HP-Nový svět: Kapitola 5

Kapitola 5: Nová studentka

Toho rána vrhalo vycházející slunce zlatavé odlesky na 4 kouzelníky, kteří se skrývali ve skalách kdesi v Cornwallu na západě Anglie. Měli odsud nádherný výhled na Atlantský oceán omývající zrádné útesy na pobřeží.

Severus Snape na nic nečekal a vyslal pátrací kouzlo, které mělo odhalit přítomnost jakéhokoli kouzelníka, který by se mohl nacházet v blízkosti Fenrirova útočiště.

„Nikdo tu není.“ Řekl po chvíli ke svým spolubojovníkům. Měl z toho dobrý pocit. I když si to nerad přiznával, musel uznat, že Lupin odvedl dobrou práci. Očekával nějaké překvapení, nebo zradu od ostatních vlkodlaků, ale nestalo se nic z toho. Vlastně se zdálo, že je celá akce dobře připravená a Šedohřbet o nich opravdu neví, jak jeho kolega slíbil.

„On dorazí, jen doufám, že bude sám.“ Odpověděl potichu Remus Lupin a dál očima sledoval okolí.

„I kdyby ne, měli bychom to snadno zvládnout. Není úplněk, takže budou v lidské podobě.“ Prohlásila sebevědomě Dora Tonksová a jenom tak mimochodem, jako by si právě vzpomněla, že zapomněla zamknout, si přebarvila vlasy z jasně fialové na černou, aby nepřitahovala tolik pozornosti.

„Přesto jsem si poměrně jistý, že Fenrir Šedohřbet je protivník, kterého bychom neměli podceňovat.“ Severus při těch slovech nezapomněl na svůj obvyklý arogantní tón.

Sturgis Tobolka se doposud do debaty příliš nezapojoval, ale tentokrát to byl on, kdo promluvil:

„To je pravda když vezmu v úvahu, že je schopný napadat i malé děti, aby vybudoval armádu. Kromě toho mi dělá starosti ještě jedna věc. Když dostaneme Fenrira, co pak uděláme s ostatními?“

„Já doufám, že až ztratí svého vůdce, budou neškodní.“ Odpověděl Remus, ale Severus určitě nebyl jediný, kdo v jeho hlase zaslechl jistou váhavost. Podobné debaty považoval za zcela pošetilé a zbytečné, protože ať je to jak chce, stejně to dříve, či později vyjde najevo. Následujících několik minut proto strávil v zachmuřeném mlčení.

Jakmile se jejich nepřítel objevil, nejprve ze svého úkrytu vyrazil pouze Remus Lupin, jak bylo domluveno. Ostatní měli čekat na jeho signál. Chtěl si s ním totiž nejprve něco vyříkat, a přestože Severus jejich slova neslyšel, dokázal si představit, o čem mluví. Moc dobře věděl, že právě tohle odporné stvoření, může za jeho postižení. Věděli to všichni a on dokonce jakkoli ho nesnášel kvůli jeho přátelství s Jamesem Potterem, mu pravidelně připravoval lektvary, které měli usnadnit jeho proměnu.

Po několika dlouhých minutách dal Remus Lupin konečně signál a ze svého úkrytu se vyřítili všichni 3 zbylí kouzelníci. Severus Snape byl z nich nejpůsobivější, když v dlouhém černém plášti, seskočil s napřaženou hůlkou z velikého balvanu, za kterým se ukrýval, a okamžitě zaujal svůj typický šermířský postoj. Sluneční paprsky se přitom odrážely od jeho dlouhých černých vlasů.

„Impedimenta!“ zvolal a na to překvapený Šedohřbet odletěl několik metrů dozadu. Remus naštěstí stihl včas uskočit, aby nebyl zasažen. Dřív než se Šedohřbet stačil úplně zvednout, přiletělo další kouzlo, tentokrát od Dory:

„Mdloby na tebe!“ Také její útok zapůsobil, jak měl a Fenrir Šedohřbet omdlel.

*********************

V den odjezdu do Bradavic byl Harry už od časného rána podivně nervózní a nemělo to nic společného se začátkem školního roku. Věděl, že dnes se odehraje důležitý zápas s Fenrirem Šedohřbetem a on se jeho výsledek  dozví pravděpodobně až ve škole. Remus sice žádné problémy neočekával, ale Harry měl přesto o svého přítele vlkodlaka trochu obavy.

