Nardy - kapitola 2/1 - Svatba

Narmo byl mrzutý, zase. Poslední dobou se mu to stávalo nějak často. Nejspíš to mělo co dělat s tím, že se mu nedařilo tak, jak by si představoval. Zatím nezjistil vůbec nic o událostech v Čenoboru. Jediný člověk, který byl se vším seznámen, byla ta holka, ale nemohl jen tak napochodovat do její chatrče a začít se na všechno vyptávat. Musel vymyslet něco jiného, ale momentálně ho nenapadalo co. Měl dojem, že je důležité, aby se to dozvěděl. Už za svůj život viděl ledacos, ale to, co ukrývá ten zpropadený les, mu na klidu nepřidávalo.

 

Pak tu byla ta věc s korunovací. Jeho první reakcí bylo prostě ty papíry roztrhat a něčím praštit o zeď. Když se trochu uklidnil, začal vymýšlet, jak ty zákony obejít, případně napadnout, nějak je zpochybnit. Problém byl, že ten starý dědek v tom uměl chodit a napsal to velmi dobře. Slyšel o starém Oberonovi ledacos, ale nikdy to nebyly řeči o neschopnosti. Štěstí, že za pár hodin bude stát na jeho straně, tedy v rámci možností. Narmo se uškrnul.

 

Soustředit se na získání Anny, to byl jeho hlavní úkol. Pokud si jí podmaní, nebude se mu vzpírat a vládu mu přenechá dobrovolně, zákon nezákon. Ale ani to se nedařilo, pořád byla jako kus ledu. Za ten měsíc, co tu byl, se s ní příliš nestýkal. Ne, že by nechtěl, ale nebylo to tak jednoduché. Vyhýbala se obvyklým společenským aktivitám, jak jen to šlo, věčně zavřená v pracovně s tou svojí smečkou. Jak se jí měl přiblížit, když kolem ní kroužili jako hladoví vlci! Obzvlášť ten zrzoun, pardon, skoro vévoda z Alby, mu pil krev. Kdykoliv se k ní přiblížil na pět metrů, hned poslal někoho, kdo mu jeho úmysl překazil.

 

„Kdybych tak měl víc času!“ Zamumlal. Evan k němu překvapeně vzhlédl.

 

„Říkal jste něco, pane?“

 

„Co? Ne, nic.“ Odkašlal si a zadíval se na sebe do zrcadla. Měl nové šaty, výjimečně dobře mu seděli, takže to nikde neškrtilo, což považoval za malý zázrak. Vysoké boty byly vyleštěny, vlasy upraveny, tvář hladce oholena, spokojeně se otočil, aby se prohlédl ze všech stran. Přitom by to s ní bylo tak jednoduché. Byla ještě mladá, a přestože se na něj dívala nedůvěřivě, časem by si jí získal, jako každou, u které to zatím zkusil.

 

Do místnosti bez zaklepání vrazil Amras. Měl na sobě novou uniformu, protože dnešním dnem se jeho osobní stráž stávala součástí Nardy a nemohli dál nosit odznak Alcyonu. V podpaží držel vyleštěnou helmu a u pasu mu visel meč, kysele se šklebil.

 

„Pane jo, byl bych si tě vzal sám.“ Zhodnotil princům zjev a uznale u toho kýval střapatou hlavou.

 

„Nemáš být někde jinde?“ Díval se na jeho odraz v zrcadle a upravoval si límec košile.

 

„No jo.“ Mávl volnou rukou ve vzduchu. „Není hotová, takže musím čekat. Ty ženský s tím nadělají.“ Protočil oči a okázale ignoroval všechno pobíhající služebnictvo. „Jak koukám, tak ty budeš mít taky zpoždění.“ Amras se opřel o dřevěné obložení.

 

„Chvilku. Ono mu trocha čekání neuškodí.“ Pronesl na adresu Mána, který mu měl jménem královniny stráže přijít vzdát holt a nejspíš už čekal v předpokoji. Byl to celkem sympatický chlapík, nedokázal totiž tak úplně popřít, že jeho otec pocházel z Alcyonu, což znamenalo lehce škodolibý pohled na svět, a to Narmovi vyhovovalo. Neměl rád, když lidé brali své životy tak vážně. „Dozvěděl jsi se něco?“ Moc dobře věděl, s kým Amras tráví noci, ale nedoufal v úspěch.

