„Něco jsem slíbil, pane Smile,“ zpříma hleděl mladý král do očí Cyrilinu otci. „Nehodlám – nemohu slib porušit. Nevyňal jsem z něj ženy… protože jsem nepředpokládal, že by… k něčemu takovému mohlo dojít!“ mávl rukou k Cyrile. „Tvá dcera ale turnaj vyhrála a po právu se stane strážkyní mého domova. Ne ty, ne její bratr – ona sama. Vlastně mě to docela pobavilo,“ rozpustile na dívku mrkl.
Eemer Smil se uklonil. „Smím teď odejít?“
„Smíš.“
„A má dcera?“
Král znovu pohlédl na Cyrilu. „Ne… Tvá dcera tu už zůstane. Seznámí se s palácem a jeho pravidly.“
„Prosím, můj pane,“ pípla dívka a poklekla u králových nohou. „Dovolte mi ještě dnes odejít s otcem. Ráda bych se rozloučila trochu méně kvapně s ním, matkou i Eesseettem. A také s Rysem a… Cuprumem…“
Panovník váhal a tahal se za zlatý řetěz, který na jeho krku a hrudi spojoval zlaté tygří oči. „Budiž,“ svolil pak velkomyslně. „Ostatně, proč se bát, že? Když už jsi, Cyrilo, dcero Eemera Smila, v turnaji zvítězila, proč by ses zříkala své odměny, již sis vydobyla.“
Cyrila se svým čelem dotkla kovem pobité špičky jeho boty.
Do síně vstoupil Eesseett. Hluboce se před panovníkem uklonil a vyhnul se pohledem svému otci. „Matka mne posílá, můj pane, s žádostí o povolení k odchodu. S vaším dovolením by si vzala do péče pana kapitána…“
„Kapitán…?“ Král svraštil obočí.
„Kapitán Ira,“ rychle se ujal slova generál Smil. „Donedávna praporčík. Rod stromu a meče, byl zraněn při tom klání…“
„Ach, tenhle…“ Panovník mávl rukou. „Prosím, klidně si ho vezmi. Tvá žena je ostatně Jihoselvařanka, že? Skvělí lékaři… Hned bych po nějakém sáhl. Ten zdejší je pochopitelně zdejší doslova, Severoselvařan… Dost se to projevuje.“
Eemer Smil se uklonil.
„Jak jsi říkal, že se jmenuje?“
„Ira, můj pane. Kapitán Sseenna Ira.“
„Ira… To znamená hněv. Ano, věru nezněl právě krotce, když došlo k tomu zranění…“
„Domnívám se, pane, že to byl spíše výkřik bolesti než hněvu,“ nesměle se ozval Eesseett.
„Kolik mu vlastně je?“ mnul si král bradu. „Určitě tu už slouží dlouho, vlasy už měl prošedivělé, jak si vybavuji… a přece si ho nedovedu nikam zařadit…“
„Křivdíte mu, pane,“ pousmál se Eemer Smil. Vzpomněl si, jak si kapitán rád utahuje z lidí, kteří mu takto přičítají léta. Rozhodl se nechat mu to drobné potěšení, jedno z mála, která měl po… po té hrůze, která se mu přihodila před lety. Naklonil se ke královu uchu a Irův věk mu pošeptal. „Teď nás, prosím, omluvte. Kéž se zbytek zábav vydaří,“ rozloučil se, vybídl své děti, aby se ho chytily, a přemístil je i sebe do stanu.
„Takže,“ pomalu promluvil o hodinu později, kdy už se svými dětmi seděl u stolu v síni svého kamenného hradu. Před sebou měl každý číši s vínem a na stole stála také cínová konvice. „Jestli tomu dobře rozumím,“ pohladil Eemer hlavu Rysa na svém klíně, „tak jste si ze mě celou dobu všichni tři dělali blázny. Jak to vypadá, úspěšně. Ještě jednou: ty, Cyrilo, jsi se tajně učila s Cuprumem bojovat, abys zvítězila v turnaji, zesměšnila spoustu ostatních šlechticů a získala privilegium střežit bezpečí králova domu a manželek, zatímco bude král pryč, zatímco ty, Eesseette, jsi dělal… co jsi vlastně dělal?“
„To není pravda!“ zvolaly obě děti současně. „Já se párkrát s Cuprumem opravdu setkal a on mě trošku potloukl, aby to vypadalo, že trénujeme!“ zvolal chlapec.
