Lotte - 25. kapitola

Anotace: Zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení.

Zůstala stát na cestě k domu ještě snad minutu. Měla pocit, že se jí to všechno jen zdá. Zírala strnule do prázdného prostoru před sebou. Oči se jí zalily slzami. Nezapomněl na ni. Nikdy tu zrzavou nánu nedostane z hlavy. I kdyby byla mrtvá třeba sto let, ten umaštěnej paličák ji bude pořád milovat. Všechny její naděje se rozpadly jako domeček z karet. Stejně tak se za pár vteřin sesula k zemi i ona sama. Nohy se jí podlomily a on se svezla na písčitou cestu. Ramena měla shrbená a hlavu skloněnou. Jejím tělem otřásaly vzlyky. Co teď?

"Slečno Estelle! Co se vám stalo?", volala zděšená Hobbline a spěšně se belhala ke své zhroucené paní. Snažila se ze všech sil, ale o rychlosti přesto moc mluvit nedalo.

Estelle jako by ji neslyšela.

"Slečno Estelle, nemůžete tady přece takhle sedět.", řekla Hobbline laskavě a z jejího hlasu byla patrná velká starost.

Estelle jen zavrtěla hlavou. Bylo jí to jedno. Klidně tady třeba zapustí kořeny do té pitomé cesty.

"On-ji-po-řád-mi-lu-je.", vyrážela ze sebe Estelle jednotlivé slabiky pracně mezi vzlyky.

Hobbline tomu ani za mák nerozuměla: "Koho? Kdo?"

Estelle si otřela oči hřbetem ruky a o něco pevnějším hlasem řekla: "Severus. Severus Snape. Pořád miluje Lilly Evansovou."

Chvíli se odmlčela a pak dodala: "Ehm, Potterovou."

"Ale ta je přece mrtvá!", vypískla Hobbline.

"Ano, ale on ji přesto nikdy nepřestal milovat." Hobbline přikývla a upřela na svou paní své veliké prosebné oči. "Pojďte raději dovnitř, slečno."

***

Grenadina se neubránila slzám.

"Odpusť mi, mami.", zašeptala a vydala se opačným směrem. Plížila se chodbami a doufala, že tentokrát nezazmatkuje. Musí se někam ukrýt, aby si mohla promyslet, jak se odsud dostane. Jinak ji Azkaban nemine. To nemůže připustit. Prostě nemůže. Za tohle by mohla vyfasovat i polibek některého z azkabanských mozkomorů. To ať ji snad raději zabijí.

"Mdloby na tebe!", ozvalo se najednou kdo ví odkud a Grenadina se skácela k zemi. Všechno kolem pohltila tma.

***

"Takže Rohypnia Witchcrooka znáte?", zeptal se zamyšleně Albus Brumbál.

"Ano.", řekla Salamandra tiše a sklopila oči. Nejraději by se propadla do země.

Bradavický ředitel mlčel. Vyčkával. Jeho mírné oči hleděly na Salamandru skrz půlměsícové brýle, jako by tušil, co se mu právě chystá říct. Jeho pracovna, za normálních okolností velmi útulná a příjemná místnost, teď vzbuzovala v Sal dojem, že se ji snaží sevřít ve svém středu a prostě z ní všechno vymáčknout. Vyždímat.

"Je to její otec.", skoro zašeptala.

"Otec Charlotte?", zeptal se mírně překvapeně Brumbál.

"Ano."

"Upřímnou soustrast, Salamandro. Odpusťte. Netušil jsem, že-", zarazil se v půli věty. Nechtěl ten fakt zdůrazňovat. Měl dojem, že i bez toho je to pro ni břímě, které stojí spoustu sil.

Salamandra jen přikývla.

"Věděla to vaše přítelkyně?", zeptal se opatrně.

"Ano, ona jediná. Zavázala se neporušitelným slibem to nikomu neprozradit."
"Rozumím."

"Ne, nerozumíte. Ani ona nerozuměla. Nechápala, jak to bylo ponižující. Měla jsem jiné plány než otěhotnět s motákem. Chtěla jsem cestovat a poznávat nová odvětví magie. Bylo to na mě příliš. Nebyla jsem připravená mít dítě.", vychrlila najednou ze sebe. Zakryla si ústa rukou a zajíkla se. Stálo ji velkou námahu se opanovat, aby se na místě nerozplakala.

