Mijorewell - 9.kapitola

 

 

9.kapitola

 

„Co je to?“ otážu se Merry, když přede mě postavila tác s obědem, na kterém se upíral talíř s jídlem, kalichem vody, a ještě zvláštním tvarovaným pohárem, ze kterého se kouřilo. Něco takového mi ještě nikdy nepřinesla, tudíž to hned zaujalo můj pohled.

Cítila jsem ve vzduchu byliny, a snad lékořici?!

„To je lektvar…proti početí,“ vysvětlí mi Merra důležitým tónem a já na ni upřela rychlý pohled.

„Oh…“ hlesnu zaskočeně. No jistě…oh! Zastyděla jsem se sama nad sebou, že mě to vlastně ani nenapadlo. A to jsem se jinak vždycky pečlivě chránila!

„Ten lektvar byste měla pít pravidelně, každý den, nebo ideální po každém…pohlavním styku,“ nastíní Merra, jako kdyby jí samotné mělo být trapné, že o tom mluvíme zrovna spolu.

„Děkuji Ti, Merro,“ poděkuji slušně a vzala jsem ten pohár, který byl na dotek teplý, do ruky. Přičichla jsem k tomu a opravdu cítila lékořici, kterou jsem ze srdce nesnášela, „Řekněme, že bych ho teď mohla potřebovat každý den…raději, pro jistotu!“ dodám příkře, kdy se její rozpačitý výraz změní v poťouchlý, ne-li opět hříšný, co k ní patřilo jako prdel na hrnec.

„Tak tedy každý den,“ uvolí se v mírné pokloně a odešla z komnaty, aby mě nechala v klidu sníst oběd.

Jakmile se za ní zavřely dveře, přičichla jsem znova k poháru a mírně ohrnula nos. Nicméně, neměla jsem v sebemenším plánu, stát se matkou, a tak jsem to celé vypila. V hlavě mi naskočilo takových otázek, ohledně tohoto tématu: Není vlastně zakázaný pohlavní styk mezi Elfem a Člověkem? Jak dlouho jsou vůbec Elfky těhotné? A vůbec…kde jsou všechny děti?

Uvědomila jsem si, že za celou dobu mého pobývání v Království, jsem nespatřila jediné dítě. Věděla jsem, že se na to budu moct zeptat Rhyssi, ta mi zodpoví všechny mé otázky.

 

-

 

Po obědě jsem zašla do starých stájí za Karaffaxy, protože Rhyssa byla stále společensky unavená po včerejší noci.

Palácem panoval naprostý klid, stejně tak ve Dvoře a okolo paláce jsem prakticky už nepotkala nikoho. Jako kdyby se všichni rozhodli se uschovat ve svých domech, postelích a na slunce vůbec nevykračovat.

Jen co jsem vstoupila do stájí, obě mláďata, která byla už o pár stop zase vyšší, mě s jakýmsi hrdelním zavrněním přivítala a jejich ocasy mrštně kolem sebe mávala.

Pohladila jsem obě po hřívách a ohlédla se po dvou strážných, kteří tu hlídkovali už nějaký ten den, vlastně od doby, kdy jedno z mláďat hodilo ohnivou kouli po Králi.

Z té vzpomínky mi vytanul úsměv na rtech, který mě záhy přešel, kdy jsem si vybavila Krále Aranela zbavená masky.

Věděním toho, že umíral mě trápila už od toho, co mi to řekl.

To vědomí bylo v mé mysli tak silně zakořeněno, že jsem si na to vzpomněla při každé hloupé příležitosti.

Při oblékání do svých béžových kalhot se zlatým opaskem, který zářil stejně jako ty jeho oči. Bělostná halenka připomínající jeho zářivě bílé vlasy, v celém paláci byl otisknutý on, nemluvě o nádvoří a zahradách, kterými jsem se dostala až sem.

Pouhým dotekem jsem dokázala vycítit jeho chřadnost, že byl opravdu nemocný a něco se dělo. A ač to byl namyšlený parchant a totální arogantní sráč, cosi ve mně mu prostě chtělo pomoci. Ale nevěděla jsem jak. Pořád jsem byla jen člověk…s pár drobnými schopnostmi, které mi byly jinak cizí.

