni políbil a pomáhal ji vybalovat jídlo z misek do připravených talířů.
„Kdepak povýšení, mám velkou šanci pracovat přímo v nejvyšším vědeckém institutu jako vedoucí svého vlastního projektu.“
Niomé byla unešena: „Jak se ti to prosímtě povedlo? Co se ti podařilo vymyslet? Jaktože jsem nic nevěděla?“
An jí vše dopodrobna vysvětlil a dodal: „Nechtěl jsem tě unavovat odbornými problémy, ale teď si myslím, že si jako filozof taky přijdeš na své, ten program v sobě zahrnuje vše, co je u nás na Nebi. Postupně se v něm vyvine civilizace podobná té naší. Různé národy budou vyvíjet různé filozofie, tak jak to bylo v minulosti u nás. Jsem sám zvědavý, jestli a jak se bude jejich myšlení odlišovat od toho našeho.“
„Hm, to vypadá ohromně zajímavě, už se na to těším.“
„Pustím ti jen začátek programu, dál už to ten můj počítač nezvládá.“
Spustil animaci na obrazovce a ne v prostoru, aby se data nenačítala příliš dlouho. I tak byl výsledek fantastický. Niomé s údivem sledovala zrychlený vývoj, zejména vznik života byl úchvatný. Chvíli poté se však program zasekl.
Programátor vypnul počítač a otočil se ke své přítelkyni.
„Právě proto budu potřebovat celé výpočetní centrum,“ řekl na vysvětlenou.
„A možná nebude stačit ani to. Můj bývalý profesor Zortan mě seznámil s jedním hodně vlivným člověkem, nevím, jestli jsi to jméno neslyšela - Semjasa z královského rodu Jegunů. Ten mi řekl, že něco vymyslí, má docela hodně známostí a projekt se mu zamlouval.“
„Jeguny – v překladu Světlonoše - samozřejmě znám, byli kdysi bohatými mecenáši umění a vědy, jen ten předposlední, Vatana Jegun, se moc nepovedl, podařilo se mu během jediného života promrhat celé generacemi nashromážděné jmění.
Zrovna nedávno jsem někde četla, že jeho syn, zmíněný Semjasa, byl nucený prodat i rodinné sídlo, aby zaplatil dluhy po zemřelém otci. O synovi se psalo, že je velice schopný a chytrý. I když nedostal žádné prestižní školy , podařilo se mu vydobýt si ve společnosti přes svůj mladý věk uznání. Údajně mu zcela chybí aristokratické chování, otec se mu moc nevěnoval a vychovatelé od něj utekli, protože nedostávali zaplaceno. Jedná se vlastně o smutnou ukázku toho, jaké nevýhody a rizika v sobě skrývá dědičný aristokratický způsob vládnutí. Stačí jeden nepodařený potomek a generacemi vybudovaná říše se začne hroutit.“
„Ano, proto taky máme republiku,“ podotkl programátor.
„Myslím, že je prostě úžasné pozorovat, jak život může vzniknout na základě programu,“ vrátila se Niomé k tématu.
„Ale podmínky vývoje musí být natolik inteligentně dopředu naplánovány, že není možné, aby se stvoření odehrálo bez rozumného stvořitele, čili Boha.“
„A jak to bylo u nás? Copak my jsme taky součástí nějakého programu, který vymyslel nějaký jiný programátor, který je pro nás vlastně Bohem?, zeptala se zvědavě Niomé. „Pak by to byl vlastně něco jako tvůj kolega. Asi by měl radost, kdyby zjistil, že jeho dílo se posunuje na vyšší úroveň a jím stvořený svět vytváří svůj nový vlastní program.“
„Ano, máš pravdu,“ odpověděl programátor. „Samozřejmě jsem o tom uvažoval, ale ještě jsem nepřišel na to, jak se s ním spojit. Pokud je náš svět programem, tak my nemáme šanci do něj zasáhnout. To by musel on vytvořit nějaký svůj podpis a čekat, jestli jej někdo najde a vhodnou formou mu odpoví.“
„Přemýšlej, jak bys to udělal ty, kdybys chtěl, aby tě někdo z tvé simulace našel?“
An se zamyslel: „Musel by to být někdo, kdo myslí jako já a kdo sám vytvoří program jako já. Pak mu začne být jasné, že na jeho znamení čekám. Ale jak to zajistit, aby znamení neobjevil někdo jen náhodně?“
„Mělo by to být něco, co vidí všichni, berou to jako něco zajímavého, ale nevidí v tom ten správný smysl. Ten může najít jen ten, kdo ví, co má hledat. A zároveň by měl být schopen to zašifrované sdělení pochopit a najít způsob, jak mi dát zprávu o sobě.“
„Ale nic mne nenapadá. Pojď se raději najíst, než nám to jídlo vystydne, když to tak hezky voní.“ Zapálil svíčky a zhasnul světlo, v místnosti se rozhostila intimní atmosféra. Prohlížel si krásnou tvář své přítelkyně v odlescích mihotající svíčky.
„Hodně jsi mi na tom výletu chyběla, hlavně první večer, byla zrovna nádherná nebeská záře, která přece podle pověstí svítí zamilovaným. Nerušilo ji žádné umělé osvětlení, žádný hluk, prostě pohádka.“
Niomé se usmála a zasnila se, představovala si, že se s Anem drží za ruce a ukazují si na obloze fantastické obrazce. A kdyby se objevil elipsa, mohli by si společně něco přát. Čím kulatější by byla, tím lepší šance na splnění přání. Tak to tvrdila stará lidová pověra.
Musí si spolu brzy zajít na výlet. Jen kdyby věděli, kdy se bude vzácný přírodní jev znovu opakovat. Najednou se zarazila a stiskla příteli ruku:
„Teď mě něco napadlo, dá se geometrie vyjádřit v číslech?“
An se zarazil, nečekal takovou otázku, jeho představy se již ubíraly úplně jiným směrem.
„Určitě ano, proč se ptáš?“
„No, jestli náhodou právě záře není tím zašifrovaným vzkazem? Lépe řečeno ty kruhy v ní – ty se objevují vyloženě náhodně a na chvilku. Proto si lidé vymysleli, že kdo tuto náhodu spatří, splní se jim přání. Jako by vytušili dotek Boha...“
„Tak to by mě nenapadlo, musím uznat, že ti to při svíčkách docela pálí,“ ozval se maličko vyčítavě. „A co by se podle tebe mělo dát těmi čísly vyjádřit?“
Dívka však svůj nápad považovala za natolik důležitý, že se rozhodla na výčitku nereagovat. „Přemýšlej, co potřebuješ, abys mohl Stvořiteli dát najevo, že o něm víš?“
„Hm, kdybych zrovna vytvářel kruh a někdo by do něj v tu chvíli něco vypálil. Náhoda by pak byla téměř vyloučena.“
An se natolik zaujal svým nápadem, že přestával jíst, ačkoliv měl hlad.
„Vidíš a k tomu potřebuješ znát přesný čas. A ten se vyjadřuje čísly...“
„Prosímtě, ty ses minula povoláním. Nebo vás to učí na škole?“
„Nech toho, jen přemýšlím, to je celé. Ale to, co jsi řekl, mi připadá moc jednoduché, stačilo by si vzít laser, vyběhnout na nějaký kopec a čekat na kruh. I kdyby měl čekat několik dnů, tak na objevivší se obrazec vystřelí a Stvořitel si bude myslet, že ho někdo objevil. To by bylo moc lehké.“
An se znovu zamyslel a řekl: „Tak bych po kontaktérovi žádal, aby se v tu dobu nacházel na přesně stanoveném místě v přesný čas. A ještě aby s sebou měl zrovna připravené dělo, to už by byla hodně velká náhoda.“
„Dobře, takže by se z kružnice mělo dát vyčíst, kdy a na kterém místě se máš příště nacházet,“ doplnila jej dívka.
„Ještě kdybys teď byla matematičkou, byla bys dokonalá úplně,“ poznamenal obdivně An. Byl nadšený, jak se opět posunul ve svých výzkumech. Na romantiku už taky neměl ani pomyšlení, i když k Niomé začal cítit ještě hlubší lásku, když viděl, jak je s ním naladěna na jednu vlnu. Mohou teď trávit víc společného času, když jej neodvádí od práce a naopak je mu tak dobrou pomocnicí. Tato představa jej docela nadchla, protože byl mladý a cítil v sobě ten rozpor, kdy na jedné straně toužil po lásce a na druhou stranu mu práce byla vším. Teď se to dalo vzájemně kombinovat a obohacovat. Byl šťastný, že mu byl osud tak příznivě nakloněn.
„Zbývá zaangažovat nějakého odborníka, který by tu teorii dokázal prověřit,“ pokračoval .
„Zeptám se Zortana, nejsem si jistý, zda se v minulosti nezabýval královnou věd, každopádně o matematice toho ví víc než já. Určitě ale bude znát někoho, kdo by si s tím mohl poradit.“
Zvedl telefon a vytočil profesorovo číslo. Ozval se veselý hlas: „Ane, je něco nového?“
„Zorte, mám další věc, která se ti asi bude líbit. Můžu se zítra u tebe zastavit?“
„Určitě, zastav se kdykoliv, budu rád.“
„Děkuji. A … mohl bych ti představit svou přítelkyni? Ten nový nápad je totiž z její hlavy.“
„Že váháš, už se nemůžu dočkat, budu doma, můžete přijít kdykoliv.“
„Tak fajn, my bychom přišli kolem páté hodiny, zatím ahoj.“
An zavěsil a radostně pohlédl na svou dívku: „Mám pocit, jako bych se celý život jen plazil po zemi a najednou jsem dostal křídla a začal létat. Celý život se mi mění, všechno se daří. A to všechno můžu prožívat s tebou. Co víc bych si mohl přát? Je mi s tebou moc krásně, lásko.“
An přivinul Niomé k sobě a jemně ji líbal na tvář. Čas pro milence přestal existovat.



Vasilij se vrátil k moři až k pěšině kopírující pobřeží. Vydal se pomalou chůzí chráněn chladivým stínem palem. I mírný vánek od moře zmírňoval žár odpoledního slunce na snesitelnou úroveň.
Vzpomínal na své první setkání s přízrakem, jak bytosti tenkrát říkal. Psal se rok 1988. Byl tehdy dospívajícím klukem v malém provinčním městě na jihu komunistického Sovětského Svazu. Jeho rodiče byli jedněmi z nejvyšších funkcionářů v tamním kraji, učení mu šlo samo, děvčata mu nadbíhala, nic mu tenkrát nechybělo a byl přesvědčený, že se už nikdy v životě špatně mít nebude.
Dostal k 17. narozeninám krásnou malou červenou motorku, dovoz z Itálie. Nikdo jiný v okolí se takovým strojem pochlubit nemohl, otec v něm vždy podporoval pocit vyjímečnosti.
Byl bez sebe radostí, honem musel nasednout a vyjet do ulic. Hrdě se projížděl městečkem, viděl, jak se za ním všichni otáčejí, když se už nabažil závisti sousedů, rozhodl se vyjet do kopců za město. Vytáčel motor do vysokých obrátek, klopil zatáčky a nechal si chladit rozpálené mladé tělo svěžím větrem.
Nechal za sebou pole a zahrady, blížil se k lesu. Oči přivyklé dennímu slunci si musely rychle zvykat na přítmí. Najednou v poslední chvíli zahlédl na silnici před sebou obrys vysoké postavy v dlouhém kabátě.
„Kterej zasranej debil tady překáží, proboha!“
Prudce zmáčkl brzdu a ve smyku nehybnou postavu taktak minul. Při manévru však neudržel rovnováhu a skončil i s motorkou v příkopu. Mísil se v něm vztek s lítostí a bolestí - jeho nový dárek měl odřený lak a pomačkaný blatník, levé koleno a loket začaly pálit jako hrom, kůži měl na místech úplně sedřenou.
„Tak to tomu kreténovi nedaruju, táta si ho podá, kde vlastně je?“
Otočil se na silnici za sebe, ale nikoho neviděl.
„Asi utekl,“ pomyslel si.
Otočil se nazpět a leknutím vykřikl, postava stála nad ním.
„Divnej chlápek, nějakej nemocnej nebo co,“ pomyslel si chlapec.
V letním horku navlečený do dlouhého tmavošedého kabátu, i kůže na obličeji i na rukách byla popelavě šedá, dlouhé bílé vlasy lemovaly podlouhlý smutně klidný obličej. Oči měly červenou průsvitnou barvu a před pronikavým pohledem cizince i zpupný Vasilij zkrotnul.
„Co, co tady děláte?“ zmohl se konečně na nepříliš duchaplnou otázku.
„Čekám na tebe, Vasiliji Sergejeviči,“ zazněla tichá strohá odpověď.
„Vy mě znáte?“ vyhrkl hoch překvapeně. Byl si jistý, že se nikdy předtím nepotkali.
„Já tebe ano, vyhlédl jsem si tě pro spolupráci.“
„Ale já o žádnou spolupráci nestojím, začal Vasilij zase vzdorovat. A kdo vy vůbec jste?“
„Jsem příslušníkem jedné staré rasy, která kdysi stála u zrodu lidstva. Žijeme zde hluboko pod zemí a pozorujeme váš vývoj. Potřebujeme schopné a spolehlivé lidi, kteří nám občas můžou pomoct, my pak na oplátku pomáháme jim, to je všechno.“
„To mi připadá nějaký divný, pohádky o staré rase nebo co, měli by si na vás posvítit policisté. A vůbec, já nic nepotřebuju, všechno co chci to mám, tak proč bych s vámi měl spolupracovat, to se mi nelíbí,“ chlapec se snažil tváří v tvář neznámému získat půdu pod nohama.
Cizinec zůstával v klidu, dokonce se pousmál: „Takže po pořádku. Policie by ti neuvěřila, ještě bys mohl skončit u psychiatra – ty sis dosud nevšiml, že jsem nehmotný, zkus se mě dotknout,“ vybídl hocha.
Teprve nyní si Vasilij uvědomil, že postava je lehce průsvitná, Původně si myslel, že má zrak rozostřený otřesem z pádu. Nedalo mu to a natáhnul ruku do míst, kde viděl okraj kabátu. Ruka však hmátla do prázdna, jen studený vzduch v horkém letním dni signalizoval nějakou anomálii...
I mužův hlas nepřicházel zvenčí,zněl jakoby přímo v jeho hlavě.
Těžce nabytá jistota se opět vytratila jak pára nad hrncem.
„A co se týká tvých dnů blahobytu, ty už taky brzy skončí. Celé vaše impérium se hroutí, jen vy to ještě nevidíte, možná jen ti nejvyšší, kterým jsem to řekl já sám.“
„Tak to už vám nevěřím vůbec!“ rozkřičel se Vasilij, „Naše země je tou nejmocnější na světě, vláda je silná a stabilní, lidé jsou uvědomělí a pracovití a imperialističtí nepřátelé se nás bojí. Komunismus zvítězí na celém světě!“ Chlapec si v tu chvíli ani neuvědomil, jak opakuje propagandistické myšlenky útočící na občany ze všech stran. Rozčílil se, protože mu cizinec bezohledně bortil všechny jistoty, kterým od dětství věřil. A kdyby se něco mělo stát, jeho rodiče by to určitě věděli jako jedni z prvních.
„Věděl jsem, že mi teď neuvěříš,“ pokračoval tichým hlasem přízrak. „Musel jsem ti to ale říct. Nejdřív si budeš myslet, že jsem byl jenom nějakou halucinací způsobenou pádem z motorky,
budeš se na to snažit zapomenout, ale až ta situace nastane a tvé rodině se přestane dařit tak dobře jako teď, budeš toužebně očekávat, kdy se objevím znovu a zopakuji svou nabídku.“
Při vyslovování těchto slov se postava stávala stále průsvitnější, až zmizela úplně.



Další den An do práce málem vtančil, na každého se usmíval, svět byl bezvadný, nic nebyl problém. I slepec by poznal, jak je zamilovaný. Práce mu šla rychle od ruky a v 16 hodin vyběhl před budovu.
Niomé tam již na něj čekala, radostně se políbili.
„Dneska jsem zaběhla do univerzitní knihovny, kde jsem si z databáze vytáhla všechny nebeské záře s kruhy za posledních 5 let. U každého je uveden přesný čas vzniku, barva i koordináty místa, ze kterého by bylo vidět dokonalý kruh. . Všechno mám chronologicky uloženo, takže matematik to již bude mít usnadněné, bude hledat logickou cestu od obrazců k daným číslům,“ vyvětlovala.
„Ty jsi prostě ta nejúžasnější holka pod sluncem, ukaž mi to.“
Fotografie s daty byly nádherné, ještě nikdy obrazce neviděl takto pohromadě v celé kráse.
Cestou k Zortanově domu se zastavili na rychlý pozdní oběd a An koupil oblíbené profesorovo víno, které u něj zahlédl v baru.
Byli již očekáváni, Zortan si obdivně prohlédl Niomé.
„Jste hezký pár, moc vám to spolu sluší, tvá přítelkyně je opravdu krásná,“ podotkl galantně.
Přijal s díky víno a hned se zajímal o novinky.
„Ať to všechno vysvětlí Niomé, je to její nápad i její práce.“
„Bez tebe by mně to ale ani ve snu nenapadlo,“ bránila se skromně. Ale ráda se ujala slova.
Zortan pozorně naslouchal a když skončila, řekl: „Vidím, že nejste jen krásná, ale i velmi chytrá.
A výborně se spolu doplňujete, to se dnes vidí málokde, važte si toho Jinak máte štěstí, matematikou i geometrií jsem se kdysi zabýval dost intenzivně, za mých mladých let to byl hlavní předpoklad pro studium informatiky. Podívám se na to sám,“ uložil si soubor fotek do svého počítače a rozjel různé pomocné programy, s jejichž pomocí hledal spojnice mezi tvary a čísly.
„Základem by měly být matematické konstanty, které se musí vyskytovat v každém světě,“ přednášel profesor při své činnosti. Prsty hbitě přesouval obrazce po obrazovce k jednotlivým programům a spouštěl výpočty. Všude se spouštěly aplikace, až se ozvalo pípnutí.
„Víc toho nezvládne, teď to chvíli potrvá. Dáme mu čas.“
Otočil se k přátelům, kteří užasle sledovali jeho kouzlení. „Můžeme si dát skleničku, teď už jen zbývá vymyslet, jakým způsobem do záře zasáhneme, aby si toho stvořitel všiml.“
An řekl: „Myslel jsem na nějaké laserové dělo. Dalo by se s tím na oblohu kreslit?“
„Věděl bych o něčem lepším. Jeden můj dobrý přítel dělal pokusy s elektronovým laserem, pokoušel se kdysi vyřešit, na jakém principu kruhy vznikají . Na nic nepřišel, ale jeho přístroj byl schopen nebeskou záři vyrábět, ovšem jen chaotické výboje. Jako signál by nám to ale stačilo, ne? Jen doufám, že ta jeho mašinkaj ještě funguje.“
„To by byla paráda – když bude Niomin nápad pravdou a najdeme koordináty místa s datem vzniku, bude to nejvelkolepější událost od vzniku naší civilizace. Prostě se spojíme s naším Stvořitelem. To tady ještě nebylo.“
„A pak ještě ke všemu předstoupíme před svět s programem Země a Nebešťané tě budou nosit na rukou. Dostaneš všechna vědecká ocenění, jaká existují.“
„Ale vždyť to bylo přece tak jednoduché, žádná dlouhá léta výzkumu, jen pár nápadů,“ namítal rozpačitě An.
„Všechno geniální je vlastně jednoduché,“ oponoval profesor. „Jen to chce mít mysl otevřenou a nebát se vyzkoušet i netradiční úhly pohledů. A taky nevím, jakou úlohu v tom Programu hraje obyčejné štěstí – jak na nápad, tak na přátele.“
Niomé se přidala: „Víme z minulosti, že vývoj probíhal víceméně skokově, dlouhá období klidu střídala období převratných vynálezů. Ten klid ovšem byl relativní, všechny nápady musely nějakou dobu zrát, aby se v pravou chvíli mohly objevit. Anův objev mohl dozrát až v době, kdy jsme sami schopni podobný program vyvinout. Jinak by si to nikdo neuměl ani představit. A nápad by sklidil velký posměch, pokud by se objevil předčasně.“
Počítač se najednou ozval zvukovým signálem, pohledy všech přítomných se stočily tím směrem.
Jeden z obrazců zeleně blikal. Přátelé přiběhli blíž a prohlíželi si řadu čísel – po chvilce si ověřili, že se shodovala s datem výskytu následujícího kosmického výjevu.
Zortan okopíroval postup z tohoto obrázku a dosadil jej do dalšího – trvalo jen asi 20 sekund, než se objevila další řada čísel – opět se shodovala. Zkusil to tedy u všech zbývajících – Bingo! Shoda byla stoprocentní!
Teď nastala chvíle napětí – probíhal poslední výpočet, který měl přinést budoucí výsledek.
Napětí se dalo krájet, jen stroj nezúčastněně tiše bzučel.
A znovu číselná řada – datum a hodina prozradily, že další záře se objeví za 4 dny a to v 23:17 h. Již za 4 dny!
Zatím se ale nepodařilo najít spojení mezi geometrií a místem výskytu – ani jeden obrazec toto spojení nevykazoval. Jenže tento údaj je k úspěchu naprosto nutný! Jak je to možné?
Profesor rozebíral jednotlivé postupy, díky kterým se podařilo zjistit čas výskytu a snažil se objevit jinou stopu. Všechno marné, matematické programy hlásily jeden po druhém – shoda nenalezena.
Nadšení z přátel pomalu opadávalo, všichni byli plně zaměstnáni myšlenkami, kam mohl Stvořitel informaci ukrýt.
Zortan zadal dotaz, zda není nějaká spojnice mezi místy jednotlivých výskytů, nějaká logická posloupnost. Žádný výsledek.
An si na jedné obrazovce prohlížel všechny obrazce, jako by z nich chtěl vydolovat vše, co by se dalo použít. Snažil se taky vcítit do myšlení Programátora, jako by to vymýšlel on sám. Nic jej však nenapadalo. Pak si všechny zmenšené obrázky seřadil tak, aby se všechny vešly na jednu plochu obrazovky. Úžasná symfonie barev a tvarů, jakou by těžko vymýšlel i ten nejnadanější umělec. Najednou se zarazil – co mu to právě projelo hlavou? Symfonie barev a tvarů? Zatím se přece soustředili pouze na tvary. Barvy se přece dají taky převést na čísla – každá barva má svou vlnovou délku!
Trochu nejistě se zeptal svého bývalého profesora: Nevyzkoušíme to ještě s barvami?
Zortan se zarazil, pak se bouchnul dlaní do čela a zvolal: „Já už patřím do starého železa, koukám na to celou dobu a ani mě to nenapadne!“
Hned si z netu stáhl program na analýzu barev, propojil jej s tabulkou vlnových délek jednotlivých odstínů a po chvíli byl připraven k dalšímu kolu hry, kde se hledala logická spojnice mezi soubory čísel. Byla radost pohledět, s jakou rychlostí vybíral ty nejvhodnější postupy.
Konečně! Jeden z programů se zeleně rozblikal a signalizoval tak nalezení řešení. Zortan si okopíroval příslušný algoritmus a vyzkoušel jej na dalších obrazech. Opět shoda 100%.
Na řadu přišel obraz poslední záře. Řada čísel po zadání do mapy planety Nebe ukázala toužebně hledané místo. Jednalo se o destinaci uprostřed pohoří Alestanie, asi 1600 km vzdálené.
Zmocnilo se jich nemírné vzrušení a radost. Skákali, křičeli a objímali se jako smyslů zbavení.
Profesor vytáhl skleničky a nalil všem víno. Ozvala se tři cinknutí a vzájemná blahopřání k úspěchu.
„Napadlo vás vůbec, jak se k tomu postaví církev? Na Stvořitele měli monopol doposud jen oni. A teď jim věda vzala i tu poslední baštu.“ Niomé měla zřejmě zvláštní schopnost, myslet i ve chvílích největší radosti na úplně jiné věci.
Zortan se rozhodl odpovědět: „Myslím, že s tím museli počítat, že pokrok se zastavit nedá a jednou dojde civilizace i k této hranici. Pořád ji posouvali dál podle vývoje vědeckého poznání. A najednou se prolomila a je to. Svět bude zase jiný, takový je život.“
„Ale co ti lidé, kteří se k Bohu upínali v naději na jeho pomoc, spásu či odpuštění, umíte se vůbec vžít do kůže věřícího člověka?“ Niomé si zřejmě vzpomněla na své rodiče, kteří se ji snažili vychovávat v duchu zdejší církevní nauky Benech.
„Tito lidé přece žijí správným morálním způsobem života, nikomu neubližují a jsou přínosem pro společnost, nemůžete přece za nimi přijít a říct jim: Sorry, měli jste smůlu, věřili jste v něco nadpřirozeného, nehmotného, všemocného a on je to normální programátor, který vás stvořil a čeká, co se z vás vyklube. Kde je víra v posmrtný život, spasení, duchovno? Umíte si představit, co to udělá se společností?“
„Všechny tyto kategorie budou existovat i nadále, vždyť musí být zákonitě v programu obsaženy,“ vmísil se do debaty An.
„Jak jsi došel k tomu?“ zarazil se profesor. Benech považoval za báchorky pro děti, on sám se jako vědec spoléhal jen na prokazatelná a ověřitelná fakta.
„Protože musí existovat nějaká protiváha pro materialismus,“ vysvětloval programátor. „Jako u všech ostatních protikladů, je jejich přítomnost nezbytná pro lidský vývoj. A jako u všech ostatních kategorií jejich boj nikdy nemůže skončit vítězstvím jedné z nich. Jakmile by k tomu došlo, vytvořil by se nový protiklad přímo ve vítězné straně. Podívejte se na symbol Benechu,“ rychle vyhledal na netu příslušný obrázek: kruh rozdělený na dvě do sebe se prolínající poloviny.
„Černá strana má v sobě bílou tečku a bílá strana naopak černou tečku, to jsou zárodky protikladů právě pro onen případ, kdy by jedna strana zničila tu druhou. Okamžitě začne narůstat protiváha přímo v centru vítězné poloviny.“
„Takže duchovní lidé tuto teorii vymysleli a vědci ji teď potvrzují,“ doplnila výklad Niomé.
„Ano a zrovna tak se to stane s naším objevem,“ přitakal An. „Zdánlivě bereme církvi půdu pod nohama, ale zároveň jen dokazujeme její vývody, které jsou na světě již tisíce let. A samozřejmě jsme pořád nevyřešili otázku absolutního počátku – kdo stvořil toho úplně prvního programátora?
Duchovno zkrátka bude muset neustále hrát svou nezastupitelnou roli ve světových dějinách.“
„No a co ty,“ zeptala se Niomé Ana. „Jsi připraven být Bohem pro inteligentní tvory, které se časem vyvinou?“
„Ne, nikdy jsem po něčem takovém netoužil,“ usmál se mladík. „Na co by proboha myslící bytosti potřebovaly Boha? Hm , to vyznělo trochu hloupě, že?“
„A proč děti potřebují rodiče?“ nedala se dívka. „Až lidé dozrají, zjistí sami, jak a koho vlastně mají hledat. Pro počátek ale budou nutně potřebovat autoritu, která jim určí pravidla i hranice.“
„Obávám se, že pro takovou roli nejsem ten správný typ,“ ustupoval pomalu. „Víc by mi sedělo, být s nimi kamarád. Občas poradit, pomoct...“
„Ano, ale lidská povaha je taková, že pokud ty budeš vystupovat jako jeden z lidu, nikdo tě poslouchat nebude. A jak jinak je chceš přimět , aby se dobrovolně vzdali svých sobeckých pudů ve prospěch nějakých ušlechtilých ale nehmatatelných ideálů? Stvořitel musí být Bohem pro své bytosti. Milujícím i trestajícím, stejně jako rodič vychovávající své děti. Pro děti je rodič do určitého věku taky něco jako bůh, je pro ně někým, kdo všechno ví, zařídí, ochrání, nakrmí, vede. Jak dítě dospívá, zjišťuje, že ne se vším, co rodiče dělají a říkají, musí souhlasit. Pak si začne prosazovat svůj názor, raději si nabije nos vlastní chybou, než aby poslechlo. A teprve až dospěje a pozná život, začne rodiče chápat a znovu si váží všeho, co pro něj udělali.“
„A jak daleko myslíš je naše společnost? Už jsme dospěli a jsme schopni přijmout pravdu anebo ještě chceme věřit pohádkám?“
„Já bych to odhadl na pubertu, jen doufám, že již končící. Jinak je to samozřejmě individuální, každý člověk je na jiném stupni duchovního vývoje.“
„Když se vrátím k té tvé otázce o postoji církve – bude to zřejmě hodně zajímavé. Ani církev není monolit bez trhliny, i tam existují lidé, kteří budou námi objeveného Stvořitele akceptovat, ale bude bezpochyby množství lidí, kteří to celé prohlásí za lež a manipulaci, aby nemuseli měnit své zvyky, které převzali od svých předků. A ti budou velmi tvrdě útočit už jen ze strachu o svou existenci, aby nebyli ostatním pro smích. Myslím, že se Stvořitel bude divit, jak jej přijmou.“
Niomé se otočila ke svému příteli: „Budeš si to doufám pamatovat, až tvůj program Země dosáhne tohoto stadia a tví nejhorlivější stoupenci tě budou osočovat, že jsi podvodník.“
An se zamyslel: „Na jednu stranu nemohu vystupovat jako obyčejný chybující programátor a musím kolem sebe vytvořit nějakou hradbu nepřístupnosti, tajemnosti, vyjímečnosti. Na druhou stranu, když už budu objeven, bude mnoho lidí zklamáno, že nejsem něčím víc. Takže mi bude zbývat jen komunikace s lidmi, kteří ve svém vývoji již dospěli natolik, že budou tuto pravdu schopni přijmout.“
„No a nemyslíte tedy, že bychom náš objev měli utajit, jakkoliv je převratný?“ ozvala se dívka.
„Mně ta situace připadá tak trochu šílená,“ vložil se do debaty Zortan. „Tady sedí nebešťan, který se pro svůj brzy stvořený svět stane Bohem a diskutujeme o utajení Boha, který stvořil nás a kterého budeme, jak doufám, již brzy kontaktovat. A kde je pak Stvořitel našeho Boha a jeho Stvořitel – končí to vůbec někde a někdy?“
„Nikdy nebudeme schopni najít počátek, v tom má církev pravdu – a myslím, že jsou to hlavy chytré a posunou prostě to své učení o kus dál, znovu až za hranice, které jsme pozměnili.“
„A opět budou tyto dva náhledy na Stvoření spolu bojovat a zároveň se vzájemně doplňovat. Boj protikladů v našem světě asi neskončí nikdy, to by musel skončit existovat i náš svět.“
„Ano, přesně tak to funguje i v mém Programu,“ souhlasil An.
„Tak dobře, já jsem pro to, abychom náš objev utajili alespoň do doby, než se zeptáme našeho Stvořitele, jestli si vůbec přeje, aby byl pro veřejnost odhalen,“ shrnul výsledek debaty Zortan.
„Měli bychom sehnat ten elektronový kanón, vyzkoušet jeho funkčnost a naučit se s ním zacházet,“ otočil se An k Zortanovi.
„Ano, jistě, hned ráno s ním promluvím. Měli bychom mít nějaké povolení k transportu, vždyť takový přístroj může být označen za zbraň.“
„Já si budu muset vzít zase volno, budou na mně koukat jak na blázna,“ zauvažoval nahlas programátor.
„Budou ti stačit jen dva dny, poletíme tam o víkendu,“ poradila věcně Niomé.
„Dobrá, půjdeme už spát,“ zvedl se z křesla An. „Musím zítra zase brzy vstávat.“
„Já se ozvu hned, jakmile budu něco bližšího vědět o laseru,“ ukončil debatu profesor.
Přátelé se rozloučili a šli spolu ztichlou noční ulicí k Anovu bytu.
„Zůstaneš u mne přes noc?“ navrhnul dívce.
„Myslela jsem, že jsi unavený a chceš spát, abys byl zítra v práci fit,“ odtušila studentka.
„Bez tebe by to nebylo ono,“ zaprosil programátor. „Ve tvé náruči se tak nádherně usíná a sní.“
„Jasně, moc ráda u tebe zůstanu. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych po tom všem, co jsme spolu v poslední době prožili, usnula bez tebe.“ An si dívku láskyplně přivinul k sobě a políbil ji. Pak se spolu rozběhli do domu.



Chlapec seděl a nechápavě hleděl na místo, kde ještě před chvílí neznámý stál. V uších mu stále ještě zněla tichá slova, ale mozek už zapojil sebezáchovnou racionalitu, která začala zážitek zpochybňovat.
„To bylo ale divný, to bude asi tím horkem a pádem z motorky, žádní duchové přece neexistují.
Raději to ani nebudu nikomu říkat, opravdu by si mysleli, že jsem se zbláznil.“
Nasedl na motorku a pomalu se rozjel zpět do města a domů.
Šel se umýt a lehl si do postele, aby se trochu vzpamatoval. Cizincova slova mu stále zněla v hlavě.
Vstal až když jej matka volala k večeři. Otci neušly náplasti na synově lokti: „Ale copak, tys měl nehodu? Nestalo se ti nic vážnějšího?“
„Ne, jen motorka a já jsme trochu odření, to je dobrý,“ odpověděl Vasilij. Byl rád, že se ho otec již dál nevyptával, jen máma starostlivě podotkla: „Já jsem to říkala hned, že to nebyl šťastný nápad s tím dárkem, jsi ještě moc divoký a já teď budu mít o jednu velkou starost víc. Ale to tady zřejmě nikoho nezajímá.“
Otec se zamračil: „Co pořád máš? Je to přece kluk a v jeho věku je semtam nějaká boule nebo odřenina úplně normální.“
„A ty nechápeš, že to mohlo dopadnout mnohem hůř?“ hájila svou přecitlivělost. „Musíš mi slíbit, že nebudeš riskovat a jezdit opatrně, jinak tu motorku prodám,“ dodala výhružně.
Pak se již debata u stolu stočila směrem k politice, o Glasnosti a Perestrojce, dvěma v současnosti často diskutovaným tématům. Rodiče patřili ke konzervativní části komunistů, kteří o žádné podobné novoty nestáli.
Chlapec pořád musel myslet na ty divné věci, které dnes zaslechl.
„Myslíte si, že je možné, aby padnul komunismus nebo dokonce celý Sovětský svaz?“ vyhrknul náhle ze sebe otázku, která jej tížila na bedrech.
Rodiče ztichli, jako kdyby v místnosti přistál mimozemšťan.
„Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnut?“ zeptal se po chvíli táta. „Jen proto, že se v novinách občas objeví nějaký kritický článek o nešvarech naší společnosti? Vždyť to říkám, že by se takové informace v médiích objevovat neměly, jen se tím podkopává morálka mezi lidma. Když už i naše dítě začíná pochybovat, začíná to být špatné. To se musí zarazit! Hned na příštím sjezdu musíme ostře vystoupit proti dalšímu uvolňování disciplíny!“ Chvilku trvalo, než se opět uklidnil.
„Ale abych odpověděl na tvou otázku: Ne, to se stát nemůže, kola dějin nazpět neotočíš. Přečkali jsme mnohem těžší období – kontrarevoluci, ekonomické krize, hladomory, velkou válku a pořád jsme rostli. Dnes máme největší a nejsilnější armádu na světě, nikdo nás nenapadne. Amerika a západ má svých starostí víc než dost, jsou rádi, že s námi udržují mír. A dobrovolně si komunismus u nás nezrušíme, to by se u nás museli všichni rozumní soudruzi najednou totálně zbláznit.“
Vasilij se rozhodl, že už nebude dále otce nepopouzet svými otázkami. Pořád se ještě cítil unaveně, jako by mu přízrak vysál všechnu energii z těla. Chtělo se mu hrozně spát.



Ranní budík byl neodbytný. S ohledem na Niomé se An přinutil vstát rychleji než jindy, aby ji dotěrný zvuk hodinek nerušil. Ale i když spěchal, dlouze a zamilovaně si prohlížel svou družku. Snad ještě nikdy nikoho tak nemiloval tak jako ji. Byla přesně taková, jakou si pro svou práci zanícený programátor potřeboval. Byla milá, něžná, trpělivá, ale uměla být v pravý čas vtipná nebo věcná a praktická. Dokázala mu být inspirací nebo se stáhnout, když vycítila, že se potřebuje soustředit. Již jen jako třešničku na dortu vnímal i její přirozenou krásu bez líčidel.
Pohladil dívku po vlasech, jen zlehka, aby ji nevzbudil a rychle se vzdálil, aby se rychle dostal do práce. Zdálo se, že mu spánek vůbec nechybí, byl šťastný a nabitý energií.
Do práce se vrhnul s takovou chutí a zápalem, že již za dvě hodiny měl vše hotovo, vyřídil rychle poštu a aby si zkrátil čekání, pomohl s problémem i svému pomalejšímu kolegovi Istimelovi.
Konečně se ozval telefon a na displei se objevila Zortanova vrásčitá tvář.
„Dobré ráno Zorte, tak co říkal ten tvůj kamarád?“
„Dělo nám půjčí, ale trvá na tom, že pojede s námi. Musel jsem mu vysvětlit, nač jeho přístroj potřebujeme. Byl nápadem nadšený, ale zpočátku mi nechtěl věřit, myslel, že si z něho dělám legraci. Celý život se snažil, aby se mu podařilo být v kolmici ke kruhu a napálit to do něj.
Pak řekl, že si něco takového nenechá ujít a pojede s námi. I kdyby tvá teorie s kontaktem nebyla správná, samotný fakt, že jsme spočítali příští místo, ze kterého bude vidět dokonalý kruh, je úžasný, zatím se to nikomu nepodařilo. Obrazec mizí do 3 minut po svém objevení a my budeme mít možnost, do něj vystřelit paprsek přímo pod úhlem 90°! Když se do kruhu střílelo ze strany, paprsek se od něj odrazil jako od zrcadla.
Vlastně jsem i rád, protože to řeší problém s povolením, on si laser může převážet, kam jen chce. A má na to i nákladní elektrovrtulník s agregátem na výrobu elektřiny – na to jsme ani nepomysleli, že takové dělo obyčejná baterie neutáhne. Takže zítra večer vyrážíme. Do následujícího rána jsme na místě a budeme mít 2 dny na obhlídku terénu a přípravu a zkoušky. Takže si vemte zásoby jídla, v Alestánii nejsou žádné obchody. Stan a spacáky ti připomínat nemusím. Bude to fajn výlet, jako za mých mladých let,“ zasnil se profesor.
An si uvědomil, že si ještě nepožádal o volno na pondělí a úterý, musel telefon ukončit: „Nezlob se, musím už končit, tak zatím se měj.“ Vypnul telefon, a vyšel z místnosti. Došel až na konec dlouhé chodby a zaklepal u dveří svého nadřízeného Kuvlase.
„Aá zdravím tě mladíku,“ usmál se zeširoka šéf. „Co tě ke mně přivádí, doufám, že už nechceš zvýšit plat? Na to jsi tady opravdu ještě dost krátce, ha ha.“
„Ne ne, to opravdu není důvod,“ zakoktal An. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bych si mohl vzít příští týden hned zkraje dva dny volno.“
„Ale vždyť ses právě vrátil z týdenní dovolené! Nebývá tady zvykem, aby si nováček bral hned na začátku tolik dnů, vždyť na ně ani nemáš nárok. V postatě jsi pořád ještě ve zkušební lhůtě“ – v jeho hlase bylo cítit varování. „Kdybys nebyl tak dobrý, vůbec bych se s tebou nebavil. Ale zrovna včera volal jeden spokojený zákazník. Řekl, že s tvým novým programem se mu pracuje mnohem líp a hned poslal novou zakázku, kterou chce mít hotovou do pondělí příštího týdne. Jedná se o našeho důležitého klienta, zakázka je za sto tisíc a záleží mi na tom, aby byl s námi spokojen. Řekl, že chce, abys to udělal ty, máš originální nápady. Takže volno ti dám až po odevzdání hotového programu.“
An přemýšlel, jak to udělat. Zítra večer odjet musí i kdyby čert na koze jezdil. Rozhodl se, že to stihne do zítřka.
„Vlastně jsem s dnešním úkolem hotový, stejně jsem si přišel pro novou práci. Pošlete mi zadání, hned se na to kouknu.“
Kuvlas na něj zvědavě pohlédl: „Ty jsi nějak rychlý, tvou současnou práci jsem odhadoval tak na dva dny, chtěl jsem ti říct, abys ji odložil na později, že tak nespěchá. A ty už ji máš hotovou? Musím se na ni podívat, jestli splňuje všechny zákazníkovy podmínky.
Nicméně se obávám, že ta nová věc ti zabere času o dost víc. Ale pošlu ti ji hned.“
Než došel An ke svému počítači, objevil se na obrazovce jeho nový projekt. Udělal si kafe, ranní energie z něj již vyprchala. Místo oběda si z automatu vytáhl sladkou tyčinku.
Otevřel si zadání, chroupal sušenku a četl znění projektu: Vytvořit na základě dostupných hospodářských dat prognózu dalšího vývoje burzovního indexu. Podepsán: Azazel.
Tak to byl oříšek i pro mnohem zkušenějšího pracovníka než byl on sám. Co vlastně věděl o burze, ekonomice a finančnictví? Jak by to mohl chtít mít hotovo za pár dnů? Vždyť takový program, pokud bude dobře nastaven a bude mít úspěch v předpovědi cen, by prakticky byl tiskárnou na peníze!
Nevěřícně kroutil hlavou, jak si ten Azazel mohl jen myslet, že zrovna on si s tím poradí?
Tak to do zítřka určitě nezvládnu, vlastně se to zvládnout nedá vůbec, pomyslel si programátor zoufale. Vztekle mrštil tužkou o stůl.
„Copak se děje kamaráde,“ otázal se překvapeně kolega Istimel, kterému ještě před chvílí pomáhal s jeho prací. „Před chvílí sis ještě pozpěvoval a teď seš nějak nervní? To tě náš starej tak vytočil?“
„To jo, myslí si o mně, že jsem génius nebo co? Jen se na to podívej, vůbec netuším, jak začít.“
„Hm, pěkní chytráci,“ konstatoval Istimel, když si přečetl zadání. „Ale máš štěstí, dělal jsem dřív pro banky, takže o těchto věcech leccos vím. Ekonomika, finančnictví a tím pádem i akcie jsou spolu vzájemně provázány a vytvářejí spolu těžce předvídatelný chaotický systém. Něco jako klima a počasí. Vem si příklad, s růstem nezaměstnanosti klesá množství schválených hypoték, tím pádem jdou ceny nemovitostí dolů. Začnou klesat akcie společností, které jsou na těchto cenách závislé.
Normální chaos, každá maličkost může mít závratné následky - anebo taky nemusí.“ Pročítal zadání ještě jednou. „ To je stejně blbý, na takových úkolech pracují celé týmy odborníků a superpočítače. Kdo je vlastně zadavatelem?“
„Á, nějaký Azazel,“ zabručel otráveně An.
„Azazel? Tak toho chlapa znám, je to největší realitní makléř v zemi, je členem M 1000 a každý den trénuje bojová umění. Hotový magor.“
„M 1000 – tady by přece mohl pomoct Semjasa!“ zaradoval se An.
Vytočil jeho číslo – „Nazdar chlapče, jak to víš, že jsem ti právě chtěl volat?, ozval se optimistický hlas. Zrovna jsem dostal zprávu, že se rada svolává na úterý ráno a samozřejmě máš být u toho, jedná se přece o tvůj projekt, ne?“
„Jo jo díky, to je super, máš to u mě!“ zvolal An. Nečekal, že schůze bude tak brzo. Jeho kalendář začínal být nabitý jako nikdy předtím. Události dostávaly očividně spád. Jen aby všechno stihnul.
„A prosímtě, nemohl by ses za mně přimluvit u Azazela? Šéf mě kvůli jeho zakázce nechce uvolnit a já zítra večer musím vypadnout. Kdyby se za mně u šéfa přimluvil, že na to až tolik nespěchá, určitě by mě pustil.“
„Na tvém místě bych se už na tvýho šéfa vykašlal, za pár dnů budeš mít úplně jiné místo s daleko lepšími podmínkami, to je už hotová věc.“
„A co vlastně ten realiťák po tobě chce?“ zpozorněl náhle Semjasa.
An mu přečetl zadání a na druhém konci se ozvalo hvízdnutí.
„To je chytrák, já mu vypracování tohoto projektu nabídl za půl mega plus podíl na zisku. Kolik nabídl vám?“
„Nezlob se, obchodní tajemství...“
„Jasně, ale jak toho skrblíka znám, víc než sto táců to nebude. Nebo se mýlím?“
Ticho. „Chápu, nemůžeš mluvit. Ale jak říkám, klidně se na to vykašli, nestresuj se, to ti nikdo nezaplatí, akorát budeš všem za blbce. A ještě k tomu lacinýho. Nehledě na to, že to chce zkušenýho a mazanýho programátora, jako jsem já. Za pár dnů si na toho tvýho šéfa ani nevzpomeneš, budeš mít příjemnější starosti. Hlavně v úterý abys tam byl nejpozději v 9:00, zatím čao.“
An zavěsil a povzdechl si, Semjasa mu s projektem příliš nepomohl, proč taky, přišel by o tučnou odměnu. Samozřejmě jej taky napadla myšlenka, kterou mu Semjasa radil, ale rychle ji zapudil. Nebyl to zkrátka jeho styl.
Zkusí se poradit s Niomé, má přece docela praktické nápady. Dnes musí obstarat ještě nákupy jídla a výstroje na výpravu.
Pohroužil se do problematiky úkolu, začal si stahovat všechny tabulky grafů z požadovaných trhů a zděsil se, o kolik dat a vztahů mezi nimi se bude jednat. Istimel mu pomohl pochopit některé ekonomické a finanční principy, načež jej opustil. Ale čas běžel naprosto neúprosně.
Niomé na něj už čekala.
„Nechám si to na noc,“ rozhodl se zoufale. Uložil si práci do schránky, ze které si ji může vyzvednout z domácího počítače.
Dorazil domů s hodinovým spožděním. Přítelkyně na něj trochu vyčítavě pohlédla: „Kdes byl?, za chvíli zavírají obchody?“
„Promiň lásko, políbil ji na ústa. Pojď, cestou ti to vysvětlím.“
V autě jí popsal svou situaci, se kterou si nevěděl rady.
Dívka pozorně naslouchala, tu a tam se na něco zeptala.
„Něco mě napadlo, v noci ti s tím pomůžu. Teď musíme stihnout jiné věci.“
Zrovna dojeli na rozlehlé parkoviště obchodního centra.
Nákupy absolvovali v poklusu, stihli se ještě i rychle navečeřet v místním imbisu.
Když se vrátili do Anova bytu, byli zralí na postel. Místo toho je čekala druhá směna.
An si stahoval data z práce, Niomé uvařila povzbuzující čaj z bylin. Přinesla ho na podnosu k příteli a sedla si k němu.
Programátor se na obrazovku díval téměř s odporem, raději by se už věnoval jiným věcem.
„Tak mi už řekni, co tě napadlo,“ zeptal se se stopou pochybnosti v hlase. Jak by mu mohla pomoct, když se nevyzná ani v ekonomice ani v programování?
„Zaujalo mne, že v zadání úkolu se často použilo slovo vývoj,“ odpoveděla studentka.
„Proč si všechny ty tabulky nevložíš do toho tvého evolučního programu, ať si s tím nějak poradí on, to by nešlo?“
„To je nápad!“ bouchnul se pěstí do čela. „Vůbec mě nenapadlo spojit práci se svým koníčkem! Budu to muset samozřejmě trochu upravit, aby si s tím program poradil, ale určitě to půjde! Ty jsi poklad, jak já tě miluji,“ objal dívku a s novou silou se pustil do práce. Byla na něj radost pohledět, s jakou rychlostí rozkládal jednotlivé komponenty programu a přizpůsoboval je novým podmínkám.
Pak všechny tabulky natáhl do upraveného softwaru a spustil výpočty. Ve stroji to tiše zabzučelo a po chvíli se z něj ozval hlas sdělující odhadovanou dobu práce: Předpokládaný čas výsledku je 5 hodin, 31 minut, 22 sekund.
„No to je pecka, ten program to je schopný udělat sám, takže se i vyspíme a v klidu se sbalíme zítra. Do práce zavolám, že nepřijdu, že na tom dělám doma,“ zamnul si spokojeně ruce.
Niomé se mezi tím vysprchovala, teď bylo slyšet hukot fénu.
Vytáhl z lednice láhev vína a dvě sklenice a jakmile se koupelna uvolnila, šel si dát osvěžující sprchu taky.
Vrátil se převlečený do pyžama, dívka na něj čekala v jeho županu. Silně po ní zatoužil, chtěl zapomenout na celý svět, na program, na práci, na všechno. Poklekl k ní a položil jí hlavu do klína. Ona ho hladila po vlasech a jemně mu masírovala ztuhlý krk.
Cítil se jako v ráji, hladil jí lýtka i stehna. Pak se zvedl, vzal ji do náručí a odnesl do ložnice.



Uplynul jeden rok. Vasilij dosáhl plnoletosti a stal se prominentním studentem moskevského gymnazia, kam jej otec nechal na jeho vlastní přání přeložit.
Sledoval události v televizi – pád berlínské zdi, sovětská armáda se bez boje stahovala z dobytého území. Vláda to sice interpretovala jako výsledek mírového jednání, za který obdržel Sovětský svaz patřičné finanční odškodnění a politické ústupky, ale Vasilij si okamžitě vzpomněl na prorocká slova cizince. Jak to mohl tenkrát vědět? A co jestli se nemýlil ani s další částí své předpovědi?
Liberálové v komunistické straně pod taktovkou Gorbačova nepůsobili dojmem, že jsou schopni katastrofě zabránit.
Po dalších dvou letech, to již Vasilij studoval geologii na Lomonosovově univerzitě, došlo v Moskvě k poslednímu zoufalému pokusu o obnovení tvrdé komunistické vlády. Zorganizovala jej skupina vysokých konzervativních funkcionářů, mezi nimiž byli i jeho rodiče.
Srpnový puč byl však velmi rychle potlačen, prezidentem nově vzniklé ruské federace se stal Boris Jelzin a rodiče byli ve zrychleném procesu odsouzeni za vzpouru proti legitimní vládě k několikaletému vězení.
Naspořené peníze rychle ztrácely hodnotu a jednoho dne mu banka odmítla vydat další hotovost na zaplacení nájmu.
Zažádal si i o stipendium, ale byl odmítnut.- z důvodu nedostatku státních financí.
Z drahého podnájmu byl vyhozen, protože neměl na zaplacení a musel zastavit zlatý prsten po dědovi, aby si mohl obstarat něco laciného na druhém konci města, odkud se musel každé ráno trmácet na univerzitu skoro dvě hodiny.. Věděl, že se na škole již moc dlouho neudrží, dům po rodičích prodat nemohl a ani nechtěl.
„To je přece ten okamžik, o kterém přízrak hovořil, proč se tedy ještě neobjevil? Dnes bych jeho nabídku neodmítl, ať by se již jednalo o cokoliv!“
Vasilij byl už zoufalý, šetřil se zbytkem peněz jak se jen dalo, jedl jen chléb s margarínem a toužebně vyhlížel známou siluetu cizince. Už tolikrát si myslel, že jej vidí, aby se záhy přesvědčil, že to byl omyl. Blížila se zima a s ní i tíživá starost, jak ji přežije.
Jeho nadutost se vytrácela, vypadal už taky dost nezdravě pohuble. Dokonce už pomýšlel na práci, ale zjistil, že v Moskvě je dost velká a levná konkurence ilegálních cizinců. A on nic neuměl, takže zbývala jen nějaká těžká nádenická práce a na tu jaksi nebyl stavěný.
Jednou se vracel prokřehlý v podzimní plískanici na svou ubytovnu, když tu v průjezdu spatřil známou postavu.
Postavil se proti ní, ale neoslovil ji, jen stál a ostýchavě hleděl do země.
Konečně se přízrak pohnul a promluvil: „Přijímáš tedy spolupráci?“
„Ano, rád,“ zněla tichá odpověď.
„To se ani nezeptáš, co po tobě budeme chtít?“
„To je jedno, na vybranou stejně nemám, tak co.“
„Za jak dlouho jsi schopen dostudovat?“
„Pokud budu mít peníze na stravu a byt, tak ještě asi tři roky.“
„To by šlo,“ odpověděl spokojeně cizinec. „Napiš si adresu, na které budeš moci za symbolický poplatek bydlet.“ Počkal, až si vytáhne něco na psaní a nadiktoval mu jméno a adresu.
„A zažádej si o stipendium.“
„To mi zamítli.“
„Zažádej si znovu, bude schváleno,“ zněla rozhodná odpověď. „Za tři roky, až dostuduješ, přijdu znovu a probereme další spolupráci. Hlavně se neulejvej a pořádně se uč, nebudeme podporovat žádné lenochy, pohrozil přízrak a zmizel mu před očima.





