Lotte - 24. kapitola

Grenadina seděla na pryčně a po tvářích se jí koulely slzy. Stačí kapka Veritaséra a přizná se ke všemu. Bylo veřejné tajemství, že to při výsleších dělají. Ministerská cela byla malá a studená, ale všichni azkabanští vězni by na ni vzpomínali s láskou, kdyby jim k tomu mozkomorové dali prostor. Grenadina znala mozkomory jen z obrázku. Vždycky říkala, že ty hadry, co mají na sobě, vypadají, jako když dáte tříletému dítě do ruky nůžky. Výsledný design by byl velmi podobný. Chtěla se nad tou vzpomínkou pousmát, ale nenašla na to v sobě sílu. Škoda, že jí vzali hůlku. Mohla si upravit paměť. Jenže to by se dalo celkem snadno zjistit. Kouzlit se dá ale přece i bez hůlky, ne?

 

Zvedla se z pryčny a otočila se čelem ke dveřím cely. Narovnala se a zaklonila hlavu. Zhluboka se nadechla, jako by do sebe chtěla nasát všechnu kouzelnou moc okolo. Zavřela oči. Snažila se soustředit celé své bytí do jednoho zaklínadla. Měla pocit, že ta dvě slova prostupují celým jejím tělem. Každé svalové vlákno pulsovalo tou jedinou kouzelnou formulí. Chvíli si to užívala, bylo to skvělé. Nic takové nikdy necítila. Měla dojem, že se sama stává tím zaklínadlem.

 

Když se dost nabažila opojného brnění v každičké buňce svého těla, napřímila se a pomalu otevřela oči.

"Jste v pořádku, slečno?", zeptal se pracovník ministerské ostrahy se zmateným výrazem.

Grenadina neodpověděla, místo toho prudce předpažila s doširoka roztaženými prsty a zvolala silným hlasem: "Bombarda maxima!"

 

Mříž cely připlácla nebohého muže k protější stěně a zpřelámala mu snad všechny kosti v těle. Jeho tělo prolézalo čtverci v mříži jako těsto sítem. Zdi, ve kterých byla mříž zasazená, se prostě sesypaly na dlážděnou podlahu. Jako domeček z karet.

"Hm, myslela jsem, že to bude efektnější.", pomyslela si mladá vražedkyně a rozhlédla se po nyní prázdné chodbě. "Ale co teď? Jak se odtud dostat? A kam se ukrýt potom?"

 

***

 

Estelle konečně uvolnila svoje láskyplné sevření a Severus se mohl konečně nadechnout. Zůstali tam beze slova stát naproti sobě. Estelle na něj hleděla svýma krásnýma hnědýma očima a její tvář zářila. Zářila radostí ze shledání, ale také očekáváním.

"Nahlédni do mojí mysli. Tentokrát smíš. Prosím!", žádala jej v duchu.

 

Severus Snape dovedl číst myšlenky velmi bravurně. V tuhle chvíli se mu do toho ale vůbec nechtělo. Snad poprvé za celý svůj život neměl absolutně chuť někomu nahlížet do myšlenek. Děsil se toho, co by v těch myšlenkách mohl najít. Kvůli tomu přece přišel. Tohle byl přece jeho plán. To objetí ale bylo tak opravdové. Tak plné náklonnosti. Dotklo se ho to, cítil příjemné teplo a zároveň jako by se dusil. Estelle byla upřímná. Věděl, že bude-li její city opětovat, půjde s ním kamkoliv. A už se jí nezbaví.

 

"Nemůžu!", zachraptěl a přemístil se.

 

***

 

Salamandra znovu stála na vrcholku astronomické věže a dívala se dolů. Jediný muž, ke kterému kdy něco cítila, je nyní také mrtvý. Sebevražda. Ironické, že skončili oba stejně. Kolik dalších naivek asi stihl ještě využít pro své pobavení, než se dostal do toho mudlovského blázince? O tom, jak se tam dostal, měla celkem jasnou představu. Znala Grenadinu. Byla velmi vytrvalá. Možná někdy nedomýšlela všechno do důsledků, ale když už se do něčeho pustila, vždycky se propracovala ke zdárnému konci.

 

Ale co ti ostatní lidé, o kterých Brumbál mluvil? Ředitel ústavu a jeho dcera. Ti také spáchali sebevraždu? A jak dokázala vymazat paměť tolika lidem? Muselo jí to zabrat několik hodin. Vždyť ústav prý obývalo nějakých dvěstě chovanců. Nemluvě o personálu. Muselo tam být přece spousta lékařů, zřízenců, uklízečky, kuchařky, vrátní... Alespoň je taky nepozabíjela.

 

Kde se v Grenadině vzala všechna ta nenávist a krutost? Nikdy taková nebyla. Byla vždy tak laskavá. A neuvěřitelně zábavná. Někdy se spolu řehtaly dlouho do noci. Salamandra se rozplakala. Její kdysi nejlepší kamarádka půjde do Azkabanu. Určitě. Jestli opravdu udělala všechny ty hrozné věci, co říkal Brumbál, tak není pochyb.