Usadila jsem se pohodlně mezi mláďaty, drbala je, hladila, vískala v srsti a zabředla v myšlenkách. Když už mě to přestalo bavit, a hlavně jsem necítila zadek od sezení ve slámě, pomohla jsem panu Varyssovi nakrmit mláďata, uklidit po nich a prohodit nějaký ten vtípek.

„Už jste přemýšlela o jejich jménech?“ nadhodí opovážlivě, kdy si ode mě přebral vidle.

„Popravdě…ano, ale nenapadá mě nic…hm, příhodného,“ odvětím upřímně. Jasně, chtěla jsem je pojmenovat už od toho, co jsme je přitáhli do těchto stájí. Špetka, čeho si ve mně, mi říkala Nedávej jim jména, nezvykej si na ně, pak se jich nebudeš chtít vzdát.

„Už jsem nad tím přemýšlel a přeci jen, když to jsou Ohnivá Stvoření, bude se k nim hodit něco velkolepého, vášnivého a nepoddajného, jako je oheň sám,“ praví Varyss, když odložil náčiní na úklid stájí a založil si ruce v bok. Zvědavě jsem na něj pohlédla a upravila ještě obojky každému z mláďat.

„V Elfském jazyce neexistuje moc příhodných jmen pro vyjádření ohnivého elementu, tudíž jsem zabrouzdal do jazyků Starých národů a napadla mě příhodná jména,“ přešel poblíž mě, ovšem zastavil se v dostatečně dlouhé vzdálenosti od mláďat. Pak ukázal na první mládě, které se mě zastalo jako poprvé, „Thozoll, neboli Ohnivý ochránce.“

Pak poukázal na druhé mládě, které na něj zvedlo hlavu a prohlíželo si ho se zájmem, jako nastávající svačinku, „Fezonnin, neboli Ohnivé pouto,“ vyslovil drsným jazykem druhé jméno ačkoli jsem se ztrácela ve významu těch jmen, napadly mě jednoduché verze jejich jmen.

„Thoz a Fez,“ pokrčím jednoduše rameny a Varyss se na mě smířlivě usmál.

„Taky tedy Thoz a Fez, mláďata Karaffaxe, sloužící člověku, jenž brzy ovládne nebesa,“ usmál se shovívavě a mně z toho trochu zamrazilo.

Zamrazilo mě z toho přívlastku.

Z toho, že bych měla létat na Karaffaxech

…a že bych měla ovládnout nebesa!

 

-

 

Když už se začalo stmívat, rozloučila jsem se se strážnými i panem Varyssem a vypravila se zpátky do paláce, než Merra s Liou po mně zase vyhlásí pátrání. Měla jsem tak akorát čas se umýt, vydrhnout ze sebe stájový smrad, jak vždycky s nevalným tónem Merra říkala, upravit se a vydat se na večeři, kde mi už doslova patřilo místo u stolu. Těšila jsem se na Rhyssu, Celduina, na jejich vyprávění z předchozí noci a taky, že si zaplním žaludek.

Kráčela jsem spěšně po pěšině, když v tu najednou jsem pocítila silný pocit blízkosti Reese, jež mě najednou strhnul k okraji lesa a přirazil ke kmeni stromu, až mi lehce vyrazil dech.

„Vůbec si nehlídáš záda,“ praví mi jeho potutelný hlas do mysli a ještě, než jsem se stihla nadechnout a něco mu odpovědět, horlivě mě políbil.

Jeho jazyk se prodral mezi mé rty a hned mě škádlil až na horním patře. Dlouze jsem vydechla nosem, vzepřela se o jeho tělo, které se na mě tlačilo a rukama jsem mu přejela pod kožený kabátec. Jeho tělo bylo horké, přívětivé a lákalo mě každičkým svalem, ať si jednoduše sáhnu.

