Příběh Olenidiaru - Kapitola I. V2 - Trilaen

Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde. Následující část pak zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Trilaen – Zprávy z domova

11. 3. 1. 672 PS

Uplynulo několik minut a zdálo se, že Adren dokončuje obřad, několik kamenů z kruhu kolem oltáře se lehce rozzářilo a Adren pronášel tradiční slova, která ukončovala každý obřad:

„Shat belo nara.“

„Shat belo nara – mír a pokoj světu.“ zopakoval si Trilaen pro sebe. Věděl, že má ještě chvilku času, než bude Adren chtít vyrazit. Znovu se zahleděl do pruhů světla, které pronikaly mezi stromy, a pokoušel si vybavit domov. Nostalgii ale přerušil Tsailienův přízračný hlas:

„Ty jsi ale případ, každý ráno se vztekáš, že musíš vstávat a při tom si to tak užíváš.“

„Do toho ti nic není, navíc, kdybys měl oči, určitě by se ti to také líbilo.“ odmítal s ním znovu vést takové debaty, které stejně bytost, jako byl Tsailien nikdy nepochopil.

„Já mám oči, vnitřní oči. A ano líbí se mi to, ale nebudu kvůli tomu tupě zírat do prázdna.“

„Jistě, že nebudeš. Nikdy se neztupíš, alespoň dokud patříš mě.“

            „Patřím tobě? Pozor na jazyk ušáku!“ přízračný hlas zněl podrážděně, vlastně podrážděněji než obvykle.

„Neříkej mi tak, nebo tě utopím.“

„To bys neudělal, jak bys potom chránil toho druida?“

„Našel bych si někoho jiného, přinejmenším slušnějšího a s pohodlnějším jílcem.“

„Hmm… teď se mě to dotklo! Chováš se jako Člověk, který nechápe, že nejsme jen kusy kovu.“ Nazvání Trilaena člověkem ho probudilo:

„Omlouvám se, jen dnes nemám náladu na tyhle debaty, které končí vždycky stejně.“

„Jako kdybys jí jindy měl…“

            Nerad se s Tsailienem hádal, přeci jen to byl jeho nejbližší přítel, ale byli tak rozdílní, že se tomu málo kdy dalo vyhnout. Trilaen často přemýšlel, proč osud svedl právě je dohromady. Ostatní, kteří také odhalili tajemství Doe´sthralu si se svými společníky rozuměli dokonale a nikdy neměli sebemenší problémy, jejich Ara´sthral byl vyvážený a přesně podle základních pouček. Trilaen s Tsailienem byli těžkopádní a mnohem méně elegantní, přesto téměř nikdy neprohráli.  

„Vše v pořádku Trilaene? Polevuješ v ostražitosti, poslední dobou se ti to stává často, že? Nech mě hádat, příteli, Tsailien dělá problémy?“ ani nevěděl jak, ale najednou vedle něj stál Adren i s celou výpravou a očividně čekali pouze na něj.

„Ano pane, je poslední dobou trochu nevrlý, vlastně to není poslední dobou, je to den ode dne horší, už od prvního dne je mezi námi takový rozdíl.

„Hej! Já to slyšel!“ ozval se Tsailien.

„Ale, tím vás nechci zatěžovat.“ najednou se mu nechtělo ukazovat Adrenovi své slabiny.

„Říkal jsem ti několikrát, ať mě oslovuješ jako sobě rovného. Zkus s ním trávit více času, možná jen potřebuje vybití. Přeci jen je mír a to je pro duši, jako je on zničující. Každý, kdo objeví Skryté Duše, je zprvu zmatený a někteří se toho pocitu nikdy nezbaví, ale viděl jsem vás v akci již tolikrát, že nevěřím tomu, že by vaše rozdíly činily nějaký problém. Ale když já mám s Tsai´nara´khem problém, snažím se s ním vše vyřešit. Ara´sthral není jen způsob jak zneškodnit nepřítele, jeho základní podstatou je pevný vztah se Skrytou Duší.“

„Ano, asi, tedy určitě maté pravdu, pokusím se s tím něco udělat, děkuji.“ Vyrazili.

„Trilaene, jak dlouho se známe?“

„Budou to čtyři roky, co jste byl jmenován druidem a my opustili Dai – Elor.

