Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde. Následující část naleznete zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Kapitola I.

Towen

Towen je kraj nejstarší z krajů,

od počátku věků měl již mnoho králů,

William Grim však dobrý král není,

Lord Grandel Sistir, vše v horší mění.

Ničí a plení, bije a káže,

do života i dění nastavil stráže,

káže svou víru a ostatní straší.

Útlak a teror těžce se snáší.

Zničit se chystá i půlelfů vznešený lid,

prý se všem bez nich bude dýchat líp.

Na jiném místě zase temné sílí síly,

  mocní vrazi a kněží pochybné víry.

Lidu přeci stále jistá naděje zbývá,

v Towenských lesích vzpoura se skrývá.

Král sám pravdu pozná snad,

že jeho lidu a království blíží se pád.

Patrick – Rebelie

10. 3. 1. 672 PS

            Ticho náhle prořízl zvuk zvonu. Nebyl to však zvon z katedrály, takové zvony visely v pevnosti, u zbrojnice a u strážných věží. Byl to poplašný zvon! To znamená, že jsou prozrazení! Patrick pomalu začal panikařit, nebyl u Barnova povstání nový, ale tohle bylo poprvé, kdy došlo k prozrazení. Město znovu ožilo. Ulicemi se hnali vojáci a od pevnosti se ozýval křik vyšších důstojníků. Město pohltil noční chaos. Patrick se zoufale podíval před sebe a nevěřil vlastním očím, vchod do katedrály neměl hlídání. Náhle mu v uších zazněl Forfenův hlas: „Nelekejte se ničeho, využijte příležitostí, neboť Barnus vás jistě ochrání.“ Tohle jistě byla ona příležitost, o které Forfen mluvil. Vyskočil zpoza keře a s kladívkem připraveným v ruce vyrazil k těžkým dubovým dveřím. Hbitě přitloukl jeden list, druhý a už se chystal na třetí, když se dveře do katedrály otevřely a srazily jej do bláta. Než se Patrick stačil vzpamatovat a alespoň si vytřít bláto z očí, už jej držela kovová ruka za límec a nesla jej do výše. Mezi plátovými rameny rozeznal nezaměnitelný obličej – Grandel!

Jeho oči hořely nenávistí a probodávali jej skrz naskrz. Chtěl prosit o milost, ale jazyk mu svázal strach (nebo slepilo bláto).  Chtěl utíkat, ale nohy se nedotýkaly země, pokusil se Grandela udeřit, ale marně. Když na něj náhodou dosáhl, ublížil spíše sobě než jemu. Viděl, že mu inkvizitor cosi říká, ale neslyšel – strach jej zcela pohltil, vládl v jeho hlavě a pomalu z ní vytlačoval vědomí. Je konec? Tu se s ním náhle svět zatočil a Patrick znovu ležel v blátě. Vědomí se mu vrátilo a vyděšeně se podíval na Grandela. Ležel proti němu a také se plácal v blátě. Kolem nohou měl omotaný provaz, jehož konec svíral v ruce Dorm. Přeběhl Grandelovi po hřbetě a postavil Patricka na nohy. „Dělej, utíkej!“ nečekal na něj a běžel pryč. Patrick se rozběhl za ním. Snažil se jej dohnat, nechtěl být na noční útěk z města sám. V běhu se několikrát ohlédl, ale Grandel je nepronásledoval, jenom za nimi křičel výhružky a nadávky. Patrick letmo spatřil někoho na střeše domu a skupinku prchajících ve vedlejší uličce, ale těžko mohl rozeznat kdo je přítel a kdo ne. Snažil se jen udržet Dorma, bez něj by se jistě ztratil. Dorm byl mnohem lepší běžec, ale přesto mu Patrick stačil, neboť Dorm nesl na zádech pytel kradených zbraní. Proběhli kolem druhého hostince a kolem jedné z malých studen. Kličkovali mezi domy a Patrick brzy ztratil zbytky orientace. Pomalu jej opouštěly síly.

            Náhle však v zádech uslyšel několik utíkajících mužů, to mu vrátilo něco málo sil a utíkal dál. Zatemnil mysl a soustředil se pouze na své nohy a Dormova záda. Ani nevěděl jak, ale najednou byli mimo město a pospíchali přes les. Dorm zpomalil a dál pokračovali jen svižným krokem.

„K – kde byla chyba? C – co se s - stalo?“ vykoktal ze sebe Patrick, když přerývaně nabíral dech.