„Nemyslel jsem celý den na nic jiného,“ odvětil, kdy mě hladově líbal, jeho ruce mě tiskly v bocích a dával mi najevo, jak si mě nárokuje každým coulem svého těla. Plně jsem se odevzdala tomu pocitu, jenž mi rozvibroval celé tělo a chtivě mu odpovídala polibky.

Když už nám skoro došel dech, Reese se odtáhl a jeho oči se na mě upřely. Tak hluboké, nekonečné a úžasné…

Jeho ruce mi stále putovaly po těle, až mi přejel po prsu přes tenkou halenku a já vzrušeně zavrněla. Čapla jsem ho za kabátec a přitáhla si ho zase k sobě, v další neúprosný polibek, který už však byl daleko bouřlivější. Dlaní jsem mu přejela po rozkroku a pocítila celou jeho délku napasovanou v kalhotách. On na nic ovšem nečekal a hravě jednou rukou mi rozepnul knoflík na kalhotách a studenou dlaní mi vjel do klína. Prohnula jsem se slastí, když mě jednak zastudil na kůži a zároveň mi promnul to citlivé místo. Tiskla jsem se na něj, kdy ještě s větší se tiskl on na mě, a přitom mě hladil po klitorisu, co mu mé útroby kalhot dovolily.

„Aaach, Reesi,“ oslovím ho zastřeným hlasem vzrušením, když jeho tření bylo naléhavější, stejně jako jeho polibky, „Někdo nás uvidí,“ dodám informativně, že přeci jen jsme byli na okraji lesa a mohl nás kdokoli spatřit z cesty.

„Nikdo nás neuvidí, neboj,“ ubezpečí mě a než jsem stihla cokoli odpovědět, čapnul mě za pas a strhnul do houštiny vedle.

Položil mě do trávy a jako mávnutím blesku ze mě stáhl kalhoty, včetně spodního prádla a vysokých bot. Reesovi oči byly potemnělé a když mě svlékal viděla jsem v nich pouhou temnotu, jako kdyby se nechal ovládnout temnými vnitřními pudy. Políbil mě dravým polibkem, kdy mi přešel až na holou kůži na krku a následně mě líbal níž a níž. Obě prsa mi vzrušeně promnul přes halenku, až mi ji vykasal vzhůru a obě prsa náležitě slíbal a já se pod ním roztouženě svíjela.

Ovšem stále tam byla ta nejistota, že nás někde uvidí, či uslyší a další problém by byl na světě. V hlavě mi hrála myšlenka, že jsem vlastně nebyla plně seznámena s těmito zákony, který mi umožňoval prožít včerejší noc s nějakým Elfem v posteli, ale platilo to i pro další dny a noci?

„Leio,“ osloví mě v duchu Reese, jako kdyby chtěl uklidit mé znepokojení, mezitím co mi slíbával holou kůži kolem pupíku.

Zvedla jsem hlavu a shlédla na něj, kdy jsme se setkaly s pohledy.

Ta černota v jeho očích mě naprosto pohlcovala. Reese se nakonec napřímil v zádech a ruku vztáhl nad sebe. Dlaň rozšířil, kdy mu šly prsty do všech stran a z nich se začala rojit jakási drobná záře tmavého světla, která se začínala rozlézat okolo nás. Vypadalo to jako štít, obranný štít, který mohl vytvářet vůči nepřátelům, teď ho vytvořil, aby nás nikdo neviděl, jak si to rozdáváme v lese.

S údivem jsem se rozhlížela kolem sebe, na zrcadlovitou mihotající se temnotu kolem nás a napadla mě myšlenka, co ještě Reese umí, protože tohle bylo dechberoucí. Reese dokončil kouzlo a sklonil se zpátky ke mně, kdy mě jemně políbil na rty.

Jeho polibek byl hřejivý, jemný a krásný.

„Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo, doufám, že to víš,“ pronese jemným tónem, který jsem u něj ještě neslyšela.

Zmohla jsem se na to jen přikývnout, protože mé prsty putovaly už po jeho těle a já nemyslela na nic jiného než si ho vzít přímo na tomto místě. Prohloubila jsem jazykem náš polibek, kdy se však vzápětí vzdálil od mých rtů a já roztouženě zakňourala. Reese mi slíbával opět tu samou cestu směrem dolů co předtím, nevynechal mé vztyčené bradavky, které se hlásily o pozornost a následně se uvelebil mezi mými stehny.