„Čtyři roky a přesto toho o tobě vím tak málo, což je vlastně zvláštní, když ti svěřuji svou ochranu, nemyslíš?“

„A – asi ano.“

„Je to tím, že ač nevím, čím sis prošel, jak dobrý jsi byl ve výcviku, zdali máš ženu nebo děti, ti věřím. Protože, kdykoliv jsem potřeboval, ty nebo Derek jste byli poblíž a udělali, co bylo třeba. Popřemýšlej nad tím.“ Trilaen vždy obdivoval vyjadřovací schopnosti druidů, Adrenova slova jej hřála a zároveň mu alespoň částečně osvětlovala cestu ke klidu.

„Obvykle bych říkal, že půlušatej čuchač kytek ti nemá co kecat do soužití se mnou, ale tentokrát má pravdu.“

„Mlč! Máš štěstí, že tě neslyší. Ale asi ano, má pravdu. Tak tedy dobrá, slibuji ti, že pokud bude čas, můžeme někde procvičit pár výpadů nebo vyzkoušet něco nového, co já vím?.“

„Pár výpadů?! Cože? Já nechci lítat vzduchem jen tak. Chci boj! Sežeň mi soupeře, ale rovnocenného. Ne že zas půjdeme proti těm zoufalcům, co ani neznaj jména svých mečů a o Duších slyšeli jen tak v rámci pohádek na dobrou noc!“

„Dobrá, dobrá, někoho seženu, ale ty mi slib, že se budeš chovat slušně.“ Trilaen to musel zkusit, i když věděl, co přijde:

„Ani náhodou, jsem, jakej jsem a nehodlám s tím nic dělat, budeš se s tím muset smířit.“ Ignoroval jej a dával pozor na okolí a cestu, jedna věc jej vždy fascinovala, procházeli touto cestou téměř každý den, ale nikdy ji nevyšlapali, Adren zkrátka nedopustil, aby jeho konání narušilo Hvozd. Trilaen se ostražitě rozhlížel kolem sebe, dnes nebyl den, kdyby chtěl bojovat o něčí život. Musel vedle Adrena a jeho společníků vypadat jako blázen, šli tak klidně a důvěřivě, jen on měl strach a respekt z okolí. Obyčejně by si strach zakázal, ale poslední dobou to byl spíš respekt. Respekt z nebezpečí, které skýtala inkvizice i z nebezpečí nerovnováhy, o jejímž růstu stále mluvil Adren, když si to tak uvědomil, vztah s Tsailienem byl oproti všemu jen opomenutelný nesmysl. Mezi stromy se vynořil jejich cíl, konečně byli v bezpečí, slunce už bylo vysoko na obloze a Falado – Elor dávno ožilo. V porovnání s Sha´deathem, byla tahle hromádka dřevěných domků, srubů, přístřešků a obydlí na a ve stromech pouhou vesničkou, přesto jediným útočištěm pro Elfy a fala – elor v Towenu, pokud nepočítáme Elorean, který nikdo nikdy nepočítá. Za ta léta si tohle místo poměrně oblíbil.

            Vprostřed osady se skupinka, která následovala Adrena rozpustila a každý si šel po svých. Trilaen následoval Adrena do hlavního domu, cestou ještě dal druid několik povelů své kněžce. Když vstoupili do domu, lehce jej oslepil přebytek světla, který tu rozhodně neměl být, po chvíli pochopil. Vprostřed místnosti se kousek nad zemí vznášela bytost, jejíž krásu by kdokoliv těžko popsal. Trilaenův strach vyhnal klid, který z ní vyzařoval. Byla to nádhera, pokaždé když potkal vílu, jeho tělo zaplavil klid, nemohl z ní spustit oči, zlaté vlasy ji spadaly kolem překrásné tváře na drobná ramena, odtud až k úzkému pasu, který dával vyniknout tenkým nožkám, které se vznášeli kousíček nad zemí. Jen tak se tam vznášela a promlouvala cosi k Adrenovi a ten jí odpovídal, dokonce spolu vedli hovor, ale její hlas Trilaena omámil na tolik, že těžko rozeznal jedinou hlásku. Byl to skutečně hlas, co jej omámilo? Nebo to byly šaty, které kdyby byly jen o něco málo průhlednější dávaly by všem na odiv celé její tělo, které bezpochyby bylo stejně nádherné jako její tvář. S tou představou se Trilaen ponořil do klidu.

