Nardy - kapitola 2/3

Celý podvečer a večer strávila opulentní hostinou a volnou zábavou. Ne že by se snad bavila. Hlava jí bolela čím dál víc a v těch šatech nemohla ani tančit, takže převážně seděla na svém místě nebo postávala u oken, kde se dalo alespoň volně dýchat. Její manžel s ní prohodil pár zdvořilostních vět a věnoval se jí, jak mu ukládal protokol, po celý čas večeře. Poté se odpojil a dobře se bavíc, přijímal gratulace a poklony od přítomných.

 

Chvíli ho nečinně sledovala, a pak se přesunula k oknu, aby se trochu nadechla. Sotva se pohnula ze svého místa, sesypali se na ní dvořani se svým dílem zdvořilostí, až jí nakonec osvobodil Selech, který se celkem oprávněně obával o její zdraví.

 

Přijala pohár, který jí nabízel a unaveně se na něj usmála. Zdálo se, že má dobrou náladu, oči mu jiskřily a tváře měl červené. Dnes s ním ještě neměla možnost mluvit a bylo by to po dlouhé době poprvé, kdyby se alespoň nepozdravili. Trochu jí mrzelo jeho odtažité chování v posledních dvou dnech. Uražená mužská ješitnost dokázala ostatním lidem znepříjemnit život. Jemně si nad tím povzdychla.

 

„Vypadáš překrásně.“ Anna se na něj usmála a pozvedla ruku, aby si mohli přiťuknout.

 

„Děkuji.“ Zdráhavě se napila, alkohol jí moc nechutnal. „Co tak dobrá nálada? Nepřijde mi, že by to způsobila dnešní událost.“ Naklonil se k ní blíž.

 

„V noci se mi narodil syn.“ Nadšeně ho pohladila po ruce a po tváři se jí rozlil upřímný úsměv. Viděla, jak se dme pýchou.

 

„Úžasné! Co tvá žena, je v pořádku?“ Vyptávala se.

 

„Zatím je všechno dobré.“ Ještě ani zdaleka neměla vyhráno, ale Anna věřila, že všechno přestojí. „Chtěl bych tě požádat, zda by ses mu nestala kmotrou.“

 

„Samozřejmě, že ano.“ Položila dlaň na prsa, jakoby jí mohlo vyskočit srdce z hrudi. Znamenalo to, že bude muset upravit svůj program, protože bylo zvykem děti křtít co nejdříve po narození, kdyby se stalo něco, na co nechtěla ani pomyslet.

 

Vypadalo to, že se mu ulevilo. Copak si mohl myslet, že by jeho žádost odmítla?

 

 

Anna možnost vzdálit se chápala jako vysvobození. Nyní seděla na nízkém křesle s opěrkami, její slavnostní šaty právě služebné ukládaly na připravený stojan, a komorná jí rozplétala vlasy, aby mohla své paní z hlavy sejmout korunu. Letmým pohledem do zrcadla zjistila, že vypadá tak, jak se cítí, tedy mizerně, byla bílá jako stěna.

 

Po krátkém zaklepání se ve dveřích objevila rozložitá postava jedné ze služebných s podnosem, na kterém byla postavena bílá konvička a šálek. To musel být odvar, který si poručila donést na tu bolest. Nedočkavě si usrkla té hořké tekutiny a přivřela oči. Zřetelně cítila, jak jí někdo buší z vnitřní strany na spánky.

 

Zvedla těžká víčka a zrak jí spočinul na drahocenném náhrdelníku, který byl uložen ve svém pouzdře, ale ještě nikdo nezavřel víko. Rychlým pohybem to udělala. Kdyby jí nebolela hlava, cítila by se lehce, zbavená vší té tíže.

 

„Už jsem myslela, že mě tu necháš samotnou.“ Vyhrkla, když se Marie konečně po dvou hodinách dostavila. Dokonce už tu byla i její matka, popřát Anně hodně štěstí, jakoby se chystala na nějaký závod nebo co, jen její přítelkyně pořád nikde.

 

„No, odhadovala jsem, že jim přípravy budou trvat tak dlouho, takže jsem si dávala na čas.“ Zdůvodnila svou dosavadní nepřítomnost. Anna poslala všechny přítomné pryč a oděná do lehké bílé košilky a pláště, který sice nehřál, ale byl vysoce elegantní, se posadila na lenošku. Nohy stáhla pod sebe, aby jí nebylo chladno. „Tak, jak se cítíš?“

 

„Nejradši bych šla spát.“ Řekla po pravdě a ani se nesnažila potlačit zívnutí.

