V objetí krve

Prolog

Praha, Česká Republika

Hodiny na vysoké věži právě obíjely jedenáctou hodinu. Temné uličky poblíž Karlova náměstí - osvětlené mihotavým oranžovým světlem pouličních lamp- byly téměř vylidněné, až na několik zatoulaných teenagerů hledajících nejbližší bar a opuštěných špinavých bezdomovců krčících se ve stínu, kde nenasytně čekali na courající turisty, jenž by je mohli obdarovat nějakou tou mincí.

Noční Praha - sen mnoha cizinců a zážitek na celý život - však skrývala mnohá tajemství, které lidskému oku bez okolků unikaly. Ať už se jednalo o neprozkoumané chodby pod městem, legendu o golemovi a nebo mlhavých stvoření žijících pod Karlovým mostem. Dalším tajemství byla osoba opírající se o deštěm a léty poznamenanou kašnu na kraji malého náměstíčka poblíž Novoměstské radnice.

Postava byla zahalena do dlouhého černého pláště s tmavě rudým lemováním s malou, ale důmyslně vymyšlenou kápí. Podle postoje a křivek jejího těla se jednalo o ženu. Zpoza stínu tvořeného tmavou kapucí vyčuhovalo několik pramenů jejích rudých vlasů a také tmavě modré oči těkající z místa na místo po celém prostranství před ní. 

Poslední tón jedenácté hodiny právě odbil a celé náměstí rázem utichlo. Zahalená žena se posadila na hranu kašny a na moment pohlédla na nebe. Zamumlala pár slov, které nebylo možné rozpoznat a opět sklopila hlavu k zemi. 

Na nejvzdálenějším konci ulice vystoupila ze stínu vysoká hubená postava, podle chůze a oblečení se zřejmě jednalo o muže kolem dvaceti, možná pěta dvaceti let. Byl oblečený v zelené košily s bílým ornamentem ve tvaru orla na zádech a tmavých uzkých džínsech, což ještě více umocňovalo jeho už tak tenké nohy. Přes rameno měl přehozenou malou kabelu s laptopem a párem vykukujících spisů. Ušel několik kroků, nečekaně snezarazil uprostřed vedlejší silnice, když zahlédl ženu u kašny.

„Co tu děláš, Patricie?” Jeho obvykle hrubý hlas zněl velice nejistě. Spěšně přelétl celé náměstí s kašnou hledajíc ještě někoho neočekávaného až se zastavil u ženy, která nyní vpřímeně stála, připravená na problémy. Zpoza její kápě zahlédl oči upírající svůj pohled přímo k němu. 

„Tutéž otázku jsem si pokládala celou cestu sem a věř mi, jednalo se o docela dlouhou dobu na přemýšlení. Smutným faktem ovšem stále zůstává, že odpověď je zahalena tajemstvím.” Žena sklouzla z hlavy její kápě a celé náměstí na okamžik ozářila barva jejich vlasů. „Musím uznat, že je to zvláštní.” Urovnala kápi do trojuhelníku na svých zádech. „Velice zvláštní, jak pouhá tři slova mohou ovlivnit celou naši budoucnost, která je - jak jistě uznáš - poslední dobou velice vrtkavá. Pokud se nad tím ovšem zamyslím -” 

Patricie se odmlčela. Na protější straně ulice - směrem k vchodu do pražského metra - byl vyhozen z jednoho z barů starý na první pohled velmi opilý muž. Tvrdě dopadl na chodník, kde zůstal dobrou minutu nehybně ležet. Zakašlal a odpliv hlen smíchaný se zvratky. Poté se zvedl a s nadávkami u svých rtů zalezl do metra. 

„- stejnou otázku mohu položit i já tobě, Clarku!” Na její tváři se objevil vítězoslavný úsměv, který byl však ihned zamaskován neutrální grimasou.

Clark, jak ho žena nazvala, se chladně dost hlasitě zasmál. Opět zkontroloval celé náměstí. Nevěřil Patricii, neměl důvod ji důvěřovat po tom, co se zde tak neočekávaně objevila. Jeho pohled skončil na lampě stojící několik stop od něho. Kolem ostrého oranžového světla se vznášelo několik malých můr a komárů. Nepatrně zakroužil pravou dlaní a palcem přejel po svém ukazováku. Několik z můr se jako na povel odpoutalo od omamného světla a přelétli ke Clarkovi, kde zůstali poletovat v nepravidelných spirálách a kruzích. Clark jednu z můr uchopil do své dlaně. „Má drahá Patricie,” pohladil stvoření po křídlech, „jsi jako ta můra. Stačí jediný pohyb,” jediným pohybem ruky můru rozdrtil a její mrtvé tělíčko odhodil daleko za sebe. „… a život z tvého těla vyprchá!” Zbylá stvoření jedním pohybem ruky zahnal.

Patricie se zamračila. Tuto odpověď očekávala. Slizkou, nic neříkající odpověď, která ji, ač nechtěla zněla v uších ještě dlouho poté, co Clark stvoření odhodil. Nesnášela ho. Už od jejich prvního střetnutí za Aerothskou zátokou, směrem ke Geirdskému souostroví ho nesnášela. Patricie se dokonce sama několikrát přistihla, jak přemýšlí nad nejbolestivější smrtí, která by mohla Clarka postihnout. Patricie Clarka poznala docela náhodou, cestovali spolu na jedné lodi a ona mu zachránila život, když se ho jeden z ruertských bojovníků pokusil zprovodit ze světa. Kdyby už tenkrát věděla, že Clark spolupracuje s Dârkalem nechala by ruetského dokončit svou práci. Usnadnilo by to následující dění v celém Almnöhru!

