Skok víry

Na Hollardské hradby se snášejí kameny od katapultů. Spíše z povinnosti než na znamení útoku. Hollardský Hrabě, i přes značnou početní převahu nepřítele, drží všechny trumfy ve svých rukou – králova dcera Sanna je stále uvnitř obléhaného města. Do králova vojenského ležení přijíždí Hraběcí posel. Před královým velitelským stanem visí na kůlech tři Hraběcí hlavy – těch z Verlladu, Villardu a Fellwicku. Poslední zde nevisí ani více jak den. Bitva, jež měla ukončit panování krále, nedopadla pro spojená vojska dvou nejbohatších měst království dobře. Bohatý výcvik jim proti Thorblladským, Pelerínám a lovcům zároveň, nepomohl ani k čestné porážce. Posel slézá z koně, odepne zakrvavený pytel a rozklepaným pochodem vchází do králova stanu.

Peleríny uvnitř jsou připraveny na sebemenší projev nepřátelství. Král a jeho rádcové kameně čekají jakou zprávu Hollardský Hrabě posílá. Posel je každým krokem nervóznější. Přijde až ke stolu. Zvedne pytel a otočí jej. Pomalu z něho vypadne zakrvavená, zohavená hlava královy dcery. Králi se při pohledu na ni zatočí hlava. V jeho výrazu ve tváři se mísí vztek, zármutek i slabost. Tělo se mu vzepře, podlomí mu nohy a škubne s ním na zem o hranu stolu. Všichni se k němu seběhnou, dvě Peleríny chytí zezadu strachujícího se posla. Ostatní pomohou králi vstát. Přijde ke své dceři. Hladí ji ve vlasech jako to dělával, když byla malá. Slzy z něho čiší. Sehne se k ní a políbí ji na čelo.

„Ty... To ty... To ty jsi mu v tom nezabránil!“ přirazí svůj obličej k poslově. „Nechal jsi ho to udělat! A pak sem na kráčíš a bez jeho hlavy!“

„M-M-Můj králi.... M-M-M-M-Můj králi... Já jsem jen p-p-posel...“

„Posel!!! Tak pošli tuhle zprávu tomu tvýmu zasranýmu Hraběti! Vyřiď!
Že teď! Už! Je! Mrtvej!!!“

„On... On Vám taky vzkazuje...“

„Co?!!!“

„V-V-Váš-Váš syn. On. Přišel zachránit jeho sestru... M-M-Máte odtáhnout nebo přijde i jeho hlava...“

„Můj syn... Kde je můj syn?!!! Kde je můj syn?!!!“ rozkřičel se na všechny ve stanu. „Přiveďte Fellwičana! A tohle! Tohle rozpárejte, narvěte do něj krysy s morem a pošlete to jako dárek tý kurvě do Hollardu!!!“

Rádcové a většina Pelerín vystřelili hledat Fellwičana, ty dvě Peleríny odváděli posla napospas mnohem horšímu osudu, než s jakým počítal. Královi se teď nehroutilo jen království, ale i život. Nejen že jej prostí lidé obviňovali za válku, ale právě přišel o dceru, a i jeho syn byl pravděpodobně nenávratně pryč. Znovu se tiskl ke své holčičce, nedokázal si připustit, že už tu s ním není. Chtěl zůstat navždy s ní.

Vchodem do stanu prolétl Fellwičan. Peleríny se s ním nemazali, protože ani on jim s jeho hledáním zrovna nepomáhal. Stále klečel na kolenou, když se král vrátil do skutečnosti.

„Můj králi...“ přerušila Fellwičana králova pěst.

„Měl jsi jediný úkol! Byl jsi jeho strážce! Pověz, kde je můj syn?!“

„Můj králi, Váš syn mi přikázal ať Vám nic neříkám, chtěl jen osvobodit jeho sestru.“

„Co ti mám můj syn co přikazovat?! Já jsem tvůj král! Mé rozkazy jsou jako slova Ellysie! Máš se řídit mými rozkazy! Ale ty budeš! Protože jestli z Hollardu přijde hlava mého syna budeš ji střežit až do konce věků!“

„Můj králi, udělám cokoliv abych ho přivedl zpátky. Položím vlastní život.“

„Ne... Nepoložíš... Protože jestli jo, to, co jsem řekl bude tvá poslední starost!“

„Prosím, můj králi, věřte mi já udělám cokoliv. S Vaším synem jsem studoval plány města, našli jsme způsob, jak se dostat do Hollardu, ale bylo to nemyslitelné, ihned jsme to zavrhli. Váš syn nakonec využil jinou cestu. Mě jen teď mrzí že mě předtím nenapadlo, že ta první cesta není nemožná...“

„Takže se nabízíš na jeho záchranu?“

„Ne…“

„Ne?!!!“

„Promiňte, můj králi. Nemyslel jsem ne. Myslel jsem, že někoho, kdo to dokáže znám...“

 

Tavis s Maren leželi v honosné posteli princova opuštěného stanu. Jejich nahá těla splývala v jedno. O dění venku nejevili sebemenší zájem. Nedokázali se upamatovat, kdy naposled viděli jiného než sami sebe. I nedávná bitva minula bez jejich účasti. Podobný čin se trestal jako dezertérství – oprátkou. V bezmezných zástupech Thorblladských vojsk se však jeden či dva chybějící ztratili pohledu svých velitelů. Náhle vstupní závoj rozhrnul Thorblladský voják.

