Lotte - 38. kapitola

V Casa Lotte to vypadalo jako po boji. Všude se tyčily komínky svetříků, halenek a dalšího oblečení, nenápadně prokládané knihami. Lotte trvala na tom, že s sebou potřebuje asi tak polovinu bradavické knihovny. Prostě ještě potřebuje přečíst spoustu knih a vzhledem k tomu, že na té pitomé stáži nebo co to je, nebude mít co na práci… Při vyučování se bude moct jen dívat a poslouchat. Nenechají ji prý nic dělat, maximálně si může tak psát poznámky. A vzhledem k tomu, že nebude mít s kým po nocích lítat po škole… Samotnou by ji to nebavilo. Ty dva nebelvírští blázni dokázali udělat dobrodružství prostě z čehokoliv.

 

 

 

Snad ji ten blonďatý ukňouranec nechá číst a nebude se jí moc vnucovat. Pojede prý jen s matkou, která na ně oba dohlédne. Lotte se obejde i bez dohledu. Ne, že by se o ni Severus nestaral. Každopádně to ale nepřeháněl, a tak si většinu času mohla dělat, co se jí zachtělo. Tedy pokud zrovna neměla domácí vězení. To pak většinou ležela v knihách a četla. Některé knihy přečetla i vícekrát. Dokud neměla žádné přátele, tak jí to většinou ani příliš nevadilo. Pokud se z ní zrovna nesnažil udělat odborníka na lektvary nebo ji nepoučoval o tom, jak to podle něho ve světě kouzel funguje, toulala se po hradě nebo školních pozemcích. Někdy chodívala brzy ráno pomáhat madame Pomfreyové na ošetřovnu. Tedy Lotte říkala pomáhat, madame Pommfreyová by řekla zaclánět, ale děvčátko si získalo její přízeň hned v prvních minutách svého života, a tak ji u sebe někdy nechávala.

 

 

 

Dokud ji hlídala Ghandi, tak byly Lottiny dny plné her a legrace. Pak ale její milovaná chůva odešla. Chvíli ji učila ta lhářka Salamandra. Její máma. Máma na prd. Zakroutila hlavou a dál zkoumala, do kterého komínky by ještě nějakou tu knihu propašovala. Teta Narcisa nebyla jako Severus. Byla sice hodná, to ano. Ale dokázala moc dobře poznat, že Lotte začíná spekulovat nad nějakou lumpárnou. Chtělo to tedy, aby se měla čím zabavit. S Dracem se nehodlá vůbec zahazovat. Je to otravný, ufňukaný srab. Není s ním žádná zábava jako s dvojčaty.

 

 

 

***

 

 

 

Severus Snape neochotně vstoupil do krčmy U Prasečí hlavy. Hlavně, ať už má tenhle nesmysl za sebou. Původně se jít nechtěl. Neměl zájem Estelle pomáhat s čímkoliv. Byla mu ukradená. Mylně se domníval, že tím jedním pozváním na kávu to končí. Prostě se mu chtěla revanšovat za záchranu, na tom neshledával nic podezřelého. To, že se chovala jako by jej viděla poprvé v životě, připisoval silnému úderu do hlavy. Nicméně předpokládal, že dříve nebo později se Estelle paměť zase rozjasní. Alespoň částečně. Zdálo se však, že Estelliny problémy s pamětí se spíše prohloubily. To ho zaujalo. Poškození takového rozsahu by přece pouhá rána do hlavy nezpůsobila. Byl zvědavý. Třeba se mu ji podaří alespoň dostatečně naštvat, aby mu pro příště dala pokoj.

 

 

 

S kamennou tváří došel ke stolku v rohu. "Slečno Rosebloodyová."

