Lotte - 39. kapitola

"Doufám, že víte, co děláte, Severusi.", řekl vážně Brumbál. Jeho modré veselé oči nyní ztvrdly a provrtávaly ho skrz půlměsícové brýle.

 

 

"Napadá vás snad lepší způsob, jak ji potrestat, Brumbále? Jak vidno, z domácího vězení si nic nedělá."

 

 

"Kruval. To nejsou Bradavice.", pokračoval ředitel pomalu. "Rozmyslete si dobře, příteli. Může tam získat úplně jinou inspiraci, než zamýšlíte."

 

 

"Snad. Nejde však jen o trest. Chci ji oddělit od těch dvou zrzavých budižkničemů. Domnívám se, že na ni mají velmi špatný vliv. Navíc jste to vy, kdo na mě apeloval, abych zvážil, jak zamezit dalším podobným incidentům."

 

 

"Jistě, ale měl jsem na mysli důraznou promluvu do duše nebo každodenní výpomoc ve skleníku do odvolání. Nikoliv půlroční trestný pobyt v Kruvalu."

 

 

Severus Snape pouštěl Brumbálova slova jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Co ten starý blázen tedy chce? Nejdříve ho poučuje, že je na Lotte příliš měkký. Pak je zase příliš tvrdý. A vůbec - co je mu po tom! Poručníkem Lotte není Brumbál, ale on! Navíc Lucius nejednou naznačil, že přátelství Draca a Lotte mimořádně podporuje. Severus byl přesvědčený, že je více než předčasné uvažovat o takových věcech, jako za koho se Lotte jednou provdá. Na druhou stranu proč si nepřipravit půdu už teď? Malfoyovi byli bohatým a mocným kouzelnickým rodem. Malý Draco byl sice otravný usmrkanec, ale pokud na něho Lucius tu a tam trochu přitlačí, mohl by z něho vyrůst žhavý kandidát na místo po Lottině boku.

 

 

Uvědomil si, že se na něj ředitel Bradavic tázavě dívá. Zamrkal, aby se dostal zpět do reality. "Myslím, že ten trest je více než přiměřený, řediteli.", řekl pevným hlasem.

 

 

"Dobrá. Koneckonců madame Pinceová si jistě ráda oddechne. Je jako na jehlách pokaždé, když vaše chráněnka překročí práh knihovny. Možná, že máte pravdu a Lotte to jedině prospěje. Mimochodem už jste přemýšlel, na jakou školu byste si přál, aby nastoupila?"

 

 

"Nechci se unáhlit, řediteli. Uvidíme, s jakou se má chráněnka vrátí z Kruvalu."

 

 

Albus Brumbál přikývl a vrátil se zpět ke své práci. Severus mu jen krátce pokývl a prkenně odcházel z pracovny. Jeho kroky se vzdalovaly, až utichly docela. Tehdy zpoza jedné z nečetných knihoven vystoupila Salamandra. Vrhla na Brumbála vyčítavý a zároveň zoufalý pohled. Věřila, že Brumbál byl její poslední nadějí, kdo může Lottinu odjezdu zabránit.

 

 

"Je mi líto, má drahá.", řekl potichu Brumbál a díval se za ní, jak proplouvá prostorem, dokud nezmizela skrze jednu ze studených kamenných zdí.

 

 

***

 

 

Stanny poletoval po Case Lotte a kontroloval, zda někde nezůstalo něco zapomenutého. Otevíral a zase zavíral jednotlivé kufry a kufříky, přepočítával svetry a vyndaval nalezené knihy. "Slečno, pochopte, že je potřeba, abyste s sebou nemusela vláčet příliš mnoho věcí! V Kruvalu je určitě také knihovna!"

 

 

Otrávená Lotte seděla u stolu, šťourala se v pudingu s jahodami a kroutila očima. To se snadno řekne, že mají také knihovnu. Ale co kdo může vědět, zda je opravdu kvalitně vybavená! Nebude číst nějaké nepodložené nesmysly a teorie! Chce si číst o magických experimentech a učit se zpaměti zaklínadla. CHCE FAKTA. Žádné pohádky.

 

 

Do místnosti vstoupil Snape. Nevěřícně se rozhlédl kolem. "Zapomeňte oba, že s sebou potáhne tolik harampádí!", zvolal a vytáhl z vnitřní kapsy hábitu svou hůlku. Stačilo pár ladných pohybů zápěstím a obsah všech Lottiných zavazadel a zavazadélek se roztančil po místnosti. Vše se úhledně roztřídilo a nakonec zbyl jen jeden větší kufr. Lotte zůstala jen udiveně zírat. "Páááni!", vydechla. Severus Snape se jen ušklíbl.

 

 

"S tetou Narcisou a Dracem se sejdeme v Prasinkách na nádraží. Vlak odjíždí ve čtrnáct hodin. Byl bych rád, abych tě nemusel nahánět po celém hradě."