„Voblíkni se a padej ke králi! Už takhle na tebe čeká.“

„Tak ať ještě chvíli vydrží.“ neodvrátil Tavis svůj pohled ani o píď od Maren.

Vojáka odpověď zarazila. Něco takového si nedokázal představit ani v těch nejčernějších myšlenkách.

„Když se vrátím s takovou odpovědí, nechá vyvraždit polovinu tábora.“

„Tak to doufám že budu na té druhé...“

Voják stál jak přibitý. Jeho výraz nechápal. Možná i zapomněl co právě vyslechl.

„No jo porát...“ zvedl se Tavis z Maren, a i z postele a začal se oblékat do svého bělozlatého brnění Thorblladských stráží se zlatou korunou na hrudi.

„Ty taky.“ řekl voják k Maren a opustil stan.

„Pročpak si král asi žádá mé služby?“

„Možná kvůli tvému kouzlu, nebo nás prostě nechá popravit.“

„Ty umíš uklidnit... – Počkej, já sama.“ zasouvala mu meč do pochvy. „Vojáci se mi vždycky líbili.“

„Kvůli Tobě nechám i krále čekat...“

„Ne, dnešek není pěkný den na smrt.“

Oblékla se do šatů, on popadl do podpaží helmu a vyšli ven. Po táboře pobíhali vojáci, připravujíc se na bitvu, která může nastat každým okamžikem. Lovci nepřestávali trhat svými šípy narychlo připravené terče. Další velké skupinky vojáků se procvičovali v boji na blízko. Hukot katapultů zazníval táborem.

„Měl bych tě nechat popravit za tvé chování!“ rozkřičel se král na Tavise, který spočíval ještě na půl těla vně stanu.

„Promiňte, můj králi, připravoval jsem se na bitvu, nečekal jsem, že zrovna pro mne necháte poslat.“

„Tak aspoň někdo... No tak dělej,“ vyhrknul zhurta na Fellwičana, „zasvěť ho do toho tvýho plánu, já už víc slyšet nepotřebuju!“ a s tím král opustil chvatem velitelský stan a s ním i jeho osobní strážci.

„Fernere, víš si s tím rady?“

„Jasně.“

„Maren, můžeš jít se mnou?“ a Fellwičan odvedl Maren ze stanu, v němž zůstal už jen Tavis s Fernerem.

„Co se děje?“ přicházel Tavis naproti Fernerovi ke stolu, na němž se rozpínala podrobná mapa Hollardu, vedle položil svoji helmu.

„Ty to nevíš?“

„Mimo toho, že zajali prince.“

„Takže tohle jsi věděl.“

„Já nejsem jeho chůvička.“

„Ale Fellwičan byl. Král je na něj dost nasranej a jestli prince nedovede živýho, bál bych se být jeho přítel.“

„Tak co ode mne chce?“

„Zachránit prince.“

„A jak to mám kurva asi udělat...“

„Byl jsi někdy v Hollardu?“ zeptal se a Tavis na něho vrhl nepřívětivý pohled. „Promiň, Fellwičan tělem i duší, co? To se mi líbí. – Jinak, Hollardský palác je nádherná stavba na ještě nádhernějším místě, stojí přímo na konci útesu nad Velkým jezerem. Tady.“ ukázal do mapy.

„A?“

„A? Když se princ s Fellwičanem snažili najít nějakou cestu do Hollardu, vzpomněl si princ na dávný dopis od jeho sestry, ve kterým píše o dětech, které se chodí dívat na Hollardskou šlechtu do paláce. Tuhle spodinu by tam nikdy nepustili, ale ty děti našli na útesu něco jako tajnou stezku přímo do Hollardskýho paláce.“

„Když je to tak jednoduchý, ať tam král pošle Peleríny.“

„Tak jednoduchý to zas není. Kdyby jo, Hollarďani by o tom věděli, nenechali by se povraždit zezadu. Nečekají útok od Jezera. Ne od Thorblladu.“

„A po mne chceš abych po tom vylezl?“

„Není to cesta pro muže. Lezení po útesu je spíš pro ty děti. Ale od tvýho přítele jsem slyšel, že na takový věci máš talent.“

