Příběh Olenidiaru - Kapitola I. V4 - Tsaraki

Tsaraki – Noc proměny

11. 3. 1. 672 PS

„Dělej, Tome, snad se nebojíš?“ zněl několik kroků za ním Sidův hlas, ten zvuk Thomas nenáviděl, nenáviděl jej stejně jako jeho majitele a stejně jako slova, která říkal. Nejhorší na nich bylo to, že byla pravdivá. Nejde o strach jako takový, jen nechci riskovat, že by byť jen jedna z legend byla pravdivá.

„Hni se, nebudeme tu stát celý den. Takhle bílý kámen nepřineseš a ty víš, co by to znamenalo.“ Vím a nehodlám to dopustit. Včerejšího dne se Sid pokoušel udělat dojem na Sophii a koupil jí šaty. Pravda, byly moc krásné, ale nemohou vyrovnat to, co nabízel on, srdce plné Lásky a nehynoucí oddanosti. Thomas však měl potřebu svou Lásku k Sophii dokázat a tak unáhleně a neuváženě slíbil, že jí k nohám složí jeden z bílých kamenů. Bílý kámen měl být legendární nerost, z jehož kusů měla být postavena mohyla mrtvého pěvce a básníka Traie, který se slepě zamiloval do upíří princezny Doniaily. I když mu odhalila svou ničemnou povahu výtvoru Chéren, Trai jí nepřestal milovat a dále jí opěvoval. Doniaila jej nechtěla přivést do světa Chéreniných nemrtvých a raději jej připravila o život. Nabídla mu polibek, po kterém tolik toužil. Prý to byl nejkrásnější polibek, jaký kdy Doniaila a možná i kterákoliv jiná dívka dostala, neboť byl plný čisté Lásky. Poté mu probodla srdce a nad jeho hrobem navršila bílé kameny na znamení jeho čistoty a nevinnosti. Thomas nevěřil na upíry nebo nemrtvé, věděl ale, že mohyla v lese skutečně je.

„Jdeš nebo ne?! Začíná to být trochu nuda, víš?“ Sklapni, pitomče! „Ne? Víš co tedy? Přinesu ho sám.“ Sid s úšklebkem obešel Thomase a vyrazil mezi stromy, po několika krocích se zastavil a nejistě se otočil, zda jej ostatní následují, když to zpozorovali jeho tělesní strážci nejistě, ale spěšně vykročili za ním, jen Sophia s Willem zůstali stát a sledovali, jak Sid mizí mezi stromy, pak Sophia vykročila, chytla Thomase za ruku a společně s Willem v patách vykročili za nimi. Když je dohnali, barva z jejich tváří dávno zmizela a nikdo už nepředstíral odvahu ale ani nepřipouštěl strach. Les kolem byl naplněn temnotou a zvláštním pachem smrti a strachu, vstupovali do mlhy, která mu dodávala onu přízračnou tvář. Sophia svírala Thomasovu ruku, ale nedala na sobě znát jedinou známku hrůzy. Tohle není místo pro dívku jako ty. Kolem se sem tam ozývalo zapraskání větví nebo jiné snad lesní zvuky, pak se ozval jeden, který rozhodně nebyl lesní, ženský výkřik. Zůstali strnule stát. Promluvil Sid:

„Dobrá, konec zábavy, měli bysme vypadnout.“ Ostatní souhlasně kývali.

„Blázníš? Co když potřebuje pomoc?“ oponoval Will.

„Jestli potřebuje pomoc, neměla sem lízt, stejně jako my. Byl to špatnej nápad, mizíme.“ A vyrazil pryč z lesa. Sophia na Toma upřela pohled, který říkal hned několik věcí: „Chci pryč.“ „Přece jí tu nenecháme.“ „Musíme něco udělat.“ „Mám strach.“ Takže vlastně neříkal nic. Sid s bandou se pomalu vytráceli.

„Jdeme nebo zůstáváme?“ ptal se Will. Zatraceně, Wille, vážně mi to ulehčuješ.

„Sophi, doběhni je, my se pokusíme něco zjistit…“ snažil se ze svého hlasu vytěsnit strach a úzkost, aby své milované dodal odvahu. „a neboj, kámen ti přinesu.“

„Bojím se o tebe.“ Skutečně se bála, oči se jí leskly a rty třásly. Pohladil ji, objal ji a políbil ji.