Jakmile se špička jeho jazyka dotkla mého klitorisu, všechny má nervová zakončení se napjala a já zbožně vydechla. Přicházela jsem o rozum, když mě ochutnal celou a olízl mě odspoda nahoru.

Jeho jazyk byl hbitý, mrštný a natož že nepoužíval jazyk k mluvení, k tomu, co mi právě dělal, to bylo naprosto uspokojující. Chytnul si mě za stehna a tlačil si mě na sebe, mezitím co jsem se pod ním začala kroutit.

Líbal mě, lízal, jemně skousával každou část mého klína a já byla jak v sedmém nebi. Vjela jsem mu rukama do jeho vlasů, jako kdyby mě to mělo přidržet při smyslech. Jemnost jeho vlasů byla jako ta nejúžasnější jemná látka na světě a užasle vydechla, když do mě zajel jedním prstem. Semknula jsem oči a prožívala jeho náležitou péči.

Jeho rty, jež mě sály, jazyk mrštný, který se mi třel rychle o klitoris, jeho prst, který se ve mně zmítal. Druhou rukou mi už mnul prso a mezi prsty mi vytahoval bradavku do dráždivé bolesti. Z mozku se mi odkrvila všechna krev a já už nevnímala vůbec nic. Myšlenky se mi zastavily a těžká hlava se jako kdyby vyprázdnila. Zcela jsem se podvolila jeho moci, kdy jeho rty a prst ve mně zesílily a vedly mě k úspěšnému vrcholu.

Orgasmus mnou projel jako tříštivá vlna moře, rozbíjející se o skály, a tak rozbila všechny mé vjemy. Zalapala jsem po dechu a zároveň vyjekla chtivým zasténáním, který by vzbudil i všechna zvířata v okolí, ale díky štítu nemohl nikdo nic vidět ani slyšet. Celé tělo jsem měla zjihlé, projíždělo mnou mravenčení a pociťovala ten nejúžasnější pocit na světě.

„Jsi v pořádku?“ protne mi vyprázdněnou hlavu Reesův hlas, kdy orgasmus pomalu odcházel, ale ještě ve mně zanechával stopy, „Třeseš se,“ dodal a já otevřela oči. Pohlédla jsem do jeho tváře. Jeho líbezné rty byly zvednuté v mírné ušklíbnutí a oči se na mě chtivě upíraly zrak.

„Proč ještě nejsi svléknutý a nejsi ve mně?!“ otážu se ochraptělým hlasem, jako kdybych měla vykřičené hlasivky.

Slyšela jsem ve své mysli jeho potutelný smích, který mě zasáhl až do samotného nitra. Rychle se vysvlékl ze svého oblečení, až byl přede mnou zcela nahý a já se po něm natáhla, abych ho měla zase u sebe. Začali jsme se líbat, až naše líbání přešlo v milování. Milovali jsme se v trávě, na okraji lesa, chránění jeho kouzlem a zůstali tak ještě další dvě hodiny, dokud les neztmavl v tichou noc.

„Propásla jsem večeři,“ podotknu s úšklebkem, když jsem ležela v jeho nahé náručí, stále v trávě a mechu.

„Určitě najdeme něco k jídlu,“ zasměje se Reese do mé mysli, přičemž si mě stále mačkal na tělo, jako kdyby se mě nedokázal nabažit. Což asi nedokázal, protože za celou dobu mi to tu dával patřičně najevo. Miloval mě, místy zběsile šukal, jako kdyby neměl být další den a v duchu pronášel tichá slova ve starém jazyce, které zněla jako milostná přiznání.

„Ten štít, je nádherný…“ pronesu tiše, když jsem pohlížela na stěnu vytvořenou kolem nás jeho kouzlem, které stále trvalo, „Je to jen kouzlo, nebo je v tom něco víc? Používal si to proti nepřátelům?!“

„Je to můj kouzelný štít, který dokážu vykouzlit jen z pomocí temnoty, tedy když je na blízku noc. Ve dne bych ho nedokázal vykouzlit. Je to prastaré kouzlo mých předků, naučil mě ho otec,“ odpoví mi a já se na něj natiskla snad ještě víc.