„Takže mu teď mám zachránit prdel?“

„Stejně na výběr moc nemáš, slyšel jsem, že jsi chyběl v bitvě, tak jako tak král má důvod tě popravit.“

„Takže když bude mět skapat on, stáhne mne s sebou... – Tak kde najdu tu cestu po útesu?“

„To je další věc, co nahrává Hollarďanům do karet, nedá se to vylízt hned z Jezera, musíš se dostat do přístavu.“

„Chápu...“

„Právě že moc ne. Hollard se z větší části sice rozpíná na útesu nebo uvnitř něj, ale přístav samozřejmě musí ležet na břehu. Má sice své vlastní hradby, ale Hollarďani ho před naším příchodem vyklidili, aby mohli soustředit veškerou sílu ve městě. Hlavní brána je sice zavřená zevnitř, ty ale vymyslíš, jak se dovnitř dostat, popřípadě to obeplaveš. Až tam budeš udělej si čas na otevření brány a vydej se po hradbách sem. Tady se hradba spojí s útesem, mělo by tam být místo, ze kterého děti, o kterých princezna psala, lezou do paláce.“

„Takže říkáš, že si mám jít zaplavat...“

 

„Nechápu, jak jsi mě přesvědčil navlíct se do tohohle.“ stěžovala si Maren Fellwičanovi cestou k Hollardským hradbám, když konečně salva od katapultů utichla.

„Vždyť jsou snad ještě hezčí než většina cos, kdy měla na sobě.“

„Tohle?“ zastavila a přinutila ho se podívat na načančané šaty.

„Co já vím. Tohle se v Hollardu prý nosí.“

„No aspoň ten výstřih je podle mého vkusu.“

Pokračovali až k Hollardské bráně, byli totiž očekáváni jako vyjednávači o králova syna. Předstoupili před ní a mohutná železná mříž se vysunula nahoru. Ihned je obklopili černé huby Hollardu – neříkalo se jim tak kvůli barvě huby, vždyť všichni byli bílí jak Thorblladské hradby, ale pro čerň jejich brnění na hrudi se znakem rudé Hollardské růže, v dřívějších dobách krvácející růže, to však pro některé bylo až přespříliš a v posledních věcích již byla růže zdravá.

Jeden voják přistoupil k Fellwičanovi, druhý zase k Maren. Prohledali je, jestli nenesou skryté zbraně. Nechtěli však dělat potíže, tudíž vojáci nic nenašli.

„Pojďte.“ řekl jeden nepříliš přívětivě a Maren s Fellwičanem kráčeli obklopeni vojáky přes město až k paláci.

„Příčí se mi do tohohle města vůbec vstoupit a ty nafrněnci nás ještě vedou jako vězně.“ šeptal Fellwičan Maren. „Víš, jak se ve Fellwicku říká, že už si nikdo nepamatuje, kdo vyslovil první urážku?“ přikývla. „No tak po tom, co tu vidím, jsem si tím už docela jistej...“

Město i po krvelačné bitvě střežilo dost vojáků, avšak v porovnání s vojskem vně jen mizivě. Ženy, děti a staří se schovávali v bezpečí podzemní části města. Hlavně v blízkosti paláce se pohybovala většina vojáků. Vstoupili dovnitř. V každé místnosti a v každé chodbě, jimiž prošli stáli nehnutě další strážní a v nejzazší síni, jejíž zadní stěna umožňovala výhled na Jezero utvořilo dvanáct vojáků, kteří je vedli půlkruh s cípem u vchodu. Na o schůdek vyvýšeném podlaží na křesle, jež umožňovalo otočení se k výhledu nebo na příchozí hosty seděl tvrdý Hollardský Hrabě. Po jeho pravici stál jeho syn a po jeho levici klečel spoutaný, modřinami posetý princ.

„Můj Hrabě, přinášíme zdvořilé pozdravy od krále.“ říkal Fellwičan a společně s Maren se klaněli.

„Vyser se na ty kecy, co mě mají omámit a řekni mi proč jsem Vás pustil do mého města?“ tázal se svým hrubým hlasem Hrabě.

„Přišli jsme jako poslové na znamení dobré vůle, král věří, že naše neshody můžeme zažehnat. Nikdo už by neměl zemřít kvůli téhle zbytečné válce. Král Vám slibuje že odtáhne od Hollardu, když se jeho jediný syn navrátí bez úhony zpátky do Thorblladu.“

„Pověz, Mistře Vyjednavači, co děláte Vy se zloději a podobnými u Vás v Thorblladu?“

„Promiňte, můj Hrabě, já se v Thorblladských zákonech ještě moc nevyznám, sloužím tam jen chvíli, pocházím totiž z Fellwicku.“

„Fellwick, říkáš? Nějak nemohu nepřehlédnout, že válčíš za špatnou stranu Fellwičane.“

„To já spíše nechápu, jak Fellwičani mohli spojit síly s Hollardem...“

„Meč!!!“ rozeřval se Hrabě, jak rychle vyskakoval z křesla. Jeden z vojáků k němu přišel a podával mu povytažený meč z pochvy. Hrabě je vytáhl a zabodl vojákovi do břicha.