 

„To se od tebe asi nečeká.“ Marie se posadila naproti, ale ještě před tím si do poháru nalila víno.

 

„Mohla bych taky někdy udělat něco, co se nečeká.“

 

„Jenže pro dnešek sis příděl svých výstředností vyčerpala.“ Marie se usmívala. „Nečekala bych, že to jen tak přejde. Budu muset svůj názor na něj přehodnotit.“

 

„A to v jakém smyslu? Nevzpomínám si, že bys o něm někdy smýšlela špatně.“ Vypálila do protiútoku.

 

„No, ale snažila jsem se o to.“ Mrkla na ní spiklenecky, aby bylo jasné, na čí straně stojí. Už se nadechovala k pokračování, ale vyrušilo jí zaklepání na dveře. Komorná vysmekla předpisové pukrle.

 

„Madam, Jeho veličenstvo čeká v předpokoji.“ Marie se zvedla jako na povel.

 

„Tak já půjdu.“

 

„Počkej!“ Vyhrkla, jen co se za dívkou zaklaply dveře. „To mě tu jen tak necháš?“

 

„Mám vám u toho snad asistovat?“ Zeptala se zdviženým obočím. Anna na ní upřela zlostný pohled, protože jí bylo jasné, že si z ní jen utahuje.

 

Marie se vrátila ke své přítelkyni a pevně jí objala. „Věřím, že ho neprobodneš, ani jinak nezraníš a ráno mi všechno povíš, dobře? Pokus se nemyslet a nech věci prostě plynout. Nebude to žádné překvapení, už jsi to zažila.“ Políbila jí na tvář. „Není se čeho bát.“ Ještě jí z čela odhrnula pramen vlasů a potom zmizela.

 

 

Vstoupil do ložnice zároveň s Annou, která právě vycházela ze dveří na stejné straně, nejspíš tam měla budoár, proto se v předpokoji potkal s tou její malou špiónkou. Očima přelétl po místnosti, ale nebylo tam nic, co by ho zaujalo. Jediný objekt jeho zájmu stál přímo před ním, nebylo na co čekat.

 

 

Trhnutím se zastavila, nečekala, že se s ním prakticky srazí ve dveřích. Pomalu se za ním zavíraly dveře a upřeně ji pozoroval. Roztěkaně si zastrčila pramen vlasů za ucho. Čím dál víc si uvědomovala, že na tohle není připravená. Skoro ho neznala, nedůvěřovala mu a nijak zvláštní náklonností k němu také netrpěla. Hlavou se jí rozjely nápady, kterak se z toho vykroutit, ovšem všechny narážely na skutečnost, že Anna nebyla ochotná se čehokoliv doprošovat.

 

Lehkým krokem se k ní přibližoval, obratně se vyhnul křeslu a během posledních decimetrů si dlouhými prsty prohrábl vlasy, než se zastavil těsně před ní. Instinktivně o krok ustoupila, aby si uchránila osobní prostor.

 

„Bojíš se mě, Anno?“ To důvěrné oslovení mu sklouzlo ze rtů, jakoby jí nikdy neříkal jinak. Překvapeně se na něj podívala.

 

„Proč bych měla?“

 

„To nevím.“ Prsty jí něžně pohladil po tváři. „Nedal jsem ti důvod.“ Naslouchala jeho hypnotickému hlasu, až by málem přeslechla ten podtón plný příslibu, že se to může velice rychle změnit. Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí, ale než stačila překontrolovat jemné rysy jeho tváře, naklonil se k ní s jasným úmyslem.

 

„Ne.“ Vydechla a rychle se odvrátila, rychleji než měla v úmyslu, takže skoro zavrávorala.

 

„Ne?“ Byl překvapený. Stál před ní s rukama svěšenýma podél těla a pozoroval ji. Po pár vteřinách se široce usmál. „Ale no tak!“ Vyhrkl, jako by říkal, že si z něj dělá legraci. Hrudník se mu otřásl potlačovaným smíchem. „Vážně sis myslela, že nepřijdu?“ Pravou rukou se poškrábal na zátylku, ale spíš pro efekt, než že by o něčem přemýšlel.

