Mé jediné přání - část sedmá

  Další ráno proběhlo klidně. Vstaly, nasnídaly se a vyrazily do školy. Brána byla opět zavřená, dorazily za pět minut půl deváté. Nerit už tam stál, oblečený v bílé uniformě. Naroki spolu s Akirou k němu vyrazily. „Bílá ti taky sluší, Nerite.“ pochválila ho Naroki. „Takže to byla pravda. Vážně sis s tím tyranem vyměnil místa ve třídě? To je k němu dost tvrdé. Ale je to cool.“ řekla Akira. „Lidé, kteří terorizují slabší, si lepší zacházení nezaslouží.“ odvětil Nerit. Akira se na okamžik zatvářila zklíčeně, ale šlo jen o zlomek vteřiny, takže si ani Naroki nebyla jistá, zda to nebyla jen iluze.

 

„Takže rytíři vážně existují a nepatří jen do pohádek?“ lichotila Akira. „Dej pokoj Akiro, mluv vážně. Je smůla, že s námi nebudeš chodit do stejné třídy, Nerite.“ reagovala Naroki. „Ovšem, posílám vám náhradu... slyšel jsem, že ten Kanak byl mezi dívkami dost populární.“ odvětil Nerit s úsměvem. Krutým úsměvem, ale tentokrát poměrně mírným. „Tvůj plán vyšel. Snad se ukáže, že to k něčemu bylo. Drž se, Nerite.“ řekla povzbudivě Naroki, zatímco se brána začala otevírat. Nějakou dobu šli spolu, pak ale došli do bodu, odkud museli každý jiným směrem „Přeju hodně štěstí mezi bílými uniformami, Nerite.“ řekla ještě Akira a pak je dav roztrhl od sebe, neboť Nerit nabral jiný směr než ony. On směřoval do druhé budovy, zatímco Naroki a Akira mířily do třetí budovy.

 

Škola ještě držela tradice prvního školního týdne – vyučování neběželo na plno, spíše se připomínalo učivo. Neritovo místo bylo prázdné – Nerit byl ve druhé A a Kanak, jenž ho měl nahradit, byl v nemocnici. Během přestávky za nimi však Nerit přišel a třída ocenila jeho bílou uniformu potleskem. Se všemi prohodil pár slov rozloučení s tím, že doufá, že další ho budou následovat, avšak Naroki potichu zašeptal „Mám z toho špatný pocit. Atmosféra na téhle škole smrdí. Za touhle příjemnou tváří se cosi skrývá. Dávej si na sebe pozor.“ řekl tehdy. A pak se vypařil. Vyučování pokračovalo.

 

„To kuře se jim dnes fakt povedlo.“ říkala Akira s úsměvem zatímco žvýkala kuřecí maso a zapíjela ho džusem. Její stolní způsoby rozhodně nebyly nejlepší, ale oběd, který dostaly, byl skutečně dobrý. „Co vlastně chceš se mnou v lese, Akiro?“ zeptala se Naroki. Akiřin úsměv zmizel. „Neptej se mě na to. Uvidíš, až tam budeme.“ řekla a Naroki se zdálo, že tón hlasu byl smutný. To hodně, hodně smrdělo. Naroki, znalá šikany zásadně lidem nevěřila, Akiru ostatně znala jen půl měsíce. Zvedla a obrátila na jednoho spolužáka, jediného v téhle třídě, kterého znala ze základní školy.

 

„Mám na tebe prozbu Marone. Můžeš v půl třetí přijít před Duelovou halu? Pokud tam ve třičtvrtě nebudu, musíš vyřídit Neritovi, až přijde, že jsem v lese. Moc tě prosím, uděláš to pro mě?“ řekla. Takhle měla přichystanou pojistku. Nevěřila, že by Akira byla takový typ dívky. Ale les… to je ideální místo k šikaně či jiným, ještě horším věcem. Musela se pojistit. Potom, co se stalo na základní magické škole…

 

Když dojedly oběd, nechala se Naroki vést Akirou do onoho lesa. Bylo půl druhé, když dorazili na kraj. „Je to hluboko?“ zeptala se. „Ani ne.“ odvětila Akira. „Počkej Akiro. Vážně, řekni mi, o co jde, jinak nejdu dál. Promiň, že to říkám, ale tohle smrdí nějakým podrazem.“ zastavila se náhle Naroki. Před jejíma očima se rozbíhaly obrazy vzpomínek... „Já… promíň, ale mám strach. Jestli tě nepřivedu... něco mi udělají.“ dostala ze sebe Akira a náhle se sama rozbrečela. Sakra. Takže šikana. To nebude jednoduché. Nerite, kde asi teď jsi? Co bys udělal ty?