 

 

 

Estelle měla chuť zvolat něco jako: "Přišel jste! Skvělé!", ale ovládla se. Spolkla všechno nadšení a povýšeně mu pokynula hlavou. Jako by ta schůzka byla vlastně laskavost od ní. Minimálně za ty hodiny čekání si to zasloužil. Severus Snape jen nepatrně povytáhl obočí a usadil se naproti ní. Jeho oči byly ledově chladné a tvář zcela nehybná. Zjevně čekal, až Estelle spustí.

 

 

 

"Víno?", řekla jenom a postrčila k němu prázdnou sklenici, která už tam stála připravená.

 

Snape jen přikývl. Estelle jej doslova rentgenovala očima. Ani stopa po nějaké emoci. Podle obsahu té staré krabice jej musela milovat. Všechny básně i milostné dopisy (které mu zřejmě neměla odvahu předat) byly psané její rukou. Své písmo přeci pozná! Nalila víno do sklenice, a zatímco ji postrkovala směrem k němu, nespouštěla oči z jeho chladné bledé tváře. Sakra, už tím ksichtem pohni!, popoháněla jej v duchu.

 

 

 

"Ne.", odpověděl nahlas a Estelle nadskočila, div nepřevrhla vratký stolík.

 

"To je, to je velmi-", nemohla hned nalézt to správné slovo.

 

"Za to srazit dítě k zemi je vrchol zdvořilosti a hrdinství. Mluv. Co ode mne chceš", řekl chladně, ale v očích se mu zračila zloba. Nebude s ní hrát žádné hry. Ať ta ženská laskavě vyklopí, co má na srdci. To si vážně myslí, že nemá nic lepšího na práci než tu s ní vysedávat?

 

 

 

Estelle jeho tykání trochu vyvedlo z míry. "Dobrá. Tady. Podívejte se na tohle.", řekla, pečlivě skrývajíc svou uraženost, a přisunula k němu starou oprýskanou krabici, na jejímž víku se ozdobně skvělo jeho jméno.

 

"Co to má být?", zamračil se Snape.

 

"To bych chtěla objasnit od vás. Jsou tam fotky. Na některých jste jen vy, na některých jsme společně. Jsou tam různé divné věci. Sklenice naložených slimáků. Zřejmě jste mi ji daroval. Já slimáky naložit neumím. Nikdy jsem v takových věcech nebyla dobrá. A jsou tam básně. Mraky básní o vás psané mým písmem. Vypadá to, jako bych do vás byla kdysi zamilovaná. Já vás ale poznala až při té nehodě v Obrtlé ulici. Chci vědět, co mezi námi bylo a kdy. Napadla mě ještě moje matka, ale ta měla zcela jiné písmo než já. A další otázka zní: Proč si vás nepamatuji a vy mi klidně tykáte, jako bychom se znali věčnost?"

 

 

 

Estelle na něj upírala oči plné naděje a očekávání. Vypadalo to přesvědčivě. Nezdálo se, že by to hrála. Chvíli na sebe jen hleděli. Severusovi to připadalo jako špatný vtip. Četl jí myšlenky. Nic. Neobával se, že by se mu v tom snažila jakkoliv zabránit. Kdyby chtěla uzavřít svou mysl, aby zakryla lež, nedostal by se jí do hlavy ani na začátku.

 

 

 

"Proboha Estelle! Tykám ti, protože jsme spolu chodili v Bradavicích do stejného ročníku. Před necelými čtyřmi lety jsi dělala chůvu mé chráněnce!", nevydržel to už Severus.

 

 

 

Estelle na něho jen zmateně zírala. Po dobré minutě ticha promluvila: "A my dva?"

 

 

 

"Nikdy žádné my nebylo. Nevěděl jsem, jak se tě zbavit. Pořád ses kolem mě motala. Popravdě jsem tě nesnášel.", řekl Severus s ledovým klidem a Estelle zalapala po dechu. Takže takhle to bylo. Zamilovaná byla pouze ona. A teď se historie opakuje. Proč si to ale nepamatuje. Z očí se jí řinuly slzy. Cloumal jí vztek a ponížení. Čert vem, co se jí stalo s pamětí. Za tohle jí ten zmetek zaplatí! Takhle s Estelle Rosebloodyovou nikdo jednat nebude! V jeho očích četla výsměch a to její hněv jen rozdmýchávalo. Nebýt tady tolik lidí, vytáhla by hůlku.