 

„Ona pořád něco mele, ale nic k užitku.“ Alespoň doufal, že z něj nic nevytáhla, ženské jako byla tahle, v tom bývaly zatraceně dobré. Varoval svého přítele už na začátku, ale říct si nedal, palice dubová.

 

„Doufám, že ty mlčíš.“

 

„Pche, víš, že jsem spíš na ty činy, než na tlachání. A pokud jde o činy …“ udělal obscénní gesto, které zcela jasně vyjadřovalo jeho spokojenost, „… můžeš jen doufat, že se ta tvoje něco přiučila.“ Vesele se zasmál, ale Narmo ho velmi tvrdě napomenul, protože tu bylo přítomno příliš mnoho uší, na takový rozhovor. Amras se zamračil.

 

„Já radši půjdu, aby se nakonec nečekalo na mě.“ Pronesl škrobeně. „Přijdu pro tebe.“ Tiše za sebou zavřel dveře a Narmo zaslechl, jak se s někým v předpokoji zdraví. Máno stále čekal.

 

 

Anna se nervózně ohlédla po Marii, té to nesmírně slušelo. Měla na sobě šaty s krátkou vlečkou ve vínové barvě, lemovanou zlatou nití. Plavé vlasy vyčesané do vysokého drdolu s mnoha ozdobami. Štíhlé paže byly ukryty v bílých rukavičkách, na levé měla široký zlatý náramek. Uměla v tom zkrátka chodit a Anna se ani neptala, kde na to brala peníze, protože její apanáž jí takový přepych rozhodně neumožňovala.

 

„Doufám, že mu alespoň vypadnou oči z důlků.“ Pronesla rozverně a sklonila se, aby Anně urovnala záhyb na šatech. „Krásnější nevěstu jsem dosud neviděla.“

 

„Nech toho.“ Anna odmítavě mávla rukou a lehce se začervenala. Přitom se pořád po očku prohlížela v zrcadle.

 

„Vážně, vypadáš úžasně.“ Nenechala se odbýt.

 

Ano, byla krásná, dnes se tak skutečně cítila. Byla zvyklá, že je středem pozornosti, ale vždy to považovala za důsledek svého postavení, než vzhledu. Dnes poprvé měla pocit, že tomu bude jinak.

 

Její šaty měly lehoulince zelený nádech, vyšívané stříbrem tak, aby od vlečky směrem k živůtku vyrůstal v lehkých náznacích statný strom, který měla Nardy ve znaku. Na krku jí tížil náhrdelník, který dostala darem od svého nastávajícího a přitahoval tak pozornost k jejímu hlubokému dekoltu. Lehce se ho dotkla prsty. Naštěstí zároveň většinu z něj zakrýval.

 

„Kdybys vyšla nahá a na krku měla jen tohle, nikdo by si chybějící róby ani nevšiml.“ Uculila se Marie a nevšímala si, jak se Anna zamračila. „Víš, jak to myslím. Tohle se prostě jen tak nevidí.“ Shrnula jí z ramene pramen vlasů, aby měla nerušený výhled na ten poklad.

 

Dlouhé tmavé vlasy měla stažené jen po stranách a v dlouhých loknách jí spadaly po zádech. Na hlavě měla po dlouhé době korunu, nebude dlouho trvat a začne jí bolet za krkem ze vší té námahy. Vznášela se kolem ní omamná vůně jasmínu.

 

„Skoro v tom nemůžu dýchat.“ Stiskla se v pase.

 

„Pro krásu se musí trpět.“ Přítelkyně se postavila před ní a pohladila jí po holých ramenech. „Neměla bys je nechat čekat tak dlouho.“ Kývla ke dveřím, aby bylo jasné o kom je řeč.

 

„Tak pojďme.“  Vzdychla a pokynula komorné, aby otevřela dveře do předpokoje. Na poslední chvíli zachytila přítelkyni za ruku. „Popřej mi štěstí.“ Žadonila přiškrceným hlasem.

