Svět Aris: Kapitola I.

Dunění děl vytrhlo mladého Erzima ze spánku, jenž mu měla zase připomenout, kde zrovna je. Promnul si své podlité oči z nedostatku spánku, snažil se uklidnit své vyděšené srdce. Tohle bylo jako nekonečná noční můra.

To vážně museli trpaslíci začít zrovna teď s tím odstřelováním? Po skoro dvou dnech slavnostně zamhouřím oči a zrovna musí začít dělat randál z těch podělaných kanónů! Pomyslel si Erzim.

Pokusil se z pokrčené pozice protáhnout své zdřevěnelé nohy, aniž by někoho dalšího nedokopal. Pohupování lodi nedělalo Erzimovi stále dobře na žaludek. Za posledních pět dní, co strávil na lodi jedl minimálně, zásob nebylo dostatek. V podpalubí společně s Erzimem byli tucty dalších vojáků, kteří byli na tom podobně. Nebylo se kam hnout, lodí bylo pro tak velikou armádu málo. Proto velitelé doslova namačkali své vojáky do podpalubí, jak nejvíce to bylo možné, nehledíc na jejich pohodlí.
Na pach potu, moči a výkalů si nedokázal zvyknout, nejraději by šel na palubu, trochu se nadechnout čerstvého vzduchu. Bohužel všichni dostali přísný zákaz vycházet z podpalubí.
Velitelé nechtěli, aby vojáci se pletli námořníkům pod nohami.
Soudil, že loď kotvila u trpasličího ostrova již druhý den. Dle námořníků vysazování vojáků na břeh nejde dle představ. Člunů bylo málo, byli vytíženy ještě raněnými, které vezli lodě zpět na kontinent.

O jeho rameno si opřel hlavu nějaký voják v hlubokém spánku, strašně mu páchlo z úst.
,,Zatraceně! Proč zrovna já!" posteskl si Erzim, ramenem šťouchl do spícího muže, který otočil hlavu na opačnou stranu. Ve svitu luceren se podíval na ostatní nešťastníky.
Záviděl některým, ten jejich tvrdý spánek. Ti, kteří jsou vzhůru, byli utopeni ve svých myšlenkách. Ani si nepamatoval, jestli někdo za celou tu plavbu promluvil. Strach z neznáma, který je čekal byl téměř hmatatelný.

Nedivil se. Dragothi byli nelítostní a zuřivý bojovníci. V krčmách slyšel historky, jak dokáže jeden dragothský válečník porazit sám i stovku mužů.
Z boje prý nikdy neutíkali a jediným směrem, kterým šli, bylo vždy jen kupředu.
Občas se dokonce v jejich řadách může ukázat i kouzelník. Jejich moc byla podobná k necromancerům či přivolávačům. Nevěděl, jestli tomu má věřit. Doposud žádným se nestřetl, přál si aby to bylo tak i nadále. Bylo to bláhové přání.

Zavrtěl hlavou, snažící se vytěsnit chmury a černé scénáře, které mohli nastat. Na zlepšení nálady trávil celou plavbu pokukováním po mladé felčarce, sedící dobrých deset kroků vpravo od něj.
Krátké, zrzavé vlasy nedokázali schovat její krásnou, čistou tvář.
O nohy měla opřenou lékařskou brašnu, neustále v ní pořád dokola přepočítala a rovnala obvazy i flašticky s nápoji tlumící bolest. Dělala to snad už od vyplutí z přístavu, vojáky tím přiváděla k šílenství.
Erzim sklopil zrak, když na něj pohlédla.
Jsem strašný zbabělec! Ani dívce nejsem schopný se podívat do očí! Vyčítal si.

Koutkem oka se snažil pátrat po ostatních členech své družiny. Věděl, že nejsou na této lodi, přesto si přál jejich přítomnost. Při naloďování vládla naprostá panika, všechny prapory byli promíchány mezi sebou. Nikdo na tohle nehleděl, situace na novém bojišti byla hodně zoufalá.
Nebyl čas se tím zabývat.
Třeba ostatní jsou už dávno na pevnině. Zamyslel se Erzim.
Poté se zapřemýšlel nad dalším pokusem o spánek.
Zapřel svoji hlavu o zeď a zavřel oči. Snažil se přestat vnímat dění kolem sebe. Už byl téměř v polospánku, když zaslechl otvírání poklopu u schodiště, dovnitř nakoukl jeden z námořníků a slavnostně prohlásil:

,,Stávejte! Konečně došla řada na nás!"

Přes jeho tvář zavanul lehce studený vánek, když vyšel poslední schod z podpalubí. Protáhnul své zlámané tělo z toho nepohodlí a zívnul. Napřed si myslel, že přichází noc. Poté si uvědomil, že slunce a oblohu zakrývá kouř, jdoucí z ostrova. Na jeho ramenu padlo něco bílého, připomínající sněhovou vločku. Erzimovi oči však zjistili, že se jedná o trochu popela.
Potom jako všichni ostatní se podíval směrem k ostrovu.

Desítky lodí kotvily necelé dvě míle od břehu. Na plážích byl vidět velký alianční tábor, táhnoucí se po celé viditelné části pláže. Hned za nimi se tyčila vysoká hora, na jejím úpatí byla vidět vnější část trpasličího města.
Na tuto vzdálenost šlo snadno zpozorovat hromady požárů a výbuchů.
Troubení na rohy oznamovalo chystání se na útok.
Nad městem lítali trpasličí vzducholodě, házející granáty do ulic. Trpasličí dělostřelectvo se snažilo svým odstřelováním udělat průrvy pro útočící pěchotu.
Mezitím se k lodi plížili čluny s raněnými. Námořníci začali vytahovat raněné, jejich místo hned zastoupili čerství vojáci. Erzim si všiml velké úlevy u raněných, konečně mohli opustit tohle pekelné místo.
Sešplhal jako mezi posledními na palubě po laně do člunu.
Předním seděla ta felčarka, kterou doposud na lodi nenápadně šmíroval.
Tedy aspoň si to myslel, že byl nenápadný. Dívka měla ještě bělejší obličej než on.

Naštěstí pro ně nemuseli veslovat. O tohle se postarali trpasličí parní stroje, které za pomoci lan přitahovali čluny ke břehu.
Erzima začalo mrazit, téměř přestal dýchat. Snažil se uklidnit své rychle bijící srdce.
Začal si uvědomovat, jaké hrůzy na něj čekají. Chtěl myslet na něco jiného, bohužel neúspěšně. Stále do hlavy se mu vraceli historky z krčmy.
Potom si všiml, že felčarka na něj po celou dobu zírala, držící levou rukou nějaký amulet, visící na jejím krku. Usmála se na Erzima a potom odvrátila zrak směrem k městu.
Erzim zavřel oči, odmítal se dál dívat na trpasličí zdevastované město.
Začínal si představovat, že může takto dopadnout i jeho rodné město.
Nechtěl si to připustit.

Ve svém vnitru si začal říkat: Nuže. Tak je to tady! Přežiju snad alespoň první den! Chci přece ještě vidět svoji matku a sestru ne? Tak se musím snažit přežít!