 

Roztáhla ruce a pustila se střemhlav dolů.

 

***

 

Grenadina běžela dlouhou temnou chodbou. Mohla by se schovat v Oddělení záhad, tam to přece dobře zná. A tam ji také nejspíš budou hledat ze všeho nejdřív. Nemohla uvěřit, že stále na nikoho nenarazila. Přitom tady pobíhá po chodbách už jakou dobu. Už si přece dávno někdo musel všimnout, že utekla. Zastavila se a prudce oddechovala. Všechny chodby vypadaly stejně. V téhle oblasti nikdy nebyla. Nezná to tu a neví, kam která chodba vede. Vlastně ani netuší, kterým směrem by se měla vydat, aby se mohla někde ukrýt.

 

V tom uslyšela hlasy. Blížily se k ní. Střelhbitě uskočila do postranní uličky.

 

"Proboha!"

 

Výkřik rezonoval prázdnými chodbami, jako by si jednotlivé odbočky předávaly klepy. Následovalo slabé zadunění a další výkřiky. Grenadina se přikrčila a napínala uši. Chvíli bylo téměř hmatatelné ticho. Zdálo se to jako věčnost. Pak se ozvalo zadunění a změť výkřiků.

 

Poznala hlas svého otce. Moment! Takže tam teď jako křísí její matku?

 

***

 

Severus Snape stál u okna ve své ložnici. Nemohl spát. Zároveň si ale připadal k smrti unavený. Byl na sebe naštvaný. Lotte mohla mít učitelku a on klid. Ve svém srdci ale věděl, že je to pustá lež. Když ho Estelle objala, zavřel na chvíli oči. Nesmírně postrádal teplo lidského objetí, i když by to nikdy dobrovolně nepřiznal. Jakmile však zavřel oči, zaplavily ho vzpomínky a jeho mysl zaplavila Lilly ve všech svých podobách. Její oči, úsměv, hlas, vlasy... Jednou to už musí přestat. Zavrzaly dveře a za nimi vykukovala malá rozcuchaná Lotte.

 

"Strejdo Severusi.", zakňourala.

 

Severus Snape zůstal zírat na svou chráněnku. "Co tady děláš, Lotte? Máš být přece v posteli!"

 

"Mně se ale spát nechce!"
"O tom nebudeme diskutovat. Pojď!"

 

Povzdechl si a vykročil k děvčátku. Nepřestával však myslet na Lilly a její vlasy. Dlouhé zrzavé vlasy. Kdyby nebyl idiot, mohl si ji třeba vzít on. A ona by ho opustila ve chvíli, kdy se stal Smrtijedem. Ne, nedovolila by, aby se jím stal. Udělala by z něho lepšího člověka. Byl o tom přesvědčený.

 

Lotte se potichu ploužila vedle svého poručníka a tvářila se ukrutně otráveně. Měla se radši chvíli toulat po hradě. Myslela, že bude naštvaný, že jí vynadá a možná zabaví nějaké omalovánky. Ale tohle byla teda fakt nuda! Podívala se úkosem, jak se její poručník tváří. Stejně jako vždycky. Začala se rozhlížet okolo. Když už se blížili k pohyblivému schodišti, všimla si malých dveří. Takové ošklivé staré mrňavé dveře. Tam by prošel možná tak domácí skřítek. A ona určitě taky!

 

Střelhbitě vytrhla svou drobnou ručku ze Snapeova sevření a vyrazila tryskem k neobvyklým dvířkům. Než ten se vzpamatoval, už byla napůl za dveřmi. Jakmile nabyl trochu duchapřítomnosti, rozeběhl se za svou chráněnkou, ale to už se dvířka zavírala. Když stanul před nimi, byla už zcela zavřená. Vylovil z netopýřího hábitu hůlku a otevřel dvířka.

 

"Lumos."

 

Chodba byla tak nízká, že by musel jít v předklonu. To ani náhodou, pomyslel si a snažil se dohlédnout konce chodby. Chodba se ale velice brzy stáčela prudce do leva, a tak byl bez šance.

 

"Ale já se na to můžu taky..." zaklel a skoro vztekle zasyčel: "Accio Lotte!"

 

Dívka s jekotem prosvištěla chodbou plynule zpátky k němu. Dopadla mu k nohám a chvíli tam šokovaně jen seděla a nehýbala se. Po pár vteřinách se probral z překvapení a vykoktala: "C-co to by-bylo?

 

Severus Snape ji zvedl z podlahy a se škodolibým úsměvem jí odpověděl: "Kouzlo. A teď alou do postele. A zítra máš domácí vězení!"

"Ale-"

"A pozítří budeš pomáhat profesorce Prýtové v jejích sklenících!"

"Dva tresty?!", zaprotestovala zděšeně Lotte.

"Za odmlouvání.", pronesl ledově a dál vlekl malou uličnici k pohyblivým schodům.

 

"Ale stejně to byla zábava.", ušklíbla se Lotte v duchu a nechala se v klidu vláčet. Alespoň se tak nenadře.