„Hele, nezírej na ní tak! Všimne si toho a budeš mít problémy.“

„To se ti snadno řekne.“ odvětil Tsailienovi stále trochu omámen.

„Vidíš, a ty ses mi smál, že nemám voči. Aspoň nemusím řešit tyhle lidský problémy.“ Tsailien se zasmál svým přízračným smíchem.

„Nesmál jsem se ti! A nejsem Člověk.“

„Elf, Člověk nebo Skřet, co je na tom? Máš nohy a ruce a uši, takže pro mě jsi člověk.“ to Trilaena probudilo a začal vnímat, přesto však mu každou chvíli oči těkali jejím směrem. Nebylo slušné poslouchat Adrenův rozhovor s vílou a tak si sedl na jeden z mnoha polštářků zády k Adrenovi, vytáhl svůj meč a jal se s ním rozmlouvat. Vedli vcelku obyčejný rozhovor, ale pochopil z něj, že je Tsailien rád, když se mu Trilaen věnuje. Po chvíli jej však vyrušil hluk, který přicházel z venku.

„Pan – Adrene, něco se děje.“

„Slyším, podíváme se.“ Vyběhli ven. Venku stál dav Elfů a Fala – Elor a s hlavami k nebi si vzrušeně povídali a vykřikovali slova, která v danou chvíli neměla nejmenší význam. Oba taktéž zvedli hlavu. Byl to neskutečný pohled, možná ještě lepší než pohled na vílu. Zdálo se, jakoby pršelo zlato. Vše bylo najednou tak klidné, a i kdyby byl zrovna mráz, všem by bylo náhle teplo. Bylo to už poměrně dávno, co Falado – Elor navštívil jeden z Raighů, nebeských poslů Dai – Eloru. Snesl se kousek před Adrena s Trilaenem a upřeně se na ně zadíval. Byl to obrovský pták, když stál, jeho zobák končil někde ve výšce Adrenova pasu. Pera měl hnědá a místy zlatá. Jeho oči žhnuli jako letní slunce a každý jeho pohyb vytvořil tisíce zlatých odlesků. Oči z toho pohledu jen přecházely.

Adren se k němu sklonil, několikrát jej pohladil po křídlech a po hlavě. Na znamení přátelství mu Raigh položil zobák do dlaně. Tak to chodilo vždy mezi Raighem a druidem. Poté mu nastavil pařát, aby z něj mohl sundat svitek. Adren se k němu sklonil a jal se rozvazovat komplikované uzly. Se svitkem v ruce se naposledy naklonil k orlu a cosi mu pošeptal do ucha. Orel se okamžitě vznesl a se stejnou krásou a elegancí odletěl do Hvozdu, o Raigzích se říká, že jejich zpěv zní, jako tisíce kapek rosy dopadajících na čepele zlatých mečů, přičemž každá zvoní jako tisíce maličkých zvonků, Raigh ale nezazpíval. Adren mezi tím rozbalil svitek a četl si jej. Každým řádkem, který přečetl, se jeho úsměv vytrácel a střídala jej zamračená tvář. Když byl orel pryč, tváře všech přítomných se otočili k němu a očekávali novinky z domova, netrpělivě přešlapovali a napínali krky a slechy. Druid jim však věnoval jen nešťastný pohled, který by mohl mluvit za vše, kdyby se nadechl a pravil:

„Nese všechny tři podpisy – Taelar, An´dialen i Loethan, takže je pravost dopisu nevyvratitelná.“ odmlčel se, bylo zřejmé, že oznamovat, zprávy, které dopis nesl, mu nečiní žádnou radost:

„Píší nám, že jsou si vědomi naší situace a našich problémů. Rádi by nám prý projevili zájem a pomoc. Ovšem…“ znovu odmlka

„mají doslova vlastních starostí dost a nemohou postrádat jediného muže, jediný kousek zlata ani jedinou kapku vody. Píše, že ačkoliv by rádi, nemohou nám nijak pomoci.“ Sklonil ruku se svitkem: „Pokud nás čeká boj, jsme na něj sami.“