An se probudil, jak byl zvyklý do práce, v 6:00. Opatrně vstal, aby nevzbudil spící dívku a přesunul se k počítači.
Podíval se na hodinky, před necelými 2 hodinami měla být simulace vývojů jednotlivých odvětví ve vzájemné souvislosti ukončena.
Obrazovka byla vypnuta, po zapnutí se objevil žádaný graf burzovního indexu . Byl propočítán na týden do budoucnosti. To nebylo špatné, úkol byl tím pádem splněn.
Jen tak ze zvědavosti si ještě prohlédl ostatní grafy a překvapením mu spadla brada: všechny tabulky byly propočítány na týden do budoucna. Otevřel si podrobný náhled a zjistil, že je spočítána každá budoucí hodnota jednotlivých obchodujících firem.
Nebyl žádným expertem, jen od Istimela věděl, že takové informace, pokud by byly pravdivé, mají hodnotu zlata. Ale zároveň i obrovský destrukční potenciál, pokud by se program rozšířil, mohla by celoplanetární burza skolabovat pod nájezdem spekulantů. A krátce na to i globální krize nevídaných rozměrů! Kolik lidských tragédií se v takových dobách odehrává?
„Nejdříve musím ověřit shodu spočítaných dat se skutečností,“ snažil se najít v sobě rovnováhu.
Napsal info Kuvlasovi, že pracoval doma celou noc, dodělal úkol a až se vyspí, ověří úspěšnost předpovědi na tento den, pak se ozve.
Na spánek však už neměl ani pomyšlení, proto se oblékl a zašel nakoupit čerstvé pečivo do pekárny v ulici.
Klapnutí dveří Niomé probudilo – hned se zajímala o výsledek včerejší práce. An už seděl u počítače a studoval nejnovější finanční přehledy. Index cen nemovitostí vykazoval jen nepatrnou odchylku od předpovědi.
Burzovní přehledy vyžadovaly mnohem víc času na kontrolu, ale ukázala se u zhruba 60 % titulů jako úspěšná předpověď.
„Moc tomu nerozumím, ale myslím si, že to není až tak špatný výsledek,“ konstatovala zamyšleně.
„Ne, je to dobré, potřeboval jsem jen burzovní index, zbytek se vygeneroval sám, nezadal jsem úplně jasné podmínky,“ odpověděl programátor. „Zdá se, že jsi neměla špatný nápad.“
„Teď se půjdeme najíst, koupil jsem snídani,“ vstal a políbil se s dívkou.
Niomé udělala kávu a pustili se spolu do jídla.
„Takže můžeme vyrazit dříve, než jsme mysleli, viď?“ Těšila se na expedici, nesnášela nudu a nicnedělání.
„Jasně, po snídani mu to pošlu akorát s tím, že mu nedám ten program, jen výsledky, cenu si bude muset domlouvat sám, přemýšlel An. Za program by se chlapci nedoplatili, dají se s ním dělat fakt zajímavé věci, jak je vidět. A ty budeš mým poradcem,“ usmál se na ni vděčně. Nebýt jejího nápadu, trápil by se s tím mnohem déle.
Teď už se ale taky těšil na výpravu, která měla potvrdit jeho teorii, měli se setkat se svým Bohem, to je přece mnohem důležitější než nějaké nemovitosti anebo burza. Nechtěl se už ani dohadovat s Kalesou, napsal mu dopis s výsledky v příloze a se zopakováním žádosti o dvoudenní volno.
Najednou mu už ani nezáleželo na tom, co na to jeho šéf řekne. Úkol si splnil, tak co.
Mají před sebou více než čtyři dny volna a hodně zajímavý program, tak nic než pryč z města.
Zortan proti dřívějšímu odjezdu nic nenamítal, dali si sraz u Baldreela, jak se jmenoval výzkumník s elektronovým dělem.
Odnesli si věci ke stanovišti elektromobilů, které se nabíjely na slunci. Za malý poplatek se daly vypůjčit na kterémkoliv místě v městě a vrátit kamkoliv, fungovalo to bezvadně. Ani řídit se nemusely, stačilo zadat cílovou destinaci a automatika obstarala vše potřebné.Tímto systémem zanikla potřeba taxislužby a uvolnilo se mnoho parkovacích míst.
Naházeli zavazadla dovnitř, usedli do sedadel a An nadiktoval cílovou adresu.
Bezpečnostní systém je zapnul a vozítko vyjelo na ulici, neustále ve spojení se satelitním navigačním systémem.
Touto hodinou nebylo v ulicích mnoho aut, ujížděli rychle až na udané místo.
Nacházeli se na periférii v průmyslové části města u skladu s nakládacími rampami.
Když si vyložili věci, auto odjelo ke kraji , kde již parkovaly většinou větší nákladní vozidla. Ze střechy vozítka se vysunul obdélnikový deštník pokrytý fotovoltaickou vrstvou, který se postará o dobití baterií.
Ze dveří vyšel starší šedovlasý muž s plnovousem.
„Jestli se nemýlím, vy jste An a to je vaše přítelkyně Niomé. Jsem rád, že vás poznávám, Zortan mi o vás hodně vyprávěl. Jmenuji se Baldreel a zúčastním se té vaší skvělé expedice za Bohem. Všechno jsem už nachystal a prověřil, sbaleno mám, takže můžeme vyrazit hned jak dorazí profesor.“
Podali si ruce a šli za ním do jeho kanceláře, kde jim nabídnul čaj a keksy.
V místnosti byl nepořádek, na stěnách visely fotografie polárních září, na některých se vyskytoval i boží kruh, vždy však elipsovitý.
Sledoval jejich pohledy a vysvětloval: „Všechny snímky jsem pořizoval já sám. Strávil jsem mnoho času na horách, vrtulník vždy připraven, jakmile se někde objevil kruh, letěl jsem k jeho kolmici, abych byl co nejblíž a mohl vyfotit dokonalý kruh pro studijní účelý. Než jsem však doletěl na místo, kruh zase zmizel.
Pokud vím, ještě nikdy se nikomu nepodařilo být ve správnou dobu na správném místě. Pokud byl váš výpočet správný, budeme my těmi prvními.
A ještě k tomu budeme mít s sebou elektronové dělo, abychom mohli vyzkoušet a nafilmovat účinky dopadu paprsku kolmo na kruh. Když jsem na kruh vystřeloval ze strany, odrážel se paprsek jako od zrcadla. Nedalo mi to a přemluvil jsem Zortana, abych mohl letět s vámi, doufám, že mi to nemáte za zlé.“
„Ne, naopak jsme rádi, že se k nám přidal takový odborník, jako vy,“ uklidnil jej An.
Zvenku se ozval zvuk klaksonu. Z okna zahlédli Zortana, vykládal svá zavazadla na rampu.
Svůj oblek, který neodložil ani doma, vyměnil za zálesácké oblečení z hrubého plátna, hlavu mu zakrýval klobouk s širokou střechou. Vypadal o deset let mladší, sršel energií.
An vyběhl ven, chtěl mu pomoct, ale profesor byl hotov, jeho vozítko se mezitím vzdálilo na parkoviště a zahájilo nabíjení.
„Zortane, dáš si taky čaj?“ křikl Baldreel z okna.
„Ani ne, pil jsem doma, chci už letět, jestli jste hotovi.“
„Není problém, jsme připraveni, můžeme vyrazit.“
Odnesli své věci k vrtulníku, dělo i agregát byly už naloženy.
Zortan se posadil dopředu a zadal do navigace koordináty místa, které předevčírem vypočítali.
Vrtule zasvištěla vzduchem, tón zvuku se zvyšoval, až se letoun pomalu vznesl nad budovu. Elektromotor skoro nebylo slyšet, ale ani přes hluk vrtule by vzájemná komunikace nebyla pohodlná, museli by křičet, aby se slyšeli. Proto nikdo nic neříkal a pozorovali krajinu pod sebou.
Město zůstalo za nimi, přelétávali zemědělskou krajinu s vesnicemi a lesy. Krajinu protínaly rovné přímky silnic. Rychlost letounu se neustále zvyšovala, dosáhli již jim přidělené výšky. Po chvíli se rychlost ustálila a hladina hluku se snížila na snesitelnou úroveň.
Baldreel si z palubního počítače vyžádal předpověď počasí pro Alestánii.
Obloha byla sice blankytně modrá, bez jediného mráčku, ale v horách bylo počasí nevyzpytatelné.
Výzkumníkův obličej se zachmuřil, když pročítal meteorologickou zprávu. Kývnul ostatním, aby si ji taky přečetli.
Prudký pokles teplot od dnešního večera, prudký vítr bude místy dosahovat síly vichřice a bouřka s průtrží mračen. Hrozí sesuvy půdy a skal.
Baldreel intenzivně vymýšlel nejlepší možné řešení: „Vrtulník musí být do vypuknutí bouře uklizen do bezpečí. Nejlepší by bylo vyložit těžké věci a zavazadla na místě a schovat letoun do nějakého hangáru. Problémem ovšem je, že neznám to místo, kam letíme, jestli tam bude nějaký dobrý úkryt pro nás. A taky nikde v okolí neznám žádný hangár, takže opravdu nevím, co teď.“
An měl návrh: „Nejdříve si prohlédneme místo kontaktu a zhodnotíme, zda se někde poblíž dá vyrobit nějaký úkryt aspoň pro nás. Ideální by byla nějaká jeskyně, v nouzi by musel stačit nějaký chráněný skalní převis. Tam složíme zavazadla a techniku a dvě osoby se vydají s vrtulníkem do nejbližší vesnice. Určitě se tam najde nějaká stodola, kam bychom mohli uschovat letoun. Vzhledem k tomu, že já s Niomé jsme nejmladší, budeme to my, kdo se pak projde. Popřípadě já sám, pokud by se na to přítelkyně necítila.“
„Ne ne, to je v pohodě, ráda se trochu projdu,“ ozvala se rychle dívka. Představa, že by ho měla nechat šlapat samotného, se jí ani trochu nelíbila.
„Nápad to špatný není, ale trochu riskantní,“ poznamenal Baldreel. „Podle navigace budeme na místě v 16:05, než vyložíme věci, může přijít vichřice.“
„Tak jinak,“ ozval se Zortan. „Máme víc než 2 dny času, nic se nestane, když někde ten nečas přečkáme. Po mých prarodičích mi zůstal starý domek, dlouho jsem tam nebyl, asi to nebude nic moc. Ale nedaleko je velký seník, tam můžeme schovat vrtulník.“
„To nezní špatně, ale kde ten domek je, doletíme tam?“ zajímal se výzkumník.
„Počkej, hned to tam zadám, je to trochu stranou, sám nevím.“ Profesor zadal koordináty a navigace po chvíli oznámila: „1265 mil, doba příletu 16:43.“
„Tak co říkáte na změnu programu, berete?“ zeptal se Zortan ostatních.
„Jasně, jen doufám, že bouřka brzy přejde, musíme pak mít ještě dost času na přípravy,“ přikývla Niomé.
I ostatní přitakali. Baldreel zadal změnu směru, letoun se naklonil doprava, jak dělal zatáčku a za chvíli opět dosáhli konstantní rychlosti.
Výzkumník kontroloval stav baterií. Chvíli v hlavě počítal, pak se zeptal profesora: „Doufám, že tam je elektřina, budeme potřebovat dobít akumulátory, jinak nám nezbude na zpáteční cestu.“
„Síť tam není, jen větrník – ale nejsem si jistý, jestli je ještě funkční,“ zapochyboval Zortan..
„No, tak to se modleme, aby v pořádku byl, větru bude myslím dost,“ povzdechl si Baldreel.




Vasilij se na břehu zastavil a pozdravil se s posádkou lodi, odvážející potápěče k místu ponoru.
Se všemi lidmi se tady už znal a vycházel s nimi dobře. Pozoroval, jak se turisté, jeden po druhém noří do vln, jako tučňáci za rybami.
Jeho myšlenky se znovu vrátily k událostem po rozpadu sovětského impéria.

Zbytek studia uběhl v rychlém tempu, již mu nic nechybělo. Bydlel ve velké vile, kde mu nemluvní majitelé vyčlenili prostorný pokoj i se sociálním zařízením a nechtěli po něm vůbec žádné peníze.
Párkrát se pokoušel s nimi dát do řeči, aby zjistil, nakolik se s přízrakem znají, když s ním spolupracují, ale nepochodil. Rychle se tedy zase stáhl a byl rád, že může zdarma komfortně bydlet nedaleko od školy.
Stipendium mu taky bylo brzy schváleno, dokonce i zpětně k datu jeho první žádosti.
Občas navštívil rodiče ve vězení – byli rádi, že se udržel na studiích a že mu nic nechybí.
Po úspěšné promoci se domů vrátil v bujaré náladě, přízrak již u něj seděl v křesle.
„Gratuluji příteli, jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal, dodržel jsi svou část dohody, stejně jako já tu svou.“ Cizinec se k němu stával vlídnějším.
„Teď jsem ti zajistil zajímavou práci na poloostrově Kola, kde se již několik let pracuje na nejhlubším vrtu na světě. Provrtali jste se až k nám, potřebujeme u toho mít své lidi, nikdo se o nás nesmí dozvědět. Dělej si tam svou práci, až bude čas na nějakou službu, zase se objevím.“
S loučením se neobtěžoval, najednou prostě zmizel. Vasiliji rozhodně nechyběl, necítil se v jeho přítomnosti dobře, byl po setkání vždycky vyčerpaný jak po nemoci.
Zavolal do státního geologického institutu a zjistil si telefonické spojení na poloostrov.
Když se tam dovolal řediteli a představil se, ozvalo se z druhé strany: „Ano , samozřejmě už o vás víme Vasiliji Sergejeviči, volali nám kvůli tomu až z ministerstva. Samozřejmě se na vás těšíme, vyzvedněte si na moskevské centrále letenku, zítra odpoledne na vás budeme čekat na letišti v Murmansku s naším vrtulníkem.“
„No, mají to dobře zorganizované,“ pomyslel si uznale.
„To bych taky měl dostat i slušný plat.“

Prostředí ho nijak nezaujalo, byla to fádní severská krajina, ze které trčela vrtná věž a kolem ní budova s technickým zázemím. Všude převládala nevlídná hnědozelená barva místní flóry. Okolní hory byly holé, jezera ocelově šedá, stejně jako obloha. Jediným barevným rozptýlením byly obrovské důlní nákladní automobily.
Lidé zde byli fajn, jen trochu podezíravě koukali, kdo že to přijel na vlastní žádost s přímluvou z nejvyšších míst. Ale nakonec nabyli dojmu, že se jim nový člen týmu s tak dobrými kontakty vlastně bude hodit.
Dostal zajímavé místo koordinátora mezi 16 laboratorními týmy, řízenými přímo ministrem pro geologii SSSR.
Na starost si jej vzal sám vedoucí projektu Azakov, menší bodrý tmavovlasý chlapík.
„Co ti mám povídat, údaje o našem vrtu jste bezpochyby probírali na škole, takže jen pro osvěžení: Jedná se o nejhluší vrt na pevnině, plánovaná hloubka 13,5 až 15 km. Teď jsme na 12.200 m a máme problémy s financemi. Snad už konečně ministerstvo něco vybojuje, když nám sem posílá novou mladou krev,“ vedoucí se významně podíval na mladíka.
„Začalo se již v roce 1970 a do roku 1984 jsme se dostali až na 12.068 m.
Kvůli přílišnému zakřivení pak musel být vrt zastaven a od hloubky 7.800 m jsme začali vrtat nový stvol, který v roce 1989 dosáhl 11.600 m.
Od té doby zpomalujeme. Za prvé je to normální, že začátek je rychlý a pak se zpomaluje, za druhé, jak jsem již řekl, vláda šetří kde může. Na nové břity se čeká mnohem déle než dřív a ty staré tupé moc neřežou. Přitom se o výsledky naší práce živě zajímá celosvětová odborná veřejnost a nabízejí finanční i technickou pomoc. Někdy už ten nový svět nechápu, asi jsem starý,“ povzdechl si odevzdaně. „Vy mladí se s tím určitě poperete líp, sázím na vás.“ Odkašlal si a pokračoval: „Dnes jsme, jak jsem již zmínil, na cca. 12.200 m. Pro hloubení vrtu jsme průběžně vyvíjeli a odzkušovali nové unikátní technologie. Kvůli úsporám na váze vrtáme s duraloaluminiovými tyčemi vážícími 170 tun za použití výplachu, který do nich žene čerpadlo v množství 28 litrů za sekundu. Výplach dole otáčí vrtným nástrojem a vynáší nahoru vrtnou drť.“
Během výkladu došli k mohutnému soukolí, ze kterého visela ocelová lana, jejichž konce mizely v černé díře o průměru asi 20 cm. Vasilij se nad otvor nahnul, ale kromě tmy neviděl vůbec nic..
Azakov pokračoval: „Vytažení soutyčí z této hloubky je plně automatizováno a přesto trvá skoro 12 hodin. Když vyjede ven, je tady pořádný frmol, jak na Silvestra. Horninové vzorky se při vytahování změnou tlaku trhají, odletují z nich odštěpky a někdy i explodují. Platí zde nejpřísnější bezpečnostní podmínky, nesmíme si dovolit dráždit vedení nějakými nehodami. Teplota vody na dně vrtu dosahuje 220 stupňů Celsia a tlak na dno vrtu činí až 1400 atmosfér. V těchto podmínkách se nám diamantové vrtné nástroje neosvědčily, museli jsme si sami vyvinout speciální keramické břity.
Je zde taky pořádná zima, vrtná věž musí být stále uzavřena, to víš, nejsme daleko od polárního kruhu. Podmínky zde nejsou jak na Krymu, ale pracuje zde celkem 400 lidí. Dá se tady slušně vydělat, dostáváme zde již polární příplatky. Vrtá se v nepřetržitém provozu. Přímo u vrtu se v jednotlivých směnách střídá 40 lidí, další hned na místě vyhodnocují vzorky, připravovují výplach a kontrolují vrtné tyče ultrazvukem aby našli případné vady materiálu a zabránili havárii. Je to tady vlastně celá kompletní továrna.“



Anovi zazvonil mobil. „To bude asi Kuvlas, nebude mi chtít dát volno,“ pomyslel si, když telefon tahal z kapsy. Na displayi se však zobrazoval nápis, že volá někdo s utajenou identitou.
Kdo to může být? Na Nebi to nebylo povoleno, snad jen tajná služba si mohla dovolit nezobrazit číslo volajícího.
Nedávalo mu to smysl, ale po chvilce váhání hovor přece jen přijal.
„Prosím?“ schválně se nepředstavil.
„Zdravím vás Ane,“ ozval se energický autoritativní hlas, ze kterého se dalo vytušit, že patří člověku nesnášejícímu odpor.
„Jmenuji se Azazel, dělal jste pro mne tuším vaši poslední zakázku.“
„Aha, nesplnilo to vaše očekávání?“ napnul se programátor.
„Naopak příteli.“ Hlas náhle přešel do milého kamarádského tónu.
„Jsem velice spokojený, jen jsem se s vámi chtěl dohodnout. Kuvlas něco povídal o.tom, že jste tu prognózu vyvinul na základě vašeho soukromého programu, který prodat nechcete. Místo toho bych si měl od vás každý týden kupovat novou předpověď.“ Na chvíli se odmlčel než pokračoval.
„Musím přiznat, že jste nejenom skvělý programátor, ale i dobrý obchodník. To se málokdy vidí.
Jenže já jsem taky obchodník a nechci být závislý na nejistém zdroji. Ne že bych vás chtěl z něčeho podezírat, ale třeba by jste jednoho dne mohl přijít na myšlenku, že byste mohl začít žádat čím dál víc, anebo dokonce byste svůj nápad mohl prodávat dalším lidem..
Pokud bychom se mohli sejít osobně, rád bych se vás pokusil přesvědčit nějakou velmi velkorysou nabídkou, abyste mi svůj program prodal. Hodil by se vám třeba dnešní.večer? Myslel jsem, že by jsme se mohli sejít v restaraci U zlaté koruny, docela dobře tam vaří.“
„Bohužel to tak rychle nepůjde, možná slyšíte, že jsem ve vrtulníku a letíme do hor na důležitou expedici. Vracím se až v pondělí.“
„Hm, to musí být opravdu důležitý výlet, že mu dáte přednost před půl milionem,“ podotknul realitní magnát.
Cože? Půl miliónu? Na to by musel vydělávat bezmála 20 let! Ten chlap se snad zbláznil nebo co?
Ale Semjasovi vlastně nabídl taky tolik, asi to pro něj má obrovskou hodnotu.
„Dobře, dám vám tedy šestset tisíc,“ ozval se znovu Azazelův hlas, když se An nezmohl na žádnou odpověď. „A jako bonus členství ve správní radě s podílem na ziscích – to abyste byl motivován i nadále.“
Ten člověk by snad byl schopný dát i milión, jen aby získal ten software, napadlo Michala.
Nahlas mu řekl: „Vracím se v pondělí večer, v úterý dopoledne už mám jednu důležitou schůzku a večer bychom se mohli sejít na večeři.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak se ozval Azazel znovu, tentokrát zněl jeho hlas odevzdaně:
„Mladý muži, buďto neznáte hodnotu peněz anebo jste naopak tak prohnaným obchodníkem, že čekáte, jestli ještě svou nabídku zvednu. Ale musíte si taky uvědomit, že nejste jediným programátorem na světě, jakkoliv jste talentovaný.“
„Pane, při vší úctě k tomu, co jste ve svém životě dokázal – myslím, že ne všechno se dá měřit jen penězi. Existuje i něco jako ideály, touha něco na světě zlepšit, změnit. Na tom programu pracuji skoro 15 let a nevyvíjel jsem ho pro prognózu nějakých cen. To byl jen naprosto nepatrný vedlejší a původně nezamýšlený produkt!“
An se nezvykle rozohnil, co si ten chlap vlastně o sobě myslí?
„Aha, to bych tedy rád viděl ten hlavní smysl programu,“ ozval se Azazel se skrývanou ironií. „I když“ – náhle se odmlčel. „Neznáte vy se náhodou se Semjasou? No jasně, to by dávalo smysl, vy jste tím vynálezcem toho evolučního programu, se kterým chcete udělat díru do světa!
Pak už samozřejmě leccos chápu, i tu vaši úterní důležitou schůzku. Jenže to mladíku ještě vůbec nevíte, komu za tu schůzku vůbec vděčíte a jak rychle může být zrušena, pokud se mnou nebudete zadobře. Předseda celonebeské vědecké rady je mým strýcem a právě na mou přímluvu se o váš projekt začal zajímat. Udělal jsem to k vůli Semjasovi, jsme staří známí, ale pokud byste mne nenechal taky trochu něco vydělat, tak nevím, jestli bych se ještě dokázal přimlouvat. Já už idealistou nejsem, poznal jsem hodnotu peněz až příliš dobře, myslete si o mně co chcete. Do pondělka tedy očekávám vaše pozitivní rozhodnutí. Pak se stanete mým spojencem, budete se mít dobře a ještě si můžete splnit ten váš bláznivý sen. Příjemný výlet příteli,“ popřál a zavěsil.
V Anovi by se krve nedořezal, celý svět se mu hroutil. Držel v ruce telefon a upřeně hleděl před sebe. Ani nevnímal, že jej všichni pozorují.
Teprve když jej po chvíli Niomé vytrhla z letargie, vysvětlil ostatním obsah telefonátu.
„No to je skandál,“ vykřikla pohoršeně přítelkyně. „To je normální vyděračství, které by mělo být trestné.“
Když emotivní výkřiky skončily, ozval se profesor: „Bohužel je to běžná praktika ve světě velkých peněz, účel světí i ty nejtvrdší prostředky. Sám jsem to na vlastní kůži poznal, když jsem se kdysi dávno v roli předsedy celonebeské vědecké rady vzepřel otci Semjasy Vatanovi Yegunovi. Snažil se získávat nejnovější poznatky vědy ve svůj prospěch jako první. Měl mít vždy náskok a konkurenční výhodu. Když jsem to krátce po svém nástupu do funkce odmítl trpět, postaral se o můj okamžitý vyhazov s velkou ostudou. Ještě ze mně s pomocí falešných svědků a zkorompovaných soudců udělali podvodníka.
Jen díky tomu, že mne spousta kolegů dobře znala a podpořila mě dobrými ústními referenzemi, získal jsem alespoň místo profesora.“
„Jaktože se přesto přátelíš s jeho synem?“ zeptal se nevěřícně An.
„On s otcem bojoval taky, nesnášel jej a hodně mi tenkrát pomáhal,“ vysvětloval stařec.
„Nakonec Vatana stejně zkrachoval a synovi zanechal akorát problémy,“ doplňoval informace Baldreel.
„Aspoň je vidět, že nějaká spravedlnost existuje,“ zauvažovala Niomé.
„No to ano, musí fungovat, je to výsledek úkolu jednoho z hlavních pilířů programu, který každou nerovnováhu vyvažuje,“ poučoval An.
„Někdy ten proces trvá velmi dlouho, lidé si pak myslí, že žádná spravedlnost není, ale není to tak.“
„A to by nešlo udělat tak, aby spravedlnost nastala hned?,“ zajímala se Niomé. „Někdo něco nečestného provede a bác ho, sjede nějaký blesk z oblohy.“
„To by opravdu nešlo,“ usmál se programátor. „To bys u každého člověka musela mít neustále nějakého nestranného soudce, který by okamžitě posuzoval míru provinění a hned nato nařídil výšku trestu. Zkrátka to funguje tak, že program je uzavřený systém plný dalších propojených podsystémů, z nichž každý po svém nerovnováhy vyvažuje. V praxi máš tu první instanci v sobě v podobě nějakého svědomí. Když ho potlačíš, začnou se od tebe pomalu odvracet ostatní slušní lidé, tobě pak nezbude než se sdružovat s tebou podobnými, mezi kterými už panují mnohem tvrdší pravidla hry. Sama už nemůžeš nikomu věřit, vše si prosazuješ jen silou, stále brutálnější, až na sebe strhneš pozornost policie, dostaneš se do vězení a vezeš se níž a níž. V každém okamžiku máš možnost ten proces zvrátit, začít ovšem musíš sama v sobě, odstraňovat v sobě tu špínu, konat dobro, abys vyvážila všechny ty zlé skutky. Lidé si tě pak znovu začnou vážit a vezmou tě zase mezi sebe.
Když je nějaký mizera dost chytrý a šikovný, může účinkům spravedlnosti dlouho unikat. Teprve když se vyčerpají všechny možnosti příslušného podsystému, který se tím sám dostává do ohrožení a velké nerovnováhy, nastupuje jeho nadřízený systém. Ten se pak mezi lidmi nazývá vyšší spravedlnost nebo boží zásah.“
„To je zajímavé.“ zamyslel se Baldreel. Jsi docela mladý, jak jsi na to sám přišel?
„Neustálým zkoušením,“ odpovídal An. „Nic jiného nefungovalo, program kolaboval. Proto jsem přesvědčený, že to takto musí fungovat i v programu Nebe, ve kterém žijeme my. Jinak bychom tady už asi nebyli.“
„No tak mi teď řekni, jak se ty sám zachováš vůčí tomu syčákovi?,“ vmísil se Zortan. „Uskutečníš svůj vysněný projekt za cenu toho, že ho budeš podporovat v těch špinavostech anebo proti němu budeš bojovat a nejspíš pak svůj sen nikdy neuskutečníš?“
„Obě možnosti jsou v podstatě extrémy, zamyslel se programátor. A zákonitě vytvářejí velké nerovnováhy, které se pak dlouho musí vyvažovat. Mezi extrémy ale existuje celá škála dalších možností. Proti jeho moci mohu bojovat jedině lstí. Musí nabýt dojmu, že jeho hru přijímám a že jsem se podřídil. Mezitím mohu tajně vytvořit s pomocí druhých dostatečně velkou protisílu, abych jej porazil.“
„Myslíš, že jej přelstíš? Sám jsi říkal, že v jeho světě nikdo nikomu nevěří,“ zapochybovala Niomé.
„Každý člověk může naletět, když je lest dostatečně dobrá, musí se to jen dobře promyslet, odpověděl za něj Baldreel.“
Pípnutí signálu přerušilo debatu, blížili se k cíli. Zhora vypadal starý kamenný domek uprostřed zanedbaného sadu docela idylicky. Přistáli v bezpečné vzdálenosti, aby vzdušné víry od rotující vrtule nepoškodily už tak chatrně vypadající střechu.
Vystoupili, aby si prohlédli budovu. Jen výzkumníka zajímal nejvíc starý větrník. Již první pohled na něj byl ale tristní, vrtule byla polámaná, dřevěný sloup byl napaden houbou, o jeho stabilitě se dalo pochybovat.
„To bychom mohli ještě nějak opravit,“ zabručel si pod vousy. „Jen doufám, že je v pořádku aspoň alternátor, jinak jsme v háji.“
Přátelé už mezitím začali vykládat věci z vrtulníku. Zortan přišel k Baldreelovi: „Jak to vypadá, dá se s tím něco udělat?“
„Vrtuli opravím nebo spíš použiju tu naši ocasní z vrtulníku. Ještě musíme nějak zpevnit sloup, aby nám ho vítr nezlomil. Pak už to bude v rukou božích,“ informoval profesora.
Vytáhnul baterie, odmontoval zadní vrtuli a požádal Ana, aby mu pomohl s odtažením letounu do seníku.
Začal se zvedat vítr, uslyšeli vzdálený hukot připomínající start vrtulníku. Museli si co nejrychleji pospíšit. Baldreel se v kůlně rozhlížel po něčem použitelném na zpevnění stožáru. V rohu byly opřeny 2-metrové kovové trubky z lešení.
„To je ono, popadni kolik uneseš, musíme to všechno odnést k větrníku!“ vyzval Ana. „Podívám se ještě po nějakém lanu a nářadí.“
An začal spěšně tahat tyče, popoháněl ho blížící se hukot. Baldreel objevil tažné ocelové lano, srdce mu zajásalo, když našel bednu s nářadím, odkud vytáhl těžké kladivo. Za bednou našel na zemi kovové tesařské kramle. An se mezitím vrátil pro další tyče.
„Nevím, jestli to stihneme, z toho rachotu jde strach,“ ventiloval své obavy.
„Musíme, bez doplnění baterií tam ani nedoletíme a kde máš energii pro dělo?“ namítl Baldreel.
Věci byly na místě, když na ně začaly dopadat první těžké kapky deště. Tři trubky zarazili do země těsně kolem dřevěného sloupu. Baldreel připevnil začátek lana ke stožáru dvěmi kramlemi začal konstrukci pevně omotávat. Z domu vyběhli do deště i Zortan s Niomé v pršipláštích. Zortan přitáhl štafle a dívka přinesla plynovou lampu, protože se stmívalo a v dešti bylo špatně vidět.
Snažili se živly nevnímat, ale poryvy větru byly stále silnější.
Technicky zručnější Baldreel připevňoval další tyče již nad zemí, An mu je držel. Zortan s Niomé převzali omotávání lana.
Pak přišla nejtěžší část úkolu – upevnit vrtuli ke sloupu a napojit ji ke generátoru. Bičováni přívalem vodní smrště rychle promokli a prochladli až na kost. Teprve na pátý pokus se jim podařilo vrtuli připevnit. Stožár se v náporech větru ohýbal a spoje sténaly a skřípaly. Vrtule se prudce roztočila – zatím bez užitku, protože nebyla zapojená.
Vyčerpaný Baldreel musel zatroubit k ústupu, byli tak zkřehlí, že se nemohli ani hýbat.


Vasilij se v zamyšlení dostal až na druhou, západní stranu ostrova. Občas sem chodíval, když chtěl sledovat západy slunce. Podle jeho polohy to teď odhadl na ještě 2 hodiny.
Tady se cítil nejlíp, když toužil po samotě. Nechal si sem již dříve přinést pohodlné bambusové křeslo, do kterého se teď s úlevou posadil.
Vlastně na svou práci u projektu nerad vzpomínal, žádné finance se mu zařídit nepodařilo, ba naopak dostal za úkol připravit se na uzavření vrtu a továrny. Zklamání všech bylo veliké, byli na svůj supervrt velmi hrdí, připadali si jako hrdinní kosmonauti překonávající světové rekordy.
Sám s nimi docela cítil, pokusil se dokonce za pokračování projektu přimluvit u Kokabela, jak se přízrak jmenoval.
Cizinec se tenkrát opět svým nenapodobitelným způsobem chladně usmál: „Vasiliji Sergejeviči, uvědom si konečně, že když my něco plánujeme, máme vše dokonale promyšleno. Celý tento vrt byl vytvářen pro nás, abychom mohli konečně s vámi začít obchod. Vy nám budete dodávat zboží, které si objednáme a my vám za to budeme velmi dobře platit drahými kovy, kterých tam dole máme dostatek. Teprve teď to pro tebe bude hodně zajímavé, zatím jsi jenom paběrkoval.
Za krátký čas budeš jedním z nejbohatších lidí na této planetě. Ale pamatuj, že jsi nám povinován naprostou poslušností.“
Kokabel se na mladíka zkoumavě podíval a řekl: „Teď ti bohužel musím ukázat, co by pro tebe znamenalo, kdyby tě snad někdy napadlo vzepřít se našim pokynům. Nechci ti ublížit, jsi mi docela sympatický, ale musím.“
Vasilij najednou dostal pocit, že má v mozku malou kotoučovou pilu, která se spustila a začala mu rozřezávat mozek na malé kousky. Mladík se zhroutil na zem, držel hlavu v dlaních a vyl bolestí. Najednou muka ustala, přízrak se ještě jednou omluvil: „Nezlob se, už to nikdy nezopakuji, pokud nás k tomu nedonutíš. Služba u nás je lukrativní, ale vyžadujeme bezpodmínečnou poslušnost.“
Vasilij pomalu vstal, totálně otřesen z přestálé bolesti a svalil se vyčerpaně do křesla.
Kokabel se opět vzdálil, lépeřečeno rozplynul se slovy, že se vrátí, až se mladík vzpamatuje.
V roce 1995 se vrt uzavřel úplně a zklamaní pracovníci se rozjeli do svých domovů vstříc nejisté budoucnosti.
Zústal zde jen Vasilij s třemi pracovníky, kteří rovněž měli uzavřenou dohodu s Kokabelem.
V blízkosti vrtu se nacházel nákladní výtah, který vedl do podzemí a přes utajený průchod se bylo možno dostat až k vrtnému stvolu.
Zařízení na výměnu vrtných tyčí začalo po technických úpravách sloužit jako výtah pro trestanci objednané zboží.
Nahoru se pak vytahovaly válcovité schránky plné zlata, stříbra a platiny..
Aby mohl vysvětlit nabytí těchto kovů, pronajal si v okolí i ve vzdálenějších destinacích doly, kde se tyto nerosty vyskytovaly.
Kokabel měl opět pravdu, Vasilij ukrutně zbohatl, za peníze dostal rodiče z vězení, postavil si několik paláců v Rusku i ve světě. Tady na Seychelách se spokojil jen s rozlehlou haciendou, v tomto ráji není potřeba trávit svůj čas uzavřen v domě.
Takto fungoval více než čtvrt století.a spolupráce nikdy nelitoval. Sháněl po celém světě materiél, který si vzbouřenci objednávali a užíval si vydělaných peněz.





V domečku bylo už příjemné teplo od plápolajících kamen. V konvici začala vřít voda, dívka jí zalila čajové listy v připravené nádobě. Přátelé se převlékli do suchého oblečení a tlačili se kolem kamen, aby jim neutekla ani troška tepla. Usrkávali horkou oslazenou tekutinu a pomalu se začali vzpamatovávat. Na pokračování v práci zatím nebylo ani pomyšlení, vítr venku zběsile vyváděl a pršelo čím dál víc.
Znenadání se ozval zlověstný praskot doprovázený těžkou ránou. Baldreel popadl lampu a vyběhl ven následován Anem. Nejhorší očekávání se naplnilo – sloup v horní třetině praskl a vrtule se válela na rozmočené zemi.
Výzkumník ji popadl a s Anovou pomocí ji vtáhli do domku. Zabouchli za sebou dveře a šli se znovu převléct. Suchá již měli akorát pyžama. Pak se pustili do inspekce vrtule. Až na pár oděrek a promáčknutého krytu vypadala, že je v pořádku.
„Teď už nic neuděláme, musíme počkat do rána,“ rozhodl se s těžkým srdcem Baldreel.
„Půjdeme si lehnout, musíme nabrat sílu na zítřejší nelehký den.“
V dané situaci se nic jiného dělat nedalo, zahrabali se do teplých spacáků a snažili se navzdory hlučným živlům usnout.
Baldreel vstal hned po rozednění a vzbudil Ana. Vyhlédli ven, bouřka ještě neskončila, ale proti včerejší noci jim to už tak hrozné nepřipadalo. Oblékli si pršipláště a uschlé svršky a pustili se do opravy sloupu. Lano se uvolnilo, museli je odmotat a znovu navinout. Vrtuli upevnili na ulomený pahýl i když si byli vědomi, že se tím hodně sníží výkon. Zapojení ke generátoru již nebyl takový problém, naštěstí se ukázalo, že se jednalo o stejného výrobce jako u původní vrtule.
Zapojili svorky k bateriím a sledovali, jak pomalu začal proces nabíjení.
Pak již na práci nebylo nic, nanosili tedy dřevo z kůlny ke kamnům, zatopili a udělali snídani.
Baldreel si odešel poslechnout předpověď počasí do vrtulníku.
Zortan objevil na půdě starou truhlu, kde byly i jeho fotografie z dětství, vysvědčení ze školy a různé hry a stavebnice. Přátelé si u čaje prohlíželi fotky, vzpomínalo se na staré časy a došlo i na hry. Vrátil se Baldreel a oznámil, že počasí se má opět zhoršovat a bouřky mají skončit až kolem zítřejšího poledne. Zůstali tedy uvězněni u her a čaje. V noci se vítr změnil v takový uragán, že museli sundat vrtuli, aby o ni nepřišli. Baterie byly nabity pouze na 75%, při trošce štěstí by to mohlo postačit. Modlili se, aby střecha vydržela, už tak do domku zatékalo.
Ráno šel Baldreel znova do stodoly kvůli zprávám, ale z chvíli přiběhl nazpět a křičel: „Nedostaneme se k vrtulníku, vichřice vyvrátila několik starých stromů a ten největší spadnul přímo před vrata!“
Rychle si oblékli pláštěnky a vyběhli ven, aby se na to podívali. Před vraty ležel mohutný topol a jeho hmotnost nedávala šanci na rychlé odklizení. Stále ještě pršelo, ale vítr již skoro přestal. Zortan přinesl velkou ruční pilu a začali kmen rozřezávat. Šlo to hodně ztuha, dřevo bylo čerstvé, pila zadrhávala a nikdo z nich nebyl zvyklý na manuální práci. Jako první odpadla Niomé. Celá vyčerpaná přihlížela mužům, jak dál bojují s pilou a nekonečně pomalu se prokousávají kmenem. Snažili se opravdu úporně, ale postupně došly síly všem.
Baldreel si zničeně povzdech: „Příště budu s sebou do hor vozit i elektricku pilu, jak by se teď hodila.
„Vy tady nemáte nějakého souseda, kterého bychom mohli požádat o pomoc?,“ zeptala se Niomé.
„Ne, nikdo tady již nebydlí, byl to chudý kraj, všichni odešli za lepším živobytím do měst. Ale počkat, někomu bychom zavolat mohli, teď mě napadlo, že za horou má stanici Horská služba, která pomáhá turistům v nouzi. A my přece evidentně v nouzi jsme!“ dodal kvapně a odběhl ke svému satelitnímu telefonu. „Volat nejbližší horská služba!“ nahlásil do přístroje.
„Zadejte své koordináty, jméno a co potřebujete, momentálně jsou všichni v terénu.“ ozval se monotónní hlas operátora.
„Tady profesor Zortan, bývalá farma Dronie, bouře porazila stromy, které nám zamezily přístup k vrtulníku. Docházejí nám zásoby jídla, potřebujeme elektrickou pilu, abychom mohli uvolnit vrata.“ nahlásil Zortan potřebné údaje. „To byl dobrý nápad, jestli nejsou daleko, tak by tady za chvíli mohli být,“ obrátil se ke svým přátelům. „ Teď si myslím, že bychom se měli jít ohřát a posilnit se, stejně nic jiného dělat nemůžeme.“
Uvařili si čaj a najedli se, pomalu si odpočinuli, když se ozval hluk rotoru vrtulníku. Přistál jim kousek od domu.
„Zorte, jsi to ty?“ z letounu vyskočil starší muž následovaný mladším společníkem nesoucím velkou motorovou pilu.
„Virueli, kde ty se tady bereš, já myslel, že si odešel do města?“ smál se profesor.
„Kdepak, to nebyl život pro mne, při první příležitosti jsem se vrátil a pomáhám lidem jako jsi ty, starý kamaráde!“
Muži se vřele objali a šli si popovídat dovnitř. Mladík se mezitím pustil do rozřezávání kmene. Když byl hotov, požádal ostatní o pomoc při odvalení kusů stromu. Konečně byli u svého dopravního prostředku.
Nanosili baterie a zavazadla do vrtulníku, přimontovali ocasní vrtuli na své místo, rozloučili se se svými zachránci a za chvíli se již vznášeli nad domkem.
Déšť začal ustávat, jak slibovala předpověď počasí. Jen doufali, že se do večera i vyjasní.
Po několika hodinách dorazili na místo příštího úkazu kruhu. Kroužili kolem cíle a hledali vhodné místo k přistání. Byla již tma, když konečně dosedli na pevný rovný povrch. Museli ještě rychle přenést dělo a baterie. Podle navigace byli přesně na vypočítané pozici.
Hodinky ukazovaly, že mají přesně 23 minut na přípravu děla.
Baldreel rozdělil úkoly a starostlivě sledoval velký mrak, který se blížil k předpokládanému místu zjevení kotouče. Zkontroloval podle počítače, zda je zaměřovač děla nastaven správně. Provedl drobné korektury, protože kvůli terénu nestáli úplně přesně na vypočítaném místě. Ověřil nabití zdrojů, zbývalo ještě 45%.
Mrak začal zastiňovat sledovanou část oblohy. To bylo špatné. Podle rychlosti jeho postupu se dalo odhadnout, jak dlouho bude kazit výhled.
„4 minuty do začátku, to nezvládne,“ počítal Zortan. „Nevíme přesně, jak dlouho kruh na obloze zůstane, jak naschvál, to snad ani není možné.“
Přátelé napětím ani nedýchali. „Teď!,“ zvolala Niomé sledující chronometr. Přes oblaky však nebylo vidět vůbec nic.
Zklamání bylo velké, zdálo se, že všechna námaha a naděje byly zbytečné. Bolelo je za krky, jak neustále hleděli nahoru a myšlenkami tlačili mrak pryč. Minuty ubíhaly.
„Tamhle!,“ vykřikl An a ukázal na odhalující se okraj kruhu. Skutečně tam byl! Nezmýlili se!
„Nemůžeme čekat až mrak zmizí!“ volal profesor. „Počkej, až přes střed kotouče popluje prořídlý okraj oblaků a použij plný výkon!“
Netrpělivě sledovali vývoj situace a modlili se, aby úkaz ještě počkal. Niomé měla připravenou kameru, už ji bolela ruka.
„Pal!“ Vykřikl An.
Baldreel spustil agregát a vystřelil. Vodní páry opět zahalily kruh, takže opět nic neviděli. Dívka přesto kameru spustila, aby nic nepropásla.
V průrvě zahlédli kotouč, na němž se rýsovaly nějaké čáry. Jeho svit začal slábnout.
„Musíme střílet, teď už nemáme na vybranou!,“ křičel Zortan.
Baldreel zmáčknul knoflík a starostlivě sledoval slábnoucí zdroj elektřiny.
Záře paprsku slábla, stejně jako záře kruhu.
Pak se náhle praskliny začaly množit a sílit, na obraze se jich vytvořila celá hustá síť.
Posléze se kotouč rozpadl na tisíce malých kousků a zhasl.
„Máš to?,“ volal An na přítelkyni. Ta pořád ještě držela spuštěnou spoušť.
„Ano, myslím, že se mi to podařilo zachytit,“ vydechla ulehčeně. Všichni se seběhli kolem Niomé, chtěli vidět výsledek.
Spustila spětný chod, něco se na displayi mihlo. Vyvolávala jednotlivé obrázky a skutečně, na jednom z nich spatřili drobné fragmenty krátce před svým zmizením.
„Vypadá to na nějaké prastaré písmo,“ uvažoval profesor. „Možná se jedná o nějakou písemnou zprávu. Doma to zkusíme přeložit, určitě se najde nějaký odborník.“
Přátelé byli trochu zklamáni, tolik námahy a času vydaných pro jeden roztříštěný kotouč a zatím nic nezjistili.
Čekala je namáhavá cesta pěšky zpět do civilizace, baterie pro provoz vrtulníku byly prázdné.
Všechno řádně zabalili a šli si lehnout do zavazadlového prostoru, aby si odpočinuli. Uběhla dlouhá doba, než se zklidnili, pak teprve začali jeden po druhém usínat.
Anovi taky začalo docházet, že má před sebou vážný problém - jak se dostat dost rychle nazpět do civilizace, aby mohl v úterý dopoledne předstoupit před vědeckou radu?
Vrtulník musí nechat na místě a vydat se nepříliš schůdným terénem pěšky. O fyzické kondici Zortana si iluze nedělal a nechat ho tam nemohou. V podstatě ani nevěděli, jak daleko budou muset jít k nejbližší půjčovně vrtulníků. Nehledě na to, že se jim ten výlet pořádně prodraží, pronájem nebyl levnou záležitostí. Auto by bylo levnější, ale nestihli by ujet tu vzdálenost po silnici.
Asi to nebyl nejlepší nápad, vydat se na daleký výlet krátce před nejdůležitější schůzkou svého života. Vždyť si mohli spočítat i některé pozdější termíny objevu kotouče. Byli ale tak nadšeni možností definitivně prověřit, zda je možný kontakt se Stvořitelem Nebe, že vše ostatní vedle toho vypadalo jako okrajová záležitost.
A teď ještě musí vyřešit záležitost s Azazelem, aby vůbec dostal tu šanci dokázat, co lze vytvořit pomocí jeho evolučního programu.
„Jak to mám všechno stihnout?“ uvažoval zoufale. „Škoda, že Niomé už spí, ta má dobré nápady. Jak by to asi vymyslela? Umí spojovat různé události ve svůj prospěch,“ uvažoval.
„To je ono!“ náhle se mu taky propojily obědvě záležitosti. „Azazelovi stejně musím ustoupit, jinak nebudu mít u vědecké rady šanci. Ráno mu zavolám a řeknu mu, že s ním spolupracovat budu, ale musí pro nás poslat vrtulník s náhradními zdroji.“
Spokojen sám se sebou nyní usínal mnohem radostněji. Jak se později vymaní z magnátova vlivu, promyslí později.
Ráno přátele probudil činorodý skaut Baldreel, který již venku na vařiči připravoval ze zásob snídani. „Musíme se rychle nasnídat a vyrazit, máme před sebou dlouhou cestu,“ vysvětloval rozmrzelým spáčům.
Zortan vstal jako druhý a začal snášet talíře a lžíce k vařiči. Ovesná kaše s jahodovou zavařeninou byla hotova a Baldreel začal vařit vodu na kafe.
To už se ze spacáku vyhrabala i Niomé, kterou přilákala vůně kaše.
„Příteli, jestli to nevíš, tak vstáváme všichni tak brzo kvůli tobě, čeká nás dlouhá cesta pěšky,“ popoháněl programátora výzkumník.
„Zatímco vy jste už dávno spali, já jsem už vymyslel, jak zařídit odvoz,“ kontroval hrdě An, ale taky se začal pomalu zvedat.
„Jo, rozbiješ prasátko a zavoláš Helikotaxi,“ usmála se dívka. „To jsi hodný, že mě chceš ušetřit pochodu, ale nechceme tě finančně zruinovat.“
„Myslím, že Azazel nás rád odveze, jen aby získal můj program,“ pochlubil se An se svým nápadem. „Stejně bych mu ho musel poskytnout, tak ať se taky trochu snaží, ne?“
I přes časnou ranní hodinu se nerozpakoval vytočit Azazelovo číslo. Musí mu dát najevo, že mu sice ustupuje, ale nebude nějakým jeho vystrašeným poskokem.
Telefon ovšem nezvonil dlouho. Ozval se autoritativní udýchaný hlas: „Není mnoho lidí na světě, kteří se odváží rušit můj ranní trénink. Doufám, že k tomu máte pádný a pro mne lukrativní důvod, mladý muži.“
An se nedal zastrašit a řekl pevným hlasem: „Pokud o můj program opravdu stojíte, musíte pro mne a mé přátele poslat teď hned vrtulník. Jinak se odsud nestihnu dostavit ani na zítřejší jednání vědecké rady, tím pádem se ani nebudeme moct dohodnout na podmínkách naší budoucí spolupráce, o kterou tímto projevuji zájem.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, než magnát odpověděl: „Nerad slyším, že něco musím, ale v tomto případě jsem ochoten udělat výjímku. Pokud ale svůj slib nesplníte, můžete se rozloučit se svou slavnou budoucností, to vám garantuju. Měl byste vědět, že já nedělám nic zadarmo.“
„Žádné strachy, já své sliby plním, jen ještě prosím, jestli by vrtulník nemohl přivézt náhradní zdroje pro náš letoun, trochu nám došla šťáva, jinak bych vás s tím nezatěžoval.“
„Ach jo, proč lítáte do hor, když si neumíte naplánovat spotřebu energie, amatéři?“ povzdychl si Azazel. „Za chvíli vyletí můj pilot a přiveze všechno potřebné. Kde se nacházíte?“
An mu nadiktoval souřadnice.
„Do prčic, vždyť to je přes tři tisíce kilometrů tam a nazpět,“ zaburácel znovu makléř. „To budeme rádi, když se vrátíte do večera. Takže poletíte hned ke mně do firmy a začneme jednat, nenechám vás dříve odpočinout, dokud dohoda nebude na papíře.“
„Jsme dohodnuti, ať si pilot pospíší, nehodlám se prodat lacino,“ uzavřel programátor debatu.
Přátelé na něj hleděli s otevřenými ústy.
„Takového tě neznám, vyjednáváš, jako bys celý život nedělal nikdy nic jiného,“ žasnul profesor.
„Jestli budete ještě chvilku mluvit, bude snídaně studená a naštvete mě,“ přerušil je Baldreel. „Ale musím říct, že jsem taky překvapený, že ses nedal zatlačit do kouta.“
Pustili se do jídla, museli uznat, že výzkumník dokázal z jednoduchých surovin vyčarovat chutnou snídani.
Čekání na pomoc si krátili prohlídkou nafilmovaného nápisu, který Zortan již poslal svému známému zabývajícímu se výzkumem zaniklých jazyků.
Taky měli čas si prohlédnout prostředí divokých pustých a přesto nádherných hor, které je obklopovalo. Mraky již zmizely a ranní slunce dodávalo úchvatné scenérii působivou hloubku.



Vasilij byl zvyklý i na ty nejexotičtější objednávky, od radioaktivního materiálu, přes elektronické přístroje až po mikrobiologické vzorky.
„Ale sluneční brýle? Co má znamenat tato objednávka, proboha?“
Rudý kotouč začal rychle klesat směrem k modré hladině oceánu. Rus miloval pohled na západy
slunce a jeho vytrénovaný zrak v těchto chvílích již snesl přímý pohled na úchvatné divadlo. Většina jeho známých si oči musela chránit, nebyli na prudké světlo zvyklí.
Nebyli zvyklí... – hrozné poznání mu náhle proběhlo hlavou.
„Brýle potřebují jedině v případě, že se jim podaří opustit podzemí!
A pokud to učiní, znamená to, že logicky začne válka mezi padlými anděly a Nebem!
A pro toto období byl podle výkladu starých textů předpovězen konec světa...“
Západ slunce klidně pokračoval, všude klid a mír, na nějaký zánik neukazovalo vůbec nic.
Jen Vasilij Sergejevič věděl, že někde hluboko pod zemí začal být odpočítáván count down.
Pohroužen do svých myšlenek zůstal v křesle až do setmění. Teprve chladnější vánek od oceánu jej probral.
Nejkratší cestou se vydal k baru, potřeboval pořádnou porcí alkoholu utlumit to chaotické kmitání mozkových impulsů.
Pierrův podnik svítil již z dálky zeleným a červeným světlem jako záchranný maják a z reproduktorů se linula rytmická hudba černé Afriky.
U baru už stála jeho přítelkyně Naděžda a povídala si s barmanem.
Před automatem postával místní povaleč Joe a marně pokoušel své štěstí.
Pierre se na příchozího usmál: „Zdravím tě Vasiliji, dáš si gin jako obvykle?“
„Dám, ale pořádnou dávku, nějak jsem u moře prochladl, zakrýval Rus svůj pravý důvod.“
Naděžda po něm střelila vyčítavým pohledem, neřekla ale nic, nechtěla svého společníka přespříliš dráždit. Místo toho usrkla ze svého coctailu Piňa colada a začala se pohupovat v rytmu hudby, to většinou na přítele fungovalo, aby se jí konečně začal trochu věnovat.
Ten se ale soustředil jen na svou sklenici. Několika doušky ji vyprázdnil a jalovcovou chuť zajedl hrstí slaných oříšků.
„Ještě jednu kamaráde, ať nekulhám,“ odsunul od sebe prázdnou číši a ohlédl se k automatu, který se zřejmě nad gamblerem slitoval a vysypal mu hrst mincí.
Pierre zanechal leštění sklenic a naplnil svému hostu tu jeho další dávkou pálenky.
Vasilij novou porci vyprázdnil stejně rychle jako předchozí.
Kalným zrakem přejížděl všechny přítomné a mumlal si pro sebe: „Jsou už mrtví, jenom to zatím ještě neví.
A já jsem tím Jidášem, který zradil - tentokrát pro jistotu celé lidstvo. Taky jsem na rozdíl od jeho 30 stříbrných dostal miliardy v dolarech. Ale já to neudělám, já jim ty brýle nepošlu!“
Bouchnul pěstí do stolu a zvolal: „Nalej všem, i sobě - co si kdo přeje! I na smrt odsouzení dostanou před popravou všechno, na co mají chuť.“
Naděžda na něj pohlédla starostlivě a trochu s obavami z dnešní noci, měla pocit, že se náhle změnil, co si přečetl poslední zprávu. Na několik hodin se vypařil, teď do sebe kope panáky a vykřikuje nějaké nesmysly o odsouzencích.
Pierre se usmíval, cítil pro dnešní večer slušný výdělek. I hráč nechal automaty svému osudu a přispěchal k pultu, aby využil vzácné příležitosti, pořádně se napít na cizí účet. Objednal si hned Martel, který by si jinak nikdy nemohl dovolit. Rus má peněz dost a když chce pustit chlup, proč mu to neumožnit?




