Příběh Olenidiaru - Kapitola I. V3 - Alarick

Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde. A následujícíc zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Alarick – Boží trest

11. 3. 1. 672 PS

            Z katedrály se ozvala znovu plamenná slova s bouřlivou odpovědí. Alarick potichu odpovídal s nimi, Elragen byl jeho bůh a nehodlal nechat hlídku, aby mu modlitby k němu odepřela. Pohledem si změřil prostor před katedrálou. Vedla od ní cesta dlážděná kdysy bílými kameny, dnes pokrytá blátem a roubená keři bílých růží, na konci se u Elragenovy sochy rozdělovala na pět menších, které mizeli mezi domky. Každý, kdo prošel kolem, se znechuceně podíval ke katedrále, a když viděl Alaricka, vyděšeně utekl. Všichni budete potrestáni za svou hloupost a slepotu! Bylo štěstí, že dnešní kázání nebylo veřejné a Alarick nemusel při vstupu prohledávat všechny příchozí včetně Elfů a jiných nelidských stvůr. Když bylo veřejné kázání, dveře katedrály byly dokořán a dlážděná cesta byla plná obyvatel. Alarick vždy musel sledovat dav a dávat pozor, zdali se někdo nepokouší odejít. Dokud víru neuznají lidé sami, bude jim vtloukána do hlavy, tak to má být.

Slunce mírně uvadalo a překryly jej mraky. Z katedrály se ozývala závěrečná řeč. Sálem se opět nesla odpověď, tentokrát silnější a oddanější. Alarick se přidal a nedbaje pohledů kolemjdoucích, také odpovídal nahlas: „Štít se rozlomí, luk praskne, kopí se zlomí, meč zrezne, ale pouze kladivo dopadne vždy poslední. Kladivo Věrozhouba, požehnaná zbraň Elragena, pána války, kterážto jediná je správnou cestou. Bojuji, abych přežil. Bojuji, abych uctil Elragena. Bojuji, abych bojoval. Bojuji!“ katedrálu pohltilo ticho, každý přítomný nyní odříkával v duchu svou modlitbu a prosbu k Všemocnému. „Sláva Elragenovi, rozejděte se.“ zazněl nakonec síní kazatelův hlas. „Sláva Elragenovi a moc jeho služebníkům.“ zněla odpověď.  Katedrála ožila zvukem odcházejících lidí, cinkání zbrojí, šoupání lavic, počátky hovoru a nakonec i kroky. Dveře se otevřely a na cestu vystupoval zástup rytířů Stříbrného Kladiva.

Řadili se do dvojstupů na každá straně cesty, všichni alespoň v kroužkové nebo plátové zbroji. Zbroje a zbraně se různili, ale jedna věc je sjednocovala všechny – černý varkoč s bílým kladivem na prsou. Poslední vycházeli důstojníci s černými chocholy na přilbách, bíle emailovanou zbrojí a černými plášti. Všichni třímajíce v rukou obouruční válečná kladiva se postavili na kraje řad. Byl to nádherný pohled.  Dveře se zavřely a před nimi stál sám Lord Grandel Sistir, velmistr řádu Stříbrného Kladiva, inkvizitor a Protektor Towenu. Obrovská postava v černých plátech s bílými nápisy na okrajích a velkým bílým kladivem na prsou, bílým pláštěm s černým lemem a černou přilbicí s bílými býčími rohy na spáncích. Otočil se k Alarickovi:

„Co to je?! Voják v mém velení nikdy neodloží meč! Seber ho! Měl si hlídat, ne si užívat slunečné odpoledne, si snad ušatec nebo chlapomil s loutnou v pazouře?! No tak dělej! Seber to!“ Alarick byl zaskočen přesto rychle splnil příkaz. Grandel se přesunul do čela zástupů, v tu chvíli všichni poklekli a sklopili zrak. Grandel si zástupy klečících prohlédl a souhlasně se usmál a přikývl:

„Vztyk! Rozejděte se po svých pracích a večer ať ste na nástupu. Jestli někdo nepřijde, osobně dohlédnu na jeho fyzický trest.“

„Rozkaz, pane!“ zaznělo jednohlasně řadami.