Jeho pokožka byla lehce zpocená, přesto žhavá jak láva a voněl čerstvou trávou a lesem.

„Proč si ho nevykouzlil proti tomu ohnivému monstru, když jsme ho potkali tu druhou noc?“ upomenu se, že nás to mohlo ochránit, ačkoli jsem nerozuměla té síle.

„Potřeboval jsem se soustředit na tvou ochranu, navíc my spíše potřebovali utéct než se ukrývat. Navíc, tvůj pach by zřejmě monstrum přilákalo a můj štít by jeho moc nevydržel. Je to komplikovanější, než se zdá,“ vysvětlí Reese, přičemž mě pevněji stiskl, jako kdyby ho ty myšlenky na tu strašlivou noc znepokojily.

„Myslíš, že bych se dokázala naučit nějaká kouzla?“ napadne mě znenadání. Myšlenka tak prostá, jako zakořeněné semínko, které nyní vyklíčilo.

„Možné to je, vzhledem k tvým dalším schopnostem, bych se už ničemu nedivil,“ pronese Reese s jakýmsi tónem a já na něj vzhlédla. Jemně se na mě usmál.

„Předpokládám, že ještě nikdy žádný člověk neměl takové schopnosti jako já,“ vytuším z jeho tónu onu pravdu.

„Ne, neměl,“ přitaká a líbnul mě na čelo.

„A co ochrana mého nitra, mých myšlenek, dokázal bys mě to naučit?“ napadne mě záhy, kdy jsem si vzpomněla na Králova slova, kdy se mi pouhým pohledem dokázal vkrást do mé hlavy a pocítil z něj Reese.

„To bych asi dokázal, proč?“ zeptá se hned.

„Mluvila jsem s Králem a on ze mě vycítil tebe, ani jsem nepostřehla, že by mi nahlédl do hlavy,“ vysvětlím v krátkosti a to, že jsem k němu dokázala promlouvat stejně jako k Reesovi, jsem si nechala pro sebe.

„Vysvětlím ti to zítra při našem tréninku s mečem,“ odpoví po krátké odmlce, když mě jeho konečky prstů hladily na horké pokožce, „Mezitím zkus pracovat na tom, abys svou hlavu měla zcela nepřístupnou v přítomnosti ostatních. Přemýšlej nad tím, jako třeba na uzamčení pokladnice, kde je celý tvůj vnitřní svět a nikdo do něj nesmí prostoupit.“

„Dobře,“ hlesnu pouze a hned jsem si svou duši, mysl i nitro vnímala jako malou dřevěnou truhlu se zapeklitým zlatým zámkem.

„Mám takový divný pocit ze zítřka, ze setkání s tou Velekněžkou, Král mě před ní varoval,“ svěřím se záhy na to a políbila Reese na prsní sval.

„Jsou to zrádné ženy, hodného vysokého postavení. Mám takový dojem, že své postavení v tomto světě si pouze vyšukaly,“odvětí Reese mírně znechuceným tónem a já se musela hned zasmát volbě jeho slov.

„To jsou mi ale silná slova na někoho tak jindy nemluvného,“ utrousím s pošklebkem, kdy mě Reese plácl po nahém zadku.

„Rád používám silná slova, ale ne ve tvé přítomnosti, nechtěl bych se tě dotknout,“ přizná s úsměvem v mé mysli, „Přeci jen, byl jsem slušně vychován a vím, jak se chovat k ženě,“ dodá s důležitým tónem hlasu, ačkoli v jeho očích se jiskřilo. Vyzývavě jsem na něj zvedla obočí a přísahala, že jsem pocítila pnutí v jeho klíně.

„Každopádně na Velekněžku si dej zítra opravdu pozor, dokáže ti vštípit i svou vlastní myšlenku a ty pak neuděláš vůbec nic. Vždycky jednají jen ve svém vlastním zájmu a já úplně nerozumím Královu úsudku ji sem dovést,“ řekne Reese, kdy změnil tón hlasu zase v ten pevnější a méně přístupný.