Konečně se na obzoru vynořil očekávaný vrtulník. Zamračený pilot si pohrdavě prohlížel zelenáče, kteří nedokázali odhadnout možnosti doletu a uvízli daleko od civilizace. On kvůli tomu musel přerušit svou dovolenou.
Pomohl s překládkou zavazadel a zdrojů, neustále přitom pohlížel na hodinky. Nemohl se dočkat, až odsud vypadne. Jakmile byli hotovi, spustil motory a uháněl zpět, jakoby utíkal před bouří.
An se již v duchu připravoval na těžký rozhovor s Azazelem. Držel za ruku svou přítelkyni a byl rád, že ji má u sebe. Dodávala mu sílu a chuť poprat se s celým světem.
Dokonce se mu podařilo usnout a dospat tak noční deficit.
Když se probudil, letěli již nad obydlenou krajinou. Niomé spala taky, hlavou opřená o Anovo rameno. Jen Zortan nespal a přemýšlel o svém životě. Záviděl Anovi jeho mládí, nadšení a odhodlání. Něco mu říkalo, že se tento mladík stane jedním z největších nebešťanů. Jako by to byl tušil již tenkrát ve škole, když si jej oblíbil.
Niomé se probudila právě, když zapadalo slunce za obzor. Zvedla hlavu, aby lépe viděla. Pohyb probral i Ana. Oba zírali na to úžasné přírodní divadlo a objímali se.
„Je to vůbec možné, aby něco tak nádherného vytvořil pouhý stroj?“ zamyslela se nahlas dívka. „A co naše pocity? Taky dílo nějakého programu?“
„Je to tak, program se snaží na všech úrovních o vytvoření harmonie,“ vysvětloval ochotně An. „Ale nikdy se mu to nepodaří, protože tím zároveň schizofrenně posiluje chaos. Vzpomínám si na hračku, kterou jsem si kdysi ve škole vyrobil. Byla velice jednoduchá a přesto vypadala jako myslící bytost. Jednalo se o rozsvícenou pohyblivou lampu, která se podle světelných čidel natáčela směrem k nejtmavšímu místu. Jenže tím, že se tam otočila a osvítila ho, musela hledat dál. Výsledkem byl neustále se měnící nepředvídatelný pohyb.“
„Ach jo, asi si na to nikdy nezvyknu, že to naše člověčenství je produktem nějakého počítače,“ povzdechla si Niomé. „Brr, naše emoce jsou matematicky podloženy, láska i nenávist pochází z rovnic a vzorců. To jsme jen roboti, kteří si namlouvají, že jsou něčím víc?“
„Obávám se, že máš tak trochu pravdu,“ připustil zdráhavě programátor. „Ale něco mi říká, že to až tak úplně není, musí existovat cesta ven ze zajetí programu.“ Chvíli o tom přemýšlel, jestli je to vůbec logicky možné. Nic smysluplného jej ale nenapadlo. Do popředí se mu místo toho draly myšlenky mnohem aktuálnější. Čekal jej náročný rozhovor s tvrdým obchodníkem.
„Promiň, ale musím teď myslet na Azazela,“ omlouval změnu tématu.
„Obdivuji tě, že tam vůbec můžeš jít a hrát s ním tu jeho hnusnou hru, já bych to nedokázala,“ přiznala dívka.
„Musím, jestli nechci definitivně pohřbít svůj sen. Jediné, čeho můžu dosáhnout je, donutit jej, aby měl zájem mi pomáhat.“
„Chápeš, že když dostane do rukou tvůj program, stane se ještě bohatším a mocnějším?“
„Ano, ale stále mám před očima tu svou hračku. Zřejmě není možné vytvořit něco pozitivního, aniž bychom tím posílili i negativní vlivy.“ Zamyslel se nad tím, co právě řekl. „A naopak,“ dodal věcně.
Stále ještě sám nebyl schopen myšlenkově obsáhnout všechny možné důsledky takto nastaveného programu. Ale věděl, že musí od základů změnit své myšlení a strategii.
A to nejde ze dne na den, taková změna může trvat celá léta.
„Dobro a zlo vedle sebe kráčí tak zatraceně blízko,“ zamumlal spíš jen tak pro sebe. „Ale ono je to vlastně i uklidňující, když čelíme zlu a víme, že jeho protiklad je nedaleko.
Obavy z rozhovoru z něj jako zázrakem spadly. Věděl, že vše díky získanému nadhledu zvládne.
Usmál se na přítelkyni a políbil ji na čelo. „Už jsem zase v pohodě.“
Slunce mezitím zmizelo za horizontem a kraj začínal nachově temnět.
Než doletěli do metropole, byla již tma. Na temné kopuli noci se rozjiskřila nebeská záře. Přikryla právě vycházející hvězdy, Ana napadlo, že kdyby záře neexistovala, lidé by se dívali na hvězdy a toužili by je prozkoumat mnohem dříve. Přes pokročilou techniku byly lety do vesmíru na pouhém počátku. Zatím se do vesmíru posílaly jen automatické družice, nikdo nebyl ochoten uvolnit peníze na vyslání člověka na oběžnou dráhu.
Vrtulník přistál na střeše obchodníkovy vily.
Ochranka jim pomohla vyložit zavazadla a odvedla je dolů do vstupní haly.
Posadili se do pohodlné sedačky a čekali na příchod pána domu. Nerozmlouvali mezi sebou, nemohli si být jisti, zda je jejich právo na soukromí respektováno a nejsou nahráváni.
„Tak jak bylo na výletě?“ ozval se ze dveří bodrý hluboký hlas.
Vysoký silný muž s delšími blond vlasy a hnědýma očima došel až k nim a podal si s nimi ruku.
Až nepřiměřeně pevný stisk signalizoval nevychovanost a aroganci.
„Hm, takhle tedy vypadá geniální programátor!“ díval se Anovi zpříma do očí. Ten očima neuhnul. Nebyl v tom žádný vzdor, jen klidný zájem, jak asi vypadá ten tvrdý a bezohledný člověk, který jej vydírá.
„Jakou jste měli cestu, bylo vše v pořádku?“ Opět ten náznak dominance – já jsem ten, kdo pomáhá, vy jste povinni prokázat vděčnost.
„Ano, v nejlepším pořádku,“ odpověděl An zdvořile a pokusil se usmát. Nedá mu najevo, že jej v telefonu rozčílil. Když ukáže emoce, bude si s ním tento člověk hrát jako kočka s myší.
„Předpokládám, že za tuto pomoc očekáváte mou větší vstřícnost. Ale myslím, že bylo i ve vašem zájmu, mne co nejdřív dostat k jednání. A pro vás to byla maličkost. Teď jsem zde a otevřen vašim návrhům. Dosáhl jste svého.“
„Musím říct, že se mi líbíte čím dál víc,“ řekl po chvilce ticha obchodník.
„Chci vám nabídnout tolik, abyste pro mne pracoval rád a nejenom z donucení. Myslím, že bych se měl omluvit za své řekněme tvrdší způsoby, podcenil jsem vás. Jste tvrdý a přitom příjemný, takových lidí není mnoho. Měl jsem o programátorech trochu jiné mínění. Mohli bychom si promluvit mezi čtyřma očima?“
Otočil se k Anovým přátelům: „Mohl bych vás poprosit o chvilku strpení? V kuchyni pro vás již připravují večeři, můj sluha se vám bude věnovat, udělejte si prosím pohodlí. Děkuji vám za pochopení.“
Azazel byl najednou jak vyměněný, přestal si hrát na tvrďase. Začal být slušný a chválil. An věděl, že však musí být ostražitý stále. Ale přistoupil na jeho hru, vždyť měl taky postranní úmysly, co se budoucnosti týkalo. Nemínil hrát tuto hru doživotně. Bude se tvářit, jako že se na chválu nechal nachytat.
Následoval jej do jeho pracovny. Cestou museli projít tréninkovou místností, kde byly rozmístěny figuríny a boxovací pytle ke cvičení kopů a úderů. I tato exkurze měla návštěvníkům ukázat, s kým mají do činění, měla posílit respekt vůči hostiteli.
Pracovna byla zařízena draze ale střídmě. Na stěnách visely mapy s vlaječkami, kam všude sahal majitelův vliv. Toto vše mělo příchozí ohromit.
Usedl proti Azazelovi k masivnímu stolu na nepříliš pohodlnou židli. Taky psychologie, pomyslel si An. Ještě, že jej jeho otec o všech těchto tricích poučil. Vlastnil poradenskou firmu, která vybavovala velké firmy nábytkem a musel znát prodejní argumenty, jak klientům prodat zrovna ten svůj nábytek. Nepohodlné židle obchodním partnerům signalizují, že se zde dlouho nezdrží, protože brzy splní, co si hostitel přeje. A posílí v nich vědomí podřízenosti. Všechno se samozřejmě odehrává v podvědomí. Skrytá, ale hodně účinná manipulace.
„Kafe nebo čaj? Anebo něco ostřejšího?“ vyptával se Azazel. Zcela neslyšně se objevil u stolu sluha, aby přijal objednávku.
„Čistá voda bude stačit,“ přikývl host.
„Dobrá, nebudeme se zdržovat, nechal jsem připravit písemnou dohodu, závaznou pro obě strany, můžeme se na ni spolu podívat, je to celkem krátké.“ Vytáhl ze zásuvky dva popsané listy papíru. Jeden podal Anovi.
Ten si letmo dokument prohlédl. Tučně byly vytištěny částky 50.000, 300.000 a 1%.
„Tento papír z vás udělá bohatého muže,“ usmál se obchodník. První částku obdržíte ihned po podpisu, druhou po předání programu.
Pro vás bude asi tou nejvýznamnější položkou ta poslední - 1% podíl ze zisku mých burzovních obchodů!
„Očekával jsem něco velkorysejšího,“ opáčil mladík vyrovnaně. „Program má hodnotu mnohem vyšší a vy to dobře víte. Myslíte si, že mě máte v hrsti kvůli výpočetnímu centru, které mi můžete kdykoliv zrušit. Já už ale mám alternativu, na kterou vy nemáte sebemenší vliv.“
„Nevím o tom, že by na Nebi existovalo ještě jedno podobné,“ usmál se Azazel. „Taky jsem se informoval a vím své. Potřebujete to nejvýkonnější, co existuje a i to může být málo. Mladíku, na mne blafování neplatí.“
„Možná se vyznáte v obchodování, ale na informatiku jsem tady odborníkem, jestli dovolíte, já,“ nedal se An vyvést z míry. Klidně vám prozradím svou alternativu – existuje možnost propojení mnoha soukromých počítačů do jednoho superpočítače – a to záleží jen na osobním nadšení mnoha lidí, kterým nejde o peníze, nýbrž jen o věc samotnou.“
Vychutnal si okamžik skrytého zděšení, které málem ani pokerový obličej nedokázal ukrýt. Samozřejmě blafoval, protože taková síť má oproti kompaktnímu oddělenému superpočítači mnoho nevýhod, program by běžel nepravidelně, podle momentální volné kapacity jednotlivých strojů. Vůbec si takovou možnost nedokázal představit, ale využíval své výhody lepší znalosti oboru.
„Vlastně jsem se po vaší výhrůžce rozhodl pro tuto cestu, ale pak jsem si to rozmyslel. Chci vaše peníze použít na dobročinné účely, nenechám si je pro sebe. Ale nepůjdu pod dvojnásobek vaší nabídky. To bych považoval za urážlivé.“
„Takhle mě ještě nikdo nikdy nezlomil,“ povzdechl si Azazel odevzdaně. Již se ovládl, zahrál mistrně svou porážku, ačkoliv by byl ochoten zaplatit i čtyřnásobek a přesto by královsky vydělal.
Z tiskárny pod stolem vyjely nové dokumenty se změněnými částkami. Slavnostním gestem je předložil k podpisu.
„Podepisovat nic nebudeme, jsme přece gentlemani, ne?,“ usmál se An. Vstal a nabídl levou ruku – plácnutí ruky znamená přece mnohem víc. A nikdy se nedostane do médií žádný důkaz, pokud jste mne bez mého svolení filmoval. A na druhou stranu si myslím, že máte prostředky, jak mne přivést k poslušnosti, kdybych chtěl zase uhnout. Zítra máte můj program na stole. Nashledanou. “
Potřásl skoprnělému hostiteli rukou a vyšel z místnosti.
„Ten kluk je dobrý, musím si na něj dávat pozor,“ pomyslel si a zavolal ochrance, aby hosty vyprovodila před dům. Vytáhl svůj komunikátor a vyplatil Anovi sto tisíc.

Když An vstoupil do jídelny, přátelé akorát dojídali. Tázavě se na něj podívali, pokynul jim, že mohou jít. Na nic se nevyptávali, počkali si až ve veřejném elektromobilu.
„To bylo rychlé, tys mu ve všem musel ustoupit, viď?“ zeptal se Zortan ustaraně.
Programátor je informoval o průběhu schůzky a ukázal přijetí zálohy na svém mobilu.
„Tak to je výborný, teď můžeš v klidu začít a později něco vymyslíš, teď už o tobě vůbec nepochybuju,“ zvolala nadšeně Niomé.
„Myslím, že zítra to už bude jen formalita, projekt máš s jeho podporou v kapse,“ podotkl profesor.
„Teď ale co nejrychleji do postele, abys zítra nevypadal jako nějaká troska. V 10 se sejdeme na schůzi, buď tam včas.“
Vystoupil z taxíku před svým domem, rozloučili se a odjeli k Anovi.
Po horké sprše usínali spolu v náručí. Anův mozek si již na příval nových informací zvykl a celkem v klidu a rychle vypnul.



Vasilij vyprázdnil třetí sklenici a začal tančit s přítelkyní. Moc mu to ale nešlo, nohy už měl ztěžklé, tak ji nechal stát uprostřed parketu a zamířil znovu k baru.
Barman mu další sklenici nepodal hned, nechtěl, aby se host hned opil a odešel. Čím déle se zdrží, tím víc utratí ostatní.
Přistrčil mu sklenici toniku a dělal, že hledá novou láhev ginu. Usmál se na Rusa a zeptal se: „Můžu vědět co slavíme anebo je to státní tajemství?“
„Kamaráde, jen si ještě užij, slavíme konec tohodle posranýho světa. Říká ti něco apokalypsa nebo poslední soud? Tak to tu za chvíli budeme mít na pořadu dne. Já to můžu ještě o den dva pozdržet, ale víc už ne a zaplatím za to hrozně moc.“
Teď už na něj pohlédl starostlivě i Pierre: „Netušil jsem, že jsi takový fanda do Bible. Anebo chystáte atomovou válku? Pak jsme tady docela výhodně stranou, ne?“
„Před touhletou válkou se už neschováš nikam, raději se opij, abys o ničem nevěděl, bude to tak lepší.“
Gambler se jen zasmál, zvedl svůj koňak a zvolal: „Dokud jsem to říkal já, tak mi nikdo nevěřil.“ Obrátil do sebe obsah skleničky a postavil ji na pult – barman ji okamžitě naplnil.
Vasilij dopil limonádu, zašklebil se a houknul na obsluhu: „Pohni si s tím chlastem nebo zase vystřízlivím. Než se vrátím ze záchodu, chci mít na stole další gin.
Nejistým krokem vyrazil k toaletám.
Barman podával další koktail dívce a ptal se jí: „Nevíš, co se mu stalo? Chová se nějak divně.“
„Nevím, dostal nějakou zprávu, pak odešel a potkala jsem ho znovu až tady.“
„Sakra, takoví lidé dostávají spolehlivý informace, aby ještě fakt neměl pravdu, jakkoliv blbě to vypadá.“
Vasilij se postavil k pisoáru, když koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil hlavu a zahlédl Kokabela vystupujícího z boční zdi.
„Kruci, to už se se mnou setkáváš i tady? Míval jsi větší úroveň.“
Přízrak se jen usmál a připomenul: „Bývaly doby, kdy jsi toužebně očekával můj příchod a neopovrhoval bys ani záchodem.“
Rusova mysl se náhle naplnila vzdorem, doposud se o to ještě nikdy ani nepokusil: „Jak milosrdný jsi tenkrát byl. Nejdříve jste zapříčinili můj pád a pak jste mi nabídli službu. Udělali jste si ze mne svou loutku a já vám na to skočil!“
Kokabel zpozorněl, začínalo to být osobní, kolikrát už podobnou situaci zažil. Cukr přestával zabírat, bude muset zase jednou použít bič. Jeho hlas teď zazněl chladně a tvrdě: „Zpyšněl jsi, ani objednávky se ti nechce vyřizovat hned jako dřív. Měl ses v naší službě snad špatně? Pokud vím, stal ses jedním z nejbohatších lidí na světě. Nebude pro mne problém, udělat z tebe znovu zoufalého žebráka. Ale ještě před tím zaplatíš za prožitý luxus bolestí. Kdysi jsem ti předvedl slabou ukázku toho, čeho jsme schopni, když se nám někdo vzepře.“
Přesunul svou pozornost do hlavy člověka a začal v ní vyvolávat pronikavou bolest. Nedělal to s potěšením, ale v tuto chvíli už nic jiného nepomáhalo, musel mu ukázat, kdo je zde pánem.
Vasilij se však ani nepohnul, již během rozhovoru vystřízlivěl a tuto chvíli celý svůj život očekával. Jako šachista věděl, že se na tento tah musí připravit a strávil mnoho let intenzivním cvičením své mysli, aby mu do ní nikdo nedokázal proniknout. Věděl, že se nejedná o skutečnou bolest, byly to pouze vsugerované představy. A proti sugesci se bránit dá. Soustředil se ze všech sil na svůj mozek, musel se udržet v přítomnosti, nesměl přijmout vnucované představy.
Přízrak to zaregistroval a protivníka ocenil: „Ó, tak ty jsi nezahálel, máš můj respekt. Podcenil jsem tě, ale na mne nemáš. Zatím se ubránil jen Rasputin, ale to byl šílenec, naprosto nevypočitatelný a nezvladatelný živel. A válce stejně nezabránil.“
Po dlouhé době se zase jednou musel snažit, začalo to být zajímavé. Poznal, jakým způsobem se Rus brání, musí z něj vydolovat jeho slabá místa. Aby jej zmátl, vyvolal v něm náhle příjemné vzpomínky na dětství, kdy si hrál se svými rodiči, všichni se šťastně smáli a bylo jim dobře. Do toho pak zamíchal vzpomínky na jejich uvěznění a zoufalství. Pak opět na dětsví, kdy si s tátou hrál s modelem železnice. Zejména černočervená parní lokomotiva s rudou hvězdou na čelní masce se stala středobodem vzpomínek.
Vasilij na chvíli zapomněl na to v jaké situaci se nachází, z lokomotivy byl tenkrát bytostně nadšený. Přitiskl si ji tenkrát k obličeji...
Lokomotiva však najednou jakoby ožila a pronikla dovnitř hlavy. Vypouštěla páru, pískala vysokým tónem a zběsile roztočila kola. Překvapení bylo dokonalé. Než se Vasilij vrátil do přítomnosti, byla bolest natolik pronikavá, že další koncentrace již nebyla možná.
Zhroutil se na podlahu a zavyl bolestí. Tělo se přestalo ovládat a svíjelo se v křečích. Zoufale se snažil od svých muk oprostit, přesvědčit se, že jsou pouze v představách, ale Kokabel si s ním hrál jako kočka s myší. V hlavě mu vybuchovaly světlice, jeho smysly byly zaplavovány miliony bolestivých vjemů, nic se neopakovalo, aby se mohl připravit a znovu vzepřít. To nebyla prohra, to byl totální debakl.
Vzdal to a obklopily jej milosrdné mdloby.


An se brzy ráno probudil po hlubokém osvěžujícím spánku a tiše se přesunul ke svému počítači. Otevřel modifikovaný evoluční program a nepatrně v něm pozměnil nerovnováhu – změna s odloženým spuštěním. Nejdříve za deset dnů se začne výsledek nepatrně měnit a za další neurčitou dobu se program zastaví úplně. Pečlivě zamaskoval stopy po zásahu i zásah samotný byl ukryt v běžném datovém ukazateli. Tam nikdo hledat nebude. An se pousmál, když si představil, jak se Azazel začne na výsledky spoléhat, pak přestanou být správné, on přijde o své investice a pak se program zastaví. Program stáhnul do malého čirého krystalu, který si zastrčil do kapsy u kalhot.
Spokojen sám se sebou začal připravovat snídani. Niomé zvuky z kuchyně probudily. I když sama byla unavená, vstala, aby přítele mohla vyprovodit na jeden z nejdůležitějších okamžiků jeho života.
V klidu se nasnídali a An vyrazil do města. Brzy našel stojící elektromobil ukazující ještě dostatečnou zásobu energie. Zajel nejdřív k Azazelovu domu. Krystal předal sluhovi, poslal mobilem zprávu o předání a vyrazil směrem k vědeckému institutu.
Na místo dorazil ještě téměř s hodinovým předstihem. V malém bistru zahlédl Zortana, který na něj hned začal mávat nějakým lejstrem. Načepoval si v automatu životabudič somu a přisednul si ke stolku.
„Právě jsem ti chtěl volat,“ povídal profesor vzrušeně. Můj známý po dlouhém hledání objevil zdroj písma. Pak zjistil, že vlastně ještě úplně zaniklý není, jen zapomenutý v naší kultuře. Představ si, že Yalmizové, jeden z nejstarších národů světa, takové písmo mají. A tvrdí, že je obdrželi přímo od Boha.
„Yalmizové? Myslel jsem, že existovali jen v pohádkách,“ podivil se programátor.
„Většina lidí si to myslí,“ přisvědčil Zortan. „Ale čas od času dojde ke kontaktu se skutečnými zástupci tohoto národa. Víme o nich velmi málo a tak jim lidská fantazie přikreslila nejrůznější magické schopnosti, nesmrtelnost, schopnosti levitace atd., což jsou samozřejmě pohádky. Ale asi před 25 lety byl jeden polární průzkumník v nehostinných pustinách dalekého Severu. Setkal se tam s několika Yalmizy, kteří přežívají v podzemních prostorách i ty nejkrutější mrazy. Myslím, že mu tehdy i zachránili život. Povídali mu o nějakém Spasiteli, který se brzy zrodí v našem světě, aby zachránil Nebe i Aureu před zkázou. Od té doby je zase nikdo neviděl, možná jen pár našich, kteří k nim šli hledat ryzí duchovno. Ale nikdo z nich se nevrátil zpět, takže jsou oficiálně prohlášeni za mrtvé.“
Když jsem pak text dostal do námi čitelné podoby a přeložil jej, vyšla mi srozumitelná zpráva,“ podal list Anovi. „Přečti si ji, je to docela zajímavé.“

Já Perual, stvořitel vašeho světa, již nejsem naživu. Stejně jako ostatní lidé z našeho světa zvaného Aurea, kteří zahynuli, když si ve strašné válce zničili svou vlastní planetu.
Jako jeden z mála jsem se zachránil na kosmické lodi, na kterou jsme stačili naložit i počítače, na kterých probíhá váš program. Docházejí nám však potraviny i vzduch. Kosmická loď krouží kolem jedné blízké pusté planety a modlím se, aby co nejdéle vydržel zdroj energie a aby se nesrazila s nějakou kometou, které občas dráhu našeho Slunce kříží.
Bohužel zde není nikdo, kdo by neustále navyšoval výkon počítače tak, jak narůstá složitost vašeho světa. Váš vývoj se tedy neúměrně zbrzdí. Pokud nestihnete včas najít cestu k nám a dodat další paměťové moduly, čeká vás zpomalený vývoj až do doby, než si můj Stvořitel všimne, že ještě existuje nějaký rozběhnutý program ve zničeném světě. Chtěl jsem jej kontaktovat, ale nenašel jsem si k němu cestu tak jako vy ke mně. Pro váš svět jsem začal vymýšlet zařízení schopné transformovat předměty i bytosti z jednoho světa do druhého. Přišel jsem na to, že frekvence každého atomu v programu, pokud se převede na správnou frekvenci nadřízeného světa, způsobí přenos atomu do příslušného světa. Pokusy byly ovšem velmi zdlouhavé, byl jsem na vše sám a s omezenými prostředky.
Nicméně jsem dosáhl dílčích úspěchů a podařilo se mi skupinu atomů teleportovat do vašeho světa a zpět. Pokud se vám to podaří dotáhnout do konce a na základě tohoto objevu postavit zařízení schopné transformovat živé bytosti, získáte, když se přestěhujete do vámi stvořeného světa, neskutečné množství času pro další výzkum. Pokud totiž vytvoříte evoluční program, zjistíte, že v něm čas ubíhá mnohonásobně rychleji.
Proto mohou u vás uběhnout ještě milióny let, než mí stvořitelé objeví můj počítač s běžícím programem. A v té době může dojít k nějaké vesmírné katastrofě, která veškerou elektroniku vyřadí z provozu. A to by byl okamžitý konec i pro vás.
Nicméně jsem optimistou a pokud čtete mou zprávu, znamená to, že jste pokročili velmi daleko a že i další úkoly, které máte před sebou, zvládnete výborně. Musíte ovšem spěchat, nesmíte zbytečně ztrácet ani minutu, riziko zničení je příliš velké.
Loučím se s vámi a věřím, že přežijete a ponesete štafetu evoluce dál.
Perual

An zprávu dočetl a v duchu zpracovával její obsah. Zortan v klidu vyčkával.
„Tak co na to říkáš, to je bomba, viď?“
„Hm, tak náš Stvořitel nám už v ničem nepomůže, trochu jsem na to spoléhal,“ přiznal programátor.
„Naopak nám naložil pořádný úkol. A když selžeme, je s námi všemi konec.“
„A co teď? Mám to přednést vědecké radě? Nebudou mi věřit!“
„Pokud se to dostane na veřejnost, může to mezi lidmi vyvolat paniku,“ zamyslel se profesor. „Zatím o tom nemluv, až později. A s někým, ke komu budeme mít důvěru.“
„Dobrá, budeme si muset všechno nechat projít hlavou. Teď už ale musíme pomalu jít, aby na nás nečekali.“

Vešli do místnosti, kde byly stoly seřazeny do písmene U. Čelo bylo vyhrazeno 20-členné vědecké radě. Posadili se na místo, ze kterého mohli mít pohodlný zrakový kontakt na všechna zůčastněné.
Postupně přicházeli další lidé, většina se zdravila se Zortanem. Jako poslední vešel předseda rady Turel Kasdeja. Po představující ceremonii se otevřely dvěře ještě jednou, dorazil udýchaný Semjasa a posadil se k Anovi.
Turel pokynul hlavou a začal jednání: „Jak již všichni víte, obdrželi jsme velmi zajímavý návrh na smysluplné využití našeho superpočítače. Právě byl dokončen výzkum vývoje klimatu a tak se nám otevírá obrovská kapacita přístroje. Pojďme posoudit, zda program evoluce je tím nejlepším využitím. Za sebe mohu říct, že tuto myšlenku již neoficiálně podpořila řada významných lidí z oblasti průmyslu, obchodu a vědy. Poprosím zde přítomného autora programu Ana, aby nás se svým nápadem seznámil blíže.“
Programátor se postavil k tabuli, odkašlal si a začal: „Především bych všem zde přítomným osobám poděkovat za důvěru a ochotu, velmi si toho vážím. Program simulující naši evoluci se snažím vytvořit již dlouho. Byl jsem přesvědčen, že musí být možné napodobit vývoj naší planety od samotných počátků. Problém byl v tom, že po nějaké době vždy nějaká část simulace byla tak úspěšná, že porazila všechny konkurenty a vývoj se zastavil. Teprve nedávno jsem přišel na princip neustálého vyvažování nerovnováhy, které se musí dít automaticky. Takže v reálu nikdy nikdo nedosáhne konečného vítězství. Je to to samé, co se děje všude kolem nás. Když nějaký systém přijde o svého predátora – což je vlastně protiklad, začne slábnout a degenerovat. Tím se vytvoří prostor pro někoho jiného. Krátce po doladění nového programu se vývoj krásně rozběhl, dokud nenarazil na hranice kapacity mého počítače. Teď tedy potřebuji něco většího. Proto jsem zde.
„Jaký přínos pro lidstvo si od programu slibujete?“ zeptal se jeden z přísedících.
„Tak za prvé bych viděl nesporný vědecký přínos,“ odpovídal An vyrovnaně, jako kdyby přednášel studentům a ne lidem, na jejichž rozhodnutí závisela jeho existence. Rozhodnutí již stejně bylo domluveno někde jinde.
„Chceme začít již u vytvoření vesmíru. Poznáme, jestli mohl vzniknout podle naší představy a co všechno působilo na jeho formování. Vznik základních forem života jsem zvládl nasimulovat již na svém domácím počítači, jak záhy uvidíte. Ale vznik vyšších forem, inteligence, civilizací, to všechno bychom ještě rádi prozkoumali. Pochopíme, jakým způsobem probíhá náš vývoj, jakým způsobem se dá urychlit, co způsobuje jeho zpomalování, jak se vyhnout různým úskalím. Evoluce probíhá prakticky ve všech sférách lidské činnosti, proto je nesmírně důležité znát všechny její zákonitosti. Díky rychlosti našeho superpočítače budeme dostávat odpovědi velmi rychle, bude určitě velmi zajímavé sledovat, co se stane, až simulovaný vývoj předstihne ten náš.
Program poskytne taky velmi účinný nástroj politikům, když budou chtít provést nějakou reformu systému, například penzijního pojištění. K dispozici bude několik variant, pokud proběhnou jen v počítači, budeme rychle a bezbolestně znát optimální postup. Na své si přijdou nejen sociologové, ale i obchodníci, finančníci, výrobci – to všechno jsou již velmi praktické a konkrétní záležitosti.
Vlastně si neumím představit lepší využití výpočetního centra, než právě tímto způsobem.“
„Můžete nám předvést ten váš program?“ zeptal se další přísedící vědec.
„Samozřejmě,“ odvětil programátor, vytáhl z kapsy krystal s uloženým programem a vložil jej do počítače napojeného na prostorový 3D projektor. Spustil aplikaci a před vědci se začal rozvíjet vývoj života od samých počátků až ke svému zastavení. To vše trvalo necelých 5 minut. Vědci byli ohromeni.
„Pokud již nikdo nemá další dotazy, poprosil bych všechny, kdo nejsou členy komise, aby se vzdálili, abychom se mohli poradit.“ vzal si slovo Turel.
Semjasa s Anem Zortanem se vzdálili a odešli čekat na chodbu.
„Vedl sis docela dobře,,“ pochválil jej Semjasa. „Nebyl jsi zbytečně epický, bylo to podáno stručně jasně a věcně.“
„Děkuji, že sis našel čas a přišel jsi taky, nečekal jsem tě tady,“ podotkl Zortan.
„Turel mne požádal, abych se jednání zůčastnil, musel jsem si udělat čas,“ vysvětloval.
Ani ne po čtvrthodině byli předvoláni nazpět. Vědci se tvářili tajemně.
Turel se postavil a řekl: „Vědecká rada se jednomyslně rozhodla vyhovět vašemu návrhu. Vedoucím projektu byl ustanoven An, jeho zástupcem bude Semjasa.“
An se Zortanem na sebe překvapeně pohlédli.
„Promiňte, chtěl jsem za svého zástupce Zortana, hodně mi pomáhal,“ vyhrkl překvapeně programátor.
„To je přání rady,“ nedal se Turel oblomit. „Zortan může pracovat jako váš asistent.“
An chtěl protestovat, ale profesor jej předešel: „Rád přijmu místo asistenta, děkuji vážené radě za důvěru.“
Semjasa se ozval: „I já bych chtěl poděkovat za důvěru a věřím, že budu pro projekt přínosem.“
An svůj protest vzdal: „Děkuji vědecké radě za svolení užívat výpočetní centrum. Kdy můžeme začít?“
„Klidně zítra, jestli jste volní, jak jsem řekl, předchozí výzkum byl právě ukončen.“
Semjasa řekl: „Já mohu nastoupit až za týden, musím si vyřídit své rozdělané záležitosti.“
„Dobrá, já bych rád začal co nejdříve, ať neztrácíme čas,“ ozval se An. Zortan souhlasně přikývl.
„Domluveno, vy začnete zítra, Semjasa nastoupí, až bude moci,“ rozhodl Turel.
Schůzka byla ukončena. Všichni si vzájemně potřásli levicí a rozešli se.
„Turel a Azazel potřebovali mít u projektu svého člověka,“ vysvětloval Anovi profesor.
„Všechno bylo domluveno předem, nic se tady nezměnilo. Ale Semjasa je v pohodě a jak ho znám, na pracovišti se stejně dlouho nezdrží, takže překážet nebude. Důležité je, že to šlo jak po másle a že můžeme začít okamžitě.“
Dohodli se na zítřejším dni, An musel ještě jít dát výpověď Kuvlasovi.
Ten byl hodně překvapený, ale výpověď s lítostí přijal a popřál mu úspěch. Pak již An běžel domů oznámit šťastné novinky Niomé.
Cestou mu zapípal mobil a zobrazila se mu zpráva: Gratuluji k nové funkci, doufám, že se na vás mohu obracet i nadále. Děkuji za program, vše v nejlepším pořádku. Azazel.
Další pípnutí z bankovní aplikace oznámilo příjem dohodnuté částky.
Zastavil se v obchodě, nakoupil jídlo a víno a se zpěvem vstoupil do svého bytu.
Niomé se učila, ale nemohla se soustředit, myšlenkami byla stále u přítele. Když viděla, s jakou náladou se vrátil, skočila mu kolem krku.
An ji seznámil s průběhem schůzky a pak ji ukázal papír s přeloženým textem z rozbitého kotouče.
„Tak to je dobře, že nestrácíš čas a začínáš už zítra, nesmíš teď promarnit ani chvilku. Stejně je to divný pocit, pracovat s myšlenkou, že stačí nějaká nehoda a všichni najednou zanikneme, ani si to možná neuvědomíme.“
„Taky mám takový divný pocit, asi půjdu do sebe a přestanu odkládat věci na druhý den, toho se už možná nedožiju – a to mi připomíná, že mám spoustu peněz, které chci poskytnout na dobročinné účely. Napadá tě nějaká vhodná forma?“ zeptal se.
„Je spousta potřebných, já bych ale začala u dětí, ty snad pomoc potřebují nejvíce.“
„Na okraji města ve čtvrti Korton je velký sirotčinec s dětskou nemocnicí, nechceš se tam zajet podívat?“
Niomé přikývla a tak se tam hned rozjeli. Ředitel ústavu, dr. Kasan, se podivil nad nenadálou štědrou návštěvou, ale okamžitě je provedl svým pracovištěm. Oprýskané zdi, beton, staré opelichané hračky, zastaralé přístroje – tady byl dostatek příležitostí pro sponzory.
Niomé si začala s dětmi povídat i hrát a slíbila, že zorganizuje se svými spolužáky nějaké dětské divadelní představení. An převedl vše, co od Azazela obdržel, na účet nemocnice. Odcházeli s dobrým pocitem, že pomohli dobré věci a slíbili si, že sem budou docházet častěji.
Večer si udělali dobrou večeři a rychle zapadli do postele, kde spřádali plány pro slibnou budoucnost.



Když se Vasilij opět probral, byl už bílý den, hlava jej bolela jak po nejhorším flámu.
Ležel v nemocnici v hlavním městě a Naděžda se nad ním starostlivě skláněla.
„Co se ti proboha stalo, něco tak hrozného jsem ještě v životě nezažila. Doktor říká, že to byl nejspíše epileptický záchvat. V kombinaci s požitým alkoholem to mohla být tvoje smrt.
Tolik jsem se o tebe bála, zůstanu s tebou v nemocnici, dokud nebudeš v pořádku.“
„Ale já tady zůstat nemohu, okamžitě mne pusťte ven,“ začal Vasilij křičet.
Okamžitě přiběhl vyšetřující lékař.
„Co se tady děje, podejte další sedativa!,“ zavolal na sestru, která přibíhala za ním.
„Žádná sedativa nechci, strčte si je někam, kde je moje ochranka?“ vzchopil se přes své bolesti Vasilij a posadil se na lůžku. Vytrhnul si ze žíly jehlu kapačky a vyskočil z postele.
Do místnosti přiběhli dva bodyguardi, kteří si zrovna dávali kávu z automatu.
Lékař pochopil, že v tuto chvíli jeho autorita nic nezmůže a začal pacienta uklidňovat:
„Lehněte si prosím, prodělal jste vážný záchvat, musíte být v naprostém klidu.“
„Jsem zdravý a chci domů, nemůžete mne zde držet proti mé vůli,“ oponoval Rus.
„Podepíšu reverz a odjedu zpátky domů a nikdo mi v tom nezabrání.“
„Zůstaň aspoň kvůli mně, ozvala se náhle Naděžda. Dělala jsem si tolik starostí, když jsi tam ležel v mdlobách,“ vzlykla. „A ten křik předtím, ten byl úplně nelidský, musel jsi ukrutně trpět.“ Držela jej za ruku, jako by ho mohla svou silou zadržet.
Vasilij na ni překvapeně pohlédl, nikdy se mu nesvěříla se svými pocity, neznali se ještě tak dlouho.
Takovou dojemnou starostlivost zažil naposled u své mámy. Žeby konečně ta pravá? Držel si vůči ženám odstup, byl si vědom svého bohatství a jak lákavou partií pro ně musel být. Nevěřil jim, moc se v nich nevyznal a tak si nikdy žádné city vůči nim nepřipustil. Užíval si finančně náročných koníčků, věnoval se své práci, trénoval si psychiku, cestoval a hodně času taky strávil utužováním kontaktů s důležitými lidmi, kteří mu pomáhali sehnat často velmi těžko dostupné zboží, které žádali jeho tak štědří chlebodárci. Dlouze hleděl do jejích modrých očí a hledal v nich stopu nějaké vychytralosti. Nic takového neobjevil, jen smutek a slzy.
Chytnul ji taky za ruku a již uklidněn jí tiše pošeptal: „Nezlob se drahá, ale já opravdu musím bleskově něco důležitého zařídit. Závisí na tom příliš mnoho, nemůžu si tady odpočívat.“
Naďa jen potřásla hlavou, nemohla tušit, co se vlastně děje a nechápala, proč někdo, kdo má tolik peněz, nemůže přestat a neužívá si již toho co má. Proč se takto musí štvát a riskovat další záchvat?
V mezičase již jeden z bodyguardů zařídil převoz vrtulníkem a vrchní sestra přinesla předvyplněný formulář k odchodu z nemocnice na vlastní žádost. Vasilij jej bez mrknutí oka podepsal, stejně jako fakturu za léčebné výdaje a nechal se na nosítkách odnést do přistaveného vrtulníku.
Nechal si z nemocniční lékárny přinést dostatek léků tlumících prudkou bolest, kterou stále ještě pociťoval.
Vrtulník jej odvezl až před jeho dům. Naďa mu celou dobu letu držela ruku, pouštěla mu ji jen když mu vyměňovala chladivý obklad na čele. Vasilij se nechal odnést nejdříve do své kanceláře, kde okamžitě vyřídil objednávku na sluneční brýle.
Přes svůj zdravotní stav se u objednávky mírně usmíval. Sedativa konečně začínala zabírat a pociťoval únavu a ospalost. Přesto mailem objednal v potápěčském klubu výlet za žraloky. Na dnešní odpoledne.
Přítelkyni oznámil, že musí sám někam obchodně na hodinu odjet, pak si teprve bude moci odpočinout. Naďa jen rezignovaně pokrčila rameny, nemělo smysl mu v tom bránit. Zmohla se jen na větu, aby na sebe dával pozor.
Přitiskl ji k sobě, jako by se s ní loučil naposledy.
Auto jej odvezlo až k molu, kde byla připravena loď jen pro něj. Přestoupil na ni přímo z auta a odešel si lehnout do kajuty, cesta ke žralokům trvala minimálně půl hodiny.





První den ráno se An setkal s profesorem v okrouhlé hale, které uprostřed dominoval superpočítač postavený na paprskovitém půdorysu. An jej pojmenoval Hvězda.
Prohlédli si vybavení a spustili čištění starých nepotřebných dat, aby uvolnili celou kapacitu jen pro program Země.
Pak vložil krystal do přijímače a spustil jeho načítání.
Nejdříve museli vytvořit vesmír se všemi náležitostmi. Jak vytvořit úplný počátek všeho?
„To je přece jednoduché, nadefinuj veškerou hmotu budoucího vesmíru do jediného bodu a dej ji do prázdna, získáš tak dva protiklady, které potřebuješ,“ radil Zortan. Protože simulovali svůj vesmír, sehnali si údaj o celkovém množství hmoty v něm obsažené a použili jej pro program. Spustili jeho chod a napjatě sledovali, co se bude dít. Nestalo se nic. Drobný bod se vznášel v prázdném prostoru zcela netečně, oba protipóly byly přímo nabity svým skrytým výbušným potenciálem a přesto jej nerozvíjely.
„Musíme to trochu rozhýbat, jsou zřejmě v dokonale vyváženém stavu,“ pochopil An, který nejlépe znal všechna zákoutí svého programu. Nasimuloval silné energetické výboje koncentrované do úzkých paprsků, které vystřeloval do okolí bodu. Najednou se obrazovka rozzářila jasným světlem, které vycházelo z místa dopadu koncentrované energie. Světlo se stávalo stále jasnějším a jeho plocha rapidně narůstala. Brzy museli vědci od obrazovky odvrátit zrak, jak byla záře intenzivní.
Lampičky počítačového monstra se rozblikaly. An nedočkavě spustil plný výkon a už první den mu za neuvěřitelně jasných záblesků vznikaly chuchvalce divoce rotujících mlhovin. Spustil prostorovou projekci a na vymezeném prostoru v hale vytvořil úchvatné divadlo. V tom okamžiku přišel Turel, zůstal stát jak přibitý, brada mu spadla a sledoval ten výjev. Po několika hodinách se začaly vytvářet a zažehovat hvězdy, které zase vybuchovaly a vyvrhovaly přetavenou hmotu do okolního prostoru.
„To bylo fantastické představení, měli bychom sem pozvat televizi,“ zmohl se vědec konečně na nějaký komentář.
„Než se sem dohrabou, bude mít vesmír tento ohňostroj dávno za sebou,“ podotkl An, kterého ovšem předsedův úžas potěšil. „Ale samozřejmě jsme spustili kamery, které všechno filmují, abychom měli průběh řádně zdokumentován.“
„Oni si pospíší, když jim zavolám, co se děje,“ zvolal Turel a odběhl.
Bylo zajímavé sledovat, jak se program zpomaloval, když se stával složitějším. Během dvou hodin do budovy napochodovali zástupci tří největších televizních stanic. Bleskově rozestavili kamery a filmovali výjevy ze všech úhlů. Reportéři zahrnuli Ana i Zortana otázkami a z obou vědců se rázem staly televizní hvězdy.
Zůstali v práci až do noci. Hvězda vyhodnotila podle zadaných kritérií všechny možné úseky vesmíru, kde by byly podle nebeských měřítek příhodné podmínky pro vznik života. Podle přepočtu zvládne za první den zhruba 8 miliard let vývoje vesmíru.
„Kdyby to tímhle tempem mělo pokračovat dále, tak zítra už budeme v budoucnosti,“ zasnil se Zortan.
„Zítra ale budeme rádi, když zvládneme 3 - 4 miliardy,“ odhadoval množství dat programátor.

Když se vrátil domů, bylo již po půlnoci. Niomé na něj čekala.
„Sledovala jsem vás v televizi, bylo to šíleně zajímavé, pořad měl hodně vysokou sledovanost, říkali, že tam teď budou každý den.“
„Jo, bylo to hrozně napínavé, vydržel bych projekci sledovat nonstop, připadal jsem si, jako by se před námi zrychleně odvíjela minulost našeho vesmíru.“
„Komentoval to nějaký producent populárně vědeckých dokumentů, že by takový film vyráběl hodně dlouho a ty náklady by mu nikdo nezaplatil. Škoda, že tam nemůžu být s vámi,“ posteskla si.
„Klidně přijď, vždyť já jsem vedoucím projektu, můžeš tam být jak dlouho chceš.“
„Musím do školy, ale večer ráda přijdu,“ odpověděla dívka. „A o víkendu bych tam mohla být s tebou taky.“
„Určitě, budu moc rád. Ale teď už pojď spát, jsem hrozně unavený.“

Druhý den ráno zaregistrovali velký pokrok v centrálních oblastech vesmíru. Vznikala zde obrovská množství planetárních systémů kolem centrálních hvězd. Problém byl, že v této oblasti bylo poměrně těsno, galaxie do sebe často narážely a vzájemně se zase ničily. Určitě by se ale našlo mnoho přeživších planet, na kterých by již pomalu mohly být vytvořeny podmínky ke vzniku života.
Zortan se spojil s astrobiologem Monesielem, kterého znal z dřívějška a poprosil jej, zda by mu nezaslal principy detekce života na jiných planetách. An těchto údajů využil, aby vytvořil automatický hlídací systém, který mu bude hlásit, jakmile v některé oblasti k tomuto důležitému vývojovovému skoku dojde.
Vědečtí pracovníci i televizní štáby se shlukli kolem této události. Napjatě sledovali, zda se to někde podaří. Potvrdí se tak názor vědců, že život může vzniknout sám od sebe?
An byl o tom skálopevně přesvědčen. Pokud byl program navržen správně a zatím tomu vše nasvědčovalo, musí se život zrodit jako zákonitý výsledek neustále složitějšího boje protikladů. A koneckonců se mu to již jednou podařilo, byť s přesně nadefinovanými podmínkami. Zde si počítač podmínky vytvářel naprosto sám na základě chaosu vzniklého stále větší složitostí.
Neuplynula ani jedna hodina od instalace tohoto programu a počítač hlásil nález. Rychle si příslušnou planetu zvětšili a pozorovali vodní planetu, ze které vystupovaly sopečné skály s množstvím malých jeskyní, které poskytovaly dostatečný úkryt a ochranu před smrtícími paprsky mateřské hvězdy. V jejích teplých mělkých vodách plných složitých sloučenin došlo samovolně ke vzniku primitivního života, který se začal okamžitě v tomto bohatém prostředí množit geometrickou řadou.
An tuto část programu překopíroval do krystalového nosiče dat a poslal je s díky Monesielovi k dalšímu výzkumu. Projekt začal poskytovat cenné výsledky již druhý den po svém spuštění, to bylo senzační.
Reportéři z televizních stanic události zaregistrovali a okamžitě ji rozeslali do svých médií.
Mezitím začal hlídací systém hlásit další ohniska vzniku života. Všechno se ihned vyhodnocovalo a zjistilo se, že mnoho planet, na kterých se život vytvořil, bylo záhy opět zničeno a rozbito.
Z planet se staly nesmírné roje meteoritů a planetek, unášejících cenný náklad primitivních zárodků života, schopných přežít v zapouzdřeném stavu v nitru těchto kamenů jakékoliv kruté podmínky okolního vesmíru. Obrovská energie mezigalaktických srážek je doslova vystřelovala na podstatně klidnější periférii kosmického prostoru.
An byl v této fázi v podstatě bez práce, vše běželo samo a on měl neustále na mysli nedostatek času pro záchranu kosmické lodi, na jejíž funkci záviselo přežití všech. Začal vyvíjet přístroj pro transformaci věcí i bytostí z jednoho programu do druhého. Nebyl technikem, ale při jednom rozhovoru pro televizi zmínil, že hledá šikovného konstruktéra, který by mu dokázal pomoci.
Zatím nechal Hvězdu analyzovat vibrace každé jednotlivé elementární částice v simulovaném vesmíru. Zároveň k nim přiřazoval fyziky naměřené frekvence adekvátních částic na Nebi. Vznikal tak poměrně jednoduchý převodník
Zortan se svými znalostmi matematiky byl opravdu nepostradatelný. Propočítával velikosti i vlastnosti skrytých virtuálních rozměrů a srovnával je s hodnotami těch skutečných.
Na základě těchto výpočtů An sestavoval program, který by umožnil navyšovat frekvence jednotlivých virtuálních částic až na hodnoty nebeských.
Oba pracovali jako posedlí, reportérům odpovídali jen stručně, nechtěli ztrácet čas. Přes vysoké pracovní nasazení pociťovali zvláštní euforii, která jim dodávala nekonečné množství energie.
Den utekl jako voda, večer dorazila Niomé, kterou An provedl celým projektem a podrobně jí o všem vyprávěl. Reportéři využili příležitosti a celý výklad, který sami nedostali, si natočili.
Pak jí ukázal ve své pracovně výsledky práce na transformaci částic. Zortan zvedl hlavu od obrazovky, když zahlédl dívku a s úsměvem ji pozdravil. Přes veselost na něm byla patrná únava.
An si toho všiml a rozhodl se, že dnes skončí dřív.
Vyprovodili reportéry ze sálu, uzamkli východy a šli domů.

Třetí den se pak již soustředili na planety okraje vesmíru, jejichž žhavý povrch již vychládal. Sopky se pomalu uklidňovaly a nastal čas na zásobení planet vodou. Až nyní si všimli, že v jedné sluneční soustavě se na její hranici nachází obrovské tmavé těleso sdružující kolem sebe vlastní malou soustavu planetek a roje ledových komet. Občas převážil gravitační vliv Slunce, které svému protipólu uloupilo několik souputníků. Ty se pak vydaly na dlouhou cestu, kde se srážely s planetami.
Opět se mu potvrdil význam boje protikladů pro evoluci. Pokud by komety nebyly drženy v bezpečné vzdálenosti od Slunce, vypařila by se z nich veškerá voda do prostoru ještě dřív, než by pro život vhodné planety byly připraveny pro její přijetí.
Jedna za druhou bombardovaly planety a ty se začínaly plnit vodou, která je dále ochlazovala.
Nejdříve se voda v kapalném stavu objevila na 5. planetě od Slunce. Začala se zde tvořit atmosféra ze sopečných plynů a vodní páry. Do mělkých teplých vod padaly meteority obsahující organický materiál.. Hustá oblaka se elektrizovala a jejich výboje bičovaly vznikající hustou polévku rozpuštěných sloučenin. Vznikaly chaotické struktury nabité energií. Několik zárodků mikroorganismů, které přežily pouť vesmírem a dostaly se přineseny meteority až sem, se v tomto prostředí začaly obrovskou rychlostí množit a obsazovat zdejší prostor plný potravy.
Znenadání se na vědeckém pracovišti objevil Semjasa. Tvářil se trochu rozmrzele, když se jej reportér začal vyptávat, proč jako zástupce vedoucího projektu nebyl na svém místě již předchozí den. Vymluvil se na neodkladné povinnosti a utekl do pracovny.
„To jsem nečekal, že to dokážete spustit tak bleskově, myslel jsem, že budete na přípravu potřebovat týdny,“ prohlásil rozpačitě.
„Až z televize jsem se dozvěděl, že jste začali naprosto impozantně. Všeho jsem nechal a přišel jsem do práce. Kde bych mohl být s něčím platný?“
„Nevím, program běží docela samostatně,“ odpověděl An. Přemýšlel, jak Semjasových schopností nejlépe využít.
„Dokázal bys sehnat peníze na další zvětšení paměti i rychlosti výpočetního centra?,“ zeptal se po chvilce. „Rychlost klesá přímo před očima, kdyby nebylo obřích černých děr, které požírají celé galaxie, měli bychom problémy již teď. Za několik dnů až týdnů se nám Hvězda skoro zastaví pro nedostatek kapacity.“
„Pokusím se udělat, co bude v mých silách,“ slíbil zástupce.
„Předpokládám, že budete potřebovat i víc energie a to bez dalšího posílení rozvodné sítě nebude možné,“ dodal iniciativně. Chtěl být potřebný, aby si posílil svou důležitost v projektu.
„K tomu ovšem potřebujeme podporu veřejnosti,“ rozvíjel své myšlenky.
„Musíme mít co nejlepší vztahy s médii, o to se postarám, jen mi řekněte, co zamýšlíte, abych je mohl neustále něčím krmit.“ Zamyslel se nad svými slovy: „Krmit, sakra, vždyť tady nemají žádné pohoštění, to nejde, hned to zařídím.“ Vytáhl z kapsy svůj telefon a začal domlouvat občerstvení.
Když byl hotov, ukázal mu An nejnovější vývoj vesmíru: „Tady podle mne bude ideální místo pro vývoj vyšších forem života,“ ukázal na světlý pás hvězd tvořících jednu galaxii. Zhruba v polovině vzdálenosti mezi středem galaxie a jejím okrajem se nachází sluneční soustava, která se z hlediska rovnováhy nejvíc blíží ideálu.“ An nechal zvětšit příslušnou část projekce.
„Podívej se na ni, leží stranou od centra, kde je hodně zdrojů nebezpečného záření a přitom planety mají ještě dostatek hutného stavebního materiálu pro svůj růst. Na okraji galaxie by s touto podmínkou již byl problém. A tady, vidíš?,“ ukázal na okraj soustavy.
„Protiklad k centrálnímu Slunci, nějaké velké tmavé těleso – asi nějaký poutník z jiné části vesmíru.
Drží kolem sebe zásobárnu vody i zárodků primitivního života pro planety schopné nést život.“
„V celé té změti hvězd jen jedno místo?“ zeptal se Semjasa trochu zklamaně.
„Možná se ještě někde něco podobného najde, ale matematická pravděpodobnost vytvoření ideálního místa pro vývoj vyšších forem života je tak nízká, že bylo zapotřebí obrovského počtu planetárních systémů, aby se aspoň na jednom místě vytvořily všechny potřebné podmínky.,“ vysvětloval situaci Zortan.
„A to přesto, že život ve své nejprimitivnější formě zase tak vzácný není,“ doplnil An.
„Ten kvalitativní skok k vyšším formám je ale astronomický. Svou důležitou roli zde hraje i čas, máme k dispozici miliardy virtuálních let. Kdybys vrhal kostkou tak dlouhou dobu, tak se ti taky podaří hodit třeba tisíc šestek za sebou.“
„Nemohli bychom ten proces trochu uspíšit a takových ideálních míst vytvořit mnohem víc?“ zajímal se Semjasa.
„Zatím to není potřeba, sám jsi byl překvapen, jak rychle jsme se dostali ve výzkumu až sem. Potřebovali jsme prokázat, že program evoluce je schopný sám vytvořit život i vhodné podmínky k jeho dalšímu rozvoji a určitě i k rozvoji inteligence. Na druhou stranu budeme rádi, když nám počítač kapacitně zvládne jednu planetu s inteligentní formou života. Už dnes vidíme, jak se běh virtuálního času oproti včerejšku zpomalil.“
„Dobrá, hned se do toho pustím, jdu za reportéry, musíme nadchnout veřejnost ještě víc, aby se vytvořil ten správný politický tlak na uvolnění dalších peněz,“ přislíbil Semjasa a odešel z pracovny.
Večer opět přišla Niomé a prohlédla si se zájmem nový vývoj ve vesmíru. An ji seznámil se svým objevem sluneční soustavy.
Pak se znovu pustili do vývoje převodníku frekvencí. Zortan byl z velké části hotov a An dodělal program, s jehož pomocí by mohli navyšovat frekvence jednotlivých částic hmoty.
Spustil první zkoušky a místy bylo vidět krátké slabé záblesky – něco se dělo, ale nic hmatatelného.
Pak vyrobil komplexnější formu programu, která již byla schopna transformovat virtuální vodu na opravdovou. Nějakou dobu nechal program působit na ledovou kometu a po chvíli se na podlaze vedle projekce objevila mokrá skvrnka.
„Jsme na dobré cestě!,“ prohlásil An spokojeně. Zortan mezitím dokončil převodník a An nový program i s převodníkem aplikoval na evoluční program.
„Teď můžeme jít domů, ráno by měl být transformační program hotový,“ rozhodl.



Vasilij měl pocit, že si právě lehnul, když jej kapitán šetrně budil. Opláchl se a vzal si pár tabletek proti bolesti.
Pak se navlékl do neoprénu a vylezl na zadní palubu.
Rozhlédl se po okolí, ve vodě plavaly kusy zkrvaveného masa, které tam posádka naházela. Připlouvali první žraloci přilákáni pachem krve. Na straně lodi stála ocelová klec upevněna pod rumpálem, byla připravena pro něj, aby mu rozvášnění predátoři nic neudělali.
V kleci se něco pohnulo. Vasilij se trochu polekal, viděl předtím, že je prázdná. Pozorně si vnitřek prohlédl a zahlédl skoro průsvitného Kokabela, jak tam klidně sedí a se zájmem sleduje počínání svého známého.
Rus se vzpamatoval, byl už na nenadálá zjevení zvyklý, většinou se ale odehrávala za tmy a když nikdo nebyl nablízku. Nyní udělal výjímku, proč?
Přízrak promluvil, jako by mu četl myšlenky: „Myslel jsem si, že jsem znalcem lidských duší, ale tvé jednání mne tak trochu znepokojuje, nevyznám se v tobě. Ještě jsem nikdy neviděl nikoho po mém donucovacím masakru tak rychle zotaveného a bažícího po adrenalinových zážitcích.
Nejprve jsem myslel, že chceš udělat sebevraždu, takových pokusů o zrušení spolupráce jsem již taky zažil několik. Ale ty jsi poslechl a správnou objednávku jsi odeslal na správnou adresu, to jsem si ověřil. Pak ale sebezničení nedává smysl, stejně mám dojem, že již tvé služby vyžadovat nebudeme.“
„Ano nebudete, to jsem pochopil, když jsem si uvědomil význam brýlí. A stejně jako Jidáš se nemohu vyrovnat se svým obrovským hříchem vůči lidstvu. Snad mi má pozdní lítost aspoň trochu pomůže u posledního soudu.“
„Tak proč jsi nám tedy nechal poslat ty brýle, to ti podle tvých představ zase přitíží. Anebo je to jinak?“
„Věděl jsem, že jsem sledován a že bys mne nenechal odejít, dokud bys nedosáhl svého, přiznal se Vasilij.“
„Vidím, že jsi chytrý,“ pochválil jej Kokabel. „Budeš mi chybět, byl jsi tak trochu jiný, ale je vidět, že máš na rozdíl od většiny lidských zrádců svědomí. Mohl bys mi ještě vysvětlit, proč sis zvolil tak bizarní sebevraždu? Máš přece hromadu prášků, to by snad bylo jednodušší, ne?
Vasilij náhle zaregistroval, že se mu přízrak snaží číst myšlenky.
Vytáhl připravené léky a hrst jich zapil vodou z plastové láhve. „Protože miluji moře a chci se stát jeho součástí.“ Usilovně se soustředil na zážitky z potápění.
„Hm, to máš pravdu, je tam krásně,“ pronesl nepřítomně přízrak a usilovně se snažil nalézt, zda člověk před ním něco netají.
Vasilij cítil, jak na něj jdou mrákoty. Vytrhnul nůž z pochvy, probodl si srdce a skácel se bezhlesně do hlubin. Žraloci se začali stahovat k jeho umírajícímu tělu. Mozek ale ještě pracoval a utajovaná myšlenka pomalu vyplouvala na povrch jeho vědomí.