„Život je velmi prchlivý a je pouze na nás jak s tímto faktem naložíme.” Pronesla po docela dost dlouhé chvíli ticha, běhěm níž Clark vkročil ze svého místa na chodník před ním. Zůstal zde sice opět stát, ale již nebyl na silnici, po které se nyní zběsile prohnala černá Škoda Octavia. Slova, kterými se pokusila zahnat chvíli ticha patřila Edwardovi, velmistrovi řádu Stínochodců. Ten se jí jako malého batolete ujal, poté co jí rodinu vyvraždila skupinka Potulných. Členové řádu Stínochodců ji však nikdy nepřijali jako plnohodnotnou členku a to jenom kvůli jejímu něžnému pohlaví. Díky tomu, že byla žena! Dostala proto jiný výcvik než většina ze Stínochodců; luk a šíp ji doslova přirostl k ruce.

„Výprava, na kterou jsem tě vyslal, je velice důležitá jak pro tebe, tak pro postavení našeho řádu. Výsledkem této výpravy - ač se ti to teď možná nezdá - bude ukončení rozbrojů mezi Selg’arem a Geirdem!” pronesl Edward těsně před jejím odchodem do Prahy. Jak se nakonec ukázalo, celá akce byla daleko komplikovanější, než se na první pohled zdálo. Po Patriciině příjezdu se ji okamžitě ujal jeden ze členů sesterského řádu a společně postupovali podle bodů, které ji Edward sepsal. Prohledali skoro polovinu Prahy - od obchodních center, až po ty nejmenší uličky Starého města - než nalezli osobu, kterou velmistr označil za nesmírně důležitou. Vyslýchaný nakonec těsně před svou smrtí vyzradil konečnou polohu artefaktu, po kterém Stínochodci toužili. Edward se o něm v předchozích konverzacích a zasedáních několikrát zmínil. Nicméně nikdo ho nikdy neviděl a s tím souviselo, že v podstatě nikdo nevěděl jak vypadá. Poloha, kterou prozradil starý muž, měla být přímo zde; na Karlovo náměstí, na místě kde se právě nacházela. Nicméně příchod Clarka součástí Edwardova plánu nebyl.

Zpoza Novoměstské radnice vylezl mladý italský pár držící se za ruce. Zamilovaným potácivým krokem přistoupili až ke Clarkovi, kterého již z dálky oslovili. Z celého jejich krátkého rozhovoru bylo možné zaslechnout pouze drmolení smíšené se šepotem. Avšak dle gestikulace to vypadalo, že ho požádali o vyfotografování s věží. Clark je patrně odbyl něčím velice hrubým, protože se žena zašklebila, vykřikla nějaké sprosté slovo a popohnala svého přítele. Oba posléz prošli kolem Patricie a kašny u které stála, kde se na okamžik zastavili vyfotili si ještě rychle věž a okolí kolem ní, ale ihned poté pokračovali dál. 

„Víš,” začal opět Clark. „Jsem vlastně rád, že jsi zde.” Jeho oči ji probodly a ta mu hluboký pohled opětovala. „Alespoň budeš mít tu možnost vidět to vše-chno, jako jedna z mála.” Přehodil si kabelu ze zad a vytáhl z ní malý stříbrný laptop. Následovalo urputné pobíhaní prstů po klávesnici. „Á tady!” řekl vítězně, když našel stránku s odpočítáváním, které si sám před několika dny vytvořil. „Pár vteřin, má drahá.” Laptop opět zaklapl a spěšně ho uložil do kabely. 

Náhle se událo poměrně dost věcí najednou, když hodiny na Novoměstské začaly odbíjet půl dvanácté. V domě nalevo od radnice se ozval výkřik mladého chlapce doprovázený ještě dalšími pěti výkřiky do prázdna, při kterých Patricie doslova stuhla. Řev malých dětí byl jeden z nejhorších, který kdy zažila. Na střeše  domu se posléze objevila vysoká postava. Patricie musela přivřít oči aby rozpoznala - 

Ghúlové?

„Nečekané, že? Má paní mi je půjčila. Jak šlechetné gesto, nemyslíš si?” 

Ghúl, oživlá mrtvola díky černé magii nesla v náručí zmítajícího se chlapce v pyžamu. Zamručel na Clarka a ten přikývl. Patricie vykřikla, poté co ghúl chytil chlapce pod jeho malým krkem a zvedl ho do výše. Odněkud vytáhl dlouhý černý srp a ukázal ho dítěti. Chlapec se pokusil vymanit z jeho sevření, párkrát kopl do prázdna, ale akorát si tím přihoršil. Dlouhý srp projel vzduchem a rozřízl malého chlapce od levé klíční kosti k pravé kyčli. Chlapec ještě jednou vykopl, ale ihned poté dopadl veškerý obsah jeho břicha na ulici.

Patricie potlačila zvednutý žaludek a nevšimla si Clarka, který se během několika vteřin přesunul za ní a než mohla cokoliv udělat, uchopil ji za její rudé vlasy a pečlivě si je obmotal kolem zápěstí. Několikrát zatáhl až vehnal Patricii slzy do očí. 