„Chce pouze odpovědi, jako já. Chceme se dozvědět, jak je možné, že jsem se dostala sem, do toho světa a taky zda je možnost, abych se vrátila zpět,“ vysvětlím rozhodným tónem, kdy jsem pocítila, jak se Reese pode mnou napnul. Nakonec zvedl bradu a stočil na mě svou tvář. Jeho oči se do mě zapíchly a jako kdyby něco hledal v těch mých.

„Chtěla by ses vrátit zpět?“ protne mi jeho myšlenka mysl, byla stejně ostrá, jako jeho tón.

„Já, já vlastně nevím…“ přiznám těžce, „Je to nádherný svět, a líbí se mi tu. Navíc tu mám tebe, ale…já sem nepatřím Reesi,“ odpovím shovívavým tónem.

Samozřejmě, že mě nejednou napadlo, že co by se stalo, kdybych tu zůstala. Ano, v mém světě na mě čekala rodina, přátelé, práce, prostě můj život, ale tady…tady to všechno bylo tak neuvěřitelně okouzlující. Žila jsem v jakémsi fantasy světě plné čar a kouzel, s nádhernými bytostmi a zažívala dobrodružství, o kterém se mi nikdy ani nezdálo.

„Kdybys sem nepatřila, nesžila by ses s okolím, stejně jako bys nepřišla ke svým schopnostem,“ pronese Reese, kdy si mě zase na sebe natiskl tak, jako kdyby mu už chyběla má blízkost. Propletla jsem své nohy s těmi jeho, až jsme zase leželi vedle sebe na boku a otírali se o sebe.

„Nebylo by jednoduší, kdybys prostě řekl, že chceš, abych tu zůstala s tebou?“ usměji se poťouchle.

„Chci, abys tu zůstala se mnou,“ odpoví hned uvědoměle. Pevný a rozhodný tón tomu dal určitou fazónu a bylo to zároveň to nejupřímnější co mi kdy řekl.

„Ale jak bychom to udělali? Ty máš zakázáno s někým žít, jestli se nepletu. Tvůj řád to zakazuje,“ napadne mě myšlenka, kdy jsem pohlížela do černoty jeho oči. Mihotavé světlo ze štítu se nad námi jemně zablýskávalo a házelo tak na jeho tvář stíny i drobnou zář světla.

„Nějak bychom to vymysleli, ale určitě se tě nechci vzdát, ne po tom všem…ne, když si má Clamanthe.“

„Cla-…,Clamanthe?“ chytnu se hned toho slova, které vyslovil tak jemně.

„Ano, znamená to něco jako…družka. Jsi má družka, jsme spojeni poutem. Proto se mi o tobě zdálo ještě, než si přišla do tohoto světa. Proto dokážeme spolu rozmlouvat, komunikovat, dokážeš mě najít v temnotě a přilákat k sobě. Jsme propojeni našim poutem,“ vysvětlí Reese, přičemž se jeho pokožka pode mnou snad rozpálila ještě víc.

Mnul mě tak silně, jako kdyby mě už nechtěl jednoduše pustit.

Byla jsem si plně vědoma toho, co mezi námi bylo, to, jenž se nedalo slovy popsat, ale působilo to jako…jako zlatá niť, která nešla přestřihnout. Jako kdyby naše nitra byla spojená a já k němu cítila ty neskutečné pocity. A tu důvěru…Důvěru, kterou jsem pociťovala už od samotného počátku.

„Takže ty jsi můj druh? Byli jsme pro sebe navzájem stvoření?“ zeptám se, kdy jsem si vzpomněla na vyprávění Rhyssi, kdy mi četla legendy se Starých věků, kdy bylo zmíněno, že jen pouze hrstce Elfů se podaří za celý svůj nekonečný život najít Druha.

„Ano…jsem tvůj druh, a ty jsi má družka. Je nám dáno být spolu,“ řekne Reese tak vřelým tónem, jenž mi vleje do srdce úžasný pocit.