„To sis jako myslel že si zaseru palác tou Fellwickou špínou? Jestli tady má někdo krvácet tak Hollarďani a ty jsi jeden z těch co tu krysu, která podlejzá Ellain, přivedli až přede mě.“ pustil meč a nechal vojáka padnout na zem, ostatní stáli nehnutě.

„A ty,“ přirazil k Fellwičanovi, „vyřiď tomu zbabělci, kterýho nazýváš králem, že jestli neodtáhne, zabalím mu na cestu k Elisandře hlavu jeho syna!“ zpozoroval Maren, v její blízkosti byl omámen její krásou. „Tvá žena?“

„Ano.“ sebejistě zalhal.

„Třeba si jednou najdeš jinou...“ přistoupil k Maren a sahal ji na boky. „Jsi na něho příliš nádherná a tenhle palác potřebuje, aby po něm chodila mladá a nádherná žena. Ještě nedávno to jedna taková dělala, ale tobě se nemohla vyrovnat, a navíc to taky byla špína z Thorblladu. –Taková kráska, ty nemůžeš být z Thorblladu, že?“

„Ne, jsem z Fellwicku.“

„Ach, Fellwick... Jaké to nádherné město...“

„Ovšem jak jsem spatřila Hollard, nemohla bych už porovnávat...“

„A to jste neviděla to nejlepší...“ ukázal na výhled a vedl ji pomalu k němu. Jak přicházeli, ucítila vlahý větříček. Nádherný slunečný výhled a kam jen oko dohlédlo rozpínalo se Velké jezero. Naklonila se přes okraj, aby viděla bílý útes a pak pohlédla na východ kde se desítky a desítky mil k severu vypínal zalesněný výběžek pevniny.

Maren ucítila, že Hrabě stojí těsně u ní. Sevřel ji do svých mohutných paží, nebránila se, možná dokonce ona sama do toho dávala více než on. Podlehl ji. Nevědomky se pomalu oddalovali od výhledu na Jezero. Syn Hraběte je po celý čas sledoval. Nerad viděl otce, jak mu vše vychází. Najednou ve výhledu spatřil mihnout se mokrou postavu, rychle se schovavší za pilíř. Z pocitu poblouznění otočil svůj pohled a sešel mezi vojáky.

„Chlapci,“ upoutával jejich až do teď kamennou soustředěnost. „Cítím, že bych se Vám měl omluvit, nebo možná Vám spíše poděkovat. Jednal jsem v rozrušení, nebyl jsem při smyslech. Teď jsem však rád, že nic, co jsem chtěl se nestalo. Cítím povinnost, až to celé skončí, pozvat Vás na pivo.“

 „To si necháme líbit... – Hrabě!!!“ rozkřičel se první voják, jenž spatřil polonahého muže třikrát probodnout Hraběte zezadu a pak mu ještě podříznout hrdlo.

Mžik stáli Hollardští jako opaření, snažíce se pochopit, jak se to stalo. „Běž!“ zakřičel Fellwičan a už sbíral prince ze země. Tavis se, ihned po Maren, už vrhal z výhledu do Jezera a vojáci doháněli utíkajícího Fellwičana, pomáhajícího domlácenému princi s během. Nejrychlejší z Hollardských skočil po prchajících těsně na hraně výčnělku a princ se velmi neohrabaně poroučel přímou cestou dolů, stejně jako Fellwičan v objetí muže a další a další, již se vrhali za nimi.

Ve vodě bylo rušno. Vojáci využili své převahy a jelikož poshazovali své zbraně ještě v paláci, nezbylo jim než vrahy utápět. Maren neměla velkou sílu a jeden Hollarďan ji zatlačil okamžitě pod vodu. Tavis to vzápětí zpozoroval a vysmýkl se svému katovi a rozhodil muže topícího Maren. Nadechla se, jenže po Tavisovi již skočili jiní. Oba mířili pod vodu.

Po princovi lapalo nejvíce rukou, jenže přes jeho pouta se utápěl spíše sám. Fellwičan se jej snažil ochránit vlastním tělem – stejně neměl na vybranou.

Tři muži naskákaní na Tavisovi, jeden na Maren. Dusila se. Nemohla dýchat. Společně s Tavisem pod vodou vzepřeli se mužům, alespoň ona na okamžik okusila vzduchu. Ihned ji ale voják stáhl pod hladinu. Docházely jí síly. Muž však povolil. Vyplavala na hladinu a roztřepeným zrakem viděla, jak jej někdo topí. Jezero si pomalu podmaňovali Peleríny...