Sotva odešli, slunce vystřídal déšť. Alarick si nasadil přilbu a více se přitiskl ke zdi. Odpoledne kupodivu přešlo brzy a v hlídkování jej vystřídal jiný chudák, tentokrát to byl Alagar. Vůbec mu službu nezáviděl, pršelo víc a víc a nezdálo se, že by se blížil konec. Šel do kasáren, aby si ještě chvíli odpočinul. Cestou pozoroval kolemjdoucí, každý se tvářil nenávistně, vyděšeně nebo prosebně, naopak jiní se tvářili uctivě a obdivně. Tohle místo je sice na dobré, ale přesto na dlouhé cestě. Pršelo víc a víc, přesto město stále žilo, lidé měli tolik povinností, že je déšť nemohl zastavit. Pokud by se tak stalo, Grandel by jim to spočítal. Tak to má být. Zasalutoval čtyřem hlídkujícím mužům vyšší šarže, když procházel kolem brány do pevnosti a přidal do kroku. Přeci jen mu déšť nedělal dobře a chtěl být co nejdříve v teple. Když vstoupil, kasárny byly plné mužů tísnících se kolem ohně. Bylo jasné, že spousta hlídek není na svém místě. Idioti, nevědí, jak riskují. Několik mužů jej pozdravilo, jiní naopak skryly svůj pohled. Sem tam se na něj i někdo zamračil nebo pronesl připomínku, narážku nebo nadávku. Ještě dlouho mu bude vyčítáno, že nechal prachsprostého povstalce znesvětit katedrálu. I on sám si to bude dlouho vyčítat. Přistoupil ke stojanům a jal se odepínat části zbroje. Samotnému mu to šlo špatně a pomalu. O to pomaleji, když věděl, že za pár hodin se bude znovu oblékat. Déšť nabýval na větší a větší síle.

***

Alarick seděl na posteli a brousil meč, když do kasáren vtrhl důstojník. Nastal chaos, každý si rychle oblékal svlečenou heraldiku, kterou bylo povoleno svléct pouze na noc, hledal obuv nebo se spěšně řadil do řad před postelemi. Ti, kteří zde neměli být, se marně pokoušeli opustit budovu.  Alarick měl tentokrát vše v pořádku, to však byla povinnost nikoliv zásluha. Důstojník procházel řadami a každého si pečlivě přeměřil. Když došel na konec, beze slova odešel. Kasárny pohltil rozhovor a vzrušená debata o tak nečekané kontrole. Proč nečekaná? Copak by důstojníka mohl zastavit déšť? Pokračoval v broušení a leštění meče. Když zazněl zvon, pronesl krátkou modlitbu u malého oltáře před kasárnami a již znovu oblečen v kovu vyrazil se skupinou dalších mužů směrem k pevnosti. Stáli v několika řadách a čekali na příchod Grandela. Musel to být úžasný pohled na řady dvou set vojáků v plné zbroji, při čemž další stovka byla na hlídkách ve městě a další část armády hlídkovala v jiných městech Towenu. Alarick se rozhlížel kolem sebe, bylo tu vždy tolik mužů a válečníků, kteří byli tolikrát lepší než on, ale i chlapci, kteří pouze chtěli zachránit otcovo pole nebo sestřinu počestnost? Co na tom záleží? Důležité je, že Elragen má armádu, kterou potřebuje. Déšť divoce zvonil na řady plátových ramen a přileb mezi nimi. Přišel Grandel a sním i soud. Prohlížel si jednotlivé vojáky, některých se zeptal na jména a zapsal si je. Poté předstoupil a důstojníci se seřadili za ním.

„Znovu změníme a zhustíme hlídky. Méně spánku vám neuškodí a více hlídek vás akorát zocelí. Důstojníci svým plukům přečtou nový rozpis hlídek, poté se odeberete na hlídku, do zbrojnice, na cvičiště nebo chrápat. A budete se starat o výstroj a výzbroj, novou nedostanete, dokud z ní nebude šrot. A estli uvidim někoho v rezavý zbroji, osobně mu tu zbroj nacpu do…“ poslední slova zanikla v hromové ráně. Poté přišel onen strašlivý okamžik – Grandel vyjmenoval všechny, kterým nebude povolen odchod. Alarick byl jedním z nich, zůstal stát v dešti spolu s těmi, kdo zanedbali hlídku nebo se jinak prohřešili. Grandel s důstojníky v patách přistoupil ke každému z nich a vyjmenoval jeho prohřešky, poté mu stanovil trest. Alaricka pomalu spalovala panika smísená s rezignací, věděl, že si trest zaslouží. Neslyšel, co Grandel říkal ostatním, věděl jen, že když Grandel předstoupil před něj, jen se na něj dlouze zadíval hořícíma očima, ten pohled říkal vše, byla v něm vidět nenávist, opovržení i znechucení, pak ustal, Grandel se otočil na muže vedle něj a pokračoval v rozsudích.