 

„Hodně štěstí, drahoušku. Z celého srdce ti přeji, abys byla šťastná. Miluji tě jako sestru.“ Marie popotáhla, aby zaplašila slzy, Anna zuřivě mrkala.

 

„I já tebe, Marie. Nikdy se tě nevzdám.“ Objaly se, jen lehce, aby tím jejich šaty nepřišly k úhoně a vtiskly si lehký polibek do koutku úst.

 

Marie vyšla první, Anna jí pomalu následovala, šaty byly tak těžké, že v nich sotva šla.

 

V předpokoji je čekalo deset mužů v plné zbroji, v zeleno černých barvách, byli perfektně upravení, a Anně z nich přeběhl mráz po zádech. Každý z nich by svou dnešní přísahu bez okolků porušil, kdyby někdy došlo na volení strany, ke které se přidají, viděla jim to na očích. Máno, který se právě vrátil, ve své nablýskané zeleno bílé uniformě jí obdařil povzbudivým úsměvem, protože si všiml, jak nervózní je. S obdivuhodnou přesností dokázal uhádnout, jak se zrovna cítila, šel z toho trochu strach. Skupinka hodnostářů, kteří měli přihlížet přísaze, se vyrovnala do úhledné řady a na obličeje si namontovali důstojné výrazy.

 

Jeden z ozbrojenců právě pomrkával po Marii, která se na něj koketně usmála a Anna ihned věděla, o koho se jedná. Někdy se jejímu vkusu vážně divila.

 

„Úchvatná, naprosto okouzlující.“ Lichotil jí vévoda ze Severní soutěsky, když se k ní naklonil, aby políbil nabízenou ruku. Trochu doufala, že jí k oltáři odvede on, protože byl jejímu otci podobný a měl ten správný důstojný vzhled. Bohužel byl vybrán někdo, jak to říci kulantně, služebně starší. Vévoda Luon byl veterán z mnoha bitev, velice významný šlechtic, a bohužel kmet nad hrobem, který se sotva držel na nohou. Anna měla celou dobu strach, a zřejmě jí to neopustí ani dnes, aby cestu sálem vůbec přežil.

 

Všichni přítomní se jí uklonili a těch deset bylo nuceno pokleknout. Anna se bála, že se jich sem nahrne všech osmdesát, ale naštěstí se dostavil pouze velitel se svými pobočníky. Oberon podal Lefusovi, který měl na starosti všechny oficiality, sepsaný protokol a ten začal pomalu předčítat.

Muži po něm opakovali slova přísahy a Anna tomu všemu s trpělivostí sobě vlastní naslouchala. Přímo před ní, na studené podlaze, klečel velitel Amras, princův nejlepší přítel, jak jí bylo řečeno, a několikrát zvedl hlavu, aby si ji prohlédl. Pokaždé ho obdařila přísným pohledem. Nejen, že to byl člověk nízkého původu, který se neváhal dvořit dámě, jako byla Marie, ale neoplýval ani dobrým vychováním. Anna uvažovala, jestli se právě v něm neodráží princům pravý charakter, který se před ní stále snažil skrývat.

 

„ … na smrt. Tak přísahám.“ Opakoval jeden po druhém, než se postavili na nohy.

 

Anna, s pomocí svých dam, všem deseti připnula zelené pláště se stříbrným stromem, které byly nedílnou součástí slavnostní uniformy, a poděkovala jim za jejich věrnost, poté byli propuštěni. Amras si neodpustil jeden bezostyšný pohled, když u něho stála. Byl totiž ještě vyšší než princ a tak se musela hodně natáhnout, aby mu dosáhla na ramena, živůtek se jí u toho nebezpečně posunul a Anna se zapřísáhla, že dnes už ruce nad hlavu dávat nebude. Podívala se po Marii a s mírným úšklebkem zakroutila hlavou, aby dala najevo svůj názor na tuto osobu. Marie nad tím jen pobaveně mávla rukou.