Kokabel se jí chopil a vztekle zaklel: „Do prčic, ten hajzl mě převezl! Rychle, než bude pozdě!“


Čtvrtý den se začala tvořit moře i na 4. a 3 . planetě.
Pak se temné těleso začalo blížit ke Slunci. Ukázalo se, že kolem něj obíhá po značně protáhlé dráze v opačném směru než ostatní planety. Ve sluneční soustavě nastal doslova boj. Těleso odtrhávalo díky své silné gravitaci i z velkých planet kusy hmoty, které se z části stávaly jejími oběžnicemi.
I pro pátou planetu znamenal průlet katastrofu. Vyrval z ní několik velkých částí, které se staly jejími satelity.
Celou událost přenášely kamery do domácností. Nebešťané byli jako přikováni k projekcím, kde mohli sledovat různé fáze vývoje vesmíru jako fotbalový zápas.
I při dalším průletu tělesa byla opět nejvíce zasažena 5. planeta. Rozlomila se na dvě části, z nichž jedna se rozbila na kousky planetek, které zůstaly kroužit na své dosavadní dráze. Druhá část byla spolu s jednou oběžnicí kapultována na dráhu 3. planety, se kterou se následně srazila a zůstala s ní spojena. Oběžnice se stala satelitem nové velké planety, která byla rychle zasypána přívalem ledových komet, které chladily rozjitřené rány nové planety.
Přenesli pohled na 4. planetu a nechali si vytvořit pohled z jejího povrchu na okolní vesmír.
Byli překvapeni, že nevidí noční oblohu posetou hvězdami, jak očekávali. Jen tu a tam mlhou probleskovalo světlo nejbližších objektů. Stáli po kolena v mělkém moři, pro tmu ani neviděli, zda kolem nich nějaký viditelný život je anebo není.
„Asi je zataženo, ne?“ hádal Zortan.
An změnil pohled, aby mohli planetu pozorovat z větší vzdálenosti, ale žádná větší mračna neviděli. Teprve při pohledu z ještě větší dálky zjistili, že zhoršenou viditelnost zavinila poloha sluneční soustavy v galaktickém pásu ve spirálovitém rameni mlhoviny, které soustavu obklopovalo.
„To bude asi dost smutný pohled na oblohu, nemyslíš Zortane?“
„Máš pravdu,“ prohlásil profesor. „Nejenom, že to bude nehezké, budoucí myslící bytosti nebudou mít možnost rozvíjet své znalosti o okolním prostoru a to je vážný nedostatek. Myslím, že budeme muset porušit naši zásadu o nevměšování se do programu, jinak budeme muset čekat na inteligentní tvory mnohem déle.“
„Souhlasím, toho času není nazbyt,“ přitakal An. „Jen se obávám, že jakmile s tím začneme, budemem nacházet další a další důvody k intervencím.“
„Že program funguje, jsme už dokázali, tak co,“ mávnul rukou Zortan. „Hlavně abychom co nejdřív získali obyvatelnou planetu.“
An si k sednul k počítači a začal galaxii upravovat tak, aby soustava získala výhled na vesmír. Povedlo se. Při další změně pohledu se opět ocitli na planetě, tentokrát však mohli obdivovat oblohu posetou množstvím až neskutečně jasných hvězd.
V pracovně se objevil Semjasa s dobrými zprávami: „Pánové, získal jsem z vládních fondů příslib balíku peněz, se kterým si můžeme dovolit navýšení kapacity i rychlosti našeho centra. Výzkumné laboratoře v Orleisera hlásí velmi slibný výsledek při testování superpočítače nové generace, který spotřebuje míň energie, než ten náš. Pokud seženu další podporu u M1000, mohli bychom si jej pořídit. Musím jim ale nabídnout nějaký příslib zisku. Zatím nevidím nic jiného, než zisk z reklam, které by se mohly vysílat v přestávkách. Musíme ale udržet sledovanost minimálně na stejné výši jako teď. Jak to vůbec vypadá? Co probíhá zrovna zajímavého?“ otočil se zvědavě na projekci.
„Právě nám zanikla jedna zajímavá planeta, kde už vzniknul i oceán,“ odpověděl Zortan.
„Temné těleso, které zdejším planetám přineslo vodu a život, nese s sebou i zkázu. Ale ze 3. planety se může časem vyvinout něco zajímavého, získala velký satelit, který může stabilizovat její osu rotace, aby nevznikaly ničivé výkyvy. Zatím je nadějným kandidátem pro život 4. planeta. Máme náznaky, že v jejích mořích se začaly úspěšně vyvíjet zárodky života.“
„Supr, tak já letím za reportéry,“ rozhodl se Semjasa. „Beztak jsou na vás naštvaní, že je vůbec neinformujete, nemáte na ně čas a jste neochotní. Musíte si uvědomit, že jsou pro náš projekt životně důležití. Určitě dnes ještě nedostali ani občerstvení,“ vyčetl jim a zmizel z místnosti.
„Hm, myslím, že má pravdu,“ pronesl profesor. „Příliš jsme se zavrtali do našeho výzkumu a nechtěli jsme být rušeni. Ale publicitu i peníze z ní plynoucí pro projekt přece jen potřebujeme.“
„Jo a ze Semjasy se mezitím stal náš tiskový mluvčí, oslavovaná osobnost a obchodník. To mu jde líp než programování.“ Z idealistického Ana byl cítit trochu smutek, že i ten nejsvětější vědecký výzkum je bez světa peněz odsouzen k zániku.
Mezitím neustále dolaďoval transformační program, který pořád vykazoval velkou chybovost u přeměny složitějších sloučenin. Zatím se nepodařil ani přenos obyčejného kusu skály. Potřeboval nějaký nápad. Evoluční program se ukázal pro vývoj tohoto zařízení jako zcela neužitečný.
Transformace, pokud měla proběhnout úspěšně, musela nastat u všech částic ve stejném čase. Milióny různých frekvencí se však vzájemně rušily.
Když se dostavila Niomé, musel si přiznat, že nepokročil ani o kousek. Byl se svým rozumem v koncích. Svěřil se jí se svým problémem.
Niomé se zamyslela: „Ty jsi nikdy nehrál na hudební nástroj?“ zeptala se náhle.
„A co to má společného s mým problémem?“ zeptal se trochu podrážděně. „To mám programu zahrát něco veselého, aby se zabavil?“
„Hudební nástroj přece svými tóny vytváří různé frekvence,“ nedala se dívka odbýt. „A pokud má být zvuk harmonický, musí být jednotlivé tóny seřazeny do akordů, aby se nerušily, ale naopak doplňovaly a vzájemně se umocňovaly. Vsadím se, že i jednotlivé sloučeniny znějí v takových akordech, jen je musíš objevit. Zatím jsi přírodu rozpitval na jednotlivé tóny. To je jako bys rozpitval celé hudební dílo na jednotlivé komponenty a divil se, že není slyšet hudbu.“
An hleděl na svou přítelkyni s otevřenými ústy: „Ty jsi prostě génius, nemůžu si pomoct,“ vydechl po chvíli. „O mně televize mluví jako o geniálním programátorovi, ale tobě nesahám ani po kotníky.“
„Já bych to viděl tak, že jste každý hodně dobrými v něčem jiném a vzajemně se perfektně doplňujete,“ pospíšil si s vysvětlením Zortan. „ Jsem rád, že můžu s takovými lidmi spolupracovat,“
„Bez tvých znalostí a obrovské pomoci bychom taky ničeho nedosáhli,“ oponoval An. „Jsme zkrátka perfektní tým.“
„To je pravda, dokonce i Semjasa se ukazuje jako velmi platný pomocník,“ souhlasil Zortan.
An se pustil do práce znovu. S pomocí Niomé, která měla znalosti hudební teorie a věděla mnoho o zákonech harmonie souzvuku, dolaďoval program. Zortan sehnal nejnovější software který uměl komponovat hudbu na velmi kvalitní úrovni a upravenou verzi propojili s transformačním programem. Když práci dokončili, byla již noc, pokusy si nechali na druhý den.

Pátý den se brzy ráno nedočkavě pustili do pokusů s přenosem hmoty. Za chvilku se jim kolem projekce začaly hromadit kusy skal a ztuhlé lávy.
Když přišli kameramani a s nimi i Semjasa, zarazili se: „Kdo sem proboha nanosil ten bordel?,“ zhrozil se Semjasa.
An se Zortanem se šťastně usmívali: „Myslím, že jsme udělali něco pro zvýšení sledovanosti,“ sděloval hrdě An. „Možná by se to dalo nazvat novou érou počítačového věku. Naučili jsme se transformovat předměty z virtuálního světa do našeho.“
Semjasa nevěřícně zalapal po dechu: „Jak jste to u všech všudy dokázali? Vždyť vy jste kouzelníci! Uvědomujete si vůbec, co všechno se s tím dá pořídit? Veškerá těžba nerostných surovin může probíhat zde,“ ukázal na projekci. Budeme potřebovat jen energii na jejich transformaci!“ Jeho praktický duch již nalézal uplatnění vynálezu.
Kameramani nelenili a všechno zdokumentovali. Reportéři sdělovali žhavou novinku médiím. Sledovanost rázem stoupla čtyřnásobně. Spustily se i pásma reklam, které již Semjasa nasmlouval.
Ten si spokojeně mnul ruce, dokázal si představit, jak projekt vydělává peníze. Jeho ekonomicky myslící mozek již hledal možnosti, jak si z virtuálních planet vytěžit drahé kovy či diamanty jen pro sebe. Musí se ale držet v Anově blízkosti, aby viděl, jak se s programem zachází.
„Ty jsi neuvěřitelně geniální člověk,“ pochválil Ana, když jej navštívil v pracovně. „Řekni mi, jak jsi na to vůbec přišel?“
. „Nevím,“ usmál se programátor. „Vlastně mi to všechno připadá jednoduché. A když se dostanu do slepé uličky, pomůže mi Niomé.“
„Mohl bys mi vysvětlit princip fungování? Na něco podobného doposud nikdo ani nepomyslel.“
„Kdysi jsem si všiml, že virtuální částice taky vibrují, stejně jako částice hmoty u nás. Jen na nižších frekvencích. Podařilo se mi navýšit frekvence virtuálních částic a vyšlo to. To je všechno - je to i v souladu se zákonem o zachování hmoty, rozvibrování virtuálních částic na požadovanou frekvenci vyžaduje velké množství dodané energie.“
„To je úžasné, prostě neuvěřitelné! Mohl bys mi to prosím předvést v praxi?“ Semjasa bedlivě sledoval každý Anův pohyb.
„Počkej, to se musí nafilmovat přímo v akci,“ zvolal a ze dveří svolával kameramany.
„Tak co bys rád, skálu anebo led?“ ptal se programátor.
„Skálu, třeba tamten kámen!“ ukazoval na balvan ležící volně na úpatí kopce přiblížené 4. planety.
An vymezil prostor kolem kamene, spustil analýzu jeho složení, našel adekvátní materiál ze zdejšího světa a nechal běžet svůj nový program. Balvan v projekci začal světélkovat a jiskřit a po chvilce zmizel. Ozvala se rána, jak dopadl z výšky na betonovou podlahu tentokrát již kámen skutečný. Kameramani všechno natáčeli a záběry se ihned odvysílaly do celého Nebe.
Z okolí se ozval potlesk. Vědci si začali připadat trochu jako varietní umělci. Museli základní princip vysvětlit reportérům, ale brzy se opět stáhli, aby mohli pokračovat ve své práci. O to ochotněji se novinářům věnoval Semjasa. Mluvil chvílemi tak, jakoby všechno vymyslel on sám.
Básnil o možném využití vynálezu pro nebešťany i o dalším velmi slibném vývoji evolučního programu.
Náhle se v centru objevili Turel s Azazelem. Šli rovnou za Semjasou a poprosili jej, aby je následoval do Turelovy pracovny, kde se zavřeli.
„Funguje to opravdu tak, jak jsme viděli v televizi anebo je to nějaký podfuk?“ zeptal se přímo Azazel.
„Viděl jsem transformaci na vlastní oči,“ kývnul hlavou Semjasa.
„Uvědomujete si vůbec, co všechno se s tou věcičkou dá provádět a jaké nebezpečí by to znamenalo třeba pro cenu zlata či jiných nerostných surovin? Už teď začaly nepatrně klesat, jakmile se objevily první ranní zprávy. Někteří investoři si ihned uvědomili možný dopad vynálezu na ceny a začali se těchto komodit zbavovat. Ten vynález nesmí na veřejnost, musíte se vymluvit na technické problémy.“
„Já s Anem promluvím a nařídím mu to,“ rozhodl se Turel. „Řeknu mu, že se jedná o pokyn z nejvyšších míst.“
„Ale myslím, že bychom si sami pro sebe mohli něco vytěžit, co říkáte?“ ozval se Semjasa.
„Jen si nejsem jistý, jestli s tím bude An souhlasit.“
„Jak jsem ho poznal já, tak na to nikdy nepřistoupí,“ odpověděl Azazel. „Je to zatracený idealista a ještě k tomu tvrdohlavý. S takovými se spolupracuje špatně, pořád mají nějaké morální problémy.“
„Z projektu ho už teď odvolám jen těžko, stal se příliš populárním,“ zamyslel se Turel.
„To bych ani nedělal, má pořád spoustu dobrých nápadů, ještě bude užitečný,“ namítl Semjasa.
„Můžeme sem ale přijít v noci, klíče máme, vstupní kódy znám a ten jeho program už spustit dovedu.“
„Dobrá, začneme hned dnes, dáš mi vědět, kdy odejdou a sejdeme se na místě. Seženu nějaký spolehlivý transport, trochu si mákneme při nakládce, ale zisk bude stát za to,“ rozhodl Azazel.
Rozloučili se a Semjasa se vrátil ke Hvězdě. Kolem projekce, která právě ukazovala 3. planetu s velkým měsícem, stálo množství diváků. Jednalo se hlavně o zástupce vědecké komunity, reportéry nejvlivnějších médií a privilegovaných lidí, kteří si prosadili přístup přes Turela.
An přiblížil moře natolik, že ve vodě bylo možno spatřit množství nejrůznějších tvorů. Zápasili mezi sebou, umírali a rodili se v jednom nepřetržitém sledu. An odhadl rychlost vývoje za tento den na 500 miliónů let.
Někteří živočichové začali opouštět moře a obsazovat panenskou pevninu. V rychlém sledu přicházela jedna kolonizační vlna za druhou a sváděly se nesčetné kruté bitvy o nový životní prostor.
V urputné snaze o dosažení dalšího volného prostoru se některá zvířata začala pokoušet o dobytí vzduchu. Večer se to již několika prvním pionýrů podařilo.
Na obzoru se ale opět začalo z vesmírných dálek přibližovat obrovské temné těleso. Jeho přitažlivost začala působit na zemskou kůru. Jeden velký kontinent se začal rozpadat na několik menších. V mnoha oblastech vypuklo peklo. Žhavé magma se z hlubin dralo na povrch, kde způsobovalo zkázu a smrt. Všechen bohatý život zanikal před očima. Zvířata zoufale hledala úkryt , ale jen málokterým malým tvorům se povedlo najít spásu v podzemí.
Pro mnohé diváky tento zánik znamenal velké zklamání, prožívali bolestné emoce. Někteří dokonce požadovali po Anovi, aby tuto katastrofu zastavil.
Ten ovšem nechtěl takový zásah, který by znehodnotil hodnotu evoluce jako takové, vůbec připustit. A to přesto, že zkázu prožíval s Niomé i se Zortanem nejbolestněji. Ale neustále věřil, že se život dokáže i z takové katastrofy vzpamatovat. Celá planeta byla zahalena černým dýmem a sopečným prachem, jako kdyby držela smutek.
Letmý pohled na čtvrtou planetu jim dodal trochu naděje, neboť tam nebyla zkáza tak obrovská.
Ale pro tento den již měli podívané i práce víc než dost a rozešli se domů. I Semjasa odešel s ostatními a rozloučil se se zbytkem týmu před východem.
Odebral se k blízkému baru, kde si dal skleničku vína a čekal, až poslední lidé z vědeckého centra zmizí.
Asi po hodině poslal zprávu Azazelovi. Během 20 minut se před branou objevilo široké nízké polonákladní auto. Kromě řidiče v něm seděli ještě Azazel a Turel.
Otevřel jim bránu a společně dojeli až k rampě vedle kulaté budovy obklopující superpočítač.
Nemuseli se ničeho obávat, přítomnost Turela nebyla nápadná ani v této pozdní době.
Semjasa zrušíl bezpečnostní pojistky a vpustil své kumpány k projekci. Posadil se k počítači a přihlásil se pod svým jménem. Dal pokyn k vyhledání planety s největšími zásobami zlata. Objevila se nabídka mnoha míst ve vesmíru, která tímto drahým kovem oplývala. Postupně si je přibližoval a prohlížel, až si vybral asteroid v blízkosti centra jedné velké galaxie. Zlato se zde dostalo přímo na povrch ve formě hodně vydatné zlaté žíly. Azazel s Turelem byli zcela fascinováni tímto pohledem. Ještě ve virtuálním světě oddělil zlato od hornin a rozbil na malé kousky, se kterými se dalo lépe manipulovat. Pak teprve fokusoval na vzniklou hromadu Anův transformační program. Trvalo skoro čtvrt hodiny, než se zlato začalo objevovat před užaslými lupiči a po další půlhodině byl proces přeměny dokončen. Turel přivezl transportní vozík a všichni začali rychle pracovat.
Kdyby je ochranka zastihla při nakládání zlata, měl by těžkou práci s vysvětlováním i Turel. Nikdo se však v budově neobjevil, všechno probíhalo bez komplikací. Až když byli téměř hotovi, zahlédl Azazel přicházejícího strážného. Upozornil vědce, Semjasa zakryl náklad plachtou a Turel vyšel vstříc hlídači, aby jej zdržel.
„Škoda, že jste se neukázal dřív,“ řekl mu bez pozdravu. „Museli jsme to tady s kolegy odedřít sami, pokazilo se nám důležité zařízení. Naštěstí jsem tady s přáteli, kteří mi pomohli s naložením, musí to co nejrychleji do opravy.“ Pak přešel do smířlivého tónu: „Jaká je služba, všechno v pořádku?“
„Ale ano,“ odpověděl trochu zmatený strážník. „Kdybyste zavolal, samozřejmě bychom vám s chlapama pomohli, ale vůbec jsme nevěděli, že tady někdo ještě je, An odešel už večer.“
„Sami jsme netušili, že ten krám bude tak těžký, jinak bychom zavolali,“ vysvětloval vědec.
„Ale to víte, projekt je velice důležitý, pořád se musí dávat pozor, aby všechno fungovalo.“
„Jo, to jo, taky se sem chodím koukat, jak jsou ty výjevy opravdový a zajímavý. Byla by škoda, kdyby to přestalo, je o nás v poslední době velkej zájem, pořád jsme v televizi.“
Turel si všimnul, že náklad už je v bezpečí, Semjasa se již vrátil do pracovny a zametal po sobě v programu stopy.
„Dobře to tady hlídejte, kdybyste zahlédl cokoliv podezřelého, hned mi zavolejte třeba v noci. Teď už ale musíme jet, jsem hrozně unavený.“
Rozloučil se a nasedl do auta. Za chvíli přišel i Semjasa a odjeli si rozdělit vzácnou kořist. Auto si tíhou sedlo na doraz, museli jet pomalu.



Drahý Juriji! Obracím se na tebe s obrovskou prosbou, jsi jediný člověk, který mi může pomoct. To peklo pod vrtem, o kterém jsme kdysi často diskutovali, je skutečné, věděl jsem to, spolupracoval jsem s bytostmi, které tam žijí – jen proto jsem tak zbohatl. Teď ale chtějí ven a to bude konec pro všechny. Nemohu proti tomu nic udělat, mají své lidi všude. Zbýváš jen ty, proto se na tebe obracím.
Zapřisahám tě, znič ten vrt, já jsem to udělal jen naoko. Tajný vchod se nachází pod budovou č.14 ve sklepní místnosti s modře natřenými dveřmi. Pod kobercem je za poklopem chodba vedoucí až pod vrtnou soupravu. V místnosti nad dírou se v rohu nachází popelnice s přivařeným víkem. Je plná výbušnin, kdysi jsem si ji tam připravilil jako pojistku. Stačí, když ji shodíš do jámy, budeš mít dost času utéct než vybuchne. Spoléhám se na tebe, dávej na sebe pozor, snad se jednou na onom světě sejdeme. Měj se krásně a promiň, je mi to líto. Vasilij S.

Tak zněla SMS zašifrovaná zpráva, jejíž znění se Kokabelovi podařilo vydolovat z jeho hlavy. Rusův plán mu byl nyní jasný - zničit vrtný stvol, aby již žádná zásilka nemohla být dopravena do podzemí.
Chudák, kdyby jen věděl, že už stejně ničemu nezabrání, vše potřebné je připraveno a proces se již nedá se zastavit. Bez brýlí by to byla jen drobnost vzhledem k monstróznosti tisíciletého plánu. Provizorní ochranu zraku bychom si koneckonců dokázali vyrobit i sami. Ale aspoň má pocit, že možná nezemřel zbytečně.
Kokabel svou práci, která spočívala v neustálé manipulaci s lidmi, bral spíše jako hru. Většinou nuda, rutina, naučená strategie, ve které byl mistrem Semjasa. I když musel někoho zabít, bylo to pro něj něco jako počítačová hra. Teprve v poslední době se přistihl při myšlence, že zabíjet lidi na Zemi je tentýž zločin, jako zabíjet lidi na Nebi. Občas se vynořil někdo, kdo překvapil, kdo se zcela vymykal zaběhnutému systému a to pak byl trochu adrenalín. Jako tenkrát Rasputin, když se snažil využít svého vlivu u carského dvora, aby zamezil vstupu Ruska do 1. světové války. Nic na něj neplatilo, museli zmanipulovat řadu lidí, aby jej sprovodili ze světa.
Lehce našel popsanou budovu i utajený vchod do místnosti, kde popelnice stála zatím neporušená.
Hm, Tak ten přítel tolik nespěchal, ještě budu muset na něj čekat, pomyslel si.
Vynořil se z budovy do výšky a pátral v dálce po známce života.
Nikde nic, až po nějaké době se na rozbité vozovce objevila stará terénní Lada, která by už patřila spíše do muzea.
Auto řídil starší prošedivělý chlapík a vedle něj seděl v kněžském rouše pop.
Co ten tady, podivil se Kokabel. To se tam pomodlí a polije jámu svěcenou vodou?
Zdálo se mu to ujeté, ale rozhodl se, trochu si s lidmi pohrát. Vstoupil do hlavy řidiči a vnuknul mu představu, že cesta před ním najednou končí hlubokou jámou.
Ten zděšeně dupnul na brzdu, oba cestující se při manévru dost potloukli.
Chlápek vystoupil z auta a nevěřícně si prohlížel vozovku. Kokabel se pobaveně usmíval.
„Asi se mi něco zdálo, to jsou nervy,“ zabručel a usedl za volant. Teď už ale jel pomaleji.
Přízrak si rád dělával žerty s knězů a různých duchovních lidí. Rozčilovalo jej, když si lidé odepírali své přirozené potřeby a pak si začali namlouvat, že jsou proto lepší než ostatní.



Šestý den přišel An do práce jako první. Podivil se, že našel svou židli odsunutou od stolu, byl si jistý, že ji zasunul, jak bylo jeho vžitým zvykem. Prohlédl poslední záznamy z počítače, které ukládaly jakoukoliv činnost uživatele. Poslední věci však byly jeho.
Asi to byla uklizečka, pomyslel si. Přešel na nejnovější vývoj programu. Postupně si zvětšoval 3. a 4. planetu.
Třetí planeta se již z řádění sopek vzpamatovala, byla opět plná života, jen kontinent byl roztržený na několik částí, které se od sebe pomalu vzdalovaly. Na suchu i po vodě se proháněli ještěři, kteří ve vzájemném překonávání se dosahovali stále větších rozměrů.
„Tady to na budování civilizace zatím moc nevypadá,“ pomyslel si a obrátil svou pozornost k vedlejší menší planetě.
Mezitím dorazil Zortan. Se zájmem sledoval 4. planetu, v jejímž moři se to hemžilo životem, ale na pevnině zatím žádní živočichové nesídlili, jen rostliny a zástupci hmyzí říše.
„Úplně jiný vývoj, než vedle, to bude asi nepřítomností satelitu s dostatečnou přitažlivostí,“
uvažoval nahlas. „Tvorové, kteří se nestihnou s odlivem stáhnout do hloubky, umírají. Někteří se ale přizpůsobí a přežijí. Postupně pak pobyt na souši prodlužují, adaptují se na nové podmínky a zůstávají, protože tam není taková konkurence.“
„Hodně o tom přemýšlím,“ odpověděl An zamyšleně. „Je tak těžké najít planetu, která by skutečně splňovala všechny podmínky k rozvoji počítačové civilizace, která by jednou mohla převzít štafetový kolík vývoje dál. Obávám se, že budemem muset do programu zasahovat častěji, abychom vytvořili civilizaci podobnou té naší.“
„Já vůbec nejsem proti,“ souhlasil profesor. „Potřebujeme vytvořit člověka jako jsme my, abychom s ním mohli komunikovat. Mohli by nám pomáhat s vývojem transformačního zařízení pro Perualův vesmír.“
„Máš pravdu, ale to bychom měli nejdříve najít možnost transformace z našeho světa do virtuálního v tom našem programu,“ uvědomil si An.
„Ještě, že mi to říkáš,“ plácnul se do čela Zortan. „Včera, zrovna když tady byl ten největší shon, se ozvali z vrátnice, že sem chtěl na tvou výzvu dorazit nějaký technik. Neměli jsme na něj čas, ale prý tam na sebe nechal telefon!“ Spojil se s vrátnicí a za chvíli již hovořil se zájemcem.
„Tady Kesbeel Bega,“ ozvalo se z reproduktoru. „Jsem vynálezcem a rád bych vám nabídnul své služby. Zrovna nemám nic na práci a váš projekt mne zajímá.“
„Dobrá, přijďte tedy hned, musíme si promluvit.“
Mezitím se spolu pustili do vývoje virtuálního člověka. An si stáhl z centrálního počítače svůj genový zápis. Měl ho každý člověk na Nebi pro případ těžké nehody, aby se dal vyrobit nový poškozený orgán. Překopíroval jej do Hvězdy, bude základem budoucího člověka. Teď ale potřebuje nositele této informace. Vhodný kandidát mohl existovat jen na 3. planetě, tam se to ale hemžilo ještěry, kteří měli genetickou informaci značně odlišnou. Přesto udělal několik pokusů, ale bezvýsledně.
Náhle se v místnosti objevil Turel. Napochodoval ihned k Anovi.
„Přišlo nařízení z vlády, váš transformační program musí zůstat předběžně v utajení. Někdo si uvědomil nebezpečí pro naši ekonomiku, jakou by znamenalo uvedení tohoto vynálezu do všeobecné praxe. Musíte oficiálně oznámit, nejlépe ihned, že program nefunguje, pracujete na jeho opravě!“
„Dobrá, udělám to,“ slíbil programátor. „Ekonomice moc nerozumím, ale když si to vláda přeje... Jen doufám, že na tom mohu pracovat dále, je to nutnost, potřebuji přeměnu i druhým směrem – z našeho světa do toho virtuálního.“
„Člověče, ty jsi jak neřízená střela, to je jeden převratný vynález za druhým,“ ozval se ze dveří Semjasa, který rozhovor zaslechl. Byl zjevně v dobré náladě.
„Tureli, když slíbíme, že všechno budeme držet v tajnosti a o všem novém informovat vás, tak bychom se nemuseli brzdit ve vývoji, co myslíte?“
„V pořádku, ale už žádné takové vynálezy nechci slyšet nejdřív z televize!“ ustoupil předseda vědecké rady a odešel.
An vystoupil před novináře s prohlášením, že jeho včerejší vynález vykazuje technické závady a tudíž zatím nemůže být používán. Z obličejů přítomných bylo vidět zklamání, těšili se na další předvádění přeměn. Přistoupil k němu malý podsaditý muž ve špatně padnoucím obleku.
„To je ale opravdu škoda. Jmenuji se Kasbeel Bega, mluvili jsme spolu v telefonu. Mohl byste mi ukázat, co byste potřeboval vyrobit?“
„Jdete jako na zavolanou, pojďte se mnou,“ zaradoval se An. V pracovně jej představil a zeptal se jej: „Víte, jakým způsobem by se dala měnit frekvence hmoty na požadovanou úroveň?“
Vynálezce se zamyslel a řekl: „Myslím, že existuje jen jeden způsob – rezonance.“
„Hm, jak by to mohlo fungovat, abychom dosahovali přesně stanovených hodnot?“
„To bude těžké, ale princip je jednoduchý. Pokud vytvoříte dutinu z tvrdého materiálu, přimějete ji rezonovat na nějaké frekvenci a vložíte do ní nějaký předmět, měl by brzy vibrovat ve stejné frekvenci jako dutina. Na rozkmitání vibrace se použije oscilátor. Dobrý výrobek se dá pomocí počítače velmi přesně ladit.“
„Potřebujeme ten nejlepší, jaký se dá sehnat, dokázal byste to?“ vpadl mu An do výkladu.
„Přijde na to, kolik do toho chcete investovat,“ opáčil vynálezce. Mohly by to být i 2 milióny.
„To seženeme,“ přisvědčil An. „Musí mít ale hodně velký rozsah frekvencí.“ Podíval se do převodníku, který Zortan sestavil a sdělil mu potřebné údaje.
Kasbeel se odporoučel.
Zortan zavolal Ana: „Pojď se na to podívat, zase se přibližuje ta zatracená planeta, či co to je.
Velké temné těleso se opět začalo blížit ke Slunci, které jej ozářilo svými paprsky.
„Tak to zase bude průšvih jako včera,“ obával se programátor.
Ukázalo se, že bude opět křižovat dráhu 3. planety.
„Měli bychom toho zmetka vymazat!“ vykřikl profesor. „Nebo tady zase všechno zničí!“
„To nemůžeme, program je nastavený tak, aby sám vygeneroval protiklad. Když ho odstraníme, dostaneme jiný, možná ještě horší.“
Naštěstí se těleso nepřiblížilo planetě tak, aby ji mohlo ohrozit. Její satelity byly ovšem mnohem blíž. Sledovali, jak se jeden z nich vychýlil ze své dráhy a srazil se s planetou. Opět nastala katastrofa obřích rozměrů. Celé obyvatelstvo Nebe se opčt stalo svědkem události prostřednictvím svých obrazovek. Vyhynutí obřích dinosaurů v přímém přenosu.
Vědci se opět vrátili ke své práci, začínali si již na apokalypsy pomalu zvykat.
Semjasa se posadil k Anovi. „Ještě jsi mi nic neřekl o tom novém vynálezu, ty chceš fakt posílat lidi do počítače? Připadá mi to jako pohádka. Ale víš, že o tom musíme informovat Turela a ten pak zase vládu.“
„Jasně že to vím, ale mám chuť si na tu vládu vyrazit a popovídat si s nimi sám, měli by výzkum podporovat a ne jej brzdit.“
„Je vidět, že jsi ještě naivní,“ nesouhlasil Semjasa. „Je to banda politiků, která si připadá jako ta nejdůležitější věc pod Sluncem. Ti by s tebou vyběhli, že bys nestačil koukat. A byl bys rád, že ti ten projekt nakonec nezakážou. A kde chceš vlastně sehnat peníze na ten oscilátor?“
„Máme přece příjem z reklam.“
„Tak ten jde na účet vědeckého institutu a svolení k jejich uvolnění může dát jen Turel. A tolik tam určitě nebude, zrovna přišel hrozně vysoký účet za elektřinu. Musíš být opatrnější při nakupování, můžeme taky lehce zbankrotovat.“
Vstal a povzdechl si: „Zkusím tedy ty peníze sehnat.“
„Mohli bychom přeměnit nějaké virtuální zlato na opradové,“ navrhnul programátor. „Anebo diamanty.“
Semjasa se hlasitě rozesmál: „Tak na to bych sám nepřišel, ty jsi ale filuta, překvapil jsi mně. A jak bys to udělal, před kamerama? Anebo v noci, když tady jsou hlídači? Ihned by se to rozneslo a víš přece, že program jakoby nefunguje! Ne, raději půjdu ty peníze sehnat osvědčenějším způsobem.“
Odešel z místnosti se smíchem.
„Nevím, jestli je to nejlepší řešení, když se peníze shání u lidí, kteří přirozeně budou chtít za svůj vklad zisk,“ povzdechl si An. „Bojím se, aby se nám to tady příliš neskomercializovalo, pak se už k vážnému výzkumu dostaneme jen ve volných chvílích.“
„Máš pravdu, taky začínám mít z toho frmolu novinářů a reklam nedobrý pocit, člověk si připadá jako na nějaké zábavní show.“
„Asi bych měl skutečně zasvětit nějakého mocného politika do skutečného stavu věcí, abychom mohli získat státní podporu. Nevíš, za kým bych se měl vypravit?“
Zortan chvíli přemýšlel. „Napadá mne jediný možný kandidát – je to nejvyšší soudce Calean. Naprosto neúplatný chlap, který se vyhrabal až nahoru neuvěřitelnou prací a zarputilostí. Je tvrdý jako skála a všichni se ho bojí. Když ho ale získáš na naši stranu, budeme mít vyhráno.“
„Dobře, jak se ale k němu dostanu, neznáš někoho, kdo by mne tam mohl uvést?“
„Neznám, ale zapomínáš, že se z tebe stala slavná osoba, kterou každý rád přijme, zkus to sám, vždyť nemáš co ztratit.“
An se nechal spojit se sídlem vlády a skutečně se za chvíli dostal až přímo k nejvyššímu soudci.
„Tady Calean, co pro vás mladý muži mohu udělat?“ Jeho hlas zněl dokonce i trochu přívětivě.
„Opravdu nerad obtěžuji, ale při svém výzkumu jsem narazil na velmi závažné skutečnosti týkající se celé naší planety, které nemohu zveřejnit. Rád bych se s vámi co nejrychleji sešel,“ vysypal ze sebe trochu rozechvěle An.
„Věřím, že si nevymýšlíte, sejít se ale můžeme až zítra, dnešní termíny už nejsem schopen přesunout,“ odpověděl Calean. „Ale zítra v 10:00 vás očekávám ve své kanceláři, buďte přesný. Nashledanou.“
Mezitím se v pracovně objevila Niomé, která se již na návštěvy u Ana těšila, bylo u něj pořád spousta nových a zajímavých věcí. Zortan jí ochotně ukazoval novinky zejména z třetí planety, která se již ze srážky s planetkou vzpamatovala a v bleskovém sledu se vyvíjela ochlupená zvířata, která nabývala postupně větších a větších rozměrů.
An se k nim po telefonátu přidal a společně pozorovali všechny změny. Na travnatých savanách se proháněly skupiny opic, některé z nich našly obživu u ústí velké řeky.
Dlouhodobý pobyt v nehluboké vodě je zbavil ochlupení na větší části těla, tvorové se naučili k pohybu používat hlavně zadní končetiny a páteř se jim napřímila. Když se po čase delta řeky i s ostrůvky poskytujícími ochranu před predátory zanesla, začali se tito lidem podobní tvorové rozšiřovat na jiná území v blízkosti vodních toků.
Přátelé chvíli vývoj těchto tvorů sledovali, pak si vybrali nejslibnější mužský exemplář a propojili jeho DNA s dědičnou informací Ana.
Zortan připravil chráněnou rezervaci pro dočasnou ochranu osamoceného pionýra nové civilizace.
Niomé si stáhla svůj genom z celosvětové databanky a začala si hledat mezi primitivními předchůdci člověka vhodnou kandidátku.
An vysadil svůj výtvor do Ráje, jak nazvali rezervaci oplývající vším potřebným ke klidnému zotavení.
„Jaké mu dáme jméno?“ zeptal se ostatních.
„Syn Ana? Adan...“ navrhoval Zortan.
„Díky, ale raději jednoduše Adam - člověk,“ rozhodl programátor.
Adam se měl čile k světu. Připadal si jako kdyby se probudil z hlubokého spánku, nové rozšířené vědomí jej nenechalo v klidu. Prozkoumával své okolí se zvědavostí malého dítěte a pojmenovával zvířata a rostliny, jak jej napadlo. Po chvíli se začal cítit osamocen, chtěl se s někým o své dojmy podělit.
Niomé objevila krásnou mladou samičku, která se stranila ostatních členů tlupy. Obohatila její DNA o svůj genom a An ji přenesl do Ráje k Adamovi. Ten se zaradoval, celou zmatenou ji popadl za ruku a ukazoval jí, jak se co jmenuje, jaké ovoce chutná nejlíp a kde se dá nejlépe odpočívat.
„Její jméno bude Nově živá - zkráceně Eva,“ pojmenovala hrdě svůj výtvor.
„Když jsme u toho pojmenovávání, chtěl bych nazvat tuto planetu Zemí podle jména celého programu, myslím, že hlavní část evoluce se odbude zde,“ vysvětloval ostatním.
Zálibně sledovali dvojici, jak pobíhá Rájem z místa na místo, pře se o názvy a směje se svým návrhům.
Z vrátnice se ozvala výzva, aby se An dostavil k příjmu zboží. Odebrali se ke vchodu a spatřili Kesbeela s dodávkou vezoucí plechovou skříň. Ten, když uviděl příchozí, radostně zvolal: „ Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Armáda se zbavuje starého oscilátoru, budou si pořizovat výkonnější. Splňuje všechny parametry, které jsi uvedl a s penězi nám počkají. Velitel mariňáků Rafael nechává pozdravovat, máme si to vyzkoušet a pak se domluvíte, jak se vyrovnáte.“
Dodávka zajela k nákladové rampě před Hvězdu a čekali na přepravní vozík, který by skříň složil.
Otevřeli skříň a zvědavě si prohlíželi přístroj zaplňující téměř polovinu skříně.
Niomé zahlédla pod rampou něco lesklého. Byl to podivně těžký žlutý lesknoucí se kámen, jaký ještě neviděla.
Ukázala jej ostatním.
„To mě podrž, vždyť to vypadá jako zlato!“ podivil se Zortan. „Ale odkud by se tady vzalo?“
Anovi se zatajil dech, někdo musel být v noci ve Hvězdě, hned si vzpomněl na svou židli. A jedině Semjasa by byl schopen po sobě v počítači zamést stopy. Taky měl až podezřele rychle všechny argumenty na dlani, s jakými obtížemi by se při získávání nerostů setkal.
„Měla by se nechat udělat laboratorní analýza,“ podíval se tázavě na Zortana.
Ten zapřemýšlel a řekl: „Mám někoho na mineralogii.“ Zastrčil valoun do kapsy a věnovali se dál oscilátoru.
Spojili se s výrobcem, ten jim zaslal schémata zapojení a manuál na ovládání a seřizování. Hudební program byl již propojen s počítačem, bylo ještě zapotřebí sladit jeho výstup s ovládáním oscilátoru.
Po několika nezdarech se to zdařilo.
Hned byli zvědavi na výsledek a vsadili do skříně starou židli. Zadali koordináty 4. planety, osamocené místo na poušti. Podle tabulek zadali frekvenci dřeva a zadali data du hudebního programu. Ten je zpracoval, vytvořil příslušný soubor frekvencí a podle převodníku z něj vytvořil jiný soubor, podle kterého se sepnul na příslušné frekvence oscilátor.
Dlouho se nedělo nic, najednou se začala židle vlnit a po chvilce ze svého místa zmizela.
Přístroj byl nasměrován na vybrané místo na poušti 4. planety. Uplynulo několik minut a na místě se objevila hromádka nevzhledné buničiny.
„Princip funguje,“ podotkl uznale Kesbeel. „Jen to bude chtít dál dolaďovat.“
Došel k plechové schránce a zaťukal na plech: „To není na rezonování asi ten nejlepší materiál,“ zabručel. „Plechový housle by asi taky moc dobře nezněly.“ Chvíli přemýšlel a pak se rozhodl: „Půjdu sehnat skříň z lepšího materiálu, vy zkuste doladit ty frekvence.“
An stáhnul od výrobce oscilátoru ten nejjemnější kalibrovací software a spustil ladění.
V mezičase se podíval na Zemi a zjistil, že Eva otěhotněla. „Budou muset odejít z Ráje, aby nebyli příliš změkčilí, to by pak v drsné realitě světa dlouho nepřežili.“
Přesadil je zpět k jejich tlupě, ve které náhlé zjevení dávno zmizelých druhů vyvolalo pozdvižení.
Zvědavě nový pár očichávali. Adam na nic nečekal a začal si stavět přístřešek na ochranu před nepohodou. Eva odešla do lesa pro něco k jídlu. Život se začal vracet do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že se tlupě začalo dařit mnohem lépe díky Adamovým zlepšovákům na nástroje a zbraně. Eva začala vymýšlet způsoby konzervace potravin sušením a solením, aby si mohli vytvářet zásoby jídla pro horší časy.
Adam se stal vůdcem tlupy a pilně oplodňoval i ostatní samice. Noví potomci předstihovali ve svém vývoji své druhy a získávali si nad nimi převahu. Základy nové civilizace byly položeny. Pozvolna se začalo rozvíjet i zemědělství.



Přízrak vstoupil do popovy hlavy a začal mu sugerovat silné erotické představy. S knězem to ale ani nehnulo.
Obrátil se k řidiči a řekl: „Pekelníci jsou tady, připrav se na jejich mentální útoky, ta jáma se ti nezdála, byla to už jimi vytvořená manipulace.“
Kokabel se na okamžik stáhnul, aby mohl zhodnotit novou situaci. Zjistil, že kněz prošel nějakým speciálním výcvikem. Církev se již dávno v průběhu času dovtípila, že lidstvo je manipulováno nějakými nepřátelskými duchovními silami a snažila se tomu čelit. Jedním z nástrojů obrany se stali vhodní duchovní jedinci, kteří se naučili odolávat nebo dokonce porážet agresory z podzemí.
To byl hlavní důvod, proč se Semjasa rozhodl vliv církve maximálně oslabit. Což se mu koneckonců podařilo, dnešní svět se zajímá o hospodářský růst a zajištění svých hmotných potřeb.
Bylo s podivem, jak v Rusku po desetiletích tvrdého komunismu ožila pravoslavná církev. Dokonce vycvičila nové obránce.
Musí změnit taktiku. Teď nesmí udělat chybu. Nebál se, že se lidem podaří zničit vrt, spíše z profesionální hrdosti nechtěl prohrát. A taky jej hra zaujala, získal lepšího soupeře.
Začal v knězově mysli vytvářet příjemné představy o tom, jak lehce odrazil první útok a jak je silným a neporazitelným duchovním bojovníkem. Zlo bude vymýceno z kořenů a bude nastoleno Boží království na Zemi. Moje zásluhy budou po právu oceněny a stanu se v nově vytvořené hierarchii jedním z nejvyšších. Bůh si mne vybere za svého rytíře a spolu s archanděly budeme nový ráj střežit před vpádem Zla.
Kokabel se ze všech sil snažil vytvořit obraz, který by co nejlépe odpovídal knězovým představám, aby jej nenapadlo, že se nejedná o jeho vlastní myšlenky. Pak začal jen posilovat jeho pocit sebeuspokojení, pocit vyjímečnosti posiloval, až nenápadně přerostl v pýchu. Na krátký čas mu nechal hlavou problesknout, že pýcha je přece hřích.
Jakmile narušil popovu vnitřní integritu, zaútočil. Tvrdě a nelítostně rozmetal obranné psychické hradby a začal mu působit v mysli tu nejintenzivnější bolest, jaké byl schopen.
Duchovní se zhroutil a začal nelidsky křičet. Divoce sebou škubal, jak se snažil osvobodit od mučivých bolestí. Řidič musel zastavit a snažil se knězi pomoct, jenže nevěděl jak.
Kokabel usoudil, že jeho oběť již má dost a seslal na ni mrákoty. Nechtělo se mu už zabíjet, začal postupně pociťovat i dávno zapomenutou emoci soucit. Následně uspal i řidiče, takže to vypadalo, jako kdyby oba v autě jen odpočívali.
Vyčkal na místě, dokud nezaslechl zvuk vrtulníku, který se snesl k vrtné věži.
Sledoval, jak Vasilovi zaměstnanci v tmavozelených kombinézách odnášejí náklad do podzemního překladiště.
Pro jistotu skontroloval obsah zásilky, aby se nedočkal nějakého dalšího překvapení a vyčkal, dokud mužové nespustili náklad do hlubin a nevrátili se zpět do vrtulníku.
Chvíli ještě sledoval probouzející se pasažéry auta a odlétající vrtulník.
Asi mi to tady bude chybět, povzdechl si. Na rozdíl od většiny trestanců nepocítil tak tvrdě podmínky vězení, většinu času strávil na povrchu mezi lidmi a zažil tolik zajímavých příhod, že
si připadal nesmírně bohatý. Tato životní etapa se však blížila k neodvratnému konci a kdoví,co přinesou další dny.




Nyní se přátelé mohli začít věnovat vývoji rezonátoru, jak přístroj na změnu vibrací nazval Zortan.
Přemýšleli, kde by ještě mohli docílit zlepšení.
„Myslím, že program, který komponuje hudbu, nezvládne tak jemné rozlišení a množství vibrací, které by potřebovaly živé organizmy,“ přemýšlela nahlas Niomé. „Neškodilo by se poohlédnout po něčem lepším.“
An souhlasil a spojil se s majitelem produkce hudebního softwaru, jehož výrobek používali.
„Pokud vím, nic lepšího na trhu zatím neexistuje,“ ozval se ochotný majitel. „Ale dám vám kontakt na našeho nejlepšího vývojáře Dermiela. Nedávno mi říkal, že pracuje na něčem, co ještě nikdo neviděl. Pro současné počítače zatím nepoužitelné. Možná by se vám to mohlo hodit.“
Dermiel se ukázal jako mladý sympatický nadšenec, který si s Anem ihned padnul do noty.
„Myslím, že mám, co hledáte,“ oznámil jim, když zjistil, s kým hovoří. „A moc rád bych si ten svůj výtvor vyzkoušel na vašem superpočítači. Ještě jsem neměl příležitost, vyzkoušet si svůj výtvor na něčem takovém. Mohli bychom si tedy pomoct vzájemně.“
An jej ihned pozval na návštěvu, nemohl se dočkat, kdy se mu nový program dostane do rukou.
Mezím sledovali vývoj nových lidí, kteří začali dělat pokroky, ochočovali si zvířata, chovali skot i ovce, stávali se stále produktivnějšími, což jim umožnilo uživit větší množství potomků.
Když se Dermiel dostavil, mohli mu již ukázat, jak se lidé se svými stády rozšiřují do severnějších zemí, kde nalézali příhodnější podmínky pro pastevectví.
Po úvodním představení se společně vrhli do instalace nového programu. An si program nemohl vynachválit, několikanásobně předstihoval možnosti oscilátoru, který se náhle stal limitujícím faktorem rezonátoru.
Po propojení programů se rozhodli provést první pokus s přenosem živého tvora. Vybrali si malou opičku, která zřejmě přišla o svou tlupu, protože zmateně pobíhala z místa na místo. An nejprve spomalil její životní funkce, aby usnula. Pak udělali rozbor frekvencí celého organismu na jeho základě nový hudební program vytvořil soubor akordů pro převodník. Po necelých 15 minutách bylo dílo připraveno a mohli spustit převod frekvencí na nebeskou úroveň.
Ani nedýchali, jak byli zvědavi na výsledek své práce. Pak se to stalo, zvíře na Zemi začalo průsvitnět a záhy se jim objevilo pod nohami tělíčko obalené chomáčem chlupů. Zortan je ihned zvedl a začal zkoumat životní funkce.
„Dýchá!,“ oznámil konečně. Přátelé začali jásat, dostali se o velký kus cesty dál. Zvíře bylo ještě stále malátné, Niomé se začal shánět po nějakém obojku a vodítku. A taky po něčem k snědku.
Objevila se projekce Kesbeela. „Pustíte mě dovnitř? Něco jsem sehnal.“
An vyslal povolovací kód a šli naproti k rampě. Vynálezce se přihnal se svou dodávkou a otevřel stranu auta. Na plošině ležela truhla z tmavého dřeva 4x2x2m.
„Tak to je z akátu, říkali, že to bude dobře rezonovat, je to z nějakých speciálních stromů, ze kterých dělali i hudební nástroje.“ Otevřel víko, truhla byla prázdná.
„Vy jste si tady otevřeli nějakou zoologickou zahradu?,“ zeptal se, když zahlédl opičku. „Máme to vyzkoušet, je to stejné, jako s tím oscilátorem. Jedna truhlárna to měla na skladě, zákazník si ji nechal udělat pro nějaké meditace či něco podobného a pak si to nevyzvedl.“
„Jak to sháníte?,“ podivil se An. „Vždyť vy přivážíte věci, které normálně nikde k dostání nejsou. A vy je máte během chvilky.“
„Mám spoustu známých,“ vysvětloval Kesbeel. „Každý vynálezce má doma spoustu zbytečností, které často nemá kde použít, ale je mu líto je vyhodit. Proto jsme si zřídili společnou platformu. Vždycky, když někdo něco hledá, rozhodí sítě a on se někdo ozve. Líná huba, holé neštěstí.“
Dermiel využíval volný čas na počítači a prozkoumával svůj program. Zajímal ho Anův virtuální svět a možnosti ve spojení se svým zařízením. Pracoval na zvukovém výstupu, aby uslyšel, jak si jeho software poradil s frekvencemi opice. Po zapojení zaslechl hlasitou změť chaotických tónů podmalovaných tichou symfonií. Jednalo se o unikátní nahrávku, byl to prakticky jedinečný zvukový podpis. Když převedl zvukový výstup do viditelné podoby, viděl několik barevných vrstev, z té poslední vystupovaly výrazné špičaté zelené a červené záblesky. Ukázal svůj poznatek přátelům, kteří do pracovny zrovna vešli. Niomé v této záři rozpoznala auru, o které se rovněž zmiňovalo učení náboženství Benech.
Zaměřovali přístroj i na jiné objekty a skutečně kolem každého předmětu bylo vidět nějakou jinou barevnou záři, kterou bylo možno převést i do zvukové podoby. Podle skladby této bylo možné provádět i analýzu složení dotyčných objektů. Totéž pak u rostlin, zvířat i lidí, u kterých se objevovaly barvy nejvýrazněji a nejzářivěji. Mohli sledovat rozdíly v aurách u jednotlivých lidí i jejich proměnlivost podle momentální nálady.
Dermiel ochotně nabídl, že se pokusí tyto barvy nějakým způsobem rozklíčovat a rozdělit do kategorií, aby mohli později snadněji vyhledávat a třídit určité typy lidí. Niomé se k němu připojila.
„Jednu věc vám ještě musím sdělit,“ upozorňoval je An. „Z vlády přišlo nařízení, že zdejší výzkum dostává strategický charakter a o jeho výsledcích nelze informovat veřejnost bez předchozího svolení předsedy vědecké rady Turela, který předtím s vládou konzultuje, co se na veřejnost dostat může a co ne.“ Podíval se na Kesbeela a Dermiela. „Vy byste tady správně vůbec být neměli, ale potřebuji vás. Takže mi musíte slíbit, že zákaz neporušíte, protože zrovna transformace mezi strategické informace patří. Mohu se na vaši mlčenlivost spolehnout?“
Nováčci shodně přikývli a tým mohl pokračovat ve své práci. Zopakovali svůj pokus s židlí na 4. planetě. Pokus dopadl nad očekávání dobře. Kus nábytku se na pusté poušti vyjímal opravdu zvláštně.
„To jsem zvědav, kdo si na ni sedne jako první,“ zabručel si pod fousy Zortan.
„Já bych si typnul vážku,“ navrhoval An.
„Já mouchu,“ kontroval Kesbeel. „Ty potvory vlezou všude.“
„Hm, myslím, že jste se spletli oba, do židle se pustili termiti,“ ukázal na projekci Zortan.
Jedna noha již byla rozežraná, stolička se překotila a za chvíli zmizela pod hladovými těly hmyzu, který si nelámal hlavu s tím, jak se tam potrava dostala.
„Tak jim tam přihodíme něco šťavnatějšího, ne?“ zvolal An a odnesl do truhly kytici tulipánů z vázy na stole. Během 10 minut se kytka ocitla mezi termity, kteří se do nenadálého zákusku pustili s plnou vervou.
„Teď je na řadě živý tvor,“ řekl Zortan a mrknul na opičku. Ta jakoby vytušila, že se mluví o ní, najednou ožila a vyskočila, až ji zarazilo vodítko. Chvilku se škubala, ale pak to vzdala a pustila se do ovoce, které jí tam nanosila Niomé.
„Neblbni, ta tady musí zůstat, pošlu pro pokusnou krysu,“ řekl rychle An a zavolal laboratorní službě. Za chvilku obdrželi děrovanou krabici s chlupatým zrzavým hlodavcem.
Kesbeel krabici popadl a krysu vypustil do truhly. Přenos trval asi 15 minut, ale zdařilo se – zvíře se trochu opile motalo po pouštním povrchu a hledalo nějaký temný úkryt.
„Přece ji nenecháme umřít, přeneseme ji nazpět!“ ozval se An soucitně. Spustili rezonátor a za pár minut se krysa proháněla zpátky na Nebi kolem rampy.
Vracející se Semjasa ji zahlédl a začal se rozčilovat, že se správce objektu nestará o deratizaci.
Vešel dovnitř a spatřil v rohu uvázanou opičku.
„Koukám, že se nám tady začíná vytvářet z vědeckého pracoviště zvířecí útulek,“ mručel nespokojeně. An mu představil dalšího nového pomocníka, o nejnovějším pokroku jej však již neinformoval. Jen přemýšlel, jak jej zase dostat pryč.
Semjasa sám však neměl na pracovišti dlouhého stání. Zběžně si prohlédl první lidi na Zemi, chvíli přihlížel, jak Dermiel s Niomé analyzují nějaké barevné skvrny poslouchají k tomu nějakou divnou hudbu a odporoučel se za Turelem. V duchu si umínil, že si na pracovišti bude muset prosadit větší pořádek.
Den se pomalu chýlil ke konci a An si uvědomil, že zítra je církevní svátek, což se vztahovalo i na jeho středisko. Získat výjimku bylo hodně komplikované, raději se rozhodl, že nechá program běžet a nechá své spolupracovníky odpočinout. I on sám již cítil únavu a to měl jít zítra na audienci k nejvyššímu soudci.
Zabezpečil program proti nedovolenému použití, změnil přístupová hesla a dal svým spolupracovníkům rozchod do pondělka.
Před odchodem si ještě prohlédl projekci a pocítil velké uspokojení ze své práce, měl být na co hrdý. Během několika málo dnů prokázal funkčnost evolučního programu, který se přes veškeré katastrofy vyvinul až do dnešní podoby. Vytvořil rezonátor schopný přenášet předměty i živé tvory mezi světy, což otevřelo dveře těm nejbáječnějším dobrodružstvím, jaké kdy lidstvo zažilo. Jen se o tom nesmí zmiňovat, což se mu zdálo na hlavu postavené.
Zamkli a vydali se s Niomé, která si nesla opičí mládě v náručí. na cestu domů. Cestou mu básnila o mladém Dermielovi a jeho hudebním programu. V mnohém jí tento sympatický mladík připomínal Ana, Taky byl zcela zapálený pro svůj projekt a vymyslel naprosto geniální program pro komponování hudby.
Šli spolu ještě nakoupit a lidé se na Ana zdaleka usmívali, protože jej znali z televizních projekcí.
Musel si začít zvykat na ztrátu soukromí a anonymity.
Před usnutím jí ještě povídal o skvělých výletech na nejkrásnější místa Země, až zvládnou bezpečný obousměrný přenos mezi světy. Chtěl si někde zřídit skrytou základnu, kde by mohl probíhat průzkum frekvencí Perualova vesmíru.
Dlouze se mazlili, užívali si klidu noci před zítřejším svátkem. Bylo jim spolu krásně, šeptali si zamilovaná slova a pomalu usínali přitisknuti jeden na druhého.