 

 

Lotte osaměla. Byla tam jen ona a domácí skřítek Stanny. Teď, když už vliv hypnózy byl ten tam, nebyla s ním žádná legrace. Snape ji donutil, aby se pokoušela zrušit hypnózu tak dlouho, až se jí to skutečně podařilo. Nebylo to však zadarmo. Nejen, že tím strávila mnoho dní, ale nakonec to i odstonala. Nebyla ještě připravená používat své schopnosti tak intenzivně, a tak ji každé podobné úsilí nesmírně vyčerpávalo.

 

 

Podívala se na hodiny nade dveřmi. Brzy bude osm. Fred s Georgem budou nejspíš už na cestě na nějakou hodinu. Bude si na ně tedy muset počkat až při obědě. Nechtěla odjet bez rozloučení. Oni dva byli jedinými jejími přáteli. Mohla by jim pak jen poslat sovu, ale to jí připadalo málo. Navíc z nějakého důvodu je prostě chtěla ještě vidět.

 

 

***

 

 

Stála před zrcadlem a už snad po tisící si prohlížela dlouhé ohyzdné špičáky ve svých ústech. Alespoň jí tedy odpuzovaly a naplňovaly odporem. Vincentius z nich byl naopak jako u vytržení. Neustále Estelle obletoval a skládal jí nejrůznější poklony. Obdivoval její bledou tvář, která měla díky jejímu indickému původu vskutku fascinující odstín. Do nekonečna pěl ódy na její ústa, která teď údajně vypadají mnohem neodolatelněji a jež by, kdyby dovolila, líbal od rána do večera. Estelle to otravovalo. Vincentius se jí nikdy nelíbil a nikdy o něho nestála. A o tohle už vůbec ne.

 

 

Na druhou stranu, proč toho nevyužít. Upír se zjevně opájel její krásou, ve své upíří podobě mu naprosto učarovala. Nechápala, proč ji vlastně nenechal zemřít. "A co bych asi tak dělal s mrtvolou?", odpověděl jí prostě, když se ho ještě v noci vyptávala. Ta odpověď ji překvapila. Vážně by nevěděl, co s tělem? On? Nezdálo se jí to. Ale vzhledem k tomu, jak kolem ní neustále poletoval a zahrnoval ji lichotkami, za tím bude něco jiného.

 

 

Znovu se zadívala do zrcadla. Musela uznat, že odstín "smrtelně bledá" jí sluší. Semkla pevně rty, aby zakryla své dentální vylepšení. Usmála se. Vážně takhle vypadá dobře. Prohlédla si šaty, které Vincentius vyštrachal, kdo ví odkud. Byly šíleně staromódní, ale líbily se jí. Měly takové zvláštní kouzlo. Vypadala jako nějaké hraběnka nebo vévodkyně, jejichž portréty vídala kreslené v historických knihách. Pohladila jasně červený samet, ze kterého byly šaty ušité. Pro tuto roční dobu byly až příliš teplé, přesto jí v nich nebylo horko. Možná, že upíři nevnímají teplo a chlad. O upírech toho nevěděla mnoho. Podivný majitel tohoto obchodu byl donedávna jediným upírem, kterého znala. A teď jsou dva.

 

 

Znovu se otřásla odporem. Znělo to, jako by měli být snad pár. Zarazila se. Vytřeštila oči na svůj odraz v zrcadle. Prsty se zlehka dotkla dlouhých zubů. Shlédla dolů na své krásné historické šaty. Musely být nevýslovně drahé. Vůbec se jí to nelíbilo. Bylo to velmi urážlivé a, při vzpomínce na předešlou noc, celkem odpudivé. Prostě hnus.

 

 

Vběhla, ne, přímo vletěla, do prostor obchodu. Viděla ale jen Vincentiovi záda, když právě scházel po schodišti někam do podzemí. Vyrazila prudce za ním. Dostihla jej ještě na schodišti a chytila je za rameno. Překvapený upír nadskočil leknutím a vytřeštil na ni oči. Když se mu myšlenky zase urovnaly, usmál se a pravil úlisně: "Takže jste našla můj dárek. Výtečně.", a vilně si ji prohlížel. Ani se to nesnažil skrývat.

 

 

Estelle uchopila cíp sukně a divoce jím mávajíc udeřila na upíra: "Co KONKRÉTNĚ si od toho slibuješ?" S vykáním se neobtěžovala.

 

 

"Co bys tak myslela, drahoušku?", odvětil upír se slizkým úsměvem na tváři. Estelle se jako by se snad na chvíli zastavilo srdce. Několik vteřin na upíra jen zírala a pak se vrávoravě opřela o stěnu. On to myslí vážně!

 

 

"Nezůstanu tady. Ještě dnes v noci se vrátím do svého domu.", řekla hlasem tak pevným, jak jen dokázala.

