Tyriel - Kapitola III. (2. část)

Slunce silně pralo a oba byli brzy zmožení.
„Vodou musíme šetřit, lásko… nevíme, kdy se dostaneme k další zásobě,“ řekl Elier zatímco uzavíral nádobu, ze které se právě napili. Dohromady měli čtyři takovéto nádoby, přičemž do každé z nich se vešel přibližně litr a půl vody, více neměli. I pro to málo musel však Elier prodat většinu svého rybářského náčiní. Některé cennosti, které mu ještě zbyly a o kterých si myslel, že by mohl v hlavním městě směnit za vodu, měl s sebou nabaleny v ruksaku.
Za dva dny vytrvalé chůze a krátkého spánku před nimi vyrostly mohutné městské hradby a monumentální kopule Nylienorského paláce. Ačkoliv se snažili vodou šetřit, během své cesty vypili téměř dvě láhve, neboť ze spalujícího slunce a suchého teplého vzduchu jim co chvíli vyprahlo v hrdle. Protože další úsek jejich cesty, během kterého se pravděpodobně nebudou moci dostat ke zdroji vody, měl být více než dvakrát delší oproti tomu, který právě ušli, rozhodl se Elier, že musí v Nylienoru prodat některé své cennosti a naplnit láhve do plna vodou.
„Pojď, lásko… zamíříme na náměstí, musíme najít nějaký trh s vodou,“ Elier chytl Sallenu za ruku a vyrazil směrem k Nylienorskému paláci až za ním Sallena musela cupitat.
Když došli k branám hlavního dvoru paláce, spatřili, jak někdo na dvoře strojí dva koně.
„To jsou statní koně,“ prohodil Elier, „ti budou využíváni na dlouhé vzdálenosti.“
Jeden z mužů strojících koně přes jednoho z nich právě přehodil zdobenou plachtu.
„Vidíš to? To je královský znak…“ ukazoval Elier na prošívanou ozdobnou deku, na niž nyní muž připevňoval sedlo. Deka měla na sobě vyšitý velký znak znázorňující velkou šišku vysokého stromu. Jednalo se o Damaroň, obrovský jehličnan, který rostl po celém Lurietu a byl hojně využíván pro své lehké, trvanlivé a kvalitní dřevo, a proto se stal i symbolem Lurietského království.
„Vidím…“ odpověděla bez zájmu Sallena.
„To znamená, že někdo z královské rodiny se chystá na delší výlet, to by mě zajímalo k…“ než stačil Elier domluvit ze dvora se ozval zvučný hlas:
„Hotovo? Teď už jsem chtěl být na cestě… co vám to sakra tak trvá?“
„Pane, omlouvám se, do Rontheru je to dlouhá cesta, chtěli jsme vše náležitě př…“
„Ano, ano. Tak to už prosím náležitě dokončete, za pět minut vyrážím, i jestli bude ten kůň úplně holý…“ vysoký urostlý muž zabloudil pohledem k bráně dvora, za kterou stáli Elier se Sallenou.
„To je sám král, „šeptal Elier, „viděl jsem ho jednou, když byl na návštěvě v Tyoneru, pamatuješ? Měl tam motivační projev pro všechny řemeslníky.“
Sallena přikývla.
Král zase zmizel z dohledu.
„Slyšel jsem správně? Jedou do Rontheru?“ ptal se Elier spíše řečnicky, „Hmmm, to jenom potvrzuje, že něco není v pořádku. Navíc má zjevně naspěch… už jen to, že nevypravují kočár, ale jen koně, „přemítal Elier nahlas.
„Kde budeme dnes spát?“ zeptala se Sallena, která evidentně nesdílela s Elierem jeho podezření.
„Mám známého na severním okraji města, věřím, že nás u sebe na jednu noc nechá přespat. Je to bývalý rybář, férový chlap… Předtím bych ale rád doplnil naše zásoby vody, abychom zítra mohli vyrazit hned za východu slunce.“
„Půjdeme tedy? Jsem už opravdu unavená…“ ptala se Sallena a až nyní si Elier všiml, že jeho žena je skutečně strhaná a má černé kruhy pod očima.
„Ano, jistě, lásko… pojďme.“
V tu chvíli vyšel král znovu na dvůr, „Tak vyrážíme!“ zakřičel.
Když stoupal na koně, vyšla ven i starší žena. Elier pohladil Sallenu po vlasech a řekl: „ještě chviličku vydrž, lásko. Chci ještě počkat, zda nezaslechneme něco o tom, proč jede král do Rontheru. A zajímá mě, kdo je ta žena.“
Na dvůr dorazilo i několik vojáků na koních, kteří se shromáždili okolo krále a oné ženy.