„Neboj se, vrátím se, je to jen hra, ne? Doběhni je, ať nejdeš sama.“ Poslechla.

Společně s Willem tedy vykročili dál do lesa. Z nějakého důvodu se již tolik nebál. Temnota a strach nijak nesílily, jen kopec byl stále strmější a výstup obtížnější.

„Kde bereš tu odvahu?“ zeptal se Willa.

„Nemám ponětí, asi je to tím, že už mě nebaví nechávat se ponižovat někym, jako je Sid.“

„To rozhodně ne.“

„O co mu vlastně jde?“

„Pokud vím, tak o Sophii.“ Musel Thomas nerad uznat.

„Ale ta chce jen tebe, ne?“

„Co já vím, tak ano, ale vysvětluj to pitomcovi, jako je Sid.“ To oba trochu rozesmálo. Temný les se měnil. Nebyl tak ponurý, vlastně ani tak tmavý. Bylo v něm něco děsivého, pocit, že za každým stromem stojí postava, duch nebo něco horšího. Pocit, že louka je již příliš daleko, pocit, že v těchto lesech nikdo neloví, tím pádem zde může být cokoliv.

„Viděl jsi to?!“ Willův hlas trochu znejistěl.

„Co?“

„Asi nic, jen… jsem asi něco zahlíd. Ale podívej!“ ukázal před sebe a rozběhl se. Thomas klopýtal za ním. Skutečně existovala, Traiova mohyla ležela před nimi a „bílé kameny“ s ní, Will vzal jeden do ruky a hodil ho Thomovi. Byl velký jako větší lidská pěst, nebyl těžký a jeho povrch byl pokrytý bílým prachem, který zůstával na rukou. Prohlížel si jej a převaloval v rukou, byl tak obyčejný, přesto překrásný. Chtěl Willovi poděkovat, ale když zvedl oči, byl pryč.

„Wille?!“ začal se zmateně a vyděšeně rozhlížet, ale nikde jej neviděl. Pak to spatřil. Mlha se rozestoupila a kolem stálo několik postav oděných v černých pláštích a kápích, pomalu se k němu přibližovaly. Pak se znovu ozval onen výkřik.

Tma.

***

12. 3. 1. 672 PS

            Probudila jej zima. Ležel v místnosti o málo širší, než jeho ramena a o málo delší než ležící člověk. Stěny tvořily černé lesklé cihly a mříž. Rychle vstal a pokusil se prostrčit hlavu mříží. Kolem zněl křik, prosby a nářek. Takřka neviděl na ostatní cely, pouze slyšel pláč a křik a viděl zelené plápolající světlo. Ve vězení mohlo být přibližně dalších třicet mužů a žen, ale i chlapců a dívek. Přidal se k nim.

            „Ticho!“ ženský hlas zahřměl chodbou, která rázem utichla. V nastalém tichu zněly jen zlověstné kroky, které se přibližovaly. Patřily mladé ženě, většího vzrůstu s bledou tváří a černými vlasy svázanými do copu nad týlem. Následovaly jí dvě osoby v černých pláštích a kápích, ty samé jako v lese. Pozorně si prohlížela každého vězně a sem tam na některého z nich ukázala, Thomase však minula bez povšimnutí. Její následovníci mezitím otevírali cely vybraných vězňů.

            „Bude vám prokázána velká čest, tak se dle toho koukejte chovat, zmetci!“

Opět prošla kolem, tentokrát ji však následoval zástup otrhaných lidí a mezi nimi Will.

            „Wille!“ vykřikl neuváženě. Will na něj obrátil vyděšený pohled, ale než stačil cokoliv říct, promluvila žena:

            „Dobrá tedy, tohohle také.“ Černá osoba jej vyvedla z cely a zařadila do zástupu. Co to má znamenat?! Kde to sakra sem? Procházeli chodbami z černých cihel a pochodní se zeleným ohněm, kolem zněl jen další křik a nářek. Míjeli spousty dřevěných nebo mřížovaných dveří, odboček a schodišť, po jednom točitém dlouho vystupovali, až došli do velké kruhové místnosti, kde čekali další postavy oděné v černi. Každá popadla jednoho z vězňů za ramena a postavila k zakulacené zdi. Tom, Will, jeden muž očividně starší než Tom, dva mladší a tři přibližně stejně staří, mimo ně ještě tři ženy, stáli tam v kruhu podél zdi, před každým z nich černý plášť. Nikdo se nesnažil o útěk, nikdo nevolal o pomoc, všichni to vzdali.