Brumbál neřekl nic.

"Promiňte.", vzlykla a otočila, že opustí jeho pracovnu. Po pár vteřinách se ale zastavila, otočila se a řekla: "Prosím, neříkejte nikomu, co jsem vám dnes řekla."

"Samozřejmě. Vše zůstane mezi námi.", řekl ředitel mírně a slabě se na Salamandru usmál. Ta ale jeho úsměv neopětovala.

***

Grenadina se probudila v nové cele. Cítila se jako by spadla z koštěte. Tělo měla ztuhlé a místy ji bolelo. Opatrně se zvedla a opřela o lokty. Rozhlédla se rozpačitě okolo a pak se pomalu posadila. Ani se nepokoušela přemýšlet, jak se dostane z cely ven. Jednak se cítila příliš unavená, aby vyvíjela jakoukoliv byť i mentální činnost, a jednak tušila, že tentokrát jí určitě zabezpečili lépe. Určitě už se nespoléhají jen na mříže.

"Ále, tak slečinka už je vzhůru. No výborně.", zaslechla za sebou. Otočila se. Na druhé straně mříže stál jiný mladý pracovník ostrahy. Byl vlastně docela pohledný. Grenadina se neobtěžovala mu cokoliv odpovědět. Jako by to snad mělo nějaký smysl.

"Nikam mi neutečte. Za chvíli se tu zase stavím.", utrousil sarkasticky a šel si dál svou obvyklou obchůzkovou trasu. Grenadina však neměla ani v plánu se o něco pokoušet. Nemělo by to smysl. Jen by na sebe zbytečně upoutala pozornost. Rozhodně nestála o to, aby si jí teď kdokoliv všímal. Později jí bude věnováno tolik pozornosti, že nebude vědět, co si s ní počít.

Sedla si na zem a opřela se o studenou stěnu. Vzpomínala. Viděla před sebou tvář dívky s karmínově rudými vlasy. Vendetea Krolewski. Ta děvka jí lhala do poslední chvíle. Určitě se s tím motáckým zmetkem Witchcrookem znala lépe, než přiznávala. Proč by jinak čmuchala na vrátnici v knize návštěv. Určitě doufala, že si o ní někde vyšťourá nějaké informace. Ne, že by to v tuto chvíli mělo jakýkoliv význam.

Ale kamarádčinu potupu pomstila důkladně. Ten ubožák raději ukončil svůj život sám. Jestlipak už se to k Sal doneslo, že je otec její holčičky mrtev? Vzpomínky na kamarádku jí málem vehnaly slzy do očí. Jako by ji viděla před sebou. Nebýt toho zatracenýho hajzla, nejspíš by teď spolu cestovaly po světě, ona a Sal.

"Tak moment!", skoro vykřikla. Vzpomněla na nezrušitelný slib, který dala své kamarádce v době, kdy ještě byla naživu. Smrt, která měla nastat okamžitě po porušení slibu, se jí rozhodně zdála jako lepší varianta než Azkaban nebo mozkomorův polibek.

"Ostraha!", rozkřičela se.

"Co se děje?!", vyhrkl mladý strážce, když celý zadýchaný a rudý v obličeji doběhl ke Grenadinině cele.

"Musím vám něco říct.", řekla klidně Gren.

"Vážně?", ušklíbl se pracovník ostrahy.

"Otcem Charlotte Salamandry Lendwirtové je již mrtvý Rohypnius Witchcrook.", oznámila mu vězeňkyně s úsměvem a zhroutila se k zemi. Nedýchala.

***

Estelle byla ve svém pokoji sama. Nařídila Hobbline, aby ji nevyrušovala, pokud ji sama nezavolá. Přiložila si hůlku ke spánku. Váhala. Upravovat paměť sobě samé bylo dost riskantní. Bude ale schopná jít dál, pokud to neudělá? Obávala se, že by dopadla stejně jako on. Nikdy by na něho nedokázala zapomenout. Stejně jako on na Lilly.

"Je konec. Sbohem, Severusi.", zašeptala.

Chvíli tam ještě seděla s hůlkou u spánku a sbírala odvahu, než řekla: "Zapomeň!"

Autor Prskolet, 15.03.2016

Přečteno 232x

Tipy 2

Poslední tipující: Lůca