 

„Co to ohlásit učitelům? Nebo studentské radě?“ navrhla Naroki. „Studentská rada je kryje. A učitelé? Co ti zmůžou? Bez důkazu nemůžu nic.“ odpověděla se slzami v očích Akira. „Nerit. Mohli bychom zavolat Nerita.“ uvažovala nahlas Naroki. „Právě o toho jim jde. Chtějí ho vylákat. Asi je to rozkaz přímo od studentské rady, nevím. Stejně, je jich šest, Nerit by neměl šanci.“ odvětila Akira.

 

„Poslední skupinka, která si myslela, že Nerita porazí počtem, skončila se zlámanými nosy v bezvědomí.“ vzpoměla si Naroki na incident, kdy se seznámila s Neritem a zamumlala si to potichu pro sebe. „V každém případě… co mám dělat Naroki? Já jim nechci pomahát, ale oni…“ brečela Akira. Co by teď Naroki dala za to, aby tu byl Nerit. S ním by to bylo jednoduché, prostě by tam šli a vytřískali by z nich duše. „Měly bychom se jim postavit, ale jen ve dvou to nepůjde. Ne, já tam půjdu a postavím se jim sama. Řekni, jak daleko jsou a vrať se na kolej.“ rozhodla Naroki. Byla odhodlaná. Někdo musí naučit ty ubožáky, kde je jejich místo. V hlavě jí hučelo. Konečně má možnost postavit se svému strachu. Už se nebude probouzet zpocená děsem z nočních můr. Dnes to skončí.

 

„Dobře, Naroki, naučím tě pár kouzel z vyšších ročníků, která můžeš použít k sebeobraně. Ale i tak se na ně nespoléhej, jsou velmi složitá a jejich plné ovládnutí je s tvými schopnostmi nedosažitelné, takže je bez recitace formulí nezvládneš používat. Kdyby se něco dělo, raději zavolej mě.“ slyšela Neritova slova, když ho před pár měsíci požádala, aby ji naučil kouzla na sebeobranu. Původně měl v plánu ji naučit dvanáct kouzel. Ale nezvládla to... To, co dokázala, musí stačit.

 

Do jejích očí vtekla magická energie. Ano vidí je. Dvě stě třicet metrů od kraje lesa. To je dost blízko. „Naroki, nedělej to, ublíží ti. Jsou nebezpeční.“ slyšela Akiřin hlas. ...já vím, že jsou. Já to vím. A mám strach. Ale jestli to neudělám, budu se bát pořád. „Zůstaň tu, já to vyřídím.“ řekla Naroki rozechvělým hlasem a rozběhla se. Akira běžela za ní. Běžely lesem a zastavil je až hrubý chlapecký hlas.

 

„Podívejme. Akira ji sem nakonec přeci jen přivedla?“ ozvalo se. Akira s sebou trhla. Na větvi stromu ve výšce tří metrů seděl mladík, kterého Naroki předtím viděla s Akirou, když včera vyrazili do města. „To nám práci ulehčuje. Akiro, chyť ji a pevně ji drž.“ poručil. Akira se ještě víc roztřásla. „N-ne.“ zašeptala. Mladík se zamračil. „Prosím? Špatně jsem rozuměl.“ reagoval.

 

Naroki zvedla pravou ruku a připravila se k čarování. „Mám ti to vysvětlit silou?“ zeptala se. „Vaše šikana tu končí.“ oznámila klidně. Mladík se rozesmál. Seskočil ze stromu a pád při tom zbrzdil magií. „Takže… férový boj? Nebo mám nechat zbytek party se připojit?“ zeptal se s úsměvem. „Ať se klidně připojí. Rád jim dám pár lekcí bolesti.“ ozval se náhle hlas směrem odkud přišli. Stál tam vysoký blondýn v bílé uniformě s vyhrnutými rukávy a jen o něco nižší černovláska, rovněž s bílou uniformou seděla za ním. „Neobědvala jsem, Sidore, můžu se najíst, než to vyřešíš?“ zeptala se neznámá dívka.

 

„Ovšem, Niro. Víš dobře, že bych teď raději byl v klubovně, takže to vyřeším co nejrychleji.“ řekl Sidor klidně a pak natáhl dlaň k mladíkovi v černé uniformě, který před chvílí seskočil ze stromu. „Je jich šest... jsi si jist, že to zvládneš, Sidore?“ zeptala se ještě černovláska, zatímco si vybrala z tašky namazaný chléb. „Ovšem, nejsem na druhé pozici v hodnocení síly na škole pro nic za nic.“ řekl ten sebevědomě.

