Cuprum VII

Sseenna Ira si pod stolem nervózně mnul ruce, jednu holou, jednu v bílé rukavici. Oči mu svítily. Těšil se, nemohl se dočkat… a přesto byl nervózní a neuměl určit, zda z toho, že ji konečně pojme za manželku a svou paní, nebo z toho, že u toho bude její otec. Její otec ho neměl moc rád. Zpětně se mu kapitán ani nedivil. V ten den neztrácel jen svou dceru, ztrácel mnohem víc. Brala si přeci smrtelného praporčíka… a nakonec to byla paradoxně ona, elfka, kdo zemřel… Její otec jako by to už tenkrát tušil.

Vešli a on ji usadil po praporčíkově boku, oděnou ve žlutých svatebních šatech. Snoubenci se na sebe dychtivě, a přeci ostýchavě a rozechvěle usmáli. Natáhla k němu ruku a on ji sevřel v rukou svých. Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. Opřela hlavu o jeho rameno a všeříkajícím pohledem se obrátila na otce. Byla to maličká svatba, jen pro ně tři. Praporčík na kratičký okamžik zahlédl v pronikavých tchánových očích špetku smíření a jakési něhy, když viděl, jak se k sobě ti dva mladí mají. „Tak se na vás napijeme, ne?“ promluvil ztěžka a sáhl po své číši.

Praporčík ochotně souhlasil, dobře věděl, že podruhé něco takového od otce své nevěsty neuslyší.

„Co může muž dělat,“ vzdychl elf. „Když si žena něco usmyslí… A má dcera si usmyslela vzít si tebe…“ Potřásl hlavou a hladkými bílými vlasy.

Praporčík se s rukou na prsou mírně uklonil. Pak si nabral plnou hrst mastného hrášku.

Seděli na lůžku v jeho komnatě. „Byl… nějak nebývale…“ chvíli hledal správné slovo „… milý, skoro smířený. Jak jsi to dokázala?“

Na rtech se jí objevil úsměv, který na ní miloval. „Řekla jsem mu,“ zašeptala a koutky úst jí cukaly, „že nosím vaše dítě…“

Nasucho polkl a měl pocit, že se z každého jeho póru vyřinul proud potu.

„Ale Sseenno!“ smála se mu. „Uklidněte se! Vždyť já to řekla jen tak, aby nám povolil svatbu. Není to pravda… zatím.“ Mrkla na něj.

A jako by to byl trest za tuto její lež, následujících šestnáct měsíců se jim nenarodilo žádné dítě, a tak jim zůstalo jen to, které si jeho žena vymyslela.

A za těch šestnáct měsíců… vracel se z defilé a ona ho asi chtěla překvapit, vyjela mu v ústrety… a skutečně byl překvapen, když poblíž rozcestí našel její tělo. Nebyla znásilněná, alespoň ne na první pohled a on se na další nezmohl. Zmizel však její zlatý pás a náušnice. Z přepadení si odnesla pár škrábanců a… zlomený vaz.

Miloval ji. Upřímně, hluboce… až za hrob. Bohužel za ten její. Skoro pět let se ženy nedotkl, žádné ženy, ani lehké. A pak ta výprava… I když to byly jen asi dva měsíce, nedokázal si vybavit, kam a proč se svou četou generála Smila doprovázel. Jeho muži byli rozespalí, nepozorní… a on byl pozorný až příliš. Té plavovlásky si všiml hned, bylo v ní něco… nadpřirozeného. Usmála se na něj sevřenými rty a on byl ztracen, léta bez ženy se na něm podepsala tím, že ji teď nemohl odmítnout. Bylo mu jedno, kdo to je, byla to žena, krásná žena, a projevila o něj zájem. Přiblížil se k ní… ona se na něj znovu usmála, pohladila ho dlaní po noze a sklonila se, políbila ho na hruď… a najednou ucítil její zuby ve svém mase, zuřivě, bolestivě. Pokoušel se ji odstrčit, i když cítil, jak mu to rve jeho vlastní tkáň… a pak ho ona sama pustila a prudce zanaříkala, když jí zády projel meč Eemera Smila. Zhroutila se nazad do mechu, on se zhroutil na kolena k ní, nevnímaje krev, která se řinula z jeho rány, ani tu, která špinila její ústa, nýbrž tu, která proudila z jejího zranění. Byla průhledná, jako voda. Bytost před ním sebou zmítala jako by v křečích, už ale nekřičela. Metamorfovala. Měnila se tak rychle, že to sotva stíhal registrovat, byla to žena, laň, slepice, zase laň, pak něco, co nestihl určit… a nakonec nic. V trávě z ní zbyla jen maličká hromádka prachu, tak mezi prsty.

 

Cyrila nemohla spát. Bylo nezvyklé mít v komnatě společnost, nadto mužskou společnost a nadto nahou mužskou společnost, byť v takovém stavu, v jakém tato společnost byla. Navíc bylo dívce hrozné horko, i když spala nahá. Musela spát nahá, jinak by se určitě upekla. Nic naplat, pacient potřeboval být v teple, pročež její matka tak blízko něj, až měla Cyrila pocit, že on musí být upečený dozlatova a dokřupava, rozdělala v krbu veliký oheň. Muž nespal klidně. Občas se zazmítal a takřka nepřetržitě sténal a nesrozumitelně naříkal. Cyrila mu rozuměla jen „e“, ale to nebylo nic překvapivého, protože tohle písmeno se vyskytovalo v selvarštině v tuze hojném množství, místní jazyk jím byl doslova překořeněný.