 

„Já …“ Upřímně, doufala v to, ale skutečně tomu nevěřila. Když viděla, jak se tím vším baví, zmocnil se jí vztek. Narovnala se do celé své nepatrné výšky a založila bojovně ruce v bok.

 

„Ty jsi rozkošná.“ Stále se ještě náramně bavil.

 

„Ne, to nejsem.“ Odsekla. „A když to tedy musí být, tak si poslužte.“ Dodala odhodlaně a začala nemotorně rozvazovat tkanice na plášti, pevně rozhodnutá, že si prostě lehne na postel a těch pár okamžiků, než si odbude svoje, stoicky vydrží.

 

„Přestaň.“ Úsměv mu úplně nezmizel, ale ztenčil se spíše do náznaku. Zároveň chytil její ruce a odtáhl je od práce, kterou právě vykonávaly. Pohladil jí po vlasech a zároveň přinutil zvednout hlavu. Lehce se jí otřel rty o tvář a jednu ruku obtočil kolem jejích ramen. „Není kam spěchat.“ Anna ucítila lehký alkoholový opar. Nebyl opilý, oči měl jasné, ani si nebyla jistá, jestli ho viděla během večeře něco pít. „Máme celou noc.“ Krátký polibek, který si ukradl, byl tak nenásilný, že by si na chvíli skutečně myslela, že mu záleží na tom, jak se cítí. Skoro by mu na to skočila, dokonce se přistihla, jak přivírá oči.

 

Velmi rychle se jí vrátil pocit nepohodlí. Byla uvězněná v objetí muže, kterému nerozuměla, zcela jistě k ní nic necítil a vzal si jí jen ze zištných důvodů, zároveň se jí pokoušel namluvit, že jeho úmysly jsou mnohem osobnějšího charakteru. Neměla v úmyslu v těchto hrátkách pokračovat celou noc, ale nevěděla, jak to popohnat, protože tu zjevně pánem situace byl on.

 

Odtáhla se přesně v momentě, kdy se jí chystal políbit na ucho. Moc dobře věděla, jaká husí kůže by jí naskočila na zádech. „Tam ne? A co sem?“ Odtušil, bez váhání jí rozvázal další tkanici na plášti a stáhl zdobný lem z jejího ramene. Palcem přejel po klíční kosti a rty se jemně dotkl onoho vystouplého místa. Slastně vzdychla a v tu chvíli jí bylo jedno, že jí uslyší. Volně svěsila ruce podél těla a naklonila hlavu na stranu, aby mu umožnila přístup k dalším citlivým místům svého těla, o které projevil zájem.

 

Po dalším opatrném polibku se od ní odtáhl. U Anny se mezitím vystřídalo fascinující množství pocitů. Přes odpor, lhostejnost a rozčarování se propracovala k přesvědčení, že není důvod, proč by se měla bránit a nepoddat se tomu, k čemu její tělo tak neomylně směřovalo, protože tohle nebyl nějaký náhodný románek, byl to její život. Bude s ním do konce života. A proč v něm nevzbudit pocit, že se s ní dá manipulovat? Pohled na něj nebyl ani zdaleka nepříjemný, takže nemělo smysl si tu hrát na kličkovanou.

 

Zvedla k němu oči, ale v jeho tváři nenašla nic z předchozí arogance, jen zvědavost, vzrušení a možná trochu obav, což jí přesvědčilo. Rozvázala poslední tkanici a plášť nechala klesnout k zemi. Stála před ním v lehké košilce a pocit trapnosti v ní narůstal úměrně době, kterou si jí prohlížel a nijak nereagoval.

 

Konečně se vzpamatoval a rychlým pohybem si sundal košili a odhodil jí za sebe do křesla. Měl štíhlou postavu, na prsou mu rostly drobné chloupky a od hrudní kosti k pravému boku se mu táhla rovná jizva. Už měla víceméně barvu jeho světlé kůže, takže musela být dost stará. Anna ani na vteřinu nepochybovala, že to byla právě tato jizva, která tak neomylně přitáhla pozornost té ženy v lese.

 

„Anno, …“ chytil její obličej do dlaní. „… čekal jsem na tebe tak dlouho.“ Hladově jí políbil a Anna mu poprvé jeho polibek vrátila. Pozorně si ho během toho prohlížela, jeho široké obočí, pihy na čele od sluníčka, pevně sevřená víčka, vrásky na čele a kolem očí a přemýšlela zda to, o čem už se po druhé zmínil, by mohla být pravda. Jestli by opravdu na ni čekal celých dvanáct let, protože to bylo právě tolik, co se viděli poprvé a na posledy. A také o tom, jestli jí to tvrzení má lichotit nebo se ho obávat, protože by to značilo jeho nezměrné odhodlání dostat se k ní a trůnu.