            „Přízraci, začněte.“ Ozval se ledově klidný hlas ženy, která stála uprostřed místnosti. V tu chvíli si každý z přízraků stáhl kápi a odhalil svou strašlivou tvář – holou lebku se zeleným plamenem místo očí. Ozval se vyděšený křik, hrůza a strach vířili místností, někteří se pokusili přízraky odstrčit nebo utéct, byli uzemněni. Pak se opět ozval onen strašlivý výkřik, tentokrát násobený ozvěnou místnosti a počtem černých osob.

Tma.

***

            Když se probudil, seděli zády opření o černou stěnu jakéhosi trůnního sálu. Na druhém konci stál veliký černý trůn podivných a děsivých tvarů, kousek vedle menší trůn a za ním veliké vykládané okno, kterým dovnitř proudilo měsíční světlo. Od trůnu klesaly tři shody, pod nimi stála dvojice mužů v podivně nesourodé zbroji a několika bezvládnými těly u nohou. Těla si prohlížel muž ve zbroji z černé kůže s bledou tváří a dlouhými černými vlasy splývajícími do půli zad. S korunou na hlavě a pláštěm s fialovým a zářivě zeleným vyšíváním a se zelenou lebkou na prsou. To ne, to není možné, Chérenijci přeci vymřeli. Přeci v Towenu nezbyl někdo, kdo by uctíval stvůru, jako Chéren. Ale ti přízraci a křik… Muž s korunou, král? vstal, prohlédl si muže před sebou, natáhl ruku, ve které se mu z ničeho nic zjevil dlouhý jedenapůlruční meč a poslal jej jednomu z mužů mezi prsa. Když meč vytáhl, muž se skácel k zemi a čepel pulzovala nazelenalou září. 

            „Pitomci! Kolikrát vám mám říkat, ať z nich neberete všechnu krev?! Takhle jsou nám skoro k ničemu. To se neumíte trochu ovládat?!“ křičel na zbylého muže. Krev?! Upíří přeci neexistují, tohle se mi jen zdá!

            „Pane Victore, omlouvám se, už se to nestane.“ Mluvil druhý z mužů, ale v jeho hlase nebyl jediný kousek lítosti.

            „Moc dobře víš, že to není pravda! Ale máš pravdu, už se to nestane. Jen co vyřídím tuhle chásku…“ mávl rukou k Thomasovi a jeho spoluvězňům „vyřídím i vás.“ Na ta slova se otočil na patách, vystoupil po schůdcích, meč opřel o trůn, usedl na něj a zahleděl se do řady vězňů. Tom se snažil jeho pohledu vyhnout. Byl hned druhý v řadě, vedle něj seděl Will. Za trůny byly v každé boční stěně nízké dveře, za vězni veliké dřevěné dveře s kováním. Podél bočních stěn stáli muži a ženy podobného vzhledu, jako ti dva nebo žena, co je přivedla. Vprostřed místnosti byl v dlažbě vyrytý podivný ornament, který z ničeho nic začal zářit fialovým světlem, které sílilo, až všechny přítomné takřka oslepilo. Když se Thomasovi vrátil zrak, stál v tom samém místě muž v černé róbě s fialovými lemy a roztodivnou holí v ruce, s černým oděvem zvláštně kontrastovaly zlatobílé vlasy svázané do dlouhého copu, do tváře mu Thomas neviděl. Victor promluvil:

            „Vítejte zpět Cedricku.“

            „Díky princi, nějaké novinky?“

            „Nic velkého a vy?“

            „Chéren posílá rozkazy a mám Vám vzkázat srdečné pozdravení.“

            „Vskutku?“ Cedrick mezitím udělal několik kroků a stanul před hromadou mrtvol:

            „Vskutku. Zdá se, že upíři neposlechli a také se zdá, že byl jeden potrestán.“

            „To nebyl ani tak trest jako rychlá ukázka mého vzteku, potrestán bude později.“

            „V tom případě…“ sehnul se k mrtvému muži a namířil prst těsně nad jeho čelo. Mezi čelem mrtvého a prstem živého proběhlo několik fialových záblesků. „zax´sa tor an sait´e´ren, cher nobi ar.“ Mrtvý upír opět vstal. „Odneste ta těla ke mně.“ Pronesl suše Cedrick a otočil se k Victorovi. Thomas nevěřil vlastním očím, tohle se mi musí zdát, nedokázal pochopit, že báje a pověsti a legendy a pohádky, kterým se poslední roky vysmíval, byly pravdivé. Že upíři skutečně existují, že existuje fialové světlo smrti, že král nemrtvých také není jen výmysl a někteří muži umí rozmlouvat s Chéren. Opět se ozval Cedrick:

            „Tak se do toho dáme, princi?“ Victor kývl, vstal a uchopil meč:

            „Tirio! Přiveď nám prvního.“ Z řady vystoupila již dobře známá tvář věznitelky a popadla Willa za límec a vlekla jej před trůn. Tam jej společně se Cedrickem postavili před prince. Victor svíral v pravé ruce dlouhý meč a levou rukou si prohmatával Willovi rysy, jeho líce, svaly a ramena, pak o krok ustoupil a podíval se mu dlouze do očí:

            „Já princ Victor, služebník Chéren a rytíř Smrti tě tímto volím jako vhodného nástroje pro naši paní…“ každým jeho slovem nabýval meč na větší a jasnější zelené záři. „nechť Chéren provází tvé kroky, nechť najdeš cestu zpět, nechť tě život opustí…“ a vrazil meč do Willova srdce „a ty znovu povstaneš.“ Nééé! Wille… Thomas chtěl křičet, ale nevydal jedinou hlásku. Takže to je ono? Tohle je smrt? Takhle to končí? V sedmnácti letech? Už nikdy neuvidím Sophii, matku, otce? Zemřu rukou samozvaného prince jako součást rituálu. Chtěl utíkat, ale nohy jej neposlechly. Předvedli jej před vraha. Zatímco jiní dva upíři vlekli Willovo tělo stranou, Victor ledovou rukou kontroloval jeho předpoklady. Pak pronesl tatáž slova a chladná ocel mu projela hrudí. Agónie jej spalovala, cítil každý milimetr, jejž čepel urazila jeho tělem.

Tma.

***

            „Vítej, chlapče.“

„Kdo jste?! Co ode mne chcete?!“

„Ty to moc dobře víš, Thomasi.“

„To přeci není možné! To nemůže být pravda! Spím! Omdlel jsem nebo něco takového, ale rozhodně to není skutečné!“

„Máš to před očima a stejně tomu nevěříš? Jsi člověk každým coulem, že? Rozhlédni se, co vidíš?“

„N – nic. Jak to?!“

„Tak něco jednoduššího, zvedni pravou ruku.“

„Co to zatraceně má bejt?! K – kde mám tělo?! Necítím proklatě vůbec nic! Co ste mi to, u všech bohů, udělali?!“

„Přemýšlej.“

„T – takže, jsem m – mrtvý a tohle je jen duše, nebo co?“

„V zásadě máš pravdu. Konec zábavy.“

Záblesk. Thomas pod sebou stále neviděl žádné nohy nebo ruce ani je necítil, ale konečně viděl. Kolem byla holá, šedivá pláň, ze které stoupala jakási načernalá mlha. Nikde kolem jediná rostlina nebo strom, nad sebou jen šeď a stejně tak černý písek pod sebou:

„Kde to jsem?“ v hlavě se mu ozval ten samý hlas, tentokrát však dokázal alespoň uvažovat nad jeho zvukem, barvou a tónem. Zněl klidně, něžně, žensky a podivně přízračně, přesto každé slovo podivně bodalo do mysli a žahalo přes srdce:

„Balancuješ.“

„Takže, ten hlas patří Chéren?“ oval se smích.