 

„Dámy, ustupte. Vyřeším to rychle.“ řekl k Akiře a Naroki. Akira beze slov ustoupila stranou. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Avšak Naroki stanula mladíkovi, oslovovanému Sidor po boku. „Odmítám stát stranou.“ oznámila klidně. „Dobrá, když myslíš, odvážné děvče. Vezmi si tohohle šéfa, já si vezmu tamtěch pět.“ odvětil s úsměvem.

 

„Slyšeli jste, pánové? Sejměte toho bastarda, já se vypořádám s touhle kočičkou.“ řekl mladík v černé uniformě, Akiřin známý z města, čímž utvrdil přesvědčení, že to on je šéfem bandy, s krutým úsměvem ve tváři. Sklonil se k zemi, sebral kámen a pak jím vrhl k Naroki. Kámen nabral díky magii umístěné do vrhu neskutečnou rychlost. Naroki jen-tak tak stihla vytvořit magický štít, jímž úder vykryla.

 

Pak pozvedla pravou ruku a vzpomínala na to kouzlo, jenž ji Nerit učil. Tiše šeptala magickou formuli magické střely. V její pravé ruce se začala shromažďovat podivná bílá záře. Šéf bandy si přichystal štít a mezitím vrhl další kamen, který opět zablokovala štítem. Vzpoměla si na Neritova slova. „Naroki, v boji je nejdůležitější umět okamžitě použít štítové kouzlo nejen pravou, ale i levou rukou. Často se vyskytneš v situaci, kde pravou rukou chystáš nějaké kouzlo, které vyžaduje čas k aktivaci. Proto je potřeba umět levou rukou vykouzlit štít stejně rychle a stejně silný, jako pravou.“ Měl tehdy pravdu. Kdyby byl štít o zlomek vteřiny zpožděný, ten kámen by ji zasáhl do břicha rychlostí, při níž by ji nejspíše zabil.

 

Konečně byla magická střela připravena. Mladík spojil obě ruce, aby vyztužil svůj štít. Naročiným obličejem se prohnal úsměv. Její levá ruka vytvořila drobnou růžovou sféru, jež v sobě poutala oheň. Pravou rukou vrhla magickou střelu, levou o půl vteřiny později ohnivou sféru. Střela zasáhla štít a ten se v tom okamžiku rozpadl. Ano, základní účel magické střely byl rozptylování magie, jinak neměla žádný efekt. Ovšem v kombinaci s ohnivou sférou, vrženou přímo do slabin byl efekt dostačující. Mladík se popadl za hořící kalhoty a s jekem se zhroutil na zem.

 

„Dobrá práce.“ ozvalo se za ní. Vysoký blondýn v bílé uniformě, Sidor, seděl na zádech posledního z té bandy delikventů, další čtyři se váleli zmlácení okolo. „Co bylo to bílé kouzlo?“ zeptala se černovláska, oslovovaná jako Nira. „Magická střela.“ odvětila Naroki. Nira s sebou trhla. „Nesmysl. Magická střela je kouzlo prvního ročníku vyšších magicky orientovaných škol.“ řekla potichu. „Nerit mě to kouzlo naučil. Kdysi jsem ho požádala, aby mě naučil pár kouzel na sebeobranu. Vybral dvanáct kouzel a zkoušel mě je naučit, ale nezvládla jsem ani jedno z nich. A tak zkusil tohle… jakž takž jsem se ho naučila.“ odvětila Naroki.

 

Pak si náhle uvědomila háček. „Vy vlastně nevíte kdo je Nerit, promiňte. Víte, Nerit…“ vysvětlovala, když ji Sidor přerušil. „Víme, kdo je Nerit.“ řekl neklidně. „A přesto, dle tohohle se zdá, že nemáme nejmenší ponětí…“ dodala Nira. Akira stojící opodál přišla blíže. „Naroki… díky.“ řekla se slzami ve tvářích. „Neděkuj mě, ale tady... um... Sidorovi… že?“ řekla a obrátila se na mladíka v bílé uniformě. Ten přikývl, postřehla jeho jméno správně.