„Cítíš to také?” Odmlčel se. Pravou ruku zasunul pod Patrciin černý plášť a přiložil svou dlaň na její podbřišek. „Ten pocit bezmoci, když se chlad rozprostírá po tvém těle?” ukazovákem nahmatal pupík a prst do něho prudce vrazil. 

Patricie stála jako přikovaná. Bolest, která nyní sužovala její tělo, byla nepopsatelná. Chlad. Ano, chlad! Clark měl pravdu. Zkrz její pupík ji do těla proudily návaly mrazu. Pokusila se vytrhnout z Clarkova sevření, ale on zareagoval mnohem rychleji. Odhodil svou kabelu a ve vzduchu z ní odtrh pás. Omotal ho Patricii kolem krku a prudce zatáhl. Vše se odehrálo ve zlomku jedné vteřiny, sotvaže by to pouhý smrtelník postřhl. 

Dalších pět výkřiků. Z okna domu vyletěla drobná postava, která bolestivě dopadla na silnici naproti nim.

„Líbí se ti ten pohled? Pohled na umírajícího?” Perverzně nadhodil Clark a aniž by čekal na odpověď pokračoval ve svém proslovu. „Úžasné, souhlasíš? Jak se z těla line krev a duše tak opouští svou dočasnou schránku. Jak víš, že jediné co může udělat, je pouze sledovat jak umíráš!” Clark prsty roztáhl pupík a vložil tak celou svou ruku do jejího těla. Cítil její zrychlený tep. Tenké pramínky krve vytékaly z jejího těla po Clarkově ruce a v malinkatých kapkách dopadaly na zem.

Patricie zavřela oči, ještě než tělo mladé dívky dopadlo na zem, takže neviděla tu příšernost, který se před nimi odehrála. Dívka ležela ve velice nepřirozené poloze, hlavu měla mezi svými nohami a ruce obmotané kolem těla. 

„Proč … proč … tohle … všechno?” Edward ji sem vyslal záměrně! Moc dobře věděl, co se stane a má se stát. Věděl, že zde musí zemřít. To byla ta velice důležitá výprava, tím si ona měla získat patřičný respekt. Svou smrtí… Její krk začínal bý paralyzován. Nemohla již téměř mluvit. Bolest otupila její smysly a ona nedokázala kloudně přemýšlet. Ponořila se do sebe, měla několik okamžiků, než Clark dokončí to, co začal. V hloubi duše začala přeříkávat formuli, která se jí jako první dostala na jazyk. Poslední dvě věty doslova zařvala: „Aeon oesta fiae. Nirte restita riep!”

Z jejího těla vyletěla stříbrná hmota, která se okamžitě zformovala do malé hbité lasičky. Oznam to Dillanským! Řekni jim o této noci. Informuj je o Clarkovi a Edwardovi! Zapískala na souhlas a zmizela ve tmě.

Clark povolil stisk. „Myslíš si, že Ti suscéptor pomůže? Copak už teď není jasné, že jsme získali vše potřebné?” Opět zatáhl za řemen. Patricie se rozkašlala, když se v jejím krku objevila krev. „Dnešní den byl předurčen, má drahá. Dlouhou dobu dopředu! Všichni po celém světě věděli, co se stane a musí se stát. Má paní na toto myslela, věděla o tom, že přijdeš! Řekni proč? Proč jsi zde, na místě které se stane tvým pohřebištěm.”

„Edwa-” přes bublající krev v jejím krku nemohla víc vyslovit. Snažila se polknout, ale nepomohlo to. Ostrá chuť železa se ji dostala až na jazyk. 

„Edward? Ten starý blázen neměl ani tušení, že se něco chystá. Pořád strašně důvěřivý na to, aby něco tušil… Hlupák jeden! A přitom tak mocný.” Z domů, kde se stala tato zvěrstva se po jednom začali vynořovat ghúlové, oděny v temných kápích a zakrvácenými srpy v dlaních. Hrstka nemrvých se schromáždila přednimi.

„Dokončeno?” Vyhoukl Clark a vykoukl zpoza Patricie, která se dusila ve vlastní krvi. 

Skupinka souhlasně přikývla.

„Musíš mě teď omluvit, má drahá, ale povinnosti volají.” Clark zabořil své prsty do Patricie, uchopil ji pod žebry a druhou rukou škubl vysoko do vzduchu. Ozvalo se hlasité zakřupání kostí připomínající rozlomení suché větve při bouři a Patriciino mrtvé tělo se sesunulo k zemi. 

 

* * *

 

„Nulté podlaží.” pronesl pružný ženský hlas a výtah se s vrzáním otevřel. Richard Well vyjel z modrého výtahu na prostorné nástupiště metra. Zličín, konečná stanice jedné z linek pražského metra byla po deváté hodině téměř vylidněná. Z horního podlaží na nástupiště doléhal hluk procházejících lidí a vzduchem se nesla vůně pečené pizzy. 

Richard Well byl mladý muž věkem něco kolem dvaceti let. Jeho nakrátko střižené vlasy měl sčísnuté do patky na levou stranu urovnané. Modré oči s oranžovým lemováním kolem panenky přejeli po nástupišti a zakončily svůj let nad digitální obrazovkou s časem a odpočtem do dalšího příjezdu soupravy metra. 