Přesto, když se později ocitl na nástupišti 9 a ¾, odkud Bradavický expres pravidelně odjížděl, byl Harry odhodlaný nenechat si tím pocitem zkazit náladu. Zatímco Hermiona s Ronem zamířili do prefektského vagónu, aby si vyslechli pokyny, on si společně s Lenkou a Nevillem našel volné kupé. Oba jeho přátelé se posadili vedle sebe, a Neville dal Lence, která si se svým typicky zasněným výrazem vytáhla noviny, ruku kolem ramen. Harry si naproti nim otevřel svůj Lexikon kouzel. Ještě se do něj nestačil ani pořádně začíst, když se ozvalo zaklepání a do jejich kupé vešla s milým úsměvem dívka přibližně jejich věku, kterou Harry v Bradavicích ještě neviděl. Dlouhé černé vlasy jí volně spadaly do poloviny zad, pouze dva kratší pramínky měla vzadu sepnuté sponkou, aby jí nepadali do očí. Harrymu se moc líbila. Byla to taková ta půvabná a jemná krása, která v člověku vzbuzuje dojem křehkosti. On měl ale takový pocit, že nebude zdaleka tak křehká jak vypadá.

„Ahoj mohla bych si přisednout?“ zeptala se velice příjemným hlasem a přitom se celou dobu přátelsky usmívala.

„Jistě. Ještě jsem tě tu neviděl, jsi nová?“ zeptal se Harry a přitom naznačil rukou pozvání. Ona nejprve krátce přikývla, než odpověděla:

„Elisabeth Carlisleová, přistěhovala jsem se z USA, můj táta tady dostal práci na Ministerstvu kouzel.“

„Rád tě poznávám. Já jsem Harry, Harry Potter.“ Řekl a podal jí ruku.

„Slyšela jsem o tobě.“ Pak se Elisabeth obrátila na Lenku a Nevilla, kteří až dosud mlčeli, aby se mohli taky představit. S oběma si podala ruku a posadila se naproti nim vedle Harryho, což ho lehce znervóznilo.

„A co tvoje máma, co dělá ona?“ zeptal se se zájmem Neville.

„Byla skvělá kouzelnice jako táta. Je jednou z Voldemortových obětí, po její smrti táta nemohl doma vydržet, proto vzal nakonec to místo na ministerstvu, i když to znamenalo stěhování. Přihlásil mě sem do školy a ředitel souhlasil, abych nastoupila do 6. ročníku.“

I když s ní Harry dokázal soucítit, udělalo na něj dojem, že na rozdíl od většiny lidí, vyslovuje  jméno Pána zla beze strachu, tak jako to vždycky dělal on a Brumbál. Zatímco jí pozoroval, ona se začala vyptávat na jednotlivé koleje a předměty. Přitom vyslovila přání, že by ráda chodila buď do Nebelvíru nebo Havraspáru. Jelikož právě přijel vozík s občerstvením, Harry se zvedl, aby jako už tolikrát předtím nakoupil dýňové paštičky, Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak a spousta dalších dobrot. Když už měl náruč plnou sladkostí pro sebe i své přátele, odpověděl:

„Moudrý klobouk k tvému přání přihlédne, u mě to bylo taky tak, i když já hlavně nechtěl  do Zmijozelu.“ S těmi slovy položil sladkosti vedle Nevilla, aby si mohli všichni nabídnout.

„Co chceš vůbec dělat po škole Elisabeth?“ zeptal se se zájmem a přitom jí podal jednu dýňovou paštičku.

„Chtěla bych být buď lékouzelnice, nebo učitelka.“

„Tak to budeme mít asi podobné předměty. Já chci být bystrozor.“ Elisabeth uznale kývla a pak se začala vyptávat na učitele.

„Na koho bych si měla dát největší pozor?“ chtěla vědět a tentokrát nechal Harry Nevilla, aby jí odpověděl:

„No profesorka Mcgonagallová učí přeměňování a je ředitelkou nebelvírské koleje. Je přísná a trochu upjatá, ale spravedlivá. Nejobávanější je asi profesor Snape, učitel lektvarů a ředitel zmijozelské koleje.“

„Něco jsem o něm přes léto četla. V novinách ho nazvali Brumbálovým špehem ve službách Pána zla.“

„To je pravda, ale už si asi neslyšela, že je to zlý a arogantní bastard.“ Vložil se do toho Ron, který právě vešel spolu s Hermionou do kupé.

„No tak Rone! Měl bys být před novou studentkou trochu slušnější. Co si o tobě pomyslí?“ Hermiona ho napomenula jako malého kluka a sama se ujala představování. Harry si pomyslel, že tohle opravdu nebyl nejlepší způsob jak na někoho udělat dojem, ale nahlas to samozřejmě neřekl.

Povídali si ještě několik minut, než byl čas se převléct do hábitů, protože se pomalu blížili do cíle. Na nádraží v Prasinkách se Elisabeth přidala k Hagridovi, který přepravoval prváky na loďkách, zatímco Harry a jeho přátelé nasedli do kočárů tažených testrály. Teprve teď si uvědomil, že tentokrát se během cesty výjimečně nedostali do křížku s Dracem Malfoyem. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho otce zavřeli po tom útoku na ministerstvu do Azkabanu dávalo smysl, že si nechtěl moc vyskakovat. Pomyslel si Harry a přitom pozoroval okřídlené tvory podobné koním, které jak už věděl, mohli vidět jen lidé, kteří byli svědky něčí smrti.