 

Prsty zajela do těch jemných chloupků, na což reagoval ještě pevnějším sevřením její maličkosti. Na podbřišku ucítila jasný důkaz jeho náklonnosti. Přidušeně vyhekla, už opravdu potřebovala trochu kyslíku.

 

 

Trochu se bál, že jeho ledová královna nikdy neroztaje, ale teď v něm sílily obavy, že jeho svévolná mnohaměsíční abstinence bude mít za následek, že jeho kráska na to ani nebude mít čas. Až se mu ulevilo, když se ho pustila, aby nabrala trochu vzduchu do plic.

 

Byla opravdu nádherná, tváře jí zrůžověly a v očích jí poskakovaly plamínky vzrušení. Natáhl ruce, aby jí zbavil té košilky, která ho stejně jen dráždila. Rozvázal tkaničku a nechal ten kousek látky sklouznout k jejím bokům. Zálibně jí projel rukama po křivkách a jemným tlakem donutil poslední kousek jejího oblečení klesnout k zemi.

 

Pokusila se zakrýt. Aby jí v tom zabránil, zdvihl jí do výšky a posadil na pelest. Než stačila zaprotestovat, vsunul se mezi její stehna a ruku obtočil kolem jejích zad, aby nabyla ztracené rovnováhy. Volnou rukou jí pohladil po zadečku a bílém stehně. Měla tak jemnou kůži. Ukazovákem přejel po koleni, aby nahmatal, co hledal.

 

„Věděl jsem, že tam bude.“ Spokojeně se usmál.

 

„To je ale druhá noha.“ Vítězně se na něj zazubila a rychle se ho chytila, protože povolil sevření, aby se mohl podívat, jestli mu nelže.

 

„Skutečně.“ Jizvu měla i na druhém koleni, vlastně, měla tam tři, ale jen jedna z nich byla dostatečně velká, aby to byla ta jeho. „Jak jsem jen mohl zapomenout, která to je.“ Pomalu stoupal výš a přitom si jí prohlížel. Anna se styděla, ale její pozice jí nedovolovala se tomu bezostyšnému pohledu bránit.

 

 

Ještě chvíli jí rejdil dlouhými prsty po těle, než jí zdvihl do náruče. Anna mu nohy pevně omotala kolem boků, ani neměla jinou možnost. Bála se, že by jí pustil a ona si nepěkně natloukla. Než si stačila uvědomit jeho horkou kůži na své, položil jí do měkkých přikrývek a postavil se před ní. Rychle sevřela stehna, aby před ním neležela v tak bezostyšné poloze. V rekordním čase si stáhl kalhoty a přesunul se k ní. Nahý, jak ho Bůh stvořil, se nad ní skláněl a Anně se ten pohled líbil.

 

Povolila sevření, aby mohl svou nohu vsunout mezi její. Natáhla se, aby ho pohladila po vlasech. Při tom dotyku zavřel oči a chřípí se mu roztáhlo, jeho tvář působila mírně, tím chlapeckým dojmem, jako tenkrát v jejích zahradách, když jí poprvé políbil. I tentokrát se k ní sklonil, aby přitiskl své široké rty na její.

 

Narmova ruka se posunula po stehně výš, jemně jí laskala, zatímco pokrýval její krk a prsa polibky.  Celou dobu se snažila soustředit, plánovat každý krok, do detailu si zapamatovat, co se mu líbí, aby toho mohla v budoucnu využít, ale teď už toho bylo na její tělo moc. Hlasitě zavzdychala, když ucítila vlhkost unikající z jejího těla. Jakoby to byla ta poslední kapka, prudce se vklínil mezi její nohy.

 

„Anno.“ Vydechl omámeně, když rukou sjela po nahrbených zádech až k bokům a sama se ještě víc rozevřela, vstříc jeho prvnímu pohybu.

 

 

Byl lapený ve své vlastní pavučině. Z jejího dosavadního chování usuzoval, že se mu bude bránit, bude se vykrucovat, jenže ona udělala pravý opak a přichytila ho do svých sladkých vláken rychlostí, jakou nečekal. Ale teď nebyl čas na přemýšlení, toho bude dost ráno.