7.den se An probudil odpočatý a ve skvělé náladě. Trochu mu ji ale začala kalit obava ze setkání s přísným Caleanem. Ještě nikdy se nesetkal s tak mocným člověkem. Dodával si odvahu vzpomínkou, jak dobře zvládl Azazela.
Něžně se rozloučil se svou láskou a vyrazil směrem k vládní budově. Vpuštěn byl bez nějakých průtahů a před desátou hodinou již stál před pracovnou nejvyššího soudce.
Přesně v 10:00 se otevřely zprudka dveře a v nich stál vysoký stařec s aristokratickou tváří ověnčenou krátkými bílými vlasy.
„Pojďte dál, jste očekáván,“ zval jej hlubokým hlasem, ze kterého čišela autorita. To se vůbec nedalo srovnávat s povýšeným Azazelovým vystupováním. An rozechvěle vstoupil do místnosti s vysokým stropem, zařízené klasickým ale strohým nábytkem z poctivého masivního dřeva.
„Posaďte se, něco k pití?“ ukázal soudce na volnou židli.
„Děkuji, snad trochu čisté vody.“
Stařec se živě zajímal o výsledky výzkumu a pochválil jej za rychlý a podnětný pokrok.
An se snažil být stručný a vylíčil mu všechny své poznatky. Předvedl mu i nafilmovanou scénu, kdy se jim podařilo otevřít Perualův vzkaz. Zdůraznil nutnost co nejrychlejšího pokračování výzkumu, protože s narůstající složitostí programů Nebe i Země se poměr mezi virtuálním a Perualovým časem neustále zhoršuje. Tím neustále narůstá pravděpodobnost, že kosmická loď s počítačovým centrem může být vážně poškozena, což by zahubilo oba dva světy najednou.
„Dobrá, to jsem pochopil, ale v čem vám mohu pomoct já? Zajímal se Calean.
„Potřebovali bychom vládní dotace na nákup drahých přístrojů, aby takový strategický výzkum nebyl závislý na penězích bohatých sponzorů, kteří se budou snažit vytěžit z výzkumu výhody pro sebe. Taky příjem z reklam znamená povolit přítomnost televizních stanicí, před kterými by se některé utajované skutečnosti jen ztěží zakrývaly.“
„V tom jsem s vámi naprosto zajedno,“ zahřímal soudce. „Boháči do takových věcí vůbec nesmí strkat nos! Ani veřejnost se nesmí dozvědět, jaké hrozí nebezpečí, aby nepropukla panika. Kolik byste potřeboval peněz mladý muži?“
„Nevím ještě, kolik bude stát oscilátor od armády, zatím probíhá zkušební provoz,“ odpověděl An. „Semjasa taky sehnal nové komponenty do počítače, které by dokázaly celou simulaci urychlit a zatím neznáme cenu.“
„Jak vycházíte se Semjasou?“ zeptal se náhle stařec. „Viděl jsem v televizi, že je vaším zástupcem.“
„Nebýt jeho, nedostal bych se k superpočítači ani na dohled. Všechno zařídil přes své styky s M1000. A předseda vědecké rady Turel je strýcem Azazela, který mne donutil, abych mu poskytl svůj program k burzovním předpovědím. Právě Turel si vymínil, že Semjasa bude mým zástupcem. A ten se čile snaží propojit evoluční program s byznysem. Za chvíli budeme pracovat pro firmy a ne pro stát. Proto jsem přišel za vámi.“
„Ta pakáž už zkorumpovala celou vědeckou radu!“ rozlítil se Calean. „Zasadím se o přísné tresty za každý úplatek! Státní zaměstnanec, který si vezme peníze od sponzora a poskytne mu za to výhody, musí okamžitě pryč ze svého místa! A pořádnou pokutu k tomu!“
„Tak to můžete začít rovnou u mne,“ sklopil oči An. „Azazel mi za program i zaplatil, abych jej neposkytoval nikomu jinému. Všechno jsem ale vzal a daroval jsem peníze dětskému ústavu.“
„Sirotčinci v Kortonu?“ zvedl Calean překvapeně obočí. „Spojit Kasan!“ zavelel náhle svému
telefonu. Nad stolem se objevila projekce ředitele sirotčince. „Znáte tohoto muže?“ ukázal na Ana.
„Ano samozřejmě si jej pamatuji velmi dobře, před týdnem byl u mne se svou přítelkyní a poskytl nám královský sponzorský dar, celých 700.000,-.“
„Děkuji, to mi stačí. Nashledanou,“ řekl soudce a vypnul projekci. Dlouze si Ana prohlížel. „Jste naprosto vyjímečný člověk, víte to?“
Mladík rozpačitě pokrčil rameny: „To byla přece samozřejmost, ne?“
Calean vstal a podal Anovi ruku: „S mou pomocí můžete kdykoliv počítat, ať se jedná o cokoliv. Máte mou plnou důvěru.“
An se vydal ke dveřím, když si ještě na něco vzpomněl: „Vy jste v kontaktu s Turelem? Říkal, že dostal vládní nařízení o embargu na informace týkající se transformace mezi virtuálním a naším světem.“
„Na toho chlápka si brzy posvítím. Lže, u nás se o ničem takovém nejednalo, musel bych o tom vědět. Spíš si myslím, že zase někdo chtěl utajením informací získat výhodu pro sebe. Asi ten jeho zazobaný synovec Azazel. Uvědomujete si vůbec, jakou revoluci na Nebi připravujete? Všichni, kdo mají uloženy peníze v nerostných surovinách, o ně rychle přijdou. Jejich ceny spadnou tak hluboko, že se jich spekulanti už nikdy nezbaví. Nechám oběma prozkoumat jejich majetkové poměry a daňová přiznání. Ale tyhlety čachry skončí velmi brzo, to vám slibuji. A vaše vynálezy si klidně zveřejněte, jak uznáte za vhodné. Obyčejným lidem to pomůže, když bude všechno levnější.“
An pokýval hlavou a vycházel ze dveří.
„Mladý muži, ještě něco!“ Počkal, až se An otočí. „V Kortonském sirotčinci jsem strávil celé své dětství. Udělal jste opravdu dobrý skutek. Nashledanou.“
An opustil vládní budovu velmi zamyšlen. Cítil, že přichází období velkých změn.
Od doby, kdy vytvořil evoluční program, vnímal i svět kolem sebe jinak. Věděl, že každý velký výkyv k sobě přitahuje stejně silný nebo i silnější protipól. Je to vždy jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Bohatí to už se svou neuhasitelnou žízní po dalším bohatství i se svou arogancí dlouhodobě přeháněli. V Caleanovi si tím vytvořili mocného protivníka. A An se svým programem v tomto zásadním rozkolu bude zřejmě nějakou roznětkou, ačkoliv po takové úloze nikdy ani v nejmenším netoužil. Cítil se však tlakem okolností k této roli postrkován. Rozhodl se, že již neudělá nic, co by nadcházející konflikt jakkoliv urychlilo. Nestál o žádné boje, chtěl v klidu provádět svůj výzkum, založit s Niomé rodinu a žít si dále se svými blízkými klidný a harmonický život. Netušil, jak rychlý spád následující události dostanou a jak je proti tomu bezmocným.
Doma jej čekal neuvěřitelný nepořádek. Niomé s opičkou řádily jako pominuté, hrály si jako malé děti a vůbec si nevšimly, že se An vrátil. Ten rázem zapomněl na své starosti a nahlas se rozesmál. Mládě viselo na závěsu, v zubech dívčinu oblíbenou plyšovou hračku a vzdorovalo útokům s násadou smetáku, kterým se Niomé snažila svého plyšáka získat zpět. Když zjistila, že se An už vrátil, rozhlédla se po té spoušti a provinile se na něj usmála.
An ji objal a políbil – vnímal, jak jí divoce buší srdce. Šťastně se k němu přivinula a ve vzájemném objetí se dostali až do ložnice. Opička si ještě chvilku hrála s hračkou, utrhla jí ucho znuděně ji odhodila. Rozhodla se zjistit, kam její nová kamarádka zmizela. Zůstala stát na prahu místnosti a zvědavě koukala, jak si hraje s někým jiným. Vyskočila k nim na postel a dožadovala se pozornosti. Niomé se přestala věnovat svému příteli, který to nesl trochu nelibě. Ale za chvilku se i on začal dovádění rozverného mláděte smát stejně jako Niomé. V domácnosti zavládla přes otřesný nepořádek veselá nálada.

Osmý den, když An dorazil do ústavu, narazil před vchodem na Dermiela, který již nedočkavě čekal, kdy se dostane k superpočítači. Pozdravili se a mladík mu podal hotový program k vyhodnocení aury.
„Něco jsem si o auře přečetl a kupodivu to i koresponduje se zákonitostmi, na kterých je postavena hudba,“ utrousil na vysvětlenou. An mu dovolil, aby si zkoušel možnosti programu na Hvězdě a ihned si prohlédl nejnovější vývoj na Zemi. Dorazili i Zortan s Kesbeelem a společně sledovali hlavně novinky u nových lidí.
Za bezmála dva tisíce let, které v době jejich nepřítomnosti v programu uběhly, se lidská rasa dost rozmnožila. Vznikaly osady, ve kterých se rozvíjela řemesla a obchod, situce začala být pomalu nepřehledná. An instaloval nový Dermielův program na vyhodnocení aury a nechal jím prosít tisíce lidských bytostí. Jednoznačně nejlépe dopadnul člověk s převládajícími jasně zářivými fialovými tóny. Zaměřili se na jeho činnost a zjistili, že se skutečně jedná o duchovně již velmi vyspělého jedince. Rodokmen jim prozradil, že se jedná o Henocha, syna Járedova, z Adamovy krve. Byl velmi uznávaným a respektovaným člověkem a An jej chtěl poznat osobně.
Zaměřil na něj svůj transformační program a analyzoval jeho frekvence. Henoch zrovna meditoval, nebylo potřeba jej uspávat. Vibrace jeho osoby byly na pozemské poměry hodně vysoké – převedl je ve stejném poměru na nebeské a zahájil transformaci. Současně mu do paměti přehrál znalost nebeského jazyka.
Henoch otevřel oči a rozhlédl se po jemu neznámém a podivném okolí. Cítil se tak dobře a lehce, jako ještě nikdy předtím. Před ním se objevili dva vysocí mladí mužové.
„Vítej Henochu, jsi na Nebi a já jsem An, stvořil jsem svět i Adama,“ usmíval se programátor a podával mu levou ruku.
Henoch však padl na kolena a sklonil hlavu až k zemi. Byl vychován k absolutní úctě a bázni před Všemohoucím. Ani si nemohl v hlavě srovnat, jestli už je po smrti, když je u Pána. A jakto, že rozumí jeho řeči? Příliš mnoho otázek i pro moudrého praotce.
„Tak to ti nezávidím, než se tenhleten vzpamatuje a osmělí, tak bude večer,“ zasmál se Dermiel.
Do práce se dostavil Zortan a krátce po něm i Semjasa.
„A to je zase kdo v té maškaře!?“ zvolal zhrozeně. „Tady se nacvičuje divadlo nebo co?“
An jim vysvětlil, o koho se jedná a jak daleko ve výzkumu pokročil. Semjasa se uklidnil a se zájmem si prohlédl zejména novou akátovou truhlu a hudební program. Jeho vášeň pro obchodní využití vynálezů opět rozjela mozek na plné obrátky.
„Pamatujete si doufám na dohodu s Turelem?“ připomínal jim zástupce a odběhl předsedu vědecké rady informovat o nejnovějších poznatcích.
Zortan se pokusil navázat komunikaci s pozemšťanem: „Henochu, já jsem nikoho nestvořil, jen tady pomáhám. Určitě máš spoustu otázek, nechtěl by sis se mnou popovídat?“
Henoch konečně zvedl hlavu a pozorně si profesora prohlédl. Vypadal naprosto normálně, na rozdíl od bezvousého Ana měl i plnovous. „Ty jsi od nás?“ zeptal se po chvíli.
„Ne, narodil jsem se tady, vy jste nám podobní, protože jsme to tak chtěli,“ vysvětloval Zortan ochotně. „An dal Adamovi kus sebe a docela se to povedlo. Naši řeč ti vložil do hlavy ještě než tě přenesl sem.“
„Proč zrovna já a ne někdo jiný?“
„Udělal jsi největší pokrok ze všech na Zemi, chtěli jsme tě poznat blíže. Kdykoliv budeš chtít, můžeš se vrátit zpět. A zůstat můžeš, jak dlouho se ti zlíbí, jen tě musím upozornit, že jeden den u nás je zhruba 1000 let u vás.“
„Rád bych se tady naučil něčemu prospěšnému, co by mohlo pomoci našemu lidu,“ odvětil Henoch.
„Mohl bych tě naučit matematiku,“ nabídl se profesor. „To budeš potřebovat k rozvoji jakékoliv činnosti. Pak se podíváme na hvězdy a planety, no a nějaké základy zemědělství bych snad zvládl taky, vyrůstal jsem na horské farmě,“ přemýšlel.
„Nevím ani, jak ti poděkovat za tvou dobrotu,“ řekl dojatě pozemšťan.
„Myslím, že příležitostí bude ještě dost, budeme potřebovat i tvou pomoc.“
An s Dermielem a s Kesbeelem prováděli další pokusy s přenosem živých tvorů na Zemi a nazpět.
Přístroj fungoval bezchybně. Laboratorní zvířata nejevila žádné újmy na zdraví, jen při přenosu na nižší pozemské frekvence se nějakou dobu nejistě motaly, ale po chvíli již v novém prostředí vesele pobíhaly.
Nastal čas pro první pokus s přenosem nebeského člověka na Zemi.
„Půjdu já,“ rozhodl se An. Nemůžu si nikoho jiného vzít na svědomí, kdyby se něco stalo.“
„To tedy ne!“ oponoval mu Dermiel. „Právě kdyby se něco stalo – kdo by ti odtud pomohl?“
„Půjdu já,“ přihlásil se Kesbeel. „Musím vyzkoušet, jak funguje ta moje truhla.“
An ještě chvilku vzdoroval, ale pak uznal, že pro začátek bude lepší, když bude vyslance jistit z Nebe on sám.
Kesbeel si s sebou vzal láhev s pitím a lékárničku pro všechny případy. Velký okamžik se blížil. Trochu rozechvěle vstoupil do truhly, lehl si na dno a čekal, co se stane.
Zrovna dorazili Turel se Semjasou. An jim nahlásil, co zrovna chystají. Turel nesouhlasně zvedl ruce, aby pokus zarazil, ale Semjasa jej zarazil: „Jak znám Ana, určitě se o bezpečnosti předem ujistil, zbytečně by neriskoval život svého pomocníka.“
Turel povzdechl a podotkl jen, že doufá, že je An dobře pojištěn, pokud by se Kesbeelovi něco stalo.
Dermiel zavřel víko truhly a An spustil rezonátor. Taky zpomalil chod počítače, aby mohli sledovat Kesbeelovu činnost. Nějakou dobu se nedělo nic, pak se začal vynálezce v truhle rozplývat. S napětím sledovali místo na Zemi, kam předtím posílali zvířata. Když se tam objevil Kesbeel a začal se hýbat, propukl jásot. Sledovali, jak se zvednul, zamával jim a trochu potácivě se rozešel k nedaleké říčce, kde se opláchnul.
Zvědavě zkoumal chuť virtuální vody na jazyku, rukou hrábnul do říčního písku a nechal si jej propadat mezi prsty. Žádný rozdíl oproti normálnímu světu. Slunce žhnulo trochu více, než byl zvyklý, ale teplo nebylo u vody nepříjemné. Rozešel se podél toku, vnímal trochu větší gravitaci než na Nebi. Brzy si na ni zvyknul, bral to jako posilování.
Za říčním ohybem spatřil osadu, po chvilce zaváhání se k ní vydal.
Zortan s Henochem se připojili k divákům. Henoch se zaradoval, když vesnici zahlédl.
„Tam je má rodina!“ ukazoval vzrušeně prstem. „Budou se ho bát, ale když zjistí, že není ozbrojen a nemá zlé úmysly, přijmou ho.“
An vyslanci ještě rychle neprogramoval tamní jazyk, aby neměl komunikační problém.
Kesbeel se blížil k lidem, kteří opatrně vyčkávali, co se bude dít. Jeden z mužů jej oslovil: „Kdo jsi a co u nás hledáš?“
Nebešťan se podivil, že jim rozumí a hledal slova, kterými by mohl odpovědět bez přílišného lhaní.
„Jmenuji se Kesbeel a jsem vyslancem Ana, který stvořil tento svět i Adama,“ slova z něj lezla postupně po jednom, teprve se je učil používat. „Henoch je teď u nás a sleduje, co děláte. Až bude chtít, může se kdykoliv vrátit, nemáte se o něj bát. Přišel jsem k vám na krátkou návštěvu.“
Když domorodci uslyšeli zprávu o Henochovi, propukli v jásot, jejich příbuznému se dostalo tak obrovské pocty. Uvedli Kesbeela jako hosta do největšího stanu a prokazovali mu úctu jako samotnému králi. Ten nemohl spustit oči z jedné dívky, která vždy plaše uhnula očima, když se jejich pohledy setkaly. Nejstarší muž si všiml zvýšeného hostova zájmu a pokynul dívce, aby si přisedla. „Jmenuje se Oleandra, je to moje vnučka,“ vysvětloval Kesbeelovi. „Líbí se ti?“
Kesbeel nepřítomně přikývl a usmál se na dívku. Oleandra klopila hlavu a skoro neznatelně se usmívala, musela se hodně ovládat, srdce jí bušilo jako pominuté, vždyť se zalíbila vyslanci Boha.
An již byl netrpělivý, chtěl přesunout Kesbeela nazpět a zjistit, jak se transformace podepsala na jeho zdravotním stavu. Henoch jej však přesvědčil, aby jej nechal aspoň sníst pohoštění, bylo by to vnímáno jako krajní nezdvořilost, zmizet od stolu bez jídla. A tak se Kesbeel dosyta najedl, napil se
a dokonce se stihnul i zamilovat do Oleandry. Nejvíce si povídal s Metuzalémem, jak se patriarcha jmenoval.
Náhle se před ním na zemi objevil náhrdelník, který nosila na krku Niomé a Zortanův lovecký nůž.
Na papíru, ve kterém byly předměty zabaleny, bylo napsáno: „Přišel čas k návratu. Poděkuj za pohoštění a obdaruj tu dívku po které tak koukáš. Dýka je pro Metuzaléma, pozdravuj ho ode mne.“
Lidé sledovali zjevené předměty s otevřenými ústy. Kesbeel se zvedl, pověsil Oleandře na krk šperk a políbil ji. Stařešinu obdaroval nožem, ten si jej s posvátnou úctou opatrně převzal.
„To je od Ana, dívá se na tebe přeje ti hodně zdraví. Já děkuji za vaši pohostinnost a určitě rád znovu přijdu,“ tato poznámka byla určena hlavně Oleandřiným uším.
Sotva to dořekl, začal se před zraky užaslých domorodců rozplývat, až zmizel úplně.
Objevil se před projekcí a všichni jej vítali jako hrdinu.
„Jsi první obyvatel Nebe, který se nechal přetransformovat na Zemi a zpět,“ oznámil slavnostně Zortan. „Jednou se dostaneš do čítánek, stejně jako Henoch – první pozemšťan na Nebi.“
Semjasa s Turelem na sebe pohlédli a připojili se ke gratulantům. Kesbeel byl trochu rozpačitý a obrátil se na Ana: „Rád bych se tam znovu vrátil, tentokrát ale na delší dobu, slíbil jsem to Oleandře.“
„Nevím, neriskoval bych to,“ poškrábal se An za uchem. „Ještě netušíme, co by se stalo, kdyby z vaší lásky vznikl nějaký potomek, shoda DNA není stoprocentní. Musíme provést nějaké pokusy na zvířatech a pak se uvidí. Nečekal jsem, že se tam tak rychle zamiluješ, promiň, ale nemůžu ti zatím vyhovět.“
Kesbeel posmutněl, rychle si spočítal, že než provedou potřebné pokusy, uplynou na Zemi tisíce let. Semjasa si jeho rozpoložení všimnul a věděl, že našel spojence pro svůj plán, který se mu zrovna rodil v hlavě.
Rovněž postřehl, že An změnil přístupová hesla. Nedal na sobě nic znát, věděl, že Turel má univerzální přístup ke všem počítačům, takže zůstal v klidu. An o univerzálním heslu neměl ani tušení, asi bude trochu zmatený, když zjistí, že někdo manipuloval s programem, ale to už bude pozdě.
Semjasovi se zrychloval tep, když si uvědomil, na jakou úžasnou zlatou žílu zde narazil. Dnešní noc rozjede největší byznys všech dob. Bohatí z M 1000 mu zaplatí jakoukoliv částku, když zjistí, jak si získat desítky let života navíc. A jakého života! Na Zemi budou uctíváni jako bohové, budou si užívat všech myslitelných radovánek.
A on se stane tím nejbohatším z nich. Peníze využije na zaplacení politické podpory a stane se vládcem celého Nebe. Obnoví zašlou slávu rodu Jegunů, postaví nová počítačová centra, aby mohl rozdělovat virtuální území i s otroky svým příznivcům.
A nesmí otálet, An zřejmě tuší nějakou zradu, proto ta změna hesel. Azazel se již zmínil, že An dokáže být velmi tvrdým soupeřem, jakkoliv na to nevypadá. Navíc se u něj jedná o kombinaci s trochu naivním idealismem. Už naznačoval, že se vypraví na vládu pro podporu. Pokud by se tam setkal se stále mocnějším Caleanem, mohl by ji i získat.
Calean, jeho nevlastní bratr, bastard jeho rozmařilého otce, k smrti nenáviděl bohaté a bojoval proti nim již jako státní zástupce velmi neúprosně. Jeho úspěchy při odhalování korupce v nejvyšších vládních kruzích mu přinesly neuvěřitelnou popularitu voličů. Stal se z něj vrchní soudce s významnou pozicí ve vládě. Nabaloval na sebe stále větší moc. Kromě Semjasy ovšem o jeho královském původu nikdo nevěděl, ani Calean sám. Vatana toto tajemství prozradil synovi až na smrtelné posteli, kdy jej v poslední chvíli poprosil o odpuštění, že celý obrovský majetek promrhal a synovi zanechal jen dluhy. Vůči Caleanovi jej však svědomí tížilo ještě víc, zařídil zvláštní fond, ze kterého byla osiřelému Caleanovi vyplácena podpora. Semita, Caleanova matka byla zřejmě jediná osoba, ke které kdysi v mládí doopravdy pocítil lásku. Nedokázal se však vzdát svého bujarého života a nabídl Semitě, když mu celá šťastná oznámila své těhotenství, peníze na potrat. Pro ni to byla obrovská rána, milovala Vatanu jako nikoho jiného. Dítěte se nevzdala, stáhla se do ústraní, ale krátce po těžkém porodu vážně onemocněla a pomátla se. Skončila v blázinci, kde brzy zemřela. Caleana převezli do siritčince.
Semjasa poodešel a rozeslal všem členům nabídku největšího dobrodružství všech dob. Velmi výmluvně popsal všechny výhody takového výletu a vyzval všechny zájemce, aby se dostavili před půlnocí k jeho domu. Krátce se zamyslel nad cenou, o kterou si řekne. Pak se rozhodl pro sumu 20 miliónů. Pokud se dostaví jen 100 lidí, bude z něj miliardář. Odešel s Turelem do jeho kanceláře, kde mu svůj plán v klidu vysvětlil. Samozřejmě mu musel nabídnout slušný podíl a výlet na Zemi zdarma. Předseda rady se dlouho přesvědčovat nenechal a spolupráci přislíbil.
An se svými spolupracovníky mezitím vybrali na Zemi ostrůvek, kam vysadili několik samečků laboratorních krys. Na Zemi vyhledali adekvátní hlodavce, vybrali několik samičel a přenesli je na ostrov k samečkům. Během chvilky měli výsledky, Rodili se velcí mutanti, kteří se měli čile k světu a když sežrali vše, co jim rodiče přinesli, obrátili se na své rodiče a sežrali i je. Brzy poté vymřeli, protože jim došly veškeré zdroje potravy.
„Tak to bys s Oleandrou nechtěl, viď?“ zeptal se programátor Kesbeela. Ten jen zavrtěl hlavou a smutně sledoval, jak mu dívka před očima stárne. Stále zůstávala sama, čekala, kdy se její milý vrátí, jak slíbil. Simulace v tu chvíli běžela pomaleji než obvykle, množství dat rostlo velkým tempem a An věděl, že bez výrazného posílení počítače brzy program zpomalí tak, že čas na Nebi předčí ten na Zemi.
Zavolal Semjasu s Turelem, aby je požádal o pomoc. Semjasa byl velmi vstřícný a optimistický a dokonce i šéf vědců se zdál být investici nakloněn.
Semjasa se ihned spojil s laboratořemi v Orleisera, aby se zeptal na připravenost nové generace procesorů. Dostal příznivou odpověď, že jsou s testy v podstatě hotovi a posílají techniky, aby provedli u nich upgrade. Do večera by měli být hotovi s instalací.
„Díky, to nám hodně pomůže,“ řekl An uznale. „Dnešní noc se to rozběhne a zítra ráno budeme o velký kus dál.“ Kdyby jen tušil, co všechno Semjasa chystá, asi by se tolik neradoval.
Jen Kesbeelovi se informace nelíbila, Oleandra pro něj mizela v nenávratnu, ráno již bude tisíc let po smrti. A on bude tím, kdo zklamal a svůj slib nesplnil. Náhle jej tiše oslovil Semjasa: „Vidím příteli, že se neraduješ s ostatními, stalo se něco?“
Kesbeel mu vysvětlil své starosti. Semjasa Kesbeela odvedl stranou.
„Příteli, cítím s tebou, taky jsem byl zamilovaný, moc rád bych ti pomohl. An si svou lásku prožívá a cizí trápení ho nezajímá. Mohu s techniky promluvit, aby se zdrželi a zrychlení bylo spuštěno až ráno.“
„An s tím stejně souhlasit nebude, u krys se z pohlavního spojení nebeských a pozemských krys rodili žraví kanibalové,“ namítal nevěřícně Kesbeel.
„Zapomínáš, že lidé mají v sobě naše DNA, takže by nic takového nehrozilo. Ale jak to zjistí, když se to nevyzkouší přímo na lidech?“ Semjasa se na oko zamyslel: „Víš co? Já to risknu a hned v noci tě za tvou láskou vyšlu. Ty to s ní vyzkoušíš a ráno An nic nepozná. Kdyby se něco nepodařilo, můžeš plod utratit. A kdyby se to provalilo, vezmu zodpovědnost na sebe, nemusíš se bát,“ slíbil Kesbeelovi.
Ten byl dojat a děkoval se slzami v očích. Sám osud mu poslal do cesty tak dobrého člověka.
Semjasa byl rovněž spokojen, neuměl zacházet s rezonátorem a Kesbeela pro svůj plán nutně potřeboval. Vše probíhalo jak na drátku. Odešel technikům z Orleisera naproti, aby je přesvědčil, že nemají být hotovi dříve než před 10 hodinou v noci. Za peníze mu tuto službičku jistě neodmítnou.
Na telefon mu začaly přicházet první rezervace na výlet. Nikomu se částka nezdála vysoká, jen projevovali obavy o svou bezpečnost. Potřeboval již jen zajistit pár programátorů, kteří budou na výletníky dohlížet. Zavolal pár kamarádům ze studií a slíbil jim velkou odměnu za pár hodin práce.
Výletu se chtěl na chvíli zúčastnit i on sám.
Technici přislíbili spolupráci a Semjasa je přivedl k Anovi. Ihned se pustili do práce, ale pod různými záminkami spuštění oddalovali. Anovi nezbývalo než se podřídit. Niomé odešla, aby nenechávala opičku dlouho o samotě a An jí slíbil, že do desíti bude doma. Když se uvedená doba blížila a spuštění se stále nedařilo, nabídl se Semjasa, že na něj nikdo nečeká a rád s techniky zůstane. An tedy uzavřel přístupové cesty k manipulaci programem svým heslem a spěchal domů, měl již zpoždění. Semjasa ihned zavolal Kesbeela a nechal si vysvětlit funkce rezonátoru. Turel přístupové cesty opět otevřel a Kesbeel mohl vyrazit za svou milou. Lehl si do truhly a za chvilku již držel věrnou Oleandru v náručí.
Dostavili se Semjasovi programátoři, kteří byli zaškoleni na obsluhu superpočítače i rezonátoru. Museli hlavně zvládnout přenos živých tvorů ze Země na Nebe. Domluvil s nimi znamení, podle kterého poznají, že výlet je u konce. Vyzkoušeli si přenos několika zvířat k sobě i nazpět.
V 11 hodin spustili technici rychlé procesory, chvíli sledovali, zda vše funguje jak má. Blížila se 12. hodina, všechno bylo v naprostém pořádku a Semjasa spěchal domů pro zákazníky. Potvrzení již ani nepočítal, jen odhadoval, že jich bude mnohem více než 100.
Bylo jich skoro 200, byli trochu nervózní ale na adrenalinový zážitek se všichni těšili. Semjasu zahrnuli svými dotazy a ten jim je ochotně odpovídal. Přijel najatý velkokapacitní autobus a odvezl je do výzkumného centra.
Turel již instruoval stráž, které navíc přislíbil za dobré služby tučné prémie.
Autobus dorazil až k projekci a dvě stovky natěšených výletníků vystoupily a zvědavě si prohlížely projekci.
Semjasa jim ukázal Kesbeela, který vypadal stále stejně, jen Oleandra již byla stařenkou nad hrobem. Dobrá zpráva, návštěvníci Země stárnou zřejmě podle nebeských hodin, jak již An podle pokusu s krysama předpokládal.
Boháči již byli netrpěliví a Semjasa začal organizovat plynulou transformaci. Vybral jako cílovou stanici horu Hermon, z níž se dalo všemi směry vyrazit k obydleným osadám.
Zjistil, že do truhly se víc než dvacet lidí najednou nevejde. Vylosovali si tedy pořadová čísla, aby nedocházelo mezi netrpělivými hosty k tlačenici.
První dvacítka v truhle, všechno fungovalo, jak mělo. Mohli spustit rezonátor. Nový program již nepotřeboval na transformaci tolik času jak ten starý a tak byli během několika minut všichni na místě.
Zvědavě se vzájemně prohlíželi, se zájmem studovali i své okolí. Kocovinový stav se dostavil přesně, jak byli instruováni, zásobili se léky na zmírnění nepříjemných příznaků. Když se nic nedělo, rozhodli se již dále nečekat a nedočkavě seběhli do údolí. Tamní lidé již znali Kesbeela a jeho přínos pro domorodce. Vítali proto návštěvníky, hostili je a krmili, dívky se o ně přetahovaly. Boháči si připadali jako v ráji. Ničeho si neodepírali a pili, hodovali, užívali si všech radostí dosyta.
Zděšený Kesbeel je ihned navštívil a varoval je před oplodňováním pozemských žen, sám zůstal bezdětný poté, co se Oleandře narodil první potomek, mutant, který rychle přibýval na váze a stával se z něj obří netvor. Kesbeel jej stačil ještě včas zabít.
Ale rozjaření boháči ničeho nedbali, zaplatili hodně peněz a chtěli si jich dosyta užít. Zoufalý Kesbeel vyhledal Semjasu a hrozně se pohádali když odhalil Semjasovy plány. Ten se ale Kesbeelovi vysmál a Azazel, který jej doprovázel, Kesbeela bez milosti vyhodil a pohrozil zabitím, jestli se ještě jednou vrátí.
Kesbeel tedy začal burcovat lidi proti návštěvníkům z Nebe. Ti ale nerozuměli jeho obavám, každý chtěl mít z návštěvy nějaké výhody.
Hosté je ochotně učili různým dovednostem, aby si udrželi své privilegované postavení. Moc dobře chápali tento byznys a uměli jej využít na maximum.
Učili je stavět kamenné domy, lodě, také základům zemědělství, výrobě kovů a zbraní. Semjasa učil lidi magii, což byl v podstatě způsob, jak obelstít program.
Azazel vyučoval bojovým uměním i válečné strategii, jiní se soustředili na astronomii, geometrii i matematiku, každý podle svého oboru. Hlavně se lidé naučili obchodním trikům a strategiím a rozšiřovali svá panství, bohatství a moc. Mutanti však začínali být pro lidstvo hrozbou, stávali se silnými a mocnými, po lidech zdědili i inteligenci a bylo čím dál těžší se jich zbavovat. Množily se případy, kdy z hladu přepadávali a požírali lidi. Nebešťané je však chránili, uzavírali s nimi spojenectví a využívali je v nesčetných válečných taženích proti jiným národům, které jim nechtěly sloužit.
Kesbeela nakonec poslechla jen Henochova rodina a společně odešli do hor, aby byli od tohoto vřícího kotle lidských vášní co nejdále. Metuzalém měl syna Lámecha, který zplodil Noema. Toho hodně vychovával Kesbeel, který nemohl mít vlastní dítě. Naučil jej mnoha dovednostem i podstatě technických vědomostí a měl radost, že se Noe rád a pilně učí.
Kesbeel netušil, kolik let ještě musí uplynout, než An ráno zjistí, co se děje a než zjedná nápravu.
Neznal novou rychlost superpočítače a tak jen odhadoval, že to potrvá minimálně stovky let.
Mnohokrát hořce zalitoval, že Semjasovi z lásky k Oleandře naletěl a pomohl mu k takovým zvěrstvům. Lidé do té doby žili poměrně spořádaně a skromně, s příchodem nebešťanů však propuklo hotové šílenství.
Nedal si říct a opakovaně navštěvoval Semjasu a naléhal na něj, aby ten nesmysl ukončili.
Ten se mu však jen vysmíval, jednou se ale do debaty připletl opilý Azazel a Kesbeelovi zlomil vaz. Pohodil jej do kouta jak prašivého psa a šel si pro další džbán vína.
Každých 20 let odcházeli návštěvníci zpět, popřípadě si pobyt za slíbení peněz Semjasovi prodlužovali. Další skupiny výletníků posílali do jiných krajů, aby jim nebrali jejich privilegia.
Semjasa začal tušit, že řádění jeho přátel určitě nezůstane bez povšimnutí a že jej čeká ráno velký boj s Anem. Všichni boháči, kteří zde byli s ním , mu slíbili, že budou stát za ním. Jestli bude An dělat problémy, bude odvolán i se svými spolupracovníky. A Země bude jen jejich. Přesto začal být Semjasa nervózní a chtěl se vrátit na Nebe. Dal znamení svým programátorům a ti jej přenesli zpět.
V ústavu byl klid, programátoři se nudili a radovali se ze snadného výdělku. Vyplatil jim slíbenou odměnu a propustil je domů. Zpomalil počítač, aby mohl sledovat dění na Zemi. Situace začala být pomalu neúnosná, mutantů přibývalo a lidé začali reptat, přestalo se jim zamlouvat stále zpupnější chování nebešťanů. Ti již začali válčit i mezi sebou, někteří si dokonce propašovali střelné zbraně. To Semjasu dopředu nenapadlo a nikoho neprohlížel. Začal ty nejzdivočelejší kamarády vracet na Nebe. Ti mu nadávali, pokud ještě na Zemi nestrávili svých slíbených 20let a dožadovali se navrácení peněz. Semjasa jim však pohrozil, že by mohli mít vážné problémy s Caleanem, kdyby začal zkoumat jejich násilnosti.
Všiml si, že se pobyt na Zemi odrazil i na jejich chování. Z dřívějších kultivovaných a uhlazených obchodníků a finančníků se stávali draví dobyvatelé s hrubými mravy. Asi bude trvat delší dobu, než se opět přizpůsobí nebeskému prostředí, pomyslel si Semjasa.
Ukázal jim důsledky jejich chování na Zemi, ale nezdálo se, že by ta spoušť na ně nějak zapůsobila. Zaplatili si, tak co?
Znovu tedy počítač zrychlil na maximum. A po chvíli mohl přenést další skupinu zpět. Byl mezi nimi i Azazel, který taky slíbil doplatit prodloužení. Na něj byl obvzlášť hrozný pohled. Zpustl, byl cítit alkoholem, měl za sebou na Zemi několik mrtvol, jeden z nich byl dokonce nebešťan – Kesbeel Bega. Z toho bude určitě ještě malér, jednalo se o regulérní vraždu.
Poslal všechny navrátilce autobusem domů, byli příliš hluční, jak si vzájemně sdělovali své zážitky a dobrodružství.
Pomalu se blížilo ráno, když odjela poslední skupina. Pokoušel se na Zemi zahladit nejhorší stopy, ale mutantů se zbavit nedokázal. Slunce jim nedělalo dobře na kůži a oči, adaptovali se tedy raději na noční život, přes den zalézali do hlubokých podzemních skrýší. V noci se vydávali na lov lidí. Jejich nenasytnost byla obrovská. Navíc se u nich vyvinul virus, který z napadených lidí dělal krvelačné upíry, kteří nákazu roznášeli dál.
„No, to bude tedy pořádný poprask, který už ani Turel nespraví,“ pomyslel si ustaraně. Dokonce i radost z nesmírného majetku, který noční akcí vydělal, mu ty starosti nevyvážila.
Zahladil stopy po Turelově přístupu, uklidil nepořádek, který výletníci po sobě na vědeckém ústavu zanechali a odešel pěšky domů. Potřeboval si před spaním provětrat hlavu. Slunce již vycházelo nad obzorem, když ulehl do své postele. Vypnul telefony i zvonky a usnul hlubokým spánkem.

Na devátý den An nikdy v životě nezapomene. Nejdříve nadával na techniky, protože si myslel, že nepořádek po sobě nechali oni. Pak na Semjasu, který na ně měl dohlédnout. Brzy po něm dorazil Zortan s Henochem, který u něj přespal. An zrovna zpomaloval počítač, aby si mohl prohlédnout, co je na Zemi nového.
Ze začátku vůbec nechápal, co se stalo. Lidstvo bylo zdecimováno, všude hořely ohně, na kterých byla pálena mrtvá těla. Mutanty ani upíry nespatřil, byl zrovna den a tak byli pod zemí.
„Kde je moje rodina?“ vykřikl Henoch, když viděl místo svého rodiště opuštěné. An spustil v paměti vyhledávání z historie. Zjistil, že rodina odešla do hor.
„Sakra, co tam dělá Kesbeel?“ zhrozil se, když na jednom obraze z minulosti zahlédl svého
spolupracovníka. Na dalších fotkách jej však již nezahlédl. Ale začal tušit nějakou zradu.
„Vyšlete mne tam, zjistím hned co se stalo,“ požádal Henoch.
An mu vyhověl a za chvíli byl praotec u své rodiny. Po bouřlivém přivítání následovala vzrušená diskuze doprovázená živou gestikulací. Poté dal Henoch znamení, že se chce vrátit.
Když se objevil, sesypali se přátelé kolem něj, do práce dorazil i Dermiel. Enoch ještě chvíli mlčel, utřiďoval si nové informace v hlavě.
„Poslední noc musela být opravdu hodně divoká, začal opatrně a postupně jim odvyprávěl
celý příběh. Kesbeelův osud je dojal, ale při pomyšlení na ostatní narušitele programu se jich zmocnil hněv. An ihned volal Semjasovi, ale ten byl nedostupný. Projel si tedy znovu historii poslední noci a obdržel všechny fotografie pachatelů. Když fotky konfrontoval s registrem všech nebešťanů, dostal kompletní seznam i se jmény.
Byli na nich většinou známí lidé, členové elity M1000, poznali Azazela, dokonce i Turel se k nim přidal. „Jasně, bez jeho spolupráce by to Semjasa nedokázal,“ zašeptal Zortan zlověstně.
Jako na zavolanou se u nich předseda vědecké rady objevil. Mával nějakým papírem.
„Přišel účet za spotřebu proudu, je desetkrát vyšší než obvykle, musíte ty své pokusy omezit na minimum. Já vám to už nezaplatím!“ křičel už z dálky.
„Ano, rezonátor má vysokou spotřebu,“ odvětil An ledově. „Vyžádám si podrobný rozpis, vsadím se, že ten váš výlet na Zem byl docela drahou záležitostí!“ zamával Turelovi seznamem před očima.
Ten vytřeštil oči a snažil se jej Anovi vytrhnout z rukou. „Co to děláte, dejte to sem! Nebo se seberte a vypadněte odsud, váš projekt okamžitě ruším!,“ supěl vztekle.
„Myslím, že váš vyhazov nebude mít žádnou váhu, když budete souzen za zneužití funkce, státních prostředků a za napomáhání k vraždě!,“ nedal se An, podal seznam dozadu Zortanovi, vytáhl telefon a vytočil Caleanovo číslo.
Když se v prostoru objevila soudcova projekce, Turel zmlkl a zesinal.
„Co se děje mladý muži?“ usmál se na Ana přívětivě.
Ten jej ve zkratce informoval o událostech předešlé noci i o Kesbeelové smrti. Stařec se otočil směrem k předsedovi vědecké rady a obořil se na něj: „Jsem přesvědčen, že jste ve vaší funkci zcela selhal, s okamžitou platností vás z ní až do výroku soudu odvolávám. Pokud bude vaše vina prokázána, přísný trest vás nemine!“ Pátravě se rozhlédl po přítomných osobách, až zrakem spočinul na Zortanovi. „Pokud mě paměť neklame, byl jste vy kdysi ve stejné pozici jako je dnes Turel. Zjistil jsem, že důkazy proti vám byly tehdy založeny na křivém svědectví. Váš proces bude obnoven, ale dočasně převezmete po Turelovi jeho místo jako jeho zástupce.“
Zortanovi spadla brada překvapením, takový zvrat situace již rozhodně nečekal. „Děkuji pane,“ to bylo jediné, na co se zmohl.
Do dveří vešli tři policisté, které sem v mezičase povolal Calean. Odvedli zkoprnělého vědce s sebou.
„Teď ten váš projekt, ukažte mi, co zněj zbylo,“ otočil se vrchní soudce opět k Anovi.
Ten mu ukazoval výjevy zkázy na Zemi a poslal mu seznam narušitelů. Calean si jej pozorně prohlédl. „Semjasu s Turelem postavím před soud za nedovolené obohacování, zneužití pravomocí a ničení majetku,“ zamyslel se a zvýšil hlas: „Ale to odporné zvíře Azazel! Půjde sedět za úkladnou vraždu!
„A co uděláme se Zemí?,“ zeptal se An. „Vždyť lidstvo je téměř zdecimováno a těch odporných bestií se jen tak nezbavíme, jsou zalezlí v dírách jako krysy!“
„Vytopit!, zahřměl soudcův nesmiřitelný hlas. „Nikdo nesmí přežít, začnete znovu!“
„To bude znamenat minimálně 3 dny, než se Země opět zabydlí!,“ zoufal si nešťastný An.
„Ne všichni lidé jsou nakaženi!,“ ozval se náhle Henoch. Málem na něj zapomněli a přitom se jej situace dotýkala nejbolestivěji. „Moje rodina včas utekla do hor, jsou v naprostém pořádku!“
„To je pravda,“ podpořil jej Zortan. Mohli by postavit velkou loď a zachránit se i se zvířaty, se kterými by očištěnou Zemi mohli znovu osídlit.“
„Dobrá, ale ať jim ta stavba netrvá dlouho, jinak si je ty potvory najdou a nakazí je taky,“ souhlasil soudce. Obrátil se na Ana: „Vy připravte takovou potopu, aby ani myš nepřežila, jinak budete muset začínat znovu! Poroučím se!“
Přátelé osaměli. Jako první začal jednat An: „Henochu, stáhni si ze sítě nějakou projektovou dokumentaci na velkotonážní loď s co nejjednoduší konstrukcí. Dermiel a Zortan ti přitom pomohou.“ Vzápětí si uvědomil, že se před chvílí stal podřízeným svého profesora, ale ten na na to nebral zřetel. Pustili se do hledání, velmi při tom postrádali praktického Kesbeela. Ale i tak se již za chvíli mohli vydat k tiskárně, aby si Henoch mohl vzít dokumentaci s sebou. Předložil ji Noemovi, který již dorostl v dospělého muže a s pomocí celé rodiny se pustili do veledíla.
An mezitím naklonoval velké množství vody a začal s ní zalévat podzemní dutiny, aby monstra vyplavil na povrch. V horách vyrostla obří loď, která byla lidem z nejbližších vesnic pro smích.
Když byla hotova, začal An s klonováním mořské vody, která se rychle vylila z břehů a rychlostí tsunami se šířila do vnitrozemí. Zděšení lidé začali v panické hrůze prchat do hor. Voda však byla rychlejší. Brala s sebou obydlí, stromy i zvířata a vykonávala své ničivé dílo.
Do toho se spustil prudký a trvalý liják, který z hor strhával kamenné laviny říítící se naproti utíkajícím lidem. Jen Noemova archa se v řádících živlech houpala jak ořechová skořápka, ale přečkala potopu bez úhony.
Voda zatopila dokonce i ty nejvyšší vrcholky hor a divoké vlny setřásaly poslední zachráněné z primitivních vorů či rybářských lodí. Teprve po několika týdnech se An rozhodl, když na celé Zemi neshledal již žádné známky života, množství vody opět zredukovat.
Calean nechal zatknout Semjasu a Azazela. Ten se však nedal, policisty zmlátil a utekl. Na útěku navštívil pár známých, s jejichž pomocí nalezl bezpečný úkryt. Semjasa si sehnal nejlepší právníky a zajišťoval si i politickou podporu, s jejíž pomocí by mohl Caleana konečně zbavit jeho nebezpečné moci.
Ostatní účastníci výpravy na Zemi byli postupně předvoláváni k podání výpovědi. Azazel tento proces narušoval tím, že svědky zastrašoval a ovlivňoval, aby výpověď změnili. Na Nebi se strhla nelítostná mela mezi politiky i mezi občany. Některým dosavadní systém vyhovoval, většině však již delší dobu vadil. Sdělovací prostředky se vzájemně napadaly podle toho, kdo je ovládal a platil.
Až nadešel čas posledního politického střetu, ve kterém právníci hráli až druhořadou roli.
Nebeské zákonodárství bylo zvláštním způsobem propojeno se soudnictvím. Pokud soud rozhodl nějakou kauzu, která měla dopad na širší veřejnost, přešlo toto rozhodnutí rovnou do zákona. V soudní porotě byli přítomni všichni poslanci, takže proces probíhal velmi zdlouhavě. Na jedné straně byl sice zákon, na straně druhé však bylo neustálé ovlivňování a manipulace jednotlivých lidských myslí.
An s Henochem se těchto střetů zatím nezúčastňovali. Místo toho navštěvovali Zemi, snažili se pomáhat lidskému rodu, který musel začít znovu od nuly. Obnovený počítač běžel jak na drátku, poměr pozemských roků k nebeskému času se na prázdné planetě zvýšil skoro dvojnásobně.
Nezapomínali však také na svůj úkol. Vybrali si v mladém vysokém pohoří vhodnou horu, ve které An pomocí počítače vyhloubil velkou dutinu. Horu pojmenovali Střed Země. (Později byla místními domorodci pojmenována Kailash)
Měli v plánu ze Země vyhledávat přímo frekvence Perualova vesmíru. Jednalo se o velmi zdlouhavou a namáhavou metodu. Jehla v obrovské hromadě sena by proti tomu byla malá relaxační přestávka. Ale lepší nápad nikdo neměl. Zortan jim připravil převodníky s pozemskými i nebeskými frekvencemi a snažil se najít nějakou matematickou zákonitost poměru frekvencí, aby se pátrání dalo zúžit na předem vytipované pásmo.
Museli si z Nebe přetransformovat detektory jednotlivých atomů, aby věděli, kterou frekvencí se jim podaří z Aurey přetransformovat který prvek.
Calean si je k poslednímu střetu předvolal. Potřeboval každého spojence, který by mu mohl jakkoliv pomoct. Za svůj největší trumpf ale považoval účast veřejnosti. Kamery přenášely každé vyřčené slovo i gesto do všech domácností. Velké množství lidí se na Caleana dívalo jako na jediného spravedlivého politika a nenechalo se ovlivnit ani masivní reklamní kampaní, která měla jeho vliv oslabit.
Caleanovi lidé neustále čelili dalším a dalším pomlouvačným kampaním, které měly pomocí lží a polopravd politikovu oblíbenost oslabit.
Zortan pořídil na soudcův příkaz videozáznamy, na kterých byla veřejnost seznámena s bohapustým řáděním bohatých výletníků na Zemi, obzvláštní pozornost byla věnována záznamům vraždy Kesbeela i dalších pozemských obětí Azazelovy zvůle.
Obhajoba je nazvala účelově upravenými nahrávkami a dokazovala to vlastními vyrobenými filmy na výkonných počítačích. Na jedné z nich byl dokonce Anův a Caleanův obraz digitálně zpracován do podoby čilého homosexuálního styku. Bylo to absurdní, ale pravost nahrávek z obou stran kontrolovaly a ověřovaly desítky špičkových odborníků.
Konečně nadešel den, kdy se mělo všechno rozhodnout.
Soudní síň byla naplněna až k prasknutí, všudypřítomné minikamery poletovaly vzduchem a jejich operátoři byli ve střehu, aby jim neunikl jediný deteil procesu.
Jen Azazel zde chyběl, policie nebyla schopná jej zajistit. Šuškalo se dokonce, že nejvyšší policejní představitelé dostali velké sumy peněz, aby nebyli příliš horliví. Calean zuřil, vyhrožoval, vyhodil z vedení policie několik lidí, kteří se ale ihned odvolali, protože chyběly důkazy. Zapojil do pátrání dokonce tajné služby s odůvodněním, že hledaný připravuje státní převrat. Kdyby jen tušil, že se vůbec nemýlil. Azazel tajně burcoval všechny členy M 1000, zejména ty, kteří okusili božský život na Zemi. Kupodivu se násilnému řešení ani příliš nebránili, 20 let pobytu v prostředí, kde se mnoho sporů běžně řešilo válkou, udělalo své. Mnozí nelenili a začali najímat profesionální žoldáky do svých služeb. Tušili, že půjde o mnohé a pokud by Semjasa spor prohrál, ztratí nadlouho možnost prožívat další nádherná léta na Zemi.
Semjasa dostal slovo pro svou obhajobu. Byl klidný, věděl, že většina poslanců je na jeho straně. Jejich náklonnost jej sice stála velké množství peněz, ale těch měl Semjasa nyní více než dost. PR agentury vyráběly pozitivní články o něm jak na běžícím pásu, takže se stal pro veřejnost jakýmsi rebelem bojujícím za její práva. Od Azazela se se vší rozhodností distancoval, ačkoliv dále zůstával jeho spojencem. Byl si svým vítězstvím naprosto jistý, s určitou radostí zaregistroval i jistou nervozitu v obličeji Caleana, který tušil, že mu vítězství proklouzává mezi prsty.
Mlčky si prohlížel obrovskou síň a vychutnával si pozornost obecenstva. Věděl, že na jeho slova s napětím čekají snad všichni obyvatelé Nebe. V přesně vypočítaném okamžiku, kdy napětí kulminovalo, si odkašlal a promluvil: „Vážení občané Nebe! Stojím zde před vámi a připadám si jako nějaký zločinec. Nesmím se věnovat své práci na dalším zlepšování Anova skvělého programu, byl jsem vyslýchán, jsem zadržován v cele za mřížemi, na mou hlavu byla vykonstruována ta nejabsurdnější provinění. Neustále se sám sebe ptám: Proč? Co jsem vlastně provedl? Jsem opravdu tak zlý, jak mne zde žaloba líčí a zasluhuji si vaše opovržení anebo jsem se stal obětí nějakého nedorozuměni? Pokud bych měl být vinen ve všech bodech, asi bych se nemohl podívat do očí ani sám sobě a žádal bych pro sebe ten nejpřísnější trest.
Nikdo se neptá, co mne k mým krokům, které bohužel došly až k velmi neblahým a politovánihodným důsledkům, vlastně vedlo.
Jak již všichni víte, byl našim prvním zeměnautem nebohý Kesbeel Bega. Velmi odvážně na sebe vzal nelehký úkol prozkoumat možnosti smysluplného využití programu pro všechny obyvatele Nebes. Svého úkole se zhostil velmi dobře, přinesl nám všem velmi cenné poznatky o tamním životě. Bohužel se stalo něco, s čím nikdo nepočítal – Kesbeel se během své mise stačil i zamilovat. Zde musím Anovi, jakkoliv si jej cením pro jeho odborné znalosti, vytknout, že hluboký cit svého pracovníka vůbec nebral na zřetel. Byl zcela zaslepen svým vědeckým výzkumem, láskou byl sám bohatě obdařen – jeho přítelkyně jej každý den navštěvovala. Sám jsem se u Turela přimlouval, aby proti těmto nepovoleným návštěvám nezakročil, láska je pro mne něčím posvátným.“
Semjasa udělal dramatickou pomlku, aby umocnil účinek svých slov. Jejich obsah byl určen především ženské části publika. Napil se z pohárku vody a pokračoval: „Ostatně jen proto jsem ustoupil Kesbeelovu naléhání. Přišel ze zoufalství za mnou, poté co jej An rezolutně odmítl. Pokud bych nepozdržel zrychlení programu, byla by pozemšťanka dávno po smrti, než by se za ní Kesbeel vrátil. Nelitoval jsem svých peněz, abych obměkčil techniky provádějící upgrade. Příliš se báli Anova hněvu, kdyby nebyli včas hotovi. Musím říct, že toho nelituji, Kesbeel si užil svého života i lásky dosyta a určitě by této možnosti využil znovu i kdyby věděl, že bude jednou opilým Azazelem zabit.
Jediné, čeho lituji je, že jsem já sám podlehl pokušení a využil jsem program pro sebe a své přátele v noci, kdy na něm nikdo nepracoval. Už jako malý kluk jsem toužil zažívat úžasná dobrodružství, o jakých se dnes můžeme dočíst jen v historických románech. Viděl jsem v programu tento nikým nevyužívaný potenciál a bylo mi to líto. An takovou potřebu zřejmě nikdy nezažil, jinak by stejný nápad dostal také a dnes bychom nemuseli stát před tímto soudem.“
Tato část proslovu byla určena naopak mužům, jejichž sympatie si Semjasa snažil získat nyní.
Znovu se na chvíli odmlčel, aby jim umožnil se na chvíli zasnít a vzpomenout si na vlastní klukovské sny.
„Bohužel se to nějak zvrtlo, těch přátel přijelo nějak hodně, začali mi dokonce nabízet i peníze. Po jistém zdráhání jsem je přijal, hodlám je převést na účet vědeckého institutu, který jich spotřebuje velmi mnoho. Opět jsem neměl to srdce odmítnout své přátele, kteří toužili po tom samém, co já.
Divočejší podmínky na Zemi však mnoho našich lidí změnily natolik, že se začali chovat poněkud nevhodně. K tomu se připojili mutanti, kteří začali Zemi drancovat. Když jsem to zjistil, ihned jsem výlet ukončil. Dodnes se mnou kvůli tomu někteří přátelé nemluví.
Rád bych svou chybu napravil svou další prací v institutu, mou hlavní činností bylo shánění finančních prostředků na jeho chod. Jak jsem již řekl, od svých přátel jsem dostal peníze – jedná se o částku sto miliónů. Jakmile opustím vazební celu, zajistím převod celé částky na institut.“
Přelétl pohledem po tvářích publika, aby z nich vyčetl, jaký dojem jeho projev vyvolal. Usoudil, že může být spokojen. Usmál se a dával si pozor, aby jeho úsměv vyjadřoval pokoru a omluvu. Poklonil se, poděkoval za pozornost a odešel od řečnického pultu.
V sále se ozval mohutný potlesk.
O slovo se přihlásil Calean: „Děkuji za srdceryvný projev, který by dojal snad i mne, kdyby důkazy nemluvily o něčem jiném. Podle výpovědi svědků z řad bohatých výletníků si Semjasa udělal ze státního programu zlatý důl pro sebe. To bylo jeho jedinou pohnutkou. Částka sto miliónů se může zdát astronomická, ale sám vydělal mnohem víc. Vybíral dvacet miliónů od každého účastníka. Většina jich to popírá, ale podle jejich bankovních výpisů byla tato částka vybrána právě v den výletu. Nezlobte se, já na náhody nevěřím, zvláště, když se opakují 200x. Podezírám obžalovaného, že se bude snažit použít vydělané peníze na svůj politický vzestup. Již dnes jsme svědky masivní mediální kampaně v jeho prospěch. Kdo tuto záležitost financuje, zatím nevíme, přátel má mnoho, ale určitě to zjistíme. S těmi miliardami by se mohl stát i králem Nebe, což by znamenalo konec republiky i demokracie. A to nedovolím!
Slovo předávám vedoucímu projektu Anovi, který se vyjádří k jiným částem jeho projevu. Děkuji za pozornost.“
An šel k mikrofónu a sám zatím nevěděl, jak začne. Cítil, že musí jednak oslabit emocionální sílu Semjasova projevu a na straně druhé přesvědčit i podplacené zákonodárce, aby poslechli raději hlas svého svědomí. A to bylo mnohem těžší, mnozí již své svědomí zahrabali hluboko pod zem, aby je netrápilo. Peníze byly v tomto světě vším.
Usmál se na přítomné a zeptal se: „Věříte tomu, jak mne Semjasa popsal? Necitelného k potřebám druhých, posedlého jen svým výzkumem, jehož ovoce bych chtěl shrábnout pro sebe?
Doufám, že drtivá většina z vás jeho pomluvy prohlédla. Úplná lež to však nebyla a o to nebezpečnější je jeho výpověď. Vždy platilo, že polopravda je horší než lež, těžko se dokazuje opak. O jeho skutečných pohnutkách vás již informoval Calean. Teď bych měl něco říct k těm svým.
Mým cílem vždy byla služba veřejnosti. Pro sebe jsem nechtěl nic, ani slávu, ani moc, ani peníze. Stačí, když mohu dělat to, co umím nejlépe, což se stalo. Když mohu být obklopen dobrými přáteli, na které se mohu kdykoliv spolehnout a oni na mne – to mám taky. Ale hlavně mám úžasnou lásku, za kterou bych položil svůj život. Peníze mne spíš obtěžují. Ale v tomto světě se bez pomoci mocných a bohatých neobejdete. Abych mohl svůj projekt, který má sloužit všem, prosadit, musel jsem se s několika mocnými spojit. To byl nejhorší zážitek mého života. Chtěli použít mého výzkumu ke svému dalšímu obohacování. Dostal jsem se do začarovaného kola vydírání a úplatků. Azazel vyhrožoval, že jestli se s ním nespojím, zastaví s pomocí svého strýce Turela můj projekt. Musel jsem naoko ustoupit, přijatý úplatek jsem však ihned daroval sirotčinci.
Azazel se Semjasou usilovali o to, aby program sloužil výhradně jim. Jakmile jsem dokázal přetransformovat předměty z programu do naší reality, nahrabali si tajně množství zlata pro sebe. Zakázali mi zveřejnění mého vynálezu, aby ceny nerostných surovin nespadly dolů.“
An se rozhlédl a zaregistroval u některých skrývané zděšení.
„Ano, je mi jasné, že se tak právě děje. Koho se to však dotkne nejvíce? Spekulantů, kteří se snažili využít jejich nedostatku ke svému obohacení. Celý svět se však bude mít lépe, už nebudeme mít nedostatek čehokoliv pro svůj rozvoj.
Teď k osobě mého přítele Kesbeela. Měli jsme jej rádi, hodně nám všem pomáhal a jeho smrt je pro nás obrovskou ztrátou. Bylo mi jej líto již tenkrát, když jsem si všiml, že se zamiloval do Oleandry v počítačové simulaci. Ale bál jsem se jej pustit za ní, nevěděl jsem, jaké následky by takové spojení mohlo mít.
Pozdější události mi ostatně daly za pravdu. Mám taky své klukovské sny, ale na rozdíl od Semjasy jsem zodpovědný. Málokdo si taky uvědomuje, že bytosti v programu již nejsou tupými nemyslícími zvířaty. Jsou jako my, myslí a cítí stejně jako my. A my jsme zasáhli do jejich vývoje tím nejhorším možným způsobem. Ukázali jsme jim to nejhorší, co v nás je a oni nás začali napodobovat. Mysleli si, že to tak má být. A pak jsme je museli téměř všechny pozabíjet obrovskou potopou, protože byli napadeni nebezpečným virem způsobujícím kanibalství. Způsobili jsme jim nenapravitelnou morální škodu, jejich potomci se budou neustále ptát, co jsme to zač, že jsme mohli něco takového způsobit. Víra v dobro a spravedlnost byla v jejich srdcích nenapravitelně narušena.
Zjistili jsme, že i my jsme jen virtuálním světem, dokonce se mi podařilo získat vzkaz od našeho stvořitele, s jehož obsahem vás seznámíme později. Nechci v této pohnuté době jitřit vaše city více, než je bezpodmínečně nutné. Jedno je však jisté, musíme s naším programem Země postupovat co nejrychleji kupředu. Ujišťuji vás, že to není jen v mém zájmu, nýbrž v zájmu nás všech. Proto je značně mrzuté, že kvůli sobectví druhých ztrácíme tolik času.
Již za chvíli budete odevzdávat svůj hlas o vině či nevině obžalovaných. Byl bych rád, kdybyste se zaposlouchali do svého vnitřního hlasu a nenechali se ovlivnit ničím jiným. Vím, že svědomí je velice nepohodlná věc, nutí nás nedívat se na naše momentální potřeby, finanční tlaky, na splnění našich přání a snů. Ale z poznatků, které jsem nasbíral při práci s evolučním programem jsem zjistil, že se jedná o velmi důležitou pojistku. Nedovolí, aby se kolem vás vytvořila velká nerovnováha, která k sobě přitáhne protisílu. A ta je pak hodně nepříjemná. Vím, že to vašim uším zní, jako nějaká naivní pohádka, vás se to přece nedotkne. Možná, že ne přímo vás, ale třeba vašeho okolí, vašich potomků. Je to vyzkoušený princip, ale k tomu, aby jej člověk pochopil, musí vystoupit ze svého já a vidět se ve vztahu ke svému okolí, k celému našemu krásnému světu s tou nejúžasnější barevnou oblohou, kterou na jiných planetách nenajdete. Sami si kolem sebe systematicky pomalu ničíme tu krásu, jen abychom si splnili nějaká svá malicherná a sobecká přání. Odcizili jsme se navzájem, protože v druhém vidíme svého nepohodlného konkurenta, který nám chce vzít to, co patří jenom nám. Nasadili jsme si cynickou masku, abychom vypadali nezranitelně. Nevěříme si, protože slovo nic neznamená. A takto vzniklou prázdnotu se snažíme ze svého života vytěsnit nakupováním dalších a dalších věcí, které vlastně vůbec nepotřebujeme. Jen způsobují závist našeho okolí, kterému se tak dobře nedaří jako nám. Když se nám takto dobře daří, stojí nás to tolik času a síly, že z toho vlastně nic nemáme.“
An na sobě pociťoval, jak se rozohnil. Zdálo se mu, jakoby se do něj zvenčí vlévala nějaká mocná síla, dostával se do zvláštního transu. I posluchači v sále tuto změnu pozorovali. Připadalo jim, jakoby řečník narostl, jakoby z něj začala sálat nějaká záře, která postupně začala zaplavovat celý sál. Jen Semjasa zoufale vnímal, jak jeho podpora slábne na úkor Ana.
„Zamysleme se nad tím, nedovolme, aby tento nepříznivý trend kolem nás pokračoval. Podívejme se na naši krásnou planetu zhora, třeba z vesmíru, kdo má tu představivost. Uvědomme si tu krásu i naši zodpovědnost za naše okolí, za náš svět. Naslouchejme tichému stydlivému hlasu našeho svědomí a jednejme podle toho, co nám říká.“
An se odmlčel jako zkušený řečník, aby lidem umožnil v klidu následovat jeho slov. Ani nevěděl, jaká slova z něj proudí, stal se částí něčeho většího, mocného a nechal se tím vést. Když skončil, vládlo v sále hrobové ticho. Teprve po minutě začal někdo nesměle tleskat. Někdo jiný se připojil, pak další a další, až tleskali všichni a nemohli přestat.
An se hluboce uklonil a odešel od pultu. Když potlesk umlčel, došlo na hlasování.
Více než 90 % hlasů rozhodlo o vině obžalovaných, Calean nařídil inventuru Semjasova majetku a jeho zabavení státem.
Semjasa byl zdrcen. Smluveným pokynem dal přes kamery pokyn Azazelovi, aby začal jednat.
Ten si spokojeně zamnul ruce a pustil se do práce. Válka byla jeho živlem, mír znamenal nudu a nedostatek příležitostí. Teď se vše změní, má k dispozici nejlepší žoldáky planety a překvapení je na jeho straně.
Na řadu přišly jako první vojenské posádky, chránící sídlo vlády. Vojáci nikdy nepoznali válku a když začal útok, mysleli, že jde jen o nějaké cvičení. Sídlo vlády padlo během necelé hodiny. Calean byl ještě u soudu, takže se do zajetí spolu s ostatními členy vlády nedostal. Okamžitě začal organizovat vzdálenější posádky a speciální jednotky, aby okamžitě přijely na pomoc hlavnímu městu. Automaticky se stal vládcem s neomezenou mocí, nikdo jiný tu sílu a rozhodnost k organizaci protiútoku neměl.
Budova soudu byla napadena jako druhá a ani místní strážci vzbouřencům nedokázali dlouho vzdorovat. Semjasa s Turelem byli osvobozeni a nařídili ihned obsadit vědecký institut.
Semjasovým hlavním cílem bylo pořízení kopie programu a její převoz na bezpečné místo, než se zformuje protiofenzíva.
Do institutu ale spěchali i An se Zortanem. Chtěli odvést své přátele do bezpečí. An měl v úmyslu změnit zabezpečení tak, aby se do něj již nikdo nedostal ani s univerzálním heslem. Tím by se znemožnilo i pořizování kopií. Předpokládal, že se o to Semjasa pokusí, pomalu se dokázal vžívat do jeho myšlenkových postupů. Calean vyslal k počítačovému centru oddíl výsadkářů, byl si již vědom jeho strategického významu.
V pracovně už na ně čekali Henoch s Dermielem. I Niomé utekla z přednášek, aby mohla spolu s ostatními sledovat televizní přenos ze soudní síně.
An skočil k ovládacímu pultu počítače a začal provádět svůj plán. Zortan chvatně balil nejnutnější věci, aby mohli co nejrychleji opustit ohroženou oblast. An zabezpečil program proti vniknutí, byl přesvědčen, že Semjasa zničení počítače nedovolí.
V okamžiku, kdy opouštěli budovu, ozvalo se v jejich blízkosti burácení vrtulí přistávajícího stroje.
Zaradovali se, že to jsou Caleanovi výsadkáři, ale když zahlédli vystupujícího Semjasu, jejich naděje zmizela jako pára nad hrncem. Ironicky se na ně usmíval, žoldáci na ně mířili samopaly, museli se vzdát a následovat Semjasu zpět do pracovny. Semjasa se posadil na židli k ovládacímu pultu, chtěl zadat univerzální heslo, ale rychle zjistil, že se nikam nedostane.
Venku zahlédli přistávat další tři vrtulníky. Znovu zadoufali v pomoc výsadkářů, ale když zahlédli Azazela, pochopili, že v žádnou milost doufat nemohou.
„Myslel jsem, že mám dneska smolný den, když mi o vlásek uniknul Calean,“ ušklíbl se Azazel. „Ale mám tebe i s těmi tvými kamarádíčky, takže to zase tak špatný nebylo.“
„Dej si pohov příteli,“ brzdil jej Semjasa. „Nejdřív nám musí prozradit, jak ten krám zablokoval, nemůžu se do toho dostat.“
„Ale to přece není problém,“ ušklíbl se Azazel a chytnul Niomé za rameno a přitáhl si ji k sobě. „Pro tohle koťátko on udělá všechno nebo se snad mýlím?“
Kamarádi přiskočili na její obranu, ale proti ozbrojené přesile neměli nejmenší šanci.
An pochopil, že prohrál a Niomé mu byla tisíckrát milejší, než program. „Dobrá, vzdávám to!“ zvolal a vykročil k ovládacímu pultu. Semjasa bedlivě střežil každý jeho pohyb, aby nemohl zabudovat do systému nějaký časový limit, po kterém by se program opět uzavřel.
Když byl počítač odblokován, nechal ihned stáhnout kopii na sadu paměťových krystalů, které si s sebou přinesl v příručním kufříku. Během 15 minut měl být datový transfer hotov.
Náhle zaslechli z dálky zvuk vrtulí. To nemohl být nikdo jiný, než toužebně očekávaní výsadkáři.
Azazel zaklel, odhodil Niomé od sebe takovou silou, že zůstal ležet na zemi v bezvědomí a vyběhl z pracovny udílet rozkazy.
Dva žoldáci zůstali v pracovně k ochraně Semjasy a zbytek mužstva běžel za ním.
An horečnatě přemýšlel, jak situace využít a zabránit Semjasovi v loupeži. Neodvážil se však riskovat životy svých blízkých a tak musel zatím nečinně vyčkávat.
Venku zuřil dramatický boj. Výsadkáři byli mnohem lépe vycvičeni, než jejich kolegové, ale věděli, že se v budově nacházejí civilisté, takže nemohli plně rozvinout svou palebnou sílu. Docházelo na boj muže proti muži v úzkých chodbách. Azazel likvidoval jednoho vojáka za druhým, byl na něj strašný až fascinující pohled. Postupoval vpřed jako bůh pomsty, slabší vojáci se raději obraceli na ústup. Jeho útok se pokusil zastavit velitel jednotky Eldriel, zkušený a silný voják. Ale Azazela zastavil ani ne na minutu. Pak se však někomu podařilo do chodby vhodit oslepující granát, který zárověň s Azazelem oslepil i několik vojáků. Dva žoldáci přispěchali pro svého velitele a odtáhli jej do bezpečí. Teď začali výsadkáři postupovat a blížili se k pracovně. Hlídkující žoldáci ustaraně vyhlíželi ven. Náhle se ozval třesk skla, do místnosti vlétnul granát se slzným plynem a explodoval.
Dusivý kouř se rozšířil po celé místnosti. Začali se tlačit u dveří, aby z tohoto prostředí co nejrychleji unikli. Výsadkáři odzbrojili žoldáky a spoutali je i se Semjasou. Všem to v tu chvíli bylo jedno, byli rádi, že se mohou nadechnout čerstvého vzduchu. Náhle sálem zaburácel Azazelův hlas: „Ani hnout nebo postřílím civilisty!“
Stál tam se zarudlýma slzejícíma očima s dvacetikilovým kulometem a opásaný zásobníky se střelivem. Výsadkáři měli přísné instrukce týkající se především Anovy osoby – za žádnou cenu se mu nesmělo nic přihodit. Museli se vzdát a odevzdat své zbraně, vězně i civilisty.
Dermiel se Zortanem využili zmatku a zmizeli do chodeb, kde se již Zortan docela dobře vyznal. An uniknout nemohl, Azazel jej měl neustále na mušce. Henoch s Niomé se rozhodli Ana neopustit. Zachránilo jim to život, protože po chvíli dorazila skupinka žoldáků ze směru, kterým vyběhli uprchlíci, a posunkem naznačili, že zajatci byli zlikvidováni. Azazel bez většího zájmu přikývl, jen Semjasa trochu pobledl, se Zortanem přece jen nějakou dobu přátelil a jeho osud mu lhostejný nebyl. Anovi se sevřelo srdce, když se dovtípil, že starý profesor nežije. Vystoupil před Azazela, pohlédl mu do očí a vykřikl: „Co vám udělali, že jste je museli zabít? Co jste to zač, že vraždíte jen pro potěšení? Připravte se na to, že ponesete ty nejtvrdší následky!“
Povadlému Semjasovi teprve teď začalo docházet, že se pustil do hry, která bude stále tvrdší a on se musí přizpůsobit se vším všudy, jinak prohraje. V mžiku se rozhodl pro svou další cestu. Neuhnul Anovi pohledem, zlomil v sobě poslední zbytek slušnosti a ušklíbl se: „Ty pořád ještě nechápeš, že jste prohráli. Tvůj život má cenu již jen jako živý štít i návnada na Caleana a Niomé je pojistkou, abys nevyváděl hlouposti. A pro Henocha se určitě taky najde něco, jak by nám mohl být užitečný. Nemít žádné skrupule přináší samé výhody, ale to vy poctiváci nikdy nepochopíte.“ Otočil se, začal si pískat nějakou melodii a odcházel do pracovny, kde na něj čekala vytoužená kopie Anova programu. Zabalil nabité krystaly do kufříku a pokynul Azazelovi, že jsou hotovi.
Před budovou na ně čekali výsadkáři, ale museli jen bezmocně přihlížet, jak žoldáci klidně nastupují do vrtulníků. Pistole na Anově spánku je držela v šachu.
„Směr Andeira!“ zavelel Semjasa pilotovi a letka odlétla na sever.
An se díval z okna a vzpomínal, jak letěli před dvěmi týdny do hor hledat kontakt na stvořitele jejich světa. Tenkrát s nimi ještě seděl Zortan. An pocítil výčitky svědomí – kdyby jej tenkrát nekontaktoval, mohl být profesor ještě naživu. Mohl však tenkrát vůbec tušit, že jeho program vyvolá občanskou válku? Kdyby aspoň měl teď vedle sebe Niomé, aby se k ní mohl přitulit. Ale seděla v jiném vrtulníku, stejně jako Henoch.
Asi po hodině letu se pod nimi objevila typická kupole atomové elektrárny. Přistávali přímo před jejím vchodem. Odvedli je k výtahům a sjeli do podzemí. V počítačovém sále dodělávali montéři železnou klec, do které nahnali zajatce.
„Tak tady vás nikdo nebude rušit,“ odtušil Semjasa jízlivě.
Ve velkém podzemním sále bylo ukryto moderní počítačové centrum. An s nelibostí sledoval, jak se najatí hackeři odsud nabourávají do různých vládních systémů a ničí jim data, čímž v armádě i ve vládě vznikal narůstající zmatek.
Rovněž média, která byla proti vzbouřencům, se stávala cílem masivních hackerských útoků. Byly jim zavirovávány počítače, posílány výhružné vzkazy, pokud se nepřidají k rebelům. Jejich databáze byly vylupovány, aby vzbouřenci zjistili adresy a jména jejich nejzavilejších nepřátel. Tyto osoby pak byly fyzicky napadány i likvidovány, pokud se přes veškerý nátlak nevzdaly.
Tato taktika slavila úspěch, nikdo si již nemohl být jistý svým životem, jen sympatizantům vzpoury narůstala ramena a byli stále drzejší.
Privátní armáda byla početně slabší než vládní jednotky, ale žoldáci měli k dispozici nejmodernější techniku, byli flexibilní a nedodržovali žádná pravidla. Veřejné mínění bylo neustále ovlivňováno protivládní reklamou a pomalu ale jistě se opět přiklánělo na stranu povstalců.