 

 

 

"A čemu se usmíváš, umaštěnče?", vyštěkla na něho.

 

"Co prosím?"

 

"Slyšel jsi. Podle těch básní jsem tě milovala. Nechápu proč.", soptila Estelle.

 

"Je mi líto.", odtušil chladně Snape a zvedl se k odchodu. Jeho společnice tam zůstala bezmocně sedět a nasupeně hleděla za odcházejícím mužem, který býval její láskou. Minulost ji zcela přestala zajímat. Cítila jen ponížení a vztek.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

"Takže zítra odjíždíš.", řekla Salamandra tiše. Její dcera jí ale neodpověděla. Jen tam dál seděla na posteli s rukama založenýma na hrudi a pohledem provrtávala zeď naproti sobě.

 

"Vím, že se zlobíš.", začala pomalu. Její hlas zněl prosebně. "Mrzí mě to. Měla jsem ti říct, kdo je tvůj otec a jak to bylo. Netuším, jak se jeho jméno dostalo do novin. To jméno znala jediná osoba a ta už v té době byla po smrti."

 

"Kdo to věděl?"

 

"Má nejlepší kamarádka. Řekla jsem jí to, když jsem byla těhotná. Zavázala jsem ji nezrušitelným slibem."

 

"Nezrušitelným slibem?"

 

"Pokud někdo složí tzv. nezrušitelný slib a poruší jej, zemře."

 

"Hustý!", vydechla Lotte a vlasy se jí okamžitě rozzářily.

 

 

 

Salamandra jen zakroutila hlavou. Prostor kolem nich vyplnilo ticho. Když Lotte viděla, že ze své matky víc nedostane, vrátila se zpět ke svému zarytému mlčení. Měla už téměř sbaleno.

 

 

 

"Mám tě moc ráda, Charlotte. Snad mi jednou odpustíš."

 

"Hm.", odsekla jí Lotte a Salamandra opustila místnost. Nedokázala se ubránit slzám. Snad se jí její holčička v pořádku vrátí a vše jednou zapadne na své místo.

 

 

 

***

 

 

 

"Slečna Rosebloodyová. Hmm. Čemu vděčím za to potěšení?", cukroval upír úlisně.

 

"Pomsta.", procedila Estelle naštvaně mezi zuby.

 

"A co jsem provedl, smím-li se optat?", neustával upír ve svém slizounství. Že by přišla srovnat účty za tu světloplachou skřítku?

 

"Vy nic, ale je tu jistý muž, kterému bych ráda udělila lekci, na kterou do smrti nezapomene."

 

"Byl bych si myslel, že něco takového zvládnete sama levou zadní. Žádný tvor v sobě nemá tolik zákeřnosti jako rozhněvaná žena."

 

"Ale s vámi, s vaší mazaností, můžeme tu pomstu dotáhnout k dokonalosti."

 

 

 

Vaší mazaností? K dokonalosti? Zbláznila se? Co se s tou bláznivou čarodějnicí stalo? Vincentius nevěřícně zíral na Estelle a s úžasem si v duchu opakoval každé slovo, které vyslovila. To myslí vážně? Opravdu chce z nějakého muže udělat upíra za trest? A co si tím jako pomůže? A proč to vlastně chce po něm? Ta ženská se musela zbláznit! A ke všemu je to bradavický profesor! Ne, to rozhodně neudělá. Ani omylem.

 

 

 

"Dám vám za to cokoliv.", řekla Estelle s naléhavostí v hlase a přimhouřila oči.