„Tak co, matko? Nasedneš nebo potřebuješ pomoct?“ řekl král, a přitom se pochechtával.
„I králova matka Galet jede… z toho opravdu nemám dobrý pocit… něco je špatně,“ Elier se chytl za bradu.
Mezitím se už Galet vyšplhala na svého koně. Král zavelel k odjezdu a celá družina projela těsně kolem Eliera a Salleny, kopyta koní rozvířila prach až se Sallena rozkašlala a Elier mával rukou, aby prach rozehnal.
„Tak se už asi nic víc nedozvíme, pojďme…“ řekl Elier a chytil Sallenu za ruku.
Po chvíli došli na velké tržiště rozprostírající se na hlavním náměstí ve středu města. Protože do Nylienoru dorazili brzy ráno, vonělo na trhu ještě čerstvé pečivo. Elier měl tři stříbrné mince, které si už mnoho let schovával na nejhorší časy, za každou z nich mohl koupit přes tucet chlebů nebo přibližně pět litrů vody. Tyto mince však nechtěl utratit, dokud to nebude opravdu nezbytně nutné. V malém koženém váčku, který měl Elier přivázaný k opasku, nesl zelený broušený kamínek o velikosti lískového oříšku, který jednou našel jeho otec vyplavený na pobřeží, když se vracel z rybolovu. Schovával jej doma, protože se mu líbil a také tvrdil, že by mohl mít velkou cenu. Než jej však stihl nechat ocenit, zemřel na moři. Elier si kámen nechal, aby mu připomínal otce a nyní ho vzal s sebou v naději, že ho v nouzi bude moci prodat, nevěděl ale, zda vůbec má nějakou hodnotu.
Dnes však nechtěl ani kámen ani mince směňovat, měl v ruksaku ještě zbytek náčiní, které používal k rybolovu a ještě neprodal: kvalitní, pevnou, ale jemnou síť, ručně broušený nůž na kuchání ryb s obsidiánovou čepelí, a dva trojité hroty na harpunu z kvalitní oceli.
„Máš hlad?“ zeptal se Elier.
„Snědla bych něco jiného než sušenou rybu,“ odpověděla Sallena a po dlouhé době se trochu pousmála. Během cesty nejedli nic jiného než ryby, které Elier nachytal a usušil.
„Tam ten pán má pečivo a uzené a vypadá to, že v těch džbánech nabízí i vodu, jdeme za ním,“ ukazoval Elier prstem na stánek na druhé straně tržiště. Když přišli blíže, někdo si před nimi kupoval krásný bochník chleba.
„Bude to vše?“ ptal se mladý obchodník.
„Ano, tady je jedna Damaroň,“ starší pán stojící před nimi podával malou bronzovou minci prodávajícímu mladíkovi. Damaroň byla používaná měna v celém Lurietu a stejně jako na královském znaku i na těchto mincích byl vyražen zjednodušený tvar šišky obrovského stromu.
„Děkuji a vracím dva desetníky, na shledanou a přijďte zase,“ řekl mladík a usmíval se na odcházejícího pána.
„Co to bude pro vás, krásní lidé?“ ptal se mladík směrem k Elierovi a Salleně a usmíval se přitom od ucha k uchu.
„My bychom potřebovali jeden menší bochník a v těch džbánech nabízíte vodu?“ ptal se Elier.
„Menší bochník nemám, můžu Vám dát polovinu, je-li libo a ano ve džbánech je voda, kolik Vám odliji? Jak velkou máte žízeň?“ hovořil mladík, zatímco se stále usmíval a zjevně měl dobrou náladu.
„Než Vám řeknu, kolik bychom si vzali, musím se na něco zeptat,“ začal Elier, „potřeboval bych zaplatit předměty a ne penězi, bylo by to možné?“
„No to záleží na tom, co mi nabídnete, mladý pane,“ řekl obchodník a trochu zvážněl, avšak stále se usmíval.
„Potřebovali bychom doplnit tyto dvě nádoby, každá pojme litr a půl vody a k tomu bychom si vzali půl bochníku chleba, za tohle bych Vám nabídl tuto kvalitní síť,“ Elier tahal z ruksaku síť a přitom se mu do jednoho očka zachytil hrot harpuny, takže když síť vytáhl, spadl hrot na zem a zařinčel kovovým zvukem, „pardon,“ Elier zvedl hrot ze země a strčil jej zpátky do ruksaku, „tak co říkáte, mladý pane?“ zeptal se Elier.
„Mladý pane, nechci být hrubý, je to zjevně pěkná síť a asi bude i kvalitní, ale mě k ničemu není, moje celá rodina jsou pekaři nebo řezníci, sítě nepotřebujeme, takže Vás budu muset zdvořile odmítnout,“ řekl mladý obchodník a zkroutil obličej do soucitného výrazu.