 

„Díky… Sidore.“ řekla nyní Akira k mladíkovi. „Není za co děkovat. To mi připomíná, zpátky do klubu, Niro!“ řekl a obrátil se k oslovené. „Jistě Sidore, jistě. Ale co uděláme s tím sedmým?“ zeptala se. Naroki se zmateně rozhlédla. Sedmým? Vždyť jich bylo jen šest! „Zatím jen sedí a zdáli nás pozoruje. Musíme vůbec něco dělat?“ zeptal se Sidor. „Snad bychom mohli alespoň doprovodit děvčata na kolej. No… Ráda bych šla s tebou, ale mám ještě vyřizování… doprovodíš je?“ zeptala se. Sidor se zamračil. „Mrcho. Víš dobře, že chci zpět do klubovny.“ protestoval. „To je trest za to, že jsi pozdě přišel na duel. Kvůli tobě jsem papírovaní zařizovala já.“ odvětila Nira.

 

„Dobře, dobře.“ řekl a otočil se k dívkám. „Dámy, bude mi ctí doprovodit vás na kolej.“ Naroki to rozčílilo. Vzhledem k předchozímu dialogu bylo jasné, že jde o ironii, avšak tón postrádal faleš i náznaky toho, že se o ironii jedná. Jinými slovy, mladík před nimi byl buďto profesionální lhář, nebo alespoň velký talent. Jeho tvrzení znělo vážně a nebýt předchozího stěžování si, Naroki by tomu bez problému uvěřila.

 

V ten okamžik se na scénu doslova vřítil nečekaný účastník – Nerit. „K čertu, jdu pozdě?“ zeptal se, když popadl dech. Zdálo se, že celou cestu sem běžel. „Neboj, Nerite, postarali jsme se o to.“ uklidnil ho Sidor. V ten okamžik Nerit pozvedl pravou ruku, která se okamžitě naplnila světlem, a vyslal ji k Sidorovi. Sidor zděšeně uskočil stranou, netušíc co se děje. Magická střela, reprezentovaná oním světlem, kolem Sidora udělala elegantní oblouk a v letu se srazila s půl metrovou ohnivou sférou, vypálenou odjinud, přesněji z rukou šéfa skupiny, který totiž nebyl zraněný mimo slabiny ani nebyl v bezvědomí. Na okamžik se v daném místě zjevila asi tři čtvrtě metru velká ohnivá koule, která následně zmizela.

 

Nerit vytáhl cosi z kapsy, obalil to žlutou září a vrhl směrem k šéfovi skupiny delikventů, který se mezitím zvedl a utíkal pryč. Když jej zasáhlo, rozmotalo se a obmotalo a svázalo jej. Ukázalo se, že to byl obyčejný vlasec. „K čertu, Sidore, kryj si záda. Tohle tě mohlo hodně těžce zranit.“ řekl Nerit. „Byl jsem neopatrný, zapomněl jsem na něj, sakra. Díky Nerite. Na chvilku jsem si myslel, že jsi zešílel a chceš mě zabít.“ poděkoval Sidor.

 

„To počká do příště…“ zavtipkoval Nerit. „Co uděláme s nimi?“ zeptal se a kývl hlavou k šesti delikventům. „Za chvíli se zvednou a začnou si lízat rány. Myslím, že dnešní lekce jim bude stačit. Jsou pod ochranou studentské rady, ale i tak se postaráme o jejich vyloučení…“ řekl Sidor sebejistě. „Hele, Nerite, nedoprovodil bys dívky k jejich kolejím?“ zeptal se poté. „S radostí.“ odvětil klidně Nerit. „A co s tím posledním?“ zeptal se dodatečně, a mávl směrem, kde Naroki neviděla vůbec nic. „Nijak se do toho nemíchal, nechme ho být.“ řekla již podruhé Nira, tentokrát k Neritovi. Jak je možné, že si všimli někoho dalšího? Naroki zkusila zrakové kouzlo, ale oním směrem nenašla vůbec nic.

 

Všichni společně vyšli z lesa a pak se rozdělili. Naroki si všimla, že se Nerit poté co chvíli koutkem oka obhlížel přes rameno. „Akiro, jak ty ses do toho vlastně připletla?“ zeptal se během jednoho takové ohlédnutí. Akira sklesle začala vyprávět. „Narozdíl od Naroki jsem sem přijela již na začátku prázdnin, tedy před měsícem. Když jsem se toulala městem, přepadli mě…“ slzy se jí vehnaly do očí. Naroki ji objala. „To je v pořádku… už je vše dobré.“ řekla povzbudivě. A pak se otočila k Neritovi. V jeho očích se zrcadlil děs, lítost a zdál se duševně nepřítomný, jako by na něco vzpomínal…

 

V ten okamžik si Naroki začínala tušit, že toho o Neritovi ví podstatně méně, než si myslela.