„A to si věděl už, když si mě nazval odpornou lidskou ženou a házel po mně ty věci, aniž bys mi je podal do rukou?!“ neodolám si rýpnout a on se tomu pobaveně uchechtnul.

„Ne, uvědomil jsem si to, když nás našla Bludička…když nám ukázala tu tůňku a prakticky nás zachránila před tím ohnivým monstrem. A když mě zasáhla ta záře, kterou si dokázala vykouzlit, abys ho zničila, projelo to mnou až do mého nitra, kdy se jako kdyby něco odemklo v mé mysli a já si to uvědomil. Najednou to byl vjem, který jsem vnímal naprosto přesně a to uvědomění, bylo něco tak silného, že jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než tvou ochranu a být ti nablízku,“ odpoví Reese s jakýmsi těžkým přiznáním a já si uvědomila, že jeho postoj se od toho okamžiku opravdu změnil.

„Ale nikomu zatím o našem poutu neříkej. Musíme se nejprve vypořádat s tím, co nám přinese zítřek a na co přijde Velekněžka,“ dodá záhy na to a já se zmohla jen rozhodně přikývnout.

„Nerado se mi to říká, ale asi se už budeme muset vrátit,“ připomenu mu, kdy se mihotající světlo promítalo do jeho tváře, kterou jsem si naprosto zamilovala. Stejně jako ten jeho úsměv, který byl vzácný jako naše pouto.

„Jo, to bychom měli. Tvé služebné budou už určitě neskutečně nervózní, kde jako jsi,“ zasměje se tomu pobaveně a mě to tak nepobavilo. Představa, jak Merra vyšiluje, no nedivila bych se, kdyby povolala všechny stráže a šla za samotným Králem.

Přimělo mě to nakonec vstát a hledat kousky svého oblečení. Reese se natáhl po svých kalhotách, a tak jsme se mlčky oblékli. Když jsme byli oba připraveni vystoupit ze stínu jeho štítu, ještě naposled si mě Reese k sobě přitáhl a políbil mě tak vášnivě, že už jsem cítila, jak mě to naše pouto vztahuje.

Jemně mě pohladil ve vlasech, ještě několikrát políbil krátkými polibky a odstoupil. Mávl rukou, jen tak ledabyle, kdy se štít kolem nás rozplynul jako pára nad hrncem a mě ovál jemný větřík čerstvého vzduchu. Společně jsme vyšli na lesní pěšinu a vydali se k paláci. Reese se pak odpojil ke stájím a v duchu se se mnou rozloučil láskyplnými slovy. Cítila jsem motýli v břiše a připadala si jako opilá.

Opilá láskou a naším silným poutem, které nemohlo nic rozbít.

 

-

 

„U všech svatých, i nesvatých, kde jste jako byla?!“ spustí Merra, když jsme se potkaly na schodišti vedoucích do mých komnat.

„Omlouvám se, zdržela jsem se u Karaffaxů,“ opáčím se lží.

„Hledaly jsme Vás všude, Lia už chtěla zajít za Králem!“ sykne na mě a zavěsí se mi kolem ramene, aby mě dovedla do komnaty.

„Ale nešla? Nebo jo?!“ zhrozím se.

„Jistě že ne! Předpokládaly jsme, že Vás zdržel…chtíč,“ pronese tiše, jako kdyby tušila, co jsem doopravdy dělala. Možná to i ze mě cítila, kdo ví.

„Omlouvám se opravdu, zapomněla jsem na čas,“ utrousím tiše a smířlivě ji pohladila po hřbetu ruky, za který se mě držela.

„To chápu, při tom se zapomíná na čas velmi často,“ řekne jízlivě a já se snažila se nerozesmát.

„Mám strašný hlad, úplně jsem zapomněla i na večeři,“ dodám záhy na to, kdy si mě Merra přeměří pohledem, tak jasným, jako hvězdy na nebi. Vešly jsme do mé komnaty, kde byl prostřený stůl s jídlem, pitím a taky mým novým nápojem proti početí.

Ty dvě prostě myslely na všechno!