Cuprum VIII

Probdít tři čtvrtiny noci nad zraněným mužem, dvakrát do hodiny ho budit a nutit mu svařené víno s medem a kdo ví, čím ještě, z dlouhé chvíle prošívat stříbrem nové obvazy na ráno a vůbec nic nechápat… ne, takhle si Cyrila, dcera Eemera Smila, své poslední dny s rodinou nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech.

Až skoro za svítání ji u raněného vystřídala její matka a Cyrila si tak mohla alespoň na dvě hodinky zdřímnout. Když se probudila, byl důstojník již také vzhůru a její matka byla pryč. Muž provinile odložil lyru, na kterou tichounce drnkal. „Odpusťte,“ hlesl se sklopeným pohledem. „Nudil jsem se. Mluvil jsem na vás, ale vy jste spala.“

„To nevadí. Je vám již alespoň trochu lépe, pane…“ Nedokázala si jeho hodnost vybavit.

Jako by uhodl důvod jejího zaváhání. Vřele se na ni usmál, kupodivu mu to docela slušelo. „Klidně můžu být prostě jen Sseenna, jestli vám to bude milejší, panno Cyrilo.“

Vděčně přikývla.

Zkoumavě si prsty přejel po zápěstí a mírně se zamračil. Zdvihl ruku. „Kde je můj náramek?“

„Někam snad potřebujete cestovat, Sseenno?“

„Domů,“ opáčil, najednou chladně. „Kupříkladu proto, abych se převlékl. A vzal si berle. Počítám, že i kdybych dokázal na tu nohu stoupnout, nebylo by mi to dovoleno, když je zraněná.“

„Berle? Řekl jste to, jako by to byla… běžná součást domácnosti,“ ušklíbla se mírně dívka.

„Myslíte,“ pozvedl obočí, „že je to prvně, co jsem zraněn?“

Polkla a sklopila oči. Cítila, že se na ni stále dívá, a zase vzhlédla. „Půjdu za matkou, zeptám se na váš náramek.“

Matku zastihla v Eesseettově jizbě. Překvapeně zaregistrovala, že si její bratr balí věci. „Co se děje?“ podivila se, když matka odešla za důstojníkem. „Ty také někam odcházíš?“

Usmál se. „Ano, Cyrilo…“ odtušil tiše a pomalu. „Otec mi dovolil stát se kněžím.“

„Dovolil? Náš otec?“ užasla.

„Nebyl z toho nadšený, ale ano, nakonec dovolil. Nebudu ti ani opakovat, jak u toho klel a naříkal.“

Cyrila si uměla dobře představit, proč.

Eesseett k ní udělal rychlý krok, objal ji a políbil. „Asi se vidíme naposledy. Já odjíždím, ty odjíždíš… je nepravděpodobné, že by se naše cesty ještě někdy zkřížily. Ale kdyby k tomu došlo, byl bych velice rád. Kdo ví, třeba za pár let… Ale kdybys někdy potřebovala pomoc…“

Rychle přikývla. „Totéž platí i pro tebe,“ dodala s úsměvem. „Kdy musíš odjet?“

„Vyrážím po snídani.“

Tentokrát objala ona jeho.

Tinael se půvabně vynořila z houští a ladně a rychle přeběhla louku k okraji lesa. Ostražitě se rozhlížela a luk držela v pohotovosti. Pevně tiskla zuby k sobě. Tušila, že přišla pozdě. Čekala tu už dlouho a pořád se žádná neukázala. Už to nemohla vydržet, musela se jít přesvědčit, že se nemýlila.

Zastavila se asi krok od mrtvého muže ležícího jak dlouhý, tak široký na zemi. Hrdlo se jí stáhlo. Vysoký muž s ušlechtilými rysy… Znovu se rozhlédla. Všude panoval klid. Tinael zariskovala. Sedla si k muži na paty a luk odložila vedle sebe. Věděla, že v případě potřeby by ho dokázala v okamžiku zase uchopit a napnout tětivu. Teď však pozornost věnovala té mrtvole. Neležela tu dlouho. Příčina smrti přímo bila do očí – velká krvavá rána na levé straně hrudi, polámaná a rozdrcená žebra a prázdno tam, kde bývalo srdce. Tinael se chtěla přesvědčit o jiném tušení, které ji sužovalo – chtěla jej vyvrátit. Když ale odhrnula světlé vlasy, její nejhorší obavy se naplnily. Mrtvý byl elf.

„Jakpak asi vypadala, co? Jaké krásce jsi dovolil přinést ti smrt?“ zeptala se mrtvoly šeptem. Povzdechla si, znovu uchopila luk a vstala. Směr své další cesty zvolila náhodně podle toho, kam směřovala ochablá ruka mrtvoly, jež nikdy mrtvolou být neměla.

Eemer Smil seděl u stolu v hodovní a zároveň jakési audienční síni svého hradu. Ucucával víno smíchané s vodou a hovořil přitom s Cuprumem.

„Záležitost mé dcery by tedy byla vyřízena…“

Obr pokýval hlavou. „Ano, generále.“ Váhavě umlkl. „Víte, pane, měl byste asi vědět…“

„Povídej,“ vybídl ho mírně generál a chtěl mu dolít vína, avšak Cuprum zakryl číši dlaní na znamení, že další víno nechce.

„Rád bych se vrátil do Jižního Selvaru. Pohybuji se tu… už dlouho. Lesy mi vyhovují více.“

Eemer překvapeně zvedl hlavu. „Myslíš to vážně? Cuprume… i když na mé dceři, ne na mém synovi, jak bylo původně domluveno… nicméně jsi odvedl skvělou práci. Doufám, že budu mít dalšího syna, další syny… budu rád, když se o jejich vojenskou výchovu postaráš stejně dobře jako teď.“

Cuprum se lehce uklonil. „Děkuji, pane, i mně bude ctí. Ale na to je ještě spousta let. Let… které bych s dovolením rád strávil na jihu.“

Eemer se zachmuřil. Mávl rukou. „Bránit ti nemohu. Nejsi můj vazal, bohužel.“

„Nejsem ničí vazal,“ upřesnil Cuprum tvrdě. „Jsem svobodný člověk.“

„Ovšem…“ nevrle zabručel Eemer a potřásl hlavou. „Posečkej prosím s tím odjezdem ještě pár týdnů. Dnes ráno mi byl doručel dopis od krále. Mám ho doprovodit na jeho výpravě… inu, být velký generál má i své nevýhody. Chtěl jsem trávit čas zde a věnovat se svým manželkám, zejména té nové… jenže povinnost volá. Budeme mít valný kus cesty společný, dohromady se nám bude putovat lépe, co říkáš?“

Cuprum se mírně uklonil. „Rád, pane.“