Předehra

Příjemný podzimní vítr se proháněl mezi korunami stromů. Z hlubokých lesů byl slyšet jeho jemný smutný zpěv. Počasí se zdálo příznivé. Oblohu sice pokrývala mohutná šedá mračna, přesto déšť nepřicházel a venkovní teplota se držela v ideální míře. Vše působilo perfektním dojmem, přesto v sobě okolní svět nesl jakýsi náznak posmutnělosti. Neozývaly se hlasy dětí, ani rvačky z nedalekých hospod. Všude vládlo tajemné ticho doprovázené písní větru.
Kousek za lesem posedával starý muž se svým vnoučkem. Lovili v řece ryby, aby měli, co si ukuchtit k večeři. Nepromluvili mezi sebou jediné slovo. Ani ne tak proto, aby si nevyplašili úlovek, spíš, aby nepřilákali něco k sobě.
Opodál v křoví cosi zašustilo. Chlapci se sevřelo srdce v hrudi. Položil ruku na rameno svého děda a stiskl jej tak pevně, že starci málem vypadl prut z rukou.
„Dědečku, tam v křoví něco je,“ špital se slzami na krajíčku.
„To byl jen vítr. A buď tiše. Nechceš je snad skutečně přilákat,“ napomenul jej praotec tím nejtišším tónem, jaký svedl.
Hošíka to však neuklidnilo. Moc dobře věděl, jak zní závan větru prohánějící se křovinami. Tohle bylo jiné. Naskočila mu po těle husí kůže. Náhle upřel pohled na svoji paži na dědečkově rameni. Cítil ze starého muže napětí. Polkl naprázdno. Pochopil. Dědeček znal pravdu stejně jako on, pouze nechtěl malého hocha znervózňovat těsně předtím, než přijde konec.
Po chlapcových tvářích začaly stékat slzy. Chvěl se a velmi silně držel dědovo rameno. Starý pán odložil prut stranou a přitiskl svoji dlaň na vnukovu ruku.
„Ať se děje cokoliv, neohlížej se, Jeremy. Rozumíš?“ pronesl tlumeně.
Hoch zlehka přikývl. Tep jeho srdce s každým úderem zrychloval. Bolelo ho v hrdle, jakoby spolkl kámen. Za jeho zády se ozývalo šelestění trávy. Pohyb. Pevně sevřel víčka. Tohle čekání jej ubíjelo. Přál si, aby již bylo po všem. I když na druhou stranu nechtěl… Ještě nechtěl zemřít.
Vyškubl ruku z dědečkova sevření. Rozběhl se pryč.
„Jeremy!“ volal za ním stařec.
Ta věc, která je doposud jen lačně sledovala, se odrazila od země a skočila na nebohého chlapce.
Jeremy stihl již pouze vykřiknout…

Skupinka neobvyklých hladových tvorů velikosti menšího psa byla nashromážděna okolo dvou bezvládných těl a lačně na nich hodovala.
Stavbou těla připomínali opice. Ne však nějaké mohutné gorily. Vypadali spíše jako mláďata šimpanze. Akorát měli o něco větší uši a protáhlejší tlamičky.
Přesto by je na první pohled s malou opičkou nikdo nesrovnával. Jejich tělíčka nepokrývala žádná srst. Pouze holá kůže, která navíc byla, stejně jako většina cév, žil či nervů a také svalstva, průhledná. Při pohledu na ně se tedy člověku naskýtala příležitost vidět všechny jejich kosti a orgány. Vykulené oční bulvy dodávaly korunku celkovému děsivému vzezření.
A právě tyto pekelné bytosti se hrabaly malými tlapičkami celými od krve v mršinách dvou nebožtíků a ládovaly se jejich masem.
Starý muž těmto opičím gurmánům nejspíš příliš nechutnal, zato z malého chlapce zbyly během chvíle téměř pouze ostatky.

Vítr prohánějící se nad zemí sílil. Pohrával si s dlouhým ohonem havraních vlasů patřících dívce, která stála na špičce jednoho z nejvyšších stromů na okraji lesa. Byla celá oděna v černém. Hrudník jí chránilo vyztužení, ploché bříško však naopak zůstávalo zcela odhaleno. Kožené tmavé kalhoty pevně obepínaly její ladné nohy. Tvář jí zakrýval šátek. Na zádech měla připnutý toulec a v ruce pevně svírala luk, toto vše též v barvě noci.
Její nenávistný pohled se upínal ke skupince lidožravých potvor, které asi stále neměly dost a ohlodávaly zbytky dvou lidských těl.
Žena nenávistně zavrčela. Pro Jeremyho a jeho dědečka ale už v této chvíli nemohla nic udělat.