„Ten parchant Grandel změnil hlídky, našli nás ve zbrojnici.“ Patrick jen kývl. Snažil se rozpoznat, kde jsou, ale tahle část lesa mu nepřipomínala nic, co by kdy před tím viděl. Noc znovu pomalu upadala do ticha a rušil jí pouze setrvávající rozruch ve městě. Patricka pomalu přemáhala únava. Dorm to jistě zpozoroval, protože mu několikrát připomínal, že už to není daleko a podobně. Kupodivu nelhal, Patrick sice nevěděl, kdy a kde začal les poznávat, ale náhle se ocitli u Niberinova domku. Dorm se připlížil ke dveřím a třikrát rychle a jednou pomalu klepnul na dveře, které se vzápětí pootevřely. Dorm vklouzl dovnitř a Patrick jej následoval. Uvnitř byla naprostá tma. Patrick jen po sluchu poznal, jak Niberin odsouvá postel na stranu a otvírá dvířka pod ní. Za několik okamžiků už jej cizí ruce strkali do místnosti skryté pod chalupou. Vprostřed hořela svíce a kolem ní spalo vsedě několik mužů. Patrick poznával jen některé z nich.

„Pokus se nabrat síly zítra musíme brzy zmizet.“ řekl mu Dorm, což bylo přesně to, na co Patrick čekal. Našel si volné místo a během chvíle usnul. Spal poměrně klidně, jen jej několikrát probudila hlídka, která byla zkontrolovat Niberina, nikdy však nepřišli na tajný sklep.

***

11. 3. 1. 672 PS

Ráno jej vzbudili ještě za tmy. Vyšli znovu rychlým krokem směrem k Barnově dlani. Tu cestu znali téměř nazpaměť. Rozednívalo se, když našli ono vytoužené místo – několik stanů kolem velkého ohniště, výheň, provizorní palisády a nenápadný vstup do jeskyně a to vše skryté mezi stromy, keři a hustým lesním porostem. V táboře bylo neobvykle mnoho lidí. Obvykle většina rebelů bydlela ve městech a vesnicích a do Dlaně přicházeli jen velmi málo, dnes však bylo po výpravě do města a probíhalo počítání kořistí a úspěchů. Forfen je přivítal s úsměvem a poplácáním po zádech. Ihned se s Dormem odebrali stranou a jali se probírat včerejší výpad. Tak tomu bylo vždy.

            Patrick se rozhlédl po táboře, vzal pytel s Dormovou kořistí a vyrazil k Nefarově výhni. Cestou se rozhlížel kolem, Barnova Dlaň byla centrem Barnova Povstání, tedy lidí, kteří nesouhlasili s krutovládou Lorda Grandela nebo jeho inkviziční ideou, byla i domovem pro vyhnance a hledané nešťastníky, které Grandelova vláda stála svobodu. Jedním z takových lidí byl i Forfen, velitel gardy, velitel do doby než Grandel namluvil králi, že se jej armáda pokouší zničit. Rozkázal tedy rozpustit veškeré armádní složky. Všichni vojáci dostali možnost projít zkouškou a přihlásit se k Řádu Stříbrného Kladiva. Pokud tak neučinili, byli souzeni a většinou popraveni za zradu. Forfen utekl z města hned po vydání rozkazu, nehodlal se přidat ke Grandelovi. Podobný případ byl i Dorm, zbojník a postrach lesů, díky němu Forfen přežil a dokázal založit Barnovo povstání, společenství, které mělo jasný cíl a členy více než oddané správné věci, alespoň tomu Patrick věřil.

Došel k výhni s kovadlinou, kde stál veliký muž s perlíkem a rozžhaveným železem v rukou. Když mu podával pytel, čekal něco vlídných slov, dostalo se mu jen zabručení. Nikdy si s Nefarem příliš nepopovídal, kdoví, zda si s ním vůbec kdokoliv kdykoliv popovídal.

„Vrátili se všichni? Sme poslední, ne? Chybí někdo?“ pokusil se Patrick rozpoutat hovor.