Nakonec to dcera Eemera Smila už nemohla vydržet. Právě když vstala z lůžka, rozhodnutá, že kapitána probudí, aby ho umlčela, kapitán se probudil a zmlkl sám. Přispěchala k němu a klekla u jeho trupu. „Máte bolesti?“ zeptala se šeptem.

Upíral na ni nepříčetné oči. Pokusil se něco říct, ale vyrazil ze sebe jen slabé zasípání a kašel.

„Napijte se,“ podala mu Cyrila číši svařeného vína, které bylo ještě vlažné.

S tichým zašuměním kožešin se zvedl na loket a napil se. Rys, který ležel schoulený u jeho boku, mírně nadzvedl hlavu, ale hned se zase klidně položil. Cyrila ho pohladila a přiložila do krbu tlusté polínko, poněvadž kapitán se k jejímu údivu zimomřivě zabalil do kožešinových přikrývek.

Nějak zavadila o jeho poraněnou nohu. Zalapala po dechu a ucukla. Opatrně se jí dotkla znovu. Ne… nemýlila se… Prudce vstala a běžela, tak, jak byla, jen v rouše Evině, za matkou.

V komnatě, kde obvykle její rodiče spávali, byl prakticky jediný kus nábytku. Lože tak obrovské, že by se na něm mohla vyspat dohromady celá generálova rodina, možná i s Cuprumem i kapitánem… jehož jméno úspěšně zapomněla, a Cyrile se zdálo, že by se k nim ještě docela pohodlně vešel král a jeho pět manželek. Nyní tu však byli lidé jen dva – Eemer Smil a jeho manželka, ne však Cyrilina matka. Oba byli nazí, váleli se po kožešinách a hladili se. Eemer mladou ženu masíroval mezi nohama. Instinktivně vycítil něčí pohled. Otočil tvář.

„Cyrilo?“ podivil se, aniž by se obtěžoval ruku odsunout. „Co tu chceš?“

„Hledám… matku,“ hlesla ztěžka Cyrila a usilovně se snažila udržet neutrální výraz i tón.

„Jak už sis asi všimla, tady není,“ klidně pokrčil generál rameny. „Bude na lavici v kuchyni…“ odtušil, než se zase obrátil ke své druhé ženě a vášnivě ji začal líbat na břicho. „Doufám, že se mi narodí další syn,“ svěřil se její pokožce. „A je mi jedno, jestli mi jej porodí má jihoselvarská manželka, nebo ty. Jen doufám, že nebude jako Eesseett, že bude voják, jako já!“

„Tak to bych vám ho měla skutečně porodit já,“ pousmála se ona a jako kočka se tváří otřela o vystouplou jizvu na jeho rameni.

Cyrilina matka nespala. Seděla na lavici a mlsala sušené lesní plody. Vtom se do místnosti přihnala její dcera. „Co se děje?“ zvedla žena hlavu.

„Ten důstojník… kapitán nebo kdo je… asi byste ho měla vidět. O tu nohu nejspíš přijde, je úplně studená…“

Obě skoro vyběhly zpátky do patra a vrazily do Cyriliny jizby. Matka klekla ke kapitánovu pelíšku a odehnala od něj Rysa. Pak odhrnula stranou kožešiny, jimiž byl Sseenna Ira přikryt. Chtěla mu odhrnout košili, ale zarazila se. Rychle se dotkla několika různých míst na jeho těle, tváře, předloktí, hrudi, nezraněného stehna.

„Víš, kde kapitán bydlí?“ zeptala se dcery.

Ta zavrtěla hlavou.

„A víš, kde jinde bys našla smaragd?“

„Smaragd?“ podivila se. „Smaragd je přece proti…“

„Nestarej se a sežeň ho, rychle!“

„Cuprum ho bude mít,“ přikývla, hloubajíc. „Nosí jej ze zvyku. V lesích Jižního Selvaru se to hemží hady… Nosí jej ve váčku u opasku…“

„Tak přineseš ho?!“

Cyrila semkla rty, rychle přes sebe přehodila šaty a stiskla náramek. Brzy se vrátila se zeleným kamenem v ruce. Matka jí jej vyškubla a vtiskla ho do dlaně kapitánu Irovi. Zavřela mu kolem něj prsty, aby se ho dotýkal co největší plochou kůže. Pak mu ruku opřela o levou stranu hrudníku. Zívla.

„Já u něj zůstanu,“ pravila Cyrila a položila svou ruku na kapitánovu, aby mu pomohla v ní drahokam udržet. „Lehněte si.“

„Půjdu ještě ohřát další víno. Kapitán musí být v teple, musí se zahřívat i zevnitř. Budeme ho budit, aby se napil.“

Šla za ní, aby jí pomohla. „Proč jste se mne ptala, zda vím, kde pan kapitán bydlí?“ otázala se, když rozdělávala oheň.

„Na svatbě tvého otce měl na sobě náhrdelník s rubíny, safíry… a smaragdy. Říkal sice, že jsou to obyčejné kameny, jenže… nic jako obyčejné kameny neexistuje, to si pamatuj, má dcero.“