Calean začal být nervózní, potřeboval nějaké velké vítězství, ale místo toho jen zachraňoval desítky míst na Nebi a ani netušil, kde se nachází hlavní stan nepřítele. Informace o zajetí Ana mu na klidu nepřidala. Měl mladíka docela rád a viděl v něm vítaného spojence, který má u veřejnosti vysoký morální kredit. Teď však o jeho osudu nic nevěděl, kromě toho, že i se svými přáteli upadl do zajetí.
Zavolal k sobě šéfa tajných služeb, generála Gabriela. Dostavil se k němu vysoký zralý muž, který svým hrdým držením těla ze sebe vyzařoval sílu i autoritu. Byl jeho věrným vojákem, nesnášel pomalý rozklad společnosti způsobený narůstající korupcí a ze všech sil proti němu bojoval.
„Pane předsedo!,“ ohlásil se vojenským způsobem. „Co pro vás mohu udělat?“
„Jaké máte výsledky, kde mají vzbouřenci hlavní stan?“ ptal se soudce.
„Sledovali jsme všechny členy M1000, kteří se podle vašeho seznamu zůčastnili výpravy na Zemi. Všichni jsou opatrní, ani nevycházejí ze svých sídel. Jen u Rumaela Urakiba byla mužská návštěva, která ihned po opuštění Urakibova domu zamířila k jaderné elektrárně Andeira. Zjistili jsme tam zvýšený pohyb lidí i techniky, máme důvod se domnívat, že právě tam je hlavní stan vzbouřenců. Právě teď se vyhodnocují satelitní snímky z této oblasti.“
„To bylo chytré řešení,“ pokýval Calean hlavou. „Nemůžeme místo bombardovat, abychom nezamořili celé okolí radioaktivitou. A jestli mají Ana, mají ještě jednu pojistku navíc.“
„A navíc mají prakticky neomezený zdroj energie pro své operace,“ doplnil generál. „Zatím dodávají energii do sítě, ale jakmile zjistí, že jsme jejich úkryt odhalili, ochromí širokou oblast zastavením dodávek. Opravdu dobře vymyšleno. Budeme muset postupovat nanejvýš opatrně.“
„To jste do centrály nedostali nikoho ze svých lidí?“ zeptal se soudce netrpělivě.
„Je hodně těžké dostat mezi ně kohokoliv nového, jádro skalních odpůrců se mezi sebou dobře zná a nové lidi do centrály nepouštějí. Ale jeden náš člověk, který je mezi nimi dlouhodobě, má naději, že se brzy do elektrárny dostane.“
„Nemáme tolik času,“ vybuchl soudce. Provádějí odtamtud masivní podvratnou kampaň, působí v našich řadách chaos a stále větší počet liknavců přebíhá do jejich tábora!“
„Jsem si toho vědom,“ přikývl voják a nervózně poklepal prstními klouby na desce masivního stolu. „Nemohu však riskovat životy mých nejutajenějších pracovníků, to by naši akceschonost podlomilo ještě více.“
„Dobrá,“ neochotně ustoupil Calean. „Ale co nejrychleji musíte vymyslet nějaký zatraceně dobrý plán! Čas je náš nepřítel.“
„Provedu!,“ odporoučel se generál. Calean opět osaměl.


Semjasa neztrácel čas a instaloval kopii Země na novém superpočítači. Byl mnohem menší než Hvězda, ale modernější a jeho výkon nebyl o mnoho menší než u předchozího. Taky vypustil drahou a výkon snižující 3D projekci, vystačil si s velkým plátnem.
Azazel obcházel všechny zaměstnnce a nechal se informovat o vývoji situace. Mohl být spokojený, vyhrávali na všech frontách bez výraznějších ztrát.
Došel až k Anovi, zastavil se před ním a výsměšně se ho zeptal: „Myslel sis, že můžeš něco dělat bez našeho svolení? Dovolili jsme ti to, dokud jsi nám byl prospěšný, ale pak ses postavil proti nám. Myslel jsem si, že jsi chytrý, ale vidím, že jsi jenom naivní hlupák, který shodou okolností dobře rozumí programům. Až vyhrajeme, budeme mít moc viditelnou, zatím pro nás byla výhodnější ta skrytá. Ale lidé jako jsi ty, mají problém se podřídit, když nad sebou nevidí karabáč!“ Otočil se k Niomé a zálibně si prohlédl její štíhlou hezkou postavu: „Až přijdeš k rozumu ty a pochopíš, že tvůj přítel je obyčejný otrok, můžeš přijít ke mně, postarám se o tebe.“
Niomé se na něj nenávistně podívala a pohrdavě poznamenala: „Chudákem jsi ty sám, protože si lidi neumíš získat po dobrém. Musíš jimi manipulovat a používat donucovací prostředky, aby tě vůbec někdo poslechl. Ale ne každý je prodejný. Mně se nedočkáš, abych u tebe žebrala o tvou přízeň. To radši umřu!“
Azazel se uchechtl: „Ušlechtilé řečičky! Tak si chcípni, když po tom tak toužíš! Ale ještě předtím mi budeš po vůli ať chceš nebo ne. A věř mi, nic mě nevyrajcuje jako nezkrocená neposlušná klisnička. To stojí za tu trochu práce s krocením. Brzy si pro tebe přijdu, těš se, užiješ si, jako nikdy předtím!“ Odcházel a zvesela si pohvizdoval.
„Já ho zabiju!“ šeptal bezmocně pobledlý An. O sebe se nebál, ale pomyšlení na to, že by jeho přítelkyni někdo mohl ublížit, jej zbavovala smyslů.
„Fajn, jdu do toho s tebou!“ ozval se Henoch. „Nikdy mu nezapomenu, že zabil Kesbeela. Bude mi potěšením nasadit pro vás svůj život..“
Rozhlíželi se po kleci, jestli neobjeví nějaký předmět, který by se dal použít jako zbraň. Ale marně, klec byla naprosto prázdná. Aby nemuseli spát na holé podlaze, museli si stáhnout části oblečení, které na podlaze rozprostřeli. S Henochem se domluvili, že budou střídavě držet hlídku.


Pod pláštěm tmy se k elektrárně blížily tři téměř neviditelné stíny. Postavy narazily na vysoký plot, lehly si na zem a čekaly na příležitost. Nebeská záře jemně osvěcovala spící krajinu. Silný reflektor
prozkoumával okolí plotu v pravidelných intervalech. Ležící postavy v tmavých oděvech s kapucemi však splývaly s okolním terénem. Když se hlídky střídaly, stíny se protáhly pod proštříhaným pletivem. Rozběhly se k budově, když tu si jich všiml jeden z hlídkujících psů. Zavrčel a přiblížil se k nim. Náhle však, jakoby na svůj cíl zapomněl, minul ležící postavy a rozběhl se k blízkému křoví. Postavy vklouzly nikým nepozorovány do budovy.


Když Henoch po půlnoci probudil Ana a šel spát, rozhlížel se programátor, co se v sále děje. Hackeři šli spát, jen u vchodů postávali hlídkující strážnici. I Semjasa odešel, když se mu povedlo program nainstalovat. Na velkém plátně se míhaly barevné šmouhy, vzhledem k rozdílné rychlosti nebylo nic vidět.
An najednou dostal bláznivý nápad. I v kopii musel přece zůstat zakódován jeho hlas. Musí to ihned vyzkoušet. „Poslouchat Ana!“ řekl opatrně jen tak silně, aby jej strážní nezaslechli. Doufal jen, že zvukové senzory jsou nastaveny na dostatečnou citlivost. Musel svůj povel zopakovat ještě jednou hlasitěji, až se rozsvítila zelená kontrolka ukazující na přechod řízení hlasem.
„Rychlost reálný čas!“ zněl druhý povel. Na plátně se náhle objevil viditelný obraz. Semjasa ještě žádné pokusy se změnou destinace neprováděl a bylo vidět malé starověké městečko pod horami. Akorát zde vycházelo slunce. Pohyboval projekcí, aby si prohlédl celé město. Vsadil na osobu místního vrchního kněze, kterému vstoupil do snu.
„Tvůj bůh je v ohrožení, přijď a zachraň ho před silami zla. Budeš bohatě odměněn. Až se probudíš, uvidíš před sebou velký meč. Chop se jej a svolej všechny bojeschopné muže na mou ochranu. Musíš si pospíšit. Teď se probuď, dělej!“
Vyděšený kněz se probral a uviděl před sebou skutečný pozlacený meč, který mu tam An vykouzlil.
„Ó Bože, vybral sis mne za svého služebníka!,“ vykřikl se svatým zanícením, popadl zbraň a vyrazil do ulic. „Zachraňte vašeho Boha, zachraňte vašeho Boha!“ křičel jak smyslů zbavený a běžel ulicemi. Lidé zvědavě vykukovali z okna, mysleli, že nějaký ochmelka ruší jejich klid. Když ale spatřili duchovního se zlatým mečem, neváhali a následovali jej.
„Všechny vaše hříchy budou odpuštěny, budete blaženými!“ křičel kněz a pokračoval v běhu, dokud neshromáždil dostatečný počet ozbrojených mužů. Pak teprve zastavil a vysvětloval svůj sen. Ukazoval na překrásně ozdobený pozlacený meč jako důkaz božího zásahu.

An probudil Henocha: „Vstávej, bude tady pěkná mela!“ Henoch se tiše posadil a poslouchal Anův plán.
Jeden ze strážných se nechal přilákat výjevem z plátna. Přistoupil blíž a prohlížel si scénu jako z historického filmu. An již přestal být opatrný. „Transformace lidí na Nebe!“ zakřičel na počítač svůj poslední povel. Srocený dav se po chvilce ocitl v podzemní hale. Strážný oněměl překvapením, nebyl si jistý, jestli náhodou neusnul a to vše není jen sen.
„Tady jsme, svatí bojovníci!“ vykřikl Henoch a postavil se. „Drží nás zde v zajetí! Osvoboďte nás! Ale pozor, zabíjejí na dálku. Nesmíte jim dát čas vytáhnout své zbraně!“
Na potvrzení Henochových slov vytrhl jeden strážný svou pistoli a začal kolem sebe střílet. Elektrárnou začal ječet poplašný signál. Pár bojovníků bylo zraněno, ale dav obránce brzy udolal. Svými meči vypáčili dveře od klece, aby osvobodili vězně. Přibíhali však další strážní a stříleli do pozemšťanů.
Ti se začali krýt mezi jednotlivými pracovišti. Strážní zjistili, že útočníci nemají střelné zbraně a přestali se bát. Chtěli zaútočit, ale v tu chvíli dal Henoch signál a na odkryté strážníky se sesypala sprcha dýk a seker.
An se dostal k centrálnímu ovládacímu pultu. Upravil nasměrování kamer a vytvořil hromadné propojení na všechna vládní media. Ta se však obávala opětovného hackerského útoku a spojení vůbec neotevřela.
Proto výstupy nasměroval přímo na Caleana a vytočil jeho číslo. Když rozespalý soudce zvedl telefon, řekl mu jen, aby hovor přijal na počítač.
Popadl Niomé za ruku a rozeběhl se s ní do jedné z pracoven, aby ji na volném prostranství nezsáhla nějaká zbloudilá kulka. Do sálu vbíhali žoldáci a pustili se do urputně zápasících svatých bojovníků. Ti nedbali svých zranění a rvali se jako lvi. Nejvíce se oháněl pastor se svým zlatým mečem.
Když přiběhli Semjasa s Azazelem, leželo již na podlaze mnoho zabitých žoldáků i pozemšťanů.
Azazel zařval a pustil se do bojovníků holýma rukama. Likvidoval jednoho po druhém, ani jejich svaté zanícení jim nepomohlo. Jako poslední padnul pastor. Zbrocený krví vytékající z nespočetných ran po celém těle pomalu klesal k zemi. Na rtech však měl šťastný úsměv a opakoval si: „Zachránil jsem Pána, zachránil jsem Pána.“
„Považují Ana za svého Boha,“ vysvětloval Semjasa. „Udělal jsem chybu, že jsem program zanechal v dosahu jeho hlasu. Docela chytře toho využil, nechtěl bych to vidět, kdyby se mu podařilo objevit a přetransformovat větší armádu. Musíme vězně uklidit mimo dosah jakékoliv techniky, dole jsou nějaké prázdné místnosti, díval jsem se do plánů. Ale kam se vůbec schovali? Utéct nemohli, to je vyloučené. Musíme to tady celé prohledat.“
Systematicky prohledávali okolní místnosti a po chvíli je našli. Pro jistotu prohledali ještě zbývající pracovny, zda se tam neskrývá ještě nějaký zatoulaný pozemšťan.
„Půjdete do kobky, holenkové,“ utrousil Semjasa a pokynul žoldákům, aby se jich chopili.
„A pro jistotu si dnes dáte hladovku, aby vás přešly roupy!“
Přátelé byli zamčeni ve vlhké zatuchlé sklepní místnosti, panovala tam absolutní tma, Semjasa jim vypnul proud. Niomé se po odchodu věznitelů roztřásla po celém těle.
„Co je to s tebou?“ ptal se starostlivě An. Niomé se k němu přitulila a rozplakala se.
„Od malička jsem měla hrůzu z temnoty, já se z toho snad zblázním!“ šeptala ustrašeně.
Henoch vyzkoušel pevnost dveří, ale marně. Stejně by si nepomohli, u schodiště stojí stráž.
Najednou však zámek tiše cvakl a uslyšeli, jak se dveře otevírají. Kdo by to mohl být, neslyšeli nikoho přicházet. Že by nějací podzemní skřítkové?
An náhle ucítil na své ruce stisk cizí hubené ale silné ruky.
„Nebojte se, přišli jsme vás zachránit,“ ozval se hlas se zvláštním přízvukem.
„Kdo jste a jak jste se sem dostali?“ chtěl vědět An.
„Býval jsi kdysi jedním z nás a teď na tobě závisí osud celého Nebe i Aurey,“ zazněla odpověď, ze které nikdo nebyl moudrý. „Sledujeme tě již dlouho a teď potřebuješ naši pomoc.“
Neznámí průvodci je s naprostou jistotou vedli černou tmou, ve které by ani kočka neuspěla.
Na schodišti již bylo slabé osvětlení, dole leželi dva strážci. Nebylo zřejmé, zda jsou mrtví anebo jen v bezvědomí.
An s Henochem jim odebrali zbraně, cítili se nyní jistěji. Prohlíželi si zachránce, ale viděli jen vyhublé postavy zahalené do dlouhých šatů.Hlavy jim zakrývaly velké kapuce a do obličejů jim vidět nebylo. Vystoupali po schodech až k výtahové šachtě.
„Dovnitř nemůžete, viděly by vás kamery,“ syknul hlas. Jedna postava se oddělila od skupinky a běžela po schodech vzhůru. Druzí dva vlezli pod kabinu zdviže a uvazovali ke konstrukci provazy. „Stoupněte si do toho, výtah za chvíli pojede!“ nařídil zachránce.
Sotva tak udělali, kabinka se dala do pohybu. „Teď jsme na úrovni přízemí, všude jsou kamery. Jakmile vás uvidí, spustí se poplach. Musíte co nejrychleji z východu prudce doleva až k plotu, je dole prostříhaný. Strážní přiběhnout nestihnou, ale půjdou po vás psi, máte na svou obranu zbraně. My tady zdržíme pronásledovatele, abyste získali náskok. Od plotu pak poběžíte asi 500 metrů , až narazíte na vrtulník. S ním ihned odletíte.“
„A co bude s vámi? Počkáme na vás a odletíme spolu,“ navrhoval An.
Zakuklenec zavrtěl rezolutně hlavou. „O nás se nestarejte, my se o sebe umíme postarat sami. Ve vrtulníku je telefon - když brzy přijde armáda, bude mít lehčí práci. Trochu je tady zabavíme.
Ale teď už jděte! A dávejte na sebe pozor!“
Otevřel poklop šachty a pomohl jim rychle opustit těsný prostor. Netrvalo dlouho a poplašné sirény se rozezvučely, tuto noc již podruhé.
Běželi k východu jak nejrychleji dokázali. Strážní, kteří normálně hlídkovali, leželi bezvládně na zemi. Zachránce, který přivolal výtah, jim zrovna vyčistil cestu ven. Sbíhali se další vojáci, ale postavy jim nedaly šanci zareagovat. Pohybovaly se mezi nimi jako vír tornáda, neuchopitelné a nezasažitelné. Z rozevlátých útrob jejich plášťů vylétaly ocelové hvězdice, které vojáky zasahovaly s až děsivou přesností do nechráněných míst. Jedna z postav se po chvíli vydala po schodech dolů, v rukou se jí objevily dva krátké zakřivené meče, jejichž hladké ostří občas zlověstně zablesklo, když na ně na chvíli dopadl paprsek světla.
Přátelé již na nic nečekali a vyběhli ven. Ihned odbočili dle instrukcí doleva a běželi směrem k plotu. Ozval se štěkot psů, který se rychle blížil.
„Tady!“ vykřikl Henoch, když objevil porušené pletivo.
„Niomé, jdi první, rychle! vykřikl An a začal střílet do přibíhajících psů. Niomé byla obratná a za chvilku měla překážku za sebou. Pak šel Henoch který hned z druhé strany začal ostřelovat smečku. Konečně byl i An v bezpečí. Přiklopili díru kamenem, aby psi za nimi nemohli.
Čekal je poslední sprint k vrtulníku. Doufali, že jej ve tmě neminou. Naštěstí se začalo nad obzorem šeřit a siluety předmětů se stávaly zřetelnějšími.
„Tentokrát měla nejlepší postřeh Niomé. „Vidím ho, tady stojí! Zvolala a ukázala rukou na stroj. Naskočili dovnitř, An spustil motory a zadal koordináty prvního vzdáleného místa, které jej napadlo. Jakmile se vrtulník odlepil od země, zavolal Caleanovi.
„Kde jste? Právě jsme začali obkličovat Andeiru!“ ozval se energicky soudce.
„Utekli jsme, odlétáme vrtulníkem!“ odpovídal An. „V budově jsou nějací zachránci, netuším, kdo to je, mají dlouhé šaty s kapucí a vytvářejí chaos, aby vám usnadnili útok. Tak do nich nestřílejte.“
„Bezvadně, ihned útočíme!“ zavelel Calean. Všude se náhle rozsvítily stovky světel a vojenská technika se dala do pohybu k elektrárně.
„Tak to nikam neletíme!“ zvolal radostně An a převzal ruční řízení. Navedl stroj přímo před bránu, která se zničeho nic otevřela.
Vojáci vtrhli dovnitř a začali bez většího odporu dobývat hlavní stan nepřítele. Přátelé se přivítali s Caleanem a Gabrielem, který jej doprovázel.
„Ukážeme vám cestu dolů, je tam Semjasa s Azazelem!“ nabídnul se An a rozběhl se po schodech dolů. Vojáci jej následovali. Když se dostali do řídícího centra, nestačili se divit. Žoldáci byli mrtví nebo v bezvědomí a uprostřed leželi spoutaní jejich vůdci – Semjasa i s Azazelem, oba vzteky bez sebe. V koferenční místnosti se nacházeli odzbrojení členové M1000, kteří se zůčastnili výpravy na Zemi a teď povstání podporovali.
„Tak tady už žádná práce není,“ pokýval uznale hlavou generál Gabriel. „To byli opravdoví profesionálové, ti vaši tajemní zakuklenci. Ještě že bojovali za nás, kdyby byli proti nám, nevím, jak by to dopadlo.“ Převzali všechny vězně, bylo jich na dvě stovky a odvedli je do obrněných transportérů. Se silnou eskortou je odváželi do vězení.
„Soud se musí odbýt co nejrychleji, jejich sympatizanti by se mohli ještě pokusit o jejich osvobození.“ rozhodl Calean. „Přemýšlel jsem o tom, mám nápad, jak je uklidit tak, aby je nikdo nenašel. Půjdou na Zemi, když po ní tak toužili.“
„Ale tam budou zase škodit lidem, to nemůžu dopustit!“ protestoval An.
„Nebudou, postavíte jim kriminál hezky hluboko pod zemí. Bude to supervězení s tlustými tvrdými zdmi bez možnosti útěku.“
„Kdo se o ně bude starat, musí přece jíst a pít, jinak by to byla vražda.“
„Vytvoříte jim tam miniaturní Slunce a podmínky k tomu, aby si mohli potravu pěstovat sami. Žádná zvířata, vegetariánství jim jenom prospěje, snižuje to agresivitu.“
„To by asi šlo,“ souhlasil programátor.
„Tak fajn, jedeme hned do výpočetního centra, dáme se do práce!“
„Hned? Vždyť jsme nespali, nejedli, jsme vystresovaní, unavení!“ protestoval An.
„Potřebuji jen vás, ostatní mohou jít spát. Ale musí to být hned, každý přestup je riskantní. Pak budete mít dost času na odpočinek.“
An pochopil, že mu nic nepomůže. Udělal vše tak, jak to Calean vymyslel. Jakmile byl hotov, začali vojáci odvádět zajatce na prostranství, kde stála truhla s rezonátorem.
Calean se postavil před nastoupené vzbouřence a přečetl jim rozsudek: „Za účast na vojenském aktu namířeném proti obyvatelstvu Nebe na vás uvaluji desetidenní vyšetřovací vazbu, která se z bezpečnostních důvodů odbude v nově zřízené vazební věznici na Zemi.
Po uplynutí této doby budete prověřeni a jestli bude u vás shledána byť jen stopa vzdoru, budete po zkráceném soudním přelíčení před vojenským tribunálem popraveni jako společensky nebezpeční vlastizrádci a teroristé.
Zadržení si ortel s klidem vyslechli. Postupně však některým z nich docházelo, co to ve skutečnosti znamená. Nastalo všeobecné zděšení.
Začali protestovat a dožadovat se nezávislého civilního soudního procesu.
Calean se jim vysmál: „Podle zákona mám právo v době války prodloužit vazbu až na 10 dnů.
A vaše povstání ještě oficiálně neskončilo. Kde vazbu zřídím, je zcela v mé kompetenci a já jsem se rozhodl pro to nejbezpečnější místo. Máte smůlu, spravedlivého soudu se vám dostane až pak. Poroučím se.“
Zděšení přerůstalo v zoufalství. I Anovi jich začalo být líto. Otočil se k soudci: „Nemohli by alespoň řadoví účastníci dostat vazbu kratší?“
„Všech dvěstě jsou vůdci povstání, žoldáci zůstali ve vojenské věznici. Zůstane to, jak jsem řekl.“ Na znamení, že již další diskuze nebude, odešel z centra.
An automaticky prováděl Caleanovy příkazy. Neměl ani žádnou jinou možnost, sám nevěděl, co by si s tolika vězni počali. 10.000 let! To se prakticky rovná rozsudku smrti. Snažil se jim alespoň vytvořit co nejpříjemnější podmínky k životu. Naprogramoval jim krásná zákoutí s vodopády, podzemní Slunce vytvářelo příjemnou teplotu i dostatek energie pro růst rostlin, o jejichž barevnou rozmanitost se taky postaral, aby vězňové měli co nejbohatší estetické vjemy. Více se už ale vytvořit neodvážil.
Hotovo! Dal pokyn k nástupu do rezonátoru. Vzbouřenci nastupovali pod dohledem vojáků spořádaně s apatickou rezignovaností. Když zmizel poslední vězeň, byl An již tak unaven, že usnul za svým stolem.
Ráno jej probudila Niomé. Přinesla mu osvěžující čaj a snídani. Trochu se protáhl a rozhýbal ztuhlé klouby a záda a s chutí se najedl. Pak si odskočil do sprchy a byl zase provozuschopný.
Jen již nechtěl ztrácet další cenný čas pobytem na Nebi, bylo potřeba co nejdříve učinit přípravy k přesunu na Zem.
Mezitím dorazil i Henoch. Uvědomili si, že již nikdo další nepřijde, jejich řady značně prořídly.
Nejdřív Kesbeel, pak Zortan s Dermielem, koneckonců i Semjasa či Turel byli kdysi zde a teď jsou v pozemské věznici. Mají vlastně již teď několik set let za sebou, to je hrozné. Tak dlouhé vězení ještě nikdy nikdo nepodstoupil. Co tam asi dělají?
Zapnul některé z mikrokamer, pravidelně rozmístěných ve stropě vězení. Viděl jen šmouhy, uvědomil si, že musí program zpomalit, jestli chce něco vidět a provedl úpravu programu. To vše trvalo asi minutu. Kamery však již nefungovaly. Zapojil další a zahlédl trestance, jak pracují na polích i v místnostech. Docela hezky se zařídili. Po chvíli zahlédl jednoho vězně, jak míří nějakým prakem na kameru. Netrvalo dlouho a obraz zmizel. Za chvilku další a další. An urychleně vypnul všechny ostatní, usoudil, že mají nějaký detektor na odhalování zapojených kamer. To ovšem omezovalo možnost pravidelné kontroly činnosti uvězněných. Taky ovšem indicie, že provádí něco, při čem nechtějí být spatřeni. Měl by to hlásit Caleanovi, ale nechtěl, aby viděl to nádherné komfortní vězení. Určitě by mu nařídil zrušit vše, co přináší jakékoliv potěšení. Tak ať si tam dělají co chtějí. Vždyť stěny jsou z tak tvrdého materiálu, že bylo nemožné je rozbít. Žádný kontakt s okolím nemají, hloubka 12.000 m je tak velká, že se nikdo nedostane k nim.
Počítač byl stále zpomalen, využil toho a prohlížel si aktuální vývoj na planetě.
Objevil zajímavou civilizaci na ostrovech severozápadně od největšího kontinentu. Budovali velké lodě, dost podobné té, kterou si postavil kdysi Noe. Zřejmě se jim dostaly do rukou její plány.
S jejich pomocí navštěvovali všechny okolní země a dobývali jejich bohatství. Díky tomu se stali tou nejvyspělejší civilizaci. Rozvíjela se řemesla, obchod i umění. Brzy vznikly i školy, kde vyučovali nejmoudřejší lidé z celého světa.
Ano, tam se musí podívat osobně. Požádal Henocha, aby jej doprovázel. Niomé měla zůstat v řídící místnosti, kdyby bylo potřeba pomoct.

Několik kilometrů od města An postavil velkou bílou pyramidu. Uvnitř měli obytné i pracovní prostory vybavené vším potřebným, kde se mohli zabývat svými pokusy. Vypracovali si systém signálů, kterými se mohli dorozumívat, kdyby něco potřebovali. Naučil ji, jak se provádí transformace i jak se zpomaluje chod počítače. Konečně mohli začít.
Ocitli se na okraji města na tichém místě, kde je nikdo nerušil. Po krátké aklimatizaci se vydali do města. Pro svou bezpečnost se vyzbrojili paralyzujícími zbraněmi, které vypadaly jako neškodné dýmky, aby neprovokovali. I oblečení měli takové, aby nebudili pozornost. Vmísili se do davu a procházeli ulicemi. Zvědavě pozorovali domy ze sušených cihel, které byly různobarevně vymalovány. Rádi by nahlédli dovnitř, ale raději si nechali zajít chuť. Ulice byly široké a čisté, lidé nejrůznějších barev pleti chodili kolem stovek stánků nabízejících občerstvení i věci denní potřeby. Mezi nimi se proplétali zásobovači, většinou mladí hoši pomáhající svým rodinám. Dívky podávaly občerstvení, dospělí muži prodávali zboží vyžadující znalosti a zkušenosti, ženy prodávaly ovoce a zeleninu.
Zaujaly je hlavně umělecky zpracované výrobky ze slonoviny, drahého kamení, exotických dřevin, zlata, stříbra, mědi, elektronu, kůží. Prodejci se usmívali a bez nátlaku nabízeli vystavené zboží. Klima bylo příjemné, v ovzduší bylo cítit mořskou vodu a rybinu. Nikdo je neobtěžoval, na pořádek v ulicích dohlíželi silní mužové v hnědých tunikách s bílým popruhem. Takto došli až k jedné ze škol, které si vyhlédli.
Osmělili se a vešli dovnitř. Ocitli se v přítmí přijímací místnosti. Nikdo tam nebyl, až když si několikrát hlasitě odkašlali, sešel po schodech starší bělovlasý muž.
„Dobrý den, jsem majitelem jedné z nejlepších atlantských škol, jmenuji se Corianes - co pro vás mohu udělat?“
„Hledáme si práci jako učitelé, jsme cestovatelé, já jsem An, můj přítel se jmenuje Henoch,“ odvětil An.
„Záleží na tom, co umíte, jestli to bude něco zajímavého..“
„Nevím o co by byl zájem, mohl bych přednášet o vzniku vesmíru, Země, lidí, jak funguje vývoj, filozofie, základy matematiky...“
„Tak to by zajímalo i mne, odkud ty znalosti máte, kde jste vlastně studovali?“
Takovou otázku An nečekal, musel si vymyslet nějakou chytrou odpověď. „Studovali jsme hodně daleko odsud, pluli jsme lodí na západ půl roku.“
„Ano, slyšel jsem, že daleko na východě je velká mocná říše. To vaše učení by mne opravdu hodně zajímalo. Jak podle vás vznikl svět a jaká síla jím hýbe?“
„Svět vznikl záměrem stvořitele, který ale neřídí každou maličkost. Vytvořil zákony, kterými se vše řídí. Veškerá hmota je jen iluzí, která je poslušná jeho pravidel. Existuje jen síla složená z různých vibrací. Ty vibrace se stálým bojem protikladů vyvíjejí od hrubých ke stále jemnějším.
Protiklady spolu neustále zápasí a cílem není vítězství jedné síly nad druhou, nýbrž harmonie mezi nimi. Vtip je v tom, že k úplnému vyrovnání sil taky nesmí nikdy dojít, znamenalo by to konec vývoje. Pak by již následoval zánik.“
„To bych chápal, ale při pozorování přírody i lidí často dochází k vítězství jednoho protikladu nad druhým. Tvá filozofie neodpovídá mým poznatkům.“
„Ano, býváme svědky zániku kolem sebe. Vítěz však postupně slábne, jak v něm samotném začne růst protiklad jeho samého. Každá síla v sobě nosí zárodek svého protikladu. Podívej, asi takto:“ An nakreslil do tabulky vyplněné jemným mořským písmem znak Benechu.
Corianes nadšeně poposedl: „Tak to je opravdu zajímavé, dává mi to smysl, myslím, že si plácneme. Budete vyučovat mé pokročilejší žáky, pochopí vás snáze. Ukážu vám, kde budete bydlet a zvu vás po západu slunce na večeři u nás doma. Těším se, že se od vás dozvím mnoho zajímavostí ze světa i z vědy. Jinak ve vedlejším domě jsou veřejné lázně, můžete tam ze sebe smýt prach z dlouhé cesty. Jistě jste pořádně unaveni.“
Přátelé poděkovali, opravdu se necítili dobře. Aklimatizace trvá i několik dní. Zároveň si uvědomili, že mají hlad a nemají žádné peníze. An proto poprosil o malou zálohu, Corianes mu ihned vyhověl a podal mu váček s mincemi. Henoch odběhl nakoupit nějaké ovoce a zeleninu na ulici do stánku.
S chutí se pustili do šťavnatých sladkých plodů, banány se zasytili a jen tak na chuť si dali piniové oříšky.
Pak se vydali do lázní, cestou si na tržišti koupili čisté oblečení. Vstoupili do budovy koupelí, kde se jich ujaly mladé dívky. Po zaplacení požadované částky je doprovodily do šaten, ale k odchodu se neměly. Zvědavě pokukovaly po urostlých mužích, An se však styděl a ani Henoch nebyl z domova zvyklý obnažovat se před cizími ženami. Do šatny vešel muž s ženou, v klidu se svlékli a své šatstvo s několika drobnými mincemi odevzdali dívce, která je doprovázela. Ta se na znamení díků s úsměvem poklonila a odešla. Nahý pár pak odešel k bazénům. An si tedy povzdechnul, otočil se zády k dívkám a svlékl se, Henoch jej následoval. Odevzdali dívkám šaty i s penězi, paralyzéry schovali do vaku, nechtěli zbytečně budit pozornost. Stydlivě se zakrývali rukama a rychle místnost opustili. Ocitli se ve veliké hale plné mělkých bazénků naplněných teplou i studenou vodou. Každý si rychle vyhledal pro sebe jeden volný se stoupající párou, aby unikli zkoumavým zrakům ostatních návštěvníků.
Brzy se jich ujaly dlouhovlasé dívky, začaly je omývat mýdlem a masírovat. Pak se museli přestěhovat do nádrží se studenou vodou, která po horké koupeli působila příjemně osvěžujícím dojmem.
Když lázně po dvou hodinách opouštěli, připadali si jako znovuzrození.