Nepamatoval si, jak se dostal zpět do kasáren, ani jak se svlékl ze zbroje. Myšlenky mu vířili hlavou a nic mu nedávalo smysl. Tolik otázek. Odpustil mi? Ne, spíše to byla výhružka. Proč mě ale nepotrestal hned? Bylo to varování? Nebo nechá můj soud na Elragenovi? Smysly se mu vrátili, když ležel na nejvyšší palandě a pomalu jej přemáhal spánek. Nebránil se mu, chtěl mít na chvíli klid. Ozval se ohlušující hrom. Elragen mi jistě odpustí, ctím ho a uznávám jej. Bojoval jsem pro něj a bojoval bych znovu. Jsem jeho mečem, jsem jeho kladivem, jsem jeho. Duší i tělem. Znovu se zahřmělo, tentokrát ještě silněji. Odříkal si pro jistotu svou přísahu a poté krátkou modlitbu. Dnes v noci jej čekají noční můry. Elragen mě může soudit, jen on ví, jak to doopravdy bylo. Zahřmělo se potřetí a Alaricka polilo horko, cítil se, jako by blesk udeřil do něj.

***

12. 3. 1. 672 PS

Stál sám. Tma. Tma všude kolem a vlhko. Vlhký vzduch, vlhký puch a vlhké kamenné stěny blíž, než by bylo komukoliv příjemné. Byla mu zima, celý se třásl. Bosé nohy stály také na kamenech? Ne, bořily se do bahna a byly po kolena ve vodě. Voda páchla rybinou a mršinou, snažil se puch vytěsnit, ale nebylo to možné, zaryl se mu do nosu a uhnízdil kdesi za čelem. Podíval se nad sebe a vysoko nad hlavou viděl oblohu. Oblohu plnou hvězd a stříbrného světla měsíce. Cosi se mu otřelo o nohu ve vodě. Vyděšeně se podíval pod sebe a pokusil se uskočit. Jedna noha se z bláta však nedostala a strhla Alaricka do vody. Zalapal po dechu a rychle se postavil zpět na nohy. Udeřil blesk a zazněl hrom, roztrhla se bouře. Studna se začala plnit dešťovou vodou, hladina stoupala a puch sílil. Alarick zaryl prsty mezi kameny a snažil se vyšplhat nahoru. Sklouzl a padl do vody. Další pokus a stejný výsledek. Další a další pokusy, všechny však končily stejně. Alarick panikařil, věděl, že bojuje o holý život. Pokusil se ještě jednou vylézt. Promočené oblečení jej táhlo k zemi, přesto bojoval. K okraji studny mu zbýval sotva metr, když jej zmrzlé prsty opět zradily a poslaly do temnoty studny, tentokrát však s odrazem o stěnu, který jej zbavil vědomí. Svět kolem zmizel, cítil jen slabé zbytky pachu vody, cítil, jak se mu voda otírá o tělo, jak mu lepí vlasy, jak mu plní ústa a tráví chuť i čich. Věděl, že je konec, nic neviděl, nebo měl jen zavřené oči? Pokusil se je otevřít. Uviděl v hlubinách pod sebou tvář, neznal ji… nebo ano? Dívala se na něj bez výrazu.