 

 

Lady Elvíra, jako nejstarší z dam, nesla Anně dlouhou vlečku a cítila se tím náležitě poctěna. Zastavila se v síni, ze které se vstupovalo do hlavního sálu, aby se trochu vydýchala, okamžitě se na ní sesypaly dámy, aby jí upravily, pokud by si snad cestou stačila něco pokrčit, rozcuchat nebo ušpinit. Protočila oči v sloup a před ní se ozvalo uchechtnutí. Máno stál s helmou v podpaží a díval se přímo na ní, koutky mu vesele cukaly. Všude kolem postávali další členové její malé armády, svátečně vystrojení a tiše se mezi sebou bavili. Kdyby Anna za sebou netáhla ten konvoj, jistě by si ani nevšimli, že dorazila.

 

„Myslím, že to stačí, dámy.“ Odehnala je od sebe, protože ztrácela trpělivost. Dovnitř se jí nechtělo, ale zároveň nemělo smysl to dál oddalovat. Počkala, až většina z nich, včetně Marie zmizí postranními dveřmi do útrob sálu a potom se otočila k vévodovi. Ten vypadal, že se sotva drží na nohou, přesto se jí uctivě uklonil. Opětovala poklonu, co její šaty dovolily.

 

„Má paní, bude mi velkou ctí.“ Nabídl jí rámě a Anna se do něj zavěsila. Od doby, kdy ho viděla naposledy, velice zchátral, tvář měl plnou stařeckých skvrn a vrásek, brada se mu samovolně chvěla a zbytky vlasů měly jasně bílou barvu. Kolik mu asi mohlo být? Všiml si, že si ho prohlíží a upřel na ní pohled. Anna se usmála, tak trochu omluvně. Zároveň si všimla, že oči má stále plné života.

 

„Je škoda, že vás tam nemohl odvést váš otec. Byl to dobrý muž.“

 

„Ano, to byl.“ Nebyla si jistá, že by otec byl nadšený vývojem situace. „Ale mám tu nejlepší náhradu, jakou jsem si mohla přát.“

 

„Jste laskavá.“ Dodal tónem, ze kterého bylo jasně patrno, že jí nevěří ani slovo. Mezitím se před ní utvořil špalír.

 

„Můžeme?“ Máno se před ní zjevil jako duch. Otočila se na vévodu a potom na Lady Elvíru, ta se tvářila nedočkavě. Vlečku měla rozprostřenou po zemi a s rukama založenýma na těžkých sukních čekala, až se konečně pohnou.

 

„Můžeme.“ Naposledy zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vrásčitá ruka jí chlácholivě poklepala po zápěstí, kupodivu to pomohlo.

 

„Hlavu vzhůru.“ Vévodova slova téměř zanikla v hluku, který způsobily otevírající se křídla vstupních dveří do sálu.

První dovnitř vešel Máno následovaný celou gardou, klapot jejich bot se odrážel od podlahy zdobené polodrahokamem a rozléhal se po sále. Jejich zelené pláště, vlivem průvanu, za nimi vlály. Neviděla, jak se Máno uklonil budoucímu králi a zařadil se do hradby těl tvořící uličku, naproti Amrasovi, který stál za Narmovými zády. Oba muži si vyměnili zkoumavé pohledy. Narmo se díval kamsi před sebe a jejich tichou válku nevnímal. Ostatní napodobili svého velitele a každý z nich se zařadil vedle muže v černém, po obou stranách.

 

Dvě nejvýš postavené dámy vykročily na svou cestu. Nesly se hrdě, jakoby jim dnešní den patřil, Anna se ani nepohnula. Nyní viděla až na druhý konec sálu, viděla Narma, který stál otočený směrem k ní, ale přes svou krátkozrakost nedokázala rozeznat víc, než jeho siluetu.

 

„Tak pojďme, drahá.“ Mírným tlakem jí donutil k pohybu. „A nenechte mne upadnout!“ Chrčivě se zasmál a Anna silou vůle ze sebe vytlačila alespoň malé uchechtnutí. Byla tak nervózni, že téměř nemohla dýchat. Jakmile ujde těch pár desítek metrů, přijde o svůj dosavadní život. Necítila se připravená.