Večeře u majitele školy se protáhla až do pozdních hodin, hostitel dychtil dozvědět se co nejvíc. Zvláště jej zaujala historie světa před potopou, kterou jim odvyprávěl Henoch. Na otázku po zdrojích vědomostí odvětil částečnou pravdou, že je v přímé linii spřízněn s Noemem. Touto výpovědí Henoch značně stoupl ve vážnosti. O řádění nebeských výletníků se na ostrově vyprávěly legendy.
An jim prozradil, že se hříšníci nyní nacházejí v místě zvaném Peklo hluboko pod zemí, kde čekají na konečný soud, který nastane až za několik tisíců let.
Zvěst o vědomostech Corianesových hostů se záhy roznesla celým městem a studenti se jen hrnuli na jejich přednášky. Museli si pronajmout ten největší sál ve městě a i ten za chvíli praskal ve švech.
Jejich rostoucí slávu nelibě sledoval dosavadní nejslavnější učitel Atlantidy, Belial.
Byl to zvláštní člověk, zabýval se tajně černou magií. Rád oslňoval své okolí různými kousky, které většinou byly dovedně provedenými triky. Jednu schopnost však opravdu měl a té často využíval. Dokázal kontrolovat své sny, časem se vypracoval k takzvanému lucidnímu snění, kdy si plně uvědomoval svůj sen a podle potřeby si jej měnil. Zkoušel navštěvovat ve spánku lidi, kterými chtěl manipulovat. Docela to fungovalo, docházelo k nějakému propojení snů dvou lidí na dálku.
Po mnoha nocích takového snění Belial zjistil, že již ani nemusí usínat, aby se na někoho napojil. Jeho duch se dokázal plně osvobodit od těla a toulat se světem.
Belial si tímto způsobem získával nadstandardní vědomosti a brzy si mohl otevřít školu, do které se žáci jen hrnuli. Tedy do doby, než do města dorazili An s Henochem a nabídli takové vědomosti, které neměl nikdo na celém světě.
Pokoušel se nabourat do Anových snů, ale vůbec se mu to nedařilo. Pak se pokoušel vyloupit Henochovy vědomosti, ale nenarazil na nic, co by ještě neznal.
Hledal tedy jiné zdroje, někde se musel učit i An. Poznával nejvzdálenější civilizace, ale stále nebyl spokojen. Prozkoumal všechny země a ze zoufalství se ponořil i pod zemský povrch.
A tam ve velké hloubce narazil na zajímavé podzemní prostory osvětlené světelnými koulemi. Všude rostla bujná vegetace, pole se střídala s lesy, kolem obydlených částí hezké parky s potůčky.
Obyvatelé byli vysocí lidé trochu odlišných rysů od všech, které Belial znal. S výjimkou Ana.
Až teď si Belial uvědomil typovou odlišnost cizince, kterou nebylo možno přiřadit k žádnému jinému národu na Zemi, které Belial znal. Usoudil, že An přichází z této podzemní říše. Jak se dostal na povrch, zatím nezkoumal.
I zde byl dodržován cyklus střídání denních období. Zřejmě začínal večer, protože svítivost tělesa postupně klesala, až nastalo šero. Obyvatelé se odebrali ke spánku.
Belial si již vybral jejich vůdce a čekal, až usne. Jakmile se tak stalo, vstoupil do jeho snu.
Neodpovídal mu však na žádnou otázku, ani nejevil žádný zájem o Beliala. Jen si jej zběžně prohlédl, usoudil, že to je jen snová fantazie a již si jej nevšímal.
Belial jej žádnou mocí nemohl přinutit, aby mu věnoval pozornost. Opustil jej tedy a vydal se hledat někoho jiného. Ještě dvakrát musel odejít s nepořízenou, když si všiml jednoho podzemního obyvatele, jehož duch se netečně vznášel nad spícím tělem.
Měl štěstí, narazil na velice bystrého člověka, který s ním ochotně a rád komunikoval.
Ihned se představil jako Penemue Kokabeel a živě se zajímal o snového návštěvníka.
Belial byl rád, že objevil takového partnera, lidé na Zemi byli buď vystrašeni nebo agresivní.
Navázal s ním oboustranně prospěšný vztah. Naučil Kokabeela astrálnímu cestování a ten mu za to prozrazoval zajímavé informace. Navštěvovali se již několik nocí a oba byli na výsost spokojeni. Kokabeel se Semjasovi o svém objevu svěřil. Ten mu nejprve nechtěl věřit, ale když se přesvědčil o funkčnosti tohoto zvláštního spojení, začal rozvíjet plány, jak toho využít.
Jedné noci se Belial zeptal na Ana. Z jeho reakce poznal, že mu toto jméno není neznámé, ale pak mu řekl, že v podzemí s nimi nikdy nikdo takový nežil. Prozradil mu však, že tam nežijí odjakživa. Žili na místě zvaném Nebe, pak se vzbouřili a byli za to potrestání pobytem zde.
Dali Belialovi pozměněnou verzi o původu a smyslu nebeského konfliktu. Vzbouřili se pro to, že dali lidem před potopou vědění. Stvořitel chtěl, aby lidé zůstali jednoduší a poslušní, aby uctívali jen jej a nikoho jiného. Za to, že lidem pomohli, byli uvrženi pod zemský povrch, jako nějací hadi. Že právě An byl stvořitelem lidí a Země, mu však neprozradili.
Na Semjasův návrh seznámil Kokabeel Beliala s podstatou energie Země i vesmíru. Poradil mu, že tato energie se dá koncentroval a usměrňovat pomocí pyramid. Belial poznal, že jeho podezření na Ana jakožto zázračného stavitele záhadné stavby, se potvrdilo. Řekl mu o svém postřehu a Kokabeel mu poradil, že se pyramidy musí zmocnit, aby se s její pomocí mohl stát pánem světa.
Belial nelenil a spustil proti svým konkurentům štvavou kampaň. Jeho stoupenci chodili městem a roznášeli zvěsti o Anovi, který je údajně špehem cizí mocnosti. S pomocí černé magie prý postavil pyramidu, odkud chystá útok na atlantskou říši. Chová tam všelijakou havěť, jedovaté pavouky, nakažené potkany a myši, hady, hmyz – to všechno chce již brzy vypustit a přivézt do města, kde by vyvolal chaos, nemoci a hrůzu. Loďstvo nepřítele již vyplouvá ze severních pustin, kde se schovávalo v členitých hlubokých zátokách. Napadené město nebude schopné klást odpor a celá říše padne do rukou krutých východních dobyvatel.
Takové neuvěřitelné zvěsti se plíživě šířily městem. Lidé si již dříve všimli, že cizinci občas odcházejí směrem k pyramidě a pak jsou několik hodin nezvěstní. V divokých historkách nacházeli vysvětlení záhadných absencí. Přesto, že An s Henochem byli dříve oblíbeni, začali se od nich jejich žáci odvracet.
An byl vývojem situace znepokojen, cítil, že něco není v pořádku. Nikdo mu nic neřekl, dokonce i Corianes jej přestal zvát k sobě domů. An si s ním chtěl promluvit, ale nevypáčil z něj ani slovo. Tvářil se odtažitě, An měl dokonce pocit, že se jej bojí.
Ještě během jeho návštěvy se u dveří objevila královská stráž s příkazem zatknout cizince. Král usoudil, že bude jistější, když cizinci budou u něj pod dohledem za mřížemi.
An ihned aktivoval elektromagnetický vysílač, který měl schován pod šaty. Na tento signál okamžitě zareagoval automatický hlídací systém a upozornil čekající Niomé, že má ihned spustit transformační program.
Cizinci zrovna kráčeli spoutáni za doprovodu stráže ulicí. Dav již na ně pokřikoval nenávistné nadávky, odněkud na ně přilétlo i pár kamenů, snažili si krýt alespoň hlavy.
Náhle se před očima všech rozplynuli jako pára, zmizeli i s okovy. Lidé se nechápavě rozhlíželi, pak si říkali, že Belial měl pravdu, že se jednalo o cizí čaroděje.
Belial si mnul ruce, jak lehce se zbavil nepohodlné konkurence. Žáci se mu začali opět pokorně vracet.
Ihned spěchal se svými nejvěrnějšími k pyramidě. Hledali vchod, ale stěny byly naprosto hladké, nebylo možné najít ani stopu po otvoru. Lidé navrhovali rozbít dolní mramorové obložení, za nímž předpokládali ukrytý vstup.
To však Belial odmítl. Dostal nápad, jak by si mohl pomoct. Odešel dost daleko, aby jej nikdo nerušil a pohroužil se do hluboké meditace. Vystoupil z těla a začal prozkoumávat zdi stavby.
Dostal se do vnitřní části, prohlížel si přístroje, které v laboratořích zanechali majitelé. Objevil i východ, jednalo se o otočné dveře. Prozkoumal mechanismus otevírání a vrátil se do svého těla.
Oznámil svým žákům, že již zná vchod, ale neprozradí jeho polohu kvůli smrtelným nebezpečím, která se za jeho zdmi skrývají. On sám bude postupně pyramidu čistit, dokud tam nebude zcela bezpečno.
Skupinka se zklamaně vrátila. Čekali, že uvnitř možná naleznou nějaké poklady. Takto se akorát zbytečně prošli.
Belial si počkal, až zmizeli, došel k vyhlédnutému místu, kde zatlačil na roh mramorového obkladu a otevřela se před ním tmavá díra. Uvědomil si, že si nevzal žádnou svítilnu, ale sotva udělal krok dovnitř, rozsvítila se celá chodba. Hledal zdroj světla, ale zdálo se, jakoby svítily samotné zdi.
Samé čáry, pomyslel si Belial pro sebe. Sám si hrál na čaroděje, ale musel v duchu smeknout před svým konkurentem. Vešel do místnosti, kde jednu stěnu zabíral panel plný přístrojů, které se s jeho příchodem rozblikaly. S posvátnou úctou se bál na cokoliv šáhnout, ale nic se nestalo. Náhle promluvil ženský hlas. Belial se tak lekl, že uskočil stranou. Byl si na základě předchozího průzkumu pyramidy jistý, že zde nikdo není. Po chvíli se hlas ozval znovu. Slovům nerozuměl, ale všiml si, že bez jakékoliv změny emocí řekl to samé, co před chvílí. Byl dost chytrý, aby pochopil, že se nejedná o živého člověka, nýbrž o další Anova kouzla. Stejně se ale nervózně ohlížel, jestli někdo za ním nevstoupí do místnosti.
Posléze se uklidnil a rozhodl se kontaktovat Kesbeela. Objevil odpočinkovou místnost s lůžky, ihned si jedno zabral a spokojeně zabručel, když zjistil, že na něčem tak pohodlném v životě neležel. Náhodou se dotkl nějakého spínače a vyděšeně vystřelil z postele, která se pod ním dala do pohybu. Nedůvěřivě si ji prohlížel, lehátko se stále nehýbalo. Opatrně se dotknul spínače a část lůžka, kde jsou nohy se začala zvedat. Zmáčkl jiné, zvedala se druhá část. Použitím jiného tlačítka začala klesat jedna část, pak druhá. Belial začal tomuto zázraku přicházet na chuť. Pochopil, že toto zařízení dokáže měnit polohy podle přání ležícího.
Konečně si našel takovou, která mu vyhovovala a začal se uvolňovat. Byl novinkami ještě pořád rozrušen a tak mu to trvalo déle než obvykle. Ale měl dostatek času i pevné vůle a po nějaké době se mu podařilo navázat spojení s novým kamarádem.
Kokabeel byl překvapen, když uviděl vybavení pyramidy. Sám přístrojům moc nerozuměl, ale pochopil, že si tam An přenesl své počítačové vybavení. Pochválil Beliala za úspěšné převzetí pyramidy a slíbil mu, že něco vymyslí, aby našli způsob, jak zařízení zprovoznit.
Vrátil se do svého těla a kontaktoval Semjasu. Ten povolal k poradě Gadreela Armena, zbrojaře, který byl znamenitým technikem.
Kokabeel jim co nejvěrněji popsal, co v pyramidě viděl. Semjasa identifikoval kromě počítače i rezonátor. Popsal Gadreelovi jeho funkci, tak, jak mu ji An kdysi vysvětlil.
Docela jim zrychlil tep, takový kousek od nich byla brána zpět do Nebe. Kdyby se jim skrz ni podařilo vrátit a někde se ukrýt, přečkali by vazební lhůtu v nebeském čase. Popřípadě by se mohli pokusit zmobilizovat zbytek žoldnéřů, využít momentu překvapení a zajmout Caleana. Ale jak se dostat ven z vězení? Navíc je jisté, že An pyramidu brzy zruší a její vybavení přetransformuje zpět. Je potřeba jednat okamžitě a doufat, že si dá načas.
Gadreel přivřel oči, jak zoufale potřeboval najít technické řešení. Mají zdroj energie – pyramidu. Mají zdroj vibrací – rezonátor. Musí jen tyto vibrace nasměrovat dolů, ke zdem vězení. Po nějaké době se zeď rozruší, materiál ztratí svou pevnost. Ale čím by mohli rezonanci usměrnit tak, aby dosáhly přesně do místa, kde se nachází zeď?
Krystal by to snad mohl zvládnout, ale musel by být dostatečně velký. Anebo soustava několika menších. Musela by se přesně rozmístit. Nebylo to nijak vyzkoušené, s rezonátorem ještě nikdo takto nepracoval, byl to Anův vynález. Ale nic jiného k dispozici neměli a tonoucí se stébla chytá.
Sdělil druhům své řešení. Netušil, jaké krystaly zvolit, jakou frekvenci rezonátoru nastavit, zkrátka to bude Belial dle jejich instrukcí zkoušet.
Kokabeel se vrátil za Belialem do pyramidy. Náležitě poučen radil svému kumpánu, jak spustit počítač, který se stále ještě dal otevřít Anovým novým kódem, jehož znění si Semjasa pamatoval. Je až legrační, jak lehkomyslně je často zabezpečena strategická počítačová technika.
Naučil jej obsluze stroje i jak zapnout automatického tlumočníka. Belialovi se velmi zalíbila zejména virtuální encyklopedie, vědomosti zde měly cenu zlata.
Pak přistoupili k obsluze rezonátoru. O jeho funkcích a možnostech toho Kokabeel mnoho nevěděl, musel se často přemisťovat za svými technicky zdatnějšími druhy. Ti mezitím vymysleli geniální řešení, jak získat obrovské krystaly.
Semjasa mu dal instrukce, jak naprogramovat simulaci růstu krystalu pomocí počítače. Jakmile dosáhl doslova obřích rozměrů, použili rezonátor k jeho transformaci. Dlouho nemohli najít správnou frekvenci, Belial taky mnohokrát udělal něco jiného než měl, komunikace byla zdlouhavá a nepřesná, ale najednou jim ležel u nohou krystal v celé kráse a bez jediného kazu.
Belial si připadal jako ve snu. Za celý svůj život se toho nenaučil tolik, jako teď v několika málo dnech. S těmi kouzelnými stroji se dalo vyčarovat prakticky cokoliv, veškerá magie byla proti tomu směšná. Bez Kokabeelovy pomoci by to sice nedokázal, ale dostal od něj slib, že jakmile jej vysvobodí z vězení, všemu jej pořádně naučí.
Nastala pro něj nejtěžší fáze úkolu – musel krystal otočit špicí dolů pod přesným úhlem a zajistit jej proti spadnutí. Potřeboval k tomu postavit lešení, získat rumpál s řetězem a velký úhloměr.
Vykouzlil si vše potřebné pomocí encyklopedie, kde našel všechny předměty, které hledal. Vše muselo být ze železa, to kvůli možným problémům se znalostí frekvencí. Naučit se zacházet s Derialovým hudebním programem pro složitější materiály by bylo příliš velkým soustem pro Beliala.
Konečně bylo všechno připraveno ke spuštění. Belial již vůbec netušil, zda je venku noc anebo den, připadal si neustále jako v tranzu. Ale byl již tak unaven, že usnul ihned po spuštění rezonátoru dle pokynů vězňů.
Krystal poslušně přenášel zadané vibrace koncentrované do úzkého paprsku určeným směrem.
Dlouho se nic nedělo, chtěli Kokabeela vyslat do pyramidy, aby nechal přeladit frekvenci, když náhle přiběhl Danel, oči navrch hlavy, že se něco děje se zdí vězení v místech hlavy.
Sami začali pociťovat jemné mravenčení po těle, jak se všechno kolem nich chvělo.
Rozběhli se tím směrem a s úžasem sledovali, jak se pomalu začínají rozrušovat supertvrdé zdi jejich vězení.
V pyramidě spal bezesným spánkem vyčerpaný Belial. Nevšiml si, že se spoje trubek díky chvění způsobené rezonancí začaly uvolňovat. Probudila jej až dunivá rána, jak se krystal zřítil na zem. Nějakou chvíli nechápavě mžoural na rozpadlou konstrukci, pak se pokoušel vše napravit, ale nešlo mu to.
Podařilo se mu rumpálen zvednout zadní část krystalu, otáčel klikou tak dlouho, až visel jako obrovské kyvadlo špičkou kolmo dolů.
Jak pobíhal kolem lešení, zakopnul a uhodil se do hlavy až ztratil vědomí. Hlava se mu přitom dostala přímo do hlavního proudu vibrací.
Nemohl již vidět astrální tělo Kokabeela, jak se jej zoufale snaží přivézt k sobě. Život z něj vyprchával a energie krystalu se pomalu prokousávala tenkou zemskou kůrou pod ostrovem.
Spící vulkány se probraly z letargie a pustily se do ničivého díla. Chrlily lávu, kamení a mračna popela zakryla oblohu černou peřinou. Teprve když kůra pukla úplně a ostrov se propadl, zničila se pyramida a rezonátor přestal rozechvívat minerál. Jen velmi málo obyvatel Atlantidy se zachránilo.
O štěstí mohl mluvit jen ten, kdo se v osudné době nacházel mimo ostrov.
Obchodníci, kteří se po nějaké době vraceli z cest domů nemohli uvěřit svým očím, namísto bohatého města a úrodného kraje jen otevřené mlčenlivé moře.
Sopečného popela bylo v atmosféře tolik, že sluneční paprsky neměly šanci ohřát téměř celou severní polokouli. Stáda mamutů byla náhlým příchodem zimy doslova sražena k zemi a zasypána tunami sněhu, který se na kontinent vytrvale snášel.
Lidé ze severních provincií, kterým se podařilo přežít, se vydali na dlouhou vyčerpávající pouť na jih. Největšímu kmeni Árjů z ostrova Thule se podařilo doputovat až do Indie. Jejich potomkům bylo osudem určeno po tisíciletích postupně ovládnout celý svět.


Trestanci zdrceně stáli kolem narušených, leč stále ještě pevných zdí a poslouchali Kokabeela, co se událo. Semjasa se prsty dotýkal prasklin a nařizoval Kokabeelovi: „Až skončí doba ledová, musí s naší pomocí nad tímto místem vzniknout silná říše, která se dokáže provrtat až k nám. Nikdy se nevzdáme! A teď všichni do práce, žádné ulejvání!“

Na Nebi se An s Henochem zotavovali ze svého pobytu na Zemi. Niomé se jen divila, proč se s ní přítel tak bouřlivě vítá. Pak jí došlo, že to, co pro ni bylo několik minut, bylo na Zemi pár týdnů.
„Těch pyramid musíme na Zemi postavit víc,“ uvažoval nahlas An, když se dosyta naobjímal s Niomé. „Budou v nich pracovat automatické programy vyhledávající frekvence. Hned se do toho pustím.“
Začal vymýšlet vhodný program, když tu jej vyrušil Henoch: „Něco se tam děje, podívej!“
Zpomalili chod počítače a užasle si prohlíželi výsledky apokalypsy. „Kam se poděl ostrov?“ hlesnul jen a vyvolal historii události. Astrální projekce na obrazovce nespatřili a tak jen sledovali, jak se Belial bez problémů dostal do pyramidy, spustil počítač i rezonátor, vyrobil si vše potřebné a zničil zemskou kůru.
„To se mi snad jen zdá!,“ vykřikl nevěřícně An. „Ten chlap je snad génius nebo co! Jak se mu to všechno mohlo podařit? Vždyť nikdy v životě nikdy nic takového nemohl vidět natož s tím pracovat?“
„Připadalo mi, jakoby někoho nebo něco poslouchal, než něco udělal,“ vmísila se Niomé.
„No ještě řekni, že měl v uchu sluchátko a Semjasa mu do něj diktoval,“ vydechl nevěřícně An. „Ale nějaká forma komunikace tam probíhat musí!“
„Někteří lidé za mých časů ovládali přenos myšlenek,“ podotkl Henoch. Sám jsem nic takového nezažil, ale slyšel jsem o nich vyprávět.“
„Na Nebi se něco takového povídalo právě o Yalmizech,“ vzpomínala si Niomé. „Rodiče mi to sice povídali, když jsem byla malá, ale později jsem se s tím setkala ještě několikrát.“
„Stále ti Yalmizové,“ zabručel An. „Jestli to jsou takoví kouzelníci, jak se o nich povídá, vsadím se, že nás v té elektrárně zachránili oni!“ Zamyslel se a dodal: „Měli bychom se s nimi nějak spojit. Ale jak? Žijí v naprosté izolaci a sejdou se jen s tím, s kým sami chtějí, jak povídal Zortan.“
„Tví zachránci přišli v pravý čas na pravé místo,“ přemýšlela Niomé. „Nikdo jiný kromě nás a vzbouřenců nevěděl, kde se nacházíme. Naši věznitelé jim to asi neprozradili. Takže mi nezbývá než připustit, že se telepaticky napojili na někoho z nás. Povídali, že jsi býval jedním z nich. Je to na tobě,“ podívala se na Ana.
„V životě jsem je nepotkal, ani jsem nevěděl, že existují!“ bránil se An. „Zortan povídal, že věří na nějakého Mesiáše, který se měl narodit, aby zachránil Nebe. Že by si to mysleli o mně? To se asi spletli, ale smysl by to dávalo.“
„Ale vždyť ty zachraňuješ Nebe i Aureu!“ zvolala Niomé. Nikdo jiný to nedokáže, takže se nespletli! Musíš se na ně napojit, že je potřebuješ. Tebe poslechnou.“
„Hm, tak já to tedy zkusím,“ vzdal se An. Někam si půjdu lehnout a pokusím se soustředit.
Tak mě chvilku nerušte, nikdy jsem to nedělal.“
Odebral se do odpočívárny, která zela prázdnotou. Zatažené závěsy stěží propouštěly světlo dovnitř a pohodlné křeslo vybízelo k odpočinku. „Doufám, že u toho neusnu,“ zabručel a zavřel oči. Pokusil se vnímat jen svůj dech, který postupně prohluboval. Jakoby se někde v hloubce jeho mozku probudil tichý rádce, který mu napovídal, co má udělat. Představoval si osoby v kápích a intenzivně na ně myslel, pokoušel se je ve svých představách oslovit.
Náhle se jedna postava v jeho představách začala točit na místě, stále rychleji, až vypadala jako rotující šedý vír. Z tohoto víru se vynořila hlava bez vlasů, usmála se a řekla: „Konečně se probouzíš, Pane. Co pro tebe můžeme udělat?“
„Proč mi říkáš Pane?“
„Až si začneš vzpomínat, zjistíš, že jsi jedním z nás. Musel ses narodit do běžného světa, aby ses naučil technice, s jejíž pomocí zachráníš svět. Postupně se v tobě budou rozvíjet všechny naše schopnosti, které ti pomohou ve tvém úkolu.“
„Tomu nerozumím, copak opravdu existuje převtělování? Stvořil jsem lidi podle svého obrazu a žádné duše jsem si ani v programu nevšiml, kde bych ji jako měl mít?“ zapochyboval An.
„Ty duši nemáš, ty jí jseš, jako všechno živé na světě. Vaše přístroje jsou příliš nedokonalé, nezměří ji. Díky ní však se mnou můžeš rozmlouvat. Když tvé tělo zemře, ty se jednoduše přestěhuješ do jiného.“
Anův jasný a přehledný svět dostával vážné trhliny. Náhle se v něm objevovaly fenomény, které vždy pokládal za fantastické pohádky. Znamenalo by to ovšem, že se tyto nehmatatelné a neměřitelné záležitosti musely vyskytovat i v jím stvořeném světě... To by ovšem spoustu věcí pořádně zkomplikovalo, hlavně kdyby se s nimi vzbouřenci naučili zacházet. „Chtěl jsem vám poděkovat za vaši pomoc, bez vás by ještě zuřila válka,“ vzpomněl si An na slušné vychování. „Jen jsem se chtěl zeptat, nakolik je schopnost telepatie rozšířena, narazil jsem na ni ve světě, který jsem vytvořil v počítači.“
„Tato schopnost byla Perualem vložena jen Yalmizům. Někteří z nás se však po smrti vrátili do vašeho světa a někdy se schopnost duše probudí i v dalším životě.“
„Kde se tedy vzala telepatie u mnou stvořených lidí, ti byli asi sotva v minulém životě u vás?“ nedal se An.
„Jak jsi stvořil člověka, říkal jsi něco o podobě k obrazu tvému?“
„Jasně, už to chápu, vložil jsem do nich svou genetickou informaci, to s její pomocí se moje skrytá schopnost přenesla dál.“
„Můžu ti ještě nějak pomoci?“
„Ne a moc děkuji za rady.“
Vrátil se zamyšlený ke svým přátelům a vše jim vyprávěl.
„Takže to znamená, že trestanci mohou být v kontaktu i s jinými lidmi.“ shrnula informace Niomé. „Tak přesně toho bychom se měli bát. Jak jsme viděli, Semjasa dokázal přesvědčit toho Beliala, aby mu pomohl. Určitě chtěl pomocí rezonátoru rozbít zdi vězení!“
„Jasně a já jsem jim tam nechal všechnu potřebnou techniku, příště musím být mnohem opatrnější,“ kál se An.
„Musíme zkrátka víc dávat na Zemi pozor, nemůžeme si dovolit, aby se nám každá nadějně se rozvíjející říše zničila,“ upozorňoval Henoch.
„Ano, budeš muset mnohem víc pobývat na světě, lidé potřebují tvou pomoc. Já budu pokračovat se stavbou dalších pyramid.“ An opět usedl k řídícímu pultu a přemýšlel, kde by mohl začít. Zpomalili program, aby si mohli prohlédnout nová centra civilizace.
Sever byl stále ještě v sevření sněhu a ledu, ale na africkém kontinentu se začaly stavět velká sídliště kolem toku mohutné řeky.
„Tady bychom mohli začít,“ rozhodl se An. „Postavím zde tři pyramidy a ty bys v místě mohl působit jako poradce. Nastuduj si něco o zemědělství a matematice, Zortan tě již mnohému naučil. Musíš být lidem prospěšný, pak tě budou uznávat.“
„Budou potřebovat taky písmo, základy lékařství a spoustu dalších věcí,“ odpověděl Henoch. „Měl bys mi umožnit vstup do nějakých tajných prostor, kde by byl zdroj informací, abych se sám mohl vzdělávat.“
„Dobrá, ale pyramidy musím zabezpečit proti vloupání, tam bys chodit nemohl,“ přemýšlel An. „Postavím nějaký monument a pod ním budou místnosti se vším, co budeš potřebovat. Rezonátory budou jen v pyramidách a jakmile se někomu podaří vniknout dovnitř, ihned se přenesou do Nebe, aby opět nedošlo k jejich zneužití.“
Henoch opět sestoupil na Zem, budoval pod jménem Thovt ve starém Egyptě rozvinutou civilizaci. Lidé si jej pro jeho moudrost vážili, díky jeho pomoci bylo možné každoroční nilské záplavy využít
k rozvoji zemědělství. Země mohla nyní uživit množství lidí, kteří dále pracovali na rozvoji říše.
An s Niomé také občas sestupovali do různých krajin a napomáhali tamním vznikajícím civilizacím.
Po čase však postřehli, že spolu s civilizačním a duchovním rozvojem nastupuje v mnoha oblastech morální rozklad obyvatelstva.
Lidé si vymysleli krvilačné bohy, kterým přinášeli zvířecí i lidské oběti. An tuto lidskou zvrácenost nechápal. Netušil, že za tím opět stojí trestanci, kteří se od Kokabeela naučili technice astrálního putování a svých výletů využívali k ukojení svých vášní. Zneužívali neznalosti a ustrašenosti primitivnějších lidí, kterým se zjevovali jako krutá božstva, která pokud nebudou ukojena oběťmi, zničí zemi, kterou si vybrali.
Pak se vpíjeli do výparů a kouře pečeného masa, kterého v podzemí již tolik staletí nemohli okusit.
Někdo pak přišel na to, že prolévaná krev obsahuje mnoho energie, která se dala astrálně čerpat.
Využívali temnější stránky lidské psychiky k vyvolávání válek a k následnému páchání těch nejohavnějších krutostí. I sexuální orgie se těšily velkému zájmu astrálů. Anebo různé davové hysterie byly rovněž skvělým místem pro dobíjení baterek.
An proti tomuto negativnímu vývoji bojoval ze všech sil. Instruoval duchovně vyspělejší jedince o správném vývoji osobnosti, podporoval monoteistická náboženství, aby vytvořil hráz proti rozmáhajícím se praktikám krvavých obětí. Často však míval pocit marnosti svého počínání. Stálo jej to spoustu drahocenného času. Netušil, že jeho práce je mařena plánovitě a cíleně.
Semjasa neměl zájem na duchovně vyspělém lidstvu. Potřeboval lidstvo dobře manipulovatelné svými vášněmi.
An se odhodlal k poslednímu zoufalému kroku, kterému se dosud vyhýbal.
Ze své genetické informace vytvořil s Caleanovým souhlasem svůj klon, jehož plod vložil do příslušnice národa, který si oblíbil pro jeho houževnatost a duchovno.
Věřil, že tento pokus bude úspěšný. Vytvořil kolem novorozence aureolu očekávání Mesiáše, aby mu usnadnil jeho pozdější působení. Věděl, že pokud bude vyrůstat v duchovním prostředí, snáze v sobě rozvine schopnosti zděděné od Yalmizů.
Pak se již musel věnovat svým pokusům s rezonátory. Automaty v pyramidách nebyly tak účinné, jak předpokládal. Ohromné stavby lákaly hledače pokladů, kterým se dařilo pronikat do jejich nitra a veškerá technika se musela transformovat zpět na Nebe.
Ani odlehlá místa již neskýtala záruku, že nebudou objevena.
An si vzpomněl na svůj první projekt v nitru hory – snad to bude lepší řešení. Hory však neuměly tak dokonale využít pozemské a vesmírné energie jako pyramidy. Hledal tedy horu takového tvaru, který by tento nedostatek napravil. Konečně nalezl vhodného kandidáta ve vysokém pohoří ve středozápadu Evropy. Celé okolí hory generovalo množství energie, kterou pro své pokusy potřeboval. Hora samotná téměř dokonale rezonovala, An poznal, že konečně nalezl to, co tak dlouho hledal.
Horu pro její schopnosti nazval Velkým zvonem (Grossglockner). Opatrně v jejím nitru vyhloubil prostory, které rezonanci ještě více vylepšily a umístil tam svou základnu. Často se procházel čarokrásnou krajinou v jejím okolí a setkával se i s horaly, kterým samozřejmě svou identitu neprozradil. Ale tito prostí lidé vycítili obrovskou duchovní sílu návštěvníka a pokládali jej za svatého. Když se An jednou poranil o ostrý kámen, pojmenovali místo, kde stekla jeho krev na zem Svatá krev (Heiligenblut).
Hora natolik zesilovala frekvence rezonátoru, že se v jejím okolí začaly z obyčejných kamenů vytvářet zlato a horský křišťál. An se však bál, aby bohatá naleziště nepřilákala obávané hledače pokladů. Usměrnil své pokusy jiným směrem, aby již v okolí hory nedocházelo k nechtěné transmutaci.
Ježíš, jak byl jeho klon pojmenován, vyrůstal mezitím v dospělého muže. Při studiích v Alexandrii jej navštívil i Henoch, který jej zasvětil do mnohých tajemství. Vrátil se do své země, kde začal kázat fascinující moudra, která do jeho blízkosti lákala množství posluchačů. Když se v něm probudily skryté schopnosti, jak to předvídal An, davy lidu kolem něj se znásobily.
Jeho sláva se dostala až k Semjasovi. Okamžitě na něj vyslal Kokabeela s přesnými instrukcemi.
Ale Ježíš byl naprosto odolný vůči všem svodům i slibům. Kokabeel odtáhl s nepořízenou.
Semjasa začal poštvávat a posilovat jeho možné odpůrce, ti se posléze spojili s římskou mocí, protože se sami obávali hněvu lidu a dosáhli odsouzení a popravy spasitele.
Ten však díky svým nadpřirozeným schopnostem popravu přežil a jakmile se vyléčil, odešel ze země kázat dále na východ. Cestou do Sýrie stačil ještě napravit jednoho zarytého nepřítele jeho stoupenců. Stal se z něj později zakladatel církve, která se rozrostla v jednu z nejmocnějších pozemských institucí.
An se musel neustále zabývat neustálým zhoršováním morálky a pomalu začal pochybovat o tom, že jeho program byl postaven na správných základech. Nedokázal pochopit, jak mohou být lidé s jeho genetickou výbavou až tak náchylní k páchání zla. Nustále hledal chybu ve svém programu, aby již konečně mohl situaci trvale vylepšit.
Když o tom diskutovali s Niomé, došli k názoru, že to on sám vytváří svým působením na Zemi nerovnováhu, kterou je program nucen vyrovnávat tímto způsobem.
Nenapadlo jej tenkrát, že by Semjasovy aktivity mohly přes tu obrovskou bariéru zemských hlubin a tlustých tvrdých zdí tak zásadním způsobem ovlivňovat lidstvo.
Přestal raději zasahovat do běhu věcí a doufal, že si s tím jeho program nějak poradí.
Lidé sami si všimli, jak jim aktivity ďáblů, jak byli trestanečtí astrálové nazváni, nesmírně škodí a vytáhli do nesmiřitelného boje proti všem podezřelým spolupracovníkům Semjasy.
Ze začátku to pro něj byl šok, jak rychle ztrácí své stoupence, ale podařilo se mu odbojnou inkvizici natolik zfanatizovat a rozvrátit duševně nevyzrálými pracovníky, že nakonec napáchali více zla než všichni jeho stoupenci dohromady.
Díky těmto aktivitám se vývoj na Zemi nemohl rozvíjet tak rychle, jak by si An přál. Protiklady byly příliš veliké a násilné. An z toho byl nešťastný a nemohl se soustředit na svůj úkol.
Jednoho dne se o masivní destrukci řízené Semjasou dozvěděl Henoch.
Když si udělal obrázek o rozsahu podvratné činnosti, informoval o něm Ana. Ten se poradil s Caleanem, který okamžitě rozhodl o radikálním zhoršení vězeňských podmínek. Trestanci měli dle jeho názoru příliš hodně energie, pomocí které mohli více škodit.
Svit podzemního Slunce byl zredukován na necelou třetinu, takže ve vězení panovalo neustálé tíživé šero. Klimatizace, která byla dosud poháněna sluneční energií, přestala rázem fungovat a podzemní klima se stalo stěží snesitelným.
Semjasa teď musel bojovat proti nespokojeným spoluvězňům, kteří mu vyčítali, že kdyby to se svým odbojem nepřeháněl, mohli dál žít v komfortnějších podmínkách.
Režim v pekle byl utužen, aby umlčel nespokojence. Nechal jich několik popravit a ostaní se zalekli. Azazel je cvičil v boji a vycvičil z většiny zhýčkaných boháčů elitní jednotku všeho schopných zabijáků. Po intenzivním výcviku byli již tak zmoženi, že padali únavou do svých postelí.
Semjasa zakázal příliš očividné působení astrálů na Zemi. Léta hojnosti skončila. Místo toho se jejich pozornost měla soustředit na pár vybraných pozemských lidí, kteří byli dost mocní na to, aby mohli tok dějin nenápadně přizpůsobovat Semjasovým plánům.
Pozemský vývoj se opět urychlil, nastalo období převratných technických vynálezů. Nyní bylo zapotřebí rozbít staré mocenské struktury a silné šlechtické rody, které odmítly sloužit cílům podzemních vězňů.
Podařilo se vyvolat 2 světové války a zesílit moc říše ležící nad narušeným zdivem vězení. Astrálové promptně říši dodávali veškeré technické vynálezy druhé strany, aby se nepružný systém, kde zcela scházela konkurence, během několika let nezhroutil.
Pomohli jejím vědcům vyvinout unikátní vrtné zařízení schopné dosáhnout obrovských hloubek.
Celé peklo nikdy nezapomene na památný den, kdy se za nesnesitelného hluku probourala vrtná hlavice skrz vězeňskou zeď. Naštěstí je napadlo včas postavit kolem místa průniku přetlakovou komoru. Jinak by je šílený tlak kilometry vysokého sloupce vzduchu během chvilky zahubil.
Začala nová éra jejich života.
Na povrchu bylo zapotřebí vytvořit chaos, aby se dal další výzkum na vrtném zařízení zastavit. Byla zrušena podpora komunistického systému a ten se během krátké doby zhroutil. Jejich spojenci jim dodávali vše, co potřebovali k poslední fázi jejich plánu i ke zlepšení kvality jejich života.
Na Zemi byl podporován technický rozvoj, aby jim lidé mohli vyrábět součástky pro jejich nové superzbraně i rezonátor. V poslední fázi bylo lidstvu odkryto tajemství výroby miniaturních černých děr. Vězni se mohli začít chystat na překvapivý úder proti nebeské armádě.
O tomto vývoji neměl An s Henochem sebemenšího tušení. Zdálo se jim, že se jim podařilo podvratné aktivity vězňů zastavit. Sledovali, jak se začíná rozvíjet počítačová technika, která mohla jednoho dne přivézt nějakého programátora k napodobení Anova programu.
Přemýšleli, jakým způsobem by mohli zjistit, že se někdo na Zemi dostal tak daleko, že by začal aktivně vyhledávat svého stvořitele. Podobně jako kdysi An.
Společně vymysleli systém obrazců v obilí, který na podobném principu, jako kotouče nebeské záře, oznamoval po rozkódování datum a místo svého příštího vzniku.
An vytvořil automatické zařízení, které by po detekci úspěšného hledače sepnulo rezonátor a přeneslo kontaktéra na Nebe.
Dlouhá léta čekali zbytečně, až teprve v den, kdy se z pro ně nevysvětlitelných důvodů začal program hroutit, zapípala automatická signalizace a před jejich zraky se zjevili hned 3 lidé.