 

"Samozřejmě, jak je ctěná libost.", řekl upír klidně a s úsměvem se díval, jak Estelle stoupá po schodech vzhůru. "Však ty přilezeš, až budeš mít hlad.", dodal ještě potichu, když už byla z doslechu.

 

 

***

 

 

Velká síň překypovala životem. Jako každý den v poledne. Studenti si pochutnávali na svých oblíbených lahůdkách a při tom hovořili jeden bez druhého. Angelina Johnsonová si přisedla k dvojčatům Weasleyovým a začala jim nadšeně vykládat, že určitě dostane k Vánocům nové koště, protože jí to tajně napsala její mladší sestra. Fred a George jí to zjevně moc nebaštili. Vyměnili si jen pohled se zdviženým obočím a dál se věnovali obsahu svých talířů.

 

 

S Angelinou byla někdy docela legrace, ale ráda se vytahovala. Navíc jí dvojčata dosud nezapomněla, jak jim nechtěla vrátit učebnice, které tak neprozřetelně zanechali ve společenské místnosti u krbu. Nakonec jim je vrátila docela rychle. Povídala něco o tom, že by se s nimi raději přátelila, než je vydírala. Hlavně, že původně je chtěla naprášit. Potvora! Ale pravda byla, že trénovat famfrpál dva na dva bylo lepší než dva na jednoho. Nehledě na to, že Lee Jordan sice uměl pravidla nazpaměť a dokázal jejich snažení vždycky vtipně okomentovat, ale hráč byl prachmizerný. Naproti tomu Angelina jim občas pěkně prohnala perka.

 

 

Angelinino vychloubání bylo přerušeno tichým pozdravem. Dvojčata, Lee i Angelina vzhlédli. "Lotte!", řekla dvojčata jako jeden polohlasně jako by tak mohla utajit její přítomnost. "Co tady děláš? Snape tě přetrhne!", dodal Fred a nervózně se rozhlížel kolem, jako by se obávaný profesor Lektvarů měl každou chvíli objevit poblíž a přetrhnout je všechny.

 

 

Lotte jen zakroutila očima. "To je teď jedno. Potřebuju s váma mluvit."

 

 

Dvojčata jí bez řečí uvolnila místo mezi sebou. "No, raději bych to řekla jen vám dvěma. Nemusí to vědět všichni.", řekla Lotte zdráhavě. "Bez urážky.", dodala, když viděla výraz Leeho a Angeliny. Ta holka jí ale vůbec nebyla sympatická. Nevěděla proč, ale už jen tím pohledem ji neskutečně lezla na nervy. A to s ní snad v životě nepromluvila slovo.

 

 

Dvojčata vzala své talíře a přesunula se na konec stolu, kde nikdo neseděl. Lotte si sedla naproti nim, nadechla se a potichu spustila: "Přišla jsem se rozloučit. Jedu do Kruvalu. Kouzelnická škola někde v Bulharsku. Čert ví, co to je za zapadákov."

 

 

Fred upustil kuřecí stehno do bramborové kaše. George se na něho úkosem podíval jako na blázna a pak upřel tázavý pohled na Lotte. Ta pokračovala: "No, vzpomínáte si na ten průšvih v knihovně…"

 

 

Dvojčata přikývla.

 

 

"Tak strýček Severus prostě došel k závěru, že domácí vězení, ani tisíc dní s Přerostlou mandragorou ve skleníku, by nebylo dostatečným trestem."

 

"Jedeš tam za trest?"

 

"Jo. Prej na stáž.", zakroutila zase očima. "Navíc s Malfoyem. A nedostala jsem ze strýčka, jak dlouho tam budu muset zůstat…" Poslední větu řekla Lotte s lítostí a v očích se jí zračil smutek. Nechtěla opustit své jediné přátele. Oba její kamarádi na ni zůstali nechápavě zírat. Nevěděli, co říct. Takže teď budou všechny výpravy podnikat sami.

 

 

Jako první se vzpamatoval George: "To určitě uteče. Pošlem si sovu, hm?", a tvářil se povzbudivě. Byl vážně přesvědčený, že ji tam Snape nebude držet dlouho. Beztak tam ten Malfoyovic ufňukanec nevydrží dlouho. A Snape tam Lotte určitě nenechá samotnou. Fred mlčel a jen bezradně hleděl na svou kamarádku.

 

 

"Sbohem, kluci.", řekla Lotte smutně a vtiskla jim každému do ruky malý balíček. V každém z nich bylo několik drobných předmětů. Tázavě se na ni podívali. "No, to jsem koupila U Taškáře. V Prasinkách. Zdrhla jsem tam strýčkovi. Jednou. O Taškáři jste určitě slyšeli."

 

 

"To musíme hned vyzkoušet!", vykřikli oba najednou. Lotte se usmála a odešla. Dvojčata se tak zabrala do nových hraček, že si jejího odchodu sotva všimla.