„Správně, člověče. Rozumíš tomu, o co tu teď jde?“

„Chcete mi nabídnout život. Nebo spíše napůl život. Život plný smrti, poslouchání vašich zvrácených rozkazů, plný hříchu, nenávisti, zloby a zla.“

„Přesto život.“ Ten hlas jej hladil a řezal současně. Byl tak libý a přesto strašlivý. Navíc říkal pravdu a ta bolela nejvíce.

„Miluješ. Téměř každý člověk miluje. Stejně tak i tvá Sophia miluje tebe, víš, co by pro ni znamenalo, kdybys zemřel? Zemřela by také a to bys chtěl? Jen si to představ. Znovu žít, obejmout ji, políbit ji. To vše bys mohl.“

„Lžete!“

„To je možné, pokud ale lžu, znamená to, že tě lákám do pasti, na jejímž konci čeká smrt. Pokud lžu a ty mi budeš věřit, zemřeš. Stejně tak zemřeš, když mě teď odmítneš. Pokud lžu, tak či tak, tě čeká smrt, ale pokud nelžu, čeká tě život a Láska.“

„A lžete?“

„A věříš?“

„C – co tedy žádáte?“

„Přijmeš nové jméno, vznešenější a zvučnější. Staneš se mým smrtonošem a budeš plnit mé rozkazy. Poslechneš každý příkaz prince Victora nebo jeho kněze Cedricka a budeš chránit jejich životy, stejně tak i svůj. Za to ti bude ponechána svobodná vůle, duše a bude ti umožněno čas od času navštívit své blízké, kterým nebude mojí silou, ani silou mých služebníků ublíženo. Přísahej.“

„Co znamená stát se smrtonošem?“

„Přeci by ses nepřipravil o překvapení. Přísahej.“

„Já… přísahám.“

„Tak je to správně. Nyní chvíli vyčkej, než si tě zavolají“ smích a náhle ticho.

Zatraceně, co jsem to udělal?! Sloužit Chéren je horší než smrt! Na co jsem to myslel?! Tohle je velkej problém! To nééé! Já nechci!:

„Ruším to! Chci zemřít! Nechci ti sloužit! Zabij mě hned!“ odpovědí mu však bylo ticho.

Olenide, Meledie, Elorin, Barne, Elragene prosím pomozte ztracené duši, jež pochybila a ztrácí se v temnotě. Sešel jsem z cesty, avšak lituji toho, stejně tak i předešlých hříchů a špatných skutků. Bohové Kruhu, prosím slyšte mou modlitbu.

Kdesi daleko se ozval poněkud známý hlas, ale ani jedno slovo, které říkal, nedávalo smysl. Hlas sílil a s ním i fialové světlo, které se k Thomasovi stahovalo ze všech stran a oslepovalo jej. Planinu, mlhu, prach i oblohu vystřídalo děsivé fialové světlo.

***

13. 3. 1. 672 PS

Vzduch mu roztahoval plíce, cit ve svém návratu přetěžoval mysl, vracející se zrak oslepoval sluch, který ohlušoval zrak. Hlava jako by se chtěla rozskočit. Chtěl křičet, ale nemohl, chtěl sebou cukat, ale nemohl, chtěl si rvát vlasy, ale nemohl. Bolest, zmatek, chaos, strach, vzpomínky, zděšení, záblesky, myšlenky, hrůza, radost, život, dech, zrak, sluch, čich, hmat, chuť, mysl, rozum, stesk, smutek, Láska, tělo, srdce, cit, vědomí, to vše jej ovládalo a snažilo se jej snad zabít, rozdrtit nebo rozervat.

Křičel. Konečně ječel z plných plic. Každým okamžikem ryku se všechny vjemy usazovaly na svá místa.

            Ležel na jakémsi stole ve velké místnosti plné jiných stolů. Na stolech vlevo seděl zády k němu otočený muž, snad Will? Na stolech vpravo těla, pod stoly louže krve z bodných ran. Jeho rána již byla zahojena. Nad ním muž s hranatým obličejem, bledou tváří, blonďatými vlasy, modrýma očima, v černé róbě a rukou namířenou na jeho čelo:

            „Jsi tu?“ Přikývl.

            „Jak pak se jmenuješ, bratře?“ Thomas. Hlavou mu proletělo hvízdnutí a než stačil odpovědět, slyšel sám sebe, jak říká:

„Tsaraki, smrtonoš a služebník Chéren.“