„Prosím, zachraňte mě. Mrzí mě to, nechtěl jsem nikoho zranit nebo pošpinit. Je mi to líto. Lituji toho a do smrti budu. Nenechte mě, prosím, takhle zemřít! Jsem špatný služebník Elragenův, ale mohu se napravit. Prosím, prosím!“ vědomí se vytrácelo, přesto to uviděl. Tvář zavřela oči a snad se i usmála. V tu chvíli vodu prosvítilo bílé světlo, plné naděje a síly a šeptalo:

„Mluvíš-li pravdu, budiž ti odpuštěno, ale pamatuj na své sliby.“ Vědomí! Vrátilo se a začalo konat, vytáhlo Alaricka nad hladinu a donutilo jej vyvrátit všechnu vodu, nabrat vzduch do plic a hltat jej. Alaricka zaplavila vlna úlevy a síly. Šplhal po kamenech, tentokrát bez potíží, a bez klopýtnutí, oblečení jej nestahovalo, byl nahý. Rychleji než by doufal, byl najednou na pevné půdě. Všude plálo zlatavě rudé světlo a teplo, prohřívalo mu zmrzlé údy. Rozhlédl se, všude kolem rostla tráva, keře a stromy, a všechno to hořelo. Když si to Alarick uvědomil, bylo již pozdě, oheň mu olizoval kůži, ve vzduchu cítil puch spálených vlasů a chlupů. Nahé tělo jej pálilo, tak, že by z něj nejraději vyskočil. Úlevu a klid vystřídala panika ještě horší, než ta ve studně. Snažil se před ohněm ustoupit, ale narazil do zídky studny za ním. Oheň se blížil, plameny sahaly vysoko nad Alaricka. Nechtěl se vracet do studny, což se jevilo, jako nejlepší řešení a jediná šance na záchranu. V mžiku se mezi plameny objevila známá postava a známá tvář, černé oči, špičatá brada, husté obočí a holá hlava. Grandel jej přišel zachránit! Nebylo chvíle, kdy by jej Alarick viděl raději. Inkvizitor došel k němu, podíval se mu do očí a jediným pohybem jej strčil do studny. Padal. Alarick se v rámci možností snažil připravit na náraz do vodní hladiny, ten však nepřišel, ve studně nebyla ani kapka vody. Dopadl. Nohou mu pulzovala nesnesitelná bolest. Křičel bolestí a chytal se za zraněnou nohu, ze které trčela kost a prýštila krev. V záchvěvu agónie se podíval nad sebe, obloha zmizela a s ní mizely i stěny studny, kámen po kameni padala na Alaricka. Byl konec.

 Seděl na posteli a divoce dýchal, tělo pokryté potem, oči jej pálily a plíce bolely, stále ještě v ústech cítil chuť vody a v noze tu strašlivou bolest. Byla hluboká noc, bouře již skončila a město bylo přízračně tiché. V kasárnách zněl jen spánek jeho spolunocležníků.

Byl to jen sen? Nebo znamení? Pokud to bylo znamení, znamená to, že mi Elragen odpustil?

Položil se na postel a snažil se přilákat spánek. Přilákal jej, ale zanedlouho jej Ereghard opět vyhnal:

„Vstávej, velitel tě chce vidět.“ Stál na žebříku vedoucím k horní palandě a třásl s ním.

„Cože? Takhle v noci?“ Alarick se snažil zbytky spánku zahnat a vnímat, co mu Ereghard říká.

„Byl to rozkaz, dělej, vstávej a nezapomeň tabard.“  Eregharda znal z výcviku, ale později se rozdělili, když si Eregharda vyžádal Grandel jako člena svého doprovodu.

„Blbče, zbroj tu nech. Meč taky! Spěcháme.“ Poslechl jej a přes prostý oděv si navlékl pouze tabard. Bouře sice ustala, ale ulice byly plné louží, listí a větví. Procházeli městem jen při světle Ereghardovy louče. Alarick mrznul.

„Kam to jdeme?“

„Do pevnosti.“ Alarick nikdy neviděl pevnost zevnitř.

„Cože? Proč tam?“

„Řikám, že to byl rozkaz, nemám tušení. Řekl mi, ať tě převedu za ním dolů.“

„Dolů?“ Ereghard jeho otázku přeslechl nebo ignoroval. Prošli postranní brankou, kde se jeho průvodce prokazoval odpovědí na několik otázek. Zima, strach a nejistota vládli jeho tělem. Procházeli pevností, ale Alarick si z ní mohl jen těžko něco zapamatovat. Jediné co postřehl, byly chodby a dlouhé točité schody. Ocitli se v dlouhé chodbě plné pochodní a mříží. Zpoza jedné se ozýval strašlivý křik.

„Zeptám se ještě jednou, kde se skrývají?!“ byl to Grandelův hlas.