 

 

 

Vincentius si ji přeměřil od hlavy až k patě. "Vážně cokoliv?", řekl s potměšilým úsměvem a rádoby svůdně na ni zamrkal. Estelle se na okamžik zarazila. Chvíli si prohlížela upíra sedícího naproti ní a přemýšlela. Stojí jí to za to? Vážně toho přerostlého umaštěného netopýra nenávidí natolik, aby udělala tohle? Na druhou stranu, má zůstat pannou až do smrti? K čemu?

 

 

 

"Dobře.", řekla pomalu a do tváří se jí nahrnula krev. "Ale měl byste nejprve něco vědět."

 

 

 

Vincentiovi se rozsvítily oči. Vážně? Ona je neposkvrněná? Jeho krev se počala soustřeďovat do zcela jiných partií než v případě Estelle. "Něco k pití, slečno?"

 

 

 

V Estelle byla jen malá dušička. Oni spolu skutečně budou spát. Přikývla. Jedna sklenička jí ale stačit nebude. Tohle bude chtít alespoň flašku. Možná dvě. V bezvědomí se jí to bude lépe snášet. Upír usedl vedle Estelle se sklenkou vína v každé ruce. Víno bylo rudé jako krev. Jednu sklenici podal Estelle. Ta ji přijala s předstíranou elegancí a sebejistotou. Upír se jí vpíjel do očí s neskrývanou lačností.

 

 

 

Ještě nedopila ani do poloviny sklenice, když se na ni upír vrhl a surově přitiskl své rty na její. Sklenice jí přitom vypadla z ruky a roztříštila se na tisíce malinkatých střípků. Víno se rozprsklo na podlahu. Upír se začal potýkat s Estellinými svršky, aniž by svá ústa oddálil od jejího hebkého těla. Estelle zavřela oči a modlila se, aby to netrvalo dlouho. Upír překypoval nedočkavostí. Velice rychle přešel ze zápasení s knoflíky a šněrováním na prosté cupování na hadry.

 

 

 

To, co následovalo potom, předčilo všechny Estelliny představy, včetně těch nejdivočejších. Pohovka se otřásala a prohýbala pod upírovými přírazy. Estelle se protáčely panenky, ztěžka oddechovala, její tělo pokrýval pot. Ozvalo se prasknutí, pohovka se poroučela k zemi. Zmožená žena nestihla zkontrolovat, zda je celá, když ji upír vzal do náruče a odnášel ji k pultu, za kterým stával, když dojednával nějakou běžnou transakci. Překvapivě něžně ji položil na pult a jal se pokračovat ve svém díle.

 

 

 

Estelle se cítila vyčerpaná, měla pocit, že to snad nikdy neskončí. Byla přesvědčená, že to bude to poslední, co kdy zažije. Nebyla schopna vydat už ani hlásku. Zvedla ruku ve snaze upoutat upírovu pozornost. Marně. Upír už se blížil vytouženému vyvrcholení, a tak její gesto vůbec nevnímal. Teprve když se probral ze slastného opojení, všiml si, že je bezvládná a bledá. Pokusil se nahmatat její tep. Byl slabý.

 

 

 

V lékouzelnictví se nevyznal. Neměl vůbec tušení, jak moc ji tento stav ohrožuje na životě. Přejel bílými štíhlými prsty po jejím obnaženém zemdleném těle. Už z něj nesálalo tolik tepla jako předtím. Znovu zkontroloval tep, ale ten už byl téměř nehmatný. Mohl by ji nechat zemřít a ušetřit tak něco málo za stravu pro své vazaly. Nebo z ní učinit svou věčnou družku. Představa, že by si tuhle zábavu ještě někdy mohl zopakovat, se mu líbila. Zakousl se Estelle do krku. Žena otevřela oči. V pootevřených ústech se jí rýsovaly dlouhé špičáky. Upír se usmál.

 

 

 

"A teď můžete svou pomstu vykonat i sama, má drahá."