Poposedl si ve svém invalidním vozíku aby si narovnal páteř, léty zničenou od neustálé jízdy. Na vozíku byl od té doby, co si vůbec dokázal vzpomenout, podle všeho to vypadalo jakoby se spolu narodili. Trpěl nemocí, na kterou v České republice zatím nebyl lék. Osteogenesis Imperfecta - lidé s touto nemocí trpěli nedostatkem vápníku a kolagenu, což způsobovalo časté a nepravidelné zlomeniny různých částí těla. Richard byl však s touto nemocí sžitý. Byl připraven na všechno. 

Souprava metra přijela na nástupiště doprovázena hlasitým pištěním brzd. Červenošedé vagony byly na několika místech pomalované místními sprejery, kteří podnikaly každý týden výjezd do depa metra. Dveře do vagonu se naráz otevřely a lidé se začaly hrnout dovnitř. Richard počkal, netoužil po tom srazit se s někým nepříjemným a celou cestu poslouchat jeho stížnosti, jak mu mohl strašně ublížil.

Zvedl přední kolečka a doslova se vyhoupl dovnitř kupé. Pravou rukou se pro jistotu přichytil červeného madla připraveného na tyto účely. Nezajížděl na místo vyhrazené jeho lidem, jak rád prohlašoval kudy chodil. Ne, rebelsky zaparkoval naproti otevřeným dveřím a zabrzil. 

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.” zaznělo reproduktorem nad ním a opravdu se dveře opět naráz zavřely. „Příští stanice, Stodůlky.” oznámila žena po pár vteřinách, když souprava opouštěla Zličínské nástupiště. 

Richard jel právě z kina. Jeho doprovodem do sálu byla jeho dlouholetá kamarádka, která ovšem ihned po představení dostala echo a musela odejít. Novinářský život je fakt na nic. Film byl super, jednalo se o propojení komedie a dramatu s docela dobrým obsazením. 

Vložil si do uší sluchátka a jedním stisknutím handsfree spustil první skladbu. Nothing Else Matters byla jeho nejoblíbenější skladbou za posledních několik dní. Neměl vyhrazený hudební styl, byl schopen poslechnout si vše od country až po tvrdý death metal, ale i přesto se rád vracel ke starým a nezaprášeným songům. Přes zvuky kytary zaslechl ženský hlas informující o projetí zastávkou Stodůlky. „Příští stanice, Luka.”

Zde Richard vystoupil. Ze Zličína to byla chvilka cesty i když jel na vozíku, ale dnes už se byl jednou projet a nic se němělo přehánět. Výtah na Lukách nebyl v provozu. Paráda, DPP opět nezklamalo. Pohlédl na mobil, aby zkontroloval textové zprávy, ale nenašel nic o nefunkčním výtahu na Lukách. Doopravdy super. 

Nezbývalo nic jiného než si vozík vytáhnout. Na nohy se Richard nemohl postavit a proto seskočil na mramorové schody, otočil stroj řídítky k sobě a dal se do pomalého vylézání. Ač bylo téměř čtvrt na deset, lidé chodili po schodem sem a tam, ale nikdo se nezastavil. Nikomu nepřišel tento jev divný, neobvyklý, přešli ho prostě jakoby nic. Invalida co si sám vynáším svůj vozík. Objevila se mladá vietnamka, která okamžitě když Richarda uviděla, vytáhla svůj Samsung a začala ho fotografovat při jeho výstupu. 

Konečně byl nahoře. Povylezl o dvě stopy dozadu, vozík postavil na všechny čtyři kola a vylezl si na něj. Pohodlně se usadil a rozjel se směrem k východu. 

Nevěděl proč to udělal, ale když projížděl kolem kavárny Ječmínek pohlédl do vyleštěného skla. Zarazil se poté co za sebou uviděl stát hubenou ženu. Dlouhé rudé vlasy jí spadly na jedné straně přes oko, které bylo celé zalité krví. Jejich oči se setkaly. Otevřela ústa jakoby řvala. Křičela bolestí. Náhle jí cosi uchopilo pod krkem. Z podbřišku se jí začala linout krev, která stékala po jejích nohavicích až na zem. Neodvrátila pohled. Snažila se mu něco říct, ale - 

Otočil se, ale nikoho za sebu neviděl. Nicméně po obrácení se zpět k Ječmínkovi spatřil pouze svůj vlastní odraz ve skle. Zakroutil hlavou a vydal se po široké plošině dolů na ulici. 

 

* * *

 

Výtah se trhnutím rozjel. Z Luk to k Richardovi do bytu trvalo něco kolem pěti minut, ale jelikož mu ujel autobus přímo před obličejem nezbývalo nic jiného než vyrazit po svých. Po čtvrt hodině celý zadýchaný dorazil na místo. Bydlel v - na první pohled - zašlém panelovém domě, kde vlastnil svůj vlastní byt ve čtvrtém patře. Sousedé byli přívětiví, ale i přesto se v bytě zdržoval většinou jenom na noc. Přes den pracoval na nedalekém Florenci v jedné malé kanceláři, kde pracoval jako designer. Nebyla to špatná práce, byl sám svým pánem, což mu absolutně vyhovovalo. 

Jeho přemýšlení zarazilo až zrcadlo, které bylo před ním. Věděl že tam bylo - už od prvního dne, ale nepatřil k těm lidem, co se každou chvilku pozorovali a upravovali. Nyní se však podíval. 