„Můžete ji použít třeba jako závěsnou houpací síť k odpočinku po práci, je skutečně kvalitní,“ snažil se Elier udat svoji síť.
„Pane, nechci Vaši síť, pokud nemáte nic jiného, prosím odejděte,“ mladík už se neusmíval a rukou naznačoval, aby Elier a Sallena odešli a pustili na řadu další zákazníky.
„A co tento hrot na harpunu?“ Elier rychle tahal ocelový trojitý hrot ze svého ruksaku.
„Pane, teď jsem Vám řekl, že má rodina peče pečivo a zabíjí dobytek, nic o rybách jsem neříkal… na co mě bude hrot na harpunu, když žádnou nemám a ani nechci mít,“ mladík už vypadal popuzeně, „prosím, odejděte! Zdržujete mé zákazníky.“
„Pojď, zkusíme to jinde,“ zašeptala Sallena k Elierovi a táhla ho za ruku pryč.
„Ještě mám tento nůž,“ Elier se vytrhl Salleně a vytáhl nůž s černou čepelí.
„Ukažte ho,“ mladík natahoval ruku, aby mu Elier podal nůž.
„Má ručně broušenou čepel z obsidiánu a madlo z damarového dřeva lakovaného damarovou pryskyřicí,“ komentoval Elier nůž, zatímco jej předával muži do ruky.
„Hmmm, ten je hezký… je ostrý?“ ptal se obchodník.
„Jako břitva, možná i víc, pane,“ vysypal Elier rychle.
Mladík nožem zakrojil do uzené šunky na pultu a nůž jí prolétl jako máslem.
„Myslím si, že takhle se domluvíme… to jste jej měl ukázat hned,“ uchechtl se muž za pultem a oči mu jiskřili zájmem.
„To jsem rád, že se Vám líbí, nemohu Vám jej ale dát za tak málo,“ namítal Elier.
„Aha, a co byste ještě chtěl navíc?“ ptal se prodávající.
„Máte tady nějaké láhve na vodu?“
„Mám tady jen tuto dvoulitrovou, ze které piji sám.“
„Když mě ji dáte a doplníte do plna vodou a k tomu místo půlky bochníku dáte celý, tak se domluvíme,“ vyjednával Elier.
„Dobrá, beru,“ odpověděl pohotově mladík.
„A samozřejmě mi doplníte tyto naše dvě láhve, jak jsem zmiňoval dříve,“ ujišťoval se Elier.
„Ano, jistě,“ odvětil mladík a hbitě začal nalévat vodu ze džbánů do lahví.
Elier pozoroval, že mladík nůž opravdu chce, a když mladý muž postavil na pult všechny tři plné láhve a bochník chleba, tak se toho pokusil ještě využít: „A když mi k tomu přihodíte tady ten kus šunky, kterou jste odřízl, tak budu nadmíru spokojený.“
Mladík chytil asi půlkilový kus uzené šunky, zabalil jej do papíru a hodil ho na pult vedle chlebu, přitom se na Eliera zamračil:
„Díky, na shledanou.“
Elier se na něj usmál a řekl: „Já děkuji, mějte se krásně,“ nabalil si bochník a šunku do ruksaku, popadl tři láhve plné vody, kývl na mladíka, který už odvracel zrak k dalšímu zákazníkovi a odkráčel s úsměvem na tváři a spolu se Sallenou pryč.
„Vidíš, člověk se nesmí vzdávat,“ pověděl Elier Salleně.
„Měl jsi ten nůž tak rád, stálo to za to?“ ptala se Sallena.
„Teď už stejně nepotřebuji kuchat ryby, a pokud se k rybolovu někdy vrátím, seženu si nový, v tuto chvíli je důležitější, abychom měli co jíst a pít a navíc mám ještě tento nožík,“ řekl Elier a ukázal malý zarezlý plechový nůž, „šunku si můžeme pořád nakrájet,“ Elier se usmál a přitiskl svoje čelo na Sallenino a potom ji políbil.
Opustili střed města a mířili na sever. Přešli dřevěnou lávku vedoucí přes vyschlou rýhu, kde kdysi tekl malý potůček. Sedli si na nízký svah, který připomínal že tu po staletí proudila voda, namísto jejího zurčení se však mohli zaposlouchat pouze do šustění suché trávy, která se pohupovala ve slabém větříku. Elier vytáhl z ruksaku chléb a šunku. Oba pojedli, avšak s mírou, tak aby jim zůstalo na dlouhou cestu, která je ještě čekala.