„J – já v – vážně nevim! B – byl sem tam chvíli. Říkám vám, nevěřili mi natolik, aby mi to ukázali!“ hlas, který nikdy neslyšel, byl však plný strachu a pláče.

„Kdo tam byl?!“

„Neřekl mi jména. Kolikrát…“ další křik plný agónie, který pomalu slábnul, až utichl úplně.

„To natáh brka?!“ jiný cizí hlas.

„Idiote, omdlel! Říkal jsem, ať to neutahuješ tolik! Vypadněte oba!“ mříže se otevřely a vystoupili dva obrovští muži a zamířili k němu. Alaricka zalila horkost. Čím byli blíž, tím větší měl hrůzu. Obešli jej. Vyšel Grandel tradičně v plné zbroji a zamířil k němu:

„Řikal sem, že hluchý chlapy v armádě nechci! Co sem říkal o tom meči?!“ v tu chvíli jej plátovou rukavicí udeřil do břicha. Alarick se prohnul pod náhlou bolestí. Nemohl vydat ani hlásku.

„No?! A němý taky nechci!“ další rána tentokrát do žeber, Alarick se pod ránou málem skácel, ale v pádu se opřel ramenem o zeď a tak tak se udržel na nohou.

„Tohle bylo za meč a nekázeň na hlídce.“ Pronesl s ledovým klidem v hlase, který se z ničeho nic vrátil.

„Tohle je za spolupráci na pošpinění Elragenova jména!“ rána do obličeje. Ono morbidní chrupnutí mu zvonilo v hlavě. Až na zemi si uvědomil, že několik zubů opustilo svá stanoviště. Vyplivl je spolu s vlnou krve.

„Co mi tady pliveš, ty dobytku?!“ Tentokrát kopnutí do slabin. Bolest pohlcovala jeho tělo. Podíval se nad sebe a viděl Ereghrada s těmi muži jak nečinně stojí a sledují dění.

„Vstaň! Dělej!“ Ne, tohle se mi jen zdá! To není možné. Nikdy by přece neřešil problém takhle. Je to téměř svatý člověk. Vždyť k němu vzhlížím a on to ví! Ne, tohle není možné!!! Alarick přemohl bolest a postavil se na nohy, zůstával však v předklonu.

„Tohle máš za spolupráci na pošpinění jména velekněze Tradomara.“ Několik ran do břicha a žeber, které jej znovu poslali do kolen. Tentokrát sám sobě nedovolil padnout na zem. Bolest byla tak strašná, že pomalu přestával vnímat, slyšel sám sebe, jak říká:

„ M – mě může, soudit jen Elragen – a ten – mi odpustil.“

„Vstaň!“ chtěl, ale čím více se snažil, tím méně měl sil. Nakonec znovu padl obličejem na zem. Obrovské ruce jej chytly za ramena, zvedly do výšky a postavily na nohy. Už nemohl stát, opřel se rukou o stěnu, ale i tak se kácel.

Grandel stál proti němu a s ledovým klidem ve tváři jej sledoval. Udělal krok k Alarickovi, vzal konec jeho tabardu a utřel si do něj zkrvavené rukavice. Bolest buď odeznívala, nebo jí přestal vnímat. Grandel jej obešel a zdálo se, že odchází. 

„Málem bych zapomněl.“ V jeho hlase zněl skoro smích. Alarick mu neviděl do tváře, ale věděl, že je na ní jistě cynický úsměv.

„Tohle…“ těsně za ním, kde stáli ti tři, se ozval zvuk, který slyšel již tolikrát, ale teď jej nemohl přiřadit. „je za to, že si nechal pošpinit a zneuctít MOJE jméno!“ A jistě, už vím. Takhle zní meč, když jej…  v tu chvíli jeho tělo ochromila agónie. Krev se mu hrnula hrdlem do úst a tělo se nemohlo hnout. V tom zlomku vteřiny cítil, jak jej opouští zbytky sil, jak se mu podlamují kolena, a padá. Podíval se pod sebe, viděl konec čepele vyčnívající mezi jeho žebry. …tasí! Dopadl na zem, vědomí se ztrácelo a sním i život. Slyšel jen Grandelův hlas:

„Ukliďte tady a ráno dejte vyhlásit, že za týden proběhne veřejná poprava vlastizrádce a kacíře – Rona Senokosa.“