V zrcadle se opět objevila žena. Nyní měla své vlasy neskutečně špinavé a zacuchané. Krvácela ze svých očí. Plakala krev. Sledovala přitom Richarda, který nevěřícně kroutil hlavou kolem dokola a hledal ji ve výtahu. Objevila ještě jedna osoba. Nedalo se s přesností určit zdali to byla žena či muž. Na místě kde měly být oči ležely pouze prázdné oční důlky, ústa byla sešitá několika křížovými stehy a nos vypadal jako dvě štěrbiny. Byl vysoký téměř sedm stop, paže měl vypracované a nohy také přičemž se kolem jeho pasu houpal kus šedé na několika místech potrhané látky. Stvůra přešla k ženě, přišlápla ji k zemi a podle všeho se na Richarda. Z sešitých úst mu začala vytékat krev. 

Žena opět zakřičela bolestí. Vztáhla ruku směrem k Richardovi a - ač to bylo nemožné a stálo to proti veškerým zákonům fyziky i chemie - vysunula tři prsty z lesklé plochy zrcadla a dotkla se Richarda na čele. Poté ruku spěšně stáhla a celý jev zmizel. 

Richard ležel rozpláclý na zemi. Dotek se ženou znamenal něco mnohem víc než pouze kontakt mezi dvěmi lidmi. Energie, která při doteku projela jeho tělem ho doslova vymrštila z právě se otevírajícího výtahu. Dveře s rachotem naráželi do invalidního vozíku, který mezi nimi uvízl. Prudká bolest hlavy zastihla nepřipraveného Richarda a on ve snaze zahnat ji zavřel své oči. Nepřipouštěl si bolest hodně dlouho, ale nyní cítil jak projíždí jeho tělem a …

Bolest. Vztek. Ale převážně bolest. Celé tělo mu nezvykle vibrovalo, jakoby jím pobíhalo tisíce zrzavých mravenců neustále se zahryzávajících do jeho masa.

Richard se posadil na zpět na vozík a dveře se zavřely. Chodba z ničeho nic potemněla. Po paměti našel vypínač na stěně a poněkud zmateně ho stiskl. Oranžové světlo zaplavilo místnost.

Z oken naproti bylo vidět na ulici, po které jako každý jiný den projíždělo několik aut. Nic víc se venku nedělo. Dalo by se říct, že to byl úplně normální den pro většinu lidí; stmívalo se, lidé chodili z práce a do práce a děti si hráli v parku před domy. 

Nicméně jemu se právě změnil celý život. Stačilo pár vteřin a vše nabralo nových obrátek ačkoliv si to zatím neuvědomoval. Nevěděl, že dotek s osobou jakou byla ona žena znamená mnoho…

Kapitola 1

Dillanské město, Selg’arské souostroví

Taerys seděla obklopena gigantickými kameny uprostřed Stvořitelova háje a tiše si prozpěvovala. Pouze matně si uvědomovala, kde tuto melodii naposledy zaslechla, ale i přesto ji bez jakýchkoliv chyb byla schopna zapět. Kolem ní se rozprostíral pouze hluboký les, ze kterého vedla úzká, lety vyšlapaná cestička. Pár kroků od ní bublavě vytékal pramen řeky Eldu, která následně ústila až do Aerothské zátoky a Rewartského moře. Na průzračně modré obloze žhnulo plnou silou rudé polední slunce, nicméně do hájku pronikalo pouze několik úzkých pruhů světla. 

Uběhlo již několik hodin od doby, co opustila Dillanské město a zamířila si to na místo posledního odpočinku jejích starých Bohů. Žena - tmavě modré oči sledující neustálý pohyb tekoucí vody, plavé vlasy sčesané na jednu stranu a pevně sepnuté sponou - sedící téměř uprostřed háje patřila k jednomu z kněžských řádů uctívajících prvotní Bohy. Tento řád však věřil v moc a lásku prastaré Dvojice, Poera a Livie. Právě sochy této dvojice se mocně tyčily přímo před kněžkou a ona k nim vzhlížela k neutuchající touhou, nadějí a láskou. Poery, vysoký a majestátný, měl pravou ruku ohnutou v lokti a vztyčenou k nebi, mířící na polední slunce, jež v tento okamžik vypadalo jako malý hořící kotouč. Oproti Poerovi byla Livie poměrně malého vzrůstu s vlasy střiženými do chlapeckého stylu. V její levé ruce držela dlouhý luk a to i přesto, že nyní měli kněžky přísně zakázáno používat jakékoliv zbraně. Sochař si dal zřejmě ohromnou práci, veškeré detaily byly dělány mistrně a velmi pečlivě; při bližším zkoumání bylo možné zahlédnout pramínky vlasů, nehty na rukou a nebo zakroucení tětivy.

Podle pověsti První Bohové přiletěli z velké dálky, z místa které je nám již dávno skryto. Ertherové - tak je nazvali první členové ras žijících v prozatím klidném a mírem ovlivněném Almnöhru - stvořili celý tento svět, společně se vším živím i mrtvým. Nezapomněli na nic; vymodelovali moře a hory, stvořili zvířata i rostliny a nakonec První rasy. Oni poprvé využili mocnou Raeví - magii pronikající každým koutem Almnöhru - díky niž zavedli jistý řád v nově vzniklých říších. Poté udělili svým dětem dar ovládat Raeví, v každé z ras věnovali jednomu ze členů tuto schopnost, kterou měl následně předávat svým potomkům a ty zase dalším a dalším. Jedině Raeví dokázala udržet celý Almnöhr v chodu bez jakýchkoliv problémů. Jenže Ertherové byli naivní a neuvědomovali si jak obrovskou chybu tímto udělali. Ale o tom až později. 