„A já nechtěla vyhrát kvůli té odměně!“ pobouřeně vyprskla Cyrila. „Já chtěla vyjádřit svou úctu vám a vašemu umění bojovat, otče! Nejsem dcera generála jen tak pro nic za nic!“
„To se povedlo. Tak moje dcera chce být rytířem, kdežto můj synáček… čím vlastně chce můj synáček být, když si nepřeje kráčet v mých šlépějích?“
„Kněžím,“ vyhrkl Eesseett a uhnul pohledem před zrakem svého rodiče.
„Tak kněžím…“ protáhl generál zachmuřeně. Víc se k tomu vyjádřit nestačil, protože se na schodech objevila jeho bledá jihoselvarská manželka. „Nerada vás ruším, ale potřebuji Cyrilu. Sama to tam nezvládnu, dělá… se mi zle… Také bych požádala o zapůjčení dýky. Potřebuji na práci klid, obzvlášť teď.“
Generál přikývl a dal Cyrile dýku, aby ji odnesla matce. Když jí ji dívka předala, žena se rychle vrátila za svým pacientem. Cyrila ji pomalu následovala do své vlastní komnaty. Ta byla ze všech komnat největší, a tak byl zraněný uložen právě tam. Spočíval na tlusté vrstvě dek a kožešin na podlaze. Jeho tvář neviděla, protože u jeho hlavy klečela její matka. Viděla ale něco jiného. Aby se dostali k ráně, museli mu svléknout nejen kalhoty, ale také spodky a vyhrnout košili. Výsledkem toho bylo, že zůstal obnažen jeho podbřišek, kyčle i klín.
„Ještě nikdy jsi neviděla muže?“ zpražila ji matka, která se náhle otočila. „Nevis na něm očima a pusť se do toho šití, budu potřebovat hodně obvazů.“
Cyrila zrudla a s námahou nasměrovala zrak i své kroky ke stolku, z něhož vzala vše potřebné. Potom se mlčky posadila ke kapitánovým nohám a dala se do šití. Prsty měla hbité a obratné.
Její matka se zatím přesunula k ráně na mužově stehně. Přetočila jeho ochablé tělo na bok čelem ke stěně a povzdechla si. „Je to plné písku… snad to půjde…“
Cyrila na ni vrhla krátký pohled. „Proč jste se rozhodla o něj starat? Mohl zůstat na královském hradě.“
„Mohl…“ nesoustředěně broukla ona. „Prosím, přidrž mi ho…“
„Je docela studený,“ řekla udiveně Cyrila, když uchopila muže za stehna těsně nad koleny. „Musí mu být zima…“
„Hned, jak to dodělám, ho přikryjeme.“
„K tomu jste potřebovala tu dýku? Nevzpomínám si, že by dostal při tom souboji i ránu do hlavy,“ kývla dívka k malé bouli a modřině na jeho spánku.
„Takhle je mu líp. A oba máme větší klid,“ bezvýrazně pokrčila rameny žena. „Ale tu dýku potřebuji ještě k něčemu.“ Uchopila zbraň do ruky a pohroužila její čepel do husté světlé masti. „Děkuji, pokračuj prosím v práci na těch obvazech,“ vybídla dceru. Nato sama muže přidržela a pomalu a pečlivě vsunula dýku do rány, aby prošla skrz. Otírala přitom obě strany čepele o tkáně, aby se mast dostala na potřebná místa.
„Ukaž,“ promluvila konečně opět a vzala si od Cyrily stříbrem posílené obvazy. „Stříbro mu také pomůže. Má velkou moc. Můžeš jít, dítě, už to tu dodělám. Tu máš, opláchni tu dýku a vrať ji svému otci.“
Přikývla.