„Jo, chybí. Chytli toho novýho…“ To bylo velmi špatné, když někoho chytí, hrozí, že jej budou vyslýchat a dozví se něco důležitého. S tímto novým strachem chtěl Patrick odejít, ale Nefar mluvil dál:

„Ron se menoval, ne?“

„A – asi ano.“

„No, na tom nesejde, pravděpodobně je již mrtvý, nebo bude, čím dřív, tím líp, alespoň nestihne mluvit.“ Patrick jen stroze přikývl. To je vážně neštěstí, ten chudák byl členem jen chvíli a hned dopadl takhle. Určitě měl rodinu a – a… co byl vlastně zač? Vydal se najít Forfena. Vůdce povstání stál před hlavním stanem, na rozkládacím stolku měl rozložené mapy se spoustou barevných figurek a spolu s Dormem a dalšími význačnými osobami se dohadoval nad plánem do budoucna. Patrick stál opodál a váhal, zda je vyrušit nebo raději nechat být. Pozoroval skupinu velících a přemýšlel, zda by dokázal to, co oni. Vždy obdivoval s jakým ledovým klidem Forfen plánoval a připravoval povstalecké výpady i přesto, jaká zodpovědnost na něm ležela.

Dorm se ohlédl a nepochybně musel zpozorovat zírajícího mladíka:

„Potřebuješ něco, kluku?“ černé oči mu planuly a dlouhé vlasy svázané do culíku dávaly vyniknout ostrým a špičatým rysům jeho divoké tváře.

„Já… jen jsem se chtěl na něco zeptat velitele.“

„Přijď jindy! Teď není vhodná chvíle.“ v tu chvíli promluvil Forfen:

„Jen ho nech, pokud náš mladý přítel něco potřebuje, vyslechnu si jej.“

„Ale sou tu věci k dořešení. Na něj budeš mít času dost a tohle se samo neudělá.“ rozčiloval se zbojník

„Nu dobrá, tak to dodělejte, věřím vám.“ odvětil Forfen a vykročil směrem k Patrickovi. Jeho vysoká a ramenatá postava by mohla vzbuzovat hrůzu, nebýt přívětivé tváře rámované delšími vlasy a vousy, oděn v modročerném varkoči a kožené zbroji, která vypadala starší než Forfen sám, vzal Patricka stranou:

„Co bys rád, chlapče?“ to oslovení se Patrickovi ani za mák nezamlouvalo, ale přeci jen v něm bylo mnohem více klidu a přívětivost než v Dormově řeči.

„Jeden muž se prý ztratil a říká se, že byl zajat, je to pravda?“

„Při Barnově meči, je. Jmenoval se Ron, bude ho škoda, mohl nám být velmi nápomocný.“

„A nebude mluvit?“

„Nebude, přísahal na Barna a kdyby mluvil, nebude mít, co říct, mnoho jsme mu toho nesvěřili a i kdyby něco věděl, zvládli jsme již větší hrozby.“ Patricka ta slova sice uklidnila, nikoliv však umlčela:

„A nedá se něco udělat? Byl to přeci jeden z nás a nezaslouží si takový osud, jaký pro něj přichystá Grandel, ať už by byl jakýkoliv.“ Forfenova tvář ztrácela jas a vkrádaly se do ní starosti:

„To máš jistě pravdu a věř, že kdybych věděl co, udělal bych to. Pro kohokoliv z nás, ale musíš pochopit, že nemohu riskovat další životy kvůli jednomu člověku, ať už byl jakýkoliv.“ to Patricka více než zaskočilo:

„Myslel jsem, že nás ochráníte.“

„Copak může jeden muž ochránit stovku dalších? Chránit vás může jen Barnus, já vám mohu ukázat, jak bojovat a jak nejlépe pomoci lepšímu životu v Towenu.“

„Takže skutečně nic neuděláme? Necháme ho tam jen tak zemřít?“ Patrick pomalu ztrácel hlavu.

„To jsem neřekl, řekl jsem jen to, že v tuto chvíli nemůžeme dělat nic.“ Patrick pravděpodobně ztratil barvu, čehož si Forfen jistě všiml: „Jsi Patrick, že? Žiješ ve Dlani, skrytý před Tradomarem, který tě chce popravit za jeho napadení. Ty jsi ovšem byl v právu, že ano? Chránil jsi svou sestru, kterou Tradomar…“

„Dost!“ Patrick nehodlal poslouchat, jak někdo vypráví jeho život, jako by to byla laciná pohádka. „Při vší úctě, pane, o mé sestře už ani slovo.“

„Jak si přeješ, chlapče Patricku, jen jsem chtěl říct, že je dobře, jak se staráš o druhé, ale někdy jsou oběti nezbytné, přesto ti slíbím, že pokud bude příležitost Rona zachránit, využijeme jí.“