Dvojici Ertherů zasvětila kněžka většinu svého života. Jako většinu z mladých dívek i ji postihl osudný výběr v tak nízkém věku. V deseti letech byla přinucena připojit se k tomuto kněžskému řádu, který se ji po několika letech stal novou rodinou na níž nemohla dopustit. Každý den podstupovala několika hodinové modlitby, které zřejmě neměli konce. Vstávala brzy a spát chodila ještě spoustu hodin po večeři. Trpěla, ale zároveň si to skutečně užívala. Měla svůj život ráda a pokaždé děkovala Dvojici za tuto skvělou možnost - pomáhat ostatním lidem a šířit víru.

„Má paní,” oči měla stále zavřené a myšlenky u melodie, která nyní zanikla v šoupání bot o zem. Před ní stál malý umazaný chlapec celý zalitý potem. V levé ruce tiskl pevně srolovaný pergamen a druhou rukou si nervózně žmoulal plátěnou tuniku. „Král Daroth, ti posílá toto psaní, má paní.” pronesl po chvilce. Pohlédl do očí vysokého Poera, ale ihned hlavu sklopil, jakoby sám sebe potrestal za tuto troufalost. Podal Taerys ruličku a zběsilým krokem si to zamířil opět pryč. Minul pár stromů než ji zmizel z dohledu. 

„Děkuji Lore.” zamumlala, i přestože ji již zřejmě neslyšel. Lor patřil mezi obyvatelstvo řazené do nižší - přesto stále potřebné - vrstvy. Byl synem jednoho z panských podkoní a to byl také jeden z několika důvodů, proč se mu nedostalo většího poslání než jako roznašeče zpráv. Mladík si však nikdy nestěžoval; svou práci měl téměř nadevše rád, potřeboval ji. Matka byla mnoho let nemocná a jejich rodina neměla jiný příjem než otcův a jeho. Taerys to moc dobře věděla; každou sobotu - po snídani, v budově řádu - její všechen její čas náležel Lorově matce. Seděla u jejího lůžka a povídali si o novinkách ve městě, o povídačkách mezi lidmi a i o zážitcích, které s sebou přivezli cizinci a námořníci kotvící dole v docích. 

Kněžka rozlomila pečeť tvořenou tenkým kruhem příčně probodnutým třemi oštěpy - znak Dillanského města. Rukopis ji byl povědomý - tenké kurdlinky nad několika písmeny působily značně důležitě a to i na zprávu od krále Darotha.

Jako velice váženou kněžku řádu Dvojice Ertherských Bohů, Poera a Livie, Tě žádám o dostavení se k naší skromné Radě pěti, která se uskuteční v severní věži Nového hradu. Tvá přítomnost zde je povinná.

Taerys si zprávu přečetla hned ještě jednou. Nemohla uvěřit tomu, co v ní stálo a čeho byla svědkem. Daroth, mladý král a budoucí Sjednotitel po svém otci, ji jako kněžku z řádu Dvojice zval na tajné zasedání Rady pěti. Toto se za celou dobu Taerysina působení v řádu stalo jenom jednou a to když byl zavražděn jeho otec. Král - pokud něco někdy po řádu a především po ní - chtěl, vyřizoval to bez svědků a převážně ve své komnatě; jediném pravém útočišti a své skrýši. 

 

* * *

 

Král Daroth seděl na bohatě zdobené židli u oválného stolu, po kterém se v určité pravidelnosti povalovalo mnoho pergamenů a pár map, a poslouchal právě mluvícího lorda Piola. Byl to mladý chlapec, který teprve nedávno dosáhl plnoletosti. Na sobě měl zlatorudé roucho s lemováním a na hlavě posazenou tenkou stříbrnou korunku, náležící pouze přímému dědici královského trůnu.

„… v Lie’Onthore se něco děje, můj pane. Poslední zpráva hraničářů z Jižního souostroví dorazila více než před měsícem a od té doby nic! Vyslali jsme několik poslů, aby zkontrolovali situaci, ale ti se zpět nevrátili. Měli bychom něco podniknout, můj pane a zjistit, co za tím vězí. Přeci jenom nechat si sebrat tak strategickou oblast jako je Lie’Onthore by bylo velmi nepříjemné. Váš otec…”

„Lie’Onthore již dávno padlo! A je velice divné že to nevíš zrovna ty, když tato informace putuje celým městem a převážně hostinci, ve kterých trávíš poslední dobou na můj vkus až příliš mnoho času!” skočil do řeči lordu Piolovi malý trpaslík. Jeho zrzaý plnovous měl svázaný do dvou tlustých copů zakončenými stříbrnou sponou. „Nemáme v současné době nikoho postradatelného, koho bychom vyslali na průzkum, jak říkáš. Nezbývá nic jiného než se s touto situací řádně vyrovnat.”