4. Válka Nebes

Přátelé pomalu přicházeli k sobě. Cítili, jako by jim v mozku zvučel nějaký vysoký ale ne nepříjemný tón. Jejich těla se zdály být lehčími a silnějšími. Zmocňovala se jich zvláštní euforie, usmívali se na sebe, jako kdyby kouřili trávu.
Nacházeli se ve velké hale, v jejímž středu se vznášel třímetrový model Země, z jedné třetiny jakoby vykousnutý. Přímo před očima se díra v Zemi zvětšovala, jako by z ni ukusoval nějaký obrovský neviditelný had.
Michal vytřeštil oči a zvolal: „Kapitán Nemo! Je to úplně jako v té staré knize.“
Alex se rozhlížel a namítnul: „Ten byl přece v ponorce, ne?“
„Ty myslíš Nema od Verneho, já myslím na Nema od českého spisovatele Trosky, ten vybudoval po zkáze své ponorky podzemní říši, kde vytvořil přesně takový model Země.“
Proti nim stáli tři lidé, dva muži a jedna překrásná žena s dlouhými černými vlasy.
Jeden z mužů podával ruku Jenny a řekl cizím jazykem, kterému kupodivu rozuměli, jako by to byla jejich trochu zapomenutá mateřština: „Rád vás poznávám. Jmenuji se An a jsem programátorem, který vytvořil tento program, ze kterého jste se na poslední chvíli zachránili.
Vložil jsem ještě před vaší transformací na naše frekvence do vašich mozků náš jazyk, abychom si rozuměli.“
„Takže vy jste náš Bůh?,“ usmála se na něj dívka.
„Snad z vašeho pohledu, ale teď docela bezradný Bůh,“ otočil se ke zbytku planety za ním. Sám nevěděl, jestli se má dříve dívat na zánik svého díla anebo na to, co se z něj naprosto nečekaně uchovalo.
Vzniklého ticha využil druhý muž, který se na ně usmál a představil se: „A já jsem váš praprapradědeček, jmenuji se Henoch a ta krásná žena je Niomé, přítelkyně Ana.“
„Tak to jste už pradědou Noema, zorientovala se Jenny. Na svůj věk vypadáte docela dobře, fakt.“
Jenny se otočila ke krásce: „Ahoj, já jsem Jenny, studovala jsem dějiny, toto je můj bratr Alex a tento muž, můj přítel, objevil cestu k vám a jmenuje se Michal.“
Když si všichni podali ruce, přitočil se Michal k Anovi, Alex k Henochovi a Jenny si povídala s Niomé.
„Co se vlastně stalo?,“ zeptal se Michal Stvořitele.
„Sám pořádně nevím, nerozumím tomu. Počítač to vyhodnotil jako lidské dílo, samozničení. Ale proč by to dělali?“
„Na Zemi byli různí blázni, odpověděl Michal. Náboženští fanatici, různí extremisté, hloupí egoisté, mocí posedlí šílenci.“
„Takových máme dost i na Nebi, ale že by dokázali zničit kompletní planetu?,“ navázal An.
„Ty nejhorší jsme uvěznili u vás hluboko pod zemským povrchem do nezničitelného vězení. Panebože, co když právě oni, měli na to celých 10.000 let. Ale za chvilku se začnou do černé díry propadat i supertvrdé zdi Pekla. A jak by pak unikli ze Země?“
„Jak jsme se dostali my sem?,“ ptal se Michal.
„To je něco jiného, já mám přístroj, který dokáže měnit pozemské frekvence na nebeské a naopak.“
„Oni si nemohli něco takového vyvinout sami?“
„Určitě mezi nimi byli i takoví, kteří by to dokázali,“ odpověděl zamyšleně An.
„Ale neměli k tomu podmínky.“
„10.000 let je dost dlouhá doba na to, aby si nějak poradili,“ namítl Michal.
„Znám dobře jejich vůdce, Semjasu, ten se nikdy nevzdával, ale zbývalo jim už jen pár měsíců do uplynutí celého trestu, proč by kvůli tomu ničili Zemi?“
„Pomsta? Asi jsou hodně naštvaní,“ usoudil Michal.
„Soudce jim vyhrožoval, že jestli v nich po vězení zbude jen špetka vzdoru, vyhladí je nadobro.“
„Jestli planetu zničili oni, pak v nich z něj nezůstala jen špetka, ale pořádná porce,“ pronesl Michal. A jestli dokázali naplánovat z Pekla takovou akci, pak určitě nezůstali jen u toho. Budou se chtít dostat na Nebe a zničit vás.“
„To je vážná věc, co říkáš a dává celkem smysl,“ zděsil se An.
Zvolal k mikrofonu: „Program aktivace kamer v Pekle!“
Minikamery dávno přestal používat, když zjistil, že jejich aktivace umožnila trestancům jejich detekci a následné zničení. Teď už to bylo jedno. Na obrazovce se objevily záběry mužů, kteří spořádaně nastupovali ozbrojeni do velké skříně, pravděpodobně rezonátoru. To, co viděli, bylo mimo jakoukoliv pochynost.
Otočil se znovu k mikrofonu: „Centrálo, okamžitě sem pošlete všechny strážce se zbraněmi, stav nebezpečí!“
Pak zvolal: „Spojovatel, okamžitě spojit s Caleanem, životně důležité!“
Téměř okamžitě se v prostoru objevila projekce Soudce. S přísnou tváří pohlédl na skupinu v hale a křikl: „Co se děje? Hoří snad?“
„Právě jsme zjistili, že trestanci zničili Zemi, aby se dostali na svobodu!,“ odpověděl vzrušeně An. „V tom případě mají prostředky, jak se dostat k až nám. A s holými rukami si na nás jistě netroufnou, budou ozbrojeni. Kdoví, co se jim podařilo za tu dobu vyvinout. Je potřeba uvést armádu do pohotovosti.“
„Kvůli dvěma stovkám pološílených bastardů?,“ zasmál se Calean. „Bude stačit jedna speciální jednotka. Gabriel, Michael a Uriel je povedou, mají s nimi zkušenosti. Kolik času nám zbývá?“
„Nevím, pár minut, než černá díra rozdrtí superstěny.“
Projekce na chvíli zmizela, pak se zase objevil Soudcův trojrozměrný obraz.
„Za chvilku tam máte vojáky. Ale napadla mne jiná věc: Proč nevypneš zdroj energie pro Zemi? Tím pádem se celý program zruší i s Peklem a bude klid.“
Programátor se zarazil: „To přece nejde, na Zemi žijí miliardy inteligentních bytostí, které se situaci snaží řešit, připravují se na smrt, duchovně dozrávají, uvědomují si svou situaci – nemůžu je přece jen tak ze sekundy na sekundu vymazat kvůli naším problémům.“
Calean rozhodně zavrtěl hlavou: „Lidé na Zemi stejně brzy přestanou existovat, ukončíš jejich trápení, ber to jako ránu z milosti. Nemůžeme Nebe vystavovat riziku teroristického útoku. Slíbil jsem jim, že je zničím, jestli se ještě jednou pokusí něco provést – a svůj slib splním.
Vypni to hned teď, ať se ti bastardi nedostanou k nám. Je to rozkaz!,“ zakřičel když zjistil, že programátor ještě váhá.
Do haly dorazili strážci objektu s připravenými ručními zbraněmi. Obstoupili torzo Země, Všichni sledovali, jak se ve vnitřku planety obnažuje červeně zbarvený objekt – Peklo.
Zatím se hroutila hornina v okolí zdí, ty stále ještě odolávaly obrovské gravitaci.
An s těžkým srdcem přistoupil ke skříni zabudované ve zdi. Spustil otevírací mechanismus. Ten si nejdřív ověřil programátorovu identifikaci. Teprve kdyř se ukázal nápis: shoda 100% , začaly se těžké dveře otevírat. Za nimi se skrývaly různé měřící přístroje a velká černá páka. Uchopil ji a se vzdechnutím ji překlopil doleva.
Zbytek planety začal okamžitě blednout, Jenny se v očích objevily slzy. Dojatých bytostí tam ovšem bylo víc, i mnohým Nebešťanům projekt přirostl k srdci.
Země již zmizela, nyní začala blednout červená barva Pekla. Teď teprve bylo možno vidět, že vězení mělo tvar ležící lidské postavy. Niomé si všimla, že zeď v oblasti nosu byla narušena. Pamatovala si, že nad nosem se ještě před chvílí nacházel ruský poloostrov Kola. Upozornila na svůj poznatek i ostatní.
Přes rychle blednoucí stěny již bylo možno zahlédnout tmavě fialový hranatý objekt. Zdi zmizely, když tu náhle začal objekt v prostoru růst.
„Sakra, právě aktivovali svůj rezonátor, jakoby přesně věděli, kdy vypneme zdroj energie,“ vykřikl zděšeně An. Bylo pozdě. Kontejner dosáhl velikosti železničního vagónu, otevřely se vyklápěcí dveře do všech stran a z nich se vyhrnuli s šíleným rykem opancéřovaní andělé.
Strážci do nich pálili jako diví, ale střely se od černostříbrných pancířů neškodně odrážely. Naopak modré paprsky vycházející ze zbraní Andělů kosily řady vojáků.
„Utíkejte!,“ vzpamatoval se jako první An a uchopil Niomé za ruku. Přátelé se hrnuli k východu z haly.
„Stůjte!“ zahřměl náhle Semjasův hlas.
Otočili se a viděli strážce rozčtvrcené na kusy. Andělé teď mířili na ustupující skupinku.
Semjasa odložil svou helmu, objevil se téměř bílý obličej s rudýma očima. Jako na povel začali helmy odkládat i ostatní.
„Už jsem si myslel, že to nevypneš,“ prohlížel si Semjasa výsměšně Ana. „Nevím, fakt nevím, jak bychom jinak sami unikli černé díře. Ztrácíš nervy, starý brachu, ale moc jsi nám tím pomohl.“
Programátor na to neodpověděl, ale nejraději by si nafackoval, že poslechl soudcův rozkaz.
„Chlapi, koukněte, máme tady i ženské,“ otočil se vůdce útočníků. „Tak ses konečně dočkal Azazeli,“ usmál se. „A dokonce i lidská dcera, nevěděl jsem, že tady máte dýchánek s pozemšťany,“ zachechtal se, když spustil pozornost z Ana.
Azazel jak v tranzu vykročil směrem k ženám. Před ně se rozhodně postavili Michal s Alexem a Anem.
„Podívejme, rytíři budou bránit dámy,“ uklonil se posměšně obřadně před trojicí obránců.
„Hlavně je nezabíjej Azazeli,“ křiknul Semjasa. „Lidi budeme vystavovat v zoologické zahradě a Anovi taky nechci dopřát milosti rychlé smrti.“
„Neboj veliteli, jen si s nimi pohraju,“ ušklíbnul se anděl, který kamarády o hlavu převyšoval.
„No tak pojďte hrdinové,“ vybídnul ochránce. „Ať se vás aspoň chvilku bojím,“ posmíval se.
An popadl stoličku a vrhnul se na Azazela. Ten mu židli z rukou vytrhnul, programátora si nadzvedl, přitáhl k sobě a prudce jej udeřil hlavou do nosu. Odhodil jej jako štěně ke zdi. An zůstal ležet v bezvědomí, přiběhla k němu Niomé, objala jej a utírala mu kapesníkem řinoucí krev z nosu.
Michal s Alexem již na nic nečekali a zaútočili na anděla oba současně. Michal se mu snažil podkopnout nohy, Alex se pokoušel zasáhnout jeho obličej, ale neměl šanci. Anděl bravurně vykrýval jeho útoky. Když sám zaútočil pěstí proti Alexovu břichu, uchopil ji Michal, vychýlil úder stranou a potáhl ji vší silou dále dopředu. Obr se nahnul dál dopředu než sám čekal a jeho těžiště spočívalo na jedné noze. Tu mu Michal podseknul a anděl se svalil na zem.
Přátelé se na něj vrhli, ale byli ležícím zápasníkem odmrštěni takovou silou, že odlétli vzduchem nejmíň tři metry. Azazel byl v mžiku na nohou, ale už se neposmíval.
Kamarádi už stáli taky a čekali na útok.
„No to mě podržte,“ zasmál se udiveně anděl. „Kdysi dávno jsem pár lidských červů naučil základům bojových umění a podívejme se, jak jsou učenliví.“
Vrhnul se na ně, tentokrát však žádnou chybu neudělal. Zasypával je deštěm tvrdých ran, Alex už nevydržel a padnul. Michal věděl, že taky dlouho nevydrží. Proti obrovi však náhle vyskočila i drobná Jenny. Obratně se vyhýbala útokům a čekala na svou příležitost. Ta nastala, když Azazel chytnul znaveného Michala pod krkem. Bleskově zaútočila na jeho hlavu a srazila mu brýle z očí. Oslepený anděl překvapeně zařval a kryl si hlavu. Přátelé začali útočit, ale zasáhli další vzbouřenci. Jeden z nich obrovi podal brýle.
Ten se usmál, ale ukázal k lidem: „Jsou nebezpeční. Bojovat docela umí a odvaha jim vůbec nechybí.“
Náhle se v prostoru objevila Caleanova projekce. Vzbouřenci nenávistně zařvali, když uviděli svého úhlavního nepřítele. Semjasa se postavil proti obrazu. Navzájem se probodávali pohledy, ani jeden neuhnul.
„Takže vy s tím vzdorem nepřestanete?“ Zahřímal soudcův tvrdý hlas.
„Myslíte si, že nás porazíte?“ Trochu se zarazil, když viděl kusy těl strážců.
„Zničím vás jednou provždy!“
Semjasa se ušklíbnul: „O to ses již pokoušel několikrát a pořád žijeme jak vidíš.“
„Útok!“ zavelel hlasitě Calean.
Ze všech stran se ozval rachot a prach. Vojáci si prorazili ve zdech otvory, kterými vnikli dovnitř a pálili do vzbouřenců z těžkých palných zbraní.
Ti byli ranami odhazováni do středu budovy, kde zůstávali ležet. Někteří však střelbu opětovali a smrtícími paprsky devastovali řady vojáků. Několik vojáků přiběhlo k ležícím pozemšťanům a k Anovi a pomáhali je urychleně dostat pryč z haly.
Sotva se jim to podařilo, stáhli se bočními otvory i vojáci a vyhodili do vzduchu celou obrovskou budovu. Těžké kusy zdiva pod sebou pohřbily vzbouřence.
Prach pomalu usedal. Všude se rozhostilo mrtvé ticho.
An si smutně prohlížel rozvaliny budovy, kde prožil svůj nejplodnější čas. Držel se kolem ramen s Niomé. Rozbitý nos jej ukrutně bolel - s vděčností pohlédl na statečné pozemšťany:
Alex si povídal s Henochem, Jenny se držela za ruku s Michalem. Ten zamyšleně hleděl na rozvaliny, nějak mu nešlo do hlavy, že vyhráli tak rychle. Vzbouřenci se na tuto chvíli připravovali tisíce let a pak se nechali tak snadno porazit?
Jeho úvahy a pochybnosti však netrvaly dlouho. Hromada suti se najednou pohnula. Vojáci, kteří si již pomalu odcházeli odpočinout, se zastavili a otočili se zpět. Nechtěli věřit svým očím: Copak jsou ti bastardi nesmrtelní?
Těžké kusy zdiva a pokroucené konstrukce se začaly odvalovat, jakoby je ovládala nějaká neviditelná síla.
Gabriel se vzpamatoval jako první.
„Těžké zbraně pal!,“ zavelel a sám se chopil ručního odpalovače raket. Jednalo se o velmi ničivé střely, schopné prorazit metr tlusté betonové zdivo.
Série výbuchů vytvořila mrak kouře a prachu. Vojáci čekali, až se zlepší viditelnost, aby mohli zahájit palbu proti každému novému zdroji odporu.
Místo toho začaly přes neprůhlednou clonu vystřelovat modré paprsky do všech směrů. Stojící vojáci se stali jejich snadným cílem. Padali k zemi doslova rozřezáni na kusy.
An vykřikl na civilisty: „Rychle odsud! Za mnou!“
Rozběhl se k jednomu přistavenému obrněnému vozu. Skupinka již na nic nečekala a rozběhla se za ním.
Naskákali horním poklopem do auta, An seděl u řízení a čekal na posledního pasažéra, kterým byl Henoch. Sotva vklouzl dovnitř, udělil vozidlu plnou rychlost a začal se vzdalovat z místa zkázy.
Michal přes okénko sledoval jak z hromady vyskakují vzbouřenci a dorážejí zbytky speciální jednotky. Jen Urielovi s několika druhy se podařilo uprchnout.
Henoch jim v rychlosti objasnil historii Anova vynálezu, následující války a uvěznění vedoucích vzbouřenců na Zemi.
An se již spojil s Caleanem a uvědomil jej o porážce a o nových zbraních trestanců.
Tvrdá tvář soudce na obrazovce najednou vypadala staře a unaveně. To však netrvalo dlouho, vládce Nebe se ovládl a nařídil: „Jeďte do pevnosti Wendarleef, jedná se o nejstřeženější bunkr v zemi. Zmobilizuji armádu, musíme je porazit co nejrychleji, než se na jejich stranu přidají další extrémisté a přívrženci Semjasy. Sejdeme se v bunkru!“ zavelel a obrazovka potemněla.
„Spoj se s ním ještě jednou prosím,“ zvolal doposud tiše sedící Alex.
„Řekni mu, ať armáda zesílí hlavně ochranu elektráren.“
„Proč zrovna elektráren?“ zeptal se An.
„Protože si budou muset nabít ty své zbraně – a jak jsem viděl jejich účinnost, budou potřebovat alespoň atomovou elektrárnu. Pokud by vojáci nějakou nedokázali uhlídat, ať ji raději vyřadí z provozu.“
„Jsi dobrý stratég,“ pochválil jej An. Vyžádal si nové spojení,
„Co se děje?“ vyštěkl na něj nervózně stařec.
Programátor zopakoval Alexovy důvody. Calean se krátce zamyslel a prohlásil: „To má logiku, asi si tě vezmu do generálského štábu.“ A zavěsil.
Niomé si taky prohlížela Alexe, líbil se jí jeho promyšlený postup. Díky tomuto myšlení si našel cestu k nám, pomyslela si.
„Jak jsi na to přišel?,“ zeptala se se zájmem.
„Vždycky se vžívám do kůže protivníka, hrával jsem kdysi šachy, nedělá mi to potíže,“ vysvětloval.
„Co bychom tedy měli udělat my?“ následovala otázka.
„Měli bychom získat jednu jejich zbraň, otestovat její možnosti i možnou obranu. Podle toho, co jsem viděl, řeže nejtvrdší ocel i beton naprosto bez odporu.“
„Ale na to máme dost málo času, musíme konflikt ukončit dřív, než se k nim připojí další tisíce příznivců.“
„Kdyby nebyla Země zničena, měli bychom času dost, v jednom dni bychom dostali k dispozici celých tisíc let,“ podotkla naslouchající Jenny.
Henoch se zamyslel a zeptal se řídícího programátora: „Nevíš, kde zůstala Semjasova kopie Země?“
„Semjasova kopie?,“ zeptal se Michal. „To je co?“
An pootočil hlavu a vysvětloval: „V době občanské války vnikl s pomocníky do počítačového centra a pořídili kopii mého díla. Chtěli si vytvořit své vlastní počítačové centrum.
Problém ovšem byl v nedostatku energie a výpočetní kapacity. Jejich vědecký tým zrovna dovyvinul nový, mnohem rychlejší typ počítačů. Všechno pak převezli k elektrárně v Andeira, kde se opevnili.“
„Kde je ta elektrárna?,“ zeptal se se zájmem Michal.
„Asi 150 mil odsud na západ,“ vysvětloval Henoch. „Dobře to tam známe, dostali jsme se tam jako zajatci.“
„Funguje, anebo byla zničena?“
„Elektrárna je nepoškozena, ani programu se nic nestalo.“
„A kde zůstal?“
„Byl převezen do sklepních trezorů vládní budovy.“
„Zavolej prosím ihned Caleanovi, musím s ním mluvit,“ požádal Ana Michal.
Během chvilky se objevila soudcova tvář.
„Vy si zřejmě myslíte, že se právě nudím, co potřebujete?“ ozval se volaný nevrle.
„Promiňte, že pořád rušíme, ale je to hodně důležité,“ ozval se do mikrofonu Michal. Calean na něj zvědavě pohlédl. „Mluvte!,“ vybídl jej.
„Obáváme se, že proti smrtícím paprskům vzbouřenců neexistuje obrana. A nemáme čas vyvíjet protizbraň. Díky dlouhému pobytu na Zemi získali příliš velký technologický náskok. Ten můžeme dohnat jedině s pomocí kopie Země, do které se přeneseme a získáme tisíc let během jednoho dne.
Dále si myslím, že se budou chtít dostat ze všeho nejdřív právě do atomové elektrárny v Andeira.
Mají tam pohromadě zdroj energie i výpočetní centrum. Určitě se svého plánu na komerční využití Anova vynálezu nevzdali.“
„Ten program se jim do rukou nedostane, raději ho zničím,“ prohlásil tvrdě soudce.
„Pokud kopii zničíte, přijdeme o svou naději na účinnou protizbraň,“ oponoval Michal.
„A jen tak mimochodem – myslím si, že část povstalců je na cestě k vám, vypadali, že hoří touhou po pomstě,“ dodal starostlivě.
„Jen ať to zkusí, dostane se jim takového přivítání, o jakém se jim ani nesnilo!“ nenechal se stařec zviklat.
„Jestli dovolíte, rádi bychom si u vás tu kopii vyzvedli, mohl byste nám ji nechat vydat?“ držel se profesor svého tématu.
„Ale jestli jsem vás správně pochopil, pojedete s tím rovnou do Andeira, protože ji nikde jinde nemůžete spustit. Jestli se trestancům podaří tuto provizorní pevnost dobýt, najdou tam všechno pohromadě. To jim uděláte velkou radost, jen co je pravda,“ nesouhlasil Calean.
„Není jiná možnost, pokud vím,“ bránil Michalův návrh An. „Armáda je bude muset zastavit na tak dlouho, než budeme mít prostředek na jejich zničení. A pokud by nás porazili, osobně program vymažu,“ slíbil.
„Dobrá, přijeďte si pro to, budete mít ale problém se sem dostat, nařídil jsem evakuaci celého prostoru v okruhu 10 mil kolem zničeného počítačového centra. Pro jistotu vám pošlu virtuální zmocnění k volnému pohybu v této oblasti.,“ nechal se soudce pod tíhou argumentů obměkčit. „Taky mezitím vyšlu silný vojenský oddíl na obranu Andeira,“ dodal a zavěsil.
An stočil obrněný vůz směrem k centru města. Asi po dvou mílích jízdy proti dlouhé koloně vozidel přetížených majetkem evakuovaných nebešťanů narazili na vojenskou hlídku. Nedůvěřivě si ověřovali pravost povolení, hlavně se vzhledem pozemšťanů se nedokázali vyrovnat. Henoch byl pro ně již dávno mediální hvězdou, ale o přítomnosti dalších lidí na Nebi neměl nikdo tušení.
Povolení ale bylo v pořádku, museli je vpustit dovnitř. Přes hromadnou evakuaci nevládl v ulicích chaos, policie i armáda měly vše pod kontrolou. Obyvatelé spořádaně nastupovali do přistavených autobusů, které je vyvážely mimo ohroženou zónu.
Vzbouřenci se zřejmě o dobytí vládní budovy ještě nepokusili, jak předvídal Michal.
Dojeli až ke komplexu budov nebeské vlády. Po kontrole a prověření přítomných byli vpuštěni přes bránu. Uvnitř již žádné civilisty nepotkali, všude samí vojáci.
An věděl, že se program nachází v sektoru B. Zamířil k vrátnici a znovu se prokázal povolením, které obsahovalo i svolení k odvozu kopie.
Tentokrát již byli vpuštěni dovnitř docela rychle, hlídka je doprovázela do podzemních prostor.
Procházeli spletitými chodbami vládního podzemí. V jedné z místností se nacházel velký ocelový trezor. Zmocněný voják ocelovou skříň otevřel a vytáhl z ní kufr, ve kterém byly v pěnovém obalu uloženy krystaly s programem. Michal nevěřícně hleděl na obsah schránky. V tak malém prostoru bylo uloženo tolik dat? Vzpomněl si na serverové budovy Googlu, které obsahovaly veškeré vědění Země. Uvědomil si ale, že i na Zemi probíhal vývoj minituarizace hodně rychlým tempem a že za necelých 20 let by toho mohli dosáhnout taky.
Náhle Henoch vykřikl a ukázal na protilehlou zeď. Všichni se tím směrem podívali, ale nikdo nic neviděl. Jen Michal, který měl dobře vyvinutou intuici, ucítil krátce přítomnost cizí osoby.
„Co je, co jsi tam viděl?,“ zeptal se starostlivě An.
„Jednoho vzbouřence, podle barvy kůže, ale jen na okamžik, pak se rozplynul jako nějaký přelud nebo duch,“ vysvětloval vystrašeně Henoch.
„Já jsem taky něco cítil,“ přidal se profesor.
„Je to zvláštní,“ zamumlal An. „Henochu, nevzpomínáš si, když jsme byli tenkrát na Zemi. Jak říkal ten král v Indii, že se mu zjevuje přízrak? Vzbouřenci zřejmě nedisponovali pouze uměním přenosu myšlenek, oni umí vysílat na vzdálená místa i své obrazy.“
„Ano, dost se toho bál, měl dojem, že se mu ten přízrak snaží vstoupit i do hlavy. Říkal, že z toho zešílí. Mysleli jsme tenkrát, že je to blázen.“
„Ano, ale krátce na to byla kompletně zničena 2 města.“
„Mohendžodaro a Harappa,“ zašeptala Jenny, jako by se bála, aby ji někdo cizí neslyšel. Alternativci typu Däniken z toho udělali důkaz návštěvy mimozemšťanů.
„A jak to vlastně tenkrát bylo?,“ otočil se Michal k Anovi.
„To je na delší povídání, na to teď není čas. Nemám z toho všeho dobrý pocit, vypadneme co nejrychleji.“
Popadnul kufr a běželi k výtahům. V okamžiku, kdy se otvíraly dveře, uslyšeli v chodbě hluk.
Skrz betonovou zeď probleskovaly červené paprsky a kusy zdiva padaly na zem.
„Vzbouřenci, rychle pryč!“
Bleskově naskákali dovnitř a zmáčkli knoflík. Nekonečně dlouho čekali, až se dveře zavřou.
Konečně stoupali do přízemí.Vojáci, kteří je doprovázeli, již s pomocí vysílaček událost hlásili.
Vypuknul alarm. Alex si všiml, že kolísá intenzita osvětlení.
„Nabíjejí zbraně!,“ vykřiknul.
An zavelel: „Spojit Calean!“
Nic se však nestalo, buďto hovor odmítl anebo mluvil s někým jiným.
Programátor se otočil k vojákovi: „Potřebuji člověka, který by okamžitě mohl nechat vypnout proud, než si vzbouřenci nabijí paprskomety!“
Důstojník se zamyslel a řekl: „To nikdo nebude chtít nařídit bez nejvyššího vedení. Přívod se beztak nachází ve sklepě, kde již trestanci jsou, musel by se vypnout celý komplex budov – i s nemocnicí, radary, řídící centrálou a dalšími životně důležitými institucemi.“
„Copak zde nejsou náhradní nouzové zdroje?“ , zeptal se Alex, který během svých studií pobýval i v Pentagonu.
„Nic takového zde nikdy nebylo potřeba, naše zdroje energie pracují bezchybně.,“ odpověděl voják.
Přátelé bezradně svěsili ramena, nebylo pomoci. Musí přihlížet tomu, jak si vzbouřenci doplňují energii k útoku přímo od nich.
Ubíhaly minuty, An se bezvýsledně pokoušel spojit se Soudcem.
Konečně se objevila na monitoru jeho tvář: „Co se zase děje? Semjasovi andělé jsou u nás v sektoru B v podzemí, ani tam už nechoďte, nechám to vyhodit do vzduchu.“
„Ale my už jsme tady a viděli jsme je sem vtrhnout. Program už máme, je ale potřeba vypnout centrálně proud, nabíjejí si tady ty svoje zbraně.“
„Hrome, okamžitě vypnout veškerý proud!,“ zavelel.
„Potrvá to chvilku, než to stačí vykonat,“ přelétl zrakem skupinku lidí i Ana s Niomé.
„Vy vyběhněte nahoru na střechu, stojí tam připraveny vrtulníky k evakuaci pracovníků. Jeden z nich je váš! Pohlédl na důstojníka stojícího vedle přátel: Vy dva buďte stále s nimi, když bude potřeba, položíte i život za jejich záchranu. Poslouchat budete Ana!“
Otočil se znovu k Anovi: „Věřím ti, že uděláš to nejlepší pro záchranu Nebe. Kdybych měl zahynout nebo mi bylo znemožněno vládnutí, jmenuji tě svým nástupcem – posílám ti všechna náležitá oprávnění.“
Snad poprvé ve svém životě vypadal přísný Soudce takto obyčejně, jako by z něj spadla nějaká maska či póza.
„Děkuji za důvěru,“ zašeptal rozechvěle An, tak strmou kariéru si neuměl představit ani v nejbujnějších snech. Calean mu nikdy nedal najevo nějakou zvláštní přízeň. Až teď, jakoby tušil příchod toho nejhoršího konce.
V tu chvíli zhasla všechna světla, centrální proud byl vypnut. Teď začnou trestanci útočit, nebudou již ztrácet čas.
„Rychle na střechu!“ zavelel An a popadl Niomé za ruku. Skupinka běžela po širokém schodišti vzhůru. Vojáci se připravili na útok, každý ale hleděl, aby se dobře kryl. Zvěsti o zdrcující porážce speciální Gabrielovy jednotky se ihned roznesly po celém Nebi.
Stejně jako pověsti o nesmrtelnosti vzbouřenců. Jednalo se o hodně nebezpečné pověsti, které jakoby paralyzovaly obranyschopnost nebešťanů.
Náhle se ozval útočný ryk padlých andělů. Modré paprsky rozčesávaly prostor a zanechávaly zkázu všude, kam doletěly. Obrana spustila střelbu. Začaly se ozývat výkřiky raněných i zděšené výkřiky prchajících civilistů.
Michal nesl kufr s programem a druhou rukou se držel s Jenny. I v běhu horečnatě přemýšlel.
„Ane, kolik máte rezonátorů a kde jsou?“
Programátor se zarazil: „Sestrojil jsem jen jeden prototyp a ten byl zničen spolu s výpočetním centrem. Takže plán na vaše přenesení do kopie je zatím v nedohlednu.“
Alex namítl: „A co ta fialová mašina trestanců? Zdálo se mi, jako by ji chránilo nějaké silové pole, když jsem viděl, jak se od ní odvalovala ta hromada suti. Jak jinak by mohli tu demolici přežít?“
„Musíme se tam vrátit a obhlédnout to.“
„Myslíš, že by to nechali nehlídané?,“ zapochybovala Niomé.
„To si nemyslím, ale musíme se o to pokusit,“ rozhodl profesor.
Vyběhli jako první na střechu, kde stála řada vrtulníků hlídaných skupinou vojáků.
Kousek opodál stál jeden velký nákladní.
„To je ono,“ zaradoval se Michal a zamířil rovnou k němu.
„Stát!“ vykřikl jeden z hlídky. „Ten je pro nás a naši techniku, pro civilisty jsou ty menší.“
„Ne, ten potřebujeme nutně my!“ zavelel pro změnu autoritativně An.
Voják přes svou čočku v oku uviděl Anovu hodnost, propůjčenou mu Soudcem.
„Promiňte Pane, nevěděl jsem,“ zablekotal rozpačitě a uvolnil jim cestu.
Uvnitř seděli pilot, kterému An poručil: „K výpočetnímu centru!“
„Ale to už přece neexistuje,“ namítl pilot.
„Přesto tam leťte,“ opáčil Programátor.
Motory zahučely a vrtulník se poslušně vznesl.
„Pokuste se dostat co nejblíž tak, abychom sám nebyl od hromady spatřeni,“ instruoval pilota Michal. Jinak nás rozčtvrtí ještě ve vzduchu.“
Pilot přikývl, vyvolal si na obrazovce před sebou 3D plánek města a zvolil trasu tak, aby byli neustále v zákrytu okolních budov. Zvuk motorů i vrtulí byl tlumený, přistáli téměř neslyšně kryti vysokou budovou kongresové haly, asi 200 metrů od rezonátoru.
Posádka vystoupila, vojáci nainstalovali spuštěnou miniaturní kameru za roh tak, aby si mohli prohlédnout situaci na místě.
Kontejner byl nyní z větší části odkrytý, na fialovém povrchu nebylo vidět žádné poškození.
Přední i zadní část byly otevřeny a před nimi hlídkovali 2 vzbouřenci.
„Musíme je nějak odlákat od rezonátoru, jestli nás zahlédnou a aktivují silové pole, nikam se nedostaneme,“ přemýšlel Michal nahlas.
„Taky nás můžou rozkrájet na kousky těmi svými laserovými ukazovátky,“ obávala se Niomé.
„Co kdybych je přilákala k sobě ke kraji hromady,“ navrhla Jenny. „Dokázali byste toho nějak využít?“
„Tam bychom je už mohli sejmout,“ navrhoval důstojník Maltreel. „Pro jistotu tímhle,“ vytáhl těžkou zbraň, připomínající pancéřovou pěst.
„My s Alexem bychom mohli vniknout do rezonátoru z druhé strany a hodit do něj nějaké plynové granáty, abychom nic nepoškodili a donutili případně ukryté anděly, aby museli vyběhnout ven. Zbytek by byl opět na vás, otočil se k dvojici vojáků s bazookama.“
Maltreel přikývl, otevřel kovovou bednu a podal pozemšťanům 4 granáty. „To je dostane ven zaručeně, nedá se to dýchat, kdo se toho nadechne, má pocit, že zevnitř shoří.“
Michal se obrátil k pilotovi: „Vy si nachystejte nějaká lana, abychom mohli tu bednu odvézt s sebou.“
Pilot pochybovačně potřásl hlavou: „To teda nevím, jestli tohleto dostanu do vzduchu.“
„Musíme to vyzkoučet, v opačném případě bychom to museli vykuchat přímo zde na místě, aby to bylo lehčí,“ uzavřel debatu profesor.
„Jak je chceš přilákat k sobě,“ zeptala se Niomé Jenny. „To může být přece hodně nebezpečné.“
„Mám plán,“ prohlásila rozhodně dívka. „Potřebovala bych ale krev, budu se vydávat za uvízlou raněnou oběť dopoledního boje.“
Podívala se na Henocha a požádala jej: „Mohla bych tě praštit do nosu? Musím se ušpinit krví, aby to bylo hodnověrné.“
Biblický patriarcha přikývl a ve chvilce se již držel za nos, ze kterého kapala krev. „Nechtěl bych být tvým manželem,“ syknul.
„Ona je ale jinak moc hodná holka,“ bránil ji bratr.
Jenny si červenku rozmazala po obličeji a po tričku, které si na břiše roztrhla, aby odhalila kus nahého těla. „To by mohlo stačit,“ prohlásila.
„A teď mi držte palce,“ políbila Michala a opatrně se plížila k hromadě suti. Využívala dovedně všech terénních nerovností i kusů zdiva, které se všude kolem povalovaly.
Když se po chvíli dostala kam potřebovala, zaklínila si nohu pod jeden balvan, zkroutila se se do nepřirozené polohy a začala sténat.
Její přátelé mezitím oběhli budovu z druhé strany a čekali na signál.
Vojáci s odjištěnými zbraněmi pozorně sledovali obrazovku.
An s Henochem pomáhali pilotovi vytahovat z nákladního prostoru těžká lana s kovovými háky na koncích. Háky zaklesli do ok na břiše letounu.
Jeden z hlídačů konečně zaregistroval dívčino sténání.
„Hele, tam někdo leží, asi je raněný,“ zakřičel na svého druha. „Jdu se tam podívat, kryj mě.“
„Buď opatrný, když se ti něco nebude zdát, hned střílej!,“ varoval jej kamarád.
„Jasně, neboj,“ odpověděl a plíživě se blížil ke sténajícímu tělu. Neustále se rozhlížel a měl připravenou svou zbraň v pohotovosti.
Konečně se dostal až k dívce. Pohled na její zkroucené zakrvácené tělo jej zbavil opatrnosti.
„Hele, to je ta lidská holka!“ informoval společníka. „Je tady chycená, ti její kamarádi ji tady normálně nechali ležet, asi si mysleli, že už je mrtvá.“
„Jo, ta se mi docela líbila, to by jsme si s ní mohli užít, jako za starých časů, co?“ zajásal druhý hlídač a blížil se k prvnímu.
Ten už chudáka Jenny docela bezostyšně osahával. „Ty vole, po takových letech, to bude jízda!“
Niomé dala připraveným přátelům pokyn a ti se bleskově plížili na druhou stranu hromady.
Vojáci pozorně sledovali vývoj situace a dívka musela útrpně snášet dotyky nadržených andělů.
Teprve když viděli, že Michal s Alexem dobíhají k rezonátoru, zahájili vojáci prudkou palbu.
Jeden vzbouřenec byl na místě mrtvý, dostal ránu do hlavy. Druhý se stačil schovat za balvan a opětoval střelbu. Jednu paži měl prostřelenou, ale s tou druhou mířil tak přesně, že jednoho vojáka zabil a ještě zranil Maltreela na hlavě.
Raněný trestanec pohlédl na Jenny, která se ani nehnula. „Tak to byla léčka, ty svině, viď?“
Namířil pistoli na její hlavu. V tu chvíli začal Maltreel zase pálit a donutil vzbouřence k obraně.
V okamžiku střelila Jenny z bezprostřední blízkosti do něj – když začala střelba, neztratila hlavu a schovala pod sebe pistoli mrtvého anděla. Teď se hodila.
Přátelé podle plánu hodili do kontejneru dýmovnice. Zevnitř se ozval zoufalý bolestný kašel, za chvíli se vybelhali tři zranění trestanci a bezhlavě kolem sebe naslepo pálili.
Michal stačil jednoho složit na zem a odzbrojit jej. Alex se musel krýt za stěnou rezonátoru.
Zbylí dva se k sobě přitiskli zády, aby se navzájem nezranili a zběsile vypouštěli kolem sebe smrtící paprsky.
Náhle se jeden z nich zhroutil. Zasloužila se o to statečná dívka, která šla na pomoc kamarádům. Druhého pak sejmul Michal z ukořistěné pistole. Nikdo se už nehýbal.
Vyhráli jsme, zajásali přátelé a padli si do náruče.
Během chvilky se z krytu vynořil nákladní vrtulník a z něj visely lana s háky. Spustil se nízko nad rezonátor, vyskočili An s Henochem a pomáhali připevnit ocelová lana ke kontejneru.
Jakmile se to povedlo, začal pilot stoupat, aby zjistil, zda si stroj se zátěží poradí.
Lana se napnula, motory zavyly a monstrum se pomalu odlepovalo od země.
„Je to na hraně!“ zakřičel pilot, „Vás už to neutáhne!“
„Aspoň zraněného důstojníka, leťte ihned k elektrárně Andeira, my se tam dostaneme jinak!“ rozhodl An.
Naložili Maltreela se zavázanou hlavou do zavěšeného kontejnéru a vydali se hledat nějaké použitelné vozidlo, které by je dopravilo do úkrytu.
Nálada byla výborná, nejenže prokázali, že vzbouřence porazit lze, ale ukořistili jim i rezonátor a 5 paprskových pistolí, z nichž 3 byly v naprostém pořádku, jedna měla poškozený kryt a jedna byla palbou vojáků rozbita na součástky.
„Semjasa bude zuřit,“ usmál se An.
„Nevadí, možná bude dělat chyby, hněv není zrovna dobrý rádce,“ odpověděl mu Michal a prohlížel si poškozený paprskomet.
„My teď každopádně máme všechno, co k misi potřebujeme. Teď se jen musíme modlit, aby všechno fungovalo.“
„Proč se chceš modlit, když máš Boha před sebou,“ usmála se Jenny.
Všichni se zasmáli.
„Myslím, že vás nepotěším,“ namítnul Stvořitel. „Tady žádným Bohem nejsem, Nebe jsem nestvořil.“
„A ten, kdo nás stvořil, je už po smrti, takže si musíme pomoct sami,“ dodal s povzdechem.
Niomé spatřila za rohem budovy zaparkovanou dodávku.
„Něco jsem našla, podívejte!,“ ukázala prstem. Přátelé tam hned doběhli. Bohužel se nejednalo o veřejné vozidlo, takže byla zamčena a museli rozbít okno. Zrovna začalo pršet. Rychle nasedli, jen Alex prohledával zavazadlový prostor. Radostně vytáhl průhledný deštník.
„Ty půjdeš pěšky?,“ zakroutila nevěřícně hlavou Jenny.
„To chceš mít auto plné vody?,“ zabručel bratr a rozevřel deštník. Vsunul rukojeť zvenku dovnitř, nasedl si a držel ji, aby deštník neodlítl.
„Hm, tak to se ti musím omluvit, jseš praktik,“ zkrotla sestra.
Vozidlo se rozjelo, elektromotor skoro neslyšně bzučel a uháněli po prázdné silnici.
„Tak nám to vysvětli s tím vašim mrtvým Bohem,“ vyptával se Michal zvědavě.
An stručně popsal obsah sdělení, které obdržel ze systému počítače řítícího se vesmírem.
„To není moc potěšující zpráva, když se s něčím srazí, je po nás dříve než bys řekl švec,“ odtušil Alex.
„To jsme už jednou zažili a docela nám to stačilo,“ přidala se sestra.
„Nešlo by vyvinout rezonátor, který by nás přenesl na palubu sondy?“ zeptal se Michal.
An zavrtěl hlavou: „To bylo to první, na co jsem pomyslel. Vlastně to byl i impuls k vývoji rezonátoru vůbec. Jenže to bude o deset tříd těžší, když netuším, na jakých frekvencích vibrují jednotlivé atomy jeho světa. U vás i u nás jsem si mohl všechno změřit, ale na sondu se nedostanu. Jedině metoda pokus a omyl a to znamená dlouhá léta vývoje a zkoušení,“ dodal sklesle.
Niomé se zamyslela: „Pokud by se to zkoumalo na Zemi, jednalo by se vlastně o hodiny, nemyslíte?
An přikývl: „Taky jsem na to již myslel, připravil jsem už i prostory. V Alpách je fenomenální hora, nazval jsem ji kdysi Velký zvon, ta rezonuje sama o sobě, cítil jsem se tam jako u nás v Nebi. Po potopě jsme tam s Henochem vybudovali naši druhou základnu.“
„Teď ale musíme vyhrát tuhle válku, jinak Semjasa všechny naše plány zmaří,“ podotkla Niomé.
Začali cestou potkávat hlídkující vojáky, ale ti je nezastavovali, jako všechny ostatní.
„Jejich scannery snímají mé povolení na dálku,“ vysvětloval An pozemšťanům.
Niomé ladila zprávy v televizi. Z obrazovky se ozvalo hlášení: „Vládní palác byl po evakuaci zničen stejně jako výpočetní středisko za cílem pohřbít v jeho rozvalinách co nejvíc útočících vzbouřenců.
Jejich ztráty nejsou známy, ale každopádně nejsou hlášeny žádné další útoky. Vrchnímu Soudci Caleanovi ani jeho stráži a zaměstnancům budovy se nic nestalo, přemístili se včas na bezpečné místo.
Jakmile budeme znát další novinky, přerušíme ostatní relace a ihned vstoupíme do vysílání.“
Hlasatel byl vystřídán diskutujícími komentátory a vrchním velitelem nebeských vojsk, generálem Furabelem.
Generál: „Trestanci zaútočili s nebývalou silou a neznámými zbraněmi, před kterými se jen těžko chráníme. Podle odhadu je jich necelá stovka, ale podle posledních hlášení se k nim přidávají i noví pomocníci. Museli jsme odpovědět velmi rozhodně, obětovali jsme celý komplex budov, abychom minimalizovali ztráty na životech našich občanů.“
Komentátor 1: „Vnucuje se otázka po smyslu celé války – začala vlastně již před několika týdny kvůli užívání programu Země a ten již nefunguje, dnes byl zničen. Přesto se bojuje dál, nejde zde jen o pomstu? Já osobně bych asi byl hodně naštvaný, kdyby mne někdo zavřel na 10.000 let do vězení.“
Furabel: „Program byl opravdu zničen, ale existuje jeho kopie. Tu by vzbouřenci určitě rádi získali. Ale byla uschována na neznámé místo. Motiv pomsty je určitě dominující, ale na otázku, zda byla výše trestu přiměřená, vám neodpovím, jsem voják - ne politik ani soudce. Mým úkolem je ochránit obyvatelstvo, což činím ze všech sil.“
Komentátor 2: „Jako v každé válce nejvíce trpí civilisté. Ztráty na jejich životech jsou zatím minimální, ale očekává se citelné omezení výroby a transportu. Elektřina z centrálních zdrojů se přestala dodávat, aby vzbouřenci neměli možnost své zbraně dobíjet. Naštěstí má mnoho obyvatel vlastní autonomní zdroje. Ti méně šťastní budou muset vyhledat pomoc svých příbuzných a známých.“
Furabel: „Zřídili jsme rovněž nouzové tábory pro ty, kteří se nemají kam uchýlit. Uvolníme strategické zásoby potravin a léků, takže jediným dopadem bude doufám trocha nepohodlí. Chtěl bych proto touto cestou obyvatelstvo požádat o maximální disciplinovanost a klid, aby armáda měla volné ruce k vojenským operacím.“
Náhle byl generálův obraz vystřídán obrazem Semjasy. Klidně a přátelsky se usmál a pozdravil diváky: „Vítejte Nebešťané. Jsem moc rád, že vás opět vidím. Myslím, že máte právo dozvědět se i naši pravdu a ne jen autoritářským státem zmanipulované zprávy. Omlouvám se, že jsem se na vaše obrazovky dostal nepozván a neočekáván, jinak to ale opravdu nešlo.
Nemohu se už na to dívat, jakým způsobem vámi Caleanovi pomocníci bezostyšně manipulují.
Soudce zneužil válečné právo a během občanské války se zmocnil absolutní vlády. Válka před deseti dny prakticky skončila naší porážkou, ale přesto vás stále udržoval v obavách z jejího pokračování, jen aby se mohl déle držet u moci.
Náš dnešní útok použil jako svůj další důkaz, že měl pravdu. Vytváří atmosféru strachu, jen aby demontoval vaše svatá práva.“
Posadil se za stůl a zamyšleně si mnul bradu. Vůbec nevypadal tak bojovně, jako ve výpočetním centru.
„Víte, měl jsem v poslední době hodně času na přemýšlení, stejně jako ostatní mí spoluvězni.
Polovina z nás tu ukrutně dlouhou dobu nepřežila, psychicky se zhroutila a zemřela ve strašných podmínkách bez slunečního svitu, přírody a svých blízkých. Pro vás zatím uplynulo jen pár dní, ale my jsme duševně zestárli o nekonečné tisíce let.
Ti z nás, kteří peklo přežili, měli dostatek času na zmoudření. Litovali jsme svých chyb - ostatně kdo z nás i z vás je bez chyby? My jsme neměli možnost je napravit, byli jsme určeni k lividaci.
Jen díky naší pevné víře a vzájemné solidaritě a soudržnosti žijeme dodnes.
Už ani nejsme posedlí touhou po pomstě, i ta vás po takové době přejde, uvědomíte si, že existují důležitější věci. Tak, jak jsme si pomáhali navzájem ve vězení, chceme teď pomoci i vám.
Stojíme na prahu nové éry Nebe. Éry, kdy každý z nás může být svobodný a šťastný. Máme již dnes dostatek energie pro své pohodlí i kvalitních potravin a léků pro naše zdraví. Chybí nám již jen prostor pro kvalitní duchovní rozvoj. Opravdobý a dlouhodobý pocit štěstí se objeví až u duševně svobodného a vyzrálého jedince. Vím o čem mluvím, paradoxně jsem toho sám dosáhl v těch nejtěžších podmínkách.
Dostatek prostoru k rozvoji vám poskytne právě program Země, kde získáte libovolné množství času, který potřebujete. Bylo nám vyčítáno, že jsme si pozemšťany zotročili k ukojení svých nízkých pudů, což v jednotlivých případech mohla být pravda. Skutečnost je ale trochu jiná – lidé nejsou duchovní bytosti jako my, byli stvořeni jen za cílem posloužit v našemu vývoji.
Stejně jako všechny ostatní počítačové programy a hry, které máte ve svých domovech.“
Krátce se odmlčel a zpytavě pohlédl do kamer.
„Anebo byste nechali potrestat vaše děti, že v počítačových hrách někoho zastřelili?
My jsme za to potrestáni byli – a ne málo. Vnímáte tu absurditu?
Jen proto, aby si několik mocí posedlých jedinců mohlo přivlastnit program Země pro své sobecké účely za peníze nás všech. Své nízké potřeby skrývali za ušlechtilý vědecký výzkum.
Zvýšil hlas a namířil ukazováček proti kamerám.
Ukažte mi jediný pro vás hmatatelný výsledek tohoto výzkumu!
Vidíte? Nic. Jen prázdná slova!
Proto jsme se vzbouřili, mnozí z vás se přidali na naši stranu, za což vám ze srdce děkuji.
A nabízím vám všem zodpovědným Nebešťanům, aby se k nám připojili a pomohli nám vybudovat nové svobodné a šťastné Nebe. Jakákoli vaše pomoc bude vítána - i morální podpora, abychom věděli, že v tom boji nejsme sami.
Samozřejmě, že bez války to nebude možné, Calean nás chce zničit a stále drží moc despoticky ve svých rukou.
Víme, že zcela jistě vyhrajeme. Proti našim zbraním není obrany a trochu jsme ve vězení cvičili.
Ale naším prvotním motivem již rozhodně není pomsta. Slibuji, že se Caleanovi dostane spravedlivého soudu až bude dopaden. Ne jak soudil on nás, když jsme neměli sebemenší šanci na jakoukoliv obhajobu. Soudit budete vy, občané Nebe. My budeme pouze vykonavateli vaší vůle.
Přeji brzký mír nám všem. Jsme s vámi, občané Nebe.“
Semjasa zmizel a obrazovka zůstala temná.
V autě se rozhostilo na chvíli ticho, které přerušil An:
„Ten hnusný lhář! Nejhorší na tom je, že mu spousta Nebešťanů uvěří a pomůže. Na Caleana začínají být naštvaní, že nechce pustit otěže z rukou a Semjasa jim mluvil z duše. Budu muset do studia, musím to uvést na pravou míru, jinak se většina přikloní k němu a čeká nás hodně dlouhý a krvavý konflikt.“
„Nemůžeš jet do studia, nevíš, kde všude mají své lidi. Kdybys jim padnul do rukou, byl by s tebou konec,“ namítla starostlivě Niomé.“
„Můžeš svůj projev nahrát a nahrávku nechat doručit do některého studia, které by ji mohlo odvysílat.,“ radil Michal. „Teď bychom si ale měli pospíšit do Andeira a zprovoznit rezonátor, čas běží.“
„Hlavní útok bude veden na Wendarleef, kde Calean zřídil svůj hlavní stan,“ přemýšlel An. „Nějakou dobu by se tam udržet mohli, opravdu záleží jen na podpoře obyvatelstva, musím na ty jeho lži zareagovat co nejrychleji.“
Jel jak nejrychleji dokázal a během necelé hodiny se dostal na místo. Rozlehlé rovině vévodila zelená betonová kopule. Vojenské transportéry ve zdánlivém zmatku popojížděly na určená místa, mezitím pobíhali nebeští vojáci a v prostoru zaznívaly úsečné rozkazy.
Přátelé dojeli až k bráně a byli ihned vpuštěni dovnitř. Hlídkující vojáci salutovali kolmo vzhůru vztyčenou paží. Niomé se otočila ke svému příteli: „Kdybych ti před měsícem řekla, že budeš velet vojákům, tak bys mě asi poslal rovnou na psychiatrii, viď?“
An se přes vážnost situace pousmál.
Henoch ukazoval nejkratší cestu k centrále. Na místě vystoupili z auta, kde je s hlídkou očekával i vysoký sympatický blonďák s hodností generála.
„Vítám vás, jmenuji se Uriel, přežil jsem jako jeden z mála první útok trestanců. Gratuluji k bezvadně provedené vojenské akci, Maltreel mne o všem již informoval, patří vám můj velký obdiv. Vrtulník s kontejnerem už dorazil, ale přivezli s ním i jeden nečekaný dárek.“ Usmál se a vyzval je k následování. Sjeli výtahem do podzemí, kde byl ve velké hale vyložen fialový rezonátor.
V malé prosklené místnosti seděl u stolu anděl s popelavě šedou kůží a pronikavýma očima.
Maltreel s ovázanou hlavou hlásil: „Ještě nepromluvil ani slovo, ale z našich záznamů vyplývá, že se jmenuje Penemue Kokabeel. Před uvězněním byl majitelem banky Altrepi. Odmítá spolupráci, nejeví zájem o občerstvení o nic. Spal na speciálním lehátku v rohu za sedačkami, proto si jej nikdo nevšiml. Jen je divné, že jej nevyhnaly plynové granáty, bez masky se v plynu vydržet nedá.“
Kokabeel poté, co si všechny prohlédl, opět zavřel oči a vypadal, že usnul.
Michal v sobě najednou pocítil prudkou nenávist vůči Anovi. „Proč nás vůbec stvořil? Aby si s námi všichni mohli hrát, jako kočky s myší? Tolik nešťastných lidských osudů, tolik bolesti, smrti, ponížení a zoufalství, jen proto, aby si on něco dokázal? Pocítil neodolatelnou touhu zabít jej ukořistěným paprskometem. Zaplatí za tu svou troufalost hrát si na boha Stvořitele!“
Nenápadně pozvedl svou zbraň, když v tom jej objala Jenny: „Co se to s tebou děje? Jsi bledý a celý se třeseš!“
Připadal si, jako by se náhle probudil ze spánku. Podíval se na spícího anděla, namířil zbraň na stůl před ním a vystřelil. Stůl se rozlomil a s hlukem se zřítil na zem. Trestanec sebou trhnul a otevřel oči.
„Ještě jednou se o něco podobného pokusíš a bez milosti tě zastřelím!“
Ostatní se nechápavě otočili, nikdo si ničeho nevšimnul. Jen Michal s Kokabeelem se probodávali očima. Po chvíli trestanec sklopil zrak.
„Promiň, už se to nestane, musím toho nechat, je to hrozný zlozvyk,“ prolomil ticho sípavý hlas.
„Celou dobu věznění jsem byl pod Semjasovým vlivem a dělal jsem vše podle jeho příkazů. Jinak bych vězení nepřežil, jako všichni ostatní slabší trestanci. Odměnou mi byla možnost toulat se celým světem a prožívat tisíce lidských osudů. Jsem vnitřně hrozně, hrozně starý, tolik jsem toho prožil.“
Najednou se v něm něco zlomilo a začal plakat. Na Zemi si to dovolit nemohl, vězni by jím pohrdali. Ale tady se již ovládat přestal a všechny za tisíce let nashromážděné emoce se uvolnily naráz.
Niomé k němu přišla a soucitně jej pohladila po dlouhých šedivých vlasech. Anděl se křečovitě chytil její ruky a hlasitě zavzlykal: „Chci cítit svoje děti a ženu, prosím, prosím. Už jsem u nich byl, mají o mne strach, prosím.“
Nebyla s ním řeč. An pohlédl na Uriela: „Bylo by to možné zařídit?“
Ten přikývl. Maltreel zvedl telefon a vytočil číslo, které našel v trestancově kartě. Na druhém konci se ozval ženský hlas: „Prosím?“
„Tady kapitán Maltreel, buďte prosím doma, váš manžel by se chtěl s vámi i s dětmi vidět. Pošlu pro vás vrtulník.“
Michal mezitím ostatním vysvětlil, co se stalo.
An se zamyslel, „Ten chlap musel být neuvěřitelně výkonný, když se mu podařilo ovlivnit tolik lidí, aby dělali to, co se po nich chtělo.“ Zkoumavě si Kokabeela prohlížel. „To ty jsi byl tenkrát u Beliala?“
„Belial? To už je tak strašně dávno...“
Uriel: „S něčím takovým jsem se ještě nesetkal, jedná se o neznámé bezpečnostní riziko. Pokud je více takových, budou vědět o všem, co se tady mluví, budou vědět kde jsme, můžou hledat vhodnou oběť, která nebude tak odolná jako Michal a provede jejich rozkazy. Jsme v podstatě bezbranní.“
Trestanec přestal vzlykat a podíval se na Programátora: „Vypadá to, že nejste tak zlý, jak vás Semjasa líčil. Já se mstít nechci, toužím po své rodině a pomůžu vám, když jste mi vy nabídli vaši pomoc.
Jediné místo, které je vůči astrálům odolné, je rezonátor, když zapnete silové pole. Mezi ostatními vězni je asi 20 až 30 takových, kteří umění astrálního putování více či méně zvládli. Nikdo z nich ale není tak dobrý jako já, snažili se. ale nešlo jim to.“
Uriel nařídil: „Okamžitě všichni dovnitř, doufám, že již není pozdě!“
Urychleně se přesunuli do rezonátoru, bylo v něm těsno jako v autobuse. Kokabeel ukázal, jak se spouští silové pole, technici připojili eletroniku do sítě a zapnuli proud. Ozvalo se tiché bzučení a ve vzduch byla slabě cítit vůně ozónu.
„Teď jste nedobytní,“ oznámil vězeň. „Divím se, že si ho nechali tak lehce vzít, asi byli příliš dychtiví dopadnout Caleana a spoléhali se na to, že všechny síly budou soustředěny na obranu paláce.“
„Taky si potřebovali co nejrychleji obstarat energii,“ poznamenal Michal a napíchnul si svou zbraň do zástrčky. Po něm to udělali i Jenny a Alex. Indikátory baterií ukazovaly již kritický stav.
„Potřebovali bychom, abyste nám co nejvíce řekl o technice i o plánech vzbouřenců,“ vmísil se velící Uriel. „Hodně by nám každá informace pomohla a samozřejmě to pak bude soudem příznivě posouzeno a dostanete se brzy domů ke své rodině.“
Penemue povzdechl: „Na jedné straně nechci být zrádcem, ale na druhé straně již nechci bojovat. Nechtěl jsem ani tuto invazi, vždyť zanedlouho by nám trest vypršel. Ale oni věděli, že svou nenávist a bojovnost nedokážou před Caleanem zakrýt a ten by je za to zničil ještě na Zemi.
Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo, smrt by je čekala v každém případě. Semjasa vymyslel geniální plán, ve kterém mu díky mým schopnostem pomáhali sami zmanipulovaní lidé.
Tisíce let jsme tajně probourávali atlantským krystalem popraskanou vězeňskou zeď, milimetr po milimetru. Bylo to zoufalé.
Pak jsme ruským vědcům ukázali, jak provést nejhlubší vrt na světě. Nasměrovali jsme jej přesně na místo narušené zdi a po dlouhé době se to skutečně podařilo.
Bylo kolem toho moc nechtěné slávy, museli jsme ekonomicky vysát a destabilizovat celý stát, aby již neměli peníze ani myšlenky na další průzkum. Práce se zastavily, ale otvor zůstal a touto novou cestou jsme pak dostávali všechny potřebné součástky na výrobu zbraní a všeho potřebného. Hlídal to náš spojenec, který nesmírně zbohatnul ze zlata, které jsme mu za jeho služby posílali nahoru.
Semjasa věděl, že jediná cesta, jak se dostat z vězení, je zničení Země. A jediná síla, která by to mohla dokázat, byla černá díra ve spojení s nekonečnou energií ultravysokého vakua. Bylo to hodně problematické, ale lidé si ji pod naším vedením vyrobili sami. Pak jen zbývalo ji stabilizovat a živit, aby zase nezanikla a bylo to.
Jen jsme pořád nevěděli, jestli se nám samotným podaří uniknout její síle. Začalo to vypadat hodně špatně, mysleli jsme, že je po nás, ale pak přišel nápad zmanipulovat samotného Caleana, aby nařídil vypnutí proudu pro celý program. To byl můj vrcholný výkon, málem jsem při něm zemřel, ale povedlo se. Pak jsem upadl do bezvědomí a probral jsem se až tady. Jen můj duch nepobýval v těle a tak jsem měl možnost pozorovat všechno, co se přihodilo.
Taky jsem navštívil svou rodinu a viděl, že se o mne bojí. Byl jsem už tak vyčerpaný, že jsem neměl sílu, se jim nějak projevit.“
Při této vzpomínce se znovu rozvzlykal, ale Uriel jej nenechal:
„Raději nám řekněte, co měli naplánováno.“
„Hlavními cíly byl Calean, udělat vojenský převrat a získat moc. Pak by přišel na řadu An a ostatní protivníci. Semjasa je potomkem starého královského rodu, měl by legitimní nárok na vládu nad celým Nebem.
Vše by se pak dělo podle jejich vůle. Existuje kopie zničené Země, tu by si zařídili jako své panství, kde by si užívali božství a předlouhého života. To je ve zkratce všechno.“
Bylo poznat, že je stále ještě vyčerpán. Nechali jej už být, všechno podstatné se dozvěděli.
An si výpověď nahrával na kameru: „Bude se to hodit, abychom odkryli Semjasovy lži. Teď musíme rychle nahrát můj projev na datový nosič, rozkopírovat to a poslat do televizních studií a do sítě.“
Alex s Henochem začali demontovat řadu sedadel, aby získali trochu místa. Jenny s Niomé se zapojily a pomáhaly vynášet všechny nepotřebné věci. Kokabeela ještě potřebovali, aby jim prozradil, jak se mohou dostávat přes pole dovnitř a ven, určitě existovala možnost, jak otevřít jen malý otvor.
Vojáci natáhli dovnitř kabely, vysílačky přes silové pole nefungovaly. Na jednu uvolněnou stěnu pověsili modrou plachtu, přinesli stojan na kameru a když byl An připravený, spustili natáčení.

„Milí spoluobčané. Zdravím všechny u obrazovek, doufám, že jste všichni v bezpečí. Musel jsem zvolit tuto cestu komunikace, protože mi jde o život.
Musím vám sdělit některé okolnosti, které zatím zná jen několik lidí na této planetě. Nechtěl jsem je prozrazovat předčasně, aby nevznikala panika.
Vzhledem k současným událostem to ale nutné je, abyste pochopili skutečný rozsah a pozadí celého dění. Tím, že jsme vytvořili program Země, jsme pochopili, že i my sami jsme pouze součástí jiného programu. Našel jsem cestu, jak kontaktovat našeho Stvořitele. Jistě jste si všimli, občas se v nebeské záři objevují pravidelné kruhové útvary. Podařilo se mi je dekódovat a získat skrz ně kontakt s Programátorem. Lépe řečeno s Programem, protože náš Bůh už nežije. Jeho planeta byla zničena, podobně jako byla zničena Země.
Náš Stvořitel Perual dokázal počítačové centrum s naším programem ještě včas přestěhovat do kosmické lodi a utéct do vesmíru. Po čase mu došly zásoby vzduchu a potravin a zemřel. Počítače běží dál, ale loď se řítí vesmírem zcela neřízena. Pro nás to znamená, že opravdu nevíme, v kterém okamžiku se může něco stát a přestaneme zkrátka existovat.
Hledáme způsob, jak vyrobit rezonátor , který by nás přenesl na kosmickou loď, abychom se mohli ujmout jejího řízení. Zatím se nám jej podařilo vyrobit jen pro přenos na Zemi a zpět.
Drahocenný čas běží, musíme se zabývat válkou, místo vlastní záchranou. Připadám si jako na velké lodi, která se řítí na útesy a my se mezi sebou rveme o kajuty s lepším výhledem, místo abychom se postavili ke kormidlu. Přikládám sdělení Programu, které jsme nafilmovali.
A teď k vystoupení Semjasy. Tento pán mi kdysi přes své kontakty s těmi nejbohatšími lidmi z M 100 pomohl realizovat můj projekt. Ne, oni jej nefinancovali, šlo to ze státní pokladny, jen použili svůj vliv, aby přesvědčili nejvyšší vědeckou radu. Nešlo o nezištnou pomoc, dosadili do projektu Semjasu, aby oni jako první mohli ze získaných poznatků těžit.
Opravdový problém nastal až když jsem vynalezl rezonátor. Na Zemi se již vyvíjeli lidé velice podobní nám. Semjasa vycítil obrovský obchod. Čas v počítači ubíhá, jak víte, mnohem rychleji.
Když si někdo zaplatí, může na Zemi prožít 20 let božského života během pauzy na oběd.
Zní to velmi lákavě, ale uvědomte si, že ti lidé se vyvíjeli, aby jednou sami stvořili Program.
Snili, smáli se, milovali se a najednou se jim tam objevila banda náladových zhýralých bohů, kteří si za své peníze chtěli pořádně a beztrestně užít. Oplodňovali pozemské ženy, z tohoto spojení se rodily obludy, které v krátké době zaneřádily celý svět. Museli jsme tenkrát všechno zničit potopou a začít znovu.
Narušoval někdo náš vývoj? Jak by jste se tvářili, kdyby vám sem někdo takový vtrhl? Říká, že pozemšťané nejsou duchovní. Já říkam, že se jedná o bytosti s obrovským duchovním potenciálem. Tři z nich dosáhli takové úrovně, že byli sami krátce před vyrobením vlastního simulačního programu evoluce. Objevili stopy, které jsem zanechal těm nejpokročilejším, aby mne našli. Stejně jako jsem já hledal a nalezl našeho stvořitele. Díky Semjasovým intrikám přišli o svou planetu, ale neváhali ani chvilku a pomáhali nám chránit naši planetu. S jejich pomocí se nám to jistě podaří. Snižovat jejich hodnotu na úroveň postaviček z počítačových her mi připadá jako záměrná lež, aby snížil svou vinu na jejich zničení. Jen upozorňuji, že v okamžiku zániku žilo na Zemi 7,5 miliard cítících a myslících bytostí. Pro tak obludně velkou hromadnou vraždu ještě nebyl vymyšlen ani název.
Když Semjasu odsoudil ve spravedlivém procesu soud, skončilo to občanskou válkou a uvězněním vůdců povstání na Zemi.
Celou dobu ze svého vězení duchovně manipulovali vybranými lidmi na dálku a ovlivňovali pozemský vývoj podle svého plánu. Zde je výpověď jednoho z nich, který se nám vzdal.
Musel jsem neustále tuto nerovnováhu vyrovnávat. Posílal jsem jim Ježíše, Budhu, Mohameda a další pomocníky. Ale oni všechno nakonec zmanipulovali ve svůj prospěch.
Nakonec zničili celou Zemi, jen aby se zde dostali k moci. Teď manipulují s vámi. Nedejte se, použijte svůj rozum i své srdce a rozhodněte se správně.
Až vzbouřence porazíme, musíme se ihned vrátit k demokracii, vzít vládu do svých rukou a zachránit naši krásnou planetu. Zemi pak můžeme navštěvovat jako slušní hosté a ne jako krutí bohové.
Nedovolme Semjasovi prosadit jeho plány. Moudrost vašim srdcím.“
An si položil ruku na hruď a tiše hleděl do kamery.
Alex se posadil s Niomé k počítači a film sestříhali, aby v něm nebyla hluchá místa.
Výsledek kopírovali do mnoha datových nosičů. Vybraní vojáci je převzali, aby je odvezli na adresy přátel Ana a Niomé i do televizních studií.
Když odešli, An si oddechl: „Tak, jednu důležitou věc máme z krku, teď se musíme pustit do zprovoznění kopie. Musíme vyjít z téhle boudy ven k počítači.“ Pokynul technikům, aby propojenou výpočetní techniku spustili a prověřili. Vytáhnul kufr s krystaly a postupně je vkládal do jednotlivých vstupů. Vše chvíli trvalo, ale pak se v prostoru haly objevila sotva znatelná světelná koule, která postupně nabírala barvy a jasnost. Přátelům se tajil dech, před jejich zraky vznikala nová Země. Jak už se těšili zpátky!
„Kde budete chtít začít?,“ zeptal se stvořitel. „Jedná se zhruba o 100 let před Kristem. Nejvyspělejší civilizaci mají teď v Římě a v Číně.“
Alex se zasnil, protože si představil pověstné římské hostiny, otrokyně, ale Jenny Řím rázně odmítla: „To ne, naše západní civilizace je pozůstatkem a dědictvím Říma a myslím, že právě díky římské byrokracii a rozpínavosti náš svět dopadl tak špatně. Chtělo by to začít někde jinde. Ale Čína je naší mentalitě vzdálena, mohly by z toho pro nás vzejít zbytečné problémy.“
„Zkusil bych dát dějinnou příležitost jinému národu – co třeba Keltové?“ navrhoval Michal svůj oblíbený národ. „Byli velmi zruční i bojovní, rychle přebírali z antického světa vše potřebné a dokázali to dál rozvinout. Moudří druidové požívají značné úcty a autority, určitě nám pomohou, když je přesvědčíme.“
„Možná by nebylo tak těžké v nich udržet úctu k přírodě a jejím silám, aby u nich později nepřevážil kořistnický způsob života,“ přidala se i Jenny, která Kelty měla ráda a zkoumala pozůstatky jejich civilizace v Evropě. „ Jen bychom jim museli pomoct odolat tlakům kleští, které proti nim vyvinuli Římané a Germáni. Nechtěli se podrobit diktátu silného státu, milovali svobodu a to se jim stalo osudným.“
„To si jako myslíš, že tam přijdeš, oni ti padnou k nohám a nabídnou ti vládnutí?,“ popíchnul ji bratr, který se jen nerad loučil s představou pohodlí, které by dokázal nabídnout civilizovaný Řím.
„Ne, to právo vládnout si budeme muset vybojovat - alespoň jeden z nás. Nezapomeň, že v organizovaném Římě zmůžou víc intriky úředníků, než osobní kvalita jednotlivce, tam by průnik do mocenských pozic byl mnohem těžší.“ nedala se zviklat Jenny. „Budeme je muset přesvědčit a porazit konkurenty, kteří budou také usilovat o trůn. Budeme muset sehnat dostatek prostředků k vybudování silné armády a vyjednat mírové a spojenecké smlouvy s okolními národy.“
„Jo, ty jsi určitě taky hrála na počítači strategické hry,“ zavzpomínal na svá jinošská léta Michal.
Poslední verze na počítačích nejnovější generace již byly v tomto směru velmi dokonalé, na jejich přípravě se podíleli historikové, sociologové, psychologové i vojenští stratégové. Dokonce odborníci na výživu, starověké zbraně i techniku spolupracovali na vývoji her, které skutečně již daly zabrat většině dospělých lidí a bylo hodně těžké v nich vyhrát. Pro děti to byla výborná učební pomůcka, učily se poznávat zákonitosti vývoje civilizací a příčiny jejich pádů. Michal se tehdy nemohl od počítače odpoutat, tato vášeň jej vlastně přivedla až k zájmu o počítače a informatiku.
„Ano, to jsi uhodl a bavilo mne to tak dokonale, že jsem se začala zajímat o dějiny,“ přiznala Jenny.
Michal povytáhl obočí, je to možné, aby jedna hra ovlivnila výběr profese u tolika lidí? Vždyť tato hra je oba v podstatě přivedla až sem! Neuvěřitelné!
Alex musel ustoupit. Zvláště, když mu popsali, co by jej čekalo, kdyby se nedostal mezi římskou elitu. „Nevím, proč nezačneme rovnou u Eskymáků,“ bručel ještě nespokojeně, aby si ponechal poslední slovo.
„Myslím, že je to dobrá volba!,“ uzavřel debatu An.
Asi budete mít dlouhý život, kdo byl jednou na nebeských frekvencích, stárne již podle nebeského kalendáře. Neznamená to ovšem, že byste si mohli dělat, co byste chtěli, musíte dodržovat všechny zásady zdravého života. Jinak byste se nemocem nevyhnuli. Nebudete nesmrtelní, ale vaše zranění se budou velmi rychle hojit – znovu za předpokladu, že tělu dodáte všechny potřebné živiny a minerály.“
Alex se zamyslel a zeptal se: „Naše mise bude důležitá a dost nebezpečná, budeme se pohybovat v nepřátelském prostředí – nemohli bychom mít nějaké výhody jako třeba schopnost neviditelnosti, létání nebo něčeho podobného?“ Zřejmě si vzpomněl na svůj oblíbený kultovní film Matrix.
„Vidím, že musím začít s vysvětlováním, abyste mohli lépe chápat situaci,“ řekl An, který taky nevěděl¨, kde začít, aby informace nesděloval příliš chaoticky.
„Každý program v našem řetězci je postaven na nerovnováze a jeho cílem je harmonie - to mu dodává potřebnou dynamiku, bez které by po určité době zpomaloval až do zastavení. Vývoj vzniká bojem protikladů – to je jedno ze základních pravidel.
Když stávající systém narušíte porušením daných přírodních zákonů, vyvoláte tím automaticky protisíly, které budou silnější než byly ty původní. Existují lidé, kteří se naučili pomocí určitých triků dosahovat dílčích změn v programu, říká se jim čarodějové. Ti zkušení jsou ale velmi opatrní v jejich používání. Bude lepší, když se k těmto schopnostem dopracujete až po čase, až dosáhnete dost potřebných znalostí, aby se vzniklé síly neobrátily proti vám.
Mohu vám upravit těla tak, aby jste byli velmi rychlí a silní – ale opět jen v rámci fyzikálních možností.
To znamená, že budete na úrovni špičkových sportovců. Pokud ale nebudete trénovat, svaly ochabnou, to je rovněž přirozené. Budete mít velmi dobrý postřeh, posílím vaše schopnosti intuice - tu jste kdysi měli rozvinutější, ale přestali jste se ni spoléhat. Znovu platí, že pokud ji nebudete používat a rozvíjet, časem o ni přijdete. S vaší pamětí budu taky muset něco udělat, tisíc let je dlouhá doba. Zbytek už bude na vás.“
Michal rychle přemýšlel, co by jim ještě při jejich misi mohlo pomoct.
„Potřebovali bychom nějakou základnu, útočiště, kdyby bylo nejhůř. Měla by tam být zásoba léků a trvanlivého jídla a taky nějaká databáze, ze které budeme moct čerpat, když budeme chtít popohnat vývoj lidstva. Potřebovali bychom taky spolu komunikovat, abychom o sobě vzájemně věděli.“
An se zamyslel: „Udělám vám něco podobného, co už jsem na Zemi postavil pro sebe v hoře Střed světa v Himalájích a ve Velkém Zvonu v Alpách. Nevím, jak si je lidé přejmenovali, ale i do těchto základen budete mít přístup, zadám vaše údaje do otevíracího mechanismu. Když přijdete na místo, na které vás přivede vaše intuice a dotknete se skály, vchod se otevře. Jednu novou vám postavím přímo v hoře, kde vás vysadím.“
Henoch již dlouho tiše přemýšlel a teď se ozval: „Já bych se taky chtěl vrátit na Zemi – nejlépe do Egypta, kde jsem už kdysi působil jako Thovt. Kněží si na mne pamatují a uvítají můj nový příchod. Pod Sfingou mám připravenou podobnou základnu. A mohl bych vám odsud pomáhat.“
„No vidíš, na tvou Sfingu bych úplně zapomněl, vlastně jsem tam nikdy sám nebyl,“ řekl An. „Samozřejmě ti nebudu bránit v návratu na Zem i když musím přiznat, že mi budeš chybět, dost jsi mi přirostl k srdci. Ale na Zemi budeš ještě potřebnější.“

„Ane!,“ zvolal najednou Uriel, když vybíhal z kontejneru. „Ane! Mám špatné zprávy z pevnosti Wendarleef. Trestanci se svými přívrženci dobyli po masívním útoku celou pevnost!
Soudce Calean se dostal do zajetí. Generál Furabel zradil a s částí vojska přešel na stranu Semjasy.
Ten se prohlásil za Krále Nebe a nařídil tvé okamžité zatčení.
Část armády, která zůstala věrná, je na útěku sem, aby tě bránila, jsi po Caleanovi právoplatným správcem planety. Jedinou dobrou zprávou je, že sami trestanci utrpěli těžké ztráty na životech, zbylo jich už jen asi 30.“
An pohlédl na své pozemské přátele a stísněně poznamenal: „Zrovna teď bych vás asi potřeboval nejvíc, ale snad to do zítřka vydržíme. Pak snad bude vaše pomoc mnohem účinnější.“
Michal přikývl a prohlásil: „Když bude nejhůř, pošli pro nás okamžitě, raději zemřeme v boji zde, než pak být jejich otroky. Paprskomety si tady nechte, jen ten rozbitý si s sebou vezmeme na výzkum.“
Vedoucí techniků podával hlášení: „Stroj je připraven k transformaci, na kolik osob se má nastavit?“
An se obrátil k technikům: „Nejdřív přemístíte 3 osoby na toto místo“ – ukázal na skalnatou horu blízko soutoku dvou řek v zalesněné oblasti střední Evropy.
„Pak dopravíte Henocha do Egypta ke Sfinze.“
„Já jdu rychle naprogramovat vaše útočiště, pak se už budu muset věnovat vojákům a obraně. Zlomte vaz a hodně štěstí mí drazí přátelé,“ rozloučil se s každým z nich srdečně a dojatě.
Rozloučili se i s Niomé, Jenny se s ní objala a nakonec i s Urielem, který statečné pozemské civilisty upřímně obdivoval.
S Henochem se domlouvali na brzké shledání, jen co se na Zemi trochu uchytí.
Pak již všichni ostatní odešli a přátelé s technikem osaměli.
Boční zeď se se skřípotem zvedla, pasažéři se usadili do sedadel.
Ozvalo se všeprostupující nepříjemné bzučení a najednou všichni ztratili vědomí.
Fialová krabice se začala chvět a po chvilce se její obsah rozplynul.

KONEC 1. DÍLU