Lord Piol se napřímil na své stoličce a ujal se slova. „Pokud jsou tvá slova pravdivá, mistře trpaslíku, nechci si ani domýšlet, co bude následovat po obsazení Lie’Onthore.” Opět se posadil, prokřupal si klouby na rukou a pokračoval ve výtupu. „Oblast o které se bavíme, pokud si to někdo z vás neuvědomuje, leží na západ od hlavního z Geirdských ostrovů. Pokud ji doopravdy Dârkalova moc zasáhla má plný přístup přes Fientské moře ke Kiorteho zemi a to je … Hodně zlé.”

Trpaslík přikývl. „S tím naprosto souhlasím, lorde Piole. Dârkalova moc se den ode dne šíří a je jenom otázka času, kdy dosáhnou jeho temné prsty i k nám. Naposledy jsme se ubránili, ale copak víme s čím přijde tentokrát? Jenom uvažujme trošku hlouběji. Při poslední, Druhé válce, jsme přišli o Jižní území. Tamní obyvatelé už se s námi do ničeho pouštět nebudou a to samé platí i pro Dârkala. Nechtějí s ničím jako je bitva a válka nic mít. I přes naléhání ze strany nás, trpaslíků, jsme z nich nedostali nic jiného než dva mrtvé voly, které k nám poslali na důkaz odporu.” 

Daroth se prudce postavil, až židle na které seděl, odletěla dobrých pět stop od něj. „To by stačilo.” začal a pohledem přejel po pšísedících. „Jediné co jsem kdy požadoval od Jižního národa byla solidarita a spojenectví. Nezajímají mě jejich názory na nás a ani na Dârkala! Potřebujeme naprostou oddanost.” Král si odkašlal.

„Abych se vrátil k tvému problému, lorde Piole. V současné době i já vím o dění v Lie’Onthore víc než ty. Nicméně to nevyvrací ten fakt, že kroky které provedl Dârkal, jsme skutečně nečekaly. Pokud se nepletu a má pamět slouží dobře, jsme na poslední poradě přepokládali, že rovnou vtrhne k nám na Selg’ar. On si přitom pouze značkuje území, jako nějaký hospodský pes!” Udeřil pěstí do stolu tak prudce, až někteří z přísedících nepatrně nadskočili leknutím. „Musíme se sjednotit a ne se tady jenom tak špačkovat.” Odmlčel se, vytanula mu na mysli slova, která pokaždé opakoval jeho otec jakmile byli někde spolu sami. ‚Spojenectví patří k mým nejlepším skutkům, které jsem za celý život vykonal. A ani narození tebe to nepřekoná.’ 

„V současné době by měla být jedna ze Stínochodců na výpravě jejíž náplň znám pouze v odlehčené verzi, jak mi řekl velmistr Edward. Byla jsem však ujištěna, že pokud vše vyjde tak jak má, podaří se nám dopad Dârkalovy moci omezit na celou rozlohu Selg’arského souostroví.” skočila mu do řeči postarší žena s téměř šedými vlasy sedící naproti němu.

„To není náš úkol v tento okamžik. Velmistr Edward svá tajemství jenom tak nikomu nepoví a nemá cenu nad nimi přemýšlet. Jsou zde důležitější věci,” svůj zrak upřel na muše sedícího o dvě místa po jeho pravici. „Doslechl jsem se, že městská stráž zase selhává. Je tomu vskutku tak, sire Elwine?”

Postarší muž s prořídlými šedými vlasy, na nemž se už podespal věk společně s problémy současné společnosti byl v čele městských stráží víc než deset let. Dostal se na tento post z obyčejného vojáka a teď ho král bude poučovat? 

„Zažil jsem vládu a reformu všech mocných a nemocných králů.” Začal pomalu. I přes svůj vysoký věk měl pořád problémy s autoritou a v Darothově případě ještě více. Mladého krále něměl rád, byl to právě Elwin kdo musel odklidit mrtvé tělo starého krále, když ho jeho otec poručil zabít. Odvedl špinavou práci, byl štědřen odměněn, ale i přesto tu teď seděl a musel poslouchat královy narážky na jeho práci. „Nevím, k jaké ze stran vašeho ctěného mozku se tato informace dostala, nebo který z dementů vás chtěl zatěžovat, můj králi.” Daroth se ho pokusil okřiknout, ale nemělo to cenu, Elwin pokračoval jako kdyby nic neslyšel. „Jediné co vám k tomu mohu teď říci je pouze, že vše zvládáme tak jak je na současný počet strážných možné. Za poslední dva týdny jsme dostali do vězení a na popravší špalek více než pět zlodějíčků, jednoho žháře a dva vrahy. Myslím si že víc pro naše město udělat ani nelze, pokud …”

„Takže přiznáváš svou chybu.”

„Nejsem si žádné mé chyby vědom. S tím, že nemáme muže na obchůzky a zajištění klidu ve městě, za to já doopravdy nemohu. Každý zásah žádá oběti a to buď na straně nepřítele a nebo naší. V mém případě padlo také několik mých nejlepších mužů, když je zasypaly sutiny z rozpadajícího se domu.” Sir Elwin se na krále pousmál a nechal ho přemýšlet o tom co právě řekl. 

Daroth byl doopravdy mladý král. Nebýt jeho strýce, nikdy by mu nebylo umožněno kralovat v tak nízkém věku. Podle všeho musel král dosáhnout minimálně dvacet pět let života, do té doby byla vláda svěřena jeho poručníkovi. Avšak v případě Darotha se udělila vyjímka a on byl korunován ihned po smrti jeho otce; městem se ještě ozývaly úmrtní zvony a verše, když se na druhé straně Dillanského města vykřikovalo „Král je mrtev, ať žije nový král!”

Ozvalo se slabé zaklepání, které ho vyhodilo z toku jeho myšlenek a do místnosi vešla Taerys. Kněžka Dvojice na sobě měla typické roucho řádu; dlouhý stříbrný hábit s kápí přes hlavu a dlouhými rukávy. Přes záda měla připlé dva tenké bílé pruhy hedvábí - symbolizující příslušnost k řádu. Ruce měla pevně sepnuté na břiše, až na okamžik Daroht zauvažoval jak si vůbec otevřela dveře. 

„Už jsem pro tebe chtěl vyslat dalšího z mých poslů, kněžko.” Pokusil se o vtip na odlehčení situace, ale ihned jakmile to vyslovil, si uvědomil svou chybu. 

„Také tě ráda vidím, králi.” odvětila a zaujala místo u stolu, ihned vedle mistra Elwina jenž ji přivítal mnohem laskavěji - uchopil její dlaň a něžně ji políbil.

„V tom případě, abych nekrátil drahocenný čas jedné z kněžek.” Daroth se začal přehrabovat v pergamenech na stole. Trvalo dlouho než našel to, co hledal - malý obdelníček popsaný z obou stran velice úhledným písmem. Na okamžik se do něho zahleděl a poté sklouzl pohledem k Taerys. „Potřebujeme spojku mezi námi a severními ostrovy. Od krále Wel’dara přiletěl předevčírem suscéptor s prosbou o pomoc. Jeho zemi podle všeho napadla nějaká neznámá nemoc a ani jeho nejlepší léčitelé si s ní neumí poradit. Napadlo mě,” Mrkl na ni. „že ty jako kněžka bys jim mohla pomoci, není liž pravda?” 

Darebák! Zahnal ji do kouta, nemohla dělat nic jiného než souhlasit!

„Ale pokud nebudeš souhlasit, je tu ještě možnost, že do Wel’darovi říše pošleme jednu z novicek tvého řádu. Ovšem poté není jisté, jestli se něco nepokazí. Wel’darova říše musí přežít, takže tě prosím. Zvaž laskavě všechny klady i zápory.”

Klady? Zápory? Moc dobře víš, co řeknu! Každá z kněžek podstoupila rituál očisty a poté byla povinna dodržovat zásady kodexu, který jim například zakazoval pohlavní styk s osobou opačného pohlaví. Jedním z dalších pravidel bylo: ‚Požádáli někdo o pomoci tvou, neodmítej ho, neboť to může být právě on, kdo jednou může pomoci tobě.’ Samozřejmě, že zde jako ve všech ostatních řádech byla ta možnost neuposlechnout a obejít kodex a v podstatě i základní stavební hodnotu celého sesterství. Ale teď si to Taerys nemohla dovolit - ohrozila by tak celý její řád a všechny sestry v něm a to bylo až příliš riskantní. Nedalo se dělat nic jiného než nabídku přijmout. 

Daroth mezitím odložil pergamen zpět na stůl a dal se do rozhovoru se sirem Elwinem, kterého ujistil, že situaci ohledně strážných se pokusí zlepšit. 

„Životy našich spojenců jsou velice důležité a mě proto nepatří možnost volby. Potřebujeme jak naše lidi, tak lidi Wel’darovi. To ale nemusím zmiňovat, králi.” A bylo rozhodnuto. Cesta jí zabere minimálně tři týdny, neboť říše byla vzdálena přes celou šířku Selg’arského hlavního ostrova. Tři dlouhé týdny plavby. Jak dlouho neuvidí své sestry? Jak dlouho nespatří Dillanské město? Na tyto otázky si nedokázala odpovědět, což ji začínalo znervozňovat.

Král se vítězoslavně usmál. Něco chystá. Chce ji dostat mimo město, aby nemohla reagovat na jeho následující kroky, které plánoval. Darebák! „Výborně tedy. Vyrazíš ihned zítra brzy ráno, první lodí do Wel’darovi země. Není čas, ztrácet čas. Ještě dnes vyšleme sescéptora s tvým rozhodnutím.” Nečekal, že to půjde tak snadno. Jediný okamžik, kdy věděl že doopravdy vyhrál. Připravil to přímo skvěle, nemohla odmítnout - kodex byl pro kněžky všechno. „A Taerys… Nezklam nás! Ve tvých rukou leží budoucnost celého Almnöhru.” 

Přikývla a zvedla se od stolu. Tímto pro ní sezení s Radou skončilo. Zítra brzy ráno odplouvá a jelikož znala Darotha dost dobře, věděla že informovat své sestry o tak zásadní věci, bude muset ona sama. Musela toho do zítra spousty ještě stihnout a proto zamířila ke dveřím. 

„To by bylo pro dnešní sezení vše. Omlouvám se, ale jsem velice vyčerpaný. Pokud tedy nemáte ještě něco vhodného k diskuzi -”

„Já bych ještě rád něco zmínil.” Mluvícím byl Veos, zástupce lesních elfů, kterého si Taerys všimla až teď. 

„Ano, posloucháme tě, Veosi.” Řekl Daroth a to bylo to poslední, co Taerys slyšela. Masivní dveře se za ní s klapnutím zavřely a ona